Už delší dobu jsem chystala fanfikci na Star Stable, nicméně jakmile vyšel tenhle update, hned jsem věděla, že musím stvořit aspoň něco kraťoučkého o těch nových postavách :D.
Nad územím Mystiků se drželo poklidné ticho. Členové stáda leželi v trávě mezi fialovými květy a rozjímali. V korunách stromů běhaly veverky a spokojeně štěbetaly.
Pod vysokou vzrostlou sekvojí seděla šedá klisnička s modrou hřívou. U jejích kopýtek pobíhala trojice pištících veverek. Klisnička se s nimi tvrdohlavě dohadovala. Byla na sebe docela pyšná. Ještě jí nebyl ani rok a už se dokázala úplně sama naučit cizí jazyk! Jen díky tomu měla také na území Mystiků nějaké kamarády.
Toužila se stát veverkou. Pochopitelně věděla, že to nejde, ale moc se chtěla svým přátelům přiblížit. Ostatní Mystikové byli příliš staří než aby si s ní hráli a tak jediný, kdo s ní běhal mezi sekvojemi byly veverky. Kdyby neměla ta hloupá kopýtka, snad by za nimi lezla i na stromy.
Vlastně se o to mnohokrát už i pokusila, ale větve starých vysokých stromů byly příliš vysoko, než aby na ně dosáhla. A tak musela sedět pod nimi a sledovat svoje veverčí kamarádi, jak se houpou ve větvích.
Trojice veverek se opět hbitě vyhoupla do koruny a malá klisnička osaměla. Rádi si s ní povídali, ale koukat se na svět z výšky, to byla větší zábava. Hříbě to naštvalo. Chtěla za nimi. Chtěla vědět, jaké to tam nahoře je.
Její modrá hříva jí padala do čela, ale ona dál neoblomně klusala do kopce. Napadlo ji, že když vyšplhá výš, najde lepší místo, odkud by se dostala na větev. Našla kamenný výběžek a vyklusala na něj. Přímo před sebou měla tlustou sekvojovou větev. "Ta by mě klidně mohla unést," zamumlala si pro sebe a natáhla kopýtko.
"Tohle byl příšerný nápad," hlesla si kobylka pro sebe. Větev ji skutečně unesla a dokonce se z ní dokázala dostat na další a další. Ale najednou pod jejími kopýtky větev zavrzala a zapraskala. Najednou se klonila nad zemí a modlila se k Aideen samotné, aby si nic nezlomila.
Větev se s hlasitým zapraskáním zlomila a klisnička upadla na lískový keř. Naštěstí byla v pořádku. Všechny čtyři nohy pořád stejně hbité a v jednom celku. Jak se tak kobylka ujišťovala, že je v pořádku, pod kopýtky jí křupal prašný písek. Takový na našem území nemáme... pomyslela si nervózně. To znamenalo, že jí její cesta do korun stromů zavedla na území jiného stáda.
"Hej, co tady děláš?!" Kobylka zaslechla dusot kopyt v písku a rozhlédla se kolem. Z oblaku prachu se vynořila mladá pruhovaná hnědá klisnička zhruba jejího věku. Trochu se jí ulevilo. Čekala, že narazí na nějakého dospělého koně.
"Co tady chceš? Ty nejsi Válečník!" zaržála hnědačka a švihla ocasem. Kobylka sklopila uši. "Ztratila jsem se. Šplhala jsem na strom a spadla jsem."
"Ovšem, že jsi spadla! Vždyť máš kopýtka, nemáš se jak chytit! Ty jsi ale hloupá!"
Klisna se zamračila a pohodila hlavou. "Já že jsem hloupá! Umím mluvit veverčí řečí! Vsadím se, že to ty nedokážeš!"
Hnědá kobylka si odfrkla a zahrabala kopýtkem. "To neumím. Ale jednou jsem zahnala hada! Skoro..."
Šedá kobylka zastříhala ušima. "Zahnat hada, to bych nezvládla!"
"Tady není, co jiného dělat. Nikdo si se mnou nehraje, všichni jsou moc zaneprázdnění. Takže se učím zahánět hady. Jeden mě už málem uštknul, ale jde mi to jde docela dobře, abys věděla."
O pár minut později se obě hříbata ztrácela v oblacích prachu, běhala v kruzích a sem a tam. Rozhodly se, že se pro vlastní bezpečí už nebudou hádat. Snad by se mohly dokonce spřátelit... pro vlastní bezpečí.
Jejich stáda z toho pochopitelně nadšená nebudou. Koně z cizích stád by se mimo pravidelná shromáždění scházet neměli. Ale snad by se to nemuseli dozvědět. A tak si věnovali poklonu, jako to viděli u dospělých koní, když se seznamovali.
"Jmenuji se Ziggy."
"Já jsem Aténa."
Žádné komentáře:
Okomentovat