Chlad noci se držel v táboře a všichni válečníci už spali. Na obloze se třpytili válečníci Hvězdného klanu a Kamenné pírko zlehka našlapovala mokrou trávou přímo před jejich zraky. Sníh typický pro období bezlistí před pár dny roztál a Kamenné pírko toho chtěla využít. Když není sníh, nikdo neuvidí její stopy.
Jakmile šedá kočka opustila tábor, rozeběhla se lesem směrem k východní hranici. Vyběhla z lesa na palouček a zamířila k obydlí dvounožců. Na plotě kolem jednoho z nich seděl černý kocour. Jeho bílé tlapky zářily ve tmě.
"Ahoj, Pírko," šeptl. "Ahoj, Mozarte," zavrněla Kamenná a vyskočila za ním. "Poletucha už spí," oznámil kocour. "Můžeme jít dovnitř, když budeme potichu." Kamenná seskočila z plotu s Mozartem v patách. Protáhla se kočičími dvířky a potichu se plížila chodbou. V pelíšku na zemi tiše pochrupoval strakatý kokršpaněl. To Kamenné řekl Mozart, že Poletucha je kokršpaněl. Sám moc dobře nevěděl, co to vlastně znamená, ale jeho páni to tak říkali.
Mozart se vyhoupl na kočičí strom a udělal si pohodlí. Kamenné to označení přišlo vtipné. Kočičí strom. U ní doma byl každý strom kočičí. Vyskočila za kocourem a uvelebila se v pelíšku vedle něho. Oba začali tiše vrnět a Mozart olizoval Pírčinu hlavu, dokud tiše neusnula.
Kamenná se vzbudila se svítáním. Malý pes pořád ještě podřimoval a tak opatrně slezla, aby ho neprobudila. Tiše našlapovala ke dvířkům. "Už odcházíš?" podivil se Mozart a ladně seskočil z kočičího stromu. "Musím jít zpátky ke klanu než mě začnou hledat," mňoukla Kamenná. "A mám hlad, musím něco ulovit."
"Můžeš si vzít z mé misky..."
"Ne, Mozarte, klanové kočky si granule brát nesmí. Když něco ulovím, budu moct říct, že jsem byla na lovu a nebude podezřelé, že jsem odešla." Šedá kočka přátelsky olízla kocourovu tvář. "Měj se krásně!" špitla, protáhla se dvířky a utíkala ven. Kamenná přeskočila plot a důkladně si olízala kožíšek, aby se zbavila pachu mazlíčkovského domova. Důkladně se vyválela po blátivé zemi a pak se vydala pro snídani.
"Kamenné pírko! Byla jsi na lovu?" zeptala se Mlžná stopa, když se Kamenná protáhla mezi keři do tábora. Přikývla. V bílé tlamičce nesla tři myši a už se těšila, až si jednu z nich dá k snídani. "To je dobře," usmála se Mlžná stopa. "Zásoby se tenčí a koťata už mají hlad. Najez se a dones trochu do školky, prosím." Kamenné pírko ochotně přikývla a položila myši, aby jednu z nich mohla spořádat.
Pírko se protáhla vstupem do školky. "Nesu vám něco k jídlu," hlesla. Od Rezavé nohy se však dočkala jen rozezleného pohledu. "Nechci tvoje úlovky, však on Veverčí krok už něco přinese." Kamenná tedy myši předala Oříškové noze, i když to nedělala vůbec ráda. Vděčný pohled strakaté matky ji hřál u srdce ale tak těžko se jí koukalo na tři zrzavá koťata, která hladovým pohledem šilhala na své spolubydlící. Z hnědých koťat se ale už brzy měli stát učedníci, pak bude mít zrzavá trojice všechno jídlo ve školce jen pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat