Yes, hello, this is Ravenna

Haha, zase jsem na momentík zpátky. Napdalo mě, že konečně vdechnu život té další kamarádce pro Mishu a Nessie. Přiznám se, že Ravennu už jsem měla vymyšlenou v podstatě stejně dlouho, jako Nessie (a mám ještě jednu postavu, ale tu vám představím později :D), ale nechtěla jsem sem dávat hned dvě postavy najednou (repektive asi dva dny po sobě). Jak jsem nebyla aktivní, tak jsem úplně vyšla ze cviku kreslení na počítači, heh. (Btw. Ravennino jméno opět nemá nic společného s tím, po čem je pojmenovaná, což je město v Itálii, prostě mi to k ní jenom sedělo.)

(Btw. #2 Zatím nebudu předělávat design blogu aby tam byla i Ravenna, ale jednou na to dojde.)

 

Vlastně jsem nikdy nevysvětlila nic kolem Mishy, Nessie a teď i Ravenny, to bych asi měla napravit, heh. Protože já mám v hlavě už vymyšlený kompletně jejich životní příběhy atd., ale nikdy jsem to sem nenapsala, protože mě nenapadlo, jak to udělat, heh, ale přemýšlím, že to udělám, protože mám momentálně tvůrčí krizi a kromě toho by stálo za to konečně po těch čtyřech letech vysvětlit, jak fungujou Mishina křídla, proč je Nessie a Ravenna nemají a proč má Ravenna škorpioní ocas. Jinými slovy sem možná v příštích dnech/týdnech/měsících hodím množství storek o Mishe, Nessie a Ravenně. Cya!

Oznámení

Ahoj, mám tady krátké oznámení. Dnes a možná i zítra bude probíhat proměna blogu, protože očividně nesmím mít v článcích odkazy, že blog může být zakázán, či co. Nevím přesně jak to funguje, ale nechci nic riskovat, proto odteď budu jako rozcestníky používat podrubriky, které se budou vždy zobrazovat pod reklamou. Nebude to nejspíš tak hezky přehledné a nebudou tam cover obrázky, ale co se dá dělat. Děkuju za pochopení, přeji hezký zbytek dne.

Partners of hearts and minds - Chapter 2. The Special Bond

The two dragons circled above the city. After two days, Glirnen, Erir, Isin and Nagirolfr finally reached Ilirea. Now they were looking for a good place to land at. They found a wide street, that was almost empty, because it was still early in the morning. Erir and Nagirolfr walked through the streets until they finally saw a beautiful castle, that was home of the queen of Alagaësia - Nasuada. Okay, and what are we supposed to do now? Erir asked. Both Glirnen and Isin shrugged. Nagirolfr decided to take things into his own paws. He roared so loudly, that even Erir had to cover his ears with his paws. As the sound echoed, some people yelled tiredly and angrily. But most importatly, after a minute, the gate of the castle opened.

Behind the big wooden door, there she stood. She, queen Nasuada. She was wearing long red dress and her crown. She looks so majestic! Erir said to his Rider and he nodded. Queen smiled at them and said: "I was expecting you. Come in." The dragons entered the castle. Nasuada led them through the halls and then they entered one of the rooms. "Now, let's have a look at the eggs," Nasuada decided. Isin dismounted the yellow dragon and opened the saddlebag. She put out ten eggs, that were in the saddle bag. Glirnen did the same. Nasuada was delighted to see all twenty-one eggs together. All beautiful, colorful and most importantly - safe.

Dragons and Riders said goodbye to the eggs and Nasuada. They headed back to Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal after less than half hour.

The queen then put eggs into four bags. Each of them was then given to one horse rider, who was told to deliver the eggs to either elves, humans, dwarves or Urgals.

It took several days, but at last, the eggs were in their places. One of these, that went to humans got to Belatona, a town not far from Leona Lake. Potenial Riders always passed the egg after a week. It had already visited ten homes of Belatona, but it still hadn't hatched.

It was late afternoon, when Amma heard a knock on the door. Before she even got up, her mother already opened the door and welcomed the visitors. "Good morning, Helga!" It was their neighbor, Helga and she was carrying a basket with an ocean blue dragon egg. Her son was also one if the potential Riders. "I see the egg is still just an egg..."

"Yes, I came to give it to you. Take good care of it, I heard that it's one of Saphira's eggs!"

"Really? I thought they had all already hatched."

"No, this one seems to be very picky about its Rider. But I mean, can you really blame it? The bond between a dragon and its Rider lasts a lifetime."

"That's a long time..."

"That surely is. Well, I'll have to get going. If the egg doesn't hatch in a week, give it to Linsia or her mother."

"Sure. Have a nice day, Helga."

"You too."

Amma was never so excited in her life. "Yes! Finally! Can I see it? Please, let me see it!" Amma's mother just laughed. "Of course you can see it. You will be taking care of it for a few days now afterall." Amma frowned. "Maybe I'lll be taking care of it for the rest of my life." "Well, sure, the is a slight possibility..."

Amma's mother Cishu didn't really believe that anyone from Belatona could become a Rider. Or at least not this year. During the Rider war Belatona was an enemy city and while it was not that way for a while now, dragons still seemed to distrust the people who lived there. But of course, Cishu couldn't tell her daughter, or rather, she didn't want to remind her. Amma, like everyone else, was aware, that the hatchlings still feared to pick Belatonians as their partners-of-hears-and-minds. But unlike anyone else in the city, Amma believed that somewhere deep down she had the soul of a Rider.

A day had passed. The egg didn't show even the slightest signs of hatching. No cracks, no movements, nothing. However Amma wasn't worried. It took several days for Saphira to hatch for Eragon and for Fírnen to hatch for Arya. The girl carried the egg with her everywhere she went, not even once leaving it out of sight for longer than two minutes. If it hatched, she did not want to miss it.

Two days had passed. Still no cracks or movement. Amma got a little nervous, but didn't show it. She still had time.

Three days. Four days. Five days. Six days. Suddenly, only one was left. Amma slowly started to think, that she would not be a Rider afterall. She tried to hide her sadness, but Cishu saw through it all.

"Amma, this egg maybe isn't your dragon, but perhaps... perhaps some other will." Amma shook her head. "You don't actually believe that, mom. I know you don't. Dragons don't trust us. As much as we hate that fact, it's true."

"Honey-"

Amma tried her best to hold back tears. "I just- it's so unfair! Why us of all people? Half of us weren't even born when the war ended! Dragons don't have any problems picking Urgals as their Riders and yet they distrust Belatonians. That's just ridiculous! But we can't do anything about it. Now if you excuse me, I'll be upstairs. I'll have to take the egg to Linsia tomorrow." With these words Amma got up, took the egg and ran upstairs.

"You guys sure are picky..." Amma whispered, staring at the egg. "You will be such a beautiful dragon one day... But I guess I won't be there to see you."

The night was dark and silent. Amma was fast asleep. Suddenly, she woke up. She had no idea what woke her up, until she heard crackling. She felt a little spark of hope. She turned to her nightstand, where she placed her egg. The shell was half cracked. The girl slowly smiled. "So you chose me afterall..." She whispered.

Amma watched the little dragon hatch. Slowly but firmly, the little guy got out of his shell. Literally. After a few minutes, a pair of beautiful green eyes was eyeing Amma. "Hi, little one!" she whispered. She felt the urge to touch the hatchling and the dragon didn't seem to mind. She reached out to him, but before she got the chance to actually touch him, she jerked back. Her hand felt like it was on fire. The dragon looked at her with concern. And at last, everything was back to normal. Amma's hand felt fine again, but something had changed. She opened her fist and saw a silver mark on her palm. "Gedwëy ignasia..." Amma whispered with wonder. Her palm was now enriched with an ancient mark of Riders, like she always dreamed. She looked at her dragon and then put her marked hand on his head. "We are now bonded for life, little one..." she said quietly.

Drapple - Kapitola 8.

Utekly dva týdny od Dracova návratu do Bradavic. I za tak krátkou dobu stihl s Harrym zažít spoustu věcí. Měli romantickou schůzku v Prasinkách (u Tří košťat), vydali se na výpravu do bradavické kuchyně (ze které toho dne záhadně zmizely dva vanilkové koláče) a když Malfoy úspěšně uvařil nápoj lásky, příjemně ho překvapilo, že voněl po jablkách. I Harrymu se to líbilo.

Jednoho rána, před hodinou jasnovidectví, si Draco položil Harryho na malý stolek a vybalil si svačinu. Když se však otočil, Harry byl pryč. Malfoy se zděsil. Jeho šok ještě vzrostl, když zaslechl křupání jablka. A pak to uviděl.

Harry Potter se právě s chutí zakousnul do Harryho, do Dracova Harryho. "POTTERE!" vyjekl Malfoy. Harry se k němu otoči, ale dál žvýkal jablko. Draco zavrčel se slzami v očích. "To je moje jablko!"

"Ježiš, promiň! Já si je spletl. Tak si vezmi to moje."

"DĚLÁŠ SI LEGRACI?!"

Harry se zmateně zamračil na Malfoye, který pokračoval v povyku. "Tys ho zabil! Zabil jsi mou druhou životní lásku! Mého Harryho! Byl dokonalý! Já ho MILOVAL, Pottere!"

Věnoval mu zlostný pohled do očí a pak mu to došlo. Došlo mu, co mu barva jeho jablka tolik připomínala. Byly to Harryho oči.

KONEC

Drapple - Kapitola 7.

Draco byl v kupé sám. Crabbe a Goyle někam zmizeli. Ale jemu to nevadilo.

Z vedlejšího kupé se ozývala píseň Jede jede mašinka a on dupal do rytmu. Jablko od tety Bellatrix držel v levé ruce. Už asi půl hodiny přemýšlel nad jménem pro svého nového miláčka. Chtěl dál používat jméno Zbyďa, ale zjistil, že k tomuhle to prostě nesedí. Zkoušel různá jména, ale prostě mu to nesedlo. "Zatraceně!" zavrčel. To jablko bylo nádhérné, dokonalé, dokonalejší než Zbynďa. Takže by měl dostat i dokonalejší jméno. Draco se hluboce zamyslel. Najednou z uličky zaslechl volání: "Harry! Harry, kde jsi, doháje?"

A bylo jasno. "Harry." Ano. Znělo to dokonale. Výborně se to k tomu jablku hodilo. A vůbec mu nevadilo, že ono jeho vysněné ovoce bude mít stejné jméno, jako ten zatracený Potter. Jeho Harry byl lepší.

Vlak zastavil v Prasinkách. Draco v mžiku vystoupil a vyrazil do hradu. Harryho držel pevně v ruce. Měl nyní novou lásku a novou chuť do života. Už se nemohl dočkat, až zase zažije něco úžasného.

(Omlouvám se, že tahle kapitola je krátká, nemám omluvu, prostě je.)

Drapple - Kapitola 6.

Velice se omlouvám za svou neaktivitu, ale konec školního roku is haaard.

Přišel Štědrý den. Na návštěvu přijela i Dracova tetička Bellatrix, ale jemu to nijak nepomohlo, stále byl smutný kvůli Zbynďovi. Nemohl si přestat představovat, jaké by to bylo, kdyby tam byl Zbynďa s nimi. Bylo mu smutno.

Blížil se večer. Draco si sedl k vánočnímu stromku a pořád truchlil. Ani si nevšiml, že se k němu přidala Bella. Měla v ruce překrásné zářivé zelené jablko. Dracovi připomnělo Zbynďu. Ale bylo na něm něco jiného. Draco nemohl přijít na to, o co šlo, ale ta barva - tmavší, než zbynďova, a sytější - mu něco připomínala, něco jiného, než jen Zbynďu. "Teto," hlesl, "dala bys mi to jablko?" Bellatrix na něj vážně pohlédla. "Tvá matka mi zakázala ti dávat jablka."

"Řekla ti o Zbynďovi?"

"Všechno."

Draco ztichnul. "Miloval jsem ho, teto. Nikdo to nechápe. Když jsem byl s ním, byl jsem šťastný. Dokonce víc, než s Josífkem. No, aspoň jsem ho nemusel sníst."

Bellatrix se podívala na jablko ve své ruce a pak vstala. "Dobrou noc," zamumlala a odešla.

Druhý den ráno Draca vzbudil jeho otec. "Draco, vstávej a pojď si rozbalit dárky." Draco se musel hodně překonat, aby vůbec vylezl z postele, ale nakonec se dobelhal do obýváku. Narcissa se na něj usmála. "Tak pojď sem, pojď!"

Draco dostal spoustu skvělých dárků. Nový dres na famfrpál, pár knih a spoustu dalšího. Ale pořád nebyl šťastný. Prostě se přes Zbynďu nemohl přenést.

Přišel den odjezdu. Draco neměl odvahu to přiznat, ale těšil se zpět do Bradavic. Poslouchat hádky o šampónu už ho nebavilo.

Už se rozloučil s rodiči na nástupišti 9 3/4, když se k němu přitočila teta Bellatrix. Odvedla ho kousek stranou a tiše zašeptala: "Něco pro tebe mám." S těmi slovy sáhla do kapsy a to, co z ní vytáhla, Draca naplnilo neskutečným štěstím. Bylo to ono zelené jablko, které měla u sebe toho večera u stromečku.

Draco ještě chvíli žasnul nad slupkou toho jablka, která měla tu nejkrásnější barvu, tak povědomou, i když netušil odkud. Pak si jablko vzal a schoval ho do kapsy. "Dávej na něj pozor"" mrkla na něj Bellatrix. Draco poděkoval a pak s neskutečnou radostí nastoupil do vlaku.

Drapple - Kapitola 5.

Jen upozorňuji, že tahle část je delší, než ty ostatní.

Jakmile Draco překročil práh domu, umlčel své rodiče a zhluboka se nadechl. "Myslím, že jsem našel svou životní lásku." Narcissina tvář se velá rozzářila. "No to je úžasné, synu. Kdy nás s tou šťastnou seznámíš?" Draco zaváhal. "Vlastně hned teď. Ale není to ta šťastná... je to ten šťastný..."

Než stihla jeho matka cokoliv dalšího říct, Draco vytáhl z kapsy ono otlučené zelené jablko. "Mami, tati, tohle je Zbynďa!" Narcisse klesla čelist. "Synu, děláš si legraci? JABLKO?!" Draco jen vyplašeně přikývl.

Narcissa mu opatrně položila ruku na rameno. "Draco, už nejsi malý kluk, aby ses "kamarádil" s jablky." Draco se zamračil. "Narážíš snad na Josífka?"

"A-ano..."

"JOSÍFEK BYLMŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD! Měl jsem tak úžasný život, než jsi mě donutila ho sníst!"

"Draco, nosil jsi to jablko s sebou TŘI MĚSÍCE!"

"Chtěl jsem být nablízku svému kamarádovi!"

Narcissa se otočila k Luciovi. "Já doufala, že z toho vyroste..." Lucius jen pokrčil rameny a zabořil pohled do Denního věštce. Narcissa se chytla za hlavu a snažila se vymyslet jinou strategii.

"Ale vždyť je otlučené, Draco. A támhle, u šťopky je dokonce nahnilé!" Draco se na svou matku ušklíbl. "Ty taky už nejsi taková krasavice, jako když tě táta potkal a opustil tě snad?" Narcissa na Draca zvrčela a odešla z místnosti.

Draco se uchýlil do svého pokoje, lehl si na postel a podíval se na Zbynďu. Ano, už rozhodně nebyl tak zářivě nádherný, jako v den, kdy ho Malfoy obětavě zachránil, ale miloval ho. Každým dnem víc a víc.

Bylo asi jedenáct večer, když Draco jablko odložil na stůl a konečně usnul. Zdálo se mu o famfrpálovém zápase, ve kterém chytil místo Zlatonky Zbynďu.

Když se probudil, bylo asi devět hodin ráno. Rozespale se rozhlédl a jeho srdce vynechalo, když spatřil, že jeho miláček už neleží na nočním stolku, kam ho předešlé noci položil. Bleskově se obléknul a rozzuřeně vtrhl do kuchyně. Praštil otevřenou dlaní do kuchyňské linky. "KDE JE ZBYNĎA?!"

Narcissa sebou škubla a pokrčila rameny. Lucius dál zíral do svých novin. "Matko, já vím, žes mi ho vzala ty! To tys nebyla schopná ho přijmout. KDE JE?!" Narcissa nervózně vstala ze židle a založila si ruce na prsou. "Draco, tvé chování je směšné! To jablko je... prostě jen jablko! Nemůže to oplatit tvé pocity!" Dracovi se do očí nahrnuly slzy vzteku a žalu. "Ale já ho miloval! Aspoň mi teda řekni, co jsi s ním udělala!" Narcissa se ušklíbla a odpověděla: "Hodila jsem ho na kompost. Ale než jsem ho tamvůbec odnesla, rozpadlo se mi v ruce." Draco sevřel ruce v pěst. "Můj Zbynďa... Můj milovaný Zbynďa! Je pryč..." Po tvářích se mu skutálely slzy.

"Drahá, proč jsi mu to udělala?" zeptal se Lucius a položil noviny na stůl. Narcissa po něm šlehla rozzuřeným pohledem. "Ty jsi na jeho straně?" Lucius s klidem opáčil: "Cisso, já z toho taky nejsem zrovna nadšený. Ale byl to, dle mého, ten nejlepší kluk, jakého kdy Draco sbalil. Lepší už to nebude, Cisso. A tys ho hodila na kompost, jako nějaké shnilé ovoce."

"To BYLO shnilé ovoce!" zavrčela Narcissa, vyběhla z kuchyně a práskla dveřmi.

Drapple - Kapitola 4.

Dny se začaly krátit a noci prodlužovat. Do Bradavic přišla zima. Draco a Zbynďa toho měli už dost za sebou. Potyčka s profesorem obrany proti černé magii nebyla zdaleka poslední. Dokonce i Snape, který všechny Zmijozelské vždy vyzdvihoval, už toho začínal mít dost.

Zbynďova slupka už nebyla tak zelená a zářivá, jako když se dali s Dracem dohromady, ale Malfoy si toho nevšímal. Objevilo se na něm pár nahnědlých fleků, ale Dracovi to bylo jedno. Miloval Zbynďu.

Když se začaly blížit Vánoce, byl celý veselý. Letos chtěl jet domů a představit jim toho, se kterým se rozhodl strávit zbytek svého života. Doufal, že se bude Zbynďa jeho rodičům líbit aspoň zpola tak, jako se líbil jemu.

Konečně přišel ten osudný den. Draco si sbalil svých pět švestek a jedno jablko a vydal se na nádraží v Prasinkách. Tolik se těšil.

Vlak se šinul po kolejích už několik hodin. Slunce se klonilo k obzoru a vlak naposledy zabafal. Draco vystoupil a pohledem hledal své rodiče. Čekali na něj na nádraží, přesně, jak mu slíbili. Přihnal se k nim.

"Mami, tati, to nebudete věřit, co se-" "Teď ne, Draco," přerušil ho jeho otec Lucius. "Jsme s tvou matkou právě uprostřed debaty, která jednou provždy rozhodne o osudu našeho manželství. Povíš nám to doma."

Draco byl tedy poslušně zticha. Později zjistil, že očividně manželství jeho rodičů visí na vlásku kvůli šampónu. "Povídám ti, že ten, co jsi použil, Luciusi, byl můj!"

"Ale nebyl, můj je ten zelenej."

"Můj je zelenej, Luciusi."

Draco jen zadoufal, že už budou doma.

Drapple - Kapitola 3.

Když se Draco ráno probudil, Zbynďa už na něj čekal na nočním stolku. "Dobré ráno, zlato!" "Dobré ráno, miláčku!" Draco sebou cuknul, neboť věděl, že Zbynďa nikdy nedává slovní odpověď (i když ho znal jen jeden den). Ještě víc ho vyděsilo, když zjistil, že mu neodpověděl Zbynďa, ale Goyle. "Jaks to sakra myslel?" vyjekl. "Jaks to ty myslel?" zeptal se Goyle. "Já nemluvil na tebe, ale na svoje jabko." "Jo, jasně," zasmál se znovu Goyle. "Draco, ty draku," řekl Crabbe úchylným hlasem. Malfoy se nezmohl na víc, než zavrčení. Popadl Zbynďu a šel se obléknout.

On a Zbynďa poté vyrazili na svou první společnou snídani. Draco spořádal deset palačinek! Ale Zbynďa asi neměl hlad.

Strop ve Velké síni naznačoval, že venku není zrovna pěkně. Pršelo. Ale Malfoy se křenil, jak měsíček na hnoji.

Přišla hodina obrany proti černé magii. Draco by normálně zuřil, neboť ho čekala hodina s Nebelvírskými, ale on měl Zbynďu a to bylo to jediné, na čem záleželo.

Sedl si do lavice a Zbynďu schoval pod stolem. Do třídy se se zvoněním přihnal profesor a oznámil, že dnes si budou jen dělat zápisky. Draco se zaradoval. Bude moci celou hodinu hledět na svého vyvoleného. Začervenal se. Psal si, co učitel diktoval a co chvíli pohlédl na Zbynďu.

"Pane Malfoyi?" zabručel učitel a přešel k Dracově lavici. "Můžete mi vysvětlit, proč máte během hodiny v ruce svačinu?" Draco zrudnul, tentokrát vzteky. "Svačinu? SVAČINU?!" Vstal a pevně jablko stiskl v ruce. "Zbynďa není žádná svačina! Je to moje životní láska!" Celá třída propukla v hlasitý smích. "Pane Malfoyi, dejte mi to jablko."

"NE!"

"Dejte mi to jablko, nebo vaší koleji strhnu body."

"Tak ať!" Dracovi se do očí nahrnuly slzy. "Malfoyi, měj rozum," hlesl Goyle, ale Draco nedbal. "Miluju to jabko a nikdo mi ho brát nebude!"

Profesor odebral Zmijozelu deset bodů, ale Draco byl hlavně rád, že měl svého Zbynďu.

Drapple - Kapitola 2.

Po pár minut dlouhém láskyplném pohledu se Draco Malfoy posadil a pohlédl na svou lásku. "Asi bych ti měl dát jméno, co?" zdálo se mu, že jablko přikývlo, ale věděl, že to není pravda, protože to bylo jablko. Zamyslel se. Jaké jméno by dal tomu vyvolenému jablku? Zkoušel, jak mu sedí jména na jazyku, až došel k dokonalosti. "Zbynďa!" Sedělo to. Jak úžasné. I jablko nylo, zdá se, spokojené-

Venku se začalo smrákat a Draco se rozhodl vzít Zbynďu na procházku. Do večerky zbývala ještě hodina a půl. Vyšli společně ven a Draco se posadil do trávy. Zbynďova slupka se v měsíčním svtěle stříbřitě třpytila.

"Zbynďo..." hlesl tiše. "Musím ti něco říct." Zhluboka se nadechl. "Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem tušil... já jsem věděl, že jsi vším, co potřebuji ke štěstí. Jsi nádherný. A já tě miluju." Podíval se na Zbynďu a čekal na odpověď. Ta ale nepřišla, víte, protože Zbynďa je jablko. Draco dál netrpělivě čekal a když Zbynďa pořád nic neříkal, Malfoyovi se do očí nahrnuly slzy.

"Zbynďo, řekni něco. To ti ani nestojím za odpověď? Miluješ mě taky?" Jeho tvář náhle ovál vítr a Zbynďa přepadl dopředu. Draco zajásal a zasmál se. "Nauč se přikývnout, ty moje trdlo." Pak vzal jablko do rukou a políbil ho. "Máš tak jemnou slupku," zašeptal a spolu se Zbynďou se vrátil do hradu.

Drapple - Kapitola 1.

Dobře, takže, důležitá věc. Tohle už je pár měsíců staré a nechtěla jsem to sem dávat, protože je to v podstatě jen taková hovadinka pro zasmání. Každopádně jsem se koukla na první kapitolu a řekla jsem si, že měním názor a že se o to s vámi prostě musím podělit. Takže tak.

Byl krásný slunečný den. Dracovi právě skončila hodina lektvarů. Jak opustil učebnu, plivl na podlahu. "Dalších čtyřicet minut mého úžasného života bylo promarněno. Takhle to přece nejde!" Z učebny se za ním vypotáceli Crabbe a Goyle.

"Mam hlad," zamumlal Crabbe. "Ty taky nic jiného nemáš," ušklíbl se Malfoy. Souhlasil však, že se půjdou ven nasvačit, protože už i jemu kručelo v břiše.

Sedli si pod malý strom a vybalili svačinu. Draco se už už chtěl zakousnout do chlebu, když náhle spatřil krásu samotnou. V Crabbově ohyzdné ruce se zalesklo nádherné zelené jablko. Draco věděl, že na tenhle moment čekal celý život.

Nad ničím nepřemýšlel, natáhl rukum aby jablko zachránil před Crabbovým hladem. Obtloustlý chlapec se už chystal zahryznout, ale Draco jablko uchopil a tak ho Crabbe kousnul do ruky. Malfoy zděšeně zařval. Jeho ruka začala krvácet,což vylekalo Goyla a ten začal ječet. "Goyle, ty vepři!" zakňoural Malfoy. "Neječ a pomoz mi vstát. Au! Musíme na ošetřovnu!"

Když se Draco s Crabbovou a Goylovou pomocí dobelhal na ošetřovnu, jedinou útěchu mu poskytovalo zelené jablko v jeho kapse.

Madame Pomfreyová mu kousanec ošetřila (a otestovala, jestli nedostal od Crabba vzteklinu), obvázala zranění a poslala ho pryč. Crabbe a Goyle vyrazili do knihovny dělat úkoly, ale Malfoy byl příliš traumatizovýn, takže si šel lehnout na pokoj

Znaveně sebou švihnul na postel a z kapsy vytáhl zakrvácené jablko. Rukávem z něj setřel svou krev a zamilovaně se na něj zahleděl. "Za tebe to stálo," zašeptal.

Na hodině fyziky

Skládání básniček o nudných hodinách, když je venku hezky, je moje oblíbená aktivita.

Venku na zahradě školní

prozpěvují ptáci volní,

venku je dnes vážně krásně.

Sluníčko se na svět směje

a já ze vší beznaděje

na fyzice skládám básně.

Léto už se kvapem blíží.

Popravdě mě celkem tíží,

že zrovna dnes máme fyziku.

Včely bzučí kolem květů,

motýl dává radost světu.

My bereme akustiku.

Sýkory si venku pějí

nevasí jim, že nevědí,

co je kyv, kmit perioda.

Já to ale vědět musím.

Proč je to tak? To netuším.

Já vím jen, že je to nuda.

Dlouho nebyl žádný článek

Zdravím. Tímto článkem se vám chci oficiálně omluvit, že poslední dva měsíce nebyly žádné články. Ta psací nálada, co mě přepadla v říjnu najednou prostě zmizela a nahradila ji nálada čtecí. Která vám logicky nové články nepřinese :D. Ale doufám, že brzy mě zase zavalí ta inspirace a začnu mít zas chuť víc psát. Tak se mějte hezky, buďte na sebe hodní a ahoj!

Vysvědčení

Ano, moc dobře si uvědomuju, že teď není vhodná roční doba na tuhle básničku, ale je dost pravděpodobné, že až bude, zas na ni zapomenu, proto ji sem dávám teď. Napsala jsem ji na konci předminulého školního roku (myslím) a popravdě mě docela rozesmála, když jsem ji včera objevila.

Poslední den školy přišel celkem pozdě.

Školní rok byl dlouhý, to si myslím prostě.

I ten den samotný trval nějak dlouho.

Protože těch vysvědčení bylo příliš mnoho.

Pro někoho vysvědčení umrtní list bylo,

jiným výhru v loterii šťastně ohlásilo.

Někteří žáci ze školy odcházeli štastni,

jiní se z čirého zoufalství zavřeli do šatny.

Partners of hearts and minds - Chapter 1. New Beginning

Years have passed.

Eragon, Saphira and the elves had to travel for a few weeks, before they finally found a place, where they could raise the dragons properly. With help of Blödgarm's spellcasters they built a giant hall on top of a tall hill they found. It took them about two years, which was far more, than Eragon hoped, but he was proud of it. The hall was called simply - Hjall abr Skulblaka un Shur'tugal. The Hall of Dragons and Riders.

After that it didn't take too long for the eggs to hatch. Feeding them was hard enough, but teaching them to fly, hunt and not to attack the elves or each other was even more difficult task. However, they managed to raise the wild dragons into adults, that could survive on their own. But many of them grew attached to their caretakers and while most of them left to live a little father from the Hall, many of them came back from time to time. Sometimes only to see their caretakers once again, sometimes with some bigger surprise, such as their offsprings. Both Eragon and Saphira were delighted. They loved the dragons as well and they were happy to see, that the population of dragons is growing.

The wild dragons weren't the only ones they raised. About a month after the Hall was finished, Eragon got a message from Arya, that both of the eggs, that they left with Urgals and dwarves hatched. One of them - the one they left with Urgals - was a beautiful female dragon with light violet scales. Her Rider was a young Urgal ram named Kazh. He named the dragon Daranae. After a few months, they joined Eragon, Saphira and the other elves in the Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal. Eragon was glad to see, that Kazh is quite calm Urgal, despite the fact, that his species is the most violent one in whole Alagaësia. Saphira believed, that it was because his bond with Daranae, who was very, very calm and friendly dragon.

The second dragon hatched in Tronjheim. This one was male. His name was Tharan. His scales were as grey as the Beor Mountains and Saphira later said that she never met more stubborn dragon in her life. Tharan's Rider was a shy dwarf girl Dardra. Just like Kazh and Daranae they joined Eragon and Saphira once Tharan was strong enough to fly all the way to Hjall abr Skulblaka un Shtu'tugal.

That was a sign for Eragon and the elves. They sent twenty-four remaining eggs that were supposed to bond with Riders. Originally, they intended to send them to Ilirea simply with magic, but after some consideration, they sent Kazh and Daranae with them instead. Kazh wanted to prove himself and this seemed like a good way. Both Blödgarm and Eragon were a little worried, but Saphira trusted Kazh and his dragon. After less than a week they were back, safe and sound and with letter from Nasuada that said, that all the eggs indeed got to Ilirea.

After some time, Saphira became a mother. In fact, she laid her eggs even before the Hall was built. There were four of them and there was no doubt that their father was Fírnen. The one she laid first was as bluish green as the ocean. The second one was light blue just like the sky. The third one was as green as grass around the Hall. And the last one was darker shade of green. It reminded Saphira of the trees in Elesméra.

Those eggs were sent to Alagaësia as well, only a little later. Saphira had trouble parting with them, since they were the only thing that reminded her of her beloved Fírnen. However she realised, that she'll see them after they grow a little and they'll become her new students. So she sent them.

It happened quite often, that eggs didn't find their Rider and didn't hatch, thus they had to return to Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal. Eragon then sent them later, when there were new possible Riders for the hatchlings to choose from. After some time, all of them found their Rider.

Except for one. The very first Saphira's egg, the bluish green one. It was sent to Alagaësia every single time. But Nasuada always sent it back. It never hatched. Saphira was getting worried about it, since all of her other eggs hatched without any problem. All of her hatchlings were already strong enough to go after her and live with other dragons, while this one struggled to even find a Rider.

Once again the time came. Once again, Eragon and the elves were about to send another bunch of eggs to Alagaësia.

"Who do you want to send with them this year?" Blödgarm asked Eragon while they were preparing the eggs for a safe trip. "I'll probably send Glirnen with Erir and Isin with Nagirolfr."

"Why two Riders and dragons?"

"Turns out, that sending them on missions with someone else than just their partners-of-heart-and-mind helps build new friendships. While Erir and Nagirolfr do know each other and sometimes even hunt together, Glirnen and Isin have met only few times and the only thing they know about eachother are their names. I would like them to become friends. Also, they can carry the eggs more comfortably when there are two dragons instead of just one."

"In that case, let's hope they'll get along well."

Eragon nodded joyfully.

Saphira landed on the terrace, where Eragon and Blödgarm were preparing the eggs. Little one, she said to Eragon. He could feel her excitement about the day. Eragon also noticed, that she was holding something between her talons. What is it? he asked and Saphira put the object on the ground. It was the egg. The last one of her offsprings, that hadn't hatched yet. Eragon smiled. Did you say goodbye already? Saphira let out a deep chuckle. It gets easier every time.

But this time could be the last time.

I sure hope it is. I've hoped for last ten years.

Two dragons landed next to Saphira - one canary yellow, one icy blue. On the yellow one's back sat a young dwarf and on the blue one's back sat a beautiful woman with dark brown hair. "Eragon-elda! Greetings!" yelled the woman cheerfully and so did the dwarf. "Greetings," Eragon answered and put the last egg into a bag. "Are you ready for your trip to Alagaësia?" Glirnen, the dwarf, smiled confidently. "I don't know about Isin and Nagirolfr, but we are definitely ready!" Isin then added: "Well, we're ready as well."

Eragon attached the bags with eggs to the saddles on dragons. When that was done, Glirnen and Isin mounted. Eragon, Saphira and Blödgarm bade them goodbye and Erir and Nagirolfr took off.

Eragon could feel Saphira's pride and hope. This year it will hatch, Eragon, she said. Eragon smiled, for he believed, that she was right.

Nová várka obrázků

Heh, zase se mi nahromadilo pár obrázků, které bych vám sem dala.

Ehm, ano... Po hodně dlouhé době jsem se pokusila kreslit lidi... Kdo by nepoznal, je to Katniss z Hunger Games, Tris z Divergence a Cia z Univerzity výjimečných. Jo, eh, Cia nedopadla úplně nejlíp, protože jednak není úplně nejvíc popsaná v knize a film není, takže tam nebylo moc podle čeho kreslit.

Poslední dobou mi YouTube hodně doporučoval zrychlené kreslení nových vzhledů hlavní šestky. Tak mě napadlo, že taky zkusím malý redesign. U toho prvního už mi dopisoval liner, omlouvám se. Ale mně osobně se hrozně líbí Applejack a Fluttershy :D.

Hrozně dlouho už jsem nenakreslila žádný fanart ke Lvímu králi. Takže jsem to samozřejmě musela změnit :D.

Protože Derpy je prostě boží, že ano :D.

Slohovka bez názvu

Včera jsme měli takovou volnější hodinu češtiny a mě napadlo, že bych sem hodila, co jsem při ní stvořila. Jo, je to krátký, ale mně se to docela líbí. Poslední dobou píšu samé takové dramatické věci (ale moc jich nedávám na blog). Když ono se toho s tou mojí náladou moc jinýho psát nedá.

Nicméně u tohohle jsme měli určenou první větu a od té rozvinout příběh. Tady to máte.

Byl krásný den, ale on od začátku cítil, že něco je jinak. Když poprvé otevřel okno, zarazilo ho podezřelé ticho. Zpěv jarního ptactva utichl a s ním i štěkot psů v zahradách. Ani zvonkohra zavěšená na verandě nevydala sebemenší zvuk. Byla obloha vždycky tak bledá?

Netušil, kolik času uplynulo, když se odvážil vyjít ven. Na své skalce, jindy plné bzučícího hmyzu, dnes nespatřil ani čmeláka. "Co se to satlo?" zašeptal.

"Je tu ticho, že?" Zděšeně se otočil za hlasem. Spatřil za sebou odobu v černém plášti s kapucí přes hlavu. Nepoznal podle hlasu, zda je to muž nebo žena, ale bylo mu to jedno. "Co se stalo?" zopakoval. "Proč je tu tak... mrtvo?" Osoba s kapucí se zasmála. Byl to děsivý smích. Pak se pomalu otočila a za chvíli byla pryč. A v tu chvíli mu došlo, co se stalo...

Potápěčův čumák

Jak dlouho to sakra je, co jsem vydala nějakou básničku? Poslední dobou vůbec neskládám! A přitom mě to pokaždý tak baví. Tahle vznikla opět z pěti náhodně vylosovaných slov a ta byla následující: potápěč, čumák, smrdí, stydlivě a ráno.

Jednoho tichého jarního rána,

když ještě podřimoval svět,

tam v temné dáli zakrákala vrána.

A potápěč se šel potápět.

Nerad se stydlivě u jezera

převlékal za křovím zeleným.

Vždy se mu totiž smál mizera

blonďatý chlapec Jeroným.

Proto vždy vyrazil již připraven,

měl ploutve, neopren a svůj slamák.

Však jednou nešťastně zakopl

a natloukl si čumák.

"A od těch dob, milí přátelé,"

potápěč každému tvrdí,

"zaplavu si rád a vesele,

ale potápění mi smrdí."

Blog vs. Wattpad

Hodně, hodně, HODNĚ dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek napsat. A nakonec jsem došla k závěru, že vzhledem k tomu, že v rubrice Moje myšlenky byl naposledy nový článek někdy před třema rokama, tak by možná tohle stálo za to.

Jak někteří víte a někteří můžete vidět, blog mám už tři a půl roku a za tu dobu jsem zveřejnila velkou spoustu příběhů a jiných věcí. Ale kdybych nedostala doporučení k založení blogu od jistého někoho, tak bych dost možná dnes nepsala na blog, ale na Wattpad. V době, kdy jsem si blog založila, jsem ještě nevěděla, že něco, jako Wattpad existuje. A když jsem se to později dozvěděla, napadlo mě, že bych si tam mohla založit účet a dávat tam věci, které mi přišly pro blog moc... divné. Protože na Wattpadu by mě uklidňovalo vědomí, že tam jsou k nalezení i mnohem horší věcí. Nicméně jsem tenhle nápad zavrhla, protože mi připadalo divný, že kdyby moji čtenáři na blogu věděli o mém Wattpadu a obráceně, tak by nemělo smysl mít dvě místa kam dávat příběhy. A zase kdyby o sobě nevěděli, tak by se mi o tom těžko mlčelo.

Nicméně nedávno se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych zkusila porovnat blog a Wattpad. Jenže pak se zde objevil problém - blog znám jako autorka i jako čtenářka, Wattpad jsem znala jen z pohledu čtenáře. Jako autor jsem tam nikdy nebyla. A to byl problém, pokud jsem je chtěla porovnávat z obou pohledů. Takže co jsem udělala? Ano, správně. Založila jsem si Wattpad.

Budu k vám upřímná, byla jsem děsně nervózní, když jsem psala "Něco o mně". Bylo mi to prostě takový divný :D. Nicméně po pár minutách, co jsem zkoumala, jak se nastavuje profilovka a pozadí jsem chtěla přidat příběh. Nechtělo se mi psát nic nového, protože to by zabralo moc dlouho, takže jsem tam hodila Jednorožčí podkovu (první díl) a doufala, že to bude pro začátek stačit.

A nyní konečně to porovnávání. Jak se liší Wattpad od blogu?

Začněme od začátku - zložením blogu/účtu. V tomto směru je mi jednoznačně sympatičtější blog a to z jednoho prostého důvodu. Já nerada dávám na internet svoje osobní údaje. A blog vás k tomu nenutí. Své jméno, věk, bydliště a podobné věci uvést můžete, ale nemusíte. Ani nemusíte mít pseudonym, pokud nechcete (ale bez vás pak nemají čtenáři jak oslovovat). Wattpad ovšem takový není. Když jsem se registrovala, sice po mě nechtěli žádnou spoustu informací, ale datum narození a pohlaví ano. Chápu, že to tak mají kvůli tomu, že na Wattpadu jsou i příběhy nevhodné pro děti, jen radši zůstává tak utajená, jak jen můžu.

A nyní samotné psaní. Tady se sítě velmi liší. Na blogu prostě kliknete na "Nový článek", vyplníte okýnka a píšete. A můžete psát v závěru cokoliv. Tohle je příběhový blog, ale je spousta jiných druhů blogů. Jsou blogy, kde lidé sdílí své zážitky a myšlenky, jsou blogy, kde lidé píší o kniháh, co četli. Najdou se blogy o líčení i vaření a mohla bych pokračovat. Wattpad má jen ty příběhy. A myslím, že to není špatné, rozmanité to tam je dost.

Na Wattpadu nejdou psát jednodílné příběhy, což je jedna z věcí, co se mi moc nelíbí. Musíte nejdřív začít knihu a do té potom dopisovat části. Respektive takhle, můžete tam mít jednodílný příběh, ale vypadá to divně, většina autorů dává jednodílné příběhy všechny do jedné knihy.

Líbí se mi, že u Wattpadu si můžete ke knize nastavit obrázek, ale už je trochu horší, že musí mít určitou velikost, aby tam šel dát. Blog to samozřejmě umí taky, ale trochu jinak.

Wattpad mi ale přijde fajn v tom, že vám o daném díle řekne víc věcí, než blog. To je teda asi hlavně kvůli tomu, že blog není jen na příběhy, každopádně Wattpad vám napíše, kolik lidí už si ho přečetlo (blog vám to ukáže maximálně pokud ten výtvor byl mezi nejčtenějšími články předešlý den), kolika lidem se líbí a tak. Co mě ale trošku štve je to, že vám to nenapíše, kdy byla která část napsána, ukáže vám to jen datum poslední aktualizace.

Další, co se mi na Wattpadu líbí, jsou sledující. Protože u blogu nemám žádnou cestu, jak se dozvědět, kolik lidí mě čte pravidelně. Na Wattpadu se to dá jakž takž poznat podle sledujících (ale samozřejmě, ne všichni sledující čtou pravidelně a ne všichni, co čtou pravidelně, vás sledují).

Wattpad funguje obecně víc jako sociální síť, kde můžete psát svým čtenářům a oblíbeným autorům zprávy, zatímco blog je spíše stránka, pomocí které získáte svou vlastní stránku, když to řeknu takhle blbě :P.

Nebudu tady rozebírat komunitu blogu ani Wattpadu protože v tom se moc neorientuju (většina blogů, které čtu jsou už roky neaktivní). Nicméně řeknu to, že lidi většinou Wattpad znají jako místo, kde se zvrhlé faninky youtuberů mají možnost vyřádit. A není to úplně špatně. Ale na Wattpadu je i spousta hezkých příběhů (dokonce i některé shippovací fanfikce jsou normální!), jen je člověk musí trochu hledat.

A jsme na konci mého průzkumu. Já osobně preferuji blog z výše uvedených i mnoha jiných důvodů. Už jsem si tady tak nějak zvykla a získala si aspoň nějaké čtenáře. Pokud máte s Wattpadem více zkušeností (já na něm před psaním tohohle článku byla jen pár hodin) a všimli jste si, že jsem něco napsala špatně, nebojte se mě opravit v komentářích. Totéž platí i pro ty více zkušené s blogem.

Děkuji za přečtení, ahoj! (Páni, kdy jsem se naposledy na konci článku loučila?)

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 11.

Vážení přátelé, je to tady! Poslední kapitola Kami Potterové. Úplně poslední. Omlouvám se, že ten konec je takový šílený klišé, ale je to jediný způsob, jak omluvit, že tahle fanfikce nedává smysl a jsou v ní příběhové chyby, heh :P.

Kami a Iris sledovaly Harryho. Kami věděla, co se teď bude dít. Teď Harry půjde za Voldemortem a nechá se zabít. Věděla, že to nakonec dobře skončí, ale to to neudělalo o nic snažší.

Sledovaly ho až do momentu, kdy si navlékl neviditelný plášť a pak už musely jeho cestu jen odhadovat. Konečně zahlédly mezi stromy Voldemorta a zastavily se. Kami si pamatovala, že teď Harry najde Kámen vzkříšení a ten by měl spadnout na zem. Kde ho seberou ony. Stejně tak by to mělo být i s neviditelným pláštěm.

Konečně ze sebe Harry shodil plášť. Zhluboka se nadechl a vyrazil vstříc svému osudu. Kami a Iris udělaly pár opatrných kroků vpřed. Harry si jich mohl všimnout jen stěží, ten měl v ten moment jiné věci na starosti. Ale co Voldemort? Kami si hodila kapuci přes hlavu a opatrně se proplížila k místu, kde Harry před chvílí stál. Voldemort si konečně všiml Harryho. Kami využila toho, že teď by jim nikdo nevěnoval pozornost, sáhla po neviditelném plášti a hodila ho přes sebe. Pak už mohla bez obav hledat Kámen vzkříšení. Našla ho, ale zabralo to nějakou dobu. Opatrně ho sebrala a vrátila se k Iris. Ta si kámen od Kami vzala a opatrně ho uložila do své kapsy.

"A co bude teď?" zeptala se Kami. "Teď se zas trochu posuneme v čase. Bezovou hůlku si vezmeme, až ji budou vracet Brumbálovi do hrobu." "Nebude to trochu ehm... těžké? Budeme muset otevřít jeho hrob, abychom se k hůlce dostaly?" Iris pokrčila rameny. "My si poradíme," řekla a dala Kami kolem krku obraceč času. Několikrát jím otočila a společně se vydaly do hradu pro košťata.

Když doletěly k Brumbálovu hrobu, schovaly se v lesíku u něj. "Teď ho otevírají," špitla Iris a z nějakého důvodu ulomila větvičku z keře. Pak si od Kami vzala neviditelný plášť. "Dojdu pro hůlku." A šla. Kami ji neviděla, ale viděla, jak se tráva třese od jejích kroků. To naštěstí bylo vidět jen, když člověk věděl, kam se koukat. Iris počkala, až jeden z kouzelníků uloží hůlku do hrobu a otočí se. Pak bleskově hůlku sebrala a nahradila ji větvičkou, kterou ulomila z keře. Teď už zbývalo jen doufat, že si toho nikdo nevšimne. A protože kouzelník a jeho pomocníci hrob zavřeli, Kami usoudila, že si toho nevšimli.

"Tak se přenesme do současnosti, ne?" zeptala se Kami. Iris přikývla. "Ale přenesme se do doby ještě před tím, než jsme sem přilétly. Budeme mít víc času přiletět zpátky na Jasnovideckou." A tak to také udělaly. Přestože tím pádem měly dost času na návrat, přesto se vydaly zpátky do své školy jak nejrychleji dokázaly.

Ještě byla tma, když přistály na nejvyšší školní věži. Rychle doběhly vrátit košťata a pak Iris Kami poslala spát. "Jdi, já se kouknu, jestli se ostatní už vrátili na koleje. Už je jedna ráno, takže by už měli být v postelích. A Kami poslechla, jen si od Iris ještě relikvie. Chtěla je mít pro sebe za všech okolností. Byla už šíleně unavená. Ostranění Voldemorta budou muset nechat na další den.

Druhého dne ráno se Kami vydala do společenské místnosti všech kolejí. A šíleně se jí ulevilo, když spatřila Eveline, Mariana a Solara. Zamávala na ně a oni se na ni usmáli. Udělala několik rychlých kroků a sedla si k nim na gauč.

"Tak co?" vyptávala se Eveline. A Kami jim potichu rychle odvyprávěla, co se předešlé noci dělo. Ostatní jí viseli na rtech dokud neskončila. "Takže máme všechny relikvie?" zeptal se nevěřícným šeptem Marian a Kami přikývla. "Takže se můžeme vydat zničit Voldemorta?" radoval se potichu Solar a Kami znovu přikývla. "Ještě bychom se měli domluvit s Iris, protože si nejsem úplně jistá, jak přesně Voldemorta "vzkřísíme", abychom ho mohli úplně zničit..."

Přátelé se tedy rozhodli jít nasnídat. Posadili se ke stolu a každý z nich popadl nějaké pečivo. Kami spatřila u jednoho ze stolů Iris. "Půjdu s ní něco domluvit, jo?" hlesla Kami a kývla směrem k učitelce. Ostatní souhlasně zamumlali a Kami vstala. Přikráčela ke stolu a poklepala Iris na rameno. "Iri- teda, paní profesorko? Potřebovala bych... éh..." zarazila se a její zrak nervózně těkal mezi ostatními učiteli u stolu. "Potřebovala bych s vámi mluvit o úkolu, co jste nám včera zadala." Iris pochopila a vstala. "Ale jistě."

Poodešly do rohu místnosti, aby je nikdo neslyšel a Kami se zeptala: "Iris, potřebuju vědět, jak vyvoláme Voldemorta. Nějak si nejsem jistá, že vím, jak se to dělá..." Iris se pousmála. "V podstatě by mělo stačit, když vezmeš do ruky Kámen vzkříšení. Voldemortova duše by se stále měla pohybovat kolem Jasnovidecké. Nezapomeňte si předtím s ostatními vzít na sebe neviditelný plášť, to vám dá moment překvapení. A samozřejmě, že zabít byste ho měli bezovou hůlkou." "Půjdeš s námi?" zeptala se Kami. Iris zavrtěla hlavou. "Radši snad nebuďme podezření. Když půjdou někam čtyři žáci, nebude to tak podezřelé, jako kdyby někam šli čtyři žáci a učitelka. Věřím, že to zvládnete. Plánujete ho zlikvidovat už dnes?" "Ano. Čím dřív, tím líp. Vydáme se ho vyvolat odpoledne po škole." Iris se usmála a než odešla, ještě řekla: "Nejlepší bude, když to uděláte na famfrpálovém hřišti. Tam jste se střetli naposledy." Kami souhlasně pokývala hlavou a vrátila se ke svým přátelům.

Po škole se Kami a její přátelé vydali na famfrpálové hřiště. Eveline nesla neviditelný plášť, zbytek relikvií si u sebe nechala Kami. Došli k hřišti a Kami se zhluboka nadechla. Eveline hodila přes všechny čtyři neviditelný plášť. Kami vytáhla z kapsy Kámen vzkříšení a rozhlédla se kolem. Někde tam, tam měl být Voldemort. Nebo aspoň jeho duše. Ta, kterou dnes přišli zničit.

Rozhlíželi se kolem už dobrých pět minut. A pak ho zahlédli. Ošklivé cosi, co vzdáleně připomínalo člověka, jak se rozhlíží po hřišti s rozzuřeným výrazem. Hledal Kami. Té začalo bít srdce. Popadla bezovou hůlku a hlesla: "Expelliarmus!" a vyslala kouzlo k Voldemortovi. Nevěděla, jestli u sebe vůbec má hůlku, ale bylo to to první, co jí přišlo na mysl. Udělalo to však víc škody, než užitku. Voldemort sice hůlku měl, ale to zároveň znamenalo, že kouzlo dokázal blokovat. Zároveň si všiml, odkud kouzlo přišlo a sám zaútočil. "Avada Kedavra!" Kami a přátelé chtěli uskočit, ale každý se vrhl jiným směrem, což mělo za následek, že z nich spadl neviditelný plášť. Kouzlo je ale naštěstí minulo.

Voldemortův smích se rozezněl po hřišti. Kami se vyškrábala na nohy a bleskově se vyhnula dalšímu Voldemortovu kouzlu. Sama opět použila Expelliarmus, ale opět neúspěšně. Kamini přátelé taky přidaly pár kouzel, ale Voldemort měl pořád dost síly, takže ani jeden z nich nebyl úspěšný. Kami začala pomalu ztrácet naději.

Ani netušila, jak se to stalo, ale najednou stál Voldemort jen pár kroků od ní. Stále na ni sesílal kouzla, kterým bylo težké uhýbat nebo se jim bránit v takové vzdálenosti. Už jí docházely síly. Eveline na Voldemorta náhle zaútočila zboku. Voldemort ji vztekle odhodil kouzlem a Kami, která už nedokázala jasně myslet, udělala to první, co ji napadlo. Popadla hůlku a bodla s ní Voldemorta přímo do srdce. Voldemort vykřikl a od místa, kde měl zabodnutou hůlku, se začala šířit po celém jeho těle zeleně zářící prasklina. Nakonec Voldemort pukl a Kami viděla jen moře jedovatě zeleného světla.

Kami se probudila zalitá potem. Ucítila vlnu úlevy, když si uvědomila, že leží ve své posteli. Mimoděk se dotkla jizvy na svém čele. Další šílený sen! Občas měla pocit, že je to ta jizva, co jí je způsobuje. Ta jizva, kterou získala po tom, co si rozbila čelo o branku, když hrála se spolužáky fotbal. Tenhle byl ze všech nejšílenější, pomyslela si. Potom se došla napít vody a šla opět spát. Jenom zadoufala, že ji nečeká další sen o Jasnovidecké škole čar a kouzel.

Jednorožčí podkova - Druhy koní

Vážení přátelé, poslední článek k Jednorožčí podkově je oficiálně hotový! Napadlo mě tohle udělat kvůli lepší orientaci v příběhu (v tomhle seznamu nejsou zahrnutí kříženci, takže ani alicorni). A teď trochu k ostatním článkům. Dřív jsem psala, že další ještě budu dodělávat Kami Potterovou a Islandské dobrodružství. Ale trochu jsem si to rozmyslela. Islandské dobrodružství dokončeno nebude, protože mě to popravdě moc nebaví a příběhová linie, kterou jsem měla připravenou je trochu zmatená. Co se týče Kami Potterové, bude jen první kniha. Stejně jako u Islandského dobrodružství mě to už prostě moc nebaví, ale už jsme skoro na konci, takže to dopíšu. Navíc ten příběh moc taky nedává smysl. Mám připravené jiné fanfikce a jiné příběhy, na které se osobně šíleně těším, takže bych se k nim ráda co nejřív dostala.

 

Pegasové jsou okřídlení koně, kteří žijí na ostrově Eyjanu v zemi zvané Diadorn (nebo v případě vraníků v Rubyronu) na Pegasí skále. Pegasí hříbata neumí létat, musí být na skálu vynesena a zase snesena dolů. Až jako dospívající jsou schopní létat. Typickou barvou srsti je bílá nebo černá, zatímco hříva může mít v podstatě jakoukoliv barvu.

Jednorožci jsou koně se zaltým rohem na čele, který má magické schopnosti. Stejně, jako pegasové žijí v na Eyjanu v Diadornu nebo Rubyronu, v Diadornu stádo jednorožců sídlí na Démantové louce. Vraníci lépe ovládají černou a bojovou magii. Stejně, jako u pegasů je typickou barvou srsti bílá nebo černá, barva hřívy může být v podstatě jakákoliv.

 

Divocí koně žijí na Eyjanu v Diadornu (na Zeleném palouku) nebo v Rubyronu. Nemají žádné magické schopnosti. Narozdíl od jednorožců a pegasů mohou mít různé barvy srsti, nejen bílou nebo černou, ale jejich hříva ani ocas nemohou mít barvy, jaké koně obvykle nemívají (modrou, žlutou, červenou, zelenou apod.).

Vodní koně žijí většinou v jezeře - Stříbrném nebo Křišťálovém, ale dokážou se dostat i do řek nebo oceánů. Mohou dýchat pod vodou i na souši, ale na souši se nemohou dlouho zdržovat, protože jim vysychají šupiny na ocase. Jejich srst může mít bílou nebo černou barvu, zatímco ocas a hříva může mít jakoukoliv barvu (stejně, jako u pegasů a jednorožců).

 

Květinoví koně žijí v Diadornu na Květinovém palouku. Na jejich hřívách a ocasech rostou různé květiny a to během všech ročních období. Jejich srst má většinou hnědou barvu.

 

Snorsové žijí v Diadornu. Jsou zvláštní kombinací koní a plazů. Díky tvaru svých kopyt si mohou hrabat nory. Jsou až dvakrát menší, než obyčejní koně. Jejich srst je většinou šedozelená.

 

Zimní koně žijí na ostrově Eyjanu ve Frostnowu. Protože Frostsnow je země věčné zimy, proto mají zimní koně hustší srst, aby neumrzli. Charakteristická pro ně je vločka pod okem, která mívá stejnou barvu, jako hříva daného koně. Ta mívá většinou studené barvy, ale najdou se i výjimky.

Letní koně žijí na Eyjanu v Summershinu. Jsou přizpůsobeni velkému teplu, takže jejich srst je o něco slabší než u obyčejných koní. Pro letní koně je typická tříbarevná hříva (většinou teplé barvy) a na boku sluníčko, které má jednu z barev na hřívě.

Poníci žijí společně s letními koňmi na Summershineské louce. Jsou podobně velcí jako snorsové (dvakrát menší, než normální koně). Jinak pro ně platí totéž, co pro divoké koně.

 

Koně lásky žijí na ostrově jménem Elska. Jsou veselí, přátelští a nekonfliktní. Jejich ocasy jsou podobné lvím. Typická barva je jasná růžová pro klisny (nalevo) a našedle růžová pro hřebce (napravo).

 

Duhoví koně jsou zvláštní druh koní, který žije na ostrově Arco-Íris. Jejich životy závisí na duhové vodě z Duhového jezera na jejich ostrově. Musí ji pravidelně pít, protože jejich hříva postupem času ztrácí barvu a když zcela vybledne, zemřou. Duhová voda jim ale opět hřívu vybarví.

 

Víly žijí společně s duhovými koňmi na Arco-Íris. Narozdíl od nich nejsou ale závislé na duhové vodě, nepijí ji. Jsou malinké, ještě menší než poníci nebo snorsové, daly by se velikostně přirovnat k veverkám. Mají motýlí křídla a tykadélka.

Jejich malá magická schopnost je to, že dokážou pozřít jakýkoliv materiál, aniž by jim to ublížilo (pokud není jednovatý). Zároveň dokážou sníst více jak trojnásobek své váhy.

 

 

Duchové jsou děsivě vyhlížející stvoření z ostrova Třínohého krále. Vznášejí se nad zemí a jsou šedí (průhlední). Jejich oči bíle září. Nejsou ale duchy, jak je známe, nejsou to duše zemřelých koní. Už se jako duchové rodí. Živí se tak, že vysávají energii z rostlin nebo zvířat. Někteří kvůli vládě Třínohého krále přestali vysávat energii koní, ale jiní stále pokračují.

Jednorožčí podkova - Mapa Eyjanských ostrovů

Tak, vážení přátelé, poslední kapitola i epilog jsou dokončeny. Ráda bych upozornila, že tohle ještě není poslední článek, který bude k Jednorožčí podkově, zbývá ještě jeden, který bych ráda dokončila co nejdřív. Upřímně jsem ráda, že jsem se nerozhodla tehdy tuhle sérii ukončit u třetí kapitoly čtvrté knihy, jak jsem původně zamýšlela.

 

* Diadorn

* Rubyron

* Summershine

* Frostsnow

* Elska

* Arco-Íris

* Ostrov Třínohého krále

Jednorožčí podkova 7. - Kapitola 5. (Epilog)

"Mami, už tam budeme?" zakňourala jsem. Už jsme pluli strašně dlouho a mě to přestávalo bavit. "Gris," odpověděla mamka, "cesta na Eyjan prostě chvíli trvá!" Zamračila jsem se. Tyhle cesty nesnáším. Moji bratranci se radují, zatímco já trčím měsíc na Elsce a věčně mě pronásleduje Haifai, nejotravnější malá klisna lásky na světě, a další měsíc na Arco-Íris, kde mi dělá společnost prozměnu Wingu, což je sice klidný duhový kůň, ale věčně musí poukazovat na nějaké chyby.

Chápu, že tyhle cesty jsou důležité, protože Elska a Arco-Íris se dobrovolně přidali pod vládu mých rodičů, strýčků a tetiček, aby měli lepší ochranu, a tak tam teď musí každý rok aspoň na měsíc někdo jít, aby zkontroloval, zda všechno probíhá v pořádku. Ale stejně nesnáším, když příjde řada na naší rodinu. Teta Shoti, teta Matiti a moje mamka se domluvily, že se budou střídat. Tudíž Haifaiinu otravování ani Winguovu poučování nikdo nakonec neunikne. Ale jeden se vždycky cítí tak osaměle, když jim musí čelit sám.

Pohlédla jsem na skleněnou lahvičku s duhovou vodou, kterou jsem měla na provázku kolem krku. Jedno z dvojčat (dvou synů tety Matiti) mě požádalo, jestli bych nemohla přivézt z Arco-Íris trochu duhové vody. Chtěl prý vyzkoušet, jaké to má účinky. Sama si pamatuju, když jsem to zkusila. Ještě tři hodiny po tom jsem nemohla v klidu stát. Teď jsem taky nemohla v klidu ležet na voru. Kdybych aspoň dokázala létat. Nemusela bych celé hodiny jen ležet a nic nedělat. Jenže má křidélka mě ještě neunesou. S mým rohem také ještě není zábava, moc kouzel jsem se ještě nenaučila.

Rozhodla jsem se, že se pokusím usnout, tak jsem zavřela oči. Když najednou vedle mě vyšplíchla voda a celou mě pocákala. Namočila mi mou šedou srst i tmavě růžovou hřívu. Stoupla jsem si. "Co to bylo?" Z vody se náhle vynořila malá vodní klisna s růžovou hřívou. "Bubble!" usmála jsem se. Nikdy nepochopím, jak se vodní koně dostanou z jednoho zdroje vody do jiného, ale oni říkají, že je to jejich tajemství. Bubble je ale výjimečná ještě něčím jiným. Je slepá. Upřímně o ni mám občas strach. Co když se ztratí v moři? Ale když plave mimo Křišťálové jezero, její maminka Maji jde vždycky s ní, takže se asi obávám zbytečně.

"Bubble! Pocákala jsi mě!" vykřikla jsem na ni, ale potom jsem se usmála. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nemůže vidět. "Omlouvám se," hlesla Bubble. "Neviděla jsem tě... Kam vůbec plujete, Gris?" "Vracíme se na Eyjan," odpověděla jsem. "V Diadornu je přeci ta oslava výročí korunovace." Bubble se usmála. "Ano, vím o ní. Jen jsem nevěděla, jestli tam budeš."

Z vody se náhle vynořila i Bubblina mamka Maji. "Zdravím, královno, králi, princezno." Odpověděli jsme jí na pozdrav. Maji se otočila ke své dceři a něco jí pošeptala. Ta se usmála a kývla. "Poslyšte," řekla zase vodní klisna, "nechcete trochu postrčit?" Zaraženě jsem se na ni podívala. "Jak jako, postrčit?" "No že vás dotlačíme až k Eyjanu," vysvětlila Bubble. "Bude to rychlejší. "Ano, prosím!" vyhrkla jsem, než stihli mamka s tátou něco říct. Maji se usmála, stejně, jako Bubble, obě zmizely pod vodou a po chvíli se vynořily na druhé straně našeho voru. Nyní bylo cítit značné zrychlení. Do půl hodiny jsme byli na pláži. Vyskočila jsem ještě než se vor stihnul zastavit o písčitý břeh. Rozhlédla jsem se. Přistáli jsme v Summershinu, kde bylo skoro úplně prázdno. Většina letních koní se vydala do Diadornu, na oslavu výročí korunovace, kam jsme mířili i my. Zůstala jen opravdu malá hříbata a jejich opatrovníci. A na pláži na nás čekal ještě někdo.

"Babi!" vykřikla jsem radostně a rozeběhla se k vrané pegasce. Vesele se na mě smála. Objala jsem ji. Vždy, když se vracíme z Elsky nebo z Arco-Íris, tak na nás čeká v Summershinu. Táta přišel k nám a pozdravil babičku. Mamka udělala to samé a pak jsme se společně vydali do Diadornu.

Došli jsme tam asi po dvou hodinách. Jakmile jsme dorazili, rozeběhla jsem se k Démantové louce. Tam na nás měli čekat tety, strejdové a moji bratranci, než se přesuneme na Květinový palouk, kde se oslava koná. V Diadornu bylo mnohem více koní, než obvykle, protože se tam sešli obyvatelé všech zemí Eyjanu a dokonce se dostavili i někteří z Elsky (třeba teta Hjarta) nebo z Arco-Íris.

Každopádně jsem se dohnala na Démantovou louku a okamžitě spatřila tři alicorny, kteří se právě něčemu smáli. "Kluci! Ahoj!" zvolala jsem. Všichni se otočili na mě a vyběhli mi naproti.

Tolik jsem se na ně těšila. Na Kia, syna tety Shoti, který měl krásnou tmavě modrou hřívu a stejně zbarvenou vločku pod okem a který byl z nás všech nejstarší. Před měsícem se mu narodila sestra Bora, ale tu jsem nikde neviděla. A samozřejmě jsem se těšila i na dvojčata Mapachu a Tatua. Mapacha má hřívu fialovou, oranžovou a žlutou a na boku má fialové sluníčko. On i Tatu byli uličníci, ale Mapacha měl trochu bláznivější nápady než Tatu. Jeden z nich byla ta žádost o trochu duhové vody... Tatu má hřívu červenou, žluto-oranžovou a zelenou a na boku má zelené sluníčko. Oba jsou to také alicorni.

Přiklusali ke mě. Znovu jsem je pozdravila a oni mi odpověděli. Kio se mě pokusil zeptat, jak jsem se měla, ale Mapachu ho utnul. "Přinesla jsi mi tu vodu? Dáš mi tu vodu?" Jen protočím očima a skloním hlavu, aby provázek s lahvičkou mohl sklouznout z mého krku. Mapacha ji zdvihl ze země s neskrývaným nadšením. "Bude stačit jediná kapka a bude z tebe nejrychlejší kůň na Eyjanu." Mapacha kývnul, ale nemyslím si, že mě vůbec poslouchal. Fascinovaně zíral na lahvičku. Chtěl ji otevřít svým rohem, ale zarazila jsem ho. "Možná bys sis to měl nechat až po oslavě. Trvá docela dlouho než to vyprchá." Obávala jsem se, že nad tím jen mávne kopýtkem, ale naštěstí se tak nestalo. "Jo, asi máš pravdu," řekl a navléknul si provázek s lahvičkou na krk.

"Tak jak ses měla, Gris?" zeptal se Kio, když konečně dostal šanci. Začala jsem jim vyprávět o všem co se stalo na Elsce a Arco-Íris. Popravdě, moc toho na vyprávění nebylo. Haifai byla neskutečně protivná a hlavně mě všude pronáslednovala, takže jsem neměla šanci vyrazit na nějaké malé dobrodružství. Wingu mi všechnu chuť do dobrodružství kazil, protože mi všechno o Arco-Íris vykecal během prvního dne.

Přesto jsem jim to nestihla říct všechno, protože jsem byla přerušena tetičkou Shoti. "Zdravím, děti. Asi bychom se měli přesunout na Květinový palouk, oslava zachvíli začne. A, Kio?" Kio zastříhal ušima, když jeho matka řekla jeho jméno. "Dáš pozor na svou sestru, zatímco já a tvé tety budeme mít proslov?" Kio nadšeně pokýval hlavou. Na to jsem se těšila. Hrozně jsem se těšila, až uvidím svou novou setřenici. A nemusela jsem ani čekat dlouho. Za tetou Shoti totiž vykukovalo maliné roztomilé hříbátko. "Boro," otočila se k ní její matka. "Běž za svým bratrem." I když to byla jen měsíční klinička, očividně chápala, co znamená "běž za svým bratrem". Přiklusala ke Kiovi a teta Shoti odešla.

Bora se na mě trochu překvapeně podívala. "Ahoj, maličká," usmála jsem se na ni. Klisnička udělala pár zvědavých kroků ke mně. Nebyla alicorn, jako my, byla jednorožec. Měla světle fialovou, skoro modrou hřívu (podobnou, jako moje máma, ale ještě víc modrou). Pod okem měla stejně zbarvenou vločku a byla neskutečně roztomilá.

"Aój," odpověděla mi nakonec na pozdrav. Netušila jsem, kolik slov může takové měsíční hříbě znát, protože poslední měsíční hříbata, která jsem viděla, byli Mapacha a Tatu a mně samotné tehdy byly jen asi tři měsíce, takže si na to pamatuji jen mlhavě. Každopádně se mi líbilo, že umí pozdravit.

Vydali jsme se na Květinový palouk. Jakožto princové a princezny jsme měli zajištěná místa vepředu, těsně u malého kopečku, na kterém stály tetičky a máma pokaždé, když měly proslov na výročí korunovace. Ale povím vám, za námi bylo tolik koní! Už jsme měli skoro začínat. Zapovídala jsem se s Tatuem, ale on najednou ztichnul a na nás padl stín. Ohlédla jsem se. Stál za mnou kůň se šedou srstí, pobledlou hřívou a očima bez panenek či duhovek. Já jsem se ale narozdíl od Tatua usmála. "Třínohý králi!" zasmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Třínohý král Raven byl velmi zvláštní kůň. Mamka mi o něm něco málo vyprávěla. Prý býval králem Eyjanu před nimi a dostal se do konfliktu se svým bratrem a taky se narodil jen se třema nohama. Navíc žil na ostrově s duchy, kterým vládne teď. Vím, že jednou budu schopná pobrat celý ten příběh, ale prozatím mi mamka řekla jen tohle. Ostatní jsou z něj trochu nervózní a já to vlastně docela chápu. Vždyť má jenom tři nohy! Navíc je pomalu dvakrát vyšší, než naši rodiče, v porovnání s námi je to obr. O jeho očích a obecně takovém mrtvolném vzhledu ani nemluvím. Ale já ho mám celkem ráda. Je hodný na nás všechny a je spravedlivý. Navíc má na starosti napravení temných, kteří způsobili válku. O těch se mluví každý rok na oslavě, každé malé hříbě by to mělo vědět.

Mamka a tety vstoupily na kopeček a začaly k nám mluvit. Nejprve teta Shoti. "Vážení přátelé, jsem nadšená, že se nás tu sešlo opět tolik. Je mi ctí vás přivítat na oslavě třetího výročí korunovace a konce války. Před třemi roky došlo k boji mezi Eyjanskými koňmi a temnými. Tehdy jsme nejen dosáhli míru, ale zároveň jsme docílili opětovného sjednocení celého Eyjanu a dokonce i ostrovů kolem něj. Dnes jsme se opět sešli, abychom toto sjednocení oslavili." Teta udělala krok vzad a celý dav začal nadšeně dupat kopyty a výskat. Teta Matiti si nyní stoupla do popředí a začala mluvit. "Nejsme tu jen, abychom oslavili sjednocení Eyjanu, ale také abychom oslavili spřátelení ras Diadornu a ano, později i zbývajících zemí. Samozřejmě, že to už je více než tři roky, ale přesto bychom měli věnovat chvíli, abychom oslavili i toto. Měli bychom věnovat chvíli, abychom oslavili, že dnes mohou kolem běhat nejen jednorožci, pegasové a podobní, ale třeba také květinoví snorsové, nebo třeba okřídlení duhoví koně." Překvapeně jsem se ohlédla na své bratrance a sestřenici. O duhových pegasech jsem věděla, ale o květinových snorsech jsem slyšela poprvé. Kio mi tiše řekl: "Narodili, nebo spíš vylíhli, se teprve před pár dny. Ještě je nikdo z nás neviděl, ale chtěli jsme se na ně jít podívat po oslavě. Jsou ještě malá, nemohla sem jít."

Nakonec vystoupila do popředí moje maminka. "Jako poslední bych vám chtěla něco říci já. Těší mě, že letos se k nám opět vrátilo z ostrova Třínohého krále několik temných, ze kterých jsou nyní vraníci. Nyní už na ostrově zbývá jen dvacet jedna temných kteří si jistě brzy také uvědomí své chyby a přidají se k nám. Samozřejmě pokud budou chtít. Už se totiž objevili tři vraníci, kteří si své chyby uvědomili, ale našli si na ostrově přátele mezi duchy a rozhodli se zůstat." Opět se ozval dusot kopyt a jásot a pak se začalo slavit. Květinoví koně nabízeli tolik různých druhů květin... nebudu vám lhát, nemohla jsem odolat, pár jsem ochutnala. Pegasové předváděli na obloze neskutečné kousky a jednorožci ukazovali kouzla, jaká jsem v životě neviděla. Vodní koně nechtěli zůstat pozadu a tak, i když byli o pár metrů dál v Křišťálovém jezeře, začali vyskakovat z vody několik metrů vysoko a dělat různá salta a piruety.

Sledovali jsme tohle s mými bratranci nějakou chvíli, ale po chvíli jsme si všimli, že Bora je trochu nervózní. Asi toho bylo na malé měsíční hříbátko asi moc. Kio, Mapacha a Tatu si toho taky všimli. "Možná bychom měli jít asi na nějaké klidnější místo," řekl nakonec Kio. "Mohli bychom se vydat za těmi květinovými snorsy," navrhla jsem a ostatní souhlasili. Kio šel našim matkám říct, kam jdeme a pak jsme se tam vydali. Bora se na louce uklidnila a dokonce začala vesele běhat za motýly.

A došli jsme ke snorsím norám. Bora se zvědavě rozhlížela kolem. Bylo poznat, že tam nikdy nebyla. "Kijani?" zvolal Kio. Z jedné z nor vykoukla snorsí samice a usmála se na nás. "To je mi ale milá návštěva. Pročpak nejste na oslavě?" "Bora byla nervózní, tak nás napadlo, že se půjdeme podívat na malé květinové snorse..." vysvětlil Mapacha. Kijani se usmála a řekla: "To je hezké. Ti malí uličníci se budou potřebovat trochu zabavit, právě se probudili." Pak zalezla do nory a znovu vykoukla s malinkatým snorsem s tlamě, kterého položila na zem. Tak to udělala ještě dvakrát. Tři malí koníci vypadali velice zvláštně. Na jejich hřívě byly hlavně modré, zelenavé a žluté květiny. Jejich těla měla hnědozelenou barvu a na jejich ocasech rostla pokaždé trojice květin. Skákali jeden po druhém a vesele se smáli. Boře se ta hra očividně líbila, protože se k nim chtěla přidat, ale to jsme jí zatrhli. Chudáci snorsové, vždyť by je zamáčkla! Ale když si začali hrát na honěnou, už jsme ji pustili a jen doufali, že žádného z těch prcků omylem nezašlápne.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Snorsí nory byly na malé vyvýšenině, ze které bylo vidět na celý Diadorn. Tohle je můj domov, problesklo mi hlavou. Ano, sem patřím. A jsem ráda, že válka je pryč. A že ty časy, kdy se koně bavili jen se svým druhem a s žádným jiným jsou taky pryč. Cítila jsem vděk. Byla jsem vděčná babičce Koně a dědečkovi Mrengovi, že můžeme být přátelé nebo i něco víc s někým, kdo není stejné rasy. A byla jsem vděčná mým rodičům, tetám a strýčkům, že nám umožnili navštěvovat i jiné ostrovy (i když na těch ostrovech žijí koně, jako je Wingu nebo Haifai) a že nám vyhráli válku. V ten moment jsem najednou byla vděčná celému Eyjanu, že nám tu bitvu tehdy vyhráli a že nám hříbatům poskytli klidný mírumilovný domov, ve kterém můžeme žít.

Jednorožčí podkova 7 - Kapitola 4.

Nějak jsme netušily, co říct. Najednou to všechno zapadalo. Najednou to dávalo smysl. My jsme dědičky Eyjanského trůnu. Proto jsme vždy na správném místě ve správný čas.

Jako první se řeč vrátila Shoti: "Asi bychom měly začít u toho, jak jsme potkaly Haraku, co říkáte?" Já a Matiti jsme souhlasně přikývly. Převyprávěly jsme mu v rychlosti všechna naše dobrodružsvtí. Třínohý král nás nepřerušoval, jen kýval hlavou a poslouchal.

Když jsme s vyprávěním skončily, Třínohý král se zamyslel. "Haraka, ten váš kamarád, mluví někdy o svém bývalém stádě?" Shoti a Matiti se podívaly na mě. Protočila jsem očima a zamyslela se. "Jenom hodně málo. Neměli ho moc rádi. Tuším, že zmiňoval párkrát svou matku, ale vždycky, když jsem se ho na ni zeptala, celý zesmutněl, tak jsem ho nenutila dál mluvit." Třínohý král se zamračil. "O otci nic neříkal?" Zavrtěla jsem hlavou.

Znovu se zamračil. Nakonec Král vstal a řekl: "To, že jste jim vzaly bojovou a černou magii je skvělá zpráva, ale nemyslím si, že je to úplně zastavilo. Pochopte, přeci se nenechají rozházet nějakými okřídlenými jednorožci, chtějí se dostat k trůnu. Nejspíš začali dávat dohromady další plán hned, jak jim došlo, co se stalo." "V tom případě si dávají pěkně na čas," prohlásila Matiti. "V Rubyronu jsme byly před..." zamyslela se a chvíli si pro sebe počítala. "Asi před čtyřma rokama!" vydechla najednou. Nikdy jsem si neuvědomila, že už to je tak dlouho. A Matiti s Shoti očividně taky ne. "Sakra, tak to jim ten plán vážně trvá," zasmála se po chvíli Shoti. Raven však zachoval vážný výraz a řekl: "Jestli je to takhle dlouho, tak už plán nejspíš mají. Obávám se, že ho brzy uskuteční a tentokrát nebude tak snadné je porazit."

Na mysl mi přišla myšlenka, že bychom možná měly zaútočit první, abychom využily momentu překvapení. Když jsem tuhle myšlenku vyjádřila nahlas, mé sestry se ne sebe ustaraně podívaly. "Tím si nejsem úplně jistá..." začala Shoti. "Proč ne?" podivil se Raven. "Zní to jako dobrý plán. Když zaútočíte dřív, než to stihnou oni, mělo by vám to dát značnou výhodu." Shoti pohodila hlavou a hlesla: "No, ale nemáme žádnou armádu, se kterou bychom zútočily. Navíc jsme nikdy neútočily jako první, vždycky jsme se jen bránily." To byla pravda, armádu nemáme a s prvními útoky nemáme takřka žádné zkušenosti. Přesto mi to přišlo lepší, než čekat, s čím příjdou temní. Raven se usmál. "Ale vždyť armádu přeci máte. Jsem si jistý, že obyvatelé Eyjanu budou ochotni vám pomoci. Kromě toho kolem sebe máte celé stádo duchů, kteří by se zajisté také rádi zúčastnili." Zasmála jsem se. No ano! "To je skvělé!" řekla jsem nahlas a otočila se na své sestry. "Zvládneme to." Matiti se usmála. "Stejně nakonec nebudeme mít jinou možnost. Já souhlasím - jde se do boje!" Shoti se pořád tvářila nejistě. "Já vám nevím..." hlesla. Povzdechla jsem si. "Shoti, konečně víme, co musíme udělat!" zaržála jsem. "Konečně už víme, proč se věci staly a tohle je možná poslední velké zlo, které kdy budeme muset překonat. A ty ještě váháš?" Shoti zaryla zrak do země. Pak povzdechla a nakonec řekla: "Asi máš pravdu. Jde se do boje!"

Třínohý král svolal své stádo a vysvětlil jim, co se událo. Někteří se tvářili celkem ustaraně, jiní nadšeně, ale všichni souhlasili, že pomohou, pokud to bude potřeba. Král jim řekl, ať zůstanou na ostrově a až na obloze uvidí zářit růžové světlo, ať na Eyjan teleportují ty, co to sami nedovedou, a pak sami sebe. Netušila jsem, jak hodlá to růžové světlo vytvořit, ale to už byla jeho starost. Následně k sobě zavolal jednoho z duchů a požádal ho, ať nás přenese na Eyjan. "Ideálně někam poblíž Summershinu, tam mají teď alicorni rodinu," dodal ještě. Duch kývnul, dokl se Krále průhledným kopytem a třínohý hřebec vzápětí zmizel v bílém záblesku světla. Totéž se udělal s Matiti, Shoti a nakonec přišel i ke mně. Když se mě kopytem dotkl, všechno kolem mě zahalilo bílé světlo a já měla pocit, že se vznáším nad zemí. Zář nakonec zmizela a já se rozhlédla kolem sebe. Všude kolem byla jen zelená tráva. Po mé pravici stály mé sestry a Třínohý král. "Divoké pláně," hlesla jsem. Shoti pokývala hlavou. "Je tu nějak teplo," řekla jsem ještě. "Summershine je myslím tímhle směrem," řekla Matiti a ukázala kopýtkem doleva. Jestli se někomu dá věřit s nalezením Summershinu, je to Matiti. A pak samozřejmě Majira, ale ten tam s námi nebyl.

Matitin odhad byl správný. Po pár minutách jsme dorazili do země věčného léta. Seběhli jsme na louku, kde nás ustaraně přivítali rodiče a kluci. Pokusily jsme se jim v rychlosti vysvětlit, kam nás cesta zavedla, co se stalo s Trivideblou a kdo je ten podivný kůň, který přišel s námi. Nakonec se ale celé tohle vyprávění natáhlo asi na deset minut. Když konečně všichni všemu rozuměli, rozhodla jsem, že musíme získat bojovníky. Majira se rozhodl, že se toho úkolu ujme. Nikdo mu nebránil, přeci jen budou asi obyvatelé Summershinu nejvíc věřit jemu. Majira zaržál, jak nejhlasitěji dokázal a všichni přítomní okamžitě obrátili pozornost k němu. "Slyšte, přátelé!" zahalekal manžel mé sestry. "Naše zem je opět v ohrožení!" Letní koně a poníci začali nervózně neco mumlat. "Temní si brousí zuby na Eyjanský trůn. Ale na to nemají právo, mám pravdu?" Ze stáda se ozvaly nadšené výkřiky. "Minule jim v tom zabránily tři alicorní sestry." S těmi slovy pohlédl na nás. "Ale dnes nás žádají o pomoc. Povězte, drazí přátelé, pomůžeme jim?" "ANO!" zaburácelo odhodlaně stádo, až se zem zatřásla. "Dobrá tedy," zasmál se Majira. "Ale hříbata musí samozřejmě zůstat tady." Ozvalo se několik zklamaných hlásků. "Navrhuji, aby se o ně postarali starší koně, kteří by se v boji mohli vážně zranit." Stádo souhlasně zamumlalo. "Vydejme se nyní tedy do Frostsnowu, abychom získali ještě více spojenců, poté do Diadornu a pak už rovnou do Rubyronu, kde si podáme ty padouchy!" Další hromada nadšených výkřiků. Stádo se tedy nechalo námi odvést až do Frostnowu, kde měl inspirativní řeč prozměnu Barafu. Zatímco on mluvil, Třínohý král se díval na hrad Klaufir se smutkem v očích. Poklepala jsem mu na rameno. "Jsem si jistá, že až tohle celé skončí, budete se tam zase moci podívat. Ale opatrně, ten kůň, o tam žije teďka ví až děsivě hodně věcí. Je to jasnovidec." Raven se jenom vesele usmál.

Poté, co jsme i z Frostsnowu odvedli všechny ochotné bojovat, jsme zamířili do Diadornu, jak Majira slíbil letním koním. Tam nebylo nějakého proslovu ani potřeba. Koně viděli armádu a okamžitě nabízeli pomoc. Proto jsme se nezdrželi ani deset minut. Pochodovali jsme se stovkami koní po Divokých pláních proti proudu Nchi. Konečně jsme zahlédli malý svah a pod ním tři skály. Z táborů stráží, které byly rozmístěné na několika místech před skalami, okamžitě vyběhli temní koně. Jednorožci, pegasové i obyčejní divocí koně. Někteří beželi k nám, jiní ke skalám, aby naši přítomnost ohlásili. Úplně jsem zapomněla, že tady byli, před lety jsme se jim tak šikovně vyhnuli. Raven přešel k nám, do čela armády. Když k nám přiběhl temný jednorožec se zelenou hřívou, zamračil se na něj. Jednorožec vyhrkl: "Kdo jste a co tu chcete?" Raven se usmál, ale tentokrát byl jeho úsměv děsivý. "Hádám, že vám tady vyprávěli o Třínohém králi, mám pravdu?" Jednorožec vyděšeně vykulil oči a pohlédl na Ravenovy nohy. "Jenom tři..." Potom vyděšeně utekl ke skalám. "Připravte se," hlesl Raven. Já a mé sestry jsme kývly všechny téměř ve stejný moment. Přišel čas. Raven se vydal dolů ze svahu a my ho odhodlaně následovaly. Země duněla, když na ni šlapaly stovky kopyt a já jsem věděla, že dnes přišlo rozuzlení. Poslední dobrodružství. A my nesmíme prohrát.

Než jsme stihli dojít až ke skalám, přiběhla k nám skupina temných. Byli tam převážně jednorožci a pegasové. Zastavili se asi tři metry od nás. V jejich čele stál jednorožec s rudou hřívou. Vypadal tolik jako Haraka... I když, když jsem pohlédla na ostatní koně, napadlo mě, že všichni mi tak trochu Haraku připomínají. Jednorožec udělal krok vpřed a řekl: "Tak ses nakonec vrátil, staříku?" Raven, na kterého byla otázka směřovaná, pohodil hlavou a zasmál se. "Zníš nějak zaskočeně." Jednorožec se usmál, ale v jeho očích se zableskl strach. "Vlastně jsem doufal, že se vrátíš. Tvůj bratr byl tak milosrdný. Nechal tě žít! Ale já si myslím, že v tom udělal chybu. Doufal jsem, že dostanu možnost ji napravit." Haraka nervózně přešlápl a schoval se za Barafua. Proč tohle dělá? Nikdy se nechoval takhle vystrašeně.

Jednorožec pohlédl na naši armádu, která čítala stovky koní. A pak na tu svou, která byla podstatně menší, ale bylo v ní mnohem víc jednorožců. Děsivě se usmál a vykřikl: "Do útoku!" Temní se rozeběhli proti nám.

Následujících několik minut bylo všechno kolem rozmazané. Jako sen. Koně útočili jeden na druhého. Koně útočili na mě a já musela jejich útoky odrážet svými kouzly. Ani jsem si nevšimla, kam zmizely mé sestry. A Haraka. Věděla jsem, že boj bude těžký, ale počítala jsem s tím, že zůstanou po mém boku mé sestry a on. Ale teď byli někde pryč a já zpanikařila. Nemohla jsem se soutředit, když jsem neměla na očích aspoň jednoho z nich. Rozeběhla jsem se někoho z nich najít. Jako prvního jsem objevila Haraku. Naproti němu stál ten jednorožec s temně rudou hřívou, který celé tohle začal. Mračili se jeden na druhého. Nevěděla jsem, jestli mám zasáhnout. Chtěla jsem vyběhnout za ním, ale v ten moment roh jednorožce žlutě zablikal a vzápětí tráva kolem nich vzplála. Vytvořil kruh ohně, který se nešířil, ale byl horký, to jsem cítila. Něco jsem o tomhle kouzlu slyšela od Shoti, ale nevěděla jsem, jak se dostat přes něj. Po mém boku se objevily mé sestry. "Kdo to vyčaroval?" zeptala se Shoti. "Ten jednorožec," odpověděla jsem. Shoti zaklela. "Tak skrz to se nedostaneme. Kdyby to třeba náhodou byl Haraka, mohl by nás pustit dovnitř, abychom mu pomohly, ale takhle..."

Na obloze se objevilo růžové světlo, ale nikdo z nás mu nevěnoval moc pozornosti.

Jednorožec promluvil na Haraku. "Synu." Haraka se zamračil ještě víc. "Otče." To slovo vyplyvl jako jed. Haraka o svém otci mluvil jen zřídka. Nikdy nezmínil, že vedl temné, ale dávalo to smysl. Když nám Haraka zachránil životy, byl malé hříbě, stejně, jako já. Ale na svůj věk toho věděl o válce překvapivě hodně. Dávalo smysl, že jeho otec byl v čele toho všeho. "Takže ty ses přidal k těm ustrašencům?" zařehtal Harakův otec, ale usmíval se. "Mohl jsi dnes bojovat na naší straně a získat celý Eyjan!" Haraka zavrtěl hlavou. "Vám Eyjan nepatří. Osud ho předurčil jiným." Jednorožec se zarazil. "Myslíš tu legendu o třech alicornech? Nebuď hloupý. Možná, že nám vzaly temnou magii, ale samy ani nechápou, jak to dokázaly." Haraka se usmál. "Pleteš se. Netušíš, co dokázaly za ty roky, co vy jste se tu ustrašeně skrývali a dělali bůhví co." Černý alicorn nečekal na odpověd a rovnou vystřelil světelnou kouli na jednorožce. Nečekal to. Světelná koule ho srazila k zemi. Haraka k jednorožci přiběhl a stoupl si nad něj. Něž stihl něco dalšího udělat, k ohnivému kruhu přiběhla jednorožka s žlutou hřívou. Jak neobvyklá barva...

"Njano!" vykřikl Harakův otec. Haraka udělal chybu a otočil se na jednorožku. Jeho otec v ohnivém kruhu udělal mezeru, kterou skočila Njana dovnitř. Než jsem si to stihla rozmyslet, skočila jsem za ní. Chtěla jsem na ni seslat světelnou kouli hned, jak jsem doskočila ale ona neútočila na Haraku. Místo toho seslala kouzlo na jednorožce. Ten ztuhnul. Ani se nehnul. Paralyzační kouzlo. To na něj klisna použila. Pohlédla jsem na ni. Byla jsem zmatená a Haraka očividně taky.

"Nebojte, já jsem na vaší straně," řekla jednorožka. "Harako, ty mě přece znáš," otočila se na temného alicorna. "N-Njano..." hlesne Haraka a udělá pár kroků k ní. "Nevyhnali tě náhodou?" Klisna se žlutou hřívou se jen usmála. "To teda vyhnali. Sám jsi u toho koneckonců byl. A vzali mi černou magii - nestála jsem o ni, to oni věděli, ale chtěli se asi zbavit konkurence, nebo tak něco. Ale po tom incidentu s alicorny mě zavolali zpátky. Chtěli mít co nejvíc jednorožců. Už pro mě neměli žádnou temnou magii, ale co na tom záleželo, že jo. Předstírala jsem, že jsem na válku změnila názor. Doteď nemůžu uvěřit, že na to skočili." "To je sice hezké," přerušila jsem ji, "ale jak se teď dostaneme z toho kruhu?" Njana a Haraka se rozhlédli kolem. V jednorožcových očích jsem zahlédla vítězoslavný záblesk.

Pár vteřin na to se ale u kruhu objevila Trivi a nějaký další duch. "Dostaneš je ven?" zeptala se Matiti. Duch přikývl a přenesl se do kruhu k nám. Njana na něj vyděšeně zírala. "Co jsi sakra zač?!" Jen jsem se usmála. "Vysvětlíme to všechno později, teď je důležité vás dostat ven. Vynesl nás všechny ven tak, jak to udělal jeden z duchů před několika hodinami. Zarazil se, když zahlédl Harakova otce. "Roho, toho ne," hlesla Trivi. "Tomu ten oheň neublíží, můžeš ho tam nechat. Král nám řekne později, co udělat se zajatci. Duch však myslel na něco jiného. Tiše si olízl rty. "Myslíš, že by se Král zlobil, kdybych..." "Roho!" vykřikla Trividebla. "Ani na to nemysli! Nemáme jim sát energii, dokud k tomu nedostaneme pokyn!" Roho se znovu olíznul. Nakonec se kolem něj objevila záře a on se přenesl mimo kruh. Trivi se usmála. "Jsem na tebe pyšná."

Vydali jsme se zpět na bojiště. Už se téměř dobojovalo. Kolem některých zraněných byli shromáždění jednorožci a léčili je. Všimla jsem si, že temní leželi na jednom místě, hlídaní několika duchy a ani jeden z nich nevypadal, že by měl ještě náladu bojovat. Několik temných jsem však zahlédla i jinde. "To nejsou temní," odpověděl mi Haraka, jako by četl moje myšlenky. "To jsou, jak by Raven řekl, vraníci. Nikdy nestáli o válku. Někteří to projevili a zavřeli je za to do vězení. Někteří to skryli a udrželi si dobré postavení. Někteří to projevili tak moc, že je vyhnali." Po poslední větě významně pohlédl na Njanu.

Jeden z duchů, kteří hlídali temné se zeptal Ravena: "Veličenstvo, pustili jsme z vězení všechny odpůrce války, kteří už teď očividně plánují, že se přestěhují. Ale co s těmi temnými? Co máme udělat s nimi?" Třínohý král se zamyslel a pak řekl. "Vezmeme je s sebou na náš ostrov. Zaslouží si dostat možnost napravit svoje chyby. Budou tam s námi žít, a když uvidím, že přijali nové vládce, budu je moci poslat zpátky na Eyjan. Souhlasíte, děvčata?" podíval se na mě, Shoti a Matiti. Já přikývla. To je dobrý plán. I mé sestry souhlasily.

Haraka se náhle zahleděl někam úplně pryč. Podívala jsem se tím směrem. Zíral na jednu z vraníků - pegasku s oranžovou hřívou. Jeho oči se naplnily slzami. Klisna si ho také všimla a její tvář se celá rozzářila. Haraka se k ní rozeběhl. "Mami!" Vytryskly mu slzy z očí když ji objal a ona se zasmála. "Harako! Můj maličký! Budeš mi muset vysvětlit, co se s tebou celé ty roky dělo!" Haraka se usmál. "Všechno ti to povím."

Později nám Haraka vysvětlil, že jeho matka byla vlastně jedna z prvních, která šla proti původním plánům temných a zavřeli ji za to do vězení. Od té doby ji navštěvoval, až jednou se rozhodl jít hledat pomoc a pak jsme ho potkaly my.

Od souboje s temnými uběhlo několik týdnů, vlastně skoro měsíc. Ačkoliv všichni obyvatelé už byli seznámeni s legendou o třech alicornech a tak nějak ji přijali, Raven přesto trval na tom, že musíme mít oficiální korunovaci. Co jsme měly dělat? Přijaly jsme.

Všichni obyvatelé Eyjanu se shromáždili na Divokých pláních. My jsme před ně předstoupily v korunkách a s podkovami. Raven přišel k nám. "Vážení přátelé," oslovil všechny shromážděné. "Je mi velikou ctí, že jsem mohl být součástí této výjimečné události. Dnes Eyjan získá nové vůdce. Vůdce, které po dlouhé generace postrádal. Shoti, Matiti, Hojo," otočil se na nás. "Přísaháte, že budete chránit Diadorn, Summershine, Frostsnow i Rubyron před vším zlým, které osud nachystá?" "Tak přísaháme," řekly jsme všechny tři najednou. "Přísaháte, že budete ke všem svým poddaným spravedlivé a budete je respektovat?" "Tak přísaháme." "Pak jsem rád, že vás mohu prohlásit za nové královny ostrova Eyjanu."

Pak přišli na řadu Barafu, Majira a Haraka. O nich sice legenda nemluvila, ale nám se zdálo, že by bylo dobré, kdyby každá ze zemí měla ve vládě jednoho zástupce. I oni přísahali, že budou Eyjan chránit a že budou ke všem obyvatelům spravedliví. Na konci obřadu se ozval jásot, ze kterého se zem otřásala.

A to je konec posledního příběhu. Občas se mi zdá, že to bylo celé jenom sen. Jenže pak vidím všechny koně na Eyjanu, jak mi říkají "královna Hoja". Nečekala jsem, že na konci toho všeho se staneme královnami. Ale já nečekala spoustu věcí.

Na Eyjan od té doby už nepadlo žádné větší zlo. Ano, děly se hádky, ale žádná temnota. Z ostrova Třínohého krále se k nám dokonce vrátilo pár temných, kteří pochopili svou chybu a byli připraveni začít od začátku. A my byly připravené jim dát šanci začít od začátku. Aby o nich nebyly známé jen příběhy plné zla, ale i ty dobré. Aby nenaháněli strach těm, kteří slyšeli, co udělali. Zaslouží si možnost to napravit...