"Odkud jsou ty veliké větve, co máte zabodané v zemi po svém území?" vyzvídala Ziggy. Zase se s Aténou sešla. Tentokrát přišla ona za ní k Mystikům.
"To nejsou větve. Jsou to zuby!"
"Děláš si legraci!" vypískla Ziggy. "Žádné zvíře nemá tak velké podlouhlé zuby!"
Aténě se v očích zablýsklo. Byla ráda, že ví něco víc, než její kamarádka a chystala se o svou moudrost podělit. "Teď už ne. Ale kdysi tudy chodili velcí koně, kteří měli dlouhé zuby. A před nimi tu byli ještě větší koně! Ti zase měli rohy. Jejich hlava byla veliká jako dospělý Válečník."
Ziggy zastříhala ušima. Nevěděla, že před stádem, které se později rozdělilo na Lesníky, Válečníky a Mystiky, tu ještě něco bylo. Aténa vesele pokračovala. "Tudy jenom procházeli. Utíkali ze severu před chladem... a možná ještě něčím jiným!" Ziggy vyplašeně sklopila ouška. "Před čím ještě?"
Aténa zavrtěla hlavou. "Nevím. Ale moje maminka povídala, že tam je něco, čeho se báli." Klisnička se opatrně naklonila blíž ke kamarádce. "Vím, kudy se tam jde. Mohly bychom to dojít zjistit!" Ziggy se na kobylku zamračila. "Jestli se toho báli naši velcí předci, jak bychom se tomu mohly ubránit my? Ne, nebudeme tam chodit!"
"Jenom se koukneme. Nebudeme s ničím bojovat!"
Šedá klisnička rázně pohodila hlavou. "Je to moc nebezpečné, Aténo. Jsme jenom hříbata!"
Klisnička si dupla kopýtkem. "Co jsem taky od Mystiků čekala, že? Měla jsem to vědět. Jenom Válečníci mají odvahu se postavit nepřátelům našich předchůdců. Půjdu sama."
Ziggy by bývalo nevadilo, co řekla. Přeci jen na takové řeči od ostatních stád byla zvyklá. Každý se dmul pýchou nad vlastnostmi svých druhů a ohrnoval nos nad zvyklostmi cizích. Ale vylekalo ji, že klisnička navrhla, že na to místo vyrazí sama. Co kdyby se ztratila? Zranila?
Hnědačka klusala po vyšlapané cestičce zpátky ke svému stádu. Jej hnědá srst splývala s okolní zemí, takže byla krásně maskovaná. Ne že by to potřebovala, Mystikové byli příliš zaneprázdnění svými vlastními myšlenkami, než aby si všimli malého válečnického hříběte, co se vetřelo na jejich území.
"Aténo, počkej!" zvolala Ziggy a cválala za ní. "Nemůžeš tam jít sama. Co když se něco stane? Půjdu s tebou!"
Hnědá klisnička se pyšně usmála. Věděla, že dokáže kobylku přesvědčit. Obě se tedy opatrně rozhlédly, jestli je nikdo nesleduje a vydaly se nahoru po cestě na území stáda Válečníků, odkud vedla cesta do dávných zemí koní s dlouhými zuby.
Když Aténě pod kopýtky začal křupat písek, zastříhala ušima, jestli neuslyší některého člena svého stáda. Věděla, že vyhnout se musí hlavně hlídkám, které strážily cesty vedoucí z tábora. Tu, na kterou se chystali ony, ale nikdo nehlídal. Proč taky? Byla zasněžená, klikatá a úzká. Nikdo tudy chodit nechtěl.
"Je tu docela chladno," špitla Ziggy. Cestička se klikatila a úžila, ale mrazivý vítr se tam stejně dostal. "To znamená, že se blížíme," odpověděla Aténa a dál neoblomně poklusávala směrem k tajemnému chladnému místu.
Zigginy nohy se začaly bořit do sněhu. Uzoučká cestička se rozevřela ve velikánské zasněžené údolí. Hustá mrazivá mlha lechtala kobylku v nozdrách. Došly do svého cíle. "Je to tu větší, než jsem čekala," zamumlal Aténa. Její rudohnědá pruhovaná srst do zasněženého světa vůbec nezapadala. Vypadala jako z úplně jiného světa...
"Tohle už je Šedý svět, viď?" Aténa přikývla. "Už jsme příliš daleko od našeho území, určitě jsme v Šedém světě."
Ziggy našlapovala opatrně. Mystici jí o místech mimo jejich domov vyprávěli, zvlášť po tom, co se na jejich zelenavé planiny poprvé připletl ten koník a jeho podivný přátelský člověk, co se oblékali oba stejně. Vždycky si myslela, že Šedý svět bude vypadat jinak. Že tam potká více koní a lidí. Ale před ní se rozléhala jen bílá pustina s holými stromy.
"Páni, pojď se podívat, co jsem našla!"
Žádné komentáře:
Okomentovat