"Které se narodilo první?" mňoukl rozjařeně Veverčí krok. Zrzavá matka ukázala na tmavě rezavé kotě s bílými tlapkami a flíčkem na čele. "Veverkokotě," zavrněl spokojeně Veverčí krok. Rezavá noha přikývla. "A co ti ostatní?"
Veverčí krok neodpověděl. Ani neposlouchal. Spokojeně hleděl na svou novorozenou dceru. Malá kočka byla jeho cestou k nesmrtelnosti. Předal jí nejen své jméno, ale i barvu svého kožíšku.
Když se s ním Mlžná stopa rozešla, Veverčí krok byl naštvaný. Doufal, že si vše rozmyslí a nakonec mu další vrh porodí. Ale ona se k němu otočila zády, takže musel najít jiné řešení. Řešení jménem Rezavá noha.
Zrzka, která se stala jeho novou partnerkou byla mladá a stydlivá, ale také moc milá. Znal ji ještě z dob, kdy byli učedníci, ale nikdy se moc nebavili. Až do toho dne. Veverčí krok se schoulil do malého červeného klubíčka na okraji tábora a smutně koukal kolem. Rezavá noha si ho všimla a sedla si k němu. Chtěla mu pomoci a zrzek věděl, že to je ideální příležitost. Byla ochotná ho utěšit a poslechnout si, co se mu stalo. Mlžnou stopu tiše proklela a postavila se na stranu Veverčího kroku. A tak se z nich stali přátelé. Začali spolu lovit a chodit na hlídky. Ani ne měsíc na to z nich byli partneři.
A teď Veverčí krok hleděl na překrásnou dceru, která vypadala úplně stejně, jako on. "Veverčí kroku! Co ti ostatní? Jak jim budeme říkat?" Zrzek se konečně probral ze svého hypnotického nadšení a pohlédl na zbytek vrhu - dva zrzavé kocourky. Jednoho tmavěji, druhého světleji. "Ty můžeš pojmenovat ty," pronesl nakonec. Rezavá noha se zatvářila poněkud dotčeně, ale Veverčí krok byl příliš zaneprázdněný, než aby si toho všiml. Konečně získal dědice, pořádného dědice, po kterém tolik toužil.
"To tmavší bude Liškokotě a to světlejší Lasičkokotě. Co říkáš?" mňoukla matka a její partner nepřítomně přikývl. Jeho čas konečně přišel. Konečně se mohl s Tygřím zubem měřit. A tentokrát už ho hnědý mourek nemohl překonat.
Na vstup do školky padl stín. Do pelíšku se protáhla hnědá učednice. "Co tady hledáš, Hliněnko?" sykl Veverčí krok. "Líný dech mě poslal, abych se podívala, jak se daří vašim koťatům." Rezavá noha se na ni zamračila. "Jsou v pořádku, nemusíte nás kontrolovat takhle často." Matka učednici odháněla už od začátku. Nechtěla kolem sebe starší vrh Veverčího kroku. Příliš jí připomínali Mlžnou stopu. Hliněnka se zpočátku snažila ji přesvědčit, že jí chce jen pomoci, ale nakonec to vzdala.
Hnědá kočka se otočila a zamířila na druhý konec školky, kde právě pospávala Oříšková noha a její koťata. Rostla velmi rychle, a když se jim naskytla příležitost, už pobíhala po táboře. Strakatá kočka spokojeně zavrkala, když k ní Hliněnka přišla. "Je všechno v pořádku, Oříšková noho? Nepotřebuješ něco?" Oříšková noha zavrtěla hlavou a položila si ji na tlapky. "Všechno je v pořádku, Hliněnko. Díky." Učednice se usmála a rychlými skoky vyrazila ven ze školky zpátky za svým učitelem.
Žádné komentáře:
Okomentovat