O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 2.

 Chlad noci se držel v táboře a všichni válečníci už spali. Na obloze se třpytili válečníci Hvězdného klanu a Kamenné pírko zlehka našlapovala mokrou trávou přímo před jejich zraky. Sníh typický pro období bezlistí před pár dny roztál a Kamenné pírko toho chtěla využít. Když není sníh, nikdo neuvidí její stopy.

Jakmile šedá kočka opustila tábor, rozeběhla se lesem směrem k východní hranici. Vyběhla z lesa na palouček a zamířila k obydlí dvounožců. Na plotě kolem jednoho z nich seděl černý kocour. Jeho bílé tlapky zářily ve tmě.

"Ahoj, Pírko," šeptl. "Ahoj, Mozarte," zavrněla Kamenná a vyskočila za ním. "Poletucha už spí," oznámil kocour. "Můžeme jít dovnitř, když budeme potichu." Kamenná seskočila z plotu s Mozartem v patách. Protáhla se kočičími dvířky a potichu se plížila chodbou. V pelíšku na zemi tiše pochrupoval strakatý kokršpaněl. To Kamenné řekl Mozart, že Poletucha je kokršpaněl. Sám moc dobře nevěděl, co to vlastně znamená, ale jeho páni to tak říkali.

Mozart se vyhoupl na kočičí strom a udělal si pohodlí. Kamenné to označení přišlo vtipné. Kočičí strom. U ní doma byl každý strom kočičí. Vyskočila za kocourem a uvelebila se v pelíšku vedle něho. Oba začali tiše vrnět a Mozart olizoval Pírčinu hlavu, dokud tiše neusnula.

Kamenná se vzbudila se svítáním. Malý pes pořád ještě podřimoval a tak opatrně slezla, aby ho neprobudila. Tiše našlapovala ke dvířkům. "Už odcházíš?" podivil se Mozart a ladně seskočil z kočičího stromu. "Musím jít zpátky ke klanu než mě začnou hledat," mňoukla Kamenná. "A mám hlad, musím něco ulovit."

"Můžeš si vzít z mé misky..."

"Ne, Mozarte, klanové kočky si granule brát nesmí. Když něco ulovím, budu moct říct, že jsem byla na lovu a nebude podezřelé, že jsem odešla." Šedá kočka přátelsky olízla kocourovu tvář. "Měj se krásně!" špitla, protáhla se dvířky a utíkala ven. Kamenná přeskočila plot a důkladně si olízala kožíšek, aby se zbavila pachu mazlíčkovského domova. Důkladně se vyválela po blátivé zemi a pak se vydala pro snídani.

"Kamenné pírko! Byla jsi na lovu?" zeptala se Mlžná stopa, když se Kamenná protáhla mezi keři do tábora. Přikývla. V bílé tlamičce nesla tři myši a už se těšila, až si jednu z nich dá k snídani. "To je dobře," usmála se Mlžná stopa. "Zásoby se tenčí a koťata už mají hlad. Najez se a dones trochu do školky, prosím." Kamenné pírko ochotně přikývla a položila myši, aby jednu z nich mohla spořádat.

Pírko se protáhla vstupem do školky. "Nesu vám něco k jídlu," hlesla. Od Rezavé nohy se však dočkala jen rozezleného pohledu. "Nechci tvoje úlovky, však on Veverčí krok už něco přinese." Kamenná tedy myši předala Oříškové noze, i když to nedělala vůbec ráda. Vděčný pohled strakaté matky ji hřál u srdce ale tak těžko se jí koukalo na tři zrzavá koťata, která hladovým pohledem šilhala na své spolubydlící. Z hnědých koťat se ale už brzy měli stát učedníci, pak bude mít zrzavá trojice všechno jídlo ve školce jen pro sebe.

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 1.

 "Předstup, Kamínko!"

Tlapky šedé učednice se zachvěly. Upírala pohled na popelavou velitelku klanu, která dnes jí a jejím sourozencům měla přidělit nová jména. Od posledního takového obřadu už se měsíc čtyřikrát obrátil.

"Od dnešního dne budeš klanu známá jako Kamenné pírko. Stromový klan si váží tvé opatrnosti a elegance."

Davem se s nadšením rozeznělo jméno nové válečnice. Kamenná hrdě vypjala hruď a poslouchala, jak klan provolává její jméno.

"Prašíku," otočila se Popelavá hvězda k jejímu bratrovi. "Od dnešního dne budeš znám jako Prašný vítr. Stromový klan si váží tvé hbitosti a pohotovosti." Klanem se rozezněl pokřik válečníkova jména a štíhlý válečník se hrdě usmíval.

"Hliněnko, předstup," hlesla velitelka nakonec. "Od dnešního dne budeš známá jako Hlínonosá. Stromový klan si váží tvé zvědavosti a rozumu." A klan se potřetí rozezněl s nebývalou silou.

Popelavá hvězda hbitě mávla ocasem a pokračovala. "Dnes večer bude tato trojice bdít nad naším klidným spánkem, aby se připravili na strastiplný život válečníka. Nechť vás při obřadu provází Hvězdný klan."

Trojice sourozenců tuto válečnickou zkoušku složila a druhého dne Kamenné pírko Liškoočka pozvala na hlídku. "Jako učednice ses na ně moc nedostala, tak nám Popelavá hvězda řekla, že tě máme vzít dneska," řekla a Kamenné pírko souhlasila. O chvíli později se sešla na kraji tábora s Liškoočkou, Modrokřídlou a Hbitým kožichem a vydali se k východní hranici.

"Co to je za pach?!" sykla Kamenná náhle. Kráčeli poblíž východní hranice. Bylo tam sotva pár stromů a nebyli daleko od území dvounožců. "Ach, to je zase on," zamručela Liškoočka. "Někde se tu nejspíš zas potuluje ten mazlíček. Leze sem už několik dní, pokaždé ho musíme vyhnat..."

"Támhle je!" zpozorněla Modrokřídlá a packou ukázala mezi lískové keře, odkud se právě vyplížil kocour černý jako noc s bílými tlapkami a čumáčkem. "Třeba bychom mu měli říct, proč sem nesmí..." napadlo Kamennou. "To už nás nenechá," mňoukl Hbitý kožich. "Už nás zná, vydá se na útěk, jakmile nás uvidí a nebude s ním řeč."

"Já bych ale jít mohla," řekla Kamenná. "Já s vámi na hlídce ještě nebyla, mně nezná."

Zbytek skupiny souhlasil a tak se Kamenné pírko vydala směrem k domácímu kocourovi. "Ale buď opatrná," špitla Liškoočka. "Jde z něho cítit pes. Pokud s nějakým žije, nikdo neví, jestli není nebezpečný." 

Černého kocoura kolem krku objímal červený obojek. Zlatá placka, která na něm visela, se zhoupla, když vzhlédl. Jantarovýma očima se zahleděl na šedou kočku, která se nad ním skláněla.

"Ahoj, já jsem Kamenné pírko ze Stromového klanu. Mám na tebe prosbu-"

"Kamenné pírko odkud?" podivil se kocour. Měl jemný a vlídný hlas. Kamennému pírku zněl hezky.

"Ze Stromového klanu. Žijeme tady už několik měsíců a tohle je součást našeho území. Bylo by od tebe hezké, kdyby ses držel dál. Mazlíčci nemají na našem území co dělat."

Černý kocourek zašvihal ocasem. "Nevěděl jsem, že mám za domem kočičí klan. No, nebudu se vám sem motat. Díky za varování. Už vím, proč mě odsud pořád vyháněli," zasmál se. "Já jsem Mozart, mimochodem," mňoukl a zmizel v lískovém keři.

Potkali se dva poníci

 Tak jsem zase něco tvořila :D. A protože jsem tentokrát nezapomněla nastavit typ renderu, už to není jako GIF, ale normálně jako video. Chtěla jsem zkusit poníky, dopadlo to jak to dopadlo. Pochopitelně zpětně mam pocit, že to mohl dopadnout trochu líp, ale stejně se mi to líbí. Opět je ve 30fps, použila jsem zas takové ty moje "náhradní" designy, které jsem moožná částečně ukradla z Daughter of Discord :D. Původně jsem jim chtěla dát i Cutie Marky, ale měla jsem dokreslování textur už plné zuby. 

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 5.

 "Které se narodilo první?" mňoukl rozjařeně Veverčí krok. Zrzavá matka ukázala na tmavě rezavé kotě s bílými tlapkami a flíčkem na čele. "Veverkokotě," zavrněl spokojeně Veverčí krok. Rezavá noha přikývla. "A co ti ostatní?"

Veverčí krok neodpověděl. Ani neposlouchal. Spokojeně hleděl na svou novorozenou dceru. Malá kočka byla jeho cestou k nesmrtelnosti. Předal jí nejen své jméno, ale i barvu svého kožíšku.

Když se s ním Mlžná stopa rozešla, Veverčí krok byl naštvaný. Doufal, že si vše rozmyslí a nakonec mu další vrh porodí. Ale ona se k němu otočila zády, takže musel najít jiné řešení. Řešení jménem Rezavá noha.

Zrzka, která se stala jeho novou partnerkou byla mladá a stydlivá, ale také moc milá. Znal ji ještě z dob, kdy byli učedníci, ale nikdy se moc nebavili. Až do toho dne. Veverčí krok se schoulil do malého červeného klubíčka na okraji tábora a smutně koukal kolem. Rezavá noha si ho všimla a sedla si k němu. Chtěla mu pomoci a zrzek věděl, že to je ideální příležitost. Byla ochotná ho utěšit a poslechnout si, co se mu stalo. Mlžnou stopu tiše proklela a postavila se na stranu Veverčího kroku. A tak se z nich stali přátelé. Začali spolu lovit a chodit na hlídky. Ani ne měsíc na to z nich byli partneři.

A teď Veverčí krok hleděl na překrásnou dceru, která vypadala úplně stejně, jako on. "Veverčí kroku! Co ti ostatní? Jak jim budeme říkat?" Zrzek se konečně probral ze svého hypnotického nadšení a pohlédl na zbytek vrhu - dva zrzavé kocourky. Jednoho tmavěji, druhého světleji. "Ty můžeš pojmenovat ty," pronesl nakonec. Rezavá noha se zatvářila poněkud dotčeně, ale Veverčí krok byl příliš zaneprázdněný, než aby si toho všiml. Konečně získal dědice, pořádného dědice, po kterém tolik toužil. 

"To tmavší bude Liškokotě a to světlejší Lasičkokotě. Co říkáš?" mňoukla matka a její partner nepřítomně přikývl. Jeho čas konečně přišel. Konečně se mohl s Tygřím zubem měřit. A tentokrát už ho hnědý mourek nemohl překonat.

Na vstup do školky padl stín. Do pelíšku se protáhla hnědá učednice. "Co tady hledáš, Hliněnko?" sykl Veverčí krok. "Líný dech mě poslal, abych se podívala, jak se daří vašim koťatům." Rezavá noha se na ni zamračila. "Jsou v pořádku, nemusíte nás kontrolovat takhle často." Matka učednici odháněla už od začátku. Nechtěla kolem sebe starší vrh Veverčího kroku. Příliš jí připomínali Mlžnou stopu. Hliněnka se zpočátku snažila ji přesvědčit, že jí chce jen pomoci, ale nakonec to vzdala.

Hnědá kočka se otočila a zamířila na druhý konec školky, kde právě pospávala Oříšková noha a její koťata. Rostla velmi rychle, a když se jim naskytla příležitost, už pobíhala po táboře. Strakatá kočka spokojeně zavrkala, když k ní Hliněnka přišla. "Je všechno v pořádku, Oříšková noho? Nepotřebuješ něco?" Oříšková noha zavrtěla hlavou a položila si ji na tlapky. "Všechno je v pořádku, Hliněnko. Díky." Učednice se usmála a rychlými skoky vyrazila ven ze školky zpátky za svým učitelem.

Dvě dimenze už mě očividně nebaví

Vlastně ani nevím, jak jsem na to přišla, hádám, že mi to před nějakou dobou začal vyhazovat Youtube a viděla jsem to tuším i na pár blozích, nicméně i mě po nějakém čase pohltila touha začít s 3D modelováním. Nechci tím nijak nahrazovat kreslení, jsou to dvě rozdílné aktivity a obě mě překvapivě  baví. No, nicméně začala jsem se trochu učit s Blenderem, koukla jsem na pár tutoriálů, abych zvládla přijít na to, jak se v tom vlastně pracuje, nicméně jak už u mě bývá zvykem, z většiny jsem si jela svojí vlastní cestou.

Ty oči jsem chtěla nějak vyřešit, na hotovém renderu nevypadají symetricky, i když během modelování takové nebyly. Nevím, nepovedlo se mi to, ale to nic nemění na tom, že se mi výtvor docela líbí.

Tohle je technicky první 30fps animace na tomhle blogu. Jenom je trochu škoda, že většinu za mě naanimoval počítač (chudák, ten z mé nové obsese moc nadšený není :D). Chci se 3D animacím věnovat trochu víc, až mi to půjde (ale taky uvidíme jak mi to půjde, ještě to dopadne stejně jako moje pokusy o programování :D), nicméně 2D mají pořád takové své kouzlo. Trvají déle ve smyslu tom, že se déle aktivně zapojuju na jejich tvoření, nicméně 3D se zase věčnost renderují.

(Mimochodem, zábavný fakt o této animaci: Jak jsem si tak jela svou, nějak jsem zapomněla nastavit, aby se to vyrenderovalo jako jedno video, takže když to konečně bylo hotové, měla jsem složku plnou 110 obrázků téhle kočky :D. Znovu jsem se s tím už nepatlala, dala jsem to dohromady ve FlipBooku, další čtyři hodiny se mi čekat nechtělo :D.)

Trampolína a houpačka

 Po delší době jsem zase chtěla něco naanimovat. Bylo to něco náhodného, rozhodla jsem se pro trampolínu a houpačku. Nicméně asi později udělám něco na chůzi, klus a cval a taky pohyby hřívy, protože to mi moc nejde :D.

Tohle je tak trochu mix mezi 24fps a 12fps, některé části jsem potřebovala zpomalit. Mohlo by to být lepší, ale líbí se mi.

Není úplně dokonalá, ty pohyby hřívy furt haprujou, ale líbí se mi, jak se vyvedla :). Je už v 24 fps. Moc se mi líbí, jak vypadá ten ocas. Je tam o jedno švihnutí navíc, než jsem původně zamýšlela, ale líbí se mi to takhle víc.

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 4.

"Popelavá hvězdo?"

Mlžná stopa se musela skrčit, aby prolezla mezi kameny do velitelčina pelíšku. "Pojď dál, Mlžná stopo," ozval se klidný hlas huňaté šedé kočky. "Copak potřebuješ?" Tmavá kočka nervózně přešlápla. Ačkoliv věděla, že by neměla, slova svého partnera si vzala k srdci. Skutečně byla tak nahraditelná?

"Popelavá hvězdo, kdo by nastoupil na mé místo, kdyby se mi něco stalo?" zeptala se opatrně. Popelová kočka pozorně vzhlédla a vstala ze svého listím vystlaného pelíšku. "Proč by se ti mělo něco dít?" podivila se. Mlžná stopa znovu přešlápla a polkla. "Tak jsem přemýšlela a... přišlo mi zvláštní, že když Ohnivý skok zemřel, s výběrem nového zástupce jsi vůbec neváhala. A tak přemýšlím, jestli máš někoho v záloze i tentokrát..." Popelavá zavrtěla hlavou. "Na smrt Ohnivého skoka jsem byla připravená už dlouhé dny před tím, než na to došlo. Ohnivý byl nemocný a nedařilo se mu vůbec dobře. Je to smutné, ale musela jsem se připravit na nejhorší. Ale teď jsme konečně z nejhoršího venku. A rozhodně tě neplánuji někdy v blízké době kýmkoliv nahradit. Očekávám, že jednou na bukovou větev usedne Mlžná hvězda."

Mlžné stopě spadl kámen ze srdce. Slova Veverčího kroku se jí dotkla a ráda slyšela, že ne všichni si myslí to samé. Přesto ji slova jejího partnera tížila na srdci. A Popelavá hvězda uměla poznat, když členy klanu něco trápilo...

"Mlžná stopo, co se děje?"

"... Veverčí krok chce další koťata."

"Tak brzy?"

"Chce jedno pojmenovat Veverkokotě. Po sobě. Jako Tygří zub. Řekl mi, že pokud je nebudu mít já, bude je mít jiná kočka z našeho klanu."

Popelavá hvězda se posadila na chladnou kamennou zem u vstupu do svého pelíšku a podívala se své zástupkyni zpříma do očí. "Chceš další mláďata?" Tmavě šedá kočka jednoznačně zavrtěla hlavou. "Chci se vrátit ke svým povinnostem zástupce. Ve školce jsem si užila už dost dlouho."

"Pak je jasno. Veverčí krok tě možná chce nahradit, Mlžná stopo, ale já ne. A pokud další koťata nechceš, nenech se jím do ničeho nutit. Tvé pohodlí je důležitější, než jeho pýcha."

Mlžná stopa tiše zavrněla a Popelavá hvězda jí vlídně olízla hlavu. "Kamínka, Hliněnka a Prašík budou pýchou našeho klanu," zašeptala velitelka. "A pokud to Veverčí krok nevidí, možná by bylo lepší ho nechat jít..." Mlžná stopa naposledy zavrněla a vrhla se k hromadě úlovků. Už jí kručelo v žaludku.

"Mamí, koukej, co jsem chytil!" Šedá kočka se usmála. U hromady polapené kořisti seděl hnědošedý kocourek a v tlamičce držel velkého ptáka. "To je moc dobrý úlovek, Prašíku," mňoukla hrdě. "Daří se ti s Nočním chodcem dobře?" Kocourek rychle přikývl. "Chci jednou být jako on. Řekl mi, že když zítra zase něco chytím, začne mě další den učit bojovat!"

Mlžná stopa popadla do tlamičky myš a sledovala svého syna, jak utíká za Kamínkou a Liškoočkou, které se právě vrátily do tábora. Odnesla si svou večeři do pelíšku a spokojeně ji spořádala. Sotva dojedla, když se u vstupu do doupěte válečníků objevil Veverčí krok. "Tak co, Mlžná stopo?" mňoukl odměřeně. "Už ses rozhodla?"

Šedá kočka přikývla. "Ano, rozhodla." Zúženýma očima se podívala Veverčímu kroku přímo do tváře. "Nenechám tě takhle rozhodovat o mém životě. Jestli se ke mně hodláš takhle chovat, nechci být tvou partnerkou ani bez koťat." Veverčí krok pár vteřin překvapeně zíral a pak nasupeně zasyčel. "Nepotřebuju tě! Budu s někým, kdo mi dá dědice, jaké potřebuji!"

Zrzavý kocour zlostně oddupal ven z doupěte s vytaženými drápky. 

A Place Without Aideen's Light - Chapter 1.

 (Poslední dobou dělám hodně přeložených příběhů, ale dělám to jenom protože tyhle fandomy moc aktivních Čechů nemají :D.)

 Calm silence loomed over Mystic's territory. Members of the herd lay in grass between all the purple flowers and contemplated. The squirrels in the treetops chirped happily.

Under a grown redwood tree sat a grey filly with a blue mane. Three sqealing squirrels circled around her hooves. The filly argued with them stubbornly. She was pretty proud of herself. Not even a year old and she already learned a foreign languague all by herself! Only thanks to that did she have any friends among Mystics at all.

She dreamed of becoming a squirrel. She knew, of course, that it wouldn't be possible, but she wanted to get closer to her friends. The other Mystics were all far too old to play with her, so the only ones to run between the redwoods with her were the squirrels. If she didn't have these dumb hooves, she would even climb the trees with them.

She'd actually tried it a few times already, but the branches were too high up for her to reach them. And so she had to sit underneath and watch her friends swing back and forth in the treetops.

The three squirrels climed up the redwood and the filly found herself alone. They liked talking to her, but watching the world from such height was more fun. The foal was upset. She wanted to go after them. She wanted to see what it's like up there.

Her blue mane fell into her face, but she determinedly continues trotting up a hill. She thought that if she climbed higher, maybe she could find a better spot to get onto some branch. She found a big stone sticking out ot the terrain and she trotted onto it. There was a thick redwood branch right under her. "That one could easily carry me..." the filly mumbled to herself and reached out with her hoof.

"This was a terrible idea," the filly said. The branch did indeed support her weight ad she even managed to get to a different one, and another one. But one of these branches suddenly creaked and cracked under her hooves. The filly found herself dangling above the ground and praying to Aideen herself, that she won't break anything.

At last, the branch broke and the filly fell onto a hazel bush. Luckily she was fine. All of her four legs were as agile and quick as ever. As she was making sure she is indeed fine, dry sand crunched under her hooves. We don't have sand like that on our territory... she thought nervously. That meant that her journey through the treetops lead her to a different herd's land.

"Hey, what are you doing here?!" The filly heard hoof clatter and looked around. Out of the cloud of dust emerged a young brown striped filly around her age. She was slightly relieved. She expected to stumble upon an adult.

"What are you doing here? You're not a Warrior!" the filly whinnied and flicked her tail. The other filly lowered her ears. "I got lost. I was climbing trees and then fell down."

"Of course you fell down! You have hooves and no way to grip! You must be very stupid!"

The grey filly frowned and shook her head. "Stupid? Me? I speak the language of squirrels! I bet you can't do that!"

The filly snorted and dug into the ground with her hoof. "I can't do that... But I scared away a snake once! Almost..."

The grey foal flicked her ears. "Scare away a snake! I couldn't do that!"

"There's nothing else for me to do. Nobody wants to play with me, everyone is too busy. So I learn to scare snakes away. One almost bit me, but I'm getting pretty good at it, just so you know!"

A few minutes later, the foals were getting lost in clouds of dust, running in circles and back and forth. They decided to not fight anymore, for their own safety. Maybe they could even become friends... for their own safety.

Their herds won't be too happy about it, of course. Horses from other herds aren't supposed to meet outside of regular gatherings. But maybe they wouldn't have to find out. And so they offered each other a bow, like they saw adult horses do when they introduced each other.

"My name is Ziggy."

"I'm Athena."

Místo bez světla Aideenina - Kapitola 4.

 Slunce se pomaloučku klonilo k obzoru, když se Ziggy vracela na území Mystiků. Pár koní vzhlédlo, když dusala trávou, ale nezdálo se, že by si její nepřítomnosti někdo všiml. Všichni už si zvykli, že ráda hrála na schovávanou s veverkami a občas ji cesta zavedla do podivných míst.

Klisnička sklonila hlavu k trávě a ukousla si pár stébel. Zaslechla za sebou něčí kroky. "Vrbo!" usmála se. Starší klisnu měla ráda. Věděla, že přišla do stáda jako dospívající kobylka, ale Ziggy tehdy ještě nebyla na světě. Znala Vrbu jen jako Mystičku a v jiném stádě si ji nedokázala ani představit.

Šedohnědá srst starší klisny se leskla pod zapadajícím sluncem a světlo vycházející z hub zapletených v její hřívě pomalu získávalo na intenzitě. "Jak ses dnes měla, maličká?" zeptala se s úsměvem. Klisnička švihla ocáskem a vesele začala povídat o schovávané s veverkami. Věděla, že to jí Vrba určitě uvěří.

Ona ale zavrtěla hlavou. "Vím, že jsi dnes nebyla u stromu Sentinel. Veverky si o tvém zmizení štěbetaly. Ale myslím, že nikdo jiný to neslyšel." Ziggy sklopila ouška. "Tak mi pověz, kam tě tvá cesta zavedla?"

Šedá kobylka věděla, že starší klisně může věřit. Lehla si do trávy a pověděla jí o tom podivném zasněženém místě, odkud kdysi přišli velcí koně s dlouhými zuby. Nebyla si jistá, zda by měla sdílet i zážitek s podivným zeleným portálem, ale chtěla Vrbě povědět o té modré veverce, co jim pomohla.

Vrba tiše pokývala hlavou. "Jsem ráda, že jsi Aténu nepustila. Na druhé straně toho portálu se skrývají nepěkné věci. Tajemná dimenze, kam by žádný obyvatel Divokých lesů neměl ani vkročit."

"A ti ze Šedého světa tam mohou?"

"Většinou ne. Spousta z nich má taky strach, i když některé to místo fascinuje. Je barevné a tajemné a kde kdo chce vidět, jak to tam vypadá. Ale vládnou tam temné síly a Aideenino světlo tam nedosáhne."

Ziggy zastříhala ušima. Do toho dne neslyšela o místě, kam by ani samotná Aideen nedohlédla. Všichni říkali, že i v Šedém světě pořád září její životadárné světlo, které pomáhá ztraceným duším najít cestu.

"Takže tam nikdy nikdo nechodí?"

"To se říci nedá. Některé odvážné duše ze Šedého světa tam chodí a snaží se zbavit mocí zla, které nad tím světem převzaly moc."

Vrba nozdrami pocuchala modrou hřívu malé klisničky. "Neměla bys tam chodit. Alespoň ne teď. Odvážní lidé ze Šedého světa mají víc vědomostí o tom, jak tam přežít, než my kdy dokážeme. V jejich světě se pořád něco děje a mění. My na takové velké změny nejsme připraveni."

Ziggy pohodila hřívou a přikývla. "Aténu to místo zaujalo. Myslím, že jednou by se tam chtěla vydat."

"Válečnické duše touží po dobrodružstvích a tajemných cestách. Radši si vše na vlastní oči prohlédnou, než aby prodlévali ve snách jako my. Snad ji jeho odvaha dovede tam, kde by si přála skončit. Vaše přátelství je zvláštní a technicky proti pravidlům... ale není neobvyklé."

Vrba se usmála. "Nikomu o tom nepovím, neměj strach. Jen se snaž vás obě držet dál od toho zasněženého údolí. Podruhé už by se modrý veverčák objevit nemusel."

Šedá klisnička znovu přikývla a položila hlavu do trávy. Když od Vrby tohle všechno slyšela, najednou ji zajímalo, kdo mohl být tak odvážný, aby se na druhou stranu portálu vydal. Mohl snad ten podivný člověk, co se obléká stejně, jako jeho kůň, být jedním z nich? Kdyby s některým z lidí Šedého světa odešla... mohla by se tam podívat taky?

Nikdy nad odchodem z Divokých lesů nepřemýšlela a snad i tohle byla jen pomíjivá fantazie... Ale na chvíli ji napadlo, že jednou by se mohla stát jedním z těch odvážlivců, co překročili práh do jiné reality. Fripp, kosmická bytost, co vypadá jako veverka, by byl jejím rádcem a snad by si našla i nějakého toho člověka, co by si nesla s sebou. Třeba by šla Aténa s ní...

To byly ale všechno jen nevinné hříběcí myšlenky. Než bude moci udělat takové rozhodnutí, ještě to pár let potrvá. Do té doby může jen čekat, dál mluvit s veverkami a snad se dál setkávat s Aténou. Ale hlavně se bude od vstupu do tajemné dimenze držet co nejdál.

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 3.

 "Zbláznil ses? Naše koťata odešla ze školky před třemi dny!" zavrčela zástupkyně velitelky rázně. Veverčí krok neotálel se svým návrhem. Tolik toužil pojmenovat jedno ze svých koťat po sobě a zajistit si památku v budoucích generacích. Ale aby to mohl udělat, potřeboval další vrh. A potřeboval ho co nejdřív. Ale Mlžná stopa nesouhlasila. "Přece zpátky do školky nepůjdeš hned! Až pár dní před tím, než se narodí." Mlžná stopa zasyčela. "Mám své povinnosti, Veverčí kroku, nemůžu mít další vrh tak brzy."

"Jsem si jistý, že Popelavá hvězda to pochopí. Přeci chce nové válečníky!"

"Ale já nechci, Veverčí kroku! Nechci další koťata takhle brzy. Jeden vrh mi prozatím stačí a nechápu, k čemu tak nutně potřebuješ další."

"Chci jedno kotě pojmenovat po sobě. Chci se vrýt do paměti klanu tak, jako to udělal Tygří zub-"

"Tak o tomhle to je? To jsi to pořád nenechal jít? Proč musíš pořád soutěžit s Tygřím zubem?"

Veverčí krok se zamračil. Jak by mohl někdo jako Mlžná stopa pochopit, jak se cítil? Ona nikdy zlomené srdce neměla. Nemohla vědět, proč není schopný Tygřího zuba vystát.

Šedá kočka mu položila tlapku na rameno. "Z Hliněnky bude léčitelka a Kamínka a Prašík si se svým výcvikem vedou moc dobře. Máš dědice, díky kterým si tě klan bude pamatovat. Co víc by sis mohl přát?" Veverčí krok setřásl její packu a udělal několik kroků zpátky. "Vůbec tomu nerozumíš, Mlžná stopo. Stačí až se Prašíkova nebo Kamínčina koťata stanou válečníky. Kdo si v tu dobu vzpomene na Veverčího kroka? Koho napadne pomyslet na jméno někdejšího válečníka? Nikdo se ani nebude obtěžovat. Ale kdybych jednoho ze svých potomků pojmenoval po sobě, jako Tygří zub, všichni by si to pamatovali." Mlžná stopa si povzdechla. "Přestaň tolik myslet na Tygřího zuba. Už je to dávno, co se stal partnerem Oříškové nohy. Je čas se posunout dál."

Veverčí krok naštvaně zašvihal ocasem. "Ty nevíš, jaké to je! Byla to zrada a já mu to nikdy neodpustím! Budu mít další koťata a je mi jedno, jestli budou i tvoje, nebo ne!" Mlžná stopa zasyčela.

"Chceš si za mě hledat náhradu, protože se chci věnovat svým povinnostem?"

"Tvojí povinností je být matkou mých koťat!"

"Mou povinností je dohlížet na klan."

Veverčí krok se napřímil a skoro šeptem pronesl: "Potřebuji další vrh a v něm kotě, které ponese mé jméno. Je mi jedno, kdo bude jeho matka. Pamatuj si, Mlžná stopo, že jsi vždycky byla náhradník. Za Oříškovou nohu. Za Ohnivého skoka. A stejně tak můžeš být nahrazená. Ať už jako zástupkyně nebo jako moje partnerka. A já můžu zařídit obojí. Tak se rozhodni, kým chceš být..."

Mlžná stopa naposledy nejistě zasyčela, zatímco Veverčí krok se povýšeně otočil a odskočil pryč. Šedá kočka seděla v trávě úplně sama. Smutně se ohlédla přes rameno, kde zahlédla Prašíka a Kamínku, jak odnášejí svou kořist do pelíšku léčitelů. Skutečně tohle Veverčímu kroku nestačilo? Skutečně potřeboval, aby se navěky skrze generace nosilo jeho jméno, aby byl šťastný?

Místo bez světla Aideenina - Kapitola 3.

 Ziggy cválala sněhem. Její kopýtka zanechávala hluboké stopy. Utíkala za Aténou, která nadšeně poskakovala a řehtala. "Pojď se na to podívat!"

"...Co je to?" podivila se Ziggy. Aténa našla tuze zvláštní věc. Uprostřed zasněžené pustiny stála podivná fialová struktura v jejímž srdci se točila jasně zelená spirála. Šedá klisnička se otřásla. Neměla tušení, na co se vlastně dívá, ale neměla z toho dobrý pocit.

Aténa se ale zdála být opačného názoru. Přiklusala k podivné struktuře blíže a zvedla kopýtko. "Zajímalo by mě, co to udělá, když na to sáhnu..."

"Aténo, neblázni! Přece jsi říkala, že se sem jen podíváme!"

Kobylka ale svou společnici neposlouchala. Pomalu natáhla kopýtko k podivné zelené spirále. Ziggy zavalil nepříjemný chlad. Aténino kopýtko se dotklo oné chladné prázdnoty a pomalu se v ní ztrácelo. "Někam to vede," špitla klisnička. Ziggy protočila očima. "Dobře, takže můžeme jít pryč."

"Chci se tam podívat!"

"Ne! Nevíš, co tam je!"

Aténa však neohroženě pokračovala a za chvíli už byla skoro celá její noha na druhé straně. Ziggy zavalila panika a tak se rozhodla udělat to první co ji napadlo. Zakousla se do kamarádčina ocasu a zatáhla za něj jak nejsilněji dokázala. "Co to děláš? Jenom se kouknu a hned půjdu zpátky!"

"Co se to tam děje?" Od stěn uzavřeného údolí se odrazila ozvěna tajemného hlasu. Aténa se zarazila a Ziggy se konečně podařilo ji dostat od tajemného portálu dál. "Nechoďte k tomu!" zahřměl hlas znovu a i hnědá kobylka tentokrát poslušně odstoupila stranou.

Zpoza zasněženého keře se vynořilo podivné stvoření. Jeden by si snad troufl tvrdit, že je to veverka, kdyby nebylo té podivné modré srsti. "Jděte od toho portálu dál, dokud se můžete vrátit zpátky!" Ziggy i Aténa ustrnuly překvapením, když zjistily, že onen hlas patřil právě téhle podivné veverce.

Šedá klisnička udělala pár kroků blíž a vesele zařehtala. "Nikdy jsem nepotkala veverku, co umí koníkovsky! Mluví taky dvěma jazyky, jako já!"

"Nejsem veverka!" dupnul podivný host v nesouhlasu. "Jsem kosmická bytost mimo vaše porozumění."

"...Ale vypadáš jako veverka."

S tím se modrý tvor nedokázal přít. Udělal pár koleček v bílém sněhu a pak zašvitořil: "Jmenuji se Fripp." I hříbata si s ne-veverčákem vyměnila jména. On se pak napřímil a tmavýma očima pohlédl přímo do jejich tváří. "Tohle není místo pro malá hříbata. Zvlášť ne s tím portálem uprostřed toho všeho. Za chvíli bych se měl vrátit, přeci jen jsem pořád nemocný... ale snad bych vás měl doprovodit k vašemu stádu. Tak pojďte."

Frippovy tlapky nechávaly malinkaté stopy ve sněhu a Ziggy a Aténa klusaly za ním. "Už byste tam neměly chodit. Ten portál vede na nepěkné místo." Ziggy jen souhlasně přikyvovala, ale Aténa byla viditelně zklamaná.

Konečně doběhli na konec úzké cestičky a Fripp se zastavil. "Tady vás opustím. Dál jít nemohu, musím se vrátit ke svému odpočinku. Hodně štěstí a dávejte na sebe pozor." Aténa a Ziggy vylezly z úzkého průchodu a naposledy se s Frippem rozloučily. Ten už ale v uličce nebyl. Jediné, co po něm zbylo byly malé veverčí stopy ve sněhu.

Místo bez světla Aideenina - Kapitola 2.

"Odkud jsou ty veliké větve, co máte zabodané v zemi po svém území?" vyzvídala Ziggy. Zase se s Aténou sešla. Tentokrát přišla ona za ní k Mystikům.

"To nejsou větve. Jsou to zuby!"

"Děláš si legraci!" vypískla Ziggy. "Žádné zvíře nemá tak velké podlouhlé zuby!"

Aténě se v očích zablýsklo. Byla ráda, že ví něco víc, než její kamarádka a chystala se o svou moudrost podělit. "Teď už ne. Ale kdysi tudy chodili velcí koně, kteří měli dlouhé zuby. A před nimi tu byli ještě větší koně! Ti zase měli rohy. Jejich hlava byla veliká jako dospělý Válečník."

Ziggy zastříhala ušima. Nevěděla, že před stádem, které se později rozdělilo na Lesníky, Válečníky a Mystiky, tu ještě něco bylo. Aténa vesele pokračovala. "Tudy jenom procházeli. Utíkali ze severu před chladem... a možná ještě něčím jiným!" Ziggy vyplašeně sklopila ouška. "Před čím ještě?"

Aténa zavrtěla hlavou. "Nevím. Ale moje maminka povídala, že tam je něco, čeho se báli." Klisnička se opatrně naklonila blíž ke kamarádce. "Vím, kudy se tam jde. Mohly bychom to dojít zjistit!" Ziggy se na kobylku zamračila. "Jestli se toho báli naši velcí předci, jak bychom se tomu mohly ubránit my? Ne, nebudeme tam chodit!"

"Jenom se koukneme. Nebudeme s ničím bojovat!"

Šedá klisnička rázně pohodila hlavou. "Je to moc nebezpečné, Aténo. Jsme jenom hříbata!"

Klisnička si dupla kopýtkem. "Co jsem taky od Mystiků čekala, že? Měla jsem to vědět. Jenom Válečníci mají odvahu se postavit nepřátelům našich předchůdců. Půjdu sama."

Ziggy by bývalo nevadilo, co řekla. Přeci jen na takové řeči od ostatních stád byla zvyklá. Každý se dmul pýchou nad vlastnostmi svých druhů a ohrnoval nos nad zvyklostmi cizích. Ale vylekalo ji, že klisnička navrhla, že na to místo vyrazí sama. Co kdyby se ztratila? Zranila?

Hnědačka klusala po vyšlapané cestičce zpátky ke svému stádu. Jej hnědá srst splývala s okolní zemí, takže byla krásně maskovaná. Ne že by to potřebovala, Mystikové byli příliš zaneprázdnění svými vlastními myšlenkami, než aby si všimli malého válečnického hříběte, co se vetřelo na jejich území.

"Aténo, počkej!" zvolala Ziggy a cválala za ní. "Nemůžeš tam jít sama. Co když se něco stane? Půjdu s tebou!"

Hnědá klisnička se pyšně usmála. Věděla, že dokáže kobylku přesvědčit. Obě se tedy opatrně rozhlédly, jestli je nikdo nesleduje a vydaly se nahoru po cestě na území stáda Válečníků, odkud vedla cesta do dávných zemí koní s dlouhými zuby.

Když Aténě pod kopýtky začal křupat písek, zastříhala ušima, jestli neuslyší některého člena svého stáda. Věděla, že vyhnout se musí hlavně hlídkám, které strážily cesty vedoucí z tábora. Tu, na kterou se chystali ony, ale nikdo nehlídal. Proč taky? Byla zasněžená, klikatá a úzká. Nikdo tudy chodit nechtěl.

"Je tu docela chladno," špitla Ziggy. Cestička se klikatila a úžila, ale mrazivý vítr se tam stejně dostal. "To znamená, že se blížíme," odpověděla Aténa a dál neoblomně poklusávala směrem k tajemnému chladnému místu.

Zigginy nohy se začaly bořit do sněhu. Uzoučká cestička se rozevřela ve velikánské zasněžené údolí. Hustá mrazivá mlha lechtala kobylku v nozdrách. Došly do svého cíle. "Je to tu větší, než jsem čekala," zamumlal Aténa. Její rudohnědá pruhovaná srst do zasněženého světa vůbec nezapadala. Vypadala jako z úplně jiného světa...

"Tohle už je Šedý svět, viď?" Aténa přikývla. "Už jsme příliš daleko od našeho území, určitě jsme v Šedém světě."

Ziggy našlapovala opatrně. Mystici jí o místech mimo jejich domov vyprávěli, zvlášť po tom, co se na jejich zelenavé planiny poprvé připletl ten koník a jeho podivný přátelský člověk, co se oblékali oba stejně. Vždycky si myslela, že Šedý svět bude vypadat jinak. Že tam potká více koní a lidí. Ale před ní se rozléhala jen bílá pustina s holými stromy.

"Páni, pojď se podívat, co jsem našla!"

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 2.

 Srdce Veverčího kroku se stále tetelilo pýchou. Uběhly tři dny od chvíle, kdy jeho koťata získala svá učednická jména. Přestěhovala se do nového pelíšku a začala se učit nov dovednosti. Z Prachokotěte se stal Prašík a většinu svého času trávil v lese s Nočním chodcem, který se stal jeho učitelem. Kamenokotě dostala jméno Kamínka a pod křídla si ji vzala Liškoočka. Hlínokotě byl trochu jiný případ. Sama nikdy nebyla nadšená z hraných bojů ve školce a na svou učednickou ceremonii se zrovna dvakrát netěšila. Popelavá hvězda v ní však zahlédla potenciál k něčemu trochu jinému. Pojmenovala ji Hliněnka a předala ji na starost Línému dechu, do té chvíle jedinému léčiteli klanu. Veverčí krok byl nadšený. Jeho první vrh a hned má mezi potomky budoucí léčitelku. Chci vidět, jak tohle Tygří zub překoná!

Zrzavý kocour právě nesl svůj úlovek na hromadu, která se s návratem ostatních válečníků zvětšovala. Dnes jim určitě hlad nehrozil. Když pokládal pěnkavu, koutkem oka zahlédl Kamínku, jak spokojeně kráčí táborem. "Ahoj," zašvitořil a jeho dcera mu spokojeným mňouknutím odpověděla. "Jak ses dnes měla?"

"Moc dobře! Ulovila jsem stehlíka! A taky dvě myši! A králíka... skoro."

Veverčí krok se zasmál. "To jsem rád. A kam jdeš teď?"

"Pro jídlo Oříškové noze. Byla jsem se podívat na její koťata a poprosila mě o trochu kořisti."

Zrzek se zarazil. O koťatech Oříškové nohy věděl, narodila se den zpátky a celý klan byl nadšený. Ale najednou zatoužil vidět vrh svého rivala na vlastní oči. "Půjdu s tebou," řekl a přidal se ke své dceři.

"Děkuji, Kamínko, ehm... Veverčí kroku?" podivila se Oříšková noha, když se stín Veverčího kroku objevil ve vstupu do školky. "Můžu tátovi ukázat tvoje koťata, Oříšková noho?" zeptala se vesele šedá kočička a Oříšková noha nejistě přikývla. Veverčí krok přistoupil blíž. Na zemi u jejich matky ležela trojice koťat. Jedno světle hnědě mourované, druhé bílé s hnědými fleky. Z třetího se Veverčímu kroku opět rozskřípaly zuby. Bylo celé hnědě mourované a vypadalo úplně jako jeho otec. "Takže, tati," zašvitořila Kamínka. "Tohle je Kaštanokotě," řekla a ukázala na strakaté mládě. "Mám ji ráda, protože je roztomilá." Oříšková noha se zasmála. "Tohle je Lískokotě," pokračovala a ukázala na světlého kocourka. "A tenhle?" zamumlal netrpělivě Veverčí krok a musel se držet, aby nezavrčel. "To je Tygrokotě," hlesla Oříšková noha.

Zrzek nastražil uši. "Tygří zub pojmenoval svého syna Tygrokotě?" Oříšková noha se zamračila a přikývla. "Chtěla jsem své prvorozené kotě pojmenovat po jeho otci a on souhlasil. Chceme, aby se to jméno dědilo." Veverčí krok zašvihal ocasem a vylezl ven ze školky. Jak je možné, že to nenapadlo jeho? Pojmenovat prvorozené kotě po sobě a udělat to jméno dědičné... Mohl se zvěčnit ve jménech svých potomků dlouhé generace po svojí smrti! Tygří zub možná neměl dceru budoucí léčitelku a dva silné učedníky na dobré cestě k tomu, ale měl... nesmrtelnost. Jeho památka navždy přetrvá s klanem, zatímco zrzkova duše zůstane uvězněná ve Hvězdném klanu na věky.

Takový zrádce si přece nezaslouží věčnou památku! Mělo to napadnout mě! Moje koťata byla první na území nového Stromového klanu! Měl jsem jedno z nich pojmenovat Veverkokotě. Mohl jsem se zapsat do historie!

 Hořká chuť porážky ho pálila v hrdle až do večera. Ale když uléhal vedle Mlžné stopy, uvědomil si, že možná ještě není pozdě...

Sacrifices

 The storming wind whistled and howled, hit everything it could and carried away anything that let itself be carried. The sky went dark, as if it also wanted to be a part of this destructive scene. And Max knew, that time came.

One look down from the cliff towards the small town was enough. The small town, that had a raging tornado in its midst. This wasn't the first time she watched this scene. She'd seen it many times in her nightmares and visions. But this time she was certain. This one's real. A real storm destroying a real town.

"This is my storm! I caused this! I caused all of this! I changed fate and destiny so much, that I actually altered the course of... everything!"

When Max got he powers she wasn't sure how or why. She saved Chloe that day and that was the only thing that mattered in the moment. But the vision of a tornado and other strange occurences followed her the entire week she spent with her friend. There were no doubts. The storm came because of her.

"Fuck all of that!" Chloe growled. "You were given a power, you didn't ask for it... and you saved me! Which had to happen, all of this... except for what happened to Rachel. B'but without your power we wouldn't have found her! Okay, so you're not a goddamn Time Master, but you're Maxine Caulfield. And you're amazing!"

Freezing raindrops landed on Max's cold skin. The storm roared and Max could only watch as all her journeys back in time and all those overlooked warnings turned into one giant cluster of destruction.

"Max, there is only one way," the blue-haired girl mumbled as she reached into her pocket and pulled out a polaroid photo of a blue butterfly. Max recognised it very well, but it felt like eternity since she took it. She knew it was a one-way ticket to the past... where she would get a chance to fix everything. "No, Chloe, I'm not doing that! I won't trade you!"

"You're not trading me! Maybe you've just been delaying my real destiny. Look at how many times I've almost died or actually died around you! Look at everything that's happed in Arcadia ever since you first saved me!"

Max lingered over the blue-haired girl's words. She was right. How many times had she watched her die and gone back in time to avoid that fate? How many times had she faced the sight of her bloody wounds?

It almost looked as if destiny was determinedly demanding Chloe's life. As if her mere existence was an insult to the entire world.

But that didn't make any sence. Chloe did countless bad things, but the world was full of people like that. Why did it matter that she in particular escapes death's wrath? No, this surely wasn't about her.

It wasn't only about her.

The entire week played in the brunette's head. The things she changed in her favor... but also in the favor of others. After all, she managed to save Kate thanks to her power. She helped many people, even with the smallest of gestures. Some good came from her power too.

But unfortunately, when it comes to matter of life and death, fate tends to be cruel. It's not about who brings good or evil. It's about time. The time that Max ran out of.

Not today.

A long time ago.

"I saved my own life, too," she said. "Many times. You couldn't remember it, but... without my powers, I wouldn't be here either." Chloe turned to her friend, confused. "What are you trying to say?"

"That this is about both of us. We are both mere playthings of destiny, but you only thanks to my intervention. Universe has been after me ever since this whole thing began. And the only way to fix things is to give it what it wants."

Chloe's eyes twitched. "You're not serious, are you? It's not your fault! You never asked for your powers, why should you pay for using it?"

"... You know just as well as I do, that we would have both ended up on that bathroom floor whether I discovered the power or not. Perhaps destiny was generous after all. It gave us time. We found Rachel! We were together. This entire week. And now we're standing here!

And we can tell eachother anything!"

Chloe held firmly on Max's shoulders.

"I love you, Max. So... so much.

Farewell."

"Farewell, my love."

The tears in her eyes made it difficult to focus on the picture of the butterfly. But the girl was ready to accept anything the photo brought with it. The end came right when she took it. She just wished she'd known sooner.

Maybe she could have said goodbye to others too.

The girl got dizzy. The grassy ground was replaced by grey tiles and Max recognised her old polaroid camera. Before she broke it running away from Nathan. That won't get to happen today. The tiny machine spit out a photo and the butterfly that decorated it, fluttered its wings and rose in the air.

Max heard footsteps.

...

"I'm so sick of people trying to control me!"

"You are going to get in hella more trouble for this than drugs!"

"Nobody would even miss you punk ass, would they?"

"Get that gun away from me, psycho!"

Max stood up from the cold floor. She knew that she can't save Chloe or herself anymore. They escaped death for far too long, albeit unintentionally. And now came the time to say goodbye.

She heard a gunshot. Max stepped out of her hiding place, just like the first time she watched this scene. The blue-haired girl fell to the ground and Nathan pointed the gun at the other girl. She knew he wouldn't hesitate for long. He couldn't let a witness of such a crime escape him. The time traveller thought for just a moment that maybe she could go back once more... for the last time. She just wanted time to text a few people...

Goodbye.

But there was nowhere to go back to now. She was out of time.

The blue butterfly quickly fluttered its wings on the windowsill. The gunshots didn't scare it. Neither did the tiles, now turning from grey to dark red.

It has seen worse, Max thought to herself.

Her sight was vanishing, but before she got to close her eyes for one last time, she saw something emerge from behind the bathroom stall. It was a beautiful doe. The one that had been following her since the beginig of the week that was now forever tangled in the endless clot of time.

Come, Max. I'll help both of you find your way.

Oběti

(Fanfikce na Life is Strange od Dontnodu)

Bouřlivý vítr hlasitě vyl a hučel, bil do všeho kolem sebe a unášel všechno, co se nechalo. Obloha potemněla, jako by se také toužila stát součástí té ničivé síly. A Max věděla, že přišel čas.

Stačil jediný pohled dolů z útesu, směrem k malému městu. Malému městu, jehož středem se hnalo tornádo. Nebylo to poprvé, co tuhle scénu dívka měla před sebou. Pamatovala si ji ze svých vizí a nočních můr. Ale tentokrát si byla jistá, že je skutečná. Skutečná bouře, ničící skutečné město. "Tohle je moje bouře. Je to moje chyba... Způsobila jsem tohle všechno! Měnila jsem osud tak moc, až... až jsem úplně narušila chod... všeho!"

Když Max svoje schopnosti získala, nebyla si jistá, jak nebo proč. Zachránila ten den Chloe a to bylo jediné, na čem jí v tu chvíli záleželo. Ale vidění tornáda a další podivné události ji provázely celý týden, co s kamarádkou strávila. A tak nebylo pochyb. Bouře sem přišla kvůli ní. 

"Srát na to všechno!" zavrčela Chloe. "Dostala jsi schopnost, neříkala sis o ni... a zachránila jsi mě! Což se muselo stát, všechno tohle... až na to, co se stalo Rachel. A-ale bez tvojí schopnosti bychom ji nenašly! Dobře, možná nejsi Pán Času, ale jsi Maxine Caulfieldová. A jsi úžasná."

Mrazivé kapky deště dopadaly na Maxinu prochladlou kůži. Bouře hlasitě burácela a ona nemohla dělat nic, než sledovat, jak se všechny její návraty v čase a všechna přehlížená varování pomalu mění v jeden jediný uzlíček destrukce.

"Max, je jenom jediná cesta." Modrovlasá dívka tiše hlesla a vytáhla z kapsy polaroidovou fotku modrého motýla. Max ji moc dobře poznávala, ale zdálo se jí to jako věčnost, co ji vyfotila. Věděla, že se jedná o jednosměrnou jízdenku do minulosti... Kde by dostala šanci všechno napravit. "Chloe, ne, to neudělám! Přece tě takhle neobětuju!"

"Neobětuješ mě! Možná jsi celou dobu jen odkládala můj skutečný osud. Podívej se na to, kolikrát jsem kolem tebe málem umřela... nebo skutečně umřela. Podívej se, co se v Arcadii stalo od té doby, cos mě zachránila."

Max se nad slovy modrovlasé dívky pozastavila. Měla pravdu. Kolikrát ji sledovala zemřít a vracela se v čase, aby se tomu osudu vyhnula? Kolikrát čelila pohledu na její krvavé rány?

Skoro to vypadalo, jako by se osud usilovně dožadoval Chloeina života. Jako by její samotná existence byla urážkou pro celý svět.

Ale to přeci nedávalo smysl. Chloe učinila nespočet nepěkných věcí, ale svět byl takových lidí plný. Proč tolik záleželo na tom, jestli zrovna ona unikne smrti? Ne, tohle určitě nebylo o ní.

Nebylo to jen o ní.

Brunetě se v hlavě promítl celý uběhlý týden. Kolik věcí změnila ve svůj prospěch... ale i ve prospěch ostatních. Konec konců díky své schopnosti dokázala zachránit Kate. Spoustě lidí zvládla pomoci, byť sebemenším gestem. Snad z toho přeci vzešlo trochu dobra...

Co se ale otázek života a smrti týče, osud bývá krutý. Nejde o to, kdo páchá dobro. Jde o čas. Čas, který Max vypršel. 

Ne dnes.

Už před dlouhou dobou.

"Přece jsem zachránila život i sama sobě," hlesla tiše. "Mnohokrát. Ty si to nemůžeš pamatovat, ale... bez svých schopností bych tady už taky nebyla." Chloe se na kamarádku vyplašeně otočila. "Co se snažíš říct?"

"Že tohle je o nás obou. My obě jsme hříčky osudu, ale ty jen díky mému zásahu. Vesmír mi jde po krku už od začátku tohohle všeho. A jediný způsob, jak všechno napravit, je dát mu, co chce."

Chloe zatěkalo v očích. "To nemyslíš vážně, že ne? Ty přece za nic nemůžeš! Nikoho jsi o svoje schopnosti nežádala, proč bys měla platit za to, že jsi je použila?"

"... Ty dobře víš, že bychom obě skončily na podlaze těch záchodů, ať už bych svoji moc objevila, nebo ne. Snad k nám osud byl nakonec spíš štědrý. Dal nám koneckonců čas. Mohly jsme najít Rachel. Mohly jsme být spolu. Celý tenhle týden. A teď stojíme tady, přímo tady.

A můžeme si říct cokoliv."

Chloe chytila Max pevně rukama kolem ramen. 

"Miluju tě, Max. Tolik... tolik tě miluju.

 Sbohem."

"Sbohem, má lásko."

Se slzami v očích se na fotku modrého motýla špatně ostřilo. A přesto byla dívka odhodlaná přijmout vše, co s sebou přinesla. Už s jejím vyfocením přišel konec. Kéž by si to jen uvědomila dřív.

Snad by se stihla rozloučit i s ostatními.

Dívce se prudce zatočila hlava. Travnatou zem pod nohama nahradily šedé dlaždice a Max poznala svůj starý polaroidový foťák. Ještě před tím, než ho rozbila při zběsilém útěku před Nathanem. To už se dnes stát nestihne. Malinký stroj vyplivl modrou fotku a motýl, který ji tak pěkně zdobil, zatřepetal křídly a vznesl se do vzduchu.

Max zaslechla kroky.

. . .

"...Už mě sere, jak se mě lidi snaží ovládat!"

"Z tohohle budeš mít mnohem větší problémy, než kvůli drogám!"

"Nikomu by se po tobě snad ani nestýskalo, co?"

"Dej tu pistoli ode mě, ty psychopate!"

Max se zvedla z chladné podlahy. Věděla, že ani sebe, ani Chloe už nezachrání. Utíkaly před smrtí příliš dlouho, byť neúmyslně. A teď přišel čas se rozloučit.

Ozval se výstřel. Max vystoupila ze svého úkrytu za poslední kabinkou a hlasitě vykřikla. Stejně, jako to udělala, když tuhle scénu sledovala poprvé. Modrovlasá dívka se kácela k zemi a Nathan mířil zbraní přímo na druhou dívku. Věděla, že nebude dlouho váhat. Přece nemohl nechat naživu svědka takového činu. Cestovatelku časem na moment napadlo, že by se snad mohla vrátit ještě jednou... naposledy. Chtěla jen chvilku na napsání zprávy.

Sbohem.

Ale teď už nebylo kam se vracet. Čas vypršel.

Modrý motýl hbitě mával křidélky na okenním parapetu. Nelekl se výstřelů a nerozhodilo ho ani to, jak se šedé dlaždičky barvily do červena.

Viděl už jistě i horší, pomyslela si Max.

Její zrak se vytrácel, ale ještě než stihla oči naposledy zavřít, viděla, jak se něco vynořilo zpoza rohu poslední kabinky. Byla to překrásná laň, která ji sledovala od počátku týdne, který teď zůstal navždy zapleten v klubku času.

Pojď, Max. Pomůžu vám oběma najít cestu.

Místo bez světla Aideenina

 (Fanfikce na Star Stable Online)

Místo bez světla Aideenina

Kapitola 1.

Kapitola 2.

Kapitola 3.

Kapitola 4.

Místo bez světla Aideenina - Kapitola 1.

Už delší dobu jsem chystala fanfikci na Star Stable, nicméně jakmile vyšel tenhle update, hned jsem věděla, že musím stvořit aspoň něco kraťoučkého o těch nových postavách :D.

Nad územím Mystiků se drželo poklidné ticho. Členové stáda leželi v trávě mezi fialovými květy a rozjímali. V korunách stromů běhaly veverky a spokojeně štěbetaly.

Pod vysokou vzrostlou sekvojí seděla šedá klisnička s modrou hřívou. U jejích kopýtek pobíhala trojice pištících veverek. Klisnička se s nimi tvrdohlavě dohadovala. Byla na sebe docela pyšná. Ještě jí nebyl ani rok a už se dokázala úplně sama naučit cizí jazyk! Jen díky tomu měla také na území Mystiků nějaké kamarády.

Toužila se stát veverkou. Pochopitelně věděla, že to nejde, ale moc se chtěla svým přátelům přiblížit. Ostatní Mystikové byli příliš staří než aby si s ní hráli a tak jediný, kdo s ní běhal mezi sekvojemi byly veverky. Kdyby neměla ta hloupá kopýtka, snad by za nimi lezla i na stromy.

Vlastně se o to mnohokrát už i pokusila, ale větve starých vysokých stromů byly příliš vysoko, než aby na ně dosáhla. A tak musela sedět pod nimi a sledovat svoje veverčí kamarádi, jak se houpou ve větvích.

Trojice veverek se opět hbitě vyhoupla do koruny a malá klisnička osaměla. Rádi si s ní povídali, ale koukat se na svět z výšky, to byla větší zábava. Hříbě to naštvalo. Chtěla za nimi. Chtěla vědět, jaké to tam nahoře je.

Její modrá hříva jí padala do čela, ale ona dál neoblomně klusala do kopce. Napadlo ji, že když vyšplhá výš, najde lepší místo, odkud by se dostala na větev. Našla kamenný výběžek a vyklusala na něj. Přímo před sebou měla tlustou sekvojovou větev. "Ta by mě klidně mohla unést," zamumlala si pro sebe a natáhla kopýtko.

"Tohle byl příšerný nápad," hlesla si kobylka pro sebe. Větev ji skutečně unesla a dokonce se z ní dokázala dostat na další a další. Ale najednou pod jejími kopýtky větev zavrzala a zapraskala. Najednou se klonila nad zemí a modlila se k Aideen samotné, aby si nic nezlomila.

Větev se s hlasitým zapraskáním zlomila a klisnička upadla na lískový keř. Naštěstí byla v pořádku. Všechny čtyři nohy pořád stejně hbité a v jednom celku. Jak se tak kobylka ujišťovala, že je v pořádku, pod kopýtky jí křupal prašný písek. Takový na našem území nemáme... pomyslela si nervózně. To znamenalo, že jí její cesta do korun stromů zavedla na území jiného stáda.

"Hej, co tady děláš?!" Kobylka zaslechla dusot kopyt v písku a rozhlédla se kolem. Z oblaku prachu se vynořila mladá pruhovaná hnědá klisnička zhruba jejího věku. Trochu se jí ulevilo. Čekala, že narazí na nějakého dospělého koně.

"Co tady chceš? Ty nejsi Válečník!" zaržála hnědačka a švihla ocasem. Kobylka sklopila uši. "Ztratila jsem se. Šplhala jsem na strom a spadla jsem."

"Ovšem, že jsi spadla! Vždyť máš kopýtka, nemáš se jak chytit! Ty jsi ale hloupá!"

Klisna se zamračila a pohodila hlavou. "Já že jsem hloupá! Umím mluvit veverčí řečí! Vsadím se, že to ty nedokážeš!"

Hnědá kobylka si odfrkla a zahrabala kopýtkem. "To neumím. Ale jednou jsem zahnala hada! Skoro..."

Šedá kobylka zastříhala ušima. "Zahnat hada, to bych nezvládla!"

"Tady není, co jiného dělat. Nikdo si se mnou nehraje, všichni jsou moc zaneprázdnění. Takže se učím zahánět hady. Jeden mě už málem uštknul, ale jde mi to jde docela dobře, abys věděla."

O pár minut později se obě hříbata ztrácela v oblacích prachu, běhala v kruzích a sem a tam. Rozhodly se, že se pro vlastní bezpečí už nebudou hádat. Snad by se mohly dokonce spřátelit... pro vlastní bezpečí.

Jejich stáda z toho pochopitelně nadšená nebudou. Koně z cizích stád by se mimo pravidelná shromáždění scházet neměli. Ale snad by se to nemuseli dozvědět. A tak si věnovali poklonu, jako to viděli u dospělých koní, když se seznamovali. 

"Jmenuji se Ziggy."

"Já jsem Aténa."

Rok Draka - Kapitola 6.

Jak je možný, že na Duolingu není islandština? >:(

 "Sakra, copak nemůže aspoň na chvíli zastavit? Už mě bolí křídla!" mručela Denim pro sebe. Na obloze už se třpytily hvězdy, ale Pampeliška pokračovala ve svojí cestě na východ. Bez zastavení. Už skoro dvě hodiny v kuse. Ale Pampeliška nevykazovala žádné známky únavy.

Denim se už po několikáté zamýšlela, kam Pampeliška vlastně míří. Měla nepěkné tušení, ale odmítala tomu věřit. "Přece by nebyla tak hloupá, aby..." Než stačila tuto myšlenku dokončit, z noční tmy se se vynořili vysoké kopce Horské kolonie. "Ale ne, Pampeliško..."

Netrvalo dlouho a žlutá dračice zamířila prudce vzhůru. Pařáty se skoro dotýkala špiček stromů na lesnatém kopci. Denim ji zpovzdálí následovala a snažila se nedat o sobě vědět. Pampeliška byla však tak soustředěná na svou cestu, že ji nic nemohlo vyrušit.

I Denim konečně překonala vrchol kopce a rozhlédla se do kraje. Mezi kopci zahlédla desítky jeskyň, ve kterých členové Horské kolonie dříve spali. Dnes tam však zahlédla i padlé, pokácené stromy a počátky konstrukcí lidských domů. "Proč by si stavěli doupata až tady? To jim jejich města nestačí?" vrčela pro sebe Denim.

Zpočátku měla pocit, že může zůstat vpovzdálí. Zdálo se, že lidé na noc odešli. Ještě přece neměli v čem spát, jejich domy měly sotva dvě stěny, některé ani to ne! Avšak při bližším pohledu Denim zahlédla malá látková doupata. Sabi jí kdysi vyprávěla, že lidé občas vyrazí do lesa a staví si je. Přespí tam ale maximálně pár nocí, pak je zase zboří a odejdou. Tentokrát však nejspíš chtěli hlídat své nedokončené domy, aby je v noci nic nepoškodilo.

Nevypadalo to však, že Pampeliška si dočasných pelechů všimla. Nejspíš je ani neznala. A tak Denim zůstala pozorná. Věděla, že lidé samotní moc nebezpeční nejsou. Nemají drápy ani tesáky a těžko by jim dokázali něco udělat. Ale právě proto s sebou rádi nosí hromové hole. Wadogo jim říkával pušky. Denim nikdy takovou pušku neviděla, ale z toho, co slyšela od válečníků, věděla, že by dokázala zabít i silného draka.

Pampeliška přistála v trávě mezi kopci. Denim si dala dobrý pozor, aby její přistání nebylo slyšet. Stále se držela aspoň patnáct metrů za kamarádkou. Musela být dost daleko, aby si jí nevšimla. A zároveň dost blízko, aby jí dokázala pomoci, kdyby se cokoliv stalo.

Žlutá dračice našlapovala tiše. Jen si mlčenlivě prohlížela stará kamenná doupata, ve kterých její kolonie žila. Také si zasmušile prohlížela ta nová, vysoká a do očí bijící, která rostla v lese na pokyn lidí. Denim zůstávala v pozoru. Nevěděla, jestli jsou lidé vzhůru, ale věděla, že se s nimi určitě setkat nechce. Co chvíli nejistě pohlédla směrem ke skupince dočasně postavěných pelechů, ze kterých se ozývalo pravidelné oddechování.

Brzy jí však došlo, že Pampeliška o lidech neví. Začala vrčet, hlasitě vrčet, oháněla se ocasem i drápy kolem sebe a shazovala vše, co jí přišlo do cesty. Z jejích šupin i na dálku sálal hněv, rozpálený, ohnivý hněv, připravený spálit vše okolo. Denim věděla, že už se nemůže schovávat. Musela Pampelišku zastavit.

Než se však stihla rozhoupat, už slyšela hlasy lidí, jak se hrabou ze svých pelechů a jdou se podívat, co se děje. Pampeliška se zmateně rozhlížela kolem. Taky je slyšela. Denim vylétla ze svého úkrytu s hlasitým vrčením. Doufala, že dva draci snad lidi odstraší. "Denim?!" vyjekla Pampeliška. "Co tu děláš?" Denim zavrtěla hlavou. "Na tohle teď není čas, musíme odsud zmizet!"

Zpoza stromů se vynořili tři lidé. Jeden z nich držel pušku a mířil Pampelišce přímo na krk. I žlutá dračice zřejmě o puškách něco věděla. Po ozbrojeném člověku skočila a vyrazila mu zbraň z ruky. Přitiskla ho pařáty k zemi a vyceněnými tesáky mu hrozila jen pár centimetrů od jeho obličeje. Denim se otočila ke zbývajícím dvěma mužům. Bez zbraně byli téměř neškodní, ale každou chvíli mohli přijít další. Denim se postavila na zadní, zamávala mohutnými křídly a hlasitě zařvala. Lidé se vylekaně dali na útěk a Denim se ohlédla po Pampelišce. "Nech ho," zvolala. "Poleťme odsud, než jich přijde víc!"

"Nechci odsud odcházet, Denim! Tohle je můj domov!"

"Já vím, Pampeliško, ale nemůžeme tady zůstat-"

"Tak běž! Utíkej! Já ale nikam nejdu! Oni tu nemají co dělat, já se tady narodila!"

"Sama je všechny neporazíš! Mají zbraně!"

Pampeliška si ale nenechala poradit. Dál držela vyděšeného člověka přitisknutého k zemi. Denim ale odejít nehodlala. Ne sama. "Pampeliško, neblázni!" Žlutá dračice ale znovu hrubě pohodila hlavou. Denim zaslechla z lesa další kroky. Docházel jim čas. "Celá tvoje kolonie odsud odešla, protože si s nimi nevěděli rady! Vážně myslíš, že na ně samy dvě stačíme?"

Zpoza stromů se vynořila čtveřice lidí. Měli pušky a mířili přímo na ně. "Pampeliško, sakra, tohle nezvládneme! Pojď! Utíkej!" To, co nakonec přinutilo Pampelišku zvednout zrak, byl výstřel z jedné zbraně. Minul, ale bylo to dost těsné na to, aby Pampeliška konečně pustila člověka ze svých spárů a udělala pár kroků zpátky. Denim roztáhla křídla a počkala, až Pampeliška udělá to samé. Poté se nejistě zvedla k obloze a jen tak tak se vyhnula dalšímu výstřelu. Žlutá kamarádka ji následovala, ale ona už takové štěstí neměla. Jeden z výstřelů ji zasáhl do blány křídla, ale ona se i přes silnou bolest v křídle rychle vzpamatovala a pokračovala dál. "Kousek odsud je malá jeskyně," zavolala na Denim, když byly dost daleko od tábora. "Mohly bychom tam přistát? Potřebuju se trochu sebrat než se vrátíme ke Skalní kolonii..."

"Co tě to napadlo?" vrčela Denim, zatímco Pampeliška se vyplašeně krčila v tmavém koutě jeskyně. Přistály. Obě si po dlouhém letu a potyčce s lidmi potřebovaly odpočinout, než se vrátí zpátky. Z Denim ale vyprchal všechen strach nahradil ho vztek. "Proč jsi tam sakra chodila?" Pampeliška zmučeně zvedla hlavu. "Nemyslela jsem si, že tam budou i v noci."

"Ale proč bys tam vůbec chodila? Kdykoliv? Sama? Co tě k tomu sakra vedlo?"

Pampeliška se zamračila a v koutku oka se jí zatřpytila slza. "Já jenom chtěla jít domů, Denim! Chtěla jsem... domů." Denim se zarazila. Většinou ji nic moc rozházet nezvládlo, ale tentokrát nad ní vztek dokázal převzít kontrolu. Zvlášť po takovém nezodpovědném chování své kamarádky. Teď ale své prudké reakce litovala.

"Wadogo nám dovolil zůstat... ale aby se formálně zachoval vzájemný respekt vůdců obou kolonií, měla bych se později stát alfou i já. Jenže na to bych musela... musela bych..."

Denim ztuhla. Konečně si uvědomila, co spojení kolonií pro Pampelišku znamená. Když dojde na podobnou situaci, jako ve které se teď nacházeli, alfou kolonie se musí stát minimálně potomek kolonie, která přišla o území. Tím se zařídilo, že ačkoliv kolonie přišla o teritorium, neztratila své tradice a svou vlastní alfu. To v tomhle případě to ovšem bylo trochu jinak. Kiburi určitě nebude ochotný se vlády nad Skalní kolonií vzdát. V takovém případě existuje ještě jedno řešení. 

"Nechci mít za partnera Kiburiho, Denim," vzlykla tiše Pampeliška a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Šedá dračice přistoupila blíž a objala kamarádku křídlem kolem ramen. Zoufalou touhu nemuset žít s Kiburim po boku si dokázala živě představit. Všechna zlost byla rázem ta tam. Pampeliška se pod teplem Denimina křídla přisunula blíž a znovu tiše zavzlykala.

"Já chci jenom jít domů..."

Tvořeníčko

Zapomínáním na obrázky si zaručuju nové příspěvky v rubrice Moje výtvory :D. Většinu z těchhle už mám hotovou nějakou dobu, ale nikdy se mi jich nezdálo dost na to, abych je sem mohla hodit. 

(Jo a taky heehee, koukejte, jakou mam pěknou favikonu! <3 :D)

Tenhle obrázek jsem nakreslila už někdy v prosinci, ale nenaskytla se mi příležitost ho sem dát. Chci, aby tady byl aspoň před koncem zimy, protože je zimní a takový útulný.

Tenhle je ještě starší než ten předchozí :D. Humorné je, že ani jednu z těchhle postav v podstatě neznám, ještě jsem se v Kočičích válečnicích tak daleko nedostala. Ale líbila se mi... zrzavost :D.

Tak nějak mě začalo brát kreslení postav z Čtyřlístku. Tak trochu jsem si je vylepšila, protože se mi takhle snáz kreslí a taky se mi víc líbí :D.

Původně tam měl být západ slunce, ale těch kreslím hodně, tak jsem to trochu pozměnila.