Od Deniminy a Pampeliščiny cesty na území Horské kolonie se už měsíc skoro stihl obrátit. Slunce se přesunulo do znamení Blíženců a po celém území Skalní kolonie se výrazně oteplilo.
Dračice se spolu během toho času moc nevídaly. Pampeliška se stále snažila vylepšit svůj vztah s Kiburim a Denim věděla, že jí nemůže bránit. Přesto jí bylo líto vidět je lovit nebo se procházet po okraji lesa. Raději se jim tedy vyhýbala úplně. Lovila na druhé straně území, i když tam stádo s překrásným desaterákem a mnoha laněmi nechodilo. Zase tam ale chytila dva výborné daňky, se kterými jí pomohli Pax a Miko. Castie se k jejich malé lovecké družině také občas přidala, avšak stále se držela své domluvy a lovila hlavně s Bostonem.
Denim ale začala lovit i sama. Pochopitelně jí to stálo víc úsilí, ale věděla, že se to bude hodit. Přeci nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo jiný pomůže.
Louky a lesy na druhé straně se však brzy zvládly omrzet. Stáda těch luk byla menší a měla spousty mladých a zdravých jedinců, které draci podle loveckého zákona lovit nesměli. Denim ráda viděla zdravá stáda, ale také to znamenalo, že toho moc neuloví.
A tak se brzy vrátila do svých bývalých lovišť. Loukám se stále obloukem vyhýbala. Věděla, že Kiburi loví vždy jen na loukách. Vrčel na všechny, co měli odvahu ho zpochybnit, ale Denim moc dobře věděla, že bílý drak neumí lovit mezi stromy. Budoucí alfa se nikdy lovem příliš nezabýval, dokud ho nepřepadla potřeba se sblížit s Pampeliškou. Ačkoliv ona jeho nadšení nesdílela, byla ochotná obětovat svou volbu pro spokojenost své kolonie.
Denim do té doby nedošlo, jak věrná svým drakům Pampeliška skutečně je. Věděla, že ji dávné síly táhly k domovu, ale došlo jí, že má blízko u srdce skutečně i celou svou kolonii. Po svých zkušenostech s Kiburim si snad ani netroufla doufat, že takové budoucí alfy existují.
Šedá dračice se krčila mezi keři. Narazila na stádo daněl, které právě procházelo lesem, zřejmě na pastvu na louku. Vyhlídla si starou danělu na konci jejich malého průvodu a rozhodla se, že si na ni počká.
Už zbývalo jen pár metrů, když náhle Denim zaslechla dva známé hlasy. Mezi křídly ji zamrazilo. V unaveném hlasu okamžitě poznala Pampelišku, takže ten druhý musel být Kiburi. Náhle ji přepadla neodbytná zvědavost. Tak jako se jim poslední týdny pečlivě vyhýbala, se teď otočila, opustila svůj úkryt a pomalu se plížila za hlasy. V posledních týdnech toho nalovila víc než dost. Jednou si mohla dovolit vynechat.
"...Nemám strach z lidí, kdyby přišli sem, prostě bych je roztrhal."
"Viděl jsi někdy člověka, Kiburi?"
"Na tom nezáleží. Otec přece říkal, že sami o sobě jsou téměř neškodní."
"Ano, ale oni si jsou toho vědomi. Proto si dávají záležet, aby při vstupu na dračí území nikdy nebyli tak úplně sami o sobě."
Bílý drak protočil očima. Denim došla až na kraj lesa, odkud bylo Kiburiho i Pampelišku nejen slyšet, ale i vidět.
"Hmm, vypadá to, že večer bude pršet," hlesla Pampeliška. Obloha za sklaním městem se skutečně barvila do šeda. Žlutá dračice se smutně zahleděla k bouřlivému obzoru.
Denim se ale soustředila na Kiburiho. Byl najednou podezřele tichý. Všimla si, že zatímco Pampeliška pokračovala v chůzi, on zůstal pozadu a přikrčil se do trávy. Deniminy svaly se napjaly a ona zpozorněla. Co to sakra dělá?
Bílý drak se náhle přikrčil. Denim v tom však poznala počátek skoku. Jako když lovec konečně útočí na kořist. Kiburi nebyl moc zkušeným lovcem, ale v jeho očích se zračilo odhodlání, ze kterého Denim tuhla krev v žilách.
Odrazil se. Šedá dračice ale byla rychlejší. Než se jeho drápy stihly zarýt do Pampeliščiných zad, Denim ho srazila ke straně a pařáty ho uvěznila pod sebou. "TY HADE!" zařvala.
Pampeliška hlasitě zavrčela. "Ani jsem se jí nedotkl!" zasyčel Kiburi. "Protože jsem tě zastavila," sykla Denim hlasem plným zloby. "Nevím, proč bys tohle dělal, ale jsem si na sto procent jistá, že za to zaplatíš, až se o tom dozví tvoji rodiče."
Bílý drak vydal podivný zvuk. "Moji rodiče by mi nikdy nic neudělali. I kdyby mě soudili, nikdy je nepřesvědčíte!"
Denim tiše zavrčela. "To se uvidí." Roztáhla křídla a podívala se na Pampelišku. Ta pochopila její záměr a souhlasně příkývla. Obě se odrazily od země a stoupaly výš a výš k obloze. Denim se ohlédla, zda je bílý drak sleduje. Počítaly, že poletí za ním, ale věděly, že nejspíš nebude mít odvahu něco zkusit znovu. Byly na něj dvě, teď už obě připravené. Nehledě na to, že na obloze by je mohl kdokoliv vidět.
Kiburi letěl kousek pod nimi, ale nezdálo se, že něco chystá. Nechtěl se dostat k nim. Chtěl být první u skalního města.
Deniminy drápy se ponořily do písku. Přistály kousek od Pampeliščina doupěte. Žlutá dračice nahlas zařvala. Denim poznala svolávací řev. Takový, který se učí ovládat alfy. Přemýšlela, jestli by to někdy taky dokázala.
Matys zmateně vykoukl z doupěte, ale to už Wadogo slétal ze své jeskyně směrem k nim. "Co se děje?" Pampeliška se napřímila. Pohlédnout stříbrnému drakovi do očí musel být těžký úkol, zvlášť když se právě chystala obvinit jeho syna z útoku na jiného člena kolonie. Ale musely to dotáhnout do konce.
"Žádám o svolání kolonie a zahájení soudu," pronesla Pampeliška sebejistě. Věděla přesně, jak mluvit. To Denim velmi obdivovala. Nedokázala si představit, že by kdy měla Wadogovi pohlédnou do očí a mluvit s takovou jistotou. Nebyl to přísný alfa, ale čišel z něj majestát.
"Proč, co se stalo?" podivil se stříbrný drak. Než mu ale stihla Pampeliška odpovědět, ozval se známý hlas. "Lžou!" Oblohou se mihla bílá skvrna a do světlého písku přistál Kiburi. Pampeliška vycenila zuby. "Nevím, co ti napovídaly, ale lžou! Napadly mě! Tam u lesa!"
"Ty zmije prolhaná!" zasyčela žlutá dračice jedovatým hlasem, jaký si od ní Denim ani nedokázala představit. Skoro čekala, že Pampeliška skočí budoucí alfě po krku, ale naštěstí mezi ně vstoupil Wadogo. "To je v pořádku, všechno vyřešíme. Svolám kolonii a každý vysvětlí svou stranu."
Denim věděla, že Wadogo je rozrušený. Klid jeho hlasu byl neotřesený, ale jeho oči ho prozradily. Nebylo se čemu divit. Za dobu jeho vlády nad kolonií se udál jen jediný soud. Denim si ho nepamatovala, byla tehdy ještě příliš malá.
Desítky draků se shromáždily na náměstíčku, na jehož vyvýšené části teď stáli Wadogo a Pakia. Denim nervóně přešlapovala vedle Pampelišky, jen pár kroků od alf. Na druhé straně pískového pódia stál Kiburi. Soptící, i přes jeho bílé šupiny pomalu rudnoucí Kiburi.
Stříbrný drak přistoupil k okraji a pevným hlasem zahlásil: "Svolal jsem vás tady dnes na žádost Pampelišky." Denim pohlédla na svou společnici. Stála vzpřímeně a odhodlaně. "Ano. Trvám na tom. Vyžaduji zahájení soudu."
Kolonií se rázem rozmohl šepot, který ovšem Pampeliška rychle utnula. "Kiburi se na mě u lesa pokusil zaútočit. Denim mě zachránila." Žlutá dračice se otočila a věnovala kamarádce vděčný pohled. "To není pravda!" zaburácel Kiburi a vyskočil ke svým rodičům. "Napadly mě! Domluvily se na mě! Vymýšlí si! Přece byste nevěřili víc jim než vlastnímu synovi!"
Pakia se zamračila. "V takovýchle situacích musí jít rodinná pouta stranou. Moc ti chci věřit, ale..." Odmlčela se. Ta věta se dala zakončit mnoha způsoby. Ale jsou dva proti jednomu. Ale spravedlivost soudu je přednější. Ale tobě se věří hodně těžko...
"Nekřičme na sebe tak," zahlásal Wadogo. "Pampeliško, ty jsi zažádala o svolání. Pověz nám, co se stalo."
Pampeliška se zhluboka nadechla a začala vyprávět. Její hlas se třásl, ale Denim nepoznala, jestli vztekem nebo nervozitou.
"To není pravda!" zavrčel Kiburi, když Pampeliška skončila. "Domluvily se na mě! Procházel jsem se s Pampeliškou po okraji lesa, ale ona odvedla moji pozornost, aby po mě mohla Denim zaútočit. Jen tak tak jsem se ubránil! Nesmíte jim uvěřit!"
Wadogo těkal pohledem mezi Pampeliškou, Denim a Kiburim. On i Pakia byli na vážkách okolo svého rozhodnutí. Oba se přesunuli stranou a chvilku si něco šeptali. Dokonce si přizvali i Matyse a Narcisku. A později prohodili i pár slov se Sabi. Ale když se vrátili, ani jeden nevypadal o nic moudřejší.
Pakia se ujala slova jako první. "Vzhledem k tomu, že se nenašli žádní další svědci a nikdo není zraněný... rozhodli jsme se, že pro tentokrát to ještě nebudeme řešit."
"Ale budeme si dávat pozor. Na vás všechny," dodal Wadogo a zpříma se zahleděl nejdřív na Kiburiho a pak i na Denim s Pampeliškou.
Po těch slovech se kolonie rozešla po svých. Kiburi se upřeně zadíval na Pampelišku, jako by nevěděl, jestli se dotčeně zamračit nebo vítězně ušklíbnout. Vyvázl z obrovských potíží, bez ohledu na to, jak moc ostatní přesvědčoval, že je nevinný.
"To není fér," zamumlala Denim. Na skalním náměstí už zbyly jen ona a Pampeliška. Ta smutně přikývla. "Ale Pakia měla pravdu. Sice jsme dvě, ale i tak by měli být ještě minimálně dva svědci, aby se něco takového mohlo potvrdit. Rozhodli nejlépe, jak mohli."
Šedá dračice se posadila do písku a zklamaně pohodila hlavou. "Co vaše společná vláda? Vůbec se o ní nezmínili."
"Proč by se o tom měli zmiňovat? Co to má s tímhle společného?"
"No, jestli pořád platí."
Pampeliška se odmlčela. Ona i Denim věděly, že vztah, který měl z této dohody vzniknout, nebude nijak šťastný. Ale Pampeliška to pořád opakovala. Je to pro dobro kolonie. Ale Kiburiho útok všechno změnil.
"Ta dohoda o společné vládě pořád platí. Proto se mě Kiburi chce zbavit," pronesla Pampeliška po chvilce ticha. Denim se zarazila. "Jak to myslíš?"
"Jednoduše," řekla žlutá dračice a udělala pár kroků pískem. Nedaleko se ozvalo zahřmění. "Chce tuhle kolonii vést sám. Vždycky s tím počítal a já mu udělala čáru přes rozpočet. Tak se rozhodl získat moji důvěru a pak mě jednoduše odstranit. Nikdo by mu na to nepřišel. Nejspíš by ho ani nepodezřívali."
Pampeliška si přisedla vedle kamarádky a položila svou hlavu na její rameno. "Nevím, co bych si bez tebe počala, Denim." Šedá dračice jen těžko bojovala s úsměvem. "Tolikrát už jsi mi zachránila krk. Vždycky ses mi snažila pomoct, i když jsme si k sobě tak trochu hledaly cestu."
Hřmění se ozývalo blíž a blíž. Pampeliška natáhla křídlo okolo Denim a smutně se usmála. "Kdyby všechno bylo jinak... Snad jsme mohly kolonii vést spolu."
Denim překvapeně zamrkala na Pampelišku. "Jako my dvě? Ty a já?"
Žlutá dračice s unavenou tváří přikývla. "Kdyby se to stalo jinak. A já si mohla vybrat."
"...Tak by sis vybrala... mě?"
Pampeliška se beze slova usmála. Složila obě svoje křídla a vstala. Z nebe se začaly řítit kapky deště. "Prší," oznámila a znovu roztáhla křídla. "Půjdu se schovat. Měla by ses taky někam uklidit. Tohle vypadá na pořádnou bouřku."
Žádné komentáře:
Okomentovat