Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 11.

Vážení přátelé, je to tady! Poslední kapitola Kami Potterové. Úplně poslední. Omlouvám se, že ten konec je takový šílený klišé, ale je to jediný způsob, jak omluvit, že tahle fanfikce nedává smysl a jsou v ní příběhové chyby, heh :P.

Kami a Iris sledovaly Harryho. Kami věděla, co se teď bude dít. Teď Harry půjde za Voldemortem a nechá se zabít. Věděla, že to nakonec dobře skončí, ale to to neudělalo o nic snažší.

Sledovaly ho až do momentu, kdy si navlékl neviditelný plášť a pak už musely jeho cestu jen odhadovat. Konečně zahlédly mezi stromy Voldemorta a zastavily se. Kami si pamatovala, že teď Harry najde Kámen vzkříšení a ten by měl spadnout na zem. Kde ho seberou ony. Stejně tak by to mělo být i s neviditelným pláštěm.

Konečně ze sebe Harry shodil plášť. Zhluboka se nadechl a vyrazil vstříc svému osudu. Kami a Iris udělaly pár opatrných kroků vpřed. Harry si jich mohl všimnout jen stěží, ten měl v ten moment jiné věci na starosti. Ale co Voldemort? Kami si hodila kapuci přes hlavu a opatrně se proplížila k místu, kde Harry před chvílí stál. Voldemort si konečně všiml Harryho. Kami využila toho, že teď by jim nikdo nevěnoval pozornost, sáhla po neviditelném plášti a hodila ho přes sebe. Pak už mohla bez obav hledat Kámen vzkříšení. Našla ho, ale zabralo to nějakou dobu. Opatrně ho sebrala a vrátila se k Iris. Ta si kámen od Kami vzala a opatrně ho uložila do své kapsy.

"A co bude teď?" zeptala se Kami. "Teď se zas trochu posuneme v čase. Bezovou hůlku si vezmeme, až ji budou vracet Brumbálovi do hrobu." "Nebude to trochu ehm... těžké? Budeme muset otevřít jeho hrob, abychom se k hůlce dostaly?" Iris pokrčila rameny. "My si poradíme," řekla a dala Kami kolem krku obraceč času. Několikrát jím otočila a společně se vydaly do hradu pro košťata.

Když doletěly k Brumbálovu hrobu, schovaly se v lesíku u něj. "Teď ho otevírají," špitla Iris a z nějakého důvodu ulomila větvičku z keře. Pak si od Kami vzala neviditelný plášť. "Dojdu pro hůlku." A šla. Kami ji neviděla, ale viděla, jak se tráva třese od jejích kroků. To naštěstí bylo vidět jen, když člověk věděl, kam se koukat. Iris počkala, až jeden z kouzelníků uloží hůlku do hrobu a otočí se. Pak bleskově hůlku sebrala a nahradila ji větvičkou, kterou ulomila z keře. Teď už zbývalo jen doufat, že si toho nikdo nevšimne. A protože kouzelník a jeho pomocníci hrob zavřeli, Kami usoudila, že si toho nevšimli.

"Tak se přenesme do současnosti, ne?" zeptala se Kami. Iris přikývla. "Ale přenesme se do doby ještě před tím, než jsme sem přilétly. Budeme mít víc času přiletět zpátky na Jasnovideckou." A tak to také udělaly. Přestože tím pádem měly dost času na návrat, přesto se vydaly zpátky do své školy jak nejrychleji dokázaly.

Ještě byla tma, když přistály na nejvyšší školní věži. Rychle doběhly vrátit košťata a pak Iris Kami poslala spát. "Jdi, já se kouknu, jestli se ostatní už vrátili na koleje. Už je jedna ráno, takže by už měli být v postelích. A Kami poslechla, jen si od Iris ještě relikvie. Chtěla je mít pro sebe za všech okolností. Byla už šíleně unavená. Ostranění Voldemorta budou muset nechat na další den.

Druhého dne ráno se Kami vydala do společenské místnosti všech kolejí. A šíleně se jí ulevilo, když spatřila Eveline, Mariana a Solara. Zamávala na ně a oni se na ni usmáli. Udělala několik rychlých kroků a sedla si k nim na gauč.

"Tak co?" vyptávala se Eveline. A Kami jim potichu rychle odvyprávěla, co se předešlé noci dělo. Ostatní jí viseli na rtech dokud neskončila. "Takže máme všechny relikvie?" zeptal se nevěřícným šeptem Marian a Kami přikývla. "Takže se můžeme vydat zničit Voldemorta?" radoval se potichu Solar a Kami znovu přikývla. "Ještě bychom se měli domluvit s Iris, protože si nejsem úplně jistá, jak přesně Voldemorta "vzkřísíme", abychom ho mohli úplně zničit..."

Přátelé se tedy rozhodli jít nasnídat. Posadili se ke stolu a každý z nich popadl nějaké pečivo. Kami spatřila u jednoho ze stolů Iris. "Půjdu s ní něco domluvit, jo?" hlesla Kami a kývla směrem k učitelce. Ostatní souhlasně zamumlali a Kami vstala. Přikráčela ke stolu a poklepala Iris na rameno. "Iri- teda, paní profesorko? Potřebovala bych... éh..." zarazila se a její zrak nervózně těkal mezi ostatními učiteli u stolu. "Potřebovala bych s vámi mluvit o úkolu, co jste nám včera zadala." Iris pochopila a vstala. "Ale jistě."

Poodešly do rohu místnosti, aby je nikdo neslyšel a Kami se zeptala: "Iris, potřebuju vědět, jak vyvoláme Voldemorta. Nějak si nejsem jistá, že vím, jak se to dělá..." Iris se pousmála. "V podstatě by mělo stačit, když vezmeš do ruky Kámen vzkříšení. Voldemortova duše by se stále měla pohybovat kolem Jasnovidecké. Nezapomeňte si předtím s ostatními vzít na sebe neviditelný plášť, to vám dá moment překvapení. A samozřejmě, že zabít byste ho měli bezovou hůlkou." "Půjdeš s námi?" zeptala se Kami. Iris zavrtěla hlavou. "Radši snad nebuďme podezření. Když půjdou někam čtyři žáci, nebude to tak podezřelé, jako kdyby někam šli čtyři žáci a učitelka. Věřím, že to zvládnete. Plánujete ho zlikvidovat už dnes?" "Ano. Čím dřív, tím líp. Vydáme se ho vyvolat odpoledne po škole." Iris se usmála a než odešla, ještě řekla: "Nejlepší bude, když to uděláte na famfrpálovém hřišti. Tam jste se střetli naposledy." Kami souhlasně pokývala hlavou a vrátila se ke svým přátelům.

Po škole se Kami a její přátelé vydali na famfrpálové hřiště. Eveline nesla neviditelný plášť, zbytek relikvií si u sebe nechala Kami. Došli k hřišti a Kami se zhluboka nadechla. Eveline hodila přes všechny čtyři neviditelný plášť. Kami vytáhla z kapsy Kámen vzkříšení a rozhlédla se kolem. Někde tam, tam měl být Voldemort. Nebo aspoň jeho duše. Ta, kterou dnes přišli zničit.

Rozhlíželi se kolem už dobrých pět minut. A pak ho zahlédli. Ošklivé cosi, co vzdáleně připomínalo člověka, jak se rozhlíží po hřišti s rozzuřeným výrazem. Hledal Kami. Té začalo bít srdce. Popadla bezovou hůlku a hlesla: "Expelliarmus!" a vyslala kouzlo k Voldemortovi. Nevěděla, jestli u sebe vůbec má hůlku, ale bylo to to první, co jí přišlo na mysl. Udělalo to však víc škody, než užitku. Voldemort sice hůlku měl, ale to zároveň znamenalo, že kouzlo dokázal blokovat. Zároveň si všiml, odkud kouzlo přišlo a sám zaútočil. "Avada Kedavra!" Kami a přátelé chtěli uskočit, ale každý se vrhl jiným směrem, což mělo za následek, že z nich spadl neviditelný plášť. Kouzlo je ale naštěstí minulo.

Voldemortův smích se rozezněl po hřišti. Kami se vyškrábala na nohy a bleskově se vyhnula dalšímu Voldemortovu kouzlu. Sama opět použila Expelliarmus, ale opět neúspěšně. Kamini přátelé taky přidaly pár kouzel, ale Voldemort měl pořád dost síly, takže ani jeden z nich nebyl úspěšný. Kami začala pomalu ztrácet naději.

Ani netušila, jak se to stalo, ale najednou stál Voldemort jen pár kroků od ní. Stále na ni sesílal kouzla, kterým bylo težké uhýbat nebo se jim bránit v takové vzdálenosti. Už jí docházely síly. Eveline na Voldemorta náhle zaútočila zboku. Voldemort ji vztekle odhodil kouzlem a Kami, která už nedokázala jasně myslet, udělala to první, co ji napadlo. Popadla hůlku a bodla s ní Voldemorta přímo do srdce. Voldemort vykřikl a od místa, kde měl zabodnutou hůlku, se začala šířit po celém jeho těle zeleně zářící prasklina. Nakonec Voldemort pukl a Kami viděla jen moře jedovatě zeleného světla.

Kami se probudila zalitá potem. Ucítila vlnu úlevy, když si uvědomila, že leží ve své posteli. Mimoděk se dotkla jizvy na svém čele. Další šílený sen! Občas měla pocit, že je to ta jizva, co jí je způsobuje. Ta jizva, kterou získala po tom, co si rozbila čelo o branku, když hrála se spolužáky fotbal. Tenhle byl ze všech nejšílenější, pomyslela si. Potom se došla napít vody a šla opět spát. Jenom zadoufala, že ji nečeká další sen o Jasnovidecké škole čar a kouzel.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 10.

Kami a Iris šly skrčené tajnou chodbou směrem k Chroptící chýši. "Co vlastně budeme dělat v Chroptící chýši?" zeptala se Kami. Iris se zastavila. "Inu, tohle je čistě osobní záležitost." "Ale neříkalas, ať se nikde nezdržujeme?" Iris kývla hlavou. "Odsud budeme potom sledovat Harryho. Ale nejdřív chci být s ním." "S kým?" podivila se Kami, ale Iris neodpověděla.

Vlezly do Chroptící chýše. Podlaha byla zaprášená a nikde ani náznak toho, že by tu někdo v blízké době byl. "Rychle," pobízela Iris. "Musíme se schovat." Vzala Kami za ruku a zatáhla ji pod napůl rozpadlou postel u zdi. Na podlaze byl prach. Když tam obě vlezly, prach se rozvířil a Kami se rozkašlala. Náhle jí však Iris zacpala pusu. "Už jde!" špitla.

Kami upřela zrak na vchod, kterým přišly. Jeho dvířka se pomalu otevřela a Kami zahlédla bledou tvář Severuse Snapea. Ten vešel do místnosti a začala přecházet ze strany na stranu. Kami v sobě potlačila další zakašlání.

Dlouho se nedělo nic zvláštního, ale pak zazněl hlasitý hrom, objevil se zelený záblesk a najednou tam stála osoba v černém hábitu s kapucí přes hlavu. Kami se chytila za čelo. "Jizva," naznačila rty. Iris přikývla. Ukázala na osobu v černém a sotva slyšitelně šeptla: "Voldemort."

"Pane," zachraptěl Snape. Kami už věděla , co příjde. Najednou chápala, proč tu Iris chtěla být. Voldemort mluvil o bezové hůlce. O Brumbálovi. A o Snapeovi. Voldemort se náhle rozzuřil. "Myslí si, že bezová hůlka teď patří Severusovi!" problesklo Kami hlavou. V jizvě ji pálilo, jak Voldemortův vztek rostl. Najednou viděla Snapea, jak je hlavou i rameny zaseklý v kleci Voldemortova mazlíčka a viteálu - hada jménem Nagini. Voldemort mu dal pokyn v hadí řeči a Kami pochopila, že ho pobízí k zabití Snapea. V zápětí se ze Snapeova krku řinula krev a někdejšímu učiteli lektvarů se podlomila kolena.

Voldemort si sbalil svých pět švestek a zmizel z místnosti. Snape ležel na zemi a držel se za krvácející ránu. Kami se podívala na Iris. Po tvářích jí stékaly slzy, ale stále byla potichu. Do místnosti vstoupil Harry.

Snape mu dal své vzpomínky a poté z něho vyprchal i poslední zbytek života. Harry odešel. "Budeme ho sledovat?" zeptala se Kami. Iris přikývla. "Ano. Jdeme za ním."

Sledovaly Harryho zpátky do školy. U ředitelny, kam Harry vešel, se ale zastavily. "Tam za ním nepůjdeme. Obě víme, co v myslánce uvidí," řekla Iris. Pak poodešly a schovaly se v prázdné třídě. "Dej si kapuci přes hlavu a koukej, jestli nejde," řekla Iris. Kami ji poslechla. Po pár minutách Harry vyšel z ředitelny, zasažený tím, co spatřil ve Snapeových vzpomínkách. Kami dala Iris znamení. Harry odkráčel chodbou pryč. "Jdeme za ním," řekla Iris. "Jdeme si pro relikvie smrti."

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 9.

"Kéž bychom měli u nás na Jasnovidecké totéž," zašeptala Kami, když vstoupily do Komnaty nejvyšší potřeby. "Možná, že máme," usmála se Iris, "jen ji zatím nikdo neobjevil." Komnata byla v tu chvíli prázdná, protože vlastně nepotřebovaly nic víc, než prostor k přenesení se časem. Iris vytáhla obraceč času. Kami se naposledy zeptala: "Je to bezpečné?" "Kami, o jak dlouho se můžeš časem vrátit, aby to bylo bezpečné?" zeptala se Iris."O jednu hodinu," špitla Kami

"A jak dlouho to je, co se odehrála bitva o Bradavice?"

"Devatenáct let..."

Iris dala Kami obraceč času kolem krku a dodala: "Nikdo nás nesmí vidět a nesmíme nic z minulosti změnit. Pak budeme v relativním bezpečí." A začala počítat obrátky obraceče.

Všechno se dělo zrychleně. Komnata nejvyšší potřeby se měnila - zvětšovala se, zmenšovala, a její vybavení se měnilo z vteřiny na vteřinu. Koupelna, knihovna, sklad, tělocvična a na jeden zlomek okamžiku se celá komnata změnila v malou čarodějnou zoologickou plnou nejrůznějších magických potvor. Kami s Iris ovšem neměly čas se nad něčím takovým zamýšlet. Přenesly se o celých devatenáct let zpět. Komnata nejvyšší potřeby vypadala, jako nějaká podivná ubytovna. "Tak ji tu nechali žáci bradavické školy," odpověděla Iris na Kaminu nevyřčenou otázku. "Žili tady, nikdo je nemohl objevit. Teď však mají trochu jiné starosti a my ostatně taky. Natáhni si kapuci hábitu tak, aby ti nebylo vidět do obličeje. Hůlku nech ve svojí kapse, u nikoho se nezastavuj a nikomu se nesnaž pomoct, ani kdyby byl na pokraji smrti. Víš dobře, že nesmíme nic změnit," dodala a sama zkryla svůj obličej. Pak vzala Kami za ruku a vyrazily do chodeb Bradavické školy, které se jen hemžily bojujícímy skupinami. Kami se udržela a nikomu nepomáhala, ač pro ni bylo těžké sledovat mladé studenty zraněné padat k zemi, dokonce i když je neznala. Spatřila na chodbě svého bratra a jeho přátele v boji. S Iris kolem nich šikovně proběhly, takže to vypadalo, že honí nepřítele. Ve skutečnosti potřebovaly jen nepozorovaně projít.

Kami se naposledy ohlédla po svém bratrovi a místo toho spatřila obrovský výbuch. Ona i Iris už byly z jeho dosahu, ale Kami zabolelo u srdce, neboť věděla, co příjde. Zastavila se a nevnímala Irisino napomínání. "Kami, někdo si nás všimne! Kami pojď!" Malá čarodějka však měla jiné starosti. Sledovala svého bratra a jeho řátele, jak se hrabou zpod kamení a jak odhrnují sutiny z kamaráda, který už nevstal. Na malý okamžik se jí povedlo zahlédnout obličej nebohého chlapce. Podle rudých vlasů Kami poznala, že půjde o Weasleyovic chlapce. A pak si uvědomila, o koho se jedná. Iris ji už ale zatáhla za ruku a vlekla ji chodbami. Kami však stále měla před očima obraz mrtvého Freda Weaslyeho s jeho posledním úsměvem.

Posouvaly se hradem dál. Když se dostaly ze školy ven, Kami se konečně odvážila zeptat: "Kam to vlastně jdeme?" Iris odpověděla aniž by se zastavila: "Chroptící chýše. Musíme do Chroptící chýše." Přes školní pozemky pomalu došly až k vrbě mlátičce. "Ale přes ta nás do Chroptící chýše nepustí," namítla Kami. Iris se jen zasmála. "Štěstí pro Filche, že většina žáků nedovede vykouzlit patrona." Vytáhla hůlku a se slovy "expecto patronum" vyčarovala zářícího ptáka, který doletěl k vrbě a našel strávné místo na jejím kmeni, kterého se dotkl zobákem. To zajistilo Kami a Iris bezpečný průchod ke vstupu do tajné chodby, která vedla do Chroptící chýše. Když obě zalezly dovnitř, Irisin patron začal hořet bílými plameny, stala se z něj hromádka popela a pak zmizel. "Fénix," zašeptala Kami. "Tvůj patron je fénix!"

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 8.

Školnice Veselá vedla Mariana, Eveline, Solara a Kami. "Srážím každé z vašich kolejí deset bodů. A dostanete školní trest. Ten si odpykáte ještě teď, zrovna je tu někdo, komu byste se mohli hodit," zadrmolila školnice. Děti zamrazilo. Školní trest? Těď? Vždyť se měli sejít s Iris!To ale pochopitelně školnici říct nemohli. Byly by z toho velké trable pro ně i pro profesrku Darkovou. "Tak, tady proběhne školní trest," zachraplala školnice a ukázala na dveře učebny kouzelných formulí. Ale ne! problesklo hlavou všech čtyř dětí. V téhle učebně se přeci měli sejít s Iris! Co když ta ještě čeká a až Veselá otevře, tak ji uvidí a bude ztoho malér? Veselá otevřela. Profesorka Darková tam skutečně ještě čekala. Ale místo, aby se fofrem někam schovala, jen zvedla oči od knihy. "Vedu vám čtyři studenty na ten trest," zaskřehotala školnice. "Á, jistě, jistě!" řekla Iris a gestem ruky je vyzvala dál. Děti se překvapeně vešly. Školnice se spokojeně zachechtala a mumala si pro sebe při zavírání dveří: "Školní trest s Darkovou. Chachá! Už nikdy víc svoji kolej po večerce neopustí, smradi jedni mrňaví!" Když se klepání jejích klopek vzdálilo z doslechu, Iris promluvila k dětem: "Nazdar děcka!" Zněla až překvapivě vesele. "Ahoj!" "Dobrý den!" Jejich pozdravy se slily v jeden. "Iris," oslovila ji okamžitě Kami, "co tu děláš? Jak to, že tě Veselá nevyhnala, nebo něco? A jaký školní trest nám dáš? Omlouvám se, že nás chytli." Iris se jen zasmála. Mariana, Eveline a Solara to překvapilo, protože poprvé viděli profesorku Darkovou, jak se upřímně směje. "Jen klid," řekla Iris, "školní trest byl jen zástěrka naší schůze. Napadlo mě, že vás nejspíš chytí (ne, že bych vás měla za nějaké motaly, co se ani neumí schovat, ale Veselá vyšmejdí každého). Tak jsem si dala pozor, abych cestou sem na naší neveselou školnici Veselou narazila. Řekla jsem jí, že mám v této učebně práci. Naschvál jsem si důrazně postěžovala, že žádní studenti nemají školní trest, aby mi pomohli. A tak jste se dostali sem." Pak Iris pohlédla na Kaminy tři kamarády a dodala: "Děcka, ocenila bych, kdybychom si všichni mimo vyčování tykali. A říkejte mi Iris." Kami horlivě změnila téma: "Cos našla? Co by nám mohlo pomoci s bojem proti Voldemortovi?" Iris se zase jen zasmála. Sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla zlatý řetízek, na kterém visely maličké přesýpací hodiny. "Obraceč času?" podivili se všichni najednou. Iris kývla. "Neusiluje ministerstvo náhodou o jejich likvidaci?" zeptala se Eveline podezřívavě. "Ano, štěsí, že zatím ničí jen ty, které jim lidé donesou. Jen klid, Eveline, uděláme, co musíme a hned potom ho donesu na ministestvo ke zničení," ujišťovala ji Iris. "Jak nám obraceč času pomůže zastavit Voldemorta?" divila se Kami. "Víš, doufám, že pokud změníme minulost, přítomnost se změní přece taky, to snad víš, ne?" "Nic měnit nebudeme. Jen si z minulosti něco propůjčíme," odpověděla Iris.

V následujících deseti minutách se Iris a Kami vydaly pro dvě školní košťata a vrátily se zpět do třídy k Marianovi, Eveline a Solarovi. "Takže děcka, tady je plán. Já s Kami sletíme do Bradavic, posuneme se zpět do časů Bitvy o Bradavice, vezmeme neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezovou hůlku. Solare, Eveline, Mariane, vy zůstanete tady, budete nás krýt. Kdyby někdo přišel a ptal se po nás, řekněte, že jsme šly najít knihu, kterou jsem cestou ztratila. Vzhledem k tomu, jaká naše škola je, nám bude trvat pěkně dlouho, než cokoliv najdeme. Když se nevrátíme do půlnoci, vraťte se na své koleje a nedělejte si starosti, ano? Nic se nám nestane, poradíme si." Všechny děti horlivě přikyvovaly. Profesorka se otočila na Kami. "Tak jdem!"

Měly to štěstí, že cestou pro košťata na nikoho nenarazily. Propůjčily si dvě košťata a vydaly se k nejvyšší školní věži. "Odtamtud se nám poletí nejlépe," zdůvodnila to Iris. Skutečně se z té věže opravdu dobře startovalo. "Bradavice jsou odtud severozápadně!" zvolala Iris, snažíce se překřičet hlasitý vítr. Letěly tím směrem dlouho, na východě už se začalo červenat slunce. "Snad se ostatní už vrátili na koleje," pomyslela si Kami. Konečně se na obzoru objevila silueta Bradavické školy. "Už vidím hrad!" zvolala Kami. "COŽE?!" ozvalo se jí, jako odpověď. "UŽ VIDÍM HRAD!!"

Když dorazily k Bradavicím, bylo už slunce na nebi. Na famfrpálovém hřišti několik žáků poletovalo na košťatech. Podle barvy uniforem to byli studenti ze Zmijozelu. Při bližším pohledu si Kami něco uvědomila. "Iris!" vykřikla a ukázala prstem na hřiště. "Tam je můj synovec!" Iris se usmála a pak hestem ruky Kami naznačila aby ji následovala. Šikovně oknem vlétly do hradu. Právě probíhala hodina, takže nehrozilo, že by někoho potkaly. Iris náhle začala po chodbě chodit sem a tam. Kami nechápala. "Iris, co to vyvádíš?" "Potřebujeme bezpečné místo, na kterém se přeneseme v čase. Místo, kde budeme stoprocentně v bezpečí. Potřebujeme..." Před jejich očima se náhle objevily dveře a Kami pochopila. "Potřebujeme Komnatu nejvyšší potřeby."

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 7.

Celou cestu na hodinu si Kami prozpěvovala. Samou radostí si ani nevšimla na chodbě Mariana a srazila se s ním. Měla ale ze svéh přátelství s profesorkou Darkoou, tedy vlastně s Iris radost, takže se jen omluvila a a odhopsala pryč. Marian se za ní s podivením díval. Setkali se pak až ve třídě a on se okamžitě začal vyptávat. "Kami, nebylas náhodou před chvílí u Darkový v kabinetě?" "Byla," odpověděla vesele Kami. "Tak PROČ máš takovou radost?" podivil se Marian. Na to mu Kami neodpověděla, jen odhopsala ke katedře, aby odevzdala domácí úkol. "Co se to s ní děje?" říkal si Marian, spíš pro sebe, než pro Eveline a Solara, kteří seděli v lavici u něj. "Chová se divně," podotkl Solar. "Myslím, že je zamilovaná," řekla Eveline. Oba kluci na ni překvapeně a udiveně zírali. "No co?" bránila se Eveline. "Někdo se takhle chová, když se zamiluje." To už k nim ale přihopsala Kami. "Neuvěříte, co se stalo," řekla radostně. "Co?" ptali se dychtivě její tři kamarádi. "Darková je Snapeova starší sestra." "Cože?!" vyhrkli všichni tři. "Jo. Sama mi to řekla. A teď jsme kámošky! Mimo vyučování jí dokonce můžu říkat jménem!" Kami měla potíže, aby se radstí nerozkřičela. "Páni!" vydechla trojice jejích kamarádů jednohlasně. "A jak se vlastně jmenuje?" napadlo Eveline. "Iris," odpověděla Kami. "Jmenuje se Iris."

Druhý den ráno na snídani dětem jako obvykle přinesly sovy poštu. I ke Kami přistálo pár dopisů a jeden balík. Kami dopisy jen tak pohledem přelétla. Maminka a tatínek jí poslali hned tři dopisy a balíček byl taky od nich. Byl v něm nový čistý hábit, prý od starého známého (Kami se domnívala, že jednoho z prodavačů). A pak tu byl poslední dopis. Nebyl od jejích rodičů. Byl od Iris. A stálo v něm: "Milá Kami, sejdeme se večer v učebně kouzelných formulí. Zjistila jsem něco, co by nám mohlo pomoci porazit Voldemorta. Přivěd i své přátele. Iris." Kami dopis okamžitě ukázala svým přátelům, kteří nadšením poskakovali na židlích. "Co asi zjistila?" uvažovala nahlas Eveline. Marian přizvukoval: "Snad to vážně pomůže porazit Voldemorta." "Teda! Takovejhle dopis bych teda od učitelky nečekal," prohlásil Solar.

Den se strašně vlekl. Čtveřice dětí jen odpočítávala minuty do konce vyučování. A konečně byl tady. Teď už zbývalo jen, aby vydrželi do večera. Už na večeři si mezi sebou šeptali: "Už jen chviličku!" "Už to bude!" Najednou Kami došlo: "Co když nás někdo chytí?" "Cože?" podivili se její kamarádi. "Po večeři se přece máme vrátit na své koleje a zůstat tam! Jestli nás někdo uvidí venku, budeme z toho mít potíže!" A docvaklo to i všem ostatním. "No, tak se tam holt doplížíme, aby nás nikdo neviděl. Nemůže to být tak těžké," prohlásil Solar. Ukázalo se ovšem, že to těžké bylo. Už po východu z jídelny je někdo zastavil. Nebyl to však ani učitel, ani školnice Veselá (která většinou není moc veselá). Byla to jejich spolužačka z Mozkomoci, Majda Mysterová. "Slyšela jsem vás," řekla. Čtveřici kamarádů to vylekalo. Rozhodli se nakonec předstírat, že na žádnou tajnou schůzi nechystají, a že absoltně netuší, která bije. "Nemám zdání o čem to sakra mluvíš, Majdo!" prohlásila Eveline. Z jejího hlasu ale zněla značná nejistota. "Nemusíte předstírat, že jste tendopis nedostali. Nikomu nic neřeknu. Dávejte si pozor na Veselou. Každou sudou hodinu prochází školu, jestli není ve škole někdo nevítaný nebo naopak, jestli je žactvo v posteli," poradila ještě Majda a pak zmizela za rohem chodby. "Fajn, jdeme!" zašeptala rázně Eveline. Marian ji ale chytnul za hábit. "Eveline, vždyť je osm hodin. To znamená sudá hodina. To znamená, že Veselá je venku a prohlíží chodby." "Prosím tě, vždyť někteří studenti ještě večeří, to přeci nemá cenu prohlížet!" prohlásila Eveline. Marian si myslel své. Plížili se chodbami a dělali co nejmenší hluk. "Kudy je učebna kouzelných formulí?" ptala se Eveline. "Od jídelny do leva, nahoru po schodech na konci chodby a pak vlevo, vpravo a zase vlevo," odpověděl Solar. Ve škole se orientoval ze všech nejlépe. "Po schodech to bude těžký," řekl Marian. "Není, kde se tam schovat." Schody ovšem problémem nebyly. Až při cestě chodbou vlevo zaslechli za svými zády kroky. Protože tam nebyl žádný výběžek ani výklenek, aniroh, za který by se schovali, prostě se připlácli ke zdi. Kroky se blížily. Znělo to, jako když jde kůň po silnici - takové nějaké klapavé zvuky to byly. "Takhle klapou většinou klopky," oznámil Marian. Když si všimnul udivených výrazů jeho kamarádů, začal vysvětlovat: "Jsou to boty s velmi tvrdou podrážkou, dělá se ze dřeva nějakého kouzelného stromu, teď nevím, jakého. Následně se pak celé boty natřou mízou toho stromu. Díky tomu se na nich neudrží žádná špína - hned spadne, nebo steče. Nosí je hlavně uklízeči a-" "Veselá!" řekla Kami napůl šeptem, napůl křikem. "No, nevím, jestli je nosí i Veselá, ale vyloučené to není," řekl Marian. "Ale né! Veselá přece teď byla čistit tenrozlitý inkoust ve třetím patře. K tomu by se jí klopky hodily, nemyslíte?" povídá Kami. "No jo!" řekli Marian, Eveline a Solar jednohlasně a plácli se do čela. Klapání se ozývalo blíž a blíž. "A protože je teďka sudá hodina, tak nechala čištění, ani se nepřezula a vyrazila kontrolovat školu," zašeptala Kami. Paravidelné klapání se stále blížilo. Už nebylo pochyb, že školnice jde toutéž chodbou, co oni. "Jestli má oči v pořádku, tak nás uvidí," řekl Solar. "Ale ona je nemá v pořádku, Solare," namítla Eveline. "Nosí přeci tlusté, hodně tlusté brýle." "No, ale ty má nejspíš teď na sobě, ne?" opáčil pochybovačně Solar. "Teď ano, ale nemusí to tak zůstat," prohlásila Eveline a vytáhla hůlku. Školnice se objevila v chodbě. Eveline na ni namířila svou hůlku a řekla: "Wingardium Leviosa!" Brýle se vznesly asi metr nad školnici. Ta zaklela: "No zatraceně, kam mi zas ty brejle spadly?" Načež si klekla a začala šátrat rukama po zemi a hledat brýle. "To by bylo, honem odsud!" šeptla Eveline a otočila se. Její kamarádi ji následovali. Jakmile se ale Eveline přestala na kouzlo soustředit, brýle spadly na zem a roztříštily se na tisíce kousíčků. Školnice se překvapeně ohlédla. "Tak tady jsou! Kdo je jen mohl rozbít? A jak?" říkala si pro sebe. Čtveřice kamarádů se okamžitě vytratila. Klusali chodbou a neuvědomovali si, jaký při tom dělají hluk. Došlo jim to až, když za jejich zády zaskřípal hlas školnice Veselé s kouzlem spravenými brýlemi na nose. "Copak tady děláte?"

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 6.

Cestou na hodinu dějin kouzel nikdo z dětí ani nehlesl. Kami (kterou už pustili z ošetřovny, protože si byla jistá, že to zvládne) přemítala nad tím, co se stalo. Lord Voldemort se vrátil a tentokrát to bude ona, kdo s ním zřemě bude muset bojovat. Ostatní už dávali dohromady plán, jak Voldemorta zničí, když je to jen jeho duše. A byla tu ještě jedna nepříjemnost, která je tento den čekala. Dnes jim začínaly hodiny dějin kouzel a učila je profesorka Darková. Profesorka, kterou snad nikdo neměl rád. Zastihnout ji, jak se směje bylo asi stejně časté, jako slyšet jednorožce zpívat. Ovšem tady je nutné podotknout, že jednorožci čas od času zpívají. Zpívají své vlastní, jednorožčí písně. A stejně tak se i profesorka Darková čas od času zasmála. Ale zastihnout ji při tom bylo vážně těžké. Kvůli tomu ji mnoho žáků nemělo rádo. Kami navíc tato profesorka připomínala jednoho Bradavického profesora - profesora Snapea. Ani on se příliš nesmál, měl dokonce stejné vlasy, jako paní Darková, jen oči měla, narozdíl od Snapea ledově světlé (snape měl černé oči). Když došli na hodinu (byol to ještě pár minut před zvoněním) profesorka už tam byla. Byla to jejich první hodina s ní. Když vešli do tříd, učitelka překvapeně zvedla zrak. "To už jste tu?" řekla. "Očividně," odpověděl solar nezabarveným hlasem. "No já jen, že žáci většinou přicházejí až se zvoněním, nebo těsně po zvonění. Zvlášť pak prvňáci, kteří tu ještě tak trochu bloudí," řekla učitelka. "My už se tu docela orientujeme!" prohlásila pyšně Eveline, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. To, že našli hned napoprvé správnou cestu bylo zapříčiněno tím, že učebna dějin byla jen kousek od ošetřovny, kterou chvíli před tím navštívili. Sedli si tedy do svých lavic. Ve třídě bylo ticho, že slyšeli otřesy každého kroku, který kdo na chodbě udělal, protože ostatní spolužáci zřejmě ještě bloudili. Všechny čtyři děti popadly nějakou knihu, co měli po ruce a předstírali, že si čtou. Ve skutečnosti uvažovali o Lordu Voldemortovi. Se zvoněním do třídy vpadl zbytek žáků, kteří cestu nenašli o přestávce. Profesorka Darková udělala docházku a pak začala s výkladem: "Dnes si budeme povídat o bitvě o Bradavice. Roku..." Kami hltala každé její slovo - v bitvě o Bradavice byl i její bratr a byl to on, kdo vyhrál. Učitelka ale očividně její nadšení nesdílela. Mluvila chladně a nezabarveně. Přesně, jako profesor Snape! pomyslela si Kami. Ale najednou byli na konci celé bitvy a o Snapeovi ani zmínka. A přitom on měl na vítězství Bradavic také velký podíl. Když už se profesorka chystala toto učivo zakončit, Kami se neudržela. "A co profesor Snape?" zaptala se, aniž se přihlásila. "Slečno Potterová, pokud máte něco na srdci, ocenila bych, kdybyste se přihlásila a počkala, až vás vyvolám. Srážím Drakobiji jeden bod," řekla profesorka Darková. Kami se ale nevzdala. Zdvihla ruku až kdo ví kam a čekala, až ji profesorka vyvolá. A tak to udělala. "Ano, Kami?" vzdechla. "A co profesor Snape? Na bitvě o Bradavice se také podílel, stál by aspoň za zmínku." "O profesoru Snapeovi mluvit NEBUDEME!" štěkla učitelka. "Ale proč? Vy jste ho neměla ráda, nebo co?" divila se Kami. "Řekla jsem, že o něm nebudeme mluvit," procedila učitelka mezi zuby. Kami se přesto nedala odbýt. "Tak mi prozraďte , proč? Bez něj by Harry nevěděl, že musí zemřít." "TAK DOST!!!" křikla učitelka. "To stačí slečno Potterová. Po této hodině se sejdeme u mě v kabinetu." Od té chvíle už Kami ani nepípla. Po zvonění vstala a s Marianem, Eveline a Solarem se vydala ke kabinetu. Našla ho nějak podivně rychle. "Vážně nechceš, abychom tam šli s tebou?" ptala se Eveline. "Ne, měla bych tam jít sama," prohlásila Kami. Zaklepala a její kamárádi se s přáním štěstí vytratili na další hodinu. Profesorka Darková otevřela. "Vida, Potterová. Tak jste přišla," řekla a gestem ruky naznačila, aby šla dál. A tak Kami šla. Na jazyku ji stále svrběla ta stejná otázka. Když profesorka dlouho mlčela, tak už to nevydrzěla. "Paní profesorko, chci to vědět! Proč o Snapeovi nechcete mluvit? Nemáte ho ráda? Nepřipadá vám, že se dostatečně prosadil? Nebo je to proto, že zemřel v podstatě jen kvůli tomu, aby pán zla získal oddanost bezové hůlky? Což se nakonec stejně nepovedlo..." "SEVERUS SNAPE BYL MŮJ MLADŠÍ BRATR!" vykřikla profesorka Darková. Kami jen vytřeštila oči. "B-bratr? Severus Snape měl starší sestru?" divila se Kami. "Tomu se mi nechce věřit. Byl tak chladný... tak nepříjemný... že snad ani nemohl mít rodinu." "Ale on nebyl vždy takový," řekla učitelka. "Byl tak miloučký, když jsme byli děti. Byly mi tři roky, když se Severus narodil a už tehdy jsem věděla, že to bude můj nejoblíbenější bratr, i kdybych měla tisíce dalších. Byli jsme nerozlučná dvojka. Tady až do dne, kdy mi přišel dopis z Bradavic. Od té chvíle jsme se od sebe dost vzdálili. A když jsem do Bradavic nastoupila, psal mi snad každé tři dny. Celé prázdniny jsme vždy trávili spolu. Až pak ten rok, co mu bylo jedenáct... zkoušela jsem si doma kouzelné formulky a Severus šel ven sám. A tam potkal vaši matku. Bylo mi jasné, že tím dnem naše společné hry definitivně končí. Ale Severus byl šťastný a to bylo hlavní. V září šli oba do Bradavic. Severus mi cestou na nádraží neustále říkal, jak by rád, aby se oba dostali do stejné koleje. To vše přestalo, jakmile zahlédl Lily. Místo, aby si povídal se mnou, mluvil radši s ní. Dal jí přede mnou přednost. Ale byl šťastný. Nevadilomi, že mě napůl ignoroval, hlavně, že byl šťastný. Jeho první zklamání v Bradavicích přišlouž ten den, kdy jsme přijeli. To protože on šel do Zmijozelu a Lily šla do Nebelvíru. A tam taky potkala Jamese Pottera. Chtěl být milý, ale James byl byl k němu hrubý. Přesto však Severus dělal, co mohl, aby byla Lily veselá. Ale James to všechno kazil. Nevím, kdy se to zlomilo a James začal být na Lily hodný, ale stalo se. James se dočista změnil. Byl hodný, ale Severuse rád neměl. Prostě se... neměli rádi. Ovšem Lily Jamese ano. Tak nějak se to zvrtlo a... James a Lily se dali dohromady. A Severus začal být chladný. Odmítal mou pomoc, prakticky mě ignoroval. Ale tentokrát už mi to vadilo. Byl smutný. Avšak přesto se s ním stále čas od času dalo mluvit. Dokonce i když se James a Lily vzali, byl ještě docela v pořádku. Teda, tehdy jsem si to nemyslela, ale teď vím, že byl. Vše dovršilo v den, kdy Lily zemřela. To ho naprosto zničilo. Kdykoliv jsem někam přišla, on odešel. Vyhýbal se mi, jen zřídkakdy mi řekl jménem. Už to nebyl můj bráška Severus, jakého jsem znala. A protože jsem si nechtěla připomínat vše to, co Severuse změnilo, tak jsme dnes o něm nemluvili." Chvíli bylo ticho. Až ho Kami prolomila. "Nemějte to mamce za zlé. To, že si vzala tátu a ne Severuse." "Za lásku nezle obviňovat, Kami," opáčila učitekla. Zase bylo ticho... "...Já vím, jaké to je," řekla nakonec Kami. "Co?" "Já vím, jaké to je, když vás vlastní bratr ignoruje. Já sama mám bratra, který by klidně popřel mou existenci, kdyby se ho někdo zeptal. Chápu, že to není totéž, co prožíváte vy (nebo jste prožívala), ale stále s vámi jistý druh tohoto pocitu sdílím." Učitelka k ní pohlédla s vlídným úsměvem, který Kami velmi překvapil. "My dvě si budeme rozumět," prohlásila profesorka. "Mám ještě jednu otázku," řekla Kami po další chvilce ticha. "Jestli jste Snapeova sestra, tak proč se jmenujete Darková?" "Za těch pár desítek let jsem si stihla najít manžela. Zemřel během bitvy o Bradavice." Zase bylo ticho. "Asi bych měla jít, paní profesorko," protrhla Kami opět ticho. "Mimo vyučování jsem pro tebe Iris, Kami," usmála se znovu profesorka. Kamiina tvář zářila jako sluníčko. "V-vážně?" zakoktala k tomu. "Ano. Myslím, že mi dvě bychom měly držet spolu," opáčila profesorka. "A těď už běž," dodala, "ať nepříjdeš pozdě na hodinu. A buď opatrná. Nechceme přece, abys snad měla jizvy dvě." Spiklenecky na Kami mrkla a usmála se. Kami jí úsměv oplatila a vyklouzla ze dveří.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 5.

Tuto kapitolu Kami Potterové bych ráda věnovala své spolužačce a kamarádce, která mě inspirovala k napsání tohoto příběhu a stále mi spolu s ostatními spolužačkami poskytuje spoustu inspirace (nejen) pro tento příběh. Díky. Velké poděkování pak taky patří mým věrnýmm čtenářům, kteří udržují můj blog "naživu".

Konečně přišel den, na který se všichni těšili - den prvního famfrpálu. Byl to sice jen cvičný zápas, ale na tribunách byli diváci, jako, kdyby byl pravý. Už měli za sebou i druhou hodinu kontroly nad koštětem, takže všichni byli připraveni. Učitelka jim vysvětlila pravidla. Pak jim rozdělila role. "Kami, ty budeš chytačka. Vím, že na to máš. Marian bude brankář. Eveline, myslím, že jsi jako stvořená pro roli odražečky. Solare, buď tak laskav, pojď blíž. Tak. Ty budeš taky odražeč. A Lucie bude..." Zbytek učitelčiny řeči děti prakticky ignorovali. Když věděli, co jsou oni, byli spokojeni. Jen se pomalu chystali a rozcvičovali. "Budete hrát proti druhákům. Hra začíná za deset minut," oznámila učitelka a pak ještě dodala: "Protože normální zlatonky jsou moc speciální, tenhle tréninkový zápas budeme používat modrou zlatonku." "No, ale to už nebude zlatonka, ne?" zasmál se Solar. V zápětí ale jejich zábavu přerušila profesorka Darková. "Běžte se chystat, děti a nepřekážejte tady!" Pohodila svými černými dlohými vlasy a probodla děti pohledem svých černých očí. Děti se mlčky odšouraly do šaten, převléknout se. "Ta učitelka je strašná! Co má sakra za problém?" stěžoval si Marian. "Mě někoho strašně připomíná..." podotkla Kami. "Kami, ne! Nezačínej zase!" okřikla jí okamžitě Eveline. "Nemůžu si pomoct," bránila se Kami. To už byli u šaten v podobě velkých stanů. Během několika minut byli plně připraveni na zápas. Vylezli tedy z šaten a stoupli si vedle školních košťat ležících na zemi, která měli ještě používat. Naproti nim stál druhý ročník. Učitelé jim dali pokyn k nasednutí na košťata. Paní učitelka celý zápas uvedla: "Vážení přátelé, díky, že jste přišli. Dnes uvidíte zápas našich druháků a vůbec první zápas našich prvňáků. Zvedl se bouřlivý potlesk. Zazněl gong, ohlašující začátek zápasu. Žáci se vznesli do vzduchu. "Zápas začal. Míče se zmocnil Alex Florence od druháků... Ale! Sebrala mu ho Lucka Vodnářová z prvního ročníku," začala komentátorka, kterou dnes byla učitelka lektvarů, třídní učitelka páťáků paní Lesová. Kami nejprve sledovala zápas ze vzduchu, ale když kolem ní proletěla zlatonka, hned si vzpomněla, co tu vlastně dělá. Vrhla se za zlatonkou. Kličkovala mezi spoluhráči a myslela jen na zlatonku. Na chvíli se rozhlédla, kde je chytač druháků, ale vůbec nespomalila, aby zlatonku neztratila. Její soupeř se stále rozhlížel, a tak se Kami dál hnala za zlatonkou. Už jí skoro měla. Už byla na dosah. Následující události se seběhly hrozně rychle. Před Kami se zčistajasna zjevila branka. Fotbalová, úplně stejná, jakou popisovala Lucie. Kami se vyděsila, letěla moc rychle a nestihla zabrzdit, tak se aspoň pokusila zatočit. Nevyhnula se brance úplně, zavadila o ní čelem. A zrovna o roh. Ozvalo se břinknutí branky. Kami bolestně zakňučela. Přistála a nohy se jí zabořily do písku famfrpálového hřiště. Upustila koště na zem a udělala pár potácivých kroků. V hlavě cítila svůj puls a ucítila taky jak jí její horká krev stéká po čele. Do očí jí vhrkly slzy, které už nebyla schopná ovládat. Před očima se jí dělaly mžitky, které postupně zaplňovaly celý její výhled. Ještě uviděla své kamarády, jak se snáší na koštěti k zemi. Kami se podlomily nohy a spadla na zem. Mžitky před jejíma očima ztmavly až neviděla nic než tmu. Poslední, co byla schopná tak nějak vnímat byly hasy jejích kamarádů, které jí zněly až podivně vzdálené. "Kaaamiii!" volala Eveline. "Cooo jeee tiii?" to byl Solar."Chudák holka! No tak pomozte jí někdooo!" křičel Marian. Pak už byla jen tma a ticho. Aspoň pro Kami. Její kamarádi k ní běželi se starostlivými výrazy na tváři. "Kami! Koukejte, teče jí krev!" staral se Marian. "Skočím pro doktora!" nabízela se Eveline. "Není třeba, už jsem tu!" řekla zdravotnice, která přiběhla hned, jak slyšela tu ránu. Sklonila se ke Kami a prohlédla jí ránu. "Není to nic vážného,bude naprosto v pořádku. Musím jí to ale hned vydezinfikovat," oznámila zdravotnice a vytáhla z lékáničky dezinfekci a pár kapesníků. Hlavu jí ošetřila, ale prohlásila, že jí musí vzít na oštřovnu, protože se to nejspíš bude muset šít ("Nepěkná mudlovská metoda je to," prohlásila zdravotnice). Šít se to nemuselo, stačilo zcelovací kouzlo. "Jizva jí tam ale zůstane," řekla ošetřovatelka. Ona, Eveline, Solar, Marian a učitelka létání teď stáli u Kaminy postele na ošetřovně a ustaraně se na ni koukali, jak spí. Na čele měla velkou náplast a vlasy stále špinavé od krve. "Bude si muset umýt hlavu, až se vzbudí," prohlásila Eveline. "Myslím, že to nebude zrovna její největší starost," řekl jí na to Solar. "Teď bychom hlavně měli zjistit, kde se tam ta branka vzala," vmísila se do rozhovoru učitelka létání. "Doufám, že je vám ale jasné, že nikdo z učitelského sboru by toto neudělal nikomu, o to méně svému žákovi, o to méně někomu z Potterů," upozornila zdravotnice. "Vím, vždyť jsem sama součástí učitelského sboru." "Ale kdo by se byl schopen dostat na Jasnovideckou? Musel by to být mocný čaroděj, protože pokud to nebyl nikdo z učitelů, pak musel přelstít ochranná kouzla." V tu chvíli všechny tři děti načaly: "My myslíme, že to byl...." "Voldemort." "Kami?" vyhrkli všichni, protože to ona za děti dokončila větu. "Chvála bohu, že ti nic není!" zaradoval se Marian a objal jí. "Tedy skoro nic. Máš na čele jizvu, ale to je naštěstí vše," dodala Eveline. a přidala se k Marianovi - taky Kami objala. Solar se přidal také a chvíli takhle zůstali, než tuto láskyplnou scénu přerušila učitelka létání. "Co jste říkali s tím Voldemortem?" "Myslíme, že to byl on, kdo Kami zranil," řekla Eveline. "Když jsem se uhodila o fotbalovou branku (fotbal je mudlovský sport). Stejnou viděla i Lucie na naší první hodině létání. Není to zvláštní, že se objevila dvakrát u té stejné třídy? Navíc se mezi lidmi šušká, že se Lord Voldemort vrátil. Jsem Potterova sestra - je logické, že jde po mně. Přeci to dokonale zapadá!" prohlásila Kami. "Zapomínáte ale na jednu věc, slečno Potterová," upozornila ji učitelka. "A to sice, že Lord Voldemort je už devatenáct dlouhých let po smrti." "To je pravda, ale jak říká moje mamka - zlo si vždy najde svého pána. A navíc - co vím, tak můj brácha zabil jen Voldemortovo tělo. Duši samozřejmě taky, ale co když třeba část zbyla? Úplně malilinkatá, jan malininkatá. Když s ním můj bratr bojoval poprvé, měl taky jenom hlavu na jiném člověku," řekla Kami. "To máte sice pravdu, ale já si nemyslím, že nějaká jeho část zbyla," stála si za svým profesorka. V tu chvíli Kami z čela spadla náplast a z její jizvy se na chvíli stal nápis: "Lord Voldemort je zpět." "Je tohle dostačující znamení?" zeptala se Kami

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 4.

Hned, jak zazvonilo, žáci se vyhrnuli ze třídy. Teď je čekala hodina létání na koštěti. Většina dětí se hrozně těšila, zejména Kami, která vždycky chtěla létat a od nedávna si chce zalétat spolu se svou sovou. Jejich učitelka jim po zvonění na hodinu rozdala školní košťata. Někteří sice namítali, že mají košťata svá, ale učitelka chtěla, aby tři první hodiny létali na školních košťatech a pak už mohou užívat svá. Když tedy každému po pravém boku leželo koště, učitelka řekla: "Řekněte ,Hop´ a koště vám vletí do ruky. Nemusí se to napoprvé povést." "Paní učitelko," ozvala se Eveline, "proč je nemůžeme prostě zvednout?" "Výborná otázka, slečno! Tři body pro Děsuvzdor!" usmála se učitelka. "A zvednout je nemůžete, košťata se brání. Poslouchají pouze na kouzelnou formulku," vysvětlila učitelka. Žáci tedy natáhli ruce nad košťata a za chvíli už hřištěm znělo "Hop!" ze všech stran. První měl koště v rukou Solar. Eveline nad koštětem máchala rukou a volala pořád dokola kouzelnou formulku. Solar se k ní otočil a začal jí radit: "Eve, nemáchej tak těma rukama. V klidu! Tak. A nekřič tolik. Stačí normálně, klidně. A ne tolikrát za sebou. Zkus to teď!" A Eveline měla koště v ruce hned po dalším pokusu. Otočila se na Solara, usmála se a poděkovala. Solar se trošku začervenal. Bylo to ale tak málo, že to nikdo nepoznal. Když měli všichni košťata, učitelka ještě rychle řekla: "Dnes a příští hodinu budeme cvičit kontrolu nad koštětem a když to všem půjde, tak už si přespříští hodinu zkusíme zahrát famfrpál." Kami vykulila oči. "Famfrpál? Ten je ale povolený až od čtvrtého ročníku!" "Je povoleno ho hrát od čtvrtého ročníku. Na Jasnovidecké už se ale trénuje od první třídy. Odsud jsou jedni z nejlepších famfrpálistů. To ale nekaždý ví," vysvětlila učitelka. Kami pokývala hlavou, že jako pochopila. "Tak a teď už dost řečí, nasedněte na košťata a šup, šup, letíme!" Žáci tedy na košťata nasedli. "Stačí, když se odrazíte od země," radila učitelka. Mnoho žáků se dlouho neúspěšně pokoušelo vzlétnout, jiní už dělali osmé kolečko kolem hřiště. Nakonec se i těm méně šikovným povedlo dostat se do vzduchu. Někteří měli potíže, Lucka Vodnářová dokonce spadla. Bylo to ale z malé výšky, takže se jí nic nestalo. Kami , Marian Solar i Eveline svá košťata perfektně létali kolečka , osmičky a jiné útvary, po svolení učitelky dokonce závodili. Většinou tyto závody zkončily nerozhodně. Učitelka se mohla chválou roztrhat. Všichni čtyři dostali na konci jedničku z kontroly nad koštětem a každý navíc získal jeden bod pro svou kolej. Všichni byli létáním přímo nadšeni. "Viděli jste můj ten můj let vzhůru nohama?" ptala se nadšeně Kami. "Jo! To bylo super! A můj let střemhlav - už jsem myslel, že to nevyberu a rozsekám se o zem, ale nakonec se mi to povedlo," řekl Marian. Ostatní uznale pokývali. "A já... To jak jsem udělala salto..." nadšeně načala Eveline. "To bylo totálně super!" dokončil za ní Solar. "Už se těším na další hodinu létání!" dodával ještě. Všichni souhlasně pokývali. Nebyli sami, kdo hodinu létání chválil. Lucka Vodnářová ale řekla, že během té hodiny se stalo něco zvláštního. Těsně něž spadla, uviděla prý kousek u ní branku. Nikdo jiný to nemohl potvrdit, ale řekli, že nemožné to nebylo. Kami z Lucky vytáhla všechno, co si Lucka o té brance pamatovala. "Nóó... byla taková divná. Neumím popsat ten tvar, nakreslím ti to," řekla Lucie, popadla papír a nakreslila fotbalovou branku. Kami pokývala hlavou se slovy: "Vím, co to je za branku. Je na jeden mudlovský sport." "Měla červené a bílé proužky, asi takhle," dodala Lucka a přikreslila do obrázku pruhy. "Jáásně," řekla Kami, se zamyšleným výrazem ve tváři. "A říkáš, že hned, jak jsi spadla, tak zmizela?" "Jo, hnedka." "To je divné, moc, moc divné," říkala si Kami. "A nikdo kolem tebe nebyl?" "Ne, v okruhu deseti metrů nikdo nebyl." "Zajímavé..." řekla opět zamyšleně Kami. Ještě ten večer se Kami sešla s Eveline ve společenské místnosti a začala se jí vyptávat. "Eveline, tvůj táta dělá na ministerstvu, že?" "Jo, ale proč..." "Co víš o Voldemortovi? A řekni mi všechno! Každou věc, co víš!" "N-no... Lord Voldemort je ze smíšené rodiny - matka čarodějka, otec mudla. I když to není úplně správně řečeno. Tom Riddle - původní verze lorda Voldemorta byl jejich syn. Jeho matka ale použila na jeho otce lektvar lásky - ten nejsilnější. A proto lord Voldemort necítí lásku." "A co umí? Myslím lord Voldemort." "Nóó... používá (nebo používal, pokud se ještě nevrátil) černou magii. Mluví s hady, užíval magii zvanou viteál (o té si jistě už slyšela) a..." "Umí se přeměnit v nějaké předměty?" vypálila Kami. "Nóó... Asi jó. Když umí svojí duši rozporcovat na sedm částí, což téměř nikdo jiný zatím nedokázal, proč by nemohl zvládnout něco, co dokáže i stovka dalších čarodějů? Jestli ale mluvíš o té brance, tak to mohl být i kdokoliv jiný. Nemůžeme určit, zda se zkutečně vrátil. Neměj strach. "Dobře," kývla Kami.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 3.

Veselé Vánoce všem závislákům, co jsou i o vánocích na počítači!

Vedoucí dětem ukázali pokoje i umývárny, společenské místnosti jednotlivých kolejí i společenskou místnost, kterou všichni sdíleli. Tam se také po vybalování všechny čtyři děti sešly. Chvíli si povídaly a potom je vedoucí poslali spát. Kami ale usnout vůbec nemohla. Měla špatný pocit, že se brzy stane něco zlého. A tak si sedla na okno a vzala si k sobě klec se svou sovou. Chvíli tam tak seděla. nakonec k sově promluvila. "Nikdy jsem vlastně nad tvým chováním neuvažovala. Proč se ke mně tak chováš?" Sova houkla a klovla do mříží. "Tobě se nelíbí v té kleci, viď? Tak pojď," řekla a klec otevřela. Sova vyhopla z klece a vesele zahoukala. Pak si stoupla na Kaminu nataženou nohu a jako kočka se jí začala otírat hlavu o ruku. A tak jí Kami začala hladit po peří. "Ty jsi zvláštní zvíře," řekla Kami. "Měla bych tě taky nějak pojmenovat. Co třeba... Hedvida? Je to podobné, jako Hedvika. Tak se jmenovala sova mého bratra. Na její počest a památku bych ti tedy mohla říkat Hedvida. Co myslíš?" otočila se Kami na sovu. Sovička pokývala hlavou a oběma došlo, že se z nich staly kamarádky. Kami zívla. Sova ovšem nevypadala ani trochu unaveně (nejspíš protože je to sova). Do klece ovšem vlést nehodlala a ani Kami se nechtělo Hedvidu zavírat zpět. Ovšem sova je noční pták a kdyby zůstala v pokoji, nejspíš by tam ráno byl veliký nepořádek. Už i sama sova koukala z okna, občas roztáhla křídla a nervózně zahoukala. Kami také pohlédla z okna a poté ho otevřela. Sova nadšeně vylétla do temné noci, ale díky bílému peří byla vidět ještě dlouho, až se z ní stala jen bílá skvrna na obloze, jako by byla jednou z hvězd. Kami přepadla nejistota, ale pak si uvědomila, že jsetli jsou kamarádky, tak se vrátí. Nepříjemný pocit byl znenadání ten tam. A Kami šla v klidu spát. Ráno před vyučováním se celá čtveřice sešla ve společenské místnosti. Eveline se bez ustání mazlila s Čumáčkem, Bibi se neustíle snažila schovat se před ním za Marianovými zády. Solar se mezitím marně pokoušel chytit Rozárku. A Kami koukala z okna. Ale jediné, co viděla, byla nějaká třída na hodině létání na koštěti. Marian si všiml jako první, že se s Kami něco děje. "Kde máš sovu?" zeptal se. "Někde venku poletuje," řekla Kami suše. "Jak se tam dostala? Ona ti uletěla?" byla zvědavá Eveline. "Není to sova so klece. Ona se vrátí," uklidňovala Kami spíš sebe, než ji. Solar chtěl něco říct, ale ozvalo se první zvonění. To znamenalo, že žáci se mají začít přesouvat do svých tříd. A tak i Kami, Eveline, Solar a Marian vyrazili na svou první hodinu kouzlení. Dorazili akorát se zvoněním. Celí zadýchaní si sedli na svá místa. Učitelce, která přišla trčely vlasy do všech stran, ovšem vypadalo to, že to je úplně normální a že je to její běžný účes. "Dobrý den, žáci. Nesmějte se! Posaďte se. Ticho!" mlela učitelka, aniž by kdokoli udělal jakýkoliv zvuk. Žáci si zděšeně sedli a snažili se být zticha. "Vítám vás na vaší první hodině kouzlení, děcka! Dneska se naučíme lehké levitační kouzlo. Nějaké dotazy? Ne? Fajn!" řekla zase učitelka ignorující všechny hlásící se žáky, kteří měli dotaz. Rozdala žákům bílá husí pera. "Tak, hůlky do rukou a jedem. Zaklínadlo je: Wingadium Leviosa," zadrmolila tak, že jí skoro nerozuměli. Popadli tedy své hůlky a začali se snažit donutit pírka levitovat. "Wingadium Leviosa!" znělo celou třídou. Ani jedno pírko se ale nevzneslo. Všichni se snažili, jak jen mohli, ale stále nic. První, kdo toto "prokletí" zlomil byla Kami. "Wingadium Leviosa!" vlastně už téměř křičela. Pírko se vzneslo vysoko nad hlavy žáků. "Jo, zapomněla jsem vám říct, že s hůlkami byste neměli tolik mávat," zvedla učitelka zrak od svých novin Denního věštce. Žáci naštvaně zakňučeli. O pár vteřin později už třídou poletovala pírka, jak kdyby někdo roztrhal polštář. Kami se otočila k oknu. Na malý okamžik se jí zdálo, jakoby se tam zablesklo něco bíleho s černými tečkami po těle. A po chvíli zase! Za oknem občas vykukoval tento záhadný tvor. Brzy si Kami všimla, že to stvoření má peří. Když o pár chvil později ten opeřenec zahoukal, nebylo o čem pochybovat - Hedvida se vrátila! Když se tam Kami chvíli dívala, Hedvida vykoukla a zůstala vidět. Kami se zdálo, že se sova trochu usmála. Pak zahoukala, přitom dvakrát vesele hodila hlavou a vzlétla. Kami si všimla, jak Hedvida přilétla k hřišti na famfrpál - oblíbený čarodějnický sport. Sova prolétla třemi "obručemi", které slouží, jako branky, prokličkovala mezi imaginárními mi hrači a nad tribunami letěla vzhůru nohama. Celý let zakončila úžasnou otočkou vzad. Pak opustila hřiště a ztratila se v dálce. A v tu chvíli Kami dostala nápad.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 2.

Pořád nemůžu uvěřit, že už mám letos třetí sešit na poznamenání domácích úkolů... To bude tím, že tam bez ustání píšu Kami Potterovou a kreslím poníky. Jo, vzpomínáte, jak jsem slibovala, že brzy bude Kočičí bratrstvo? Nebude. Teda nebude brzy, bude, až najdu stránku, která mi zmizela. A teď pojďme konečně na tu Kami. PS: Všimli jste si, že zítra jsou Vánoce? Protože já ne.

Kami si sedla na sedadlo. Kupé bylo prázdné a tak začala mluvit se svou sovou. "Tak jak se máš?" Sova tiše houkla. "A co děláš?" Sova houkla znovu a hlasitěji. "Ty nejsi moc upovídaná, co? Zkusím si tě pohladit," řekla Kami a opatrně strčila prst skrz mříže. Sova se po ní okamžitě ohnala. "Jejda!" vykřikla Kami. "Povídáš si se svou sovou?" ozval se ode dveří kupé neznámý hlas. Kami vzhlédla. Ve dveřích stála holka s dlouhými rovnými blonďatými vlasy. "Nooo... Jo. Slyšela jsem, že to pomáhá při získávání téé... noo... vzájemné důvěry," řekla Kami nervózně, protože nechtěla vypadat jako nějaký blázen. "To zní zajímavě. Jmenuji se Eveline Luciášová," řekla ta dívka. "Já jsem Kami Potterová," řekla zase Kami. "Počkej, řekla jsi..." nedořekla Eveline. "Jo, řekla jsem ,Potterová´," přerušila jí Kami. "Ale.. nemáš snad nic společného s tím... s tím Harrym Potterem?" řekla Eveline. "Vlastně on je můj starší bratr," odpověděla Kami naprosto klidně, jako, kdyby to snad bylo normální, že je dcera lidí, kteří mají být dávno po smrti. "Ale... jak to?" divila se Eveline."Vždyť rodiče Harryho Pottera už jsou dvacet let po smrti!" A tak jí Kami vysvětlila, jak to bylo s její rodinou, proč nešla do Bradavic a proč o nich její bratr neví. "To je super! Ale měla bys být opatrná. Nemůžeš hned každému vypovídat, jak se věci mají. Mně sice můžeš věřit, ale jestli se pán zla třeba někdy vrátí (nebo se už vrátil a my o něm jen nevíme), tak bude mít komplice. A ti z tebe budou chtít vytáhnout informace. Jistě se budou tvářit, jako přátelé, ale budou přesný opak," upozornila jí Eveline. "Ty o tom nějak moc víš," podivila se Kami. "Můj táta pracuje na ministerstvu, jako viceministr obrany proti černé magii. O pánovi zla mi toho řekl hodně," chlubila se Eveline a sedla si naproti Kami. Najednou se ve dveřích objevil kluk. "Ahoj. Můžu si k vám přisednout? Nikde jinde není místo," řekl. "Jasně, pojď dál!" řekly holky jednohlasně. Kluk vešel do kupé. Po jeho rameni lezla mourovatá kočka. "Jé, ta je roztomilá!" začala se nad ní rozplívat Kami a natáhla ruku, aby si jí pohladila. Načež kočka zaprskala a ohnala se po Kami drápkem. "Ty asi nemáš zrovna štěatí, co se týče vztahů se zvířaty.!" zasmála se Eveline. "Bibi, nech jí na pokoji!" napomenul kočku chlapec a jeho vlasy dostaly rudou barvu a oči se změnily v malé plamínky. Tato rychlá změna obě dívky tak překvapila, až se neudržely a vykřikly. "Jen klid!" uklidňoval je kluk. "To je normální. Moje vlasy a oči se mění podle mé nálady. Když je vše v pořádku, tak jsou mé oči a vlasy modré. A za Bibi se omlouvám, není zvyklá na cizí lidi." "To je dobrý. Není jediná," řekla Kami. Najednou se ve dveřích objevil další kluk. "Já se omlouvám... Můžu si k vám sednout? Nik..." načal a ostatní za něj dokončili: "Nikde jinde není místo. My víme." Chlapec se tedy posadil na jediné místo, které zbylo, což bylo to vedle Eveline. "Jmenuji se Solar," řekl. "Když už jsme u toho," řekl majite Bibi, "nepředstavil jsem se. jmenuji se Marian." "Marian, to je zvláštní jméno," usmála se Kami. "Jejda!" vykřikl najednou Solar. Z kapsy mu totiž vyskočila ropucha. Kami po ní bleskurychle chňapla rukama. A úspěšně. Potom jí následně podala Solarovi. "Dík. A ty mi už neutíkej, Rozárko!" okřikl svou ropuchu. Asi vteřinu potom, co se tohle stalo se zpod sedadla ozvazlo zapískání. "Copak, Čumáčku?" koukla pod sedadlo Eveline a vytáhla malou klec, ve které byla myška. V tu chvíli Bibi zaprskala a vyděšeně vylezla svému pánu na rameno. Na to Kami, Eveline i Solar hleděli s údivem. "Bojí se myší," vysvětlil Marian. Načež trojice ostatních dětí vybuchlo smíchy. Bibi se zatvářila smutně a poníženě. První to zpozorovala Kami. "No, ale to je přece úplně normální, že se bojí myší, ne?" řekla. "Kami, promiň, ale to skutečně normální není," řekla Eveline. Kami jí kopla do holeně. "Jo. jasně... Je to úplně normální," řekla, protože nestála o další kopanec. Kočka se přestala tvářit zahanbeně. Stále se ovšem chovala ostražitě, kdykoliv na ní myš pohlédla. "Stejně je to zvláštní," řekl Solar, "že se kočka bojí myší." "nikdo neví, proč to dělá. Utíká před nimi už od kotěte," řekl Marian. Eveline vykoukla z okna. "Měli bychom si vzít hábity, za chvíli tam budeme," řekla. Oblékli si tedy své pláště. Chvíli nato zaskřípaly brzdy vlaku. Děti vystoupily a za chvíli zmizely v tlačenici studentů. nikdo nevěděl přesně jak (nejspíš proto, že ani pořádně neviděli na cestu), ale najednou se ocitli v hlavním sále, v aule. Židle a stoly byly ve čtyřech řadách. Žádný z nováčků neměl nejmenší tušení, kam by si měli sednout. Jeden z učitelů se protáhl davem a každému nováčkovi řekl, aby si nesedali a že se za chvíli dozví, proč. proto tedy prvňáčci stáli a čekali. Před nimi byl na vyvýšené části auly stůl. Za ním seděli učitelé a přímo veprostřed ředitel. teda všichni si mysleli, že to je ředitel. Měl dlouhé šedé vousy zapletené do copánku. Kdyby nebyly, asi by sahaly až na zem. Vlasy měl oproti nim o dost kratší. sahaly mu jen něco málo nad ramena. Ten muž teď vstal a kývnul na profesorku, která seděla hned vedle něj. Ona mu kývnutí oplatila a vzala do ruky zvon, co byl na stole a zazvonila s ním. Zvuk toho zvonu nebyl ani trochu ostrý a už vůbec ne nepříjemný. Měl jen žáky klidným způsobem utišit. Když celý sál zmlkl, ředitel začal mluvit. "Vítám vás, milí studenti v novém školním roce. Moje jméno je Řehoř Vrtinožka." Jakmile své jméno vyslovil, několik žáků se uchechtlo. Ředitel to přešel bez jediné reakce, jakoby si toho ani nevšiml. Bylo vidět, že je zvyklý. "Jsem ředitel této školy, to už vám, ale jistě došlo. Jako vždy i tento rok tu máme až překvapivý počet prvňáků. Ti budou teď rozřazeni do jednotlivých kolejí. Pro ty, kteří to ještě neví: Naše škola se dělí na čtyři koleje. Děsuvzdor, Drakobij, Lukotvor a Mozkomoc." "Nebo taky odvážlivci, válečníci, zruční kouzelníci a mudrcové," pošeptal ostatním Marian. "Rozdělíme vás pomocí vševidoucích holí," dokončil ředitel. "Ach jo," povzdechla si Kami. "Já myslela, že nás přiřadí moudrý klobouk." "Jakýže klobouk?" podivila se Eveline. "Moudrý klolbouk," řekla Kami, "tím se rozdělují žáci v Bradavicích." "Já nevím, zda sis toho všimla, Kami, ale tohle NEJSOU Bradavice, tohle je Jasnovidecká," řekla Eveline. Mezitím už profesorka volala studenty k sobě. "Lucie Vodnářová!" Dívka, kterou volala se propletla mezi lidmi a stoupla si mezi čtyři vztyčené hole. "Každá z těchto holí symbolizuje jednu kolej," vysvětlila profesorka. Hole se náhle rozklepaly a dívka se vznesla asi tři metry nad zem. Chvilku křičela, potom se jen tvářila zděšeně. Po půl minutě z jedné hole vyšlo světle modré světlo. Dívka se vrátila na zem. "Modrá... Gratuluji, slečno Vodnářová. Děsuvzdor!" usmála se profesorka. Dívka se za mohutného potlesku vrhla k Děsuvzdorskému stolu. A takhle si je postupně volali. Až došla řada na Mariana. "Marian Hvězdný!" Chlapec se tedy vydal doprostřed toho čtverce z holí. Vznesl se. Pár vteřin tam poletoval a pak jedna hůl zazářila fialově a Marian se snesl k zemi. "Gratuluji, mladý muži. Mozkomoc!" zvolala profesorka. O chvíli později zavolali Eveline. Když se vznesla, překvapeně vykřikla, ale to bylo vše. Její hůl zářila modře. "Výborně, mladá dámo," usmála se na ni profesorka. "Děsuvzdor!" Hned po ní šel Solar. Jeho hůl svítila žlutě. "No skvěle. Lukotvor!" zvolala profesorka. A pět minut nato už si volali Kami. Kami se vznesla, ale zůstala ve vzduchu až podezřele dlouho. Hole se očividně nemohly rozhodnout. nakonec jedna zazářila růžově. "Gratuluji. mladá slečno. Drakobij!" řekla profesorka. Kami se zatvářila vesele, i když byla i trochu zklamaná, že se nepřipojí k některému z jejích kamarádů. Zamířila až na konec svého stolu, protože tam seděli i její přátelé a povídali si. "To je škoda, že jsme každý na jiné koleji," povzdychla si Eveline. "Jen se neboj, Eve, jednou se nám to jistě bude hodit," povzbuzoval Solar. Když byli všichni rozděleni, jejich vedoucí je odvedli na koleje.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 1.

Na začátek chci jen upozornit, že tohle je fanfikce na Harryho Pottera a obsahuje spoilery. PS: Díky všem, co mě donutili to sem dát.

Kami vyšla před dům a zahleděla se do dáli. Dnes by jí měla přijít sova z Bradavic - nejlepší školy čar a kouzel vůbec. Její bratr tam také chodil. Její starší bratr, Harry Potter, nejslavnější čaroděj vůbec. Není snad dítě, jež by neznalo jeho jméno. Je to chlapec, co přežil. Přežil útok Lorda Voldemorta. O jeho rodičích se však myslí, že zemřeli. To je vlastně pravda jenom napůl. Zemřeli a tím dokázali, že Harry přežil. Ale tak, jako Harry vstal z mrtvých, i jeho rodiče dostali druhou šanci. Protože se pro Harryho obětovali, mohli ještě žít. Ovšem bez části své duše. Bez té, která byla vždy s Harrym. Jejich živé části se odstěhovaly kousek od Londýna. A měly dceru jménem Kami. A ta právě teď stála před domem a čekala svůj dopis z Bradavic. V dáli se náhle zjevil pták. A ne ledajaký pták, výr. Kami ho okamžitě poznala. "Mamíí! Už letí!" zavolala. Lily - Kamina matka vyšla z domu a vzala Kami kolem ramen. Sova se pomalu blížila. Za chvíli už přistála na zábradlí u schodů. Kami jí nadšeně sundala dopis z nohy, pak se ale zarazila. Pečeť na dopise totiž nebyla pečeť Bradavic, nýbrž zcela jiné školy.

Kami na ni s údivem hleděla. "Mami, co je to za školu?" zeptala se a otočila se na Lily. "Víš, Kami, Bradavice nejsou jediná škola kouzel. A Jasnovidecká už dlouho s Bradavicemi soutěží o titul nejlepší čarodějnické školy vůbec. Díky tvému bratrovi mají ale Bradavice mnohem lepší reputaci," odpověděla Lily. "Ale ty jsi jeho sestra. Mohla bys být velmi přínosná zase pro Jasnovideckou," dodala. "To ale znamená... když mi nepřišel dopis... Znamená to, že mě v Bradavicích nechtějí?" zesmutněla Kami. "Věř mi, že mají velmi dobrý důvod," povídá Lily. "Takže tys věděla, že mě tam nevezmou?" "No, ne tak docela. Víš, když jsme přežili útok... ty víš koho, tak jsme to museli oznámit Brumálovi, tehdejšímu, dnes již mrtvému řediteli Bradavic. Tak jsme to i udělali. On ale řekl, že se to nikdo jiný nesmí dozvědět. Ani Harry, ani kdokoliv jiný. Pán zla tehdy uměl nahlédnout do Harryho mysli. A kdyby Harry věděl, že jsme naživu, jistě by to brzy zjistil i pán zla. A našel by nás. A zabil. A s námi i tebe, Kami. S Brumbálem jsme se tehdy rozhodli, že bude lepší, když se do Bradavic nedostaneš. Pán zla by tě našel a brzy by zjistil, co jsi zač." "Ale mami, pán zla je mrtvý," namítla Kami. "Zlo si vždy najde svého pána. Chtěli jsme tě s Brumbálem chránit. Ale pak Brumbál umřel. Jeho následník byl spojencem pána zla. O našem přežití nevěděl. A i on pak zemřel. Nynější ředitel byl Brumbálův dobrý přítel. Byl a dodnes je jeden z mála, kdo o nás třech ví. A věděl i o Brumbálově slibu. A proto ses do Bradavic nedostala. Na Jatečce budeš v bezpečí," povídá Lily. Kami se jen usmála. "Chápu," řekla.

Hned druhý den ráno se Kami a Lily vydaly spolu koupit hůlku a další věci, potřebné na Jasnovideckou. "Běž si pro hůlku sama, já potřebuji ještě něco zařídit," řekla Lily. Kami trošku znervózněla, ale nedala na sobě nic znát.

vešla do obchodu. Všude kolem byly regály s krabicemi, ve kterých nejspíše byly hůlky. Kami se rozhlédla kolem dokola. Za pultem seděl starý pán s dlouhými bílými vlasy a zrovna něco psal. kami si nervózně odkašlala. "Promiňte..." řekla. Pán zvedl zrak a usmál se. "Á, slečna Potterová! Vítám vás," řekl. "Jak...jak víte, že se jmenuji Potterová?" vyděsila se Kami. "No, to víte... Máte matčiny oči," řekl starý prodavač. "Ale... Moje matka a můj otec... měli by být přece mrtví!" povídá Kami. "Ale vy víte, že tomu tak není. A já stejně tak. Nemusíte se bát, Brumbál mi to sám prozradil, když ještě žil. Vaši rodiče o tom ví. Jsem jeden z mála, kterým se věřilo natolik, že jim bylo prozrazeno, jak se věci mají. Tak, co to bude? Co si koupíte?" ptal se pán. "No, nejspíš hůlku," řekla Kami. "Ach, jistě. Zkuste tuhle," řekl prodavač a vyndal z regálu krabici s hůlkou. Kami s ní mávla. Knihy, co ležely na stole spadly a vypadly z nich některé stránky. "Jejda, omlouvám se!" řekla rychle Kami. "To nic, to nic. To se hold někdy stává," usmál se pán, hůlku uklidil a vyndal jinou. "Mávni s ní!" vybídl jí. Kami s ní mávka. Nádobky s inkoustem praskly a inkoust vytekl všude kolem. Brka se rozletěla po celé místnosti. "Ups!" prohodila Kami. "Pořád lepší, než váš bratr," řekl starý prodavač, uklidil i tuhle hůlku a vyndal další. "Do třetice všeho dobrého. Podobnou měl váš otec. Zkus jí!" Kami s ní mávla. Na špičce hůlky se objevilo světlo. To se vzneslo a přilétlo ke Kami. "Á, vypadá to, že máte vybráno, slečno Potterová," usmál se prodavač. Kami hůlku uložila do krabičky, zaplatila a vyšla z obchodu. Její matka už tam stála a v ruce družela klec. "Koupila jsem ti malý dárek," řekla Lily. Kami sjela pohledem ke kleci. Byla v ní malá snězná sova. "Tvůj bratr měl stejnou," řekla Lily.

Druhý den ráno se Kami i s rodiči vydala na nástupiště 9 a 3/4. Tam totiž nejezdí jen vlak do Bradavic, ale i třeba právě na Jasnovideckou. Jak se tak Kami rozhlížela okolo, zahlédla vlak do Bradavic. A u něj nestál nikdo jiný, než její bratr Harry. "Mami, hele, támhle stojí Harry!" řekla (vlastně div nevykřikla a ukázala prstem směrem k Harrymu. Lily se jen usmála a kývla. Najednou se na ni Harry otočil. "Zdá se mi to nebo...?" řekl (Kami to neslyšela). "Copak, Harry?" zeptala se Ginny - Harryho manželka. "Mám pocit, že jsem viděl... moje rodiče. a byla s nimi nějaká malá holčička," odpověděl. "Ale Harry," otočila se na něj Hermiona - jeho kamarádka z Bradavic, "vždyť tvoji rodiče jsou už víc, než dvacet let po smrti." "Hermiona má pravdu, Harry. Něco se ti zdálo, znáš se," řekl Ron - Hermionin manžel a druhý Harryho kamarád z dob, kdy ještě chodili do Bradavic. "Ale, ale... ta podobaa!" nedal si Harry říct. Kami mezitím nastoupila do vlaku. Ještě se vyklonila z okna aby se rozloučila se svými rodiči. Harry na ní stále koukal. "Co se mu asi honí hlavou, že nás tak sleduje? Určitě se diví, kdo jsme, že jsme tak podobní jeho rodičům," zasmála se Lily. Kami zklopila hlavu. "Mami, nemůžeme tam nechat stát a myslet si, že jste jen podobní jeho rodičům," řekla Kami. Lily se podívala na Harryho, který se loučil se svými dětmi a potom se podívala zase na Kami. "Možná jednou, až bude zlo definitivně zahnáno, tak budeme moct být zase jedna velká, šťastná rodina," řekla jí na to Lily. V tu chvíli se vlak začal pomalu rozjíždět. "Tak ahoj, mami, ahoj, tati. Mám vás moc ráda!" volala Kami. "My tebe taky," řekl James. "Užij si to tam! Napiš nám! A starej se dobře o svou sovičku!" volala za ní Lily. "Neboj, budu!" slibovala Kami. A vlak se pomalu vzdaloval.