Denim protočila očima a otočila se ke Castie. "Další Lev, to jsme tady potřebovali." Castie zavrtěla hlavou. "Ale jdi! Snad nebude tak hrozná. Ne všichni Lvi jsou jako Kiburi." Denim si ale dál stála za svým. "Se Lvy si prostě nerozumím. Vždyť nám to naši učitele říkali - dvě prokletá znamení, která si zřídkakdy dokáží dlouhodobě rozumět."
Wadogo se opět ujal slova. "Očekávám od vás, že se ke členům Horské kolonie budete chovat s respektem a úctou, jako ke členům své kolonie. Tímto končím dnešní shromáždění, můžete se rozejít."
Dav draků prořídl. "Denim, pojďme se s ní skamarádit," zašvitořila Castie a Denim jen protočila očima. "Anebo můžeme jít zpátky na plácek a zahrát si Co bys radši." Castie popadla pařátem Denimino křídlo. "Ty nechceš vědět, jestli si s ní budeme rozumět?" Šedomodrá dračice pohodila hlavou. "Ani ne hele. Moc mě to neláká." Castie rozezleně švihla ocasem a odvlekla Denim za křídlo směrem k budoucí alfě Horské kolonie. Zlatavá dračice se rozhlížela kolem a pomalu se seznamovala se svým novým dočasným domovem.
Castie vesele zašvihala ocasem. Napochodovala přímo k Pampelišce a vesele zašvitořila: "Ahoj, já jsem Castie! Rok Hada, znamení Vodnáře." Žluťoučká dračice okamžik jen zmateně zírala, potom se ale usmála a odpověděla. "Ráda tě poznávám. A kdopak jsi ty?" zeptala se, když si všimla Denim. Ta vymanila svoje křídlo z Castiina sevření a představila se. "Jsem Denim. Rok Draka, znamení Kozoroha." Pampeliška se rozzářila. "Nikdy jsem nepotkala jiného Draka mého věku! V naší kolonii žádní nejsou." Denim se nervózně usmála. "U nás taky ne."
Pampeliška se nadšeně zatočila dokola. "Tohle místo vypadá úžasně! Nikdy jsem neviděla takhle prostorné skalní město." Castie horlivě kývala hlavou. "Hezky se tu žije," souhlasila Denim, "ale pro kořist musíme chodit daleko."
Jejich rozhovor trval dlouho. Modrozelená dračice po chvilce ale spatřila jasně bílého draka, který přecházel ze strany na stranu a co chvíli vrhl lehce nervózní pohled na Pampelišku. Žlutá dračice právě vyprávěla o cestě z jejich území, když ji přerušilo odkašlání. "Dovolíte, děvčata? Ráda bych si tady s Pampeliškou promluvila." Byla to Gamea, se vší svou pýchou vykreslenou v jejím hlase. Pampeliška se na ni zaraženě zahleděla. Gamein hlas byl plný vzteku, ale ani jednu ze tří dračic nenapadlo, proč. "Dávej si na mě pozor. Jestli se byť jen přiblížíš ke Kiburimu, udělám ti ze života peklo!" Pampeliščin pohled rozpačitě zatěkal. "Vždyť já ani nevím, kdo jsi!" Gamea zavrčela. "A doufej, že to tak i zůstane!" Pak nasupeně odešla. Kiburi, který se stále motal po písčitém plácku, se nyní tvářil lehce zmateně.
"Kdo to sakra byl?" hlesla Pampeliška, jakmile Gamea zmizela z doslechu. Castie si povzdechla. "Jmenuje se Gamea. Rok Tygra, znamení Berana. Z toho, co jsme dali dohromady se jí tak nějak líbí Kiburi. Ale těžko říct, jestli má ráda jeho, nebo se chce jednou stát alfou. Ona a její kamarádka Aria se nad ním rozplývají už několik let."
Rozhovor pokračoval, dokud k trojici nepřikročila Narciska. "Zlatíčko, jdeme si prohlédnout svou jeskyni. Půjdeš s námi?" Pampeliška přikývla a vstala. "Uvidíme se později," zahlásila směrem k Denim a Castie a odešla za svými rodiči.
"Říkala jsem ti, že to bude zábava," hlesla Castie, když se s Denim vydaly zpátky na písčitý plácek mezi skalami, kde nechaly zbytky po své kořisti. Šedomodrá dračice protočila očima. "Nemysli si, že z nás budou nejlepší kamarádky, nebo tak něco. Možná si rozumíme teď, ale to se může změnit. Vztahy Kozorohů a Lvů občas bývají zpočátku přátelské, ale i to se později mění. Moc dobře si pamatuju, co nám říkával náš učitel astrologie."
Castie se jen posměšně uchechtla a švihla Denim ocáskem do nohy. "Už o tom nebudeme diskutovat. Máš ji!" Než se šedá kamarádka stihla vzpamatovat, Castie se vznesla do vzduchu. Denim však na sebe nenechala dlouho čekat. Brzy už se jedna za druhou hnaly větrem a smály se na celé kolo.
"Už mě bolí křídla," prohlásila Denim po chvilce. Castie přikývla a zamířily zpět na skalní náměstí.
Obě přistály v písku. "Vadilo by ti, kdybych chvíli lovila s někým jiným?" zeptala se najednou modrozelená dračice a Denim na ni překvapeně zamrkala. "S kým třeba?" Castie se začala nervózně ošívat. "Boston mi nabídl, že by se mnou chtěl lovit." Denim se zasmála. Věděla, že pozvání od Bostona něco znamenalo, protože ten když lovil, tak raději sám. Neměl rád, když se mu do toho někdo motal. A kromě toho moc dobře znala Castie. Věděla, že si na Bostona už nějakou dobu myslí, takže tohle bylo něco velkého i pro ni. "Budeš mi chybět. Víš jak nerada měním lovecké partnery... Ale vím, že to pro tebe hodně znamená."
"Nebude to napořád, jenom na chvíli."
"Dobře. Tak já taky zkusím najít nějakého nového parťáka."
Castie se usmála. "Díky," hlesla a objala svou kamarádku. Denim se odrazila od země a znovu se vznesla do vzduchu.
Slunce už se skoro skrylo za obzorem. Denim vykukovala ze své jeskyně a sledovala ostatní členy Skalní i Horské kolonie, jak zalézají do svých trvalých i dočasných domovů. "Jak ses dnes měla?" zeptala se Sabi a sedla si vedle své dcery. "Mluvila jsi s někým z těch nových?" Denim přikývla. "Castie mě dovlekla rovnou k Pampelišce. Není tak úplně hrozná. Vlastně je docela fajn."
"To jsem ráda. Nevím, jak dlouho tady budou muset zůstat, ale každopádně je dobré si mezi nimi najít přátele."
"Mm-hm."
Sabi si znovu stoupla a přešla do zadní části jeskyně, kde ještě ležely zbytky večeře. "Nemáš ještě hlad?" zeptala se. Denim přikývla. "Ještě si trochu dám."
Z laně, která byla Deniminou večeří, zbyly už jen kosti, které mladá dračice okusovala a dávala stranou. Pax jí kdysi radil, že v noci je může vyhodit ven z jeskyně, protože v tu dobu stejně nikdo venku nelétá, ale ona odmítala. Jeden nikdy neví.
Sabi pravidelně oddechovala ve svém hnízdečku, takže Denim věděla, že její matka už spí. Začala obírat poslední kost, na které byly zbytky masa, když si všimla pohybu na protější skále. Přimhouřila oči a snažila se rozpoznat, co to bylo. Vyklonila se trochu víc ze vstupu do jeskyně. Když rozpoznala siluetu světle zbarveného draka, vylétla ze své jeskyně a vydala se za tajemným jedincem.
Drak hleděl k obloze, než si všiml nezvané společnice. "Ahoj," ozvalo se a Denim došlo, že onen tajemný hlas patří Pampelišce. "Co tady děláš tak pozdě?" zeptala se Denim a sedla si do mechu vedle Pampelišky. Ta jen pokrčila rameny. "Ráda před spaním koukám na hvězdy." Druhá dračice vzhlédla k obloze. Ve výhledu místy bránily stromy, které na vrcholku skály rostly, ale to je něco, čemu se tady nedá vyhnout.
"Znám místo s lepším výhledem," zamumlala Denim.
"Vážně?"
"Jo, je trochu dál, ale není tam tolik stromů."
"... Zavedeš mě tam?"
Denim přikývla a roztáhla křídla. "Poleť za mnou," hlesla. Obě se vznesly s obloze a klouzaly tmou nad skalami. Pomalu míjely les, až se dostaly na prázdnou louku. Denim sklonila křídla a začala klesat. "Tohle je pořád vaše území?" zeptala se Pampeliška. "Ano, ale většina draků sem nechodí. Složitě se tady loví, hůř se nám tu schovává. Ale učitelé sem rádi vodí dráčata, když je učí o něčem, co nepotřebuje názornou ukázku. Nebo když je učí o hvězdách." Žlutozlatá dračice se položila do trávy a fascinovaně vzhlédla k obloze. Tentokrát ve výhledu nic nebránilo. Její společnice se k ní přidala a chvíli ležely v klidném nočním tichu. To po chvilce narušila Pampeliška. "Je tu nádherně." Denim jen souhlasně broukla.
Po chvilce Pampeliška nadšeně vyskočila a rozeběhla se. Její smích se nesl loukou a za jejími zády se do vzduchu vznášely světlušky. "Pojď taky, Denim, je to zábava." Ona ale pohodila hlavou v nesouhlasu. "S tebou se musí lovit dobře," pronesla Denim s dávkou sarkasmu. Pampeliška se zatvářila lehce dotčeně a přiklusala zpátky. "Na našem území lovíme ze vzduchu. Nemusíme být potichu, stačí, když jsme rychlí. Ale to neznamená, že bych to ze země nedokázala." Denim se ušklíbla. "Vyběhneš za srnkou a zasměješ se na ni?" Její slova byla kousavá, ale to akorát živilo plamen Pampeliščina odhodlání.
"Jestli si myslíš, že to zvládneš, můžeš jít zítra lovit se mnou," zasmála se nakonec Denim. "Moje parťačka si domluvila lovecké rande, takže mně chybí pomocník. Když nebudeš plašit kořist, snad něco ulovíme."
"Sejdeme se tady za úsvitu," sykla s úsměvem Pampeliška. "A to si piš, že něco ulovíme."
Žádné komentáře:
Okomentovat