Rok Draka - Kapitola 10.

 Já bych se chtěla tak hrozně moc omluvit :D. Nastavila jsem si nějakou strukturu kapitol a nakonec to dopadlo tak, že ta závěrečná je pětkrát delší, než všechny ostatní. Nicméně jsem na ni pyšná. Na ni i na všechny, co přišly před ní (jo a kvůli téhle jsem udělala malou změnu v konci té deváté, takže ten si kdyžtak přečtěte znova). Trvalo to rok, což není úplně moc, každopádně dostala jsem se na konec Roku Draka... mno, ech "konec". Mám v plánu další věci okolo Roku Draka, ale ty si chci nechat na později (minimálně než se Tajemství křídel dočká své poslední kapitoly). Takže uvidíte, co si na vás nachystám :D.

Obloha na západě už začínala růžovět a do skalního městečka se kradl večer. Válečníci a léčitelé se shromáždili na písčitém plácku a jejich blízcí se s nimi loučili. I Denim zavítala mezi ně. Celý den se snažila přemluvit svou matku, aby ji vzala s sebou. Neúspěšně. Sabi jen dál vrtěla hlavou a mlčela. S prvním večerním vánkem už Denim bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Šedá dračice seděla u skalní stěny a tiše vyčkávala, až se válečníci připraví k odletu. Bylo jí jasné, že už propásla svou šanci a nechtěla se dál mučit pohledem na Kiburiho, kterému čišelo z očí odhodlání. Odhodlání se bít... nejen s lidmi. Přesto nechtěla plácek opustit před jejich odletem. Hodlala z povzdálí dohlížet na Pampelišku, dokud nezmizeli z dohledu.

Vedle Denim zakřupal písek, jak do něj přistála Castie. Ta se o jejím úmyslu jít do boje s válečníky dozvěděla až toho rána. Sama měla za sebou několik neúspěšných pokusů přemluvit Sabi, aby vzala Denim s sebou. Modrozelená dračice si sedla do písku a rozhlédla se kolem. "Je mi to líto, Denim," hlesla. Modrá dračice přikývla. "Co se dá dělat. Můžeme jen doufat, že Kiburimu jeho plány nevyjdou. Nebo že bojovníci získají Horskou kolonii zpět."

"Už ses rozloučila s Pampeliškou?"

Denim se ohlédla po žluté kamarádce, která chodila v kruzích mezi válečníky a zřejmě nad něčím usilovně přemýšlela. "Ještě ne."

"Tak na co čekáš?" Castie strčila do Denim křídlem. "Běž, než ti uletí. Řekni jí, ať dává pozor."

Šedomodrá se zvedla ze svého místa a vyrazila směrem ke kamarádce. Doufala, že ji zastihne, než se otočí a vyrazí na druhou stranu plácku. Zlatavá dračice si jí však všimla a zastavila se uprostřed svého pochodu. "Ahoj, Denim," hlesla.

"Přišla jsem se rozloučit," zamumlala šedá. Pampeliška se usmála a dotkla se ocáskem Deniminy přední nohy. "Musím získat zpátky svůj domov."

"Věřím, že to dokážete. Ale chtěla jsem ti říct... Dávej si pozor."

Pampeliška zmateně naklonila hlavu. "Pozor na co?"

"Na Kiburiho. Mám strach, že plánuje něco většího. Že když mu to nevyšlo posledně, zkusí využít chaosu během boje, aby to tentokrát dotáhl do konce."

Žlutá se ušklíbla. "To se mu nepovede, Denim. Podruhé už mě nedostane." Denim se usmála. Nepochybovala o Pampeliščiných schopnostech. Ale neměla ani dost odvahy pochybovat o těch Kiburiho. "Hlavně buď opatrná," hlesla nakonec.

Kolem zněl rozruch loučících se draků, ale Denim přišlo, jako by náhle všechno úplně ztichlo. Pampelišce se zablýsklo v očích a tiše objala svou šedomodrou kamarádku křídlem. Čumákem se dotkla jejího krku a povzdechla si. Denim ucítila, jak se jejich ocásky pomalu propletly.

Chvíle mlčení mezi nimi se táhla stále déle a déle. Denim nechtěla, aby vůbec kdy skončila. Ale věděla, že čas se krátí.

"Pampeliško," hlesla a přerušila chvíli hřejivého ticha, které mezi nimi viselo. "Jsem ráda, že jsem tě poznala." Pampeliška se zasmála a odklonila svoji hlavu od Denimina krku. "Taky jsem ráda, že jsme se poznaly." Pak se nejistě rozhlédla kolem. "Už musím jít. Za chvilku vylétáme." Denim smutně přikývla. "Buď opartná," připomněla ještě jednou a vyrazila zpátky za Castie. Ta stála na stejném místě, kde ji Denim nechala a usmívala se. "Ráda tě vidím zase dobře naladěnou," zašvitořila. "Culíš se jako měsíček na hnoji."

"No jasně!" Denim ji z legrace švihla ocasem do nohy. "O tom mi povíš víc až se zase někdy uvidíme s Bostonem." Castie se zasmála. Náhle však ztichla a Denim se začala rozhlížet, co její náhlé mlčení přineslo. Svižným krokem se k nim blížila Sabi. 

"Brzy odlétáme, Denim," oznámila. Světlejší dračice zmateně přikývla. To už přeci věděla! Sabi si povzdechla. "Nechci, abys s námi letěla," opakovala znovu. Denim ale začala tušit, že ta věta bude nějak pokračovat.

"Nicméně kdybys s námi letěla, jsem si jistá, že by ses ztratila v davu. Nikdo... nikdo by si tě nemusel všimnout."

Denim se překvapeně zahleděla na svou matku. Znamenalo to snad, že Sabi změnila názor? Proto jí takhle podsouvala způsob, jak se tajně dostat k Horské kolonii?

Tmavá dračice se naklonila blíž. "Vidím, jak důležité to pro tebe je. A že ti na Pampelišce moc záleží. A proto jsem se rozhodla, že pokud poletíš s námi, budu tě krýt. Ale musíš mi slíbit, že budeš pořád upřednostňovat svoje bezpečí před čímkoliv jiným. Tak?"

Denim se nadšeně usmála. "Samozřejmě!"

"Výborně. Tak se drž na okraji a až začneme vylétat, připoj se ke mně, dobře? A ty upaluj," otočila se na Castie. "Určitě máš plno důležitých úkolů, které čekají na splnění. A ne abys to někomu vyžvanila!" Castie přikývla a usmála se. "Hodně štěstí," zahlásila a roztáhla křídla. Denim ještě stihla sledovat, jak se z ní stala jen zelenavá šmouha na obloze, než i bojovníci začali zvedat kotvy. Její srdce začalo bít jako o závod a ona si uvědomila, jak je z celé své výpravy vlastně nervózní.

Vítr bil do Deniminých křídel a ona cítila, že kdyby nebyla uprostřed letu, nejspíš by se nervozitou třásla. Co když si jí někdo všimne? Co bude dělat, pokud se zraní? Léčitelé ji určitě poznají... Zatím mohla jen doufat, že ostatní draci budou příliš zaneprázdnění vlastními myšlenkami a nevšimnou si, že se k nim bez svolení vyšší autority připojila netrénovaná dračice. Ostatním problémům se měla věnovat, až na ně přijde čas.

* * *

Letěli už skoro dvě hodiny. Draci se pomalu rozhlíželi, kde zahlédnou první lidské stavby. 

V dálce se už pomalu začal rýsovat les, který pokrýval část Horského území. Wadogo se ohlédl po svých válečnících. "Blížíme se!" zvolal. "Pamatujte na domluvený postup. Útočíme zeshora, abychom využili moment překvapení."

Sabi, která letěla jen několik délek ocasu před svou dcerou, se ohlédla a věnovala jí povzbudivý úsměv. Denim si nebyla jistá, jestli jí něco takového vůbec pomůže. Když zahlédla jeskyni, ve které se s Pampeliškou po své výpravě schovaly, sevřelo se jí hrdlo. Už nemohli být daleko. Přišel čas.

Denim pohledem našla Pampelišku. Byla skoro až vpředu celého dračího houfu. Kiburi se držel veprostřed. Dokud je měla oba na očích, cítila ve svém nitru Denim alespoň malé zklidnění. 

Draci pomalu mířili na přistání. Les výrazně prořídl ode dne, kdy Denim Horské území naposledy viděla. Místo stromů vyrostly do výšky ony podivné stavby, které si tam lidé vystavěli. Dokonce i přesto, že slunce se už téměř skrývalo za obzorem, viděla Denim pod sebou pobíhat malé dvounohé figury. Lidé tam stále byli.

Pařáty šedomodré dračice se zaryly do hlíny. Zem se zdála být sušší než posledně. Tím však nebyl čas se zaobírat. Válečníci se okamžitě vrhli do bitvy. Většina lidí byla zatím bezbranná a bylo nutné zařídit, aby to tak zůstalo. Někteří už ale stihli popadnout zbraně. Někdy ty střelné, ale často šlo jen o nože nebo klacky. Jiní se chopili svých stavebních nástrojů. Nehodlali se vzdát bez boje.

První výstřel se ozval jen kousek od Denim. Mladý člověk mířil hromovou holí na trojici draků. Jeho první střela minula. Na druhou se ani nestihl připravit, neboť po něm skočil jedovatě zelený drak a popadl zbraň do zubů. Strhnul ji stranou a další rána se zaryla do země. Hnědovlasý mladý člověk, teď už naprosto vyděšený, utržil ošklivý škrábanec na hrudi a stáhnul se, jakmile k tomu dostal příležitost.

Denim otřásla hlavou. Nemůže tu jen stát a přihlížet! Proto sem nepřišla. Roztáhla křídla a vznesla se nad zem, aby se pořádně rozhlédla, jak se věci mají. Zahlédla zmateně pobíhající lidi i draky, kteří se za nimi hnali. Všude kolem se točila jen změť chaosu a Denim si nebyla jistá, kam dřív skočit. Její původní plán se rychle rozpadl a ona musela začít něco dělat.

Náhle mezi keři zahlédla Sabi. Její tmavé šupiny se skryly ve stínu a ona se spíš než válečníkovi podobala lovci, který se chystá skočit po své kořisti. Ukázalo se však, že někdo si jí přeci jen všiml. Zpoza tlustého dubu vykukoval mladík s krátkými světlými vlasy. V ruce třímal pušku a mířil Sabiným směrem. Denim hned bylo jasné, že její matka o něm neví.

Dračice se svižně vrhla vpřed. Pokusila se Sabi telepaticky konaktovat, ale její mysl byla uzavřená. Potřebovala se plně soustředit. Denim proklouzla větrem mezi prořídlými stromy a pak se dlouhými skoky hnala dál. Srazila blonďáka k zemi a zakousla se mu do paže. Výstřelu bohužel zabránit nestihla a z tichého zakňučení se zdálo, že rána neminula. Přesto se snad netrefila do žádného životně důležitého orgánu, kam původně zbraň mířila.

Člověk vyděšeně vyjekl, když mu Denim zařvala do tváře. Její zuby se zbarvily do červena, jak se zahryzla do jeho ruky. Vypadalo to, že bude zlomená. Denim ještě naposledy zavrčela a pak člověka pustila. Jejich záměrem přeci jen nebylo vymýtit lidi. Ne tak docela. Potřebovali je především vyhnat. A pokousaný blonďák se nezdál, že by se chystal na Horské území vracet. Dal se na útěk, jakmile ho u země nedržely Deniminy drápy. S trochou štěstí jeho vyprávění vyděsí kohokoliv, komu by se kdy chtělo teritorium navštívit.

Šedá dračice se rozhlédla kolem. Střelila pohledem do křoví, ale její matka už tam nebyla. Utíkala o kousek dál a zřejmě přemýšlela nad další strategií. Její spáry byly potřísněné lidskou krví. Z ocásku jí taky trochu teklo, ale ta byla její. Tam ji zasáhl výstřel. Špička byla natržená, ale jinak v pořádku. Denim si oddechla.

Když zaslechla nepříjemně povědomý řev, uvědomila si, že už nějakou dobu nezahlédla Pampelišku. Vyběhla na místo, odkud se dalo lépe vzlétnout a opět začala kroužit nad bojištěm a pátrat po záblesku žluté. Pod sebou však Pampelišku najít nemohla. Ona a dvě další dračice z její kolonie se jaly trochu jiné strategie, která se zdála být Horské kolonii vlastní. Kroužily ve vzduchu a sledovaly situaci dole. Vrhly se k zemi jen když viděly, že je někde potřeba pomoc. Zvedaly lidi do vzduchu, odhazovaly je do křoví i na tvrdou zem. Ale na Pampelišce bylo znát, že by neváhala zabíjet, kdyby bylo potřeba.

Denim přelétla nad vymýcenou oblastí a náhle se jí zamotala hlava. Spatřila na zemi dvojici draků, zkroucených v podivném úhlu. Jednomu z krku crčela krev. Šedá dračice si uvědomila, že ač by tisíckrát chtěla, tady už pomoci nedokáže. Některá z lidských zbraní tentokrát neminula, zřejmě ani jednou. Raději se vydala jiným směrem, než se jí stihl zvednout žaludek.

Přistála kousek od skupinky čtyř nebo pěti lidí. Zdálo se, že se radí o dalším postupu. Mluvili do nějakého podivného obdélníku a pak zase mezi sebou. Denim viděla, že nemají zbraně, ale přesto se rozhodla skrýt mezi lískovými keři a chvíli je pozorovat. Lidé uměli být nevyzpytatelní. Na obloze se třpytily hvězdy a Denim opět cítila tlukot svého srdce. Vzdálila se od centra dění a jediné, co slyšela teď, byly lidské hlasy a její vlastní dech. Osoby, které pozorovala, zakrývala tma, ale ona věděla, že tam pořád jsou. Slyšela je.

Brzy se však začali vzdalovat a Denim si uvědomila, že pokud se nevydá za nimi, brzy je ztratí. Chystala se přesunout ven ze svého úkrytu, ale jakmile se pohnula, ucítila ostrou bolest ve stehni. Střelila pohledem dozadu, kde u jejího ocasu stála mladá žena s plochou kovovou deskou na tyči. Denim si nemohla vzpomenout, jak se jmenují, ale věděla, že se s nimi kope do země, protože lidé na to nemají uzpůsobené prsty. Teď se však z nástroje stala tichá zbraň.

Denim se chystala vytřelit vpřed, začít kousat a škrábat... ale pak to neudělala. Bolest v noze byla pořád silná a dračici se zdálo, že snad dokonce krvácí. Nebylo moudré v tu chvíli spoléhat na dlouhé skoky a silné drápy.

Žena se zdála být vyděšená a Denim věděla moc dobře, že vyděšená zvěř je ta nejnebezpečnější. Tohle nebyla tak úplně zvěř. Byl to tvor, který dříve vládl jejímu druhu. Tvor, který nad ním ztratil kontrolu a teď se ji zoufale snažil získat zpět, ač trochu jiným způsobem. Ale snad měli se zvěří přeci něco společného.

Dračice se prudce ohnala ocasem a podrazila člověku nohy. Vzápětí už byla ve vzduchu, kde na ni podivný plochý nástroj nedosáhl. Rána stále bolela a při bližším pohledu bylo znát, že i krvácela, ale Denim si teď nemohla dovolit zastavit. 

Chvíli kroužila nad způli vykáceným lesem a hledala... něco. Nebyla si tak úplně jistá, co by vlastně chtěla vidět. Byli tam jen zmatení lidé a stále neoblomně odhodlaní draci. Unavení draci. Zranění draci... Mrtví draci. Nebylo jich moc, Denim napočítala asi čtyři. Ale byli tam. Dokonce měla pocit, že jednoho poznala. Jeho oranžové šupiny jí připomněly Caira, staršího válečníka, který podle vyprávění bojoval s lidmi o Skalní kolonii. 

Do křídla mladé dračice se dala křeč. Nedalo se nic dělat, musela najít místo, kde by si mohla alespoň chvíli odpočinout. Letěla za les, k úpatí kopce, kde se zdál být klid. Bolavé křídlo ji během přistání zradilo a tak skončila s čumákem v hlíně. I přes kulhavou nohu však dokázala vstát a trochu se vzpamatovat. Kdyby tohle byl lov, měla by to už dávno za sebou. Pomalu si uvědomovala, že tahle výprava nebyla úplně nejlepší nápad. Její tělo nebylo stavěné na tak dlouhou a namáhavou činnost.

Dračice si sedla do hlíny. Musela nechat zraněnou končetinu odpočinout. Krev už jí netekla, ale byl to silný úder. Zřejmě toho člověka podcenila.

Denim si protahovala ztuhlá křídla. Nejradši by si lehla a spala a spala, ale věděla, že se k něčemu upsala, a tak to také musela dodržet. Nehledě na to, že ji ještě čekala cesta domů. Křídla ji nanovo rozbolela při myšlence na hodiny letu zpět ke Skalní kolonii. Snad by mohli přespat tady, kdyby byla výprava úspěšná?

Zahleděla se k vrcholu kopce, nahoru nad les, o který bojovali. Doufala, že tam zahlédne záblesk žluté a tím získá jistotu, že Pampeliška je v pořádku. Ale neviděla nic. Mohla jen tiše posílat k tichým hvězdám své modlitby. 

Z myšlenek ji vytrhl šum křídel a dusavé přistání. S úpěnlivým výrazem ve tváři se pomalu otočila. "Co tady děláš?" zachrčel známý hlas. Bílé šupiny jeho majitele se třpytily v měsíčním světle. Stál tam, jeho vítězoslavný úšklebek se stále držel jeho rtů, ačkoliv on sám vypadal zdevastovaně. Přední končetiny měl celé poškrábané a blána jeho křídel byla na několika místech proděravělá.

"Co ty tady děláš, Kiburi?" zavrčela Denim. Za celý den s ním pořádně nepromluvila a stejně ho měla plné zuby. "Já bojuju za Horskou kolonii. Ty ani nemáš potřebný výcvik, abys mohla bojovat. Nehledě na to, že tě nikdo nezval. Vetřela ses mezi nás!"

Denim se pomalu zvedla. Rozhodně z tohohle setkání nebyla nadšená. Zvlášť když ani nemohla došlápnout na zadní nohu. Vnímala to ale jako jisté ujištění. Pokud je Kiburi tady, znamená to, že není v lese a nekuje zrádcovské pikle proti Pampelišce. Dračice si uvědomila, že společnice z Horské kolonie mu nejspíš udělaly čáru přes rozpočet. Neznal jejich strategie a nepočítal s tím, že budou pořád spolu a ještě k tomu ve vzduchu.

"Jestli hledáš léčitele, tak jsi tady špatně," zaskřehotal bílý drak. "Jejich tábory jsou na druhé straně." Denim pozorně sledovala každý Kiburiho pohyb. Nedůvěřovala mu. Bylo jí jasné, o co mu jde. Na Pampelišku nemohl, takže mu zbývalo jen doufat, že Horskou kolonii získají zpět a Pampeliška přestane být problémem. A tak se rozhodl pro druhou nejlepší možnost. Pomstít se.

Samozřejmě nemohl tušit, že tu najde Denim a ještě na tak příhodně odděleném místě. Ale dračice si byla jistá, že teď, když na to došlo, už nevycouvá. Chtěl odvést její pozornost, chtěl ji překvapit. Ale Denim byla na tyhle hry připravená. Teď určitě.

"Měla jsi raději zůstat doma. Jedna rána z hromové hole a jsi mrtvá, Denim."

"Nikdy se mi nezdálo, že bys měl zrovna dvakrát starost o moje bezpečí, Kiburi," sykla dračice.

Bílý drak se jen uchechtl. "Ale jdi. Tvé bezpečí mi samozřejmě leží na srdci. Tedy, spíš... v žaludku." Odrazil se od země a jedním mohutným skokem přistál drápy na Denimině zdravé noze. Ona se po něm ohnala tesáky a zahryzla se do jeho přední nohy. Podařilo se jí vysvobodit svůj spár z jeho sevření a udělat krok vzad. Kiburi byl však v mžiku zase u ní, s drápy zarytými do jejích ramen. Denim po něm chňapala tesáky, ale nikdy se nedostala dost blízko, aby ho skutečně pokousala. Zaryla svoje pařáty do jeho hrudi a snažila se ho povalit.

Nakonec roztáhla křídla. Pořád cítila bolest v každém pohybu, ale musela se toho šíleného draka nějak zbavit. Začala křídly bít před sebe, do Kiburiho hlavy a všude jinde, kde se trefila. Drak zmateně zavrtěl hlavou, snažil se vymanit z té podivné změti šupin a blan. To už se ale Denim se všemi svými zbývajícími silami opřela do Kiburiho hrudi a on přepadl dozadu. Hlasitě zaskučel, když se dotkl země.

Denim přesunula jeden ze svých spárů na jeho krk. Kiburi na ni tiše zasyčel. Oháněl se ocasem a dokonce i křídly, ale z pozice, v jaké ležel mu to k ničemu nebylo. Šedá dračice nasupeně zavrčela. "Ty jsi takový neuvěřitelný idiot, Kiburi, to snad ani není možné!" Bílý drak ze sebe vydal jen přiškrcené cosi. "Vážně sis myslel, že ti na to skočím, co? To si opravdu myslíš, že se svět točí kolem tebe a ty dostaneš všechno, co si zamaneš?" Kiburi se zase začal kroutit a mávat křídly, ale tentokrát mu Denim šlápla na ocas a on přestal.

"Něco ti povím, Kiburi, teď mě dobře poslouchej. Ty na nás jednou budeš plivat z takové výšky, až zapomeneš, že ještě existuje obloha. A jestli si myslíš, že ti to já nebo kdokoliv z téhle kolonie budeme trpět, tak jsi na omylu."

"Ty mě nezastavíš," zachraptěl bílý drak. "Nikdo mě nezastaví. Nikdo mi nebude stát v cestě."

"Až na Pampelišku, že? Proto ses ji pokusil zabít."

Kiburi si odfrknul. "Jediné, co mi stojí v cestě, je řád dračích kolonií. Jsem silnější, než si myslíš." Aby dodal sílů svým slovům, naposledy zamával křídly a pokusil se spáry Denim odstrčit. Vysloužil se jen další, tentokrát mělčí kousanec.

"A ona je stokrát schopnější, než ty si vůbec dokážeš představit."

Rána na Denimině noze se ozvala s novou intenzitou a dračice věděla, že se musí dostat k léčitelům. Roztáhla křídla. Pohlédla na Kiburiho, který ji propaloval pohledem. Přitlačila spárem na jeho krk. "Zůstaneš tady, dokud ti nezmizím z dohledu, jasné?"

Nečekala na odpověď. Neměla čas na žádné hloupé poznámky. Jen doufala, že ji aspoň částečně poslechne.

Její křídla ji stova nesla, ale už byla skoro na druhé straně kopce. Po cestě se musela vyhnout několika výstřelům a zahlédla dalšího mrtvého draka. Už zdaleka neviděla tolik bojovníků a přepadly ji obavy, že bitva skončila. A nevypadalo to, že by měli důvod oslavovat.

Do trávy na druhé straně kopce téměř spadla. Bolel ji každičký sval v těle. Pár léčitelů se kolem ní semkl s nefalšovaným překvapením ve tvářích. Znali ji, byli ze Skalní kolonie. A ona tu neměla co dělat. Teď jí však všechny tyhle potíže připadaly vzdálené v porovnání s velmi blízkou ránou na zadním stehni.

"Denim?"

Tenhle udivený hlas patřil Wadogovi. Vynořil se zpoza několika keřů se starostlivým výrazem. Šedá dračice nečekala, že ho uvidí zrovna tam. Oni dva léčitelé si přinesli několik bylinek a začali ošetřovat Denimino zranění.

"Co tady děláš?"

Wadogův hlas byl teď pevný a přísný a Denim věděla, že bude muset přijít s nějakou rozumnou omluvou. Než však stihla vůbec otevřít tlamu, mezi ní a vůdcem kolonie přistála tmavě modrá dračice. "Wadogo, to byl můj nápad," začala Sabi. Denim ale nechtěla, aby její matka brala tuhle vinu na sebe. Byla jí za ten krok vděčná, ale ona nesměla čelit následkům toho, o co Denim tolik usilovala. To ona ji celý den prosila, aby ji vzala s sebou. Ona se schovala v davu draků, kteří ji s sebou nepozvali. Nechtěla, aby z ní byl Wadogo zklamaný, ale nechat Sabi převzít vinu nebyla správná cesta.

"Není to pravda," reagovala Denim rázně. "Lže, aby mě chránila."

Wadogo se chytil spárem za hlavu. "Vyřešíme to, až se vrátíme do skal."

Pak se ohlédl. Trojice léčitelů, která pobíhala kolem onoho křoví odhrnula pár větviček a Denim si konečně uvědomila, proč tady Wadogo tak ustaraně vyčkával. Za křovím byla jeho partnerka Pakia. Zřejmě ji zasáhla hromová hůl a nevypadalo to dobře.

Náhle do trávy přistála žlutá dračice. Denim ji zprvu měla za Pampelišku, ale její šupiny byly příliš světlé, málo zlatavé. Tohle byla Narciska. "Wadogo, myslím, že to je konec," oznámila plačtivým hlasem. "Máme spoustru raněných, dohromady jsme napočítali osm mrtvých a podle Oriona se lidem už blíží posily. Nerada to říkám, ale bojím se, že tohle jsme prohráli. Matys ani já nechceme riskovat další životy."

Stříbrný drak moudře přikývl. "To je pochopitelné. Dobrá. Ošetříme naše raněné a vydáme se zpět domů. Snad cestou najdeme dobré místo k odpočinku."

"Svoláš sem všechny válečníky?"

"Myslím, že to přenechám tobě. Přeci jen jsme se bili o vaše domovy."

***

Když draci dorazili na území Skalní kolonie, slunce už vycházelo. Pakia, unavená a raněná, poslala všechny bojovníky i léčitele do jejich doupat, aby si odpočali. Odpoledne toho dne se plánovalo shromáždění.

Denim se schoulila ve svém hnízdě a zakryla si hlavu křídly. Na nohu pořád kulhala, ale už to nebolelo zdaleka tolik. Sabi přišla o špičku ocásku a blána jejího křídla skončila natržená, ale jinak zreněná nebyla.

Slunce už dávno minulo nejvyšší bod na obloze, když se Denim probudila. Vyskočila ze svého hnízda, protáhla se a zjistila, že křídla má stále bolavá a ztuhlá. I přesto se nemotorně snesla do písku mezi skalami a začala se pomalu chystat na shromáždění.

"Denim," ozval se známý hlas. "Pampeliško."

"Ráda vidím, že jsi v pořádku, Denim... Ale je mi líto, žes mi nevěřila, že se dokážu ochránit sama..."

Šedá dračice se smutně usmála. O jejím nepovoleném výletu teď už věděla v podstatě celá kolonie. "Podcenila jsem tě, Pampeliško. Omlouvám se. Šla jsem do bitvy s tím, jak na tebe budu dávat pozor před Kiburim a teď se na to podívej. Musela jsem dát pozor především sama na sebe a ani to se mi tak úplně nepovedlo." Její pohled se zatoulal k hojícímu se zranění.

Pampeliška přikývla s vážnou tváří. Denim věděla, že se jí její pochybnosti musely dotknout. Než však kterákoliv z nich stihla znovu promluvit, ozval se Wadogův svolávací řev. Obě dračice se vydaly na písčitý plácek pěšky. Křídla je stále bolela z dlouhé cesty a ještě delší bitvy.

"S těžkým srdcem vám oznamuji, že v bitvě o Horskou kolonii jsme bohužel nad lidmi nedokázali zvítězit. Souboj si vyžádal na naší straně celkem osm životů a desítky zraněných. Což pro nás znamená definitivní změny." Pakia mluvila pevně, ačkoliv zprávy, které nesla, byly smutné. Z jejího vlastního zranění se vyklubala ošklivá díra v rameni, ale léčitelům se povedlo ji ošetřit a alfa se pomalu začala vzpamatovávat. Ke skalám ji museli nést Wadogo a Matys, ale nyní už se zdálo, že bude brzy schopná létat sama. 

Po ní se slova ujal Wadogo.

"V prvé řadě - Horská kolonie a všichni její členové jsou nyní součástí Skalní kolonie. Vůdcovské záležitosti ještě naposledy prodiskutujeme dnes večer. V řadě druhé - můj syn, Kiburi, požádal, abychom dnes na shromáždění zahájili soud ve věci útoku zrady a útoku na člena kolonie v těžké situaci."

Denim se otřásla. Snad to nebylo, co si myslela?

"Proto žádám Kiburiho a Denim, aby předstoupili přede mě, Pakii a své sousedy."

Ovšem, že to bylo, co si myslela. Kiburi nehodlal tu jejich potyčku jen tak nechat jít.

Deniminy nohy se třásly. Pořád byla unavená a opět se jí jala nervozita. Věděla, že je nevinná. Ba že dokonce Kiburi napadl ji. Ale zbytek nově sjednocené kolonie to nevěděl.

"Zaútočila na mě," začal Kiburi horlivě, jako by každá šance, že mu Wadogo neuvěří, byla jiskra, která potřebovala uhasit. "Odletěl jsem od bitvy, měl jsem proděravělé křídlo a potřeboval jsem se vzpamatovat. A najednou na mě ze stínu vyskočila ona! Poškrábala mě a pokousala. Podívejte, tady, na noze a na ramenou! Měl jsem pocit, že mě chce zabít. Beztak se k naší válečné skupině přidala jen aby na mě mohla zaútočit!"

Denim se snažila zachovat klid. Když ji Wadogo vyzval, aby odvyprávěla svou verzi, snažila se znít sebevědomě, ale s každým slovem jí to přišlo jako větší a větší selhání.

"To je nesmysl!" vyprskl Kiburi, jakmile domluvila. "Přidala ses k bojové skupince, aby sis na mě počíhala, to je přeci jasné."

"Nemáš k tomu žádný důkaz!" upozornila Denim. 

"A ty nemáš důkazy, že lžu!"

Z davu náhle vystoupila Pampeliška. V jejích jantarových očích se zračil jen hněv a zášť. Ať měla v rukávu cokoliv, chystala se to proti Kiburimu použít v plné síle. "Viděla jsem tě," prohlásila klidným, jasným a mrazivě děsivým hlasem. "Snad jsi původně opravdu chtěl jen poodlětět od bitvy, abys dal klid svému křídlu, ale vzpamatoval ses až překvapivě rychle, když jsi na okraji lesa zahlédl i Denim."

Kiburi zkroutil svou tvář do zlobné grimasy a švihl ocasem o zem, až se suchý písek rozletěl směrem k ostatním drakům. "Samozřejmě, že ty se jí zastaneš! Jste partneři ve zločinu! Vůbec bych se nedivil, kdyby ten její nepovolený výlet byl tvůj nápad!" Pampeliška sněhového draka propalovala pohledem, jako by doufala, že ho tím dokáže skutečně rozpustit.

"Vždyť jsi ani nemohla vidět, kdo to je! Už byla tma a ona tam ani neměla co dělat. Vědět bys to mohla jen v případě, že byste se na mě domluvily, což se očividně i stalo!"

Žlutá dračice nad Kiburiho prskáním jen protočila očima. "Zprvu jsem myslela, že si ji jen s někým pletu. Ale poznám, jak Denim chodí, jak se nese. Na to stačí i silueta. Tak to bývá, když se s někým přátelíš delší dobu. A kdyby to byl kdokoliv jiný, nebylo by to pro tebe o nic lepší, Kiburi. Tresty se udělují za útok na kteréhokoliv člena kolonie."

"Jak ten útok probíhal, Pampeliško?" vložil se do vyprávění náhle Wadogo.

"Nejdřív spolu mluvili. Byla jsem příliš daleko na to, abych slyšela, co říkají, ale myslím, že mluvil hlavně Kiburi. A pak po ní vyskočil. Chtěla jsem jí letět na pomoc, ale v tu chvíli jsem zaslechla výstřely a dračí řev. Měla jsem strach, aby někdo nebyl vážně zraněný, takže jsem mohla jen důvěřovat, že Denim si dokáže poradit a letět hledat zasaženého draka. Kdybych věděla, že je zraněná, asi bych se rozhodla jinak."

Kiburi dál rázně kroutil hlavou. "Mně se zdála víc než v pořádku, když mi skočila po krku! Tu ránu na noze má od mých zadních spárů. Snažil jsem se ji setřást a poškrábal ji!"

Denim přestala pevně tisknout své čelisti k sobě a otevřela tlamu, aby něco řekla, ale pak se zarazila. Nemohla přijít na ta správná slova. Svou část příběhu už pověděla a jediné, co jí vířilo hlavou bylo "To není pravda!" pořád dokola a dokola.

Z řad přihlížejících draků náhle po vzoru Pampelišky vystoupil další z nich. Denim v něm poznala Vindura, jednoho z léčitelů, který předešlou noc ošetřoval její nohu. Jeho béžové šupiny se leskly v odpoledním slunci, jak klusal pískem na vyvýšený plácek. "Dovolte, abych k tomu něco řekl."

V Deniminých očích se zaleskla jiskra naděje. Snad mohl být Vindur klíčem k odhalení pravdy všem ostatním?

"Nechci se stavět na ničí stranu," hlesl léčitel nervózně, "ale považuji za svou povinnost zmínit, že Denimino zranění určitě není od drápů. Taková rána musela vzniknout úderem od něčeho ostrého. Tipoval bych to na lopatu, s těmi jsem viděl lidi běhat ten den dost často."

Lopata, to bylo to slovo! vzpomněla si náhle Denim. Konečně si zvládla přiřadit slovo k tomu podivnému nástroji, kterým ji vyděšená žena zasáhla.

"Tak co, Kiburi, co řekneš k tomuhle? Budeš snad tvrdit, že jsem po tobě skočila s touhle ránou na noze? Ten den jsem na ni sotva zvládla došlápnout." zavrčela šedá dračice. Vindurovo zastání jí dodalo odvahu se konečně opět vyjádřit. Bílý drak se zašklebil. "To se ti mohlo stát i po tom, to není důkaz."

"Tak dost, to stačí," vložila se do jejich dohadů Pakia, která zatím celý soud jen tiše sledovala. Obrátila se k nově sjednocenému davu draků, kteří napjatě sledovali celý průběh. Denim sebrala odvahu sledovat její pohled a také svým přátelům a sousedům pohlédnout do tváří. Vzadu za ostatními draky zahlédla lesk zelenavých šupin, za kterým se skrýval Castiin povzbudivý úsměv. Nenech se jím zastrašit, ozvalo se v Denimině hlavě po chvíli. Musela se usmát. Telepatické vyjádření podpory ji zahřálo u srdce. Pravda nakonec vyjde na povrch.

"Má k tomu ještě někdo z vás co říct?" zvolala Pakia do davu. Denim pátrala pohledem po rozrušeně šeptajících dracích a vyčkávala, zda se ještě někdo ozve. Tiše myšlenkami volala do prázdna a modlila, se, aby se ještě někdo našel, byť jen s tím nejmenším detailem, který by mohl pomoci.

Ale všichni zůstali na svých místech. I šepot v davu nakonec utichl a nikdo se neozval. Denim si tiše povzdechla. Nikdo.

Pakia se nadechla, aby pokračovala a nejspíš se vydala řešit rozsudek s Wadogem a alfami zaniklé kolonie. Než to však stihla udělat, někdo se mezi draky přeci jen ozval. "Viděla jsem ho!"

Denim si všimla malé světle fialové dračice, jak se prodírá mezi ostatními draky a proráží si cestu dopředu.

"Viděla jsem Kiburiho, tam na okraji lesa, jak se pral s nějakým dalším drakem. Nevím, jestli to byla ona, ale je to možné. Stála jsem mezi stromy, hledala jsem svou sestru, chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku, ale místo toho jsem zahlédla ty dva. Stalo se to všechno hrozně rychle, ale vím, že Kiburi útočil první. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jestli mám pomoct anebo ne. Měla jsem strach, že mi taky ublíží. A pak ho ten druhý drak povalil a vrčeli na sebe. Lekla jsem se, že mě uvidí a rozzlobí se, že jsem nepomohla, tak jsem se vrátila hlouběji do lesa."

Navzdory jejímu poněkud zbabělému rozhodnutí, o kterém jim právě pověděla a dlouhému váhání, které tomu předcházelo, měla Denim chuť fialovou válečnici obejmout a nosit jí všechnu svou kořist až do doupěte ještě další měsíc. Její svědectví by mohlo být dostatečným důkazem, zvlášť když se k němu přidá to Pampeliščino a Vindurův posudek. Šedá dračice se s nadějí ve tváři ohlédla po Pakii. Ta jen přikývla a vydala se do odlehlého kouta skalního náměstí, kam ji následoval i Wadogo s Matysem a Narciskou.

Kolonií se opět rozmohl hovor. Debata byla živelná, plná rozruchu a nejistoty. Wadogo i Pakia věnovali nejeden podezřívavý pohled Denim, Pampelišce, ale i svému synovi, který seděl v písku a mračil se. Nezdálo se, že by měl strach z rozsudku svých rodičů. Spíš se jen zlobil, že se okamžitě nevrhli na jeho stranu.

Slunce se blížilo ke konci své cesty po obloze a alfy se konečně vrátily na svůj vyvýšený plácek. Pakii se v očích třpytily slzy, ale její výraz byl odhodlaný. "Učinili jsme rozhodnutí!" zahlásila. Unavení draci opět zpozorněli a bílá dračice mohla pokračovat. "Prokázalo se, že Denim je nevinná."

Šedé dračici vhrkly do očí slzy úlevy. "Taktéž se prokázalo, že Kiburi zaútočil na zraněného člena své kolonie uprostřed velmi vážné situace. Taková zrada nesmí být tolerována." Pakia na chvíli umlkla. Podle jejího váhání Denim poznala, že rozsudek nebude milosrdný. Takové se nedávají snadno. A ještě hůř vlastnímu synovi.

"Kiburi už nadále není následníkem vůdcovské pozice a nikdy se jím ani znovu nesmí stát. Na jeho místo nastoupí Pampeliška, v rámci zachování tradic a zvyků Horské kolonie."

Bílý drak vykulil oči a zvedl se ze svého vysezeného dolíku v písku. "Matko, to přeci nemůžeš! To nemůžete! Jsem váš syn! Samozřejmě, že jsem následníkem vůdcovské pozice! To mi vzít nemůžete!"

Pakia se na mladého draka zamračila. Jeho zrada bolela i ji, ačkoliv škrábance si odnesla jen Denim. "Včerejší noc i události před ní dokázaly, že nejsi vhodný k vedení kolonie. Draci by v tobě neměli žádnou oporu. Za napadení jiného draka tě však čeká něco ještě horšího."

Kolonie utichla. Trpělivě čekali na druhou část rozhodnutí. Denim mrazilo po zádech. Pravda byla, že sesazení Kiburiho z jeho pozice vyřešilo jen část jejich problémů. Jeho agresivita, lstivost a pomstychtivost by se jich držela dál i přes ztrátu jeho statusu.

"Od chvíle, kdy se slunce dnes večer dotkne obzoru jsi vykázán ze Skalní kolonie a nejsi vítán na jejím území. Vrátit se smíš až s dalším rokem Draka."

Nad písčitým pláckem viselo mrazivé ticho. Denim nevěřila svým uším. Nikdy podobnou situaci nezažila. Samozřejmě věděla, že je možné draka vyhostit z kolonie, ale nikdy nečekala, že by to Wadogo nebo Pakia opravdu udělali. 

Ani Kiburi to nečekal.

"To přece nemůžete! To nesmíte! Jsem váš syn! To přece není fér! Vždyť ani není zraněná, jen trochu poškrábaná! Přece byste nevyhnali vlastního syna!"

"Tohle není poprvé, co jsi překročil přes čáru, Kiburi," prohlásil Wadogo, "a já ani tvá matka už nemáme druhých šancí na rozdávání. Už dlouhé roky přinášíš do kolonie rozkol, jsi panovačný a arogantní. Ale tvá vypočítavost a sobeckost nabraly v posledních měsících mnohem drastičtějších rozměrů. Pro všechny, ale předně pro bývalou Horskou kolonii, bude lepší, když se nás budeš stranit."

Kiburimu došla slova a mohl jen nevěřícně kroutit hlavou. Pátral pohledem v davu draků a očima volal o zastání některého z nich. Snad se také dovolal, protože z davu jak šíp vystřelila Aria a vetřela se mezi Wadoga a jeho syna. "Má pravdu, není to fér! Další rok Draka je za dlouhou dobu! Já bez něj v téhle kolonii nebudu!"

Denim si všimla růžového záblesku, jak se Ariina kamarádka Gamea prodírá davem. Zřejmě ani ona nemohla uvěřit Ariinu zásahu. Přeci jen se stavěla na stranu draka, který ji odhodil jako kus hadru bez nejmenšího zaváhání. Ani Denim nečekala, že se ho zastane.

Wadogo se zahleděl do očí mladé oranžové dračice. "Nikdo ti nebrání jít s ním."

* * *

Poslední sluneční paprsky tančily po Deniminých šupinách, jak ležela natažená v trávě. Odešla sledovat západ slunce na louku, kam zavedla Pampelišku ten den, co se poprvé potkaly. Kiburi i Aria opustili území Skalní kolonie sotva půl hodiny zpátky. Pakia i Wadogo šli s nimi až k hranici, aby se ujistili, že Kiburi skutečně odešel. Připojily se i Ariina matka a Gamea, aby se oranžové dračici pokusily její rozhodnutí vymluvit. Neúspěšně. Zřejmě v ní i po jeho necitlivém výstupu zbylo dost iluzí, aby se s ním vydala do dalekých končin nebezpečného světa.

Denimino tiché podřimování vyrušily kroky. Dračice zvedla hlavu a po tváři se jí rozlil široký úsměv, když před sebou zahlédla žlutého draka s věnečkem pampelišek kolem krku. Navzdory soudu, navzory prohře, stejně se nakonec ve Skalní kolonii slavilo. Když je jmenována nová budoucí či oficiální alfa, sluší se to oslavit.

Pampeliška se beze slova posadila vedle Denim a usmála se. Šedá jí úsměv oplatila a také se zvedla do sedu.

"Hádám, že teď budeš mít dost volného času," prohlásila žlutá. Byla to pravda. Wadogo nezapomněl na Deniminu nepovolenou výpravu. Za trest jí zakázal na měsíc lovit na Skalních lukách i v lesích. Sabi se jí chtěla zastat, ale Denim jí to telepaticky rozmluvila, než se vůbec stihla dostat k vůdci kolonie. To ona si usmyslela, že musí jít bojovat. Byla připravená nést následky.

"Jo, to asi budu. Ale s touhle nohou bych toho stejně asi moc neulovila."

Pampeliška se pousmála. "A ty ses bála, že se mně něco stane."

Denim se provinile zahleděla do trávy. "Vím, že jsem tě podcenila. Je mi to líto. Zlobíš se pořád?"

Žlutá dračice zvážněla. Zakroutila hlavou, ale kamenný výraz jí zůstal. "Nezlobím se, ale chci, abys věděla, že nejsem žádná dáma v nesnázích, kterou bys musela jít zachránit. Vím, že jednou mě Kiburi málem dostal, vím, že mě jednou málem dostali lidé. Proto jsem si taky k sobě v bitvě přizvala Lyanne a Jetelku, abych na to nebyla sama. Dokážu si poradit, Denim."

Dračice přikývla. "Já vím, Pampeliško. Nikdy jsem nepochybovala o tvojí síle. Ale ani o té Kiburiho." 

Obě umlkly a ponořily se do ticha přicházejícího večera. Denim ocáskem rozhrnovala trávu, Pampeliška si pařátem hrála se svým květinovým věncem. Cvrčci konečně doladili své nástroje a vrhli se narušit ticho večera svým všetečným cvrkáním.

"Jak se cítíš, Denim?" zeptala se náhle Pampeliška.

"Zvláštně," odpověděla šedá dračice bez váhání. "Po tom všem co se dneska a včera stalo mě začíná bolet hlava. Jsem unavená. A ty?"

"Jsem... nervózní. Všechno se změnilo, tentokrát nadobro, a mě začíná docházet, že jednou budu muset stát v čele kolonie dvakrát větší, než jsem původně čekala, na území, které pořád tak úplně neznám. Mám strach. Bude to těžké."

"Přeci na to nebudeš sama. Budeš mít svoje rodiče a Wadogo s Pakií ti určitě taky pomohou. A budeš mít svou druhou alfu."

Pampeliščiny rty se stáhly do úsměvu a ona se odvrátila stranou. Snad se do jejích tváří vlila trocha červeně prosvítající i skrz žluté šupiny. "To jak jsem řekla před pár dny... Chtěla jsem ti říct, že to pořád platí."

Denim zpozorněla. "Že by sis vybrala mě?"

"Mmm-hmm."

Šedá dračice se zasmála. "Nezdá se ti, že je trochu brzo na to, abychom plánovaly společné vedení kolonie? Měly bychom nejdřív zjistit, jestli spolu vůbec dokážeme vydržet tak dlouho. Vždyť víš, co se říká. Vztahy Lvů a Kozorohů nemívají šťastné konce."

Propletly ocásky a obě se s klidem v duši zasmály slovům, která nedlouho zpátky Denim bodala u srdce. Po tom všem, co se v posledních měsících událo si však byla jistá, že si raději na ten konec počká sama. Vždyť to nakonec bude jen na nich, jestli bude šťastný, nebo ne.

Rok Draka - Kapitola 9.

Nemáte tušení, jak dlouho mi tahle kapitola zabrala. Je taky pěkně dlouhá :P. Byla jsem pryč a během volných chvilek jsem pracovala na korektuře ostatních kapitol a taky téhle. Popravdě mě až překvapilo, že i kapitoly, o kterých jsem byla přesvědčená, že dopadly naprosto příšerně, v závěru docela fungují.

V ranním vzduchu se držel pach vody. V noci pršelo. Bouřku, jako byla tahle, Denim už dlouhé měsce neviděla. Něco se změnilo. Déšť vdechl území život a přinesl s sebou příslib něčeho nového.

Šedá dračice seděla ve vstupu do jeskyně a sledovala pomalu se probouzející kolonii. Spatřila pod sebou Paxe a Mika, kterým stihla věnovat jen unavený úsměv, než dva draci prosvištěli mezi skalami. Snad by se taky měla vydat ven.

"Denim," hlesla Sabi ze zadní části jeskyně. Tmavá dračice se vynořila ze stínů a posadila se vedle svojí dcery. Chvíli tiše seděla se zavřenýma očima, než konečně znovu promluvila. "Co se skutečně stalo včera u lesa? Opravdu to bylo, jak říká Pampeliška?" Denim sebejistě přikývla. "Wadogovi bych přece nedokázala lhát ani kdybych chtěla." Sabi přikývla hlavou těžkou starostmi. "Jsem z budoucnosti téhle kolonie nesvá," přiznala. "Byla jsem přesvědčená, že Kiburi časem vyroste v zodpovědného vůdce, ale když se na něj dívám teď... nejsem si tím ani trochu jistá. A jestli byl schopný zaútočit na svou partnerku, co by mohl udělat ostatním..?"

Mladá lovkyně položila spár na rameno své matky. "Dokud na něj zvládneme dohlížet, nikomu neublíží." Svým vlastním tvrzením si tak úplně jistá nebyla, zvlášť po tom, k čemu došlo u lesa. Avšak potřebovala každý zbyteček naděje pro sebe i pro svou matku.

"Musím jít," oznámila Sabi nakonec. "Včera večer se vrátily další hlídky z Horské kolonie. Matys, Narciska, Wadogo a Pakia se dohadovali o dalším kroku. Dnes ráno si zavolal všechny válečníky, takže se zřejmě bude dít něco velkého. Musím jít, tohle je určitě důležité. Uvidíme se odpoledne." Tmavošedá dračice přitiskla čumák k čelu své dcery, roztáhla křídla a byla pryč. Denim si povzdechla a znovu se vyklonila ze vstupu do jeskyně. Slunce se šplhalo na obzor a byl nejvyšší čas, aby i ona někam vyrazila.

Nad vrcholky skal byl vzduch ještě chladný. Denim ho cítila pod svými křídly, když kroužila nad probouzející se kolonií. Dračice očima tápala v písčitých cestičkách a doufala, že najde někoho ze svých přátel. Zvykla si ráno chodit lovit. Po včerejším zážitku se však nehodlala k lesu přiblížit ani náhodou.

"Kam svištíš?" zaslechla náhle kousek pod sebou. Po jediném pohledu dolů spatřila modrozelené šupiny své kamarádky. "Jdeš lovit?"

Denim naklonila křídla a sklouzla vzduchem vedle Castie. "Dneska rozhodně ne. Ale hledala jsem tě," křikla a spárem ukázala k zemi. Castie přikývla a obě začaly pomalu klesat, aby si mohly pořádně promluvit.

"Mamka říkala, že si Wadogo a Pakia zavolali válečníky," oznámila Denim jakmile přistály.

"Válečníky? A kam?" vyzvídala dychtivě Castie.

"To neříkala. Ale myslím, že letěla k náměstí."

Světlá dračice se zasmála a plácla Denim spárem do ramene. "Tak na co čekáme? Jdeme! To si přece nenecháme utéct."

Denim ale rázně zavrtěla hlavou. "Ani mě nehne! Nemáme tam co dělat."

"Ale no tak! Tebe snad nezajímá, co se děje? Jestli si volal všechny válečníky, tak to bude něco hodně zajímavého!"

"Stejně se to dřív nebo později dozvíme. Takhle se akorát dostaneme do problémů!"

Castie otráveně protočila očima a roztáhla křídla. "No, jestli nejdeš, tak půjdu sama. Chci vědět, co se tam děje."

Denim se jen tiše zamračila. "Užij si to," hlesla sarkasticky a tiše sledovala, jak se Castie vznesla k obloze. Do takových věcí se nehodlala motat. Sledovala kamarádku, jak se pomalu ztratila mezi skalami.

Ještě chvíli postávala v písku. Nakonec si povzdechla a i ona roztáhla křídla. Přece v tom nemohla Castie nechat samotnou.

Spatřila ji v úzké uličce kousek od písčitého náměsí, kde byli shromážděni válečníci z Horské i Skalní kolonie. Pomalu kroužila nad uzoučkou cestou, dokud neproklouzla mezi skalami až do světlého písku. Castie stála u malého průhledu na náměstí. Když ji slyšela přiletět otočila se s vítězným úsměvem na tváři.

"Tak jsi přece dorazila," uchechtla se. Denim si povzdechla. "Jak tě znám, netrvalo by dlouho a nakráčela bys rovnou k Wadogovi. A to nehodlám riskovat." Castie žertovně protočila očima a vrátila se na svou pozici u skalního průhledu. Ocáskem mávla na Denim, aby se přidala.

Obě kamarádky opatrně vykukovaly na náměstí. Musely být tiché jako hrob, aby vůbec mohly něco slyšet. Skupinka válečníků byla úplně na druhé straně. Blíž ale žádné použitelné skulinky na koukání nebyly. Musely si vystačit s touhle.

"Lidé se na území Horské kolonie chtějí usadit." Wadogův mocný hlas se odrážel od skal. "Jestli chceme něco zkoušet, musí to být co nejdříve. Za normálních okolností bychom takový krok neriskovali..." Stříbrný drak nervózně zavadil pohledem o Pampelišku. "Ale ve světle včerejších událostí jsme já, Matys, Narciska a Pakia přemýšleli, že bychom přeci jen zkusili získat Horskou kolonii zpět."

Denim rozrušeně přešlápla. Opravdu chtěli alfy dobývat ztracené území? Ani si netroufala věřit, že by na něco takového došlo. Po své a Pampeliščině návštěvě měla navíc z takového kroku trochu obavy. Válečníci byli cvičení na boj i s ozbrojenými lidmi, ale i tak se jí svíral žaludek z myšlenky, že by někdo z jejích známých měl čelit výstřelům z pušek.

"Pokud se spojíme, snad nás bude dostatek. Mohli bychom lidi vyhnat a území znovu zabezpečit." Davem se rozezněly hlasy rozrušených draků. Denim si všimla, že i Pampeliška se do hovoru zapojila. Přišlo ji zvláštní, že se na setkání vůbec dostavila. Neměla ještě potřebný trénink, aby mohla bojovat. Nicméně Denim došlo, že je to nejspíš díky jejímu statusu budoucí alfy. A dost možná také tím, že si to prostě vydupala. V jejích očích se zračila naděje, jakou už Denim dlouho neviděla. Jestli někdo chtěl kolonii znovu dobýt, byla to Pampeliška.

"Wadogo, lidé mají zbraně," ozval se náhle známý hlas. Denim v něm poznala svou matku. "Jsme si jistí, že si s nimi chceme zahrávat?"

"Mají zbraně, ale také mají strach. Roztřesené ruce jen s těží dobře zamíří. Když budeme rychlí, nezvládnou se trefit."

Sabi a Wadogo dál o něčem diskutovali. Denim ale slyšela jen tlumený rozhovor. Sledovala Pampelišku. Žlutá dračice se posadila a rozhlížela se kolem. Denim bylo jasné, že ona už přesně ví, co chce dělat a snad to bude ochotná i dokončit sama, pokud se ostatní válečníci nedohodnou. Nebylo by to poprvé, co se o něco takového pokusila. Denim hlavou probleskly vzpomínky na vzdálenou noc u Horské kolonie.

Pampeliška těkala pohledem mezi válečníky. A pak se ohlédla. S jistotou, z jaké Denim mrazily šupiny, se otočila přímo na ni a na Castie a usmála se. Mrkla a se sebevědomou tváří se připojila k živelnému hovoru mezi členy kolonie.

Výsledek setkání už Castie a Denim nezastihly. Dohady mezi draky trvaly už skoro půl hodiny a kamarádky se nakonec rozhodly, že svůj čas dokáží využít lépe.

* * *

Slunce pomalu putovalo po obloze a Denim klouzala po proudech větru směrem ke své jeskyni. Vyrazila na lov s Castie a Bostonem. Pěkně daleko od toho prokletého lesa. Výborně se bavila, o tom žádná, ale nic se jim chytit nepovedlo. Boston reagoval na Denimin vkus příliš rychle a zbrkle. Místo aby se déle plížil a vyčkával, vystřelil pokaždé ze svého úkrytu dřív a kořist mu stihla utéct. "Jindy nám to jde lépe," ujišťovala Castie.

Denim přistála na okraji vstupu do jeskyně. Sabi už tam seděla a žvýkala svůj příděl od lovecké družiny. Kousek dál ležel i jeden pro Denim. "Co říkaly alfy?" vyzvídala jako by o tom už dávno nevěděla. Chtěla hlavně zjistit, na čem se draci nakonec dohodli.

Sabi pohodila hlavou. "Chtějí zaútočit. Po tom, co se stalo včera, chtějí zkusit dobýt Horskou kolonii zpět. Nejdřív jsem nesouhlasila... ale dává to smysl. Pokud to chceme zkoušet, bude to nejlepší hned."

"Takže budete bojovat s lidmi?"

Sabi přikývla. "Zítra večer zaútočíme." Denim vyplašeně přešlápla. Tak brzy?

"... Půjdou všichni bojovníci?"

"Půjdou bojovníci, alfy, léčitelé a Pampeliška. Ta není vycvičená bojovnice, ale chtěla s nimi začít trénovat, jakmile bude dost stará. Kromě toho nás nechtěla nechat bojovat za Horskou kolonii bez ní."

Denim přikývla. Skalní kolonie měla hromady zkušených válečníků, byla si jistá, že bude málo ztrát. O válečnících Horské kolonie věděla jen od Pampelišky, ale její válečníci zněli neohroženě. Její obavy tkvěly spíš v něčem jiném. "Půjde i Kiburi?"

Sabi bez váhání přikývla. "Svůj výcvik sice nikdy nedokončil, ale pořád trénoval s válečnickou skupinou celých šest měsíců. Navíc je budoucí alfa. V rámci zachování přátelských vztahů mezi koloniemi by se z formálních důvodů zúčastnit měl."

"... I po tom, co se stalo včera?"

Tmavá dračice s povzdechem přikývla. Denim se zamračila. Věděla, že pokud Kiburi bude bojovat také, nebude Pampeliška nikdy úplně v bezpečí. Žlutá kamarádka sice musela tentokrát na nějakou zradu od budoucího alfy být připravená, ale to by pro ni znamenalo být neustále ve střehu i kolem svých spojenců. A nejen ona. Kiburi měl vznětlivého ducha a dost možná by se nebál zaútočit i na Pampeliščinu rodinu.

Pokud by bitvu vyhráli, tak by samozřejmě žádná potřeba zlikvidovat Pampelišku nebyla. Ale Denim věděla, že Kiburi si to mile rád pojistí.

"Chci jít s vámi!" vyhrkla Denim. Sabi překvapeně zamrkala a pak rázně zavrtěla hlavou. "To přeci nemůžeš! Ještě jsi ani nezačala svůj výcvik, a i kdyby, jsi lovkyně! Proč bychom tě brali do bitvy?" Denim se zamračila. Moc dobře věděla, že do boje nemůže. Ani by se o to nesnažila, kdyby se neocitla v tak vážné situaci.

"Kiburi toho zneužije!" prohlásila rázně. "Nevěřím mu. Ne po tom, co se stalo u lesa. Chci dát pozor na Pampelišku." Denim si povzdechla. Zvedal se jí žaludek z myšlenky na to, co asi Kiburi plánoval. Sabi se ale dál držela svého rozhodnutí. "Nemůžeš jít do bitvy jen abys dělala Pampelišce ochranku! Je to schopná mladá dračice a jsem si jistá, že si poradí. Kdybys šla s námi, akorát by se zvýšily šance, že se zraníš. Přece nemůžeme dávat pozor na tebe, zatímco ty budeš dávat pozor na Pampelišku!"

Denim obrátila zrak k růžovějící obloze. Jak jen to mohla své matce vysvětlit? Jak jí mohla vysvětlit všechny ty obavy, které v sobě přechovávala? Věděla, že Pampeliška bude bojovat dobře... ale věděla taky, že Kiburi se nevzdá. A teď už si zajistí, že mu to vyjde. Už si nemůže dovolit selhat.

"Nikdo na mě nebude muset dávat pozor. Zvládnu to. Jsem rychlá!"

"Lidé jsou na útoky připravení, Denim. Mají ve svých tělech vyrytou tisíciletou historii bojů proti sobě navzájem. Rychle se učí. A na nás už si taky našli nové strategie."

"Ale jsme přeci jejich výtvory! A přesto jsme se jim dokázali postavit. Jsme silnější, než si myslí. Já jsem silnější, než si myslí."

"Lov a boj jsou dvě rozdílné věci, můj malý dráčku. Když lovíš, stojíš proti oslabené bytosti, která nic nečeká. Když útočíš, stojíš proti jinému útočníkovi, který je připravený tě zničit."

 "A co včera?" namítla nakonec Denim. "Včera jsem zvládla Pampelišce pomoct."

"Včera jste tam byli sami tři. Tohle bude úplně jiná situace. Desítky draků, desítky ozbrojených lidí. Nemáš výcvik, nikam nepůjdeš!"

Dračice se zamračila. Takový výsledek čekala, přesto se jí však matčina reakce dotkla. Dokázala selhat ještě dřív, než vůbec stihla začít bojovat. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale ona je zvládla ještě chvíli potlačit.

Sabi však byla všímavější, než jí Denim byla ochotná uvěřit. Udělala několik kroků blíž ke své dceři a jemně do ní strčila čumákem. "Zlato, ty víš, že to myslím dobře."
"To možná, ale vůbec nic nechápeš."
"Samozřejmě že to chápu. Rozumím, že chceš chránit svoji kamarádku, ale přece se nemůžeš vrhnout do boje bez špetky výcviku v téhle oblasti. Co kdyby se ti něco stalo? Nechci ztratit ještě tebe."

Denim věděla, že její matka mluví o dávném boji, který se odehrál ještě dřív, než se vylíhla.
"Táta ale bojovat uměl," namítla mladá dračice. "Aspoň podle toho, co jsi říkala."
"A stejně zmizel," dodala Sabi s vážnou tváří. "Ani jeho schopnosti ho nedokázaly udržet v našich životech. V jeden den jsem ztratila tvého otce i poslední zbyteček dědictví své rodiny."

Denim si pamatovala na vyprávění o tom boji. Byl to jeden z posledních bojů, které Skalní kolonie musela vést, aby si udržela své území. Její učitelé, zejména válečníci, ho vždycky brali jako významnou a vítěznou událost. Ale Sabiny vzpomínky byly chmurné. Vyprávěla jen o strachu. O strachu o vejce, ze kterého se později měla vylíhnout Denim. O strachu o Tajfuna, Denimina otce, který právě v tom souboji zmizel. Ještě dlouho ho kolonie váhala označit za mrtvého. Jeho tělo nenašli. Zároveň se ale nikomu nechtělo věřit, že by jen tak utekl. Někteří tvrdili, že ho lapili lidé. Ale Tajfun byl silný, aspoň podle slov ostatních členů kolonie. Jistě by brzy dokázal utéct.

A mluvila také o ztrátě džínového obojku. Byl to starý kousek látky. Vzpomínka na dobu, kdy draci žili po boku lidí. Dědil se napříč generacemi z rodiče na nejstaršího potomka. Ten ho dostával darem na své dvanácté narozeniny.

Sabi ho po vzoru první nositelky nosívala kolem krku do boje, aby lidem ukázala, že i přes jejich příkazy a provazy jim dokázali uniknout. Že draci patří teď jen sobě.

Ale v onom boji došlo k nehodě a obojek se zasekl na větévce. Sabi potřebovala uniknout, než ji lidé stihli najít. A tak se z něj vyvlékla. Stejně, jako Tajfuna se ho však ani po skončení bitvy nepodařilo najít.

Sabi se posadila a její dcera si povzdechla. "Poslední vzpomínky na ně mám v tobě, Denim. Jsi moje dítě. Jsi moje naděje. Nemůžu tě ztratit."

Denim ztichla. Chtěla toho tolik říct. Tolik vysvětlit. Ale nedokázala najít ta správná slova.

"Byla jsem tam," řekla nakonec. "Byla jsem u Horské kolonie. Viděla jsem lidi a bojovala jsem s nimi." Sabi překvapeně zamrkala, ale Denim přikývnutím stvrdila svá slova.
"Cože?"
"Chtěla jsem, aby se Pampeliška mohla vrátit domů. Letěla jsem se tam podívat a dostala jsem se s nimi do potyčky. Ale vyvázla jsem bez zranění."

Denim věděla, že ačkoliv by tisíckrát chtěla, celou pravdu své matce říct nemůže. Sabina upřímná duše by se dříve nebo později nejspíš podřekla před Matysem nebo Narciskou a hvězdy vědí, co za problém by z toho vzniklo. Takže raději vzala celou noční výpravu na sebe.

Sabi dál mlčela. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nakonec však jen složila křídla a vyskočila do svého hnízda. "Je pozdě. Jdi spát. Dobrou noc."

Šedá dračice chvíli zmateně hleděla za ní, než se nakonec obrátila a stočila se do klubíčka po vzoru své matky. Nebyla si tak úplně jistá, co se vlastně stalo, ale věděla, že ráno bude moudřejší. Měla před sebou ještě jeden den, během kterého mohla přesvědčit válečníky, aby ji vzali s sebou. A na to se potřebovala pořádně vyspat.

Rok Draka - Kapitola 8.

Od Deniminy a Pampeliščiny cesty na území Horské kolonie se už měsíc skoro stihl obrátit. Slunce se přesunulo do znamení Blíženců a po celém území Skalní kolonie se výrazně oteplilo. 

Dračice se spolu během toho času moc nevídaly. Pampeliška se stále snažila vylepšit svůj vztah s Kiburim a Denim věděla, že jí nemůže bránit. Přesto jí bylo líto vidět je lovit nebo se procházet po okraji lesa. Raději se jim tedy vyhýbala úplně. Lovila na druhé straně území, i když tam stádo s překrásným desaterákem a mnoha laněmi nechodilo. Zase tam ale chytila dva výborné daňky, se kterými jí pomohli Pax a Miko. Castie se k jejich malé lovecké družině také občas přidala, avšak stále se držela své domluvy a lovila hlavně s Bostonem.

Denim ale začala lovit i sama. Pochopitelně jí to stálo víc úsilí, ale věděla, že se to bude hodit. Přeci nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo jiný pomůže.

Louky a lesy na druhé straně se však brzy zvládly omrzet. Stáda těch luk byla menší a měla spousty mladých a zdravých jedinců, které draci podle loveckého zákona lovit nesměli. Denim ráda viděla zdravá stáda, ale také to znamenalo, že toho moc neuloví.

A tak se brzy vrátila do svých bývalých lovišť. Loukám se stále obloukem vyhýbala. Věděla, že Kiburi loví vždy jen na loukách. Vrčel na všechny, co měli odvahu ho zpochybnit, ale Denim moc dobře věděla, že bílý drak neumí lovit mezi stromy. Budoucí alfa se nikdy lovem příliš nezabýval, dokud ho nepřepadla potřeba se sblížit s Pampeliškou. Ačkoliv ona jeho nadšení nesdílela, byla ochotná obětovat svou volbu pro spokojenost své kolonie.

Denim do té doby nedošlo, jak věrná svým drakům Pampeliška skutečně je. Věděla, že ji dávné síly táhly k domovu, ale došlo jí, že má blízko u srdce skutečně i celou svou kolonii. Po svých zkušenostech s Kiburim si snad ani netroufla doufat, že takové budoucí alfy existují.

 

Šedá dračice se krčila mezi keři. Narazila na stádo daněl, které právě procházelo lesem, zřejmě na pastvu na louku. Vyhlídla si starou danělu na konci jejich malého průvodu a rozhodla se, že si na ni počká.

Už zbývalo jen pár metrů, když náhle Denim zaslechla dva známé hlasy. Mezi křídly ji zamrazilo. V unaveném hlasu okamžitě poznala Pampelišku, takže ten druhý musel být Kiburi. Náhle ji přepadla neodbytná zvědavost. Tak jako se jim poslední týdny pečlivě vyhýbala, se teď otočila, opustila svůj úkryt a pomalu se plížila za hlasy. V posledních týdnech toho nalovila víc než dost. Jednou si mohla dovolit vynechat.

"...Nemám strach z lidí, kdyby přišli sem, prostě bych je roztrhal."

"Viděl jsi někdy člověka, Kiburi?"

"Na tom nezáleží. Otec přece říkal, že sami o sobě jsou téměř neškodní."

"Ano, ale oni si jsou toho vědomi. Proto si dávají záležet, aby při vstupu na dračí území nikdy nebyli tak úplně sami o sobě."

Bílý drak protočil očima. Denim došla až na kraj lesa, odkud bylo Kiburiho i Pampelišku nejen slyšet, ale i vidět.

"Hmm, vypadá to, že večer bude pršet," hlesla Pampeliška. Obloha za sklaním městem se skutečně barvila do šeda. Žlutá dračice se smutně zahleděla k bouřlivému obzoru.

Denim se ale soustředila na Kiburiho. Byl najednou podezřele tichý. Všimla si, že zatímco Pampeliška pokračovala v chůzi, on zůstal pozadu a přikrčil se do trávy. Deniminy svaly se napjaly a ona zpozorněla. Co to sakra dělá?

Bílý drak se náhle přikrčil. Denim v tom však poznala počátek skoku. Jako když lovec konečně útočí na kořist. Kiburi nebyl moc zkušeným lovcem, ale v jeho očích se zračilo odhodlání, ze kterého Denim tuhla krev v žilách.

Odrazil se. Šedá dračice ale byla rychlejší. Než se jeho drápy stihly zarýt do Pampeliščiných zad, Denim ho srazila ke straně a pařáty ho uvěznila pod sebou. "TY HADE!" zařvala.

Pampeliška hlasitě zavrčela. "Ani jsem se jí nedotkl!" zasyčel Kiburi. "Protože jsem tě zastavila," sykla Denim hlasem plným zloby. "Nevím, proč bys tohle dělal, ale jsem si na sto procent jistá, že za to zaplatíš, až se o tom dozví tvoji rodiče."

Bílý drak vydal podivný zvuk. "Moji rodiče by mi nikdy nic neudělali. I kdyby mě soudili, nikdy je nepřesvědčíte!"

Denim tiše zavrčela. "To se uvidí." Roztáhla křídla a podívala se na Pampelišku. Ta pochopila její záměr a souhlasně příkývla. Obě se odrazily od země a stoupaly výš a výš k obloze. Denim se ohlédla, zda je bílý drak sleduje. Počítaly, že poletí za ním, ale věděly, že nejspíš nebude mít odvahu něco zkusit znovu. Byly na něj dvě, teď už obě připravené. Nehledě na to, že na obloze by je mohl kdokoliv vidět.

Kiburi letěl kousek pod nimi, ale nezdálo se, že něco chystá. Nechtěl se dostat k nim. Chtěl být první u skalního města.

Deniminy drápy se ponořily do písku. Přistály kousek od Pampeliščina doupěte. Žlutá dračice nahlas zařvala. Denim poznala svolávací řev. Takový, který se učí ovládat alfy. Přemýšlela, jestli by to někdy taky dokázala.

Matys zmateně vykoukl z doupěte, ale to už Wadogo slétal ze své jeskyně směrem k nim. "Co se děje?" Pampeliška se napřímila. Pohlédnout stříbrnému drakovi do očí musel být těžký úkol, zvlášť když se právě chystala obvinit jeho syna z útoku na jiného člena kolonie. Ale musely to dotáhnout do konce.

"Žádám o svolání kolonie a zahájení soudu," pronesla Pampeliška sebejistě. Věděla přesně, jak mluvit. To Denim velmi obdivovala. Nedokázala si představit, že by kdy měla Wadogovi pohlédnou do očí a mluvit s takovou jistotou. Nebyl to přísný alfa, ale čišel z něj majestát.

"Proč, co se stalo?" podivil se stříbrný drak. Než mu ale stihla Pampeliška odpovědět, ozval se známý hlas. "Lžou!" Oblohou se mihla bílá skvrna a do světlého písku přistál Kiburi. Pampeliška vycenila zuby. "Nevím, co ti napovídaly, ale lžou! Napadly mě! Tam u lesa!"

"Ty zmije prolhaná!" zasyčela žlutá dračice jedovatým hlasem, jaký si od ní Denim ani nedokázala představit. Skoro čekala, že Pampeliška skočí budoucí alfě po krku, ale naštěstí mezi ně vstoupil Wadogo. "To je v pořádku, všechno vyřešíme. Svolám kolonii a každý vysvětlí svou stranu."

Denim věděla, že Wadogo je rozrušený. Klid jeho hlasu byl neotřesený, ale jeho oči ho prozradily. Nebylo se čemu divit. Za dobu jeho vlády nad kolonií se udál jen jediný soud. Denim si ho nepamatovala, byla tehdy ještě příliš malá. 

Desítky draků se shromáždily na náměstíčku, na jehož vyvýšené části teď stáli Wadogo a Pakia. Denim nervóně přešlapovala vedle Pampelišky, jen pár kroků od alf. Na druhé straně pískového pódia stál Kiburi. Soptící, i přes jeho bílé šupiny pomalu rudnoucí Kiburi.

Stříbrný drak přistoupil k okraji a pevným hlasem zahlásil: "Svolal jsem vás tady dnes na žádost Pampelišky." Denim pohlédla na svou společnici. Stála vzpřímeně a odhodlaně. "Ano. Trvám na tom. Vyžaduji zahájení soudu."

Kolonií se rázem rozmohl šepot, který ovšem Pampeliška rychle utnula. "Kiburi se na mě u lesa pokusil zaútočit. Denim mě zachránila." Žlutá dračice se otočila a věnovala kamarádce vděčný pohled. "To není pravda!" zaburácel Kiburi a vyskočil ke svým rodičům. "Napadly mě! Domluvily se na mě! Vymýšlí si! Přece byste nevěřili víc jim než vlastnímu synovi!"

Pakia se zamračila. "V takovýchle situacích musí jít rodinná pouta stranou. Moc ti chci věřit, ale..." Odmlčela se. Ta věta se dala zakončit mnoha způsoby. Ale jsou dva proti jednomu. Ale spravedlivost soudu je přednější. Ale tobě se věří hodně těžko...

"Nekřičme na sebe tak," zahlásal Wadogo. "Pampeliško, ty jsi zažádala o svolání. Pověz nám, co se stalo."

Pampeliška se zhluboka nadechla a začala vyprávět. Její hlas se třásl, ale Denim nepoznala, jestli vztekem nebo nervozitou.

"To není pravda!" zavrčel Kiburi, když Pampeliška skončila. "Domluvily se na mě! Procházel jsem se s Pampeliškou po okraji lesa, ale ona odvedla moji pozornost, aby po mě mohla Denim zaútočit. Jen tak tak jsem se ubránil! Nesmíte jim uvěřit!"

Wadogo těkal pohledem mezi Pampeliškou, Denim a Kiburim. On i Pakia byli na vážkách okolo svého rozhodnutí. Oba se přesunuli stranou a chvilku si něco šeptali. Dokonce si přizvali i Matyse a Narcisku. A později prohodili i pár slov se Sabi. Ale když se vrátili, ani jeden nevypadal o nic moudřejší.

Pakia se ujala slova jako první. "Vzhledem k tomu, že se nenašli žádní další svědci a nikdo není zraněný... rozhodli jsme se, že pro tentokrát to ještě nebudeme řešit."

"Ale budeme si dávat pozor. Na vás všechny," dodal Wadogo a zpříma se zahleděl nejdřív na Kiburiho a pak i na Denim s Pampeliškou.

Po těch slovech se kolonie rozešla po svých. Kiburi se upřeně zadíval na Pampelišku, jako by nevěděl, jestli se dotčeně zamračit nebo vítězně ušklíbnout. Vyvázl z obrovských potíží, bez ohledu na to, jak moc ostatní přesvědčoval, že je nevinný.

"To není fér," zamumlala Denim. Na skalním náměstí už zbyly jen ona a Pampeliška. Ta smutně přikývla. "Ale Pakia měla pravdu. Sice jsme dvě, ale i tak by měli být ještě minimálně dva svědci, aby se něco takového mohlo potvrdit. Rozhodli nejlépe, jak mohli."

Šedá dračice se posadila do písku a zklamaně pohodila hlavou. "Co vaše společná vláda? Vůbec se o ní nezmínili."

"Proč by se o tom měli zmiňovat? Co to má s tímhle společného?"

"No, jestli pořád platí."

Pampeliška se odmlčela. Ona i Denim věděly, že vztah, který měl z této dohody vzniknout, nebude nijak šťastný. Ale Pampeliška to pořád opakovala. Je to pro dobro kolonie. Ale Kiburiho útok všechno změnil.

"Ta dohoda o společné vládě pořád platí. Proto se mě Kiburi chce zbavit," pronesla Pampeliška po chvilce ticha. Denim se zarazila. "Jak to myslíš?"

"Jednoduše," řekla žlutá dračice a udělala pár kroků pískem. Nedaleko se ozvalo zahřmění. "Chce tuhle kolonii vést sám. Vždycky s tím počítal a já mu udělala čáru přes rozpočet. Tak se rozhodl získat moji důvěru a pak mě jednoduše odstranit. Nikdo by mu na to nepřišel. Nejspíš by ho ani nepodezřívali."

Pampeliška si přisedla vedle kamarádky a položila svou hlavu na její rameno. "Nevím, co bych si bez tebe počala, Denim." Šedá dračice jen těžko bojovala s úsměvem. "Tolikrát už jsi mi zachránila krk. Vždycky ses mi snažila pomoct, i když jsme si k sobě tak trochu hledaly cestu."

Hřmění se ozývalo blíž a blíž. Pampeliška natáhla křídlo okolo Denim a smutně se usmála. "Kdyby všechno bylo jinak... Snad jsme mohly kolonii vést spolu."

Denim překvapeně zamrkala na Pampelišku. "Jako my dvě? Ty a já?"

Žlutá dračice s unavenou tváří přikývla. "Kdyby se to stalo jinak. A já si mohla vybrat."

"...Tak by sis vybrala... mě?"

Pampeliška se beze slova usmála. Složila obě svoje křídla a vstala. Z nebe se začaly řítit kapky deště. "Prší," oznámila a znovu roztáhla křídla. "Půjdu se schovat. Měla by ses taky někam uklidit. Tohle vypadá na pořádnou bouřku."

Rok Draka - Kapitola 7.

 A Rok draka tady dlouho nebyl :D! Jsem zas měla netvořivé období. Napadlo mě, že bych udělala zvlášť rubriku pro kapitolovky, ale došlo mi, že mám mezi originálními zatím jenom dvě o.O. To se chystám brzy napravit, ale teď píšu na co mám energii, v tomhle případě Rok draka :)).

 

Když se Denim vrátila do své jeskyně, na obzoru už se začínal rozlévat fialový přechod do nového dne. Ona se i přes to stočila do klubíčka a zavřela oči, aby nahnala zameškané hodiny spánku. Dnes nebude její den.

Její matka do ní strčila čumákem jen o necelé čtyři hodiny později. "No tak, ospalče. Slunce už dávno vyšlo. Ty přece nerada spíš za světla, co se děje?" Šedomodrá dračice se unaveně protáhla. Měla počítat s tím, že probděnou noc příliš dohnat nezvládne.

Vyklonila se přes okraj jeskyně v naději, že dole zahlédne Pampelišku. Když se vracely do svých doupat, pořád měla v očích slzy. Chtěla ji doprovodit až k její jeskyni, ale byla příliš unavená a Pampeliška ji ujistila, že bude v pořádku.

Teď ji ale nikde neviděla. Ztahaně zívla. Její žaludek zaskučel, ale podle Sabiných slov se lovecká družina ještě nevrátila. Modrošedá dračice se tedy odhodlaně snesla k písčité zemi v naději, že bude mít Castie náladu na lov. Denim klusala písčitými chodbami skalního města směrem k doupěti své kamarádky.

Náhle proti sobě zahlédla známou tvář. Unavená a ospalá se mezi skalami ploužila Pampeliška. Denim poskočila blíž a pozdravila. Pampeliška se smutně usmála a přikývla. "Trochu jsem to včera nevypočítala. Wadogo si nás dnes k sobě pozval brzy zrána. Ještě jsme řešili..." dračice mohutně zívla, "... no, jak to vlastně bude." Tiše sklonila hlavu a Denim už v té chvíli věděla, že došlo na jejich obavy. "Neměla jsem žádné naděje, ale stejně jsem z toho zklamaná," hlesla Pampeliška tiše. "Kiburi se celou dobu tak pitomě usmíval a říkal, jak z nás bude krásný pár, že si nakonec budeme skvěle rozumět a kdesi cosi." Do zlatavých očí se nahrnuly slzy. "Samozřejmě že myšlenku, že by se vzdal svojí pozice, jsme ani neřešili."

Denim opatrně přikročila blíž. "Dneska spolu jdeme lovit," špitla Pampeliška ještě. "Naši rodiče si myslí, že by pro nás bylo dobré, kdybychom spolu trávili víc času... a já souhlasila. Nemám ho ráda, ale když se mu budu vyhýbat, tak se nic nezmění. Snad se ho nakonec naučím aspoň tolerovat." Denim smutně přikývla. Něžně strčila čumákem do Pampeliščina krku. "Jsem si jistá, že to nakonec dobře dopadne. Ještě se alfou stát nemusíš, do té doby se toho může hodně změnit."

Pampeliška přikývla a roztáhla křídla. "Měla bych jít." Denim přikývla. "Drž se."

Když ze žluté dračice byla jen malá skvrna na obloze, Denim se konečně opět vydala hledat svoji loveckou parťačku. Už byla jen kousek od jejího doupěte.

Castie akorát vylézala ze své jeskyně. Rodina modrozelené dračice žila v doupěti hned u země, kam už z rána příjemně svítilo slunce. "Hej, Cass, nepůjdeme zase jednou něco chytit?" zvolala Denim. Castie se na ni usmála a přiběhla blíž. "Ahoj, Denim. Půjdu ráda, ale.. nevypadáš úplně v nejlepší kondici." Šedá dračice zívla, čímž svou kamarádku akorát utvrdila v jejím přesvědčení. "Moc jsem toho nenaspala. Povím ti to, až se najím."

Denimino břicho se téměř dotýkalo země. Plížila se vysokou travou kolem stáda laní u lesa. Tohle stádečko se na jejich území drželo už skoro rok. Vždy ho poznala podle toho nádherného desateráka. Takového jiné stádo nemělo. Naštěstí překrásného jelena nikdo zatím ulovit nesměl. Byl mladý a zdravý. Takové Skalní kolonie potřebovala živé.

Středem Deniminy pozornosti byla ovšem stará kulhající laň na samém okraji. Jako první si jí všimla Castie, ale Denim okamžitě věděla, že to bude ideální úlovek. Neuteče moc daleko a ideálně zasytí dva hladové krky.

Držela se u země. Dohodly se, že finální útok udělá Castie. Rozespalá a hladová Denim by toho moc nepolapila. Bylo však na starší dračici, aby laň dostala blíž ke své kamarádce. Tiše se plížila trávou a čekala na správnou chvíli. Laň zastříhala ušima. Nejspíš něco zaslechla. Udělala pár kroků dál od Denim, avšak o to blíž nyní byla u Castie.

Vzduchem se mihla šedá šmouha, jak dračice skočila po lani. Ta se dala na útěk a Denim se i přes veškerou únavu vrhla za ní. Veděla, že každým krokem jsou blíž a blíž ke Castie. Její neodpočaté nohy ji sotva nesly, pořád v nich hořel boj z předešlé noci, ale konečně dohnala laň tam, kde ji chtěla mít.

Castie vystřelila že své skrýše mezi lískovými keři a zaryla drápy do zad raněné laně. Ta se ji několikrát neúspěšně pokusila shodit, než ji váha modrozelené dračice srazila k zemi a Castie konečně dostala dost prostoru, aby se jí mohla zakousnout do krku.

"Tak? Beru si předek, myslím, že ty se potřebuješ najíst víc. Odneseme ji do skal?"

Denim znaveně zavrtěla hlavou. "Myslím, že bych tam už ani nedolétla. Minimálně já si svoji část sním tady." Castie se usmála a lehla si vedle kořisti. "Zůstanu tu s tebou."

Obě kamarádky se s chutí zakously do ulovené laně. "Tohle mi chybělo," zamumlala Castie mezi sousty. "Boston není špatný lovec, ale ještě se s ním nedokážu domluvit tak dobře, jako s tebou." Denim spokojeně přikývla. Se vším tím, co se dělo, úplně zapomněla, že Castiin oficiální lovecký parťák je teď Boston. "Jak se má vůbec Pampeliška? Od toho oznámení jsem ji moc neviděla. Vzalo ji to hodně?"

"Moc. Já... Castie, jejich území teď vypadá strašně. Jen tak se tam určitě nedostanou, leda by byli připraveni bojovat."

"... Jak to víš?"

Denim se zarazila. Obvykle na tajemství vždy dávala pozor, ale únava ji zmohla natolik, že si to najednou neuvědomila. Snad by to ale nemuselo být tak hrozné. Castie byla přeci jen její nejlepší kamarádka.

"V noci jsme tam byly. Viděla jsem Pampelišku, jak někam odlétá a měla jsem obavy, aby se jí něco nestalo... no a letěla jsem za ní. Viděly jsme jejich území a dostaly jsme se do potyčky s pár lidmi, kteří to tam teď žřejmě osidlují."

Castie se usmála s překvapením ve tváři. "Že by ses zrovna ty v noci vydala na území úplně jiné kolonie jenom kvůli Pampelišce, dostala se do boje s lidmi a stihla se vrátit, aniž by si vás někdo všiml? Kdybys nebyla takhle utahaná, skoro bych ti ani nevěřila!"

Denim protočila očima a znovu se zakousla do úlovku. "Kdybys tam byla s námi, mluvila bys úplně jinak. Vypadá to tam hrozně a jestli s tím nic neuděláme, bude to jenom horší. A Pampeliška z toho vůbec vyjde nejhůř. Vždyť víš, co říká zákon o takovéhle situaci. Nehledě na to, že obě známe Kiburiho, ten se vlády nevzdá. Pampeliška se bude muset stát jeho partenerkou."

Castie pokývala hlavou. Znovu si ukousla sousto a zamyšleně potichu žvýkala. Denim nastolené ticho nenarušila, dokud Castie nepromluvila.

"Pampeliška se ti líbí, že jo?"

Denim přestala žvýkat. "Eh, cože? Ne? Mám o ni starost, to je normální. Muset strávit zbytek života s Kiburim je něco, co bych nepřála nikomu. Měla bych starost i kdyby se to stalo tobě, nebo komukoliv z mých přátel."

Castie se usmála. "O tom nepochybuju. Ale všimla sis, co se s tebou stalo? Když sem jejich kolonie přišla, vůbec ses s ní nechtěla bavit, byla jsi z toho celá nesvá. Bála ses, že spolu nebudete vycházet, pořád ses vymlouvala, chvílema ses mi zdála až nepříjemná. Ale teď jsi kvůli ní letěla kilometry daleko, úplně na cizí území, v noci, aby ses ujistila, že se jí nic nestane. Nikdy jsem neviděla, že by ti někdo zvládl přirůst k srdci takhle rychle."

Mezi kamarádkami zavládlo chvilkové ticho. Šedá dračice zavrtěla hlavou. "To je jedno. I kdyby, nemohly bychom spolu být. Musí... musí být s Kiburim. S tím nikdo už bohužel nic neudělá. Budou spolu teď asi trávit hodně času, aby se lépe seznámili. Takže s ní teď už asi nebudu moc lovit, ani dělat nic jiného. Takže je to jedno." Denim si položila hlavu na pařáty. Únava ji pomalu dobývala a ona nebyla připravená přemýšlet nad takovými věcmi. 

Modrozelená dračice se uchechtla. "Trochu se mi zdá, že žárlíš." Denim opět zvedla hlavu s udiveným výrazem. "Trochu se mi zdá, že vůbec nemůžeš vědět, jak se cítím."

"Neříkám, že to vím. Říkám, že se mi to zdá."

"Už jsem ti to opakovala několikrát. Je mi jí líto. Představ si strávit zbytek života s Kiburim. To bych nepřála nikomu."

"Pochopitelně. Ale nepřijde ti, že tvůj problém je taky v tom, že s ní teď nemůžeš být? Protože musí být s Kiburim?"

Denim protočila očima. "Spala jsem asi čtyři hodiny, nemám energii na tvoje myšlenky." Castie se uchichtla. "No dobře. Ale někdy se nad tím zkus zamyslet. Hah, docela mi připomínáš mě, když mi bylo osm."

Denim se otočila na záda a nechala se zahřívat slunečními paprsky. Konečně byla aspoň najedená. "V čem ti připomínám tebe, to mě zajímá. To se ti Boston líbí už tak dlouho? Když se mi podle tvých teorií Pampeliška tolik líbí?"

"Nee, vždyť s Bostonem jsem se tehdy sotva bavila. Tehdy jsem měla jiný objekt zájmu."

"A koho?"

"No tebe přece."

Šedá dračice vyskočila na všechny čtyři. "Mě?"

Castie přikývla s neskrývanou spokojeností ve tváři. "Byla jsi jedna z mála přátel, co jsem tehdy měla. A já měla tehdy tendence se citově přisát na každého, kdo se se mnou bavil, heheh. Pamatuju si, že mi vadilo, když na tebe mluvil snad kdokoliv, kdo nebyl já. Trvalo to jenom pár měsíců, ale, no, bylo to tak."

Denim se unaveně usmála. Později by se snad mohla zkusit nad vším pořádně zamyslet, ale teď toužila ze všeho nejvíc někam zalézt a pořádně se vyspat.

Na travnatý plácek padly dva stíny a o pár vteřin později se ozvalo dvojí dunění pařátů o zem. "Nezbyla vám ještě trocha té laně?" zeptal se známý hlas. "Tak oni si na několik dní úplně zmizí a přijdou se jenom najíst," řekla Castie s přátelskou jiskrou v očích. Noví návštěvníci udělali pár kroků blíž. Denim se na ně vlídně usmála. "Tak co, Miko. Už se cítíš líp?" Zelený drak horlivě přikývl. "Jo, myslím, že už jsem se přes celou tu věc s Gameou přenesl. Potřeboval jsem jenom chvilku přemýšlet."

"S Paxem."

"Jo, Pax mi hodně pomohl. Hodně jsme si povídali."

Rudý a zelený drak se sklonili ke zbytkům úlovku, který jim obě lovkyně přenechaly. Slunce se škrábalo po obzoru a zatímco Pax a Miko si dopřávali pozdní snídani, Denim si konečně dovolila na chvilku usnout. Čekaly ji velké věci. Ale teď byl čas si odpočinout.

Rok Draka - Kapitola 6.

Jak je možný, že na Duolingu není islandština? >:(

 "Sakra, copak nemůže aspoň na chvíli zastavit? Už mě bolí křídla!" mručela Denim pro sebe. Na obloze už se třpytily hvězdy, ale Pampeliška pokračovala ve svojí cestě na východ. Bez zastavení. Už skoro dvě hodiny v kuse. Ale Pampeliška nevykazovala žádné známky únavy.

Denim se už po několikáté zamýšlela, kam Pampeliška vlastně míří. Měla nepěkné tušení, ale odmítala tomu věřit. "Přece by nebyla tak hloupá, aby..." Než stačila tuto myšlenku dokončit, z noční tmy se se vynořili vysoké kopce Horské kolonie. "Ale ne, Pampeliško..."

Netrvalo dlouho a žlutá dračice zamířila prudce vzhůru. Pařáty se skoro dotýkala špiček stromů na lesnatém kopci. Denim ji zpovzdálí následovala a snažila se nedat o sobě vědět. Pampeliška byla však tak soustředěná na svou cestu, že ji nic nemohlo vyrušit.

I Denim konečně překonala vrchol kopce a rozhlédla se do kraje. Mezi kopci zahlédla desítky jeskyň, ve kterých členové Horské kolonie dříve spali. Dnes tam však zahlédla i padlé, pokácené stromy a počátky konstrukcí lidských domů. "Proč by si stavěli doupata až tady? To jim jejich města nestačí?" vrčela pro sebe Denim.

Zpočátku měla pocit, že může zůstat vpovzdálí. Zdálo se, že lidé na noc odešli. Ještě přece neměli v čem spát, jejich domy měly sotva dvě stěny, některé ani to ne! Avšak při bližším pohledu Denim zahlédla malá látková doupata. Sabi jí kdysi vyprávěla, že lidé občas vyrazí do lesa a staví si je. Přespí tam ale maximálně pár nocí, pak je zase zboří a odejdou. Tentokrát však nejspíš chtěli hlídat své nedokončené domy, aby je v noci nic nepoškodilo.

Nevypadalo to však, že Pampeliška si dočasných pelechů všimla. Nejspíš je ani neznala. A tak Denim zůstala pozorná. Věděla, že lidé samotní moc nebezpeční nejsou. Nemají drápy ani tesáky a těžko by jim dokázali něco udělat. Ale právě proto s sebou rádi nosí hromové hole. Wadogo jim říkával pušky. Denim nikdy takovou pušku neviděla, ale z toho, co slyšela od válečníků, věděla, že by dokázala zabít i silného draka.

Pampeliška přistála v trávě mezi kopci. Denim si dala dobrý pozor, aby její přistání nebylo slyšet. Stále se držela aspoň patnáct metrů za kamarádkou. Musela být dost daleko, aby si jí nevšimla. A zároveň dost blízko, aby jí dokázala pomoci, kdyby se cokoliv stalo.

Žlutá dračice našlapovala tiše. Jen si mlčenlivě prohlížela stará kamenná doupata, ve kterých její kolonie žila. Také si zasmušile prohlížela ta nová, vysoká a do očí bijící, která rostla v lese na pokyn lidí. Denim zůstávala v pozoru. Nevěděla, jestli jsou lidé vzhůru, ale věděla, že se s nimi určitě setkat nechce. Co chvíli nejistě pohlédla směrem ke skupince dočasně postavěných pelechů, ze kterých se ozývalo pravidelné oddechování.

Brzy jí však došlo, že Pampeliška o lidech neví. Začala vrčet, hlasitě vrčet, oháněla se ocasem i drápy kolem sebe a shazovala vše, co jí přišlo do cesty. Z jejích šupin i na dálku sálal hněv, rozpálený, ohnivý hněv, připravený spálit vše okolo. Denim věděla, že už se nemůže schovávat. Musela Pampelišku zastavit.

Než se však stihla rozhoupat, už slyšela hlasy lidí, jak se hrabou ze svých pelechů a jdou se podívat, co se děje. Pampeliška se zmateně rozhlížela kolem. Taky je slyšela. Denim vylétla ze svého úkrytu s hlasitým vrčením. Doufala, že dva draci snad lidi odstraší. "Denim?!" vyjekla Pampeliška. "Co tu děláš?" Denim zavrtěla hlavou. "Na tohle teď není čas, musíme odsud zmizet!"

Zpoza stromů se vynořili tři lidé. Jeden z nich držel pušku a mířil Pampelišce přímo na krk. I žlutá dračice zřejmě o puškách něco věděla. Po ozbrojeném člověku skočila a vyrazila mu zbraň z ruky. Přitiskla ho pařáty k zemi a vyceněnými tesáky mu hrozila jen pár centimetrů od jeho obličeje. Denim se otočila ke zbývajícím dvěma mužům. Bez zbraně byli téměř neškodní, ale každou chvíli mohli přijít další. Denim se postavila na zadní, zamávala mohutnými křídly a hlasitě zařvala. Lidé se vylekaně dali na útěk a Denim se ohlédla po Pampelišce. "Nech ho," zvolala. "Poleťme odsud, než jich přijde víc!"

"Nechci odsud odcházet, Denim! Tohle je můj domov!"

"Já vím, Pampeliško, ale nemůžeme tady zůstat-"

"Tak běž! Utíkej! Já ale nikam nejdu! Oni tu nemají co dělat, já se tady narodila!"

"Sama je všechny neporazíš! Mají zbraně!"

Pampeliška si ale nenechala poradit. Dál držela vyděšeného člověka přitisknutého k zemi. Denim ale odejít nehodlala. Ne sama. "Pampeliško, neblázni!" Žlutá dračice ale znovu hrubě pohodila hlavou. Denim zaslechla z lesa další kroky. Docházel jim čas. "Celá tvoje kolonie odsud odešla, protože si s nimi nevěděli rady! Vážně myslíš, že na ně samy dvě stačíme?"

Zpoza stromů se vynořila čtveřice lidí. Měli pušky a mířili přímo na ně. "Pampeliško, sakra, tohle nezvládneme! Pojď! Utíkej!" To, co nakonec přinutilo Pampelišku zvednout zrak, byl výstřel z jedné zbraně. Minul, ale bylo to dost těsné na to, aby Pampeliška konečně pustila člověka ze svých spárů a udělala pár kroků zpátky. Denim roztáhla křídla a počkala, až Pampeliška udělá to samé. Poté se nejistě zvedla k obloze a jen tak tak se vyhnula dalšímu výstřelu. Žlutá kamarádka ji následovala, ale ona už takové štěstí neměla. Jeden z výstřelů ji zasáhl do blány křídla, ale ona se i přes silnou bolest v křídle rychle vzpamatovala a pokračovala dál. "Kousek odsud je malá jeskyně," zavolala na Denim, když byly dost daleko od tábora. "Mohly bychom tam přistát? Potřebuju se trochu sebrat než se vrátíme ke Skalní kolonii..."

"Co tě to napadlo?" vrčela Denim, zatímco Pampeliška se vyplašeně krčila v tmavém koutě jeskyně. Přistály. Obě si po dlouhém letu a potyčce s lidmi potřebovaly odpočinout, než se vrátí zpátky. Z Denim ale vyprchal všechen strach nahradil ho vztek. "Proč jsi tam sakra chodila?" Pampeliška zmučeně zvedla hlavu. "Nemyslela jsem si, že tam budou i v noci."

"Ale proč bys tam vůbec chodila? Kdykoliv? Sama? Co tě k tomu sakra vedlo?"

Pampeliška se zamračila a v koutku oka se jí zatřpytila slza. "Já jenom chtěla jít domů, Denim! Chtěla jsem... domů." Denim se zarazila. Většinou ji nic moc rozházet nezvládlo, ale tentokrát nad ní vztek dokázal převzít kontrolu. Zvlášť po takovém nezodpovědném chování své kamarádky. Teď ale své prudké reakce litovala.

"Wadogo nám dovolil zůstat... ale aby se formálně zachoval vzájemný respekt vůdců obou kolonií, měla bych se později stát alfou i já. Jenže na to bych musela... musela bych..."

Denim ztuhla. Konečně si uvědomila, co spojení kolonií pro Pampelišku znamená. Když dojde na podobnou situaci, jako ve které se teď nacházeli, alfou kolonie se musí stát minimálně potomek kolonie, která přišla o území. Tím se zařídilo, že ačkoliv kolonie přišla o teritorium, neztratila své tradice a svou vlastní alfu. To v tomhle případě to ovšem bylo trochu jinak. Kiburi určitě nebude ochotný se vlády nad Skalní kolonií vzdát. V takovém případě existuje ještě jedno řešení. 

"Nechci mít za partnera Kiburiho, Denim," vzlykla tiše Pampeliška a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Šedá dračice přistoupila blíž a objala kamarádku křídlem kolem ramen. Zoufalou touhu nemuset žít s Kiburim po boku si dokázala živě představit. Všechna zlost byla rázem ta tam. Pampeliška se pod teplem Denimina křídla přisunula blíž a znovu tiše zavzlykala.

"Já chci jenom jít domů..."

Rok Draka - Kapitola 5.

Už to bylo několik hodin, co Denim naposledy Pampelišku viděla. Jakmile posel Horské kolonie nešťastnou novinu oznámil, někam se uklidila a nikdo ji nemohl najít. Všechny ta zpráva velice zasáhla a Wadogo s Matysem museli vyjednat, co se bude s Horskou kolonií dít dál.

Blížila se půlnoc, ale skalní město stále bzučelo životem. Všichni vzrušeně diskutovali, jaký osud kolonie čeká. Castie a Boston také uvažovali, ale Miko a Pax někam zmizeli. Denim si nebyla jistá, že oznámení vůbec slyšeli, v té době už své okolí nevnímala.

Sama šedomodrá dračice roztáhla křídla, rozloučila se s přáteli a taky písčitý plac opustila. Plachtila ve větru nad územím své kolonie a rozhlížela se. Doufala, že se snad někde pod ní zalesknou zlatožluté šupiny, ale nestalo se. Pampeliška mezi skalami nebyla. Denim se vyčerpaně snesla na jednu ze skal na okraji louky. Povzdechla si. Ospale zavřela oči. Její myšlenky se v hlavě přelévaly a splývaly jedna do druhé. Věděla, že by měla jít spát. Ale nejdřív chtěla zjistit, jestli je Pampeliška v pořádku.

Svým vnitřním hlasem zvolala otázku. Nebyla si jistá, že to bude fungovat, vždy své telepatické zprávy mířila na nějakého konkrétního draka. Nikdy nevolala jen tak do prázdna, ale dnes to zkusila. Pampeliško, jsi tu? Chvíli se nic neozývalo, ale pak ve své hlavě něco zaslechla. Kdo je to?

To jsem já... Denim.

... Co potřebuješ?

Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku.

Odpovědi se nedočkala, ačkoliv dál volala. Po chvíli se však nad její hlavou ozval šum křídel. Pampeliška se pomalu snesla na pevný povrch pískovce. "Ahoj... zase," zamumlala Denim. Pampeliška jen přikývla. Její oči byly zarudlé a Denim poznala, že kamarádka plakala. Vždycky jí přišlo zvláštní, že jim lidé tyhle projevy emocí vůbec dali.

"Jenom jsem chtěla domů," hlesla Pampeliška a další slzy se jí skutálely po tvářích. Denim se k ní posunula blíž a objala ji křídlem kolem ramen. "Doufala jsem, že po chvíli odejdou," vztekala se žlutá dračice. Denim si tiše povzdechla. "Taky jsem doufala."

"Ani si nejsem jistá, kam půjdeme. Co když nás tu Wadogo nenechá zůstat? Co s námi bude?"

"Jsem si jistá, že tu budete moct zůstat. Místa i kořisti je tu dost."

Pampeliška si lehla a položila hlavu na pařáty. Pomalu zavřela oči a po několika minutách začala pravidelně oddechovat. Usnula. Vzduch byl chladný a Denim se nechtělo nechávat Pampelišku na skále samotnou. Věděla, že je nejspíš někdo bude hledat, ale nebylo se čeho bát. A tak i ona tiše zavřela oči a pomalu usnula.

Když se ráno probudila, Pampeliška už tam nebyla. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a Denim došla k závěru, že kamarádka se vrátila do své jeskyně. Protáhla si křídla a vydala se také zpět. Většina draků ještě spala a všude bylo ticho. Denim s tichým zasvištěním přistála ve vstupu do své jeskyně.

"No konečně jsi tady!" ozvalo se z nejzazšího kouta dračího doupěte. "Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach!" Ze stínu se vynořila Sabi. "Promiň," odpověděla Denim. "Byla jsem s Pampeliškou. To shromáždění ji dost vzalo. Nevíš, jak to s nimi teď bude?" Tmavá dračice tiše zabručela. "Wadogo si dnes Matyse a Narcisku k sobě zavolal, chtěl to s nimi právě řešit. Mám pocit, že Pampeliška šla na poslední chvíli taky."

"Myslíš, že je tu nechá zůstat?"

"Jsem si tím jistá. Wadogo má Horskou kolonii rád, jeho rodiče byli přátelé s jejími tehdejšími alfami. A navíc - moc dobře ví, že Matys a Narciska by udělali totéž, kdyby lidé přišli sem."

Denim pokývala hlavou. "Takže jsou ve Wadogově doupěti?" Sabi pokrčila rameny. "Nejspíš. Viděla jsem je vylétat z jejich jeskyně brzy ráno, když jsem tě vyhlížela. Ale teď - nemáš hlad? Lovecká družina šla do lesa ještě za tmy a vrátili se s plnými pařáty."

Když už u Deniminých nohou ležely jen okousané kosti, slunce už bylo nad obzorem. Obloha byla krásně modrá a ve vzduchu visela předzvěst příjemného počasí. Dračí kolonie se pomalu probouzela. "Dojdu za Castie." Sabi přikývla s napůl zavřenýma očima. "Bavte se," hlesla spokojeně. Ještě než se odrazila z okraje vchodu, obrátila se Denim zpátky. Otřela se hlavou tmavší dračice o krk. "Mám tě ráda, mami!" Sabi s úsměvem zamručela. "Já tebe taky, zlatíčko. Já tebe taky."

"Takže Pax a Miko jsou zase pryč?" podivila se Denim. S Castie se setkala na půli cesty k písčitému plácku. Boston právě učil svého bratrance lovit a tak se s nimi nemohl sejít, ale Miko a Pax byli neznámo kde. "Spíš bych řekla, že jsou ještě pořád pryč. Od včerejšího shromáždění jsem je neviděla. Mamka teda říkala, že je nad ránem viděla u lesa, ale když jsem je tam hledala, už tam nebyli. Mika to odmítnutí asi dost vzalo." Denim přikývla. Lehla si do písku a obtočila ocas kolem svého boku. Castie si lehla vedle ní a udělala totéž. Dělávaly to takhle už kdysi dávno, když jim bylo sotva šest. Lehávaly si do písku vedle skal a tiše sledovaly okolí.

"Fakt se těším, až nás vezmou na týmový trénink," prolomila náhle ticho Castie. "Klidně nás mohli vzít už letos. Štve mě, že to neudělali. Vím, že bychom to zvládly."

"Samozřejmě, že bychom to zvládly. Už teď lovíme v podstatě stejně často jako lovecké družiny a jsme úspěšné. Jediný důvod, proč teď netrénujeme je ten, že nám ještě nebylo dvanáct."

"Stejně mi nejde do hlavy, jak mohli Boston, Pax i Miko odložit trénink. Tedy, u Bostona ano. Nedokáže se rozhodnout, tak si nechal ještě rok na přemýšlení. A pak další."

"Už by se měl rozhodnout..."

"Neví, kdo chce být, to mu nemůžeme vyčítat. Lov mu docela jde, ale já myslím, že by líp zapadl jako válečník. A jeho mamka chce, aby byl léčitelem. Neumí si vybrat. A Pax vždycky jde tam, kam Boston."

"Až do teďka."

"Až do teďka."

Denim si byla jistá už od šesti let, že až přijde čas zvolit si svůj tým, budou to lovci. A Castie se k ní přidala nedlouho po tom, co začaly lovit spolu. Domluvily se, že jakmile jim bude dvanáct, přidají se k týmu lovců a budou si pomáhat. Na rok svého tréninku netrpělivě čekaly.

Tok Deniminých myšlenek přerušily hlasy. Zpoza jedné skály se vynořily dvě dračice - růžová a oranžová. Denim poznala Gameu a její kamarádku Ariu - o nic méně posedlou Kiburim. A onen jejich miláček se jako na zavolanou snesl ze vzduchu. "Tak co jste mi chtěly?" zabručel rozmrzele. "Kiburi, já už to nedokážu dál tajit," hlesla Gamea s nemalou dávkou nervozity v hlase. "Mám pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Jako bychom k sobě patřili! Mám pocit, že tě miluju, Kiburi." Bílý drak chvíli jen překvapeně zíral a pak se zamračil. "Poslouchej, ty cácoro, nevím, co zkoušíš, ale já se tu o něco snažím a to tvoje sledování a vyznávání mě akorát brzdí. Nech mě na pokoji!" Gamea se dotčeně zamračila. "No a co já?" zeptala se nejistě Aria. Kiburi hlasitě zařval. "Obě se mi zbytečně pletete do cesty. Co si myslíte, že je na vás tak úžasnýho, co? Vyberte si někoho, kdo bude blíž vaší úrovni!"

Kiburi oddusal pryč a Gamea s Ariou si daly záležet, aby odešly přesně na opačnou stranu.

Od hádky tří draků uběhlo už více než deset hodin. Denim si nemohla pomoci, někde uvnitř ji hřál malinký plamínek zadostiučinění za Mika. Ležela na skále, kde předešlé noci s Pampeliškou přespaly. Obloha se lehce červenala a den se opět blížil ke svému konci. Nebyl nijak záživný a Denim si nebyla jistá, že bude v noci vůbec schopná usnout. Vůbec se necítila unavená.

Náhle se po obloze mihla žlutozlatá šmouha. Chvíli kroužila nad územím Skalní kolonie a pak zamířila přímo na východ. "Pampeliško..." zamumlala si pro sebe Denim. Nebyla si jistá, kam přesně dračice míří, ale očividně opouštěla území kolonie. "Musím zjistit, co má za lubem," zašeptala Denim. Zamířila ale nejprve ke své jeskyni. Musela Sabi říct, že ani dnes nebude spát v doupěti.

Rok Draka - Kapitola 4.

Haha, hádejte, kdo konečně zjistil, jak se na blog do menu dávají odkazy a teď nemusí jak blbec všechno psát do Profilu? :D

Od příchodu Horské kolonie uběhlo už víc než týden a její členové se v novém domě chtě nechtě začali zabydlovat. Pampelišce se jejich pohodlí brzy znelíbilo. "Je tu krásně, ano," říkala vždycky, "ale já už bych chtěla domů." V očích mladé dračice byl vidět stesk po starém domově. Denim a Castie se ji snažily povzbudit, ale častokrát marně. Pampelišce nebylo pomoci.

Slunce pomalu putovalo po obzoru a Denim sledovala jeho cestu z vrcholku skály. Ona a její přátelé rádi za úsvitu sedali na skalách, ale Denim se dnes cítila odtažitě. Pampeliščin neklid jí nedal spát. Z myšlenek ji vytrhlo až Mikovo prohlášení. "Udělám to!" zasmál se. "Řeknu jí, že ji miluju!"
"Miko, ne," hlesla Castie starostlivě. "O tomhle už jsme přeci mluvili. Kdyby to byl kdokoliv jiný, měl bys mojí plnou podporu, ale Gamea... Miko, to nemůže skončit dobře."

Denim udělala pár kroků blíže ke svým přátelům. Mika láska k růžové dračici stále neopustila. Castiino přemlouvání jí opět připomnělo její myšlenky. To nemůže skončit dobře.

Otřásla se. Tyhle hlouposti si přece zakázala. Pampeliška na ní byla hodná a Denim neměla důvod být z jejich přátelství nervózní. Narozdíl od Mika. "To nejhorší, co může říct, je ne!" zašvitořil Miko. Denim si povzdechla. "No, a kdy se na to chystáš?" Věděla, že ať udělá cokoliv, Mikovi jeho rozhodnutí nevymluví, tak se aspoň rozhodla zjistit, kdy své přiznání plánuje. "Dnes večer, při západu slunce. Bude to úžasné, oranžové světlo se rozlije do světa a všechno bude vypadat tak nádherně!"

"Vypadá to spíš na pěknou bouřku," zamumlala Denim a obrátila se k severu, odkud se k nim pomalu blížila černá oblaka. "Déšť je taky krásný," trval na svém Miko.

 Denim se protáhla. Na nebi náhle mihla zlatá čmouha a ladně přistála u skupinky draků na skále. "Ahoj Pampeliško," zahlaholili všichni. Denim se k nim tiše přidala. I přes všechna svá zlá tušení dračici ráda zase viděla. "Chceš jít dnes lovit?" zeptala se tiše, ale Pampeliška odmítla. "Dneska ne. Chci tu být až se vrátí výprava na naše území. Třeba se konečně vrátíme domů!" zaradovala se. Denim měla z jejich návratu na své území smíšené pocity. Moc si přála, aby se Pampeliška mohla vrátit domů, ale zároveň toužila v její společnosti strávit o něco déle. Jen se na ni povzbudivě usmála.

"Já s tebou půjdu," zvolala náhle Castie. Denim její náhlé nadšení překvapilo. Stalo se snad něco mezi ní a Bostonem? Povím ti to potom, ozvalo se v její hlavě. Castie si musela všimnout jejího lehkého zmatení. Šedá dračice se na kamarádku usmála. Na společný lov se po takové době těšila.

Kovová chuť krve se rozlila Deniminou tlamou. Tentokrát to byla ona, kdo kořist lapil. Šlo to rychle, čas který spolu nelovily se příliš na jejich spolupráci neodrazil. Mezi čelistmi hrdě svírala krk dříve raněné daněly. "Takže si bereš předek, chápu to dobře?" zasmála se Castie a Denim přikývla. "Mám docela hlad," zamumlala po chvíli šedá dračice. "Nedáme si trochu už teď?" Castie se mlsně olízla a souhlasila. "Taky mi žaludek už skučí."

"Takže, copak se stalo, že už s Bostonem nelovíš?" vyzvídala Denim, zatímco trhala daňčí maso. Castie se usmála. "Nic se nestalo a pořád s ním lovím. Je hrozně milý, docela nám to jde. Nicméně dneska chtěl být s Mikem. Umanul si, že mu to vyznání vymluví."

"A myslíš si, že uspěje?"

"Doufám. Ale Miko je v tomhle hrozný paličák. Ve všem ostatním je to takový beránek, ale jakmile se do někoho zakouká, dopadá to takhle," uchechtla se.

"Ryby a Zajíc," zahuhlala Denim a usmála se. Castie jen zmučeně pokývala hlavou. "Snad to s ním dobře dopadne." Její zasmušilý výraz však po pár vteřinách přešel v potutelný úsměv.

"No a jak se loví tobě? S novou parťačkou?" Náhlá otázka šedou dračici zarazila. "Dobře. Dobře se mi loví. Teda, většinou." Castie ale Denimina suchá odpověď nestačila. "Jde jí to? Říkala že Horská kolonie ze země moc neloví..."

"No, pochopitelně to není nejlepší, ale lovím s ní ráda. Je strašně odhodlaná, myslím, že jsem se jí trochu dotkla ten první den."

Denim došlo, že své kamarádce o večeru pod hvězdami ani nevyprávěla. Tehdy byla na Pampelišku moc nepříjemná a teď po několika dnech toho litovala. Ale dokázaly se sblížit a snad jí zlatá dračice odpustila.

*  *  *

Na obloze se zatřpytila první hvězda. Několik draků netrpělivě vyčkávalo na srazovém plácku Skalní kolonie. Pampeliška rozrušeně přecházela sem a tam a obracela hlavu k nebi. Denim se na ni co chvíli starostlivě ohlédla.

Většina jejích myšlenek ale v tu chvíli směřovala k Mikovi. Zelený drak byl s nimi a netrpělivě se ohlížel po Gamee. Po bouřce, kterou s takovou jistotou prorokovala Denim, jako by se slehla zem. Hvězdy na obloze jasně zářily a Miko si byl jistý, že tohle je ideální chvíle k vyznání lásky.

Konečně se růžová dračí slečna vynořila zpoza skály. S úsměvem pařátem zamávala Kiburimu, který si jí nejspíš ani nevšiml. Miko však jako by si jejího zklamaného výrazu ani nevšiml. Sebevědomě vyrazil. Castie se jen zmučeně chytla za hlavu.

Denim se nebyla moc jistá, co zelený drak Gamee povídá, ale všimla si jeho zasněného pohledu na hvězdy a nesmělého úsměvu. Co mu Gamea odpověděla bylo ale slyšet až moc dobře. "Kdo si myslíš že jsi?" syčela. "Sotva se známe, ty blázne! Co když nás viděl Kiburi? Teď už mě nikdy nebude milovat, když viděl spolu nás dva! Nikdy si mě nevšimne!" vrčela, následně se ohlédla po bílém drakovi, který v ten moment podřimoval v písku. Rozhořčeně oddusala pryč.

Zelený drak sklopil hlavu. Pax přistoupil ke kamarádovi jako první. Boston ho bleskově následoval a Castie a Denim také kráčely blíž. Miko zmučeně zaskučel a červený drak mu položil pařát na rameno. "Myslím, že to nejhorší, co může říct nebylo ne."

Skupinka byla ze svého smutku vyrušena vzrušeným zvoláním pár členů Horské kolonie. Oblohou se mihla trojice draků, která nesla zprávy z horského území. Denim pohledem našla v davu Pampelišku. Nadějeplným pohledem vzhlížela k nově příchozím drakům. Ti se však tvářili zasmušile. Nevypadalo to dobře.

Zelenomodrý drak promluvil. "Přátelé, navštívili jsme naše území. Není to dobré. Lidé začali kácet stromy a zdá se, že snad budou stavět nová obydlí. Neodejdou. Domů se už vrátit nemůžeme..."

Rok Draka - Kapitola 3.

Možná jste si všimli, že první a druhá kapitola Roku draka na nějakou dobu zmizely (protože mi ale to psaní trvá, už to bude tak měsíc). Šlo především o to, že jsem se rozhodla příběh změnit, aby byl bližší mému původnímu plánu z roku 2017. Plaménka je nyní Pampeliška, je zlatožlutá a narozená ve znamení Lva. Vztah mezi ní a Denim je taky trochu jiný, doporučuji znovu přečíst druhou kapitolu, protože tam jejich vztah pořádně začíná.

Denim klusala ranní rosou. Slunce se pomalu škrábalo k obzoru a Pampeliška kroužila po obloze. Když si Denim všimla, vrhla se k zemi a přistála s hlasitým zaduněním. Šedá dračice jen protočila očima. Stále myslela jen na to, že s takovým hlukem toho moc nechytí. Pořád si nebyla Pampeliškou tak úplně jistá. S jejím znamením měla celý život jenom potyčky, zejména s Kiburim. Lvi všude kolem ní byli hrdí a energičtí a své místo na výsluní před všemi pozorně střežili. Pravda, Lvů jejího věku v kolonii moc nebylo, ale to málo, co znala, jí dělalo jen potíže. Ale Pampeliška tak hrozná být nemusela...

Ze zlatých očí žluté dračice sršelo odhodlání a sebevědomí. Denim zvedla koutky do malého úsměvu. "Dobré ráno." Její společnice jí odpověděla a roztáhla křídla. "Poletíme k lesu," oznámila Denim. "Je tam víc křovin, kam se dá schovat. A ostatní zvířata v lese zamaskují náš pach."

Nad doubravou se držela mlha. Denim v nose šimral pach laní, které se nic netušíc pásly v trávě pár kroků od ní. Plán byl jednoduchý. Denim měla za úkol nahnat jednu starou a očividně pomalejší laň do pasti. Pastí byla v tomto případě skupinka keřů, ve které se skrývala Pampeliška. Pak stačilo jen aby kořist zakousla. Původně měly jejich role být prohozené, ale žlutá trvala na tom, že laň zvládne zakousnout. Chtěla Denim ukázat, jak dokáže lovit.

Šedá dračice se plížila trávou a upírala zrak na stařičkou laň. Pampeliško, jsi tam? zeptala se. Telepatická komunikace byla jedna z největších výhod, jaké draci při lovu měli. Denim jen tiše zadoufala, že ji Pampeliška dostatečně ovládá. Jsem, ozvalo se. Její vnitřní hlas byl tichý a roztřesený, bylo poznat, že ačkoliv Pampeliška telepatii ovládá, není to pro ni snadné. Nebylo divu, při lovu ze vzduchu ji nikdy nepotřebovala. Tak se připrav, řekla Denim. Tiše se plížila vysokou trávou a opatrně se dostala mezi laň a její stádo. Když byla na správném místě, vyskočila ze své skrýše a stihla laň škrábnout přes čumák, než se vrhla na útěk. Denim běžela za ní, aby ji nasměrovala přesně k Pampelišce.

Z houští vyrazila žlutá čmouha. Pampeliška byla opravdu rychlá, ale laň byla rychlejší. Trhla sebou na stranu a pádila pryč. Denim i Pampeliška se za ní vrhly, i když Denim věděla, že už ji nedohoní. Po pár metrech se zastavila, ale Pampeliška neoblomně pokračovala dál. Až potom, co se laň ztratila mezi stromy a přidala ke svému stádu, se taky otočila. "Skoro jsem ji měla!" prskala. "Takový kousek, málem jsem ji dostala, vážně." Denim přikývla. "Viděla jsem to. Nechybělo moc a mohla být naše, ale tohle se občas stává."

"Ale chyběl jenom kousek a měla bych ji!" opakovala dál žlutá dračice a její společnice jen dál kývala hlavou. Nedivila se Pampeliščinu rozezlení. Ona sama se stejně naštvaná vracela ze spousty neúspěšných lovů, když ještě pořádně zvěř a její chytání neznala a nevěděla, že se to stává i nejlepším lovcům. Někdy i raněná zvířata předčí všechna očekávání.

Dračice pomalu kroužily nad písčitým pláckem mezi skalami. Denim zabořila své pařáty do země a vzhlédla k obloze. "Brzy se bude vracet lovecká družina. Snad měli víc štěstí, než my." Pampeliščino přistání utlumil písek. "Jednou se k nim přidáš, co?"

"Ke komu? K lovcům?"

"Jo. Přece jsi říkala, že chodíš lovit s Castie."

"Ano, ale lov je základní schopnost každého draka. Nicméně ano, jednou chci zkusit štěstí u lovecké družiny."

Pampeliška se usmála. "Já chtěla jít mezi válečníky. Chránit naši kolonii před nebezpečím." Denim se udiveně zamračila. "Vždyť budeš alfa. Nepotřebuješ se řadit do žádné skupiny." Pampeliška přikývla. "Já vím, ale chvíli potrvá, než na to dojde. A naše kolonie by teď dokázala využít co nejvíc trénovaných bojovníků. Chtěla jsem pomoct."

Nad jejich hlavami se mihl stín, který o pár vteřin později s hlasitým dupnutím přistál vedle dračích kamarádek. "Kiburi," zavrčela Denim. "Neměla bys teď být na lovu, nebo něco?" odpověděl bílý drak stejným tónem. "Teď jsme byly," oznámila Pampeliška se zamračenou tváří. Kiburi si Denim změřil pohledem. "Ona byla s tebou?" Obě dračice přikývly a Kiburi přikročil blíž k Pampelišce. "Nemusíš chodit lovit, když jednou budeš alfa. Takové starosti nepotřebuješ." Žlutá dračice se zamračila. "Co se mi snažíš říct, Kiburi? To že lovit nemusím neznamená, že lovit nebudu."

"V pořádku, ale možná by sis měla zvolit trochu přijatelnější společnost." Denim tiše zavrčela a Pampeliška zmateně zatěkala pohledem. "Vždyť víš, že přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce." Denim bodlo u srdce. Přesně tenhle argument použila včera, když se nechtěla s Pampeliškou bavit. Na své protesty úplně zapomněla a dnes se tak dobře bavily. Kiburiho slova jí připomněla tu nejistotu z nově vzkvétajícího přátelství, ale zároveň ji ranila.

Pampeliška se na Kiburiho usmála. "To je roztomilá nabídka, ale myslím, že si na tenhle konec ráda počkám. Až budeš mít v nabídce něco víc, než jenom stejný měsíc narození, dej mi vědět." S těmi slovy roztáhla křídla a zmizela z písčitého plácku. Denim ji váhavě následovala. 

"To jsi neměla dělat," zamumlala Denim ve vzduchu. "Proč ne? podivila se Pampeliška. "Nechci s ním nic mít a měl by to vědět."

"Já vím, ale Kiburi je vztekloun. Něco si vymyslí, aby ti uškodil. Už to, jak za tebou s touhle nabídkou přišel, je zvláštní. Byl tolik proti tomu, abyste se k nám vůbec přidali a teď ti takhle otevře náruč. Něco se mi na tom nezdá..." 

"Já bych si nedělala starosti," zašveholila Pampeliška. "Odmítla jsem ho jednou a odmítnu ho tisíckrát potom. Cokoliv se snaží udělat, mu nevyjde." Denim se spokojeně usmála.

"Půjdeme spolu zase někdy lovit?" zeptala se Pampeliška, když přistály v trávě na okraji skalního města. Denim její otázka zarazila. Jejich dnešní lov si moc užila, i když nebyly úspěšné, ale v hlavě jí pořád hrála Kiburiho i její vlastní slova. Přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce. Avšak někde v hloubi duše ji hřálo, když si vzpomněla, na jejich let zpět od lesa... Rozhodla se následovat na své cestě Pampelišku a na onen konec - šťastný nebo nešťastný - si počkat.

"Ano, to bychom měly. Přece nemůže náš jediný lov být neúspěšný!"