A Rok draka tady dlouho nebyl :D! Jsem zas měla netvořivé období. Napadlo mě, že bych udělala zvlášť rubriku pro kapitolovky, ale došlo mi, že mám mezi originálními zatím jenom dvě o.O. To se chystám brzy napravit, ale teď píšu na co mám energii, v tomhle případě Rok draka :)).
Když se Denim vrátila do své jeskyně, na obzoru už se začínal rozlévat fialový přechod do nového dne. Ona se i přes to stočila do klubíčka a zavřela oči, aby nahnala zameškané hodiny spánku. Dnes nebude její den.
Její matka do ní strčila čumákem jen o necelé čtyři hodiny později. "No tak, ospalče. Slunce už dávno vyšlo. Ty přece nerada spíš za světla, co se děje?" Šedomodrá dračice se unaveně protáhla. Měla počítat s tím, že probděnou noc příliš dohnat nezvládne.
Vyklonila se přes okraj jeskyně v naději, že dole zahlédne Pampelišku. Když se vracely do svých doupat, pořád měla v očích slzy. Chtěla ji doprovodit až k její jeskyni, ale byla příliš unavená a Pampeliška ji ujistila, že bude v pořádku.
Teď ji ale nikde neviděla. Ztahaně zívla. Její žaludek zaskučel, ale podle Sabiných slov se lovecká družina ještě nevrátila. Modrošedá dračice se tedy odhodlaně snesla k písčité zemi v naději, že bude mít Castie náladu na lov. Denim klusala písčitými chodbami skalního města směrem k doupěti své kamarádky.
Náhle proti sobě zahlédla známou tvář. Unavená a ospalá se mezi skalami ploužila Pampeliška. Denim poskočila blíž a pozdravila. Pampeliška se smutně usmála a přikývla. "Trochu jsem to včera nevypočítala. Wadogo si nás dnes k sobě pozval brzy zrána. Ještě jsme řešili..." dračice mohutně zívla, "... no, jak to vlastně bude." Tiše sklonila hlavu a Denim už v té chvíli věděla, že došlo na jejich obavy. "Neměla jsem žádné naděje, ale stejně jsem z toho zklamaná," hlesla Pampeliška tiše. "Kiburi se celou dobu tak pitomě usmíval a říkal, jak z nás bude krásný pár, že si nakonec budeme skvěle rozumět a kdesi cosi." Do zlatavých očí se nahrnuly slzy. "Samozřejmě že myšlenku, že by se vzdal svojí pozice, jsme ani neřešili."
Denim opatrně přikročila blíž. "Dneska spolu jdeme lovit," špitla Pampeliška ještě. "Naši rodiče si myslí, že by pro nás bylo dobré, kdybychom spolu trávili víc času... a já souhlasila. Nemám ho ráda, ale když se mu budu vyhýbat, tak se nic nezmění. Snad se ho nakonec naučím aspoň tolerovat." Denim smutně přikývla. Něžně strčila čumákem do Pampeliščina krku. "Jsem si jistá, že to nakonec dobře dopadne. Ještě se alfou stát nemusíš, do té doby se toho může hodně změnit."
Pampeliška přikývla a roztáhla křídla. "Měla bych jít." Denim přikývla. "Drž se."
Když ze žluté dračice byla jen malá skvrna na obloze, Denim se konečně opět vydala hledat svoji loveckou parťačku. Už byla jen kousek od jejího doupěte.
Castie akorát vylézala ze své jeskyně. Rodina modrozelené dračice žila v doupěti hned u země, kam už z rána příjemně svítilo slunce. "Hej, Cass, nepůjdeme zase jednou něco chytit?" zvolala Denim. Castie se na ni usmála a přiběhla blíž. "Ahoj, Denim. Půjdu ráda, ale.. nevypadáš úplně v nejlepší kondici." Šedá dračice zívla, čímž svou kamarádku akorát utvrdila v jejím přesvědčení. "Moc jsem toho nenaspala. Povím ti to, až se najím."
Denimino břicho se téměř dotýkalo země. Plížila se vysokou travou kolem stáda laní u lesa. Tohle stádečko se na jejich území drželo už skoro rok. Vždy ho poznala podle toho nádherného desateráka. Takového jiné stádo nemělo. Naštěstí překrásného jelena nikdo zatím ulovit nesměl. Byl mladý a zdravý. Takové Skalní kolonie potřebovala živé.
Středem Deniminy pozornosti byla ovšem stará kulhající laň na samém okraji. Jako první si jí všimla Castie, ale Denim okamžitě věděla, že to bude ideální úlovek. Neuteče moc daleko a ideálně zasytí dva hladové krky.
Držela se u země. Dohodly se, že finální útok udělá Castie. Rozespalá a hladová Denim by toho moc nepolapila. Bylo však na starší dračici, aby laň dostala blíž ke své kamarádce. Tiše se plížila trávou a čekala na správnou chvíli. Laň zastříhala ušima. Nejspíš něco zaslechla. Udělala pár kroků dál od Denim, avšak o to blíž nyní byla u Castie.
Vzduchem se mihla šedá šmouha, jak dračice skočila po lani. Ta se dala na útěk a Denim se i přes veškerou únavu vrhla za ní. Veděla, že každým krokem jsou blíž a blíž ke Castie. Její neodpočaté nohy ji sotva nesly, pořád v nich hořel boj z předešlé noci, ale konečně dohnala laň tam, kde ji chtěla mít.
Castie vystřelila že své skrýše mezi lískovými keři a zaryla drápy do zad raněné laně. Ta se ji několikrát neúspěšně pokusila shodit, než ji váha modrozelené dračice srazila k zemi a Castie konečně dostala dost prostoru, aby se jí mohla zakousnout do krku.
"Tak? Beru si předek, myslím, že ty se potřebuješ najíst víc. Odneseme ji do skal?"
Denim znaveně zavrtěla hlavou. "Myslím, že bych tam už ani nedolétla. Minimálně já si svoji část sním tady." Castie se usmála a lehla si vedle kořisti. "Zůstanu tu s tebou."
Obě kamarádky se s chutí zakously do ulovené laně. "Tohle mi chybělo," zamumlala Castie mezi sousty. "Boston není špatný lovec, ale ještě se s ním nedokážu domluvit tak dobře, jako s tebou." Denim spokojeně přikývla. Se vším tím, co se dělo, úplně zapomněla, že Castiin oficiální lovecký parťák je teď Boston. "Jak se má vůbec Pampeliška? Od toho oznámení jsem ji moc neviděla. Vzalo ji to hodně?"
"Moc. Já... Castie, jejich území teď vypadá strašně. Jen tak se tam určitě nedostanou, leda by byli připraveni bojovat."
"... Jak to víš?"
Denim se zarazila. Obvykle na tajemství vždy dávala pozor, ale únava ji zmohla natolik, že si to najednou neuvědomila. Snad by to ale nemuselo být tak hrozné. Castie byla přeci jen její nejlepší kamarádka.
"V noci jsme tam byly. Viděla jsem Pampelišku, jak někam odlétá a měla jsem obavy, aby se jí něco nestalo... no a letěla jsem za ní. Viděly jsme jejich území a dostaly jsme se do potyčky s pár lidmi, kteří to tam teď žřejmě osidlují."
Castie se usmála s překvapením ve tváři. "Že by ses zrovna ty v noci vydala na území úplně jiné kolonie jenom kvůli Pampelišce, dostala se do boje s lidmi a stihla se vrátit, aniž by si vás někdo všiml? Kdybys nebyla takhle utahaná, skoro bych ti ani nevěřila!"
Denim protočila očima a znovu se zakousla do úlovku. "Kdybys tam byla s námi, mluvila bys úplně jinak. Vypadá to tam hrozně a jestli s tím nic neuděláme, bude to jenom horší. A Pampeliška z toho vůbec vyjde nejhůř. Vždyť víš, co říká zákon o takovéhle situaci. Nehledě na to, že obě známe Kiburiho, ten se vlády nevzdá. Pampeliška se bude muset stát jeho partenerkou."
Castie pokývala hlavou. Znovu si ukousla sousto a zamyšleně potichu žvýkala. Denim nastolené ticho nenarušila, dokud Castie nepromluvila.
"Pampeliška se ti líbí, že jo?"
Denim přestala žvýkat. "Eh, cože? Ne? Mám o ni starost, to je normální. Muset strávit zbytek života s Kiburim je něco, co bych nepřála nikomu. Měla bych starost i kdyby se to stalo tobě, nebo komukoliv z mých přátel."
Castie se usmála. "O tom nepochybuju. Ale všimla sis, co se s tebou stalo? Když sem jejich kolonie přišla, vůbec ses s ní nechtěla bavit, byla jsi z toho celá nesvá. Bála ses, že spolu nebudete vycházet, pořád ses vymlouvala, chvílema ses mi zdála až nepříjemná. Ale teď jsi kvůli ní letěla kilometry daleko, úplně na cizí území, v noci, aby ses ujistila, že se jí nic nestane. Nikdy jsem neviděla, že by ti někdo zvládl přirůst k srdci takhle rychle."
Mezi kamarádkami zavládlo chvilkové ticho. Šedá dračice zavrtěla hlavou. "To je jedno. I kdyby, nemohly bychom spolu být. Musí... musí být s Kiburim. S tím nikdo už bohužel nic neudělá. Budou spolu teď asi trávit hodně času, aby se lépe seznámili. Takže s ní teď už asi nebudu moc lovit, ani dělat nic jiného. Takže je to jedno." Denim si položila hlavu na pařáty. Únava ji pomalu dobývala a ona nebyla připravená přemýšlet nad takovými věcmi.
Modrozelená dračice se uchechtla. "Trochu se mi zdá, že žárlíš." Denim opět zvedla hlavu s udiveným výrazem. "Trochu se mi zdá, že vůbec nemůžeš vědět, jak se cítím."
"Neříkám, že to vím. Říkám, že se mi to zdá."
"Už jsem ti to opakovala několikrát. Je mi jí líto. Představ si strávit zbytek života s Kiburim. To bych nepřála nikomu."
"Pochopitelně. Ale nepřijde ti, že tvůj problém je taky v tom, že s ní teď nemůžeš být? Protože musí být s Kiburim?"
Denim protočila očima. "Spala jsem asi čtyři hodiny, nemám energii na tvoje myšlenky." Castie se uchichtla. "No dobře. Ale někdy se nad tím zkus zamyslet. Hah, docela mi připomínáš mě, když mi bylo osm."
Denim se otočila na záda a nechala se zahřívat slunečními paprsky. Konečně byla aspoň najedená. "V čem ti připomínám tebe, to mě zajímá. To se ti Boston líbí už tak dlouho? Když se mi podle tvých teorií Pampeliška tolik líbí?"
"Nee, vždyť s Bostonem jsem se tehdy sotva bavila. Tehdy jsem měla jiný objekt zájmu."
"A koho?"
"No tebe přece."
Šedá dračice vyskočila na všechny čtyři. "Mě?"
Castie přikývla s neskrývanou spokojeností ve tváři. "Byla jsi jedna z mála přátel, co jsem tehdy měla. A já měla tehdy tendence se citově přisát na každého, kdo se se mnou bavil, heheh. Pamatuju si, že mi vadilo, když na tebe mluvil snad kdokoliv, kdo nebyl já. Trvalo to jenom pár měsíců, ale, no, bylo to tak."
Denim se unaveně usmála. Později by se snad mohla zkusit nad vším pořádně zamyslet, ale teď toužila ze všeho nejvíc někam zalézt a pořádně se vyspat.
Na travnatý plácek padly dva stíny a o pár vteřin později se ozvalo dvojí dunění pařátů o zem. "Nezbyla vám ještě trocha té laně?" zeptal se známý hlas. "Tak oni si na několik dní úplně zmizí a přijdou se jenom najíst," řekla Castie s přátelskou jiskrou v očích. Noví návštěvníci udělali pár kroků blíž. Denim se na ně vlídně usmála. "Tak co, Miko. Už se cítíš líp?" Zelený drak horlivě přikývl. "Jo, myslím, že už jsem se přes celou tu věc s Gameou přenesl. Potřeboval jsem jenom chvilku přemýšlet."
"S Paxem."
"Jo, Pax mi hodně pomohl. Hodně jsme si povídali."
Rudý a zelený drak se sklonili ke zbytkům úlovku, který jim obě lovkyně přenechaly. Slunce se škrábalo po obzoru a zatímco Pax a Miko si dopřávali pozdní snídani, Denim si konečně dovolila na chvilku usnout. Čekaly ji velké věci. Ale teď byl čas si odpočinout.
Žádné komentáře:
Okomentovat