Srdce Veverčího kroku se stále tetelilo pýchou. Uběhly tři dny od chvíle, kdy jeho koťata získala svá učednická jména. Přestěhovala se do nového pelíšku a začala se učit nov dovednosti. Z Prachokotěte se stal Prašík a většinu svého času trávil v lese s Nočním chodcem, který se stal jeho učitelem. Kamenokotě dostala jméno Kamínka a pod křídla si ji vzala Liškoočka. Hlínokotě byl trochu jiný případ. Sama nikdy nebyla nadšená z hraných bojů ve školce a na svou učednickou ceremonii se zrovna dvakrát netěšila. Popelavá hvězda v ní však zahlédla potenciál k něčemu trochu jinému. Pojmenovala ji Hliněnka a předala ji na starost Línému dechu, do té chvíle jedinému léčiteli klanu. Veverčí krok byl nadšený. Jeho první vrh a hned má mezi potomky budoucí léčitelku. Chci vidět, jak tohle Tygří zub překoná!
Zrzavý kocour právě nesl svůj úlovek na hromadu, která se s návratem ostatních válečníků zvětšovala. Dnes jim určitě hlad nehrozil. Když pokládal pěnkavu, koutkem oka zahlédl Kamínku, jak spokojeně kráčí táborem. "Ahoj," zašvitořil a jeho dcera mu spokojeným mňouknutím odpověděla. "Jak ses dnes měla?"
"Moc dobře! Ulovila jsem stehlíka! A taky dvě myši! A králíka... skoro."
Veverčí krok se zasmál. "To jsem rád. A kam jdeš teď?"
"Pro jídlo Oříškové noze. Byla jsem se podívat na její koťata a poprosila mě o trochu kořisti."
Zrzek se zarazil. O koťatech Oříškové nohy věděl, narodila se den zpátky a celý klan byl nadšený. Ale najednou zatoužil vidět vrh svého rivala na vlastní oči. "Půjdu s tebou," řekl a přidal se ke své dceři.
"Děkuji, Kamínko, ehm... Veverčí kroku?" podivila se Oříšková noha, když se stín Veverčího kroku objevil ve vstupu do školky. "Můžu tátovi ukázat tvoje koťata, Oříšková noho?" zeptala se vesele šedá kočička a Oříšková noha nejistě přikývla. Veverčí krok přistoupil blíž. Na zemi u jejich matky ležela trojice koťat. Jedno světle hnědě mourované, druhé bílé s hnědými fleky. Z třetího se Veverčímu kroku opět rozskřípaly zuby. Bylo celé hnědě mourované a vypadalo úplně jako jeho otec. "Takže, tati," zašvitořila Kamínka. "Tohle je Kaštanokotě," řekla a ukázala na strakaté mládě. "Mám ji ráda, protože je roztomilá." Oříšková noha se zasmála. "Tohle je Lískokotě," pokračovala a ukázala na světlého kocourka. "A tenhle?" zamumlal netrpělivě Veverčí krok a musel se držet, aby nezavrčel. "To je Tygrokotě," hlesla Oříšková noha.
Zrzek nastražil uši. "Tygří zub pojmenoval svého syna Tygrokotě?" Oříšková noha se zamračila a přikývla. "Chtěla jsem své prvorozené kotě pojmenovat po jeho otci a on souhlasil. Chceme, aby se to jméno dědilo." Veverčí krok zašvihal ocasem a vylezl ven ze školky. Jak je možné, že to nenapadlo jeho? Pojmenovat prvorozené kotě po sobě a udělat to jméno dědičné... Mohl se zvěčnit ve jménech svých potomků dlouhé generace po svojí smrti! Tygří zub možná neměl dceru budoucí léčitelku a dva silné učedníky na dobré cestě k tomu, ale měl... nesmrtelnost. Jeho památka navždy přetrvá s klanem, zatímco zrzkova duše zůstane uvězněná ve Hvězdném klanu na věky.
Takový zrádce si přece nezaslouží věčnou památku! Mělo to napadnout mě! Moje koťata byla první na území nového Stromového klanu! Měl jsem jedno z nich pojmenovat Veverkokotě. Mohl jsem se zapsat do historie!
Hořká chuť porážky ho pálila v hrdle až do večera. Ale když uléhal vedle Mlžné stopy, uvědomil si, že možná ještě není pozdě...
Žádné komentáře:
Okomentovat