Jak je možný, že na Duolingu není islandština? >:(
"Sakra, copak nemůže aspoň na chvíli zastavit? Už mě bolí křídla!" mručela Denim pro sebe. Na obloze už se třpytily hvězdy, ale Pampeliška pokračovala ve svojí cestě na východ. Bez zastavení. Už skoro dvě hodiny v kuse. Ale Pampeliška nevykazovala žádné známky únavy.
Denim se už po několikáté zamýšlela, kam Pampeliška vlastně míří. Měla nepěkné tušení, ale odmítala tomu věřit. "Přece by nebyla tak hloupá, aby..." Než stačila tuto myšlenku dokončit, z noční tmy se se vynořili vysoké kopce Horské kolonie. "Ale ne, Pampeliško..."
Netrvalo dlouho a žlutá dračice zamířila prudce vzhůru. Pařáty se skoro dotýkala špiček stromů na lesnatém kopci. Denim ji zpovzdálí následovala a snažila se nedat o sobě vědět. Pampeliška byla však tak soustředěná na svou cestu, že ji nic nemohlo vyrušit.
I Denim konečně překonala vrchol kopce a rozhlédla se do kraje. Mezi kopci zahlédla desítky jeskyň, ve kterých členové Horské kolonie dříve spali. Dnes tam však zahlédla i padlé, pokácené stromy a počátky konstrukcí lidských domů. "Proč by si stavěli doupata až tady? To jim jejich města nestačí?" vrčela pro sebe Denim.
Zpočátku měla pocit, že může zůstat vpovzdálí. Zdálo se, že lidé na noc odešli. Ještě přece neměli v čem spát, jejich domy měly sotva dvě stěny, některé ani to ne! Avšak při bližším pohledu Denim zahlédla malá látková doupata. Sabi jí kdysi vyprávěla, že lidé občas vyrazí do lesa a staví si je. Přespí tam ale maximálně pár nocí, pak je zase zboří a odejdou. Tentokrát však nejspíš chtěli hlídat své nedokončené domy, aby je v noci nic nepoškodilo.
Nevypadalo to však, že Pampeliška si dočasných pelechů všimla. Nejspíš je ani neznala. A tak Denim zůstala pozorná. Věděla, že lidé samotní moc nebezpeční nejsou. Nemají drápy ani tesáky a těžko by jim dokázali něco udělat. Ale právě proto s sebou rádi nosí hromové hole. Wadogo jim říkával pušky. Denim nikdy takovou pušku neviděla, ale z toho, co slyšela od válečníků, věděla, že by dokázala zabít i silného draka.
Pampeliška přistála v trávě mezi kopci. Denim si dala dobrý pozor, aby její přistání nebylo slyšet. Stále se držela aspoň patnáct metrů za kamarádkou. Musela být dost daleko, aby si jí nevšimla. A zároveň dost blízko, aby jí dokázala pomoci, kdyby se cokoliv stalo.
Žlutá dračice našlapovala tiše. Jen si mlčenlivě prohlížela stará kamenná doupata, ve kterých její kolonie žila. Také si zasmušile prohlížela ta nová, vysoká a do očí bijící, která rostla v lese na pokyn lidí. Denim zůstávala v pozoru. Nevěděla, jestli jsou lidé vzhůru, ale věděla, že se s nimi určitě setkat nechce. Co chvíli nejistě pohlédla směrem ke skupince dočasně postavěných pelechů, ze kterých se ozývalo pravidelné oddechování.
Brzy jí však došlo, že Pampeliška o lidech neví. Začala vrčet, hlasitě vrčet, oháněla se ocasem i drápy kolem sebe a shazovala vše, co jí přišlo do cesty. Z jejích šupin i na dálku sálal hněv, rozpálený, ohnivý hněv, připravený spálit vše okolo. Denim věděla, že už se nemůže schovávat. Musela Pampelišku zastavit.
Než se však stihla rozhoupat, už slyšela hlasy lidí, jak se hrabou ze svých pelechů a jdou se podívat, co se děje. Pampeliška se zmateně rozhlížela kolem. Taky je slyšela. Denim vylétla ze svého úkrytu s hlasitým vrčením. Doufala, že dva draci snad lidi odstraší. "Denim?!" vyjekla Pampeliška. "Co tu děláš?" Denim zavrtěla hlavou. "Na tohle teď není čas, musíme odsud zmizet!"
Zpoza stromů se vynořili tři lidé. Jeden z nich držel pušku a mířil Pampelišce přímo na krk. I žlutá dračice zřejmě o puškách něco věděla. Po ozbrojeném člověku skočila a vyrazila mu zbraň z ruky. Přitiskla ho pařáty k zemi a vyceněnými tesáky mu hrozila jen pár centimetrů od jeho obličeje. Denim se otočila ke zbývajícím dvěma mužům. Bez zbraně byli téměř neškodní, ale každou chvíli mohli přijít další. Denim se postavila na zadní, zamávala mohutnými křídly a hlasitě zařvala. Lidé se vylekaně dali na útěk a Denim se ohlédla po Pampelišce. "Nech ho," zvolala. "Poleťme odsud, než jich přijde víc!"
"Nechci odsud odcházet, Denim! Tohle je můj domov!"
"Já vím, Pampeliško, ale nemůžeme tady zůstat-"
"Tak běž! Utíkej! Já ale nikam nejdu! Oni tu nemají co dělat, já se tady narodila!"
"Sama je všechny neporazíš! Mají zbraně!"
Pampeliška si ale nenechala poradit. Dál držela vyděšeného člověka přitisknutého k zemi. Denim ale odejít nehodlala. Ne sama. "Pampeliško, neblázni!" Žlutá dračice ale znovu hrubě pohodila hlavou. Denim zaslechla z lesa další kroky. Docházel jim čas. "Celá tvoje kolonie odsud odešla, protože si s nimi nevěděli rady! Vážně myslíš, že na ně samy dvě stačíme?"
Zpoza stromů se vynořila čtveřice lidí. Měli pušky a mířili přímo na ně. "Pampeliško, sakra, tohle nezvládneme! Pojď! Utíkej!" To, co nakonec přinutilo Pampelišku zvednout zrak, byl výstřel z jedné zbraně. Minul, ale bylo to dost těsné na to, aby Pampeliška konečně pustila člověka ze svých spárů a udělala pár kroků zpátky. Denim roztáhla křídla a počkala, až Pampeliška udělá to samé. Poté se nejistě zvedla k obloze a jen tak tak se vyhnula dalšímu výstřelu. Žlutá kamarádka ji následovala, ale ona už takové štěstí neměla. Jeden z výstřelů ji zasáhl do blány křídla, ale ona se i přes silnou bolest v křídle rychle vzpamatovala a pokračovala dál. "Kousek odsud je malá jeskyně," zavolala na Denim, když byly dost daleko od tábora. "Mohly bychom tam přistát? Potřebuju se trochu sebrat než se vrátíme ke Skalní kolonii..."
"Co tě to napadlo?" vrčela Denim, zatímco Pampeliška se vyplašeně krčila v tmavém koutě jeskyně. Přistály. Obě si po dlouhém letu a potyčce s lidmi potřebovaly odpočinout, než se vrátí zpátky. Z Denim ale vyprchal všechen strach nahradil ho vztek. "Proč jsi tam sakra chodila?" Pampeliška zmučeně zvedla hlavu. "Nemyslela jsem si, že tam budou i v noci."
"Ale proč bys tam vůbec chodila? Kdykoliv? Sama? Co tě k tomu sakra vedlo?"
Pampeliška se zamračila a v koutku oka se jí zatřpytila slza. "Já jenom chtěla jít domů, Denim! Chtěla jsem... domů." Denim se zarazila. Většinou ji nic moc rozházet nezvládlo, ale tentokrát nad ní vztek dokázal převzít kontrolu. Zvlášť po takovém nezodpovědném chování své kamarádky. Teď ale své prudké reakce litovala.
"Wadogo nám dovolil zůstat... ale aby se formálně zachoval vzájemný respekt vůdců obou kolonií, měla bych se později stát alfou i já. Jenže na to bych musela... musela bych..."
Denim ztuhla. Konečně si uvědomila, co spojení kolonií pro Pampelišku znamená. Když dojde na podobnou situaci, jako ve které se teď nacházeli, alfou kolonie se musí stát minimálně potomek kolonie, která přišla o území. Tím se zařídilo, že ačkoliv kolonie přišla o teritorium, neztratila své tradice a svou vlastní alfu. To v tomhle případě to ovšem bylo trochu jinak. Kiburi určitě nebude ochotný se vlády nad Skalní kolonií vzdát. V takovém případě existuje ještě jedno řešení.
"Nechci mít za partnera Kiburiho, Denim," vzlykla tiše Pampeliška a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Šedá dračice přistoupila blíž a objala kamarádku křídlem kolem ramen. Zoufalou touhu nemuset žít s Kiburim po boku si dokázala živě představit. Všechna zlost byla rázem ta tam. Pampeliška se pod teplem Denimina křídla přisunula blíž a znovu tiše zavzlykala.
"Já chci jenom jít domů..."
Žádné komentáře:
Okomentovat