Včera jsme měli takovou volnější hodinu češtiny a mě napadlo, že bych sem hodila, co jsem při ní stvořila. Jo, je to krátký, ale mně se to docela líbí. Poslední dobou píšu samé takové dramatické věci (ale moc jich nedávám na blog). Když ono se toho s tou mojí náladou moc jinýho psát nedá.
Nicméně u tohohle jsme měli určenou první větu a od té rozvinout příběh. Tady to máte.
Byl krásný den, ale on od začátku cítil, že něco je jinak. Když poprvé otevřel okno, zarazilo ho podezřelé ticho. Zpěv jarního ptactva utichl a s ním i štěkot psů v zahradách. Ani zvonkohra zavěšená na verandě nevydala sebemenší zvuk. Byla obloha vždycky tak bledá?
Netušil, kolik času uplynulo, když se odvážil vyjít ven. Na své skalce, jindy plné bzučícího hmyzu, dnes nespatřil ani čmeláka. "Co se to satlo?" zašeptal.
"Je tu ticho, že?" Zděšeně se otočil za hlasem. Spatřil za sebou odobu v černém plášti s kapucí přes hlavu. Nepoznal podle hlasu, zda je to muž nebo žena, ale bylo mu to jedno. "Co se stalo?" zopakoval. "Proč je tu tak... mrtvo?" Osoba s kapucí se zasmála. Byl to děsivý smích. Pak se pomalu otočila a za chvíli byla pryč. A v tu chvíli mu došlo, co se stalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat