Rok Draka - Kapitola 10.

 Já bych se chtěla tak hrozně moc omluvit :D. Nastavila jsem si nějakou strukturu kapitol a nakonec to dopadlo tak, že ta závěrečná je pětkrát delší, než všechny ostatní. Nicméně jsem na ni pyšná. Na ni i na všechny, co přišly před ní (jo a kvůli téhle jsem udělala malou změnu v konci té deváté, takže ten si kdyžtak přečtěte znova). Trvalo to rok, což není úplně moc, každopádně dostala jsem se na konec Roku Draka... mno, ech "konec". Mám v plánu další věci okolo Roku Draka, ale ty si chci nechat na později (minimálně než se Tajemství křídel dočká své poslední kapitoly). Takže uvidíte, co si na vás nachystám :D.

Obloha na západě už začínala růžovět a do skalního městečka se kradl večer. Válečníci a léčitelé se shromáždili na písčitém plácku a jejich blízcí se s nimi loučili. I Denim zavítala mezi ně. Celý den se snažila přemluvit svou matku, aby ji vzala s sebou. Neúspěšně. Sabi jen dál vrtěla hlavou a mlčela. S prvním večerním vánkem už Denim bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Šedá dračice seděla u skalní stěny a tiše vyčkávala, až se válečníci připraví k odletu. Bylo jí jasné, že už propásla svou šanci a nechtěla se dál mučit pohledem na Kiburiho, kterému čišelo z očí odhodlání. Odhodlání se bít... nejen s lidmi. Přesto nechtěla plácek opustit před jejich odletem. Hodlala z povzdálí dohlížet na Pampelišku, dokud nezmizeli z dohledu.

Vedle Denim zakřupal písek, jak do něj přistála Castie. Ta se o jejím úmyslu jít do boje s válečníky dozvěděla až toho rána. Sama měla za sebou několik neúspěšných pokusů přemluvit Sabi, aby vzala Denim s sebou. Modrozelená dračice si sedla do písku a rozhlédla se kolem. "Je mi to líto, Denim," hlesla. Modrá dračice přikývla. "Co se dá dělat. Můžeme jen doufat, že Kiburimu jeho plány nevyjdou. Nebo že bojovníci získají Horskou kolonii zpět."

"Už ses rozloučila s Pampeliškou?"

Denim se ohlédla po žluté kamarádce, která chodila v kruzích mezi válečníky a zřejmě nad něčím usilovně přemýšlela. "Ještě ne."

"Tak na co čekáš?" Castie strčila do Denim křídlem. "Běž, než ti uletí. Řekni jí, ať dává pozor."

Šedomodrá se zvedla ze svého místa a vyrazila směrem ke kamarádce. Doufala, že ji zastihne, než se otočí a vyrazí na druhou stranu plácku. Zlatavá dračice si jí však všimla a zastavila se uprostřed svého pochodu. "Ahoj, Denim," hlesla.

"Přišla jsem se rozloučit," zamumlala šedá. Pampeliška se usmála a dotkla se ocáskem Deniminy přední nohy. "Musím získat zpátky svůj domov."

"Věřím, že to dokážete. Ale chtěla jsem ti říct... Dávej si pozor."

Pampeliška zmateně naklonila hlavu. "Pozor na co?"

"Na Kiburiho. Mám strach, že plánuje něco většího. Že když mu to nevyšlo posledně, zkusí využít chaosu během boje, aby to tentokrát dotáhl do konce."

Žlutá se ušklíbla. "To se mu nepovede, Denim. Podruhé už mě nedostane." Denim se usmála. Nepochybovala o Pampeliščiných schopnostech. Ale neměla ani dost odvahy pochybovat o těch Kiburiho. "Hlavně buď opatrná," hlesla nakonec.

Kolem zněl rozruch loučících se draků, ale Denim přišlo, jako by náhle všechno úplně ztichlo. Pampelišce se zablýsklo v očích a tiše objala svou šedomodrou kamarádku křídlem. Čumákem se dotkla jejího krku a povzdechla si. Denim ucítila, jak se jejich ocásky pomalu propletly.

Chvíle mlčení mezi nimi se táhla stále déle a déle. Denim nechtěla, aby vůbec kdy skončila. Ale věděla, že čas se krátí.

"Pampeliško," hlesla a přerušila chvíli hřejivého ticha, které mezi nimi viselo. "Jsem ráda, že jsem tě poznala." Pampeliška se zasmála a odklonila svoji hlavu od Denimina krku. "Taky jsem ráda, že jsme se poznaly." Pak se nejistě rozhlédla kolem. "Už musím jít. Za chvilku vylétáme." Denim smutně přikývla. "Buď opartná," připomněla ještě jednou a vyrazila zpátky za Castie. Ta stála na stejném místě, kde ji Denim nechala a usmívala se. "Ráda tě vidím zase dobře naladěnou," zašvitořila. "Culíš se jako měsíček na hnoji."

"No jasně!" Denim ji z legrace švihla ocasem do nohy. "O tom mi povíš víc až se zase někdy uvidíme s Bostonem." Castie se zasmála. Náhle však ztichla a Denim se začala rozhlížet, co její náhlé mlčení přineslo. Svižným krokem se k nim blížila Sabi. 

"Brzy odlétáme, Denim," oznámila. Světlejší dračice zmateně přikývla. To už přeci věděla! Sabi si povzdechla. "Nechci, abys s námi letěla," opakovala znovu. Denim ale začala tušit, že ta věta bude nějak pokračovat.

"Nicméně kdybys s námi letěla, jsem si jistá, že by ses ztratila v davu. Nikdo... nikdo by si tě nemusel všimnout."

Denim se překvapeně zahleděla na svou matku. Znamenalo to snad, že Sabi změnila názor? Proto jí takhle podsouvala způsob, jak se tajně dostat k Horské kolonii?

Tmavá dračice se naklonila blíž. "Vidím, jak důležité to pro tebe je. A že ti na Pampelišce moc záleží. A proto jsem se rozhodla, že pokud poletíš s námi, budu tě krýt. Ale musíš mi slíbit, že budeš pořád upřednostňovat svoje bezpečí před čímkoliv jiným. Tak?"

Denim se nadšeně usmála. "Samozřejmě!"

"Výborně. Tak se drž na okraji a až začneme vylétat, připoj se ke mně, dobře? A ty upaluj," otočila se na Castie. "Určitě máš plno důležitých úkolů, které čekají na splnění. A ne abys to někomu vyžvanila!" Castie přikývla a usmála se. "Hodně štěstí," zahlásila a roztáhla křídla. Denim ještě stihla sledovat, jak se z ní stala jen zelenavá šmouha na obloze, než i bojovníci začali zvedat kotvy. Její srdce začalo bít jako o závod a ona si uvědomila, jak je z celé své výpravy vlastně nervózní.

Vítr bil do Deniminých křídel a ona cítila, že kdyby nebyla uprostřed letu, nejspíš by se nervozitou třásla. Co když si jí někdo všimne? Co bude dělat, pokud se zraní? Léčitelé ji určitě poznají... Zatím mohla jen doufat, že ostatní draci budou příliš zaneprázdnění vlastními myšlenkami a nevšimnou si, že se k nim bez svolení vyšší autority připojila netrénovaná dračice. Ostatním problémům se měla věnovat, až na ně přijde čas.

* * *

Letěli už skoro dvě hodiny. Draci se pomalu rozhlíželi, kde zahlédnou první lidské stavby. 

V dálce se už pomalu začal rýsovat les, který pokrýval část Horského území. Wadogo se ohlédl po svých válečnících. "Blížíme se!" zvolal. "Pamatujte na domluvený postup. Útočíme zeshora, abychom využili moment překvapení."

Sabi, která letěla jen několik délek ocasu před svou dcerou, se ohlédla a věnovala jí povzbudivý úsměv. Denim si nebyla jistá, jestli jí něco takového vůbec pomůže. Když zahlédla jeskyni, ve které se s Pampeliškou po své výpravě schovaly, sevřelo se jí hrdlo. Už nemohli být daleko. Přišel čas.

Denim pohledem našla Pampelišku. Byla skoro až vpředu celého dračího houfu. Kiburi se držel veprostřed. Dokud je měla oba na očích, cítila ve svém nitru Denim alespoň malé zklidnění. 

Draci pomalu mířili na přistání. Les výrazně prořídl ode dne, kdy Denim Horské území naposledy viděla. Místo stromů vyrostly do výšky ony podivné stavby, které si tam lidé vystavěli. Dokonce i přesto, že slunce se už téměř skrývalo za obzorem, viděla Denim pod sebou pobíhat malé dvounohé figury. Lidé tam stále byli.

Pařáty šedomodré dračice se zaryly do hlíny. Zem se zdála být sušší než posledně. Tím však nebyl čas se zaobírat. Válečníci se okamžitě vrhli do bitvy. Většina lidí byla zatím bezbranná a bylo nutné zařídit, aby to tak zůstalo. Někteří už ale stihli popadnout zbraně. Někdy ty střelné, ale často šlo jen o nože nebo klacky. Jiní se chopili svých stavebních nástrojů. Nehodlali se vzdát bez boje.

První výstřel se ozval jen kousek od Denim. Mladý člověk mířil hromovou holí na trojici draků. Jeho první střela minula. Na druhou se ani nestihl připravit, neboť po něm skočil jedovatě zelený drak a popadl zbraň do zubů. Strhnul ji stranou a další rána se zaryla do země. Hnědovlasý mladý člověk, teď už naprosto vyděšený, utržil ošklivý škrábanec na hrudi a stáhnul se, jakmile k tomu dostal příležitost.

Denim otřásla hlavou. Nemůže tu jen stát a přihlížet! Proto sem nepřišla. Roztáhla křídla a vznesla se nad zem, aby se pořádně rozhlédla, jak se věci mají. Zahlédla zmateně pobíhající lidi i draky, kteří se za nimi hnali. Všude kolem se točila jen změť chaosu a Denim si nebyla jistá, kam dřív skočit. Její původní plán se rychle rozpadl a ona musela začít něco dělat.

Náhle mezi keři zahlédla Sabi. Její tmavé šupiny se skryly ve stínu a ona se spíš než válečníkovi podobala lovci, který se chystá skočit po své kořisti. Ukázalo se však, že někdo si jí přeci jen všiml. Zpoza tlustého dubu vykukoval mladík s krátkými světlými vlasy. V ruce třímal pušku a mířil Sabiným směrem. Denim hned bylo jasné, že její matka o něm neví.

Dračice se svižně vrhla vpřed. Pokusila se Sabi telepaticky konaktovat, ale její mysl byla uzavřená. Potřebovala se plně soustředit. Denim proklouzla větrem mezi prořídlými stromy a pak se dlouhými skoky hnala dál. Srazila blonďáka k zemi a zakousla se mu do paže. Výstřelu bohužel zabránit nestihla a z tichého zakňučení se zdálo, že rána neminula. Přesto se snad netrefila do žádného životně důležitého orgánu, kam původně zbraň mířila.

Člověk vyděšeně vyjekl, když mu Denim zařvala do tváře. Její zuby se zbarvily do červena, jak se zahryzla do jeho ruky. Vypadalo to, že bude zlomená. Denim ještě naposledy zavrčela a pak člověka pustila. Jejich záměrem přeci jen nebylo vymýtit lidi. Ne tak docela. Potřebovali je především vyhnat. A pokousaný blonďák se nezdál, že by se chystal na Horské území vracet. Dal se na útěk, jakmile ho u země nedržely Deniminy drápy. S trochou štěstí jeho vyprávění vyděsí kohokoliv, komu by se kdy chtělo teritorium navštívit.

Šedá dračice se rozhlédla kolem. Střelila pohledem do křoví, ale její matka už tam nebyla. Utíkala o kousek dál a zřejmě přemýšlela nad další strategií. Její spáry byly potřísněné lidskou krví. Z ocásku jí taky trochu teklo, ale ta byla její. Tam ji zasáhl výstřel. Špička byla natržená, ale jinak v pořádku. Denim si oddechla.

Když zaslechla nepříjemně povědomý řev, uvědomila si, že už nějakou dobu nezahlédla Pampelišku. Vyběhla na místo, odkud se dalo lépe vzlétnout a opět začala kroužit nad bojištěm a pátrat po záblesku žluté. Pod sebou však Pampelišku najít nemohla. Ona a dvě další dračice z její kolonie se jaly trochu jiné strategie, která se zdála být Horské kolonii vlastní. Kroužily ve vzduchu a sledovaly situaci dole. Vrhly se k zemi jen když viděly, že je někde potřeba pomoc. Zvedaly lidi do vzduchu, odhazovaly je do křoví i na tvrdou zem. Ale na Pampelišce bylo znát, že by neváhala zabíjet, kdyby bylo potřeba.

Denim přelétla nad vymýcenou oblastí a náhle se jí zamotala hlava. Spatřila na zemi dvojici draků, zkroucených v podivném úhlu. Jednomu z krku crčela krev. Šedá dračice si uvědomila, že ač by tisíckrát chtěla, tady už pomoci nedokáže. Některá z lidských zbraní tentokrát neminula, zřejmě ani jednou. Raději se vydala jiným směrem, než se jí stihl zvednout žaludek.

Přistála kousek od skupinky čtyř nebo pěti lidí. Zdálo se, že se radí o dalším postupu. Mluvili do nějakého podivného obdélníku a pak zase mezi sebou. Denim viděla, že nemají zbraně, ale přesto se rozhodla skrýt mezi lískovými keři a chvíli je pozorovat. Lidé uměli být nevyzpytatelní. Na obloze se třpytily hvězdy a Denim opět cítila tlukot svého srdce. Vzdálila se od centra dění a jediné, co slyšela teď, byly lidské hlasy a její vlastní dech. Osoby, které pozorovala, zakrývala tma, ale ona věděla, že tam pořád jsou. Slyšela je.

Brzy se však začali vzdalovat a Denim si uvědomila, že pokud se nevydá za nimi, brzy je ztratí. Chystala se přesunout ven ze svého úkrytu, ale jakmile se pohnula, ucítila ostrou bolest ve stehni. Střelila pohledem dozadu, kde u jejího ocasu stála mladá žena s plochou kovovou deskou na tyči. Denim si nemohla vzpomenout, jak se jmenují, ale věděla, že se s nimi kope do země, protože lidé na to nemají uzpůsobené prsty. Teď se však z nástroje stala tichá zbraň.

Denim se chystala vytřelit vpřed, začít kousat a škrábat... ale pak to neudělala. Bolest v noze byla pořád silná a dračici se zdálo, že snad dokonce krvácí. Nebylo moudré v tu chvíli spoléhat na dlouhé skoky a silné drápy.

Žena se zdála být vyděšená a Denim věděla moc dobře, že vyděšená zvěř je ta nejnebezpečnější. Tohle nebyla tak úplně zvěř. Byl to tvor, který dříve vládl jejímu druhu. Tvor, který nad ním ztratil kontrolu a teď se ji zoufale snažil získat zpět, ač trochu jiným způsobem. Ale snad měli se zvěří přeci něco společného.

Dračice se prudce ohnala ocasem a podrazila člověku nohy. Vzápětí už byla ve vzduchu, kde na ni podivný plochý nástroj nedosáhl. Rána stále bolela a při bližším pohledu bylo znát, že i krvácela, ale Denim si teď nemohla dovolit zastavit. 

Chvíli kroužila nad způli vykáceným lesem a hledala... něco. Nebyla si tak úplně jistá, co by vlastně chtěla vidět. Byli tam jen zmatení lidé a stále neoblomně odhodlaní draci. Unavení draci. Zranění draci... Mrtví draci. Nebylo jich moc, Denim napočítala asi čtyři. Ale byli tam. Dokonce měla pocit, že jednoho poznala. Jeho oranžové šupiny jí připomněly Caira, staršího válečníka, který podle vyprávění bojoval s lidmi o Skalní kolonii. 

Do křídla mladé dračice se dala křeč. Nedalo se nic dělat, musela najít místo, kde by si mohla alespoň chvíli odpočinout. Letěla za les, k úpatí kopce, kde se zdál být klid. Bolavé křídlo ji během přistání zradilo a tak skončila s čumákem v hlíně. I přes kulhavou nohu však dokázala vstát a trochu se vzpamatovat. Kdyby tohle byl lov, měla by to už dávno za sebou. Pomalu si uvědomovala, že tahle výprava nebyla úplně nejlepší nápad. Její tělo nebylo stavěné na tak dlouhou a namáhavou činnost.

Dračice si sedla do hlíny. Musela nechat zraněnou končetinu odpočinout. Krev už jí netekla, ale byl to silný úder. Zřejmě toho člověka podcenila.

Denim si protahovala ztuhlá křídla. Nejradši by si lehla a spala a spala, ale věděla, že se k něčemu upsala, a tak to také musela dodržet. Nehledě na to, že ji ještě čekala cesta domů. Křídla ji nanovo rozbolela při myšlence na hodiny letu zpět ke Skalní kolonii. Snad by mohli přespat tady, kdyby byla výprava úspěšná?

Zahleděla se k vrcholu kopce, nahoru nad les, o který bojovali. Doufala, že tam zahlédne záblesk žluté a tím získá jistotu, že Pampeliška je v pořádku. Ale neviděla nic. Mohla jen tiše posílat k tichým hvězdám své modlitby. 

Z myšlenek ji vytrhl šum křídel a dusavé přistání. S úpěnlivým výrazem ve tváři se pomalu otočila. "Co tady děláš?" zachrčel známý hlas. Bílé šupiny jeho majitele se třpytily v měsíčním světle. Stál tam, jeho vítězoslavný úšklebek se stále držel jeho rtů, ačkoliv on sám vypadal zdevastovaně. Přední končetiny měl celé poškrábané a blána jeho křídel byla na několika místech proděravělá.

"Co ty tady děláš, Kiburi?" zavrčela Denim. Za celý den s ním pořádně nepromluvila a stejně ho měla plné zuby. "Já bojuju za Horskou kolonii. Ty ani nemáš potřebný výcvik, abys mohla bojovat. Nehledě na to, že tě nikdo nezval. Vetřela ses mezi nás!"

Denim se pomalu zvedla. Rozhodně z tohohle setkání nebyla nadšená. Zvlášť když ani nemohla došlápnout na zadní nohu. Vnímala to ale jako jisté ujištění. Pokud je Kiburi tady, znamená to, že není v lese a nekuje zrádcovské pikle proti Pampelišce. Dračice si uvědomila, že společnice z Horské kolonie mu nejspíš udělaly čáru přes rozpočet. Neznal jejich strategie a nepočítal s tím, že budou pořád spolu a ještě k tomu ve vzduchu.

"Jestli hledáš léčitele, tak jsi tady špatně," zaskřehotal bílý drak. "Jejich tábory jsou na druhé straně." Denim pozorně sledovala každý Kiburiho pohyb. Nedůvěřovala mu. Bylo jí jasné, o co mu jde. Na Pampelišku nemohl, takže mu zbývalo jen doufat, že Horskou kolonii získají zpět a Pampeliška přestane být problémem. A tak se rozhodl pro druhou nejlepší možnost. Pomstít se.

Samozřejmě nemohl tušit, že tu najde Denim a ještě na tak příhodně odděleném místě. Ale dračice si byla jistá, že teď, když na to došlo, už nevycouvá. Chtěl odvést její pozornost, chtěl ji překvapit. Ale Denim byla na tyhle hry připravená. Teď určitě.

"Měla jsi raději zůstat doma. Jedna rána z hromové hole a jsi mrtvá, Denim."

"Nikdy se mi nezdálo, že bys měl zrovna dvakrát starost o moje bezpečí, Kiburi," sykla dračice.

Bílý drak se jen uchechtl. "Ale jdi. Tvé bezpečí mi samozřejmě leží na srdci. Tedy, spíš... v žaludku." Odrazil se od země a jedním mohutným skokem přistál drápy na Denimině zdravé noze. Ona se po něm ohnala tesáky a zahryzla se do jeho přední nohy. Podařilo se jí vysvobodit svůj spár z jeho sevření a udělat krok vzad. Kiburi byl však v mžiku zase u ní, s drápy zarytými do jejích ramen. Denim po něm chňapala tesáky, ale nikdy se nedostala dost blízko, aby ho skutečně pokousala. Zaryla svoje pařáty do jeho hrudi a snažila se ho povalit.

Nakonec roztáhla křídla. Pořád cítila bolest v každém pohybu, ale musela se toho šíleného draka nějak zbavit. Začala křídly bít před sebe, do Kiburiho hlavy a všude jinde, kde se trefila. Drak zmateně zavrtěl hlavou, snažil se vymanit z té podivné změti šupin a blan. To už se ale Denim se všemi svými zbývajícími silami opřela do Kiburiho hrudi a on přepadl dozadu. Hlasitě zaskučel, když se dotkl země.

Denim přesunula jeden ze svých spárů na jeho krk. Kiburi na ni tiše zasyčel. Oháněl se ocasem a dokonce i křídly, ale z pozice, v jaké ležel mu to k ničemu nebylo. Šedá dračice nasupeně zavrčela. "Ty jsi takový neuvěřitelný idiot, Kiburi, to snad ani není možné!" Bílý drak ze sebe vydal jen přiškrcené cosi. "Vážně sis myslel, že ti na to skočím, co? To si opravdu myslíš, že se svět točí kolem tebe a ty dostaneš všechno, co si zamaneš?" Kiburi se zase začal kroutit a mávat křídly, ale tentokrát mu Denim šlápla na ocas a on přestal.

"Něco ti povím, Kiburi, teď mě dobře poslouchej. Ty na nás jednou budeš plivat z takové výšky, až zapomeneš, že ještě existuje obloha. A jestli si myslíš, že ti to já nebo kdokoliv z téhle kolonie budeme trpět, tak jsi na omylu."

"Ty mě nezastavíš," zachraptěl bílý drak. "Nikdo mě nezastaví. Nikdo mi nebude stát v cestě."

"Až na Pampelišku, že? Proto ses ji pokusil zabít."

Kiburi si odfrknul. "Jediné, co mi stojí v cestě, je řád dračích kolonií. Jsem silnější, než si myslíš." Aby dodal sílů svým slovům, naposledy zamával křídly a pokusil se spáry Denim odstrčit. Vysloužil se jen další, tentokrát mělčí kousanec.

"A ona je stokrát schopnější, než ty si vůbec dokážeš představit."

Rána na Denimině noze se ozvala s novou intenzitou a dračice věděla, že se musí dostat k léčitelům. Roztáhla křídla. Pohlédla na Kiburiho, který ji propaloval pohledem. Přitlačila spárem na jeho krk. "Zůstaneš tady, dokud ti nezmizím z dohledu, jasné?"

Nečekala na odpověď. Neměla čas na žádné hloupé poznámky. Jen doufala, že ji aspoň částečně poslechne.

Její křídla ji stova nesla, ale už byla skoro na druhé straně kopce. Po cestě se musela vyhnout několika výstřelům a zahlédla dalšího mrtvého draka. Už zdaleka neviděla tolik bojovníků a přepadly ji obavy, že bitva skončila. A nevypadalo to, že by měli důvod oslavovat.

Do trávy na druhé straně kopce téměř spadla. Bolel ji každičký sval v těle. Pár léčitelů se kolem ní semkl s nefalšovaným překvapením ve tvářích. Znali ji, byli ze Skalní kolonie. A ona tu neměla co dělat. Teď jí však všechny tyhle potíže připadaly vzdálené v porovnání s velmi blízkou ránou na zadním stehni.

"Denim?"

Tenhle udivený hlas patřil Wadogovi. Vynořil se zpoza několika keřů se starostlivým výrazem. Šedá dračice nečekala, že ho uvidí zrovna tam. Oni dva léčitelé si přinesli několik bylinek a začali ošetřovat Denimino zranění.

"Co tady děláš?"

Wadogův hlas byl teď pevný a přísný a Denim věděla, že bude muset přijít s nějakou rozumnou omluvou. Než však stihla vůbec otevřít tlamu, mezi ní a vůdcem kolonie přistála tmavě modrá dračice. "Wadogo, to byl můj nápad," začala Sabi. Denim ale nechtěla, aby její matka brala tuhle vinu na sebe. Byla jí za ten krok vděčná, ale ona nesměla čelit následkům toho, o co Denim tolik usilovala. To ona ji celý den prosila, aby ji vzala s sebou. Ona se schovala v davu draků, kteří ji s sebou nepozvali. Nechtěla, aby z ní byl Wadogo zklamaný, ale nechat Sabi převzít vinu nebyla správná cesta.

"Není to pravda," reagovala Denim rázně. "Lže, aby mě chránila."

Wadogo se chytil spárem za hlavu. "Vyřešíme to, až se vrátíme do skal."

Pak se ohlédl. Trojice léčitelů, která pobíhala kolem onoho křoví odhrnula pár větviček a Denim si konečně uvědomila, proč tady Wadogo tak ustaraně vyčkával. Za křovím byla jeho partnerka Pakia. Zřejmě ji zasáhla hromová hůl a nevypadalo to dobře.

Náhle do trávy přistála žlutá dračice. Denim ji zprvu měla za Pampelišku, ale její šupiny byly příliš světlé, málo zlatavé. Tohle byla Narciska. "Wadogo, myslím, že to je konec," oznámila plačtivým hlasem. "Máme spoustru raněných, dohromady jsme napočítali osm mrtvých a podle Oriona se lidem už blíží posily. Nerada to říkám, ale bojím se, že tohle jsme prohráli. Matys ani já nechceme riskovat další životy."

Stříbrný drak moudře přikývl. "To je pochopitelné. Dobrá. Ošetříme naše raněné a vydáme se zpět domů. Snad cestou najdeme dobré místo k odpočinku."

"Svoláš sem všechny válečníky?"

"Myslím, že to přenechám tobě. Přeci jen jsme se bili o vaše domovy."

***

Když draci dorazili na území Skalní kolonie, slunce už vycházelo. Pakia, unavená a raněná, poslala všechny bojovníky i léčitele do jejich doupat, aby si odpočali. Odpoledne toho dne se plánovalo shromáždění.

Denim se schoulila ve svém hnízdě a zakryla si hlavu křídly. Na nohu pořád kulhala, ale už to nebolelo zdaleka tolik. Sabi přišla o špičku ocásku a blána jejího křídla skončila natržená, ale jinak zreněná nebyla.

Slunce už dávno minulo nejvyšší bod na obloze, když se Denim probudila. Vyskočila ze svého hnízda, protáhla se a zjistila, že křídla má stále bolavá a ztuhlá. I přesto se nemotorně snesla do písku mezi skalami a začala se pomalu chystat na shromáždění.

"Denim," ozval se známý hlas. "Pampeliško."

"Ráda vidím, že jsi v pořádku, Denim... Ale je mi líto, žes mi nevěřila, že se dokážu ochránit sama..."

Šedá dračice se smutně usmála. O jejím nepovoleném výletu teď už věděla v podstatě celá kolonie. "Podcenila jsem tě, Pampeliško. Omlouvám se. Šla jsem do bitvy s tím, jak na tebe budu dávat pozor před Kiburim a teď se na to podívej. Musela jsem dát pozor především sama na sebe a ani to se mi tak úplně nepovedlo." Její pohled se zatoulal k hojícímu se zranění.

Pampeliška přikývla s vážnou tváří. Denim věděla, že se jí její pochybnosti musely dotknout. Než však kterákoliv z nich stihla znovu promluvit, ozval se Wadogův svolávací řev. Obě dračice se vydaly na písčitý plácek pěšky. Křídla je stále bolela z dlouhé cesty a ještě delší bitvy.

"S těžkým srdcem vám oznamuji, že v bitvě o Horskou kolonii jsme bohužel nad lidmi nedokázali zvítězit. Souboj si vyžádal na naší straně celkem osm životů a desítky zraněných. Což pro nás znamená definitivní změny." Pakia mluvila pevně, ačkoliv zprávy, které nesla, byly smutné. Z jejího vlastního zranění se vyklubala ošklivá díra v rameni, ale léčitelům se povedlo ji ošetřit a alfa se pomalu začala vzpamatovávat. Ke skalám ji museli nést Wadogo a Matys, ale nyní už se zdálo, že bude brzy schopná létat sama. 

Po ní se slova ujal Wadogo.

"V prvé řadě - Horská kolonie a všichni její členové jsou nyní součástí Skalní kolonie. Vůdcovské záležitosti ještě naposledy prodiskutujeme dnes večer. V řadě druhé - můj syn, Kiburi, požádal, abychom dnes na shromáždění zahájili soud ve věci útoku zrady a útoku na člena kolonie v těžké situaci."

Denim se otřásla. Snad to nebylo, co si myslela?

"Proto žádám Kiburiho a Denim, aby předstoupili přede mě, Pakii a své sousedy."

Ovšem, že to bylo, co si myslela. Kiburi nehodlal tu jejich potyčku jen tak nechat jít.

Deniminy nohy se třásly. Pořád byla unavená a opět se jí jala nervozita. Věděla, že je nevinná. Ba že dokonce Kiburi napadl ji. Ale zbytek nově sjednocené kolonie to nevěděl.

"Zaútočila na mě," začal Kiburi horlivě, jako by každá šance, že mu Wadogo neuvěří, byla jiskra, která potřebovala uhasit. "Odletěl jsem od bitvy, měl jsem proděravělé křídlo a potřeboval jsem se vzpamatovat. A najednou na mě ze stínu vyskočila ona! Poškrábala mě a pokousala. Podívejte, tady, na noze a na ramenou! Měl jsem pocit, že mě chce zabít. Beztak se k naší válečné skupině přidala jen aby na mě mohla zaútočit!"

Denim se snažila zachovat klid. Když ji Wadogo vyzval, aby odvyprávěla svou verzi, snažila se znít sebevědomě, ale s každým slovem jí to přišlo jako větší a větší selhání.

"To je nesmysl!" vyprskl Kiburi, jakmile domluvila. "Přidala ses k bojové skupince, aby sis na mě počíhala, to je přeci jasné."

"Nemáš k tomu žádný důkaz!" upozornila Denim. 

"A ty nemáš důkazy, že lžu!"

Z davu náhle vystoupila Pampeliška. V jejích jantarových očích se zračil jen hněv a zášť. Ať měla v rukávu cokoliv, chystala se to proti Kiburimu použít v plné síle. "Viděla jsem tě," prohlásila klidným, jasným a mrazivě děsivým hlasem. "Snad jsi původně opravdu chtěl jen poodlětět od bitvy, abys dal klid svému křídlu, ale vzpamatoval ses až překvapivě rychle, když jsi na okraji lesa zahlédl i Denim."

Kiburi zkroutil svou tvář do zlobné grimasy a švihl ocasem o zem, až se suchý písek rozletěl směrem k ostatním drakům. "Samozřejmě, že ty se jí zastaneš! Jste partneři ve zločinu! Vůbec bych se nedivil, kdyby ten její nepovolený výlet byl tvůj nápad!" Pampeliška sněhového draka propalovala pohledem, jako by doufala, že ho tím dokáže skutečně rozpustit.

"Vždyť jsi ani nemohla vidět, kdo to je! Už byla tma a ona tam ani neměla co dělat. Vědět bys to mohla jen v případě, že byste se na mě domluvily, což se očividně i stalo!"

Žlutá dračice nad Kiburiho prskáním jen protočila očima. "Zprvu jsem myslela, že si ji jen s někým pletu. Ale poznám, jak Denim chodí, jak se nese. Na to stačí i silueta. Tak to bývá, když se s někým přátelíš delší dobu. A kdyby to byl kdokoliv jiný, nebylo by to pro tebe o nic lepší, Kiburi. Tresty se udělují za útok na kteréhokoliv člena kolonie."

"Jak ten útok probíhal, Pampeliško?" vložil se do vyprávění náhle Wadogo.

"Nejdřív spolu mluvili. Byla jsem příliš daleko na to, abych slyšela, co říkají, ale myslím, že mluvil hlavně Kiburi. A pak po ní vyskočil. Chtěla jsem jí letět na pomoc, ale v tu chvíli jsem zaslechla výstřely a dračí řev. Měla jsem strach, aby někdo nebyl vážně zraněný, takže jsem mohla jen důvěřovat, že Denim si dokáže poradit a letět hledat zasaženého draka. Kdybych věděla, že je zraněná, asi bych se rozhodla jinak."

Kiburi dál rázně kroutil hlavou. "Mně se zdála víc než v pořádku, když mi skočila po krku! Tu ránu na noze má od mých zadních spárů. Snažil jsem se ji setřást a poškrábal ji!"

Denim přestala pevně tisknout své čelisti k sobě a otevřela tlamu, aby něco řekla, ale pak se zarazila. Nemohla přijít na ta správná slova. Svou část příběhu už pověděla a jediné, co jí vířilo hlavou bylo "To není pravda!" pořád dokola a dokola.

Z řad přihlížejících draků náhle po vzoru Pampelišky vystoupil další z nich. Denim v něm poznala Vindura, jednoho z léčitelů, který předešlou noc ošetřoval její nohu. Jeho béžové šupiny se leskly v odpoledním slunci, jak klusal pískem na vyvýšený plácek. "Dovolte, abych k tomu něco řekl."

V Deniminých očích se zaleskla jiskra naděje. Snad mohl být Vindur klíčem k odhalení pravdy všem ostatním?

"Nechci se stavět na ničí stranu," hlesl léčitel nervózně, "ale považuji za svou povinnost zmínit, že Denimino zranění určitě není od drápů. Taková rána musela vzniknout úderem od něčeho ostrého. Tipoval bych to na lopatu, s těmi jsem viděl lidi běhat ten den dost často."

Lopata, to bylo to slovo! vzpomněla si náhle Denim. Konečně si zvládla přiřadit slovo k tomu podivnému nástroji, kterým ji vyděšená žena zasáhla.

"Tak co, Kiburi, co řekneš k tomuhle? Budeš snad tvrdit, že jsem po tobě skočila s touhle ránou na noze? Ten den jsem na ni sotva zvládla došlápnout." zavrčela šedá dračice. Vindurovo zastání jí dodalo odvahu se konečně opět vyjádřit. Bílý drak se zašklebil. "To se ti mohlo stát i po tom, to není důkaz."

"Tak dost, to stačí," vložila se do jejich dohadů Pakia, která zatím celý soud jen tiše sledovala. Obrátila se k nově sjednocenému davu draků, kteří napjatě sledovali celý průběh. Denim sebrala odvahu sledovat její pohled a také svým přátelům a sousedům pohlédnout do tváří. Vzadu za ostatními draky zahlédla lesk zelenavých šupin, za kterým se skrýval Castiin povzbudivý úsměv. Nenech se jím zastrašit, ozvalo se v Denimině hlavě po chvíli. Musela se usmát. Telepatické vyjádření podpory ji zahřálo u srdce. Pravda nakonec vyjde na povrch.

"Má k tomu ještě někdo z vás co říct?" zvolala Pakia do davu. Denim pátrala pohledem po rozrušeně šeptajících dracích a vyčkávala, zda se ještě někdo ozve. Tiše myšlenkami volala do prázdna a modlila, se, aby se ještě někdo našel, byť jen s tím nejmenším detailem, který by mohl pomoci.

Ale všichni zůstali na svých místech. I šepot v davu nakonec utichl a nikdo se neozval. Denim si tiše povzdechla. Nikdo.

Pakia se nadechla, aby pokračovala a nejspíš se vydala řešit rozsudek s Wadogem a alfami zaniklé kolonie. Než to však stihla udělat, někdo se mezi draky přeci jen ozval. "Viděla jsem ho!"

Denim si všimla malé světle fialové dračice, jak se prodírá mezi ostatními draky a proráží si cestu dopředu.

"Viděla jsem Kiburiho, tam na okraji lesa, jak se pral s nějakým dalším drakem. Nevím, jestli to byla ona, ale je to možné. Stála jsem mezi stromy, hledala jsem svou sestru, chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku, ale místo toho jsem zahlédla ty dva. Stalo se to všechno hrozně rychle, ale vím, že Kiburi útočil první. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jestli mám pomoct anebo ne. Měla jsem strach, že mi taky ublíží. A pak ho ten druhý drak povalil a vrčeli na sebe. Lekla jsem se, že mě uvidí a rozzlobí se, že jsem nepomohla, tak jsem se vrátila hlouběji do lesa."

Navzdory jejímu poněkud zbabělému rozhodnutí, o kterém jim právě pověděla a dlouhému váhání, které tomu předcházelo, měla Denim chuť fialovou válečnici obejmout a nosit jí všechnu svou kořist až do doupěte ještě další měsíc. Její svědectví by mohlo být dostatečným důkazem, zvlášť když se k němu přidá to Pampeliščino a Vindurův posudek. Šedá dračice se s nadějí ve tváři ohlédla po Pakii. Ta jen přikývla a vydala se do odlehlého kouta skalního náměstí, kam ji následoval i Wadogo s Matysem a Narciskou.

Kolonií se opět rozmohl hovor. Debata byla živelná, plná rozruchu a nejistoty. Wadogo i Pakia věnovali nejeden podezřívavý pohled Denim, Pampelišce, ale i svému synovi, který seděl v písku a mračil se. Nezdálo se, že by měl strach z rozsudku svých rodičů. Spíš se jen zlobil, že se okamžitě nevrhli na jeho stranu.

Slunce se blížilo ke konci své cesty po obloze a alfy se konečně vrátily na svůj vyvýšený plácek. Pakii se v očích třpytily slzy, ale její výraz byl odhodlaný. "Učinili jsme rozhodnutí!" zahlásila. Unavení draci opět zpozorněli a bílá dračice mohla pokračovat. "Prokázalo se, že Denim je nevinná."

Šedé dračici vhrkly do očí slzy úlevy. "Taktéž se prokázalo, že Kiburi zaútočil na zraněného člena své kolonie uprostřed velmi vážné situace. Taková zrada nesmí být tolerována." Pakia na chvíli umlkla. Podle jejího váhání Denim poznala, že rozsudek nebude milosrdný. Takové se nedávají snadno. A ještě hůř vlastnímu synovi.

"Kiburi už nadále není následníkem vůdcovské pozice a nikdy se jím ani znovu nesmí stát. Na jeho místo nastoupí Pampeliška, v rámci zachování tradic a zvyků Horské kolonie."

Bílý drak vykulil oči a zvedl se ze svého vysezeného dolíku v písku. "Matko, to přeci nemůžeš! To nemůžete! Jsem váš syn! Samozřejmě, že jsem následníkem vůdcovské pozice! To mi vzít nemůžete!"

Pakia se na mladého draka zamračila. Jeho zrada bolela i ji, ačkoliv škrábance si odnesla jen Denim. "Včerejší noc i události před ní dokázaly, že nejsi vhodný k vedení kolonie. Draci by v tobě neměli žádnou oporu. Za napadení jiného draka tě však čeká něco ještě horšího."

Kolonie utichla. Trpělivě čekali na druhou část rozhodnutí. Denim mrazilo po zádech. Pravda byla, že sesazení Kiburiho z jeho pozice vyřešilo jen část jejich problémů. Jeho agresivita, lstivost a pomstychtivost by se jich držela dál i přes ztrátu jeho statusu.

"Od chvíle, kdy se slunce dnes večer dotkne obzoru jsi vykázán ze Skalní kolonie a nejsi vítán na jejím území. Vrátit se smíš až s dalším rokem Draka."

Nad písčitým pláckem viselo mrazivé ticho. Denim nevěřila svým uším. Nikdy podobnou situaci nezažila. Samozřejmě věděla, že je možné draka vyhostit z kolonie, ale nikdy nečekala, že by to Wadogo nebo Pakia opravdu udělali. 

Ani Kiburi to nečekal.

"To přece nemůžete! To nesmíte! Jsem váš syn! To přece není fér! Vždyť ani není zraněná, jen trochu poškrábaná! Přece byste nevyhnali vlastního syna!"

"Tohle není poprvé, co jsi překročil přes čáru, Kiburi," prohlásil Wadogo, "a já ani tvá matka už nemáme druhých šancí na rozdávání. Už dlouhé roky přinášíš do kolonie rozkol, jsi panovačný a arogantní. Ale tvá vypočítavost a sobeckost nabraly v posledních měsících mnohem drastičtějších rozměrů. Pro všechny, ale předně pro bývalou Horskou kolonii, bude lepší, když se nás budeš stranit."

Kiburimu došla slova a mohl jen nevěřícně kroutit hlavou. Pátral pohledem v davu draků a očima volal o zastání některého z nich. Snad se také dovolal, protože z davu jak šíp vystřelila Aria a vetřela se mezi Wadoga a jeho syna. "Má pravdu, není to fér! Další rok Draka je za dlouhou dobu! Já bez něj v téhle kolonii nebudu!"

Denim si všimla růžového záblesku, jak se Ariina kamarádka Gamea prodírá davem. Zřejmě ani ona nemohla uvěřit Ariinu zásahu. Přeci jen se stavěla na stranu draka, který ji odhodil jako kus hadru bez nejmenšího zaváhání. Ani Denim nečekala, že se ho zastane.

Wadogo se zahleděl do očí mladé oranžové dračice. "Nikdo ti nebrání jít s ním."

* * *

Poslední sluneční paprsky tančily po Deniminých šupinách, jak ležela natažená v trávě. Odešla sledovat západ slunce na louku, kam zavedla Pampelišku ten den, co se poprvé potkaly. Kiburi i Aria opustili území Skalní kolonie sotva půl hodiny zpátky. Pakia i Wadogo šli s nimi až k hranici, aby se ujistili, že Kiburi skutečně odešel. Připojily se i Ariina matka a Gamea, aby se oranžové dračici pokusily její rozhodnutí vymluvit. Neúspěšně. Zřejmě v ní i po jeho necitlivém výstupu zbylo dost iluzí, aby se s ním vydala do dalekých končin nebezpečného světa.

Denimino tiché podřimování vyrušily kroky. Dračice zvedla hlavu a po tváři se jí rozlil široký úsměv, když před sebou zahlédla žlutého draka s věnečkem pampelišek kolem krku. Navzdory soudu, navzory prohře, stejně se nakonec ve Skalní kolonii slavilo. Když je jmenována nová budoucí či oficiální alfa, sluší se to oslavit.

Pampeliška se beze slova posadila vedle Denim a usmála se. Šedá jí úsměv oplatila a také se zvedla do sedu.

"Hádám, že teď budeš mít dost volného času," prohlásila žlutá. Byla to pravda. Wadogo nezapomněl na Deniminu nepovolenou výpravu. Za trest jí zakázal na měsíc lovit na Skalních lukách i v lesích. Sabi se jí chtěla zastat, ale Denim jí to telepaticky rozmluvila, než se vůbec stihla dostat k vůdci kolonie. To ona si usmyslela, že musí jít bojovat. Byla připravená nést následky.

"Jo, to asi budu. Ale s touhle nohou bych toho stejně asi moc neulovila."

Pampeliška se pousmála. "A ty ses bála, že se mně něco stane."

Denim se provinile zahleděla do trávy. "Vím, že jsem tě podcenila. Je mi to líto. Zlobíš se pořád?"

Žlutá dračice zvážněla. Zakroutila hlavou, ale kamenný výraz jí zůstal. "Nezlobím se, ale chci, abys věděla, že nejsem žádná dáma v nesnázích, kterou bys musela jít zachránit. Vím, že jednou mě Kiburi málem dostal, vím, že mě jednou málem dostali lidé. Proto jsem si taky k sobě v bitvě přizvala Lyanne a Jetelku, abych na to nebyla sama. Dokážu si poradit, Denim."

Dračice přikývla. "Já vím, Pampeliško. Nikdy jsem nepochybovala o tvojí síle. Ale ani o té Kiburiho." 

Obě umlkly a ponořily se do ticha přicházejícího večera. Denim ocáskem rozhrnovala trávu, Pampeliška si pařátem hrála se svým květinovým věncem. Cvrčci konečně doladili své nástroje a vrhli se narušit ticho večera svým všetečným cvrkáním.

"Jak se cítíš, Denim?" zeptala se náhle Pampeliška.

"Zvláštně," odpověděla šedá dračice bez váhání. "Po tom všem co se dneska a včera stalo mě začíná bolet hlava. Jsem unavená. A ty?"

"Jsem... nervózní. Všechno se změnilo, tentokrát nadobro, a mě začíná docházet, že jednou budu muset stát v čele kolonie dvakrát větší, než jsem původně čekala, na území, které pořád tak úplně neznám. Mám strach. Bude to těžké."

"Přeci na to nebudeš sama. Budeš mít svoje rodiče a Wadogo s Pakií ti určitě taky pomohou. A budeš mít svou druhou alfu."

Pampeliščiny rty se stáhly do úsměvu a ona se odvrátila stranou. Snad se do jejích tváří vlila trocha červeně prosvítající i skrz žluté šupiny. "To jak jsem řekla před pár dny... Chtěla jsem ti říct, že to pořád platí."

Denim zpozorněla. "Že by sis vybrala mě?"

"Mmm-hmm."

Šedá dračice se zasmála. "Nezdá se ti, že je trochu brzo na to, abychom plánovaly společné vedení kolonie? Měly bychom nejdřív zjistit, jestli spolu vůbec dokážeme vydržet tak dlouho. Vždyť víš, co se říká. Vztahy Lvů a Kozorohů nemívají šťastné konce."

Propletly ocásky a obě se s klidem v duši zasmály slovům, která nedlouho zpátky Denim bodala u srdce. Po tom všem, co se v posledních měsících událo si však byla jistá, že si raději na ten konec počká sama. Vždyť to nakonec bude jen na nich, jestli bude šťastný, nebo ne.