Stránky

úterý 30. června 2020

Poklady ze starých webů

Nevím, jestli tohle patří zrovna do Mých myšlenek, ale lepší rubrika se na to nenašla :D.

Ve svém rozlučkovém článku na svém původním blogu jsem psala o svých starých webech. Všechno všechno - můj tehdejší hlavní web, jsem bohužel po založení blogu úplně smazala, což je ovšem neskutečná škoda. Nicméně dva weby stále fungují - Na procházce a Tajemná komnata. Napadlo mě, že bych se s vámi podělila o pár objevů.

Upřímně mě neskutečně překvapilo, že Webnode můj účet nesmazalo. Nebyla jsem tam bezmála pět let a jejich platforma se neskutečně posunula. Nicméně mé dva weby tam byly stále, přesně takové, jaké jsem je nechala... Naprosto příšerné. Web Na procházce byl můj a kamarádčin (ale hlavní adminkou jsem byla já :D). Dávaly jsme tam fotky přírody focené na (většinou moji) starou tlačítkovou Nokii. Většina z nich není ani pořádně zaostřená. Pravou perlou je však toto: 

Až mě zarazilo, že svou poslední návštěvu zde jsem měla 1. května 2015. Jenom tři měsíce před založením mého blogu. To bylo překvapení, protože jsem si myslela, že jsem se na své staré weby vykašlala už dlouho předtím.

Druhý web je ještě starší - Tajemná komnata. V roce 2013 hodně letěla hra Howrse, na kterou se občas podívám s novým účtem, protože ten můj původní už smazali. Ale tehdy se zakládaly Howrse kluby a i já se činila. Stránka Tajemná komnata se věnovala LPS klubu. Je tam nespočet gramatických chyb a drtivá většina z toho je takové malé smetišťátko. Ale i uprostřed něj jsem našla poklady. Ti, co mě čtou už hodně dlouho, nebo někdy v blízké době navštívili můj Wattpad, vědí, že asi mým nejdelším projektem zatím byla Jednorožčí podkova. A Tajemná komnata, jakožto smetiště, kam nikdo nechodí, se stala místem pro moje koncepty postav. v současnosti jsou tam jenom tři a většina se změnila, ale i tak si myslím, že je to skvělý náhled na moje tehdejší plány.


Nusu měla původně být dcera Hoji a Haraky. Tohoto konceptu jsem se nakonec docela držela, Gris - ta skutečná dcera Hoji a Haraky, vypadá skoro stejně, takže jediná významná změna bylo jméno.

Tohle měli původně být synové Matiti a Majiry (ti se dnes jmenují Mapacha a Tatu). Upřímně nápad, že jeden z nich je jednorožec a druhý pegas, se mi líbí, ale nakonec se tak nestalo. Vím, kam jsem mířila tou barvou hřív (nejsou to plně letní koně, takže nemají přechod z jedné barvy do druhé, jenom odstíny), ale tak, jak jsou teď, se mi zdají hezčí a barevnější. A tady na tom obrázku jim dokonce chybí sluníčka na boku.

A jako poslední jsou děti Shoti a Barafua. Filon má akorát tmavší hřívu a jmenuje se Kio, Bora zůstala úplně stejná. Tedy až na tu hvězdičku pod okem, ze které je vločka. Opět - nejsou to úplně zimní koně, takže jejich vločka neměla být vločka ale jenom hvězdička. To jsem ale u psaní epilogu změnila a je to vločka. A Bonu, která měla být dvojče Bory, jsem nakonec smazala úplně.

Opravdu mě štve, že Všechno všechno jsem smazala. Tam byly hromady pokladů, například fanfikce a Matthewovi, synovi Kovua a Kiary a příběhy o tom, jak se seznámili Uru a Ahadi, jak Scar získal svou jizvu apod., všechny v české i anglické verzi, kterou jsem získala tím, že jsem celý příběh prohnala Google překladačem. Je dokonce možné, že se tam objevily některé moje staré komiksy, kreslené na papír tím nejošklivějším stylem, jaký si dovedete představit (existuje velmi malá, ne však nulová šance, že je ještě někde mám). Kromě toho tam taky byly obrázky a články o mém Pouovi a Petshopcích (staré dobré časy :D).

Jsem ráda, že články na blogu mažu jen zřídkakdy. Takhle se můžu hezky pěkně vrátit v čase a vzpomínat.


neděle 28. června 2020

Majin příběh - Část 2.

Konečně jsem zveřejnila všechny rozcestníky, takže můžu zase zveřejňovat normální články :D.

Bylo mi asi půl roku, když jsem si začala všímat, že na Květinový palouk, který byl jen kousíček od našeho jezera, pravidelně chodili jednorožci. Někdy dva, někdy tři, ale hodně často jsem tam vídala malou klisničku, zhruba mého věku. Měla krásnou výrazně růžovou hřívu, ale zdála se být velmi neposedná. Květinoví koně ji měli rádi,hlavně tehdejší vůdkyně jejich stáda. Bylo na nich vidět, že navzdory jisté odtažitosti, kterou mezi sebou jednotlivé koňské rasy v Diadornu měly, květinovým koním se malá jednorožka zamlouvala. 

Mně se taky zamlouvala. Možná to bylo tím, že mě hry s vodními hříbaty už omrzely, možná tím, že svět pod hladinou mi už byl malý. Možná z ní prostě vyzařovalo něco, co mi říkalo, že nás osud vede k sobě. Chtěla jsem ji poznat. Chtěla jsem se s ní spřátelit. 

Slunce se sotva vyhouplo nad obzor, ale já už nedočkavě vyhlížela jednorožce. Vykukovala jsem nad hladinou a očima probodávala most Rovnosti. Konečně jsem spatřila trojici jednorožců, jak uhání přes most a všichni tři prudce brzdí na Květinovém palouku. Chtěla jsem na ně zavolat. Chtěla jsem zavolat na hříbě, které mě tolik fascinovalo. Ale věděla jsem, že to by probudilo moji maminku. Věděla jsem, že by nebyla ráda, kdybych mluvila s jednorožci, ale moc jsem nechápala proč. Nicméně ten den jsem ani volat nemusela.

Klisnička cválala v prostoru mezi Květinovým paloukem a Křišťálovým jezerem a pak si mě všimla. "Mamí, jdu se podívat k jezeru!" zvolala. Její maminka řekla jen: "Hlavně tam nespadni!" Jednorožka přiklusala ke břehu. Připlula jsem blíž. "Co tady děláš?" zeptala se mě. "Proč mě sleduješ?" Vynořila jsem celou svou horní polovinu těla a opřela se kopýtky na břehu. "Nudím se. Nikdy jsem neviděla moc jednorožců, tak jsem se koukala jak vypadáte." Klisničce se očividně líbilo, že byla v podstatě prvním jednorožcem, kterého jsem kdy viděla z blízka. "Já jsem Kona," představila se a podala mi kopýtko. Jemně jsem jím potřásla. "Já jsem Maji."
"Chceš být moje kamarádka?" zeptala se Kona a já horlivě přikývla. "To bych moc ráda!" Ach, jak snadno se hříbatům navazují přátelství.

Vyprávěla mi o tom, jak vypadá Démantová louka a že spí pod jabloní, která má ta nejsladší jablka v celém Diadornu. "Nikdy jsem jablka nejedla," hlesla jsem. "Tady v okolí žádná nerostou." Koně se rozzářily oči. "Nějaká ti přinesu!"
"Dobře! Až sem příště přijdeš, dotkni se nozdrami hladiny. Snad to uvidím a připlavu za tebou."
"Jasně! A až se naučím plavat, skočím rohem napřed do vody a připlavu za tebou."
Obě jsme se zasmály. Náhle se však hladina zvlnila a z jezera se vynořila moje maminka. "Maji, co tady děláš?" A pak zahlédla Konu. Z jejího výrazu jsem poznala, že není nadšená. "Maji, jdeme domů."
"Ale zrovna jsem si povídala s Konou."
"Maji. Jdeme."

Její tón mě vyplašil, tak jsem se potichu rozloučila s Konou a ponořila se za ní. Dopluly jsme ke dnu. "Maji, o tomhle jsme už mluvily tolikrát. Nemluvíme s pozemními koňmi."
"Ale proč? Nechápu to. Kona byla moc milá. A květinoví koně na ni taky byli hodní!"
"Květinoví koně jsou hodní na všechny. Na jejich hřívách rostou léčivé rostliny, které se jinde v Diadornu těžko shánějí. I my s nimi občas komunikujeme. Ale ne moc často. Mluvení s ostatními rasami přináší smůlu."
"To nechápu. Proč to nosí smůlu? Kona byla moc hodná-"
"Jednorožci a pegasové se najčastěji kamarádíčkují s ostatními rasami. Spousta z nich na tuhle smůlu nevěří. Ale je to tak."
"Pořád tomu nerozumím."
"Jednou budeš."

Byla jsem zmatená a zklamaná. Tvrzení, že mluvení s ostatními rasami nosí smůlu nechápu dodnes. Asi to byla pověra, která nás měla odloučit, se kterou přišel Crow, když tehdy dával dohromady temné. Nicméně tehdy, jako malé hříbátko, jsem z toho byla moc posmutnělá. Ale ne na dlouho. Do našeho rozhovoru se totiž vmísila klisna s blankytně modrou hřívou, která nadšeně zahlásila: "Hlídka se vrátila z kontroly řeky!" Já i mamka jsme se okamžitě vydaly ke středu jezera. Už tam na nás čekali čtyři vodní koně, poměrně unavení, ale spokojení. Plavala jsem za nimi s natěšeným úsměvem na tváři a výkřikem: "Tatí!"

Drapple

(Fanfikce na Harryho Pottera od J.K. Rowlingové)
Před tím, než si fanfikci přečtete, prosím, věnujte chvilku tomuto krátkému prohlášení. Nesouhlasím ani v nejmenším s názory a postoji J.K. Rowlingové. Je to člověk, který zneužívá svého vlivu, aby škodila minoritě, na kterou i bez ní útočí spousta lidí. Tento příběh je fanfikcí na knihy, které ona napsala a následně zničila, psaný člověkem, který by ji dnes nejradši kopl do kolene.

Pampelišky ve větru

(Fanfikce na Hunger Games od Susanne Collinsové)


Spása krále (Lví král)



Slzy královny (Lví král)


 

Kami Potterová

(Fanfikce na Harryho Pottera od J. K. Rowlingové)
Před tím, než si fanfikci přečtete, prosím, věnujte chvilku tomuto krátkému prohlášení. Nesouhlasím ani v nejmenším s názory a postoji J.K. Rowlingové. Je to člověk, který zneužívá svého vlivu, aby škodila minoritě, na kterou i bez ní útočí spousta lidí. Tento příběh je fanfikcí na knihy, které ona napsala a následně zničila, psaný člověkem, který by ji dnes nejradši kopl do kolene.

Kami Potterová a vražedná branka