Rok Draka - Kapitola 2.

Denim protočila očima a otočila se ke Castie. "Další Lev, to jsme tady potřebovali." Castie zavrtěla hlavou. "Ale jdi! Snad nebude tak hrozná. Ne všichni Lvi jsou jako Kiburi." Denim si ale dál stála za svým. "Se Lvy si prostě nerozumím. Vždyť nám to naši učitele říkali - dvě prokletá znamení, která si zřídkakdy dokáží dlouhodobě rozumět."

Wadogo se opět ujal slova. "Očekávám od vás, že se ke členům Horské kolonie budete chovat s respektem a úctou, jako ke členům své kolonie. Tímto končím dnešní shromáždění, můžete se rozejít."

Dav draků prořídl. "Denim, pojďme se s ní skamarádit," zašvitořila Castie a Denim jen protočila očima. "Anebo můžeme jít zpátky na plácek a zahrát si Co bys radši." Castie popadla pařátem Denimino křídlo. "Ty nechceš vědět, jestli si s ní budeme rozumět?" Šedomodrá dračice pohodila hlavou. "Ani ne hele. Moc mě to neláká." Castie rozezleně švihla ocasem a odvlekla Denim za křídlo směrem k budoucí alfě Horské kolonie. Zlatavá dračice se rozhlížela kolem a pomalu se seznamovala se svým novým dočasným domovem.

Castie vesele zašvihala ocasem. Napochodovala přímo k Pampelišce a vesele zašvitořila: "Ahoj, já jsem Castie! Rok Hada, znamení Vodnáře." Žluťoučká dračice okamžik jen zmateně zírala, potom se ale usmála a odpověděla. "Ráda tě poznávám. A kdopak jsi ty?" zeptala se, když si všimla Denim. Ta vymanila svoje křídlo z Castiina sevření a představila se. "Jsem Denim. Rok Draka, znamení Kozoroha." Pampeliška se rozzářila. "Nikdy jsem nepotkala jiného Draka mého věku! V naší kolonii žádní nejsou." Denim se nervózně usmála. "U nás taky ne."

Pampeliška se nadšeně zatočila dokola. "Tohle místo vypadá úžasně! Nikdy jsem neviděla takhle prostorné skalní město." Castie horlivě kývala hlavou. "Hezky se tu žije," souhlasila Denim, "ale pro kořist musíme chodit daleko."

Jejich rozhovor trval dlouho. Modrozelená dračice po chvilce ale spatřila jasně bílého draka, který přecházel ze strany na stranu a co chvíli vrhl lehce nervózní pohled na Pampelišku. Žlutá dračice právě vyprávěla o cestě z jejich území, když ji přerušilo odkašlání. "Dovolíte, děvčata? Ráda bych si tady s Pampeliškou promluvila." Byla to Gamea, se vší svou pýchou vykreslenou v jejím hlase. Pampeliška se na ni zaraženě zahleděla. Gamein hlas byl plný vzteku, ale ani jednu ze tří dračic nenapadlo, proč. "Dávej si na mě pozor. Jestli se byť jen přiblížíš ke Kiburimu, udělám ti ze života peklo!" Pampeliščin pohled rozpačitě zatěkal. "Vždyť já ani nevím, kdo jsi!" Gamea zavrčela. "A doufej, že to tak i zůstane!" Pak nasupeně odešla. Kiburi, který se stále motal po písčitém plácku, se nyní tvářil lehce zmateně.

"Kdo to sakra byl?" hlesla Pampeliška, jakmile Gamea zmizela z doslechu. Castie si povzdechla. "Jmenuje se Gamea. Rok Tygra, znamení Berana. Z toho, co jsme dali dohromady se jí tak nějak líbí Kiburi. Ale těžko říct, jestli má ráda jeho, nebo se chce jednou stát alfou. Ona a její kamarádka Aria se nad ním rozplývají už několik let."

Rozhovor pokračoval, dokud k trojici nepřikročila Narciska. "Zlatíčko, jdeme si prohlédnout svou jeskyni. Půjdeš s námi?" Pampeliška přikývla a vstala. "Uvidíme se později," zahlásila směrem k Denim a Castie a odešla za svými rodiči.

"Říkala jsem ti, že to bude zábava," hlesla Castie, když se s Denim vydaly zpátky na písčitý plácek mezi skalami, kde nechaly zbytky po své kořisti. Šedomodrá dračice protočila očima. "Nemysli si, že z nás budou nejlepší kamarádky, nebo tak něco. Možná si rozumíme teď, ale to se může změnit. Vztahy Kozorohů a Lvů občas bývají zpočátku přátelské, ale i to se později mění. Moc dobře si pamatuju, co nám říkával náš učitel astrologie."

Castie se jen posměšně uchechtla a švihla Denim ocáskem do nohy. "Už o tom nebudeme diskutovat. Máš ji!" Než se šedá kamarádka stihla vzpamatovat, Castie se vznesla do vzduchu. Denim však na sebe nenechala dlouho čekat. Brzy už se jedna za druhou hnaly větrem a smály se na celé kolo.

"Už mě bolí křídla," prohlásila Denim po chvilce. Castie přikývla a zamířily zpět na skalní náměstí.

Obě přistály v písku. "Vadilo by ti, kdybych chvíli lovila s někým jiným?" zeptala se najednou modrozelená dračice a Denim na ni překvapeně zamrkala. "S kým třeba?" Castie se začala nervózně ošívat. "Boston mi nabídl, že by se mnou chtěl lovit." Denim se zasmála. Věděla, že pozvání od Bostona něco znamenalo, protože ten když lovil, tak raději sám. Neměl rád, když se mu do toho někdo motal. A kromě toho moc dobře znala Castie. Věděla, že si na Bostona už nějakou dobu myslí, takže tohle bylo něco velkého i pro ni. "Budeš mi chybět. Víš jak nerada měním lovecké partnery... Ale vím, že to pro tebe hodně znamená."

"Nebude to napořád, jenom na chvíli."

"Dobře. Tak já taky zkusím najít nějakého nového parťáka."

Castie se usmála. "Díky," hlesla a objala svou kamarádku. Denim se odrazila od země a znovu se vznesla do vzduchu.

Slunce už se skoro skrylo za obzorem. Denim vykukovala ze své jeskyně a sledovala ostatní členy Skalní i Horské kolonie, jak zalézají do svých trvalých i dočasných domovů. "Jak ses dnes měla?" zeptala se Sabi a sedla si vedle své dcery. "Mluvila jsi s někým z těch nových?" Denim přikývla. "Castie mě dovlekla rovnou k Pampelišce. Není tak úplně hrozná. Vlastně je docela fajn."

"To jsem ráda. Nevím, jak dlouho tady budou muset zůstat, ale každopádně je dobré si mezi nimi najít přátele."

"Mm-hm."

Sabi si znovu stoupla a přešla do zadní části jeskyně, kde ještě ležely zbytky večeře. "Nemáš ještě hlad?" zeptala se. Denim přikývla. "Ještě si trochu dám."

Z laně, která byla Deniminou večeří, zbyly už jen kosti, které mladá dračice okusovala a dávala stranou. Pax jí kdysi radil, že v noci je může vyhodit ven z jeskyně, protože v tu dobu stejně nikdo venku nelétá, ale ona odmítala. Jeden nikdy neví.

Sabi pravidelně oddechovala ve svém hnízdečku, takže Denim věděla, že její matka už spí. Začala obírat poslední kost, na které byly zbytky masa, když si všimla pohybu na protější skále. Přimhouřila oči a snažila se rozpoznat, co to bylo. Vyklonila se trochu víc ze vstupu do jeskyně. Když rozpoznala siluetu světle zbarveného draka, vylétla ze své jeskyně a vydala se za tajemným jedincem.

Drak hleděl k obloze, než si všiml nezvané společnice. "Ahoj," ozvalo se a Denim došlo, že onen tajemný hlas patří Pampelišce. "Co tady děláš tak pozdě?" zeptala se Denim a sedla si do mechu vedle Pampelišky. Ta jen pokrčila rameny. "Ráda před spaním koukám na hvězdy." Druhá dračice vzhlédla k obloze. Ve výhledu místy bránily stromy, které na vrcholku skály rostly, ale to je něco, čemu se tady nedá vyhnout.

"Znám místo s lepším výhledem," zamumlala Denim. 

"Vážně?"

"Jo, je trochu dál, ale není tam tolik stromů."

"... Zavedeš mě tam?"

Denim přikývla a roztáhla křídla. "Poleť za mnou," hlesla. Obě se vznesly s obloze a klouzaly tmou nad skalami. Pomalu míjely les, až se dostaly na prázdnou louku. Denim sklonila křídla a začala klesat. "Tohle je pořád vaše území?" zeptala se Pampeliška. "Ano, ale většina draků sem nechodí. Složitě se tady loví, hůř se nám tu schovává. Ale učitelé sem rádi vodí dráčata, když je učí o něčem, co nepotřebuje názornou ukázku. Nebo když je učí o hvězdách." Žlutozlatá dračice se položila do trávy a fascinovaně vzhlédla k obloze. Tentokrát ve výhledu nic nebránilo. Její společnice se k ní přidala a chvíli ležely v klidném nočním tichu. To po chvilce narušila Pampeliška. "Je tu nádherně." Denim jen souhlasně broukla.

Po chvilce Pampeliška nadšeně vyskočila a rozeběhla se. Její smích se nesl loukou a za jejími zády se do vzduchu vznášely světlušky. "Pojď taky, Denim, je to zábava." Ona ale pohodila hlavou v nesouhlasu. "S tebou se musí lovit dobře," pronesla Denim s dávkou sarkasmu. Pampeliška se zatvářila lehce dotčeně a přiklusala zpátky. "Na našem území lovíme ze vzduchu. Nemusíme být potichu, stačí, když jsme rychlí. Ale to neznamená, že bych to ze země nedokázala." Denim se ušklíbla. "Vyběhneš za srnkou a zasměješ se na ni?" Její slova byla kousavá, ale to akorát živilo plamen Pampeliščina odhodlání.

"Jestli si myslíš, že to zvládneš, můžeš jít zítra lovit se mnou," zasmála se nakonec Denim. "Moje parťačka si domluvila lovecké rande, takže mně chybí pomocník. Když nebudeš plašit kořist, snad něco ulovíme."

"Sejdeme se tady za úsvitu," sykla s úsměvem Pampeliška. "A to si piš, že něco ulovíme."

Kovová křídla

(Fanfikce na My Little Pony od Hasbra. Postavy vytvořila Lauren Faustová.)

Kovová křídla

Kapitola 1. (Rainbow Dash)
Kapitola 2. (Pinkie Pie)
Kapitola 3. (Applejack)
Kapitola 4. (Fluttershy)
Kapitola 5. (Rarity)
Kapitola 6. (Twilight Sparkle)
Kapitola 7. (Rainbow Dash)

Všechno je v pohodě je boží a nikdo mě nepřesvědčí o opaku

(Spoilery)

Mám poslední dobou mnoho myšlenek o knížkách a knižních sériích, Proto jsem se rozhodla, že tu založím novou rubriku - Počteníčko, která bude právě na tyhle věci. Nejsem moc typ člověka, co by rád psal vyloženě recenze, nebo cokoliv na styl čtenářského deníku. Nicméně psát o knížkách, co jsem četla a co mě zaujaly (ať už tím, jak byly dobré, tak tím, jak byly špatné), to mě baví převelice. Název té rubriky možná ještě změním, pokud mě napadne něco lepšího, protože Počteníčko může být malinko zavádějící.

Ale teď už k tomu, o čem tenhle článek má být. Na konci července jsem dočetla dvě knihy - Labyrint (o kterém ještě napíšu v jiném článku) a Všechno je v pohodě. Tu druhou jsem přečetla během dvou dnů a to jen kvůli tomu, že jsem se rozhodla si ji aspoň trochu šetřit. Jinak bych ji nejspíš celou přečetla v jednom dni.

Všechno je v pohodě je Young Adult kniha od Niny LaCour. Vypráví příběh Marin, které zemřel dědeček, poslední člen rodiny, který jí zůstal a se kterým strávila drtivou většinu svého života. Žije na koleji a příběh začíná během Vánoc, kdy všichni, kromě Marin jeli domů. Přijede ji navštívit kamarádka Mabel a přemlouvá ji, aby se nastěhovala k ní a jejím rodičům, místo toho, aby zůstávala sama na koleji.

Upřímně mě trochu zarazilo, kolik lidí podle recenzí tahle kniha nudila. Je pravda, že děj je tady trošku stranou a na prvním místě je atmosféra a emoce. To bývá pro některé knížky fatální, ale tady se to dle mého povedlo. Děj kromě toho přeskakuje ze současnosti do minulosti, což dodává knížce určitý spád.

Truchlení Marin je zvládnuto s opatrností a na rozdíl od jiných příběhů, které jsem četla, tohle nedává smutku určité romantické pocity. Místo toho ukazuje truchlení a smutek jako tu bolestnou zamotanou nejistotu, kterou jsou. 

K hrdince jsem si vyvinula poněkud blízký vztah a určitou úroveň ztotožnění, ačkoliv jsem nic podobně zasahujícího nezažila. Podobně jsem to měla i s další knihou od stejné autorky - Hold Still. O té možná napíšu někdy jindy. Tam jsem si teda vyvinula vztah ke spoustě postav, nejenom té hlavní. Opět se tam objevilo určité ztotožnění. U obou knih bylo čtení dost osobní a určitě se v budoucnu podívám i na další výtvory od autorky.

(Čistě osobní zahořklá poznámka: Jak je možné, že Deník mimoňky má lepší hodnocení, než tahle kniha??)

A pokud mohu ještě dodat - ačkoliv to není tak úplně hlavním středem knihy, je tam LGBT reprezentace, což si vždycky ráda přečtu (pokud to teda autor totálně nezmrší, což se tady nestalo). Jak to dopadlo mezi Marin a Mabel je na konci takové nejisté, protože Mabel zmiňuje, že se sblížila s klukem ze svého okolí (což mě tedy nadurdilo, protože jsem shippovala Mabel a Marin ještě než jsem začala číst :D), ale je jim dán prostor obnovit vztah, který kdysi měly. 

V závěru - není to úplně kniha pro každého. Pokud moc nemusíte knížky, co se soustředí na postavy místo děje, asi vám to nic moc neřekne. Ale mně přirostla k srdíčku a spoustě dalších by mohla taky.

Šťastně až navěky

 Příběh, který vám budu vyprávět, je opředen minulostí a některé jeho části se navždy ztratily v toku času. Ale přesto vám můžu zaručit, že se skutečně stal.

V jednom malém městě na samotném kraji světa žily tři sestry - Alice, Bára a Tereza. Od malička rády poslouchaly pohádky, které jim vyprávěli rodiče, přátelé i lidé z městečka. O princeznách, čertech, andělech, dracích, odvážných dobrodruzích a spoustě jiných hrdinů a záporáků. Ale všechny končily stejně: "Žili šťastně až navěky".

Když nejstarší sestra Alice dospěla, její cesta ji zavedla do útulné kavárny na kraji města. Bylo to vskutku krásné místo. Pohled na krémově zbarvená měkká křesílka u stolů Alici vždy připomněl příjemné teplo, které se z kavárny linulo v mrazivých zimních dnech. Nejstarší ze tří sester se brzy stala pravidelnou zákaznicí.

V jeden takový mrazivý zimní den seděla Alice u stolku kousek od krbu, pro který byla kavárna známá. Zrovna rozfoukávala páru, která stoupala z jejího hrnečku, když jí někdo poklepal na rameno. Ohlédla se po něm. Byl to mladý muž, kterého Alice čas od času také v kavárně zahlédla. Přikývla tedy.

Zapovídali se. Slovo dalo slovo a v kavárně se potkali znovu. A znovu. A znovu. Alice našla svého pohádkového prince, kterého si o tři roky později také vzala. Ještě toho podzimu se jim narodil syn Adam. A tím Alicina pohádka skončila. Žila šťastně až navěky.

Když prostřední sestra Bára dospěla, její cesta ji zavedla do malého opuštěného obchůdku. Místečko jí učarovalo a rozhodla se, že ho koupí. Byl to tak trochu boj, ale za pár měsíců byl obchod její. Rozhodla se, že na jeho místě otevře barevné květinářství. Opuštěná budova se tak brzy naplnila liliemi, růžemi, krokusy, chrysantémami a spoustou dalších rostlinných krásek. Ze všeho nejproslulejšími se však staly kaktusy.

Bára měla spoustu zákazníků, spousta z nich do květinářství dokonce chodila pravidelně. Jeden takový byl blonďatá dívka. Do květinářství chodila téměř každý den a zhruba každý týden si koupila jeden malinkatý kaktus. Jak plynul čas, Bára si tuhle zákaznici oblíbila a pokaždé se těšila na její příchod. Po nějaké době se začaly potkávat i jinde, než jen u kasy v obchodu s květinami. Bára našla svou pohádkovou princeznu, ke které se po půl roce i nastěhovala. Její pohádka skončila. Žila šťastně až navěky. 

Když nejmladší sestra Tereza dospěla, její cesta ji zavedla do útulku plného opuštěných koček. Měla vždy blízko ke kočkám a proto se rozhodla, že se stane dobrovolníkem. Chlupáče bez domova krmila, mazlila se s nimi a s útěchou je hladila pokaždé, když přišel veterinář.

Některé kočky potřebovali více pozornosti a více péče. Ty si Tereza brala domů. Na jejím kočičím stromě se vystřídaly desítky koček, mladých i starých, zrzavých, černých i mourovatých. Všem jim dala stejné množství lásky a loučení byla vždycky těžká. Ale naštěstí to většinou znamenalo, že kočička našla nový domov, kde bude v klidu a pokoji moci dožít svůj život.

A tak Tereza pokračovala. Měla spoustu přátel, ale svého prince ani princeznu nikdy nepotkala. Nežila šťastně až navěky. A všichni okolo věděli, že jí to nevadí. Protože žít šťastně až navěky by znamenalo konec pohádky. A Tereza nebyla připravená svůj příběh ukončit. Nebyla si jistá, že někdy připravená bude. I přesto hlásala, že je spokojená. Její pohádka byla nekonečným příběhem. Takovým, na jaké se nezapomíná. 

Kovová křídla - Kapitola 2. (Pinkie Pie)

*zoufale se snaží odolat touze vytvořit čtvrtého maskota tohohle blogu, protože nechce předělávat design takhle brzo* Měla bych k tomuhle udělat rozcestník, ale nějak se mi nedaří udělat přijatelnej cover obrázek, takže to asi chvíli potrvá :D.

Pinkie Pie

Klusala jsem mezi stany. Pokaždé se tu ztratím! Konečně jsem ale zahlédla ten správný, ten s červeným křížem u vstupu. Přiběhla jsem blíž. Tolik jsem se těšila, až ji zase uvidím.

Vstoupila jsem do stanu. Všude kolem běhali zdravotníci, poníci ranění při dnešní bitvě leželi na lůžkách, ale o většinu z nich už bylo postaráno. Prošla jsem mezi lůžky a zamířila do zadní části stanu. Než jsem se tam ale dostala, zastavila mě světle zelená jednorožka s oranžovou hřívou.

"Pinkie! Alespoň, že ty jsi v pořádku!"

"Jo, usmála jsem se. "Mám jen pár škrábanců. Jak je na tom-"

"Fluttershy? Měla šílený strach. Ještě teď je někde vzadu. Měla bys za ní zajít, aby viděla, že ti nic není." Přikývla jsem. "Jasně, Orange Sweet." S těmi slovy jsem pokračovala v cestě do zadní části stanu.

Ta byla oddělená od té přední těžkým béžovým závěsem. Tam zdravotníci přespávají, pokud jsou potřeba i v noci. Teď tam ale nikdo nebyl. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Fluttershy?" zavolala jsem do ticha. Zpoza jedné postele na mě vykoukla uslzená tvář žluté pegasky. Jakmile si mě všimla, její oči se rozzářily. "Pinkie!" Roztáhla křídla a přilétla ke mně. Objala mě, málem mě povalila. "Tolik jsem se o tebe bála! Jak to, žes nepřišla dřív?" zeptala se mezi vzlyky. "Zase jsem se ztratila," zamumlala jsem. Zdálo se mi to, nebo se zasmála?

Fluttershy se odklonila a zahleděla se na mou nohu. "Další škrábance? Pinkie, máš jich víc, než někteří pacienti! Jak se ti to pokaždé povede?" Sklopila jsem uši. Nemohla jsem jí odpovědět popravdě, protože by se o mě bála ještě víc. Zároveň jsem ale těm smutným očím nedokázala lhát. Pegaska se na mě zkoumavě podívala. "Griffoni mě pokaždé poškrábou..." hlesnu. Fluttershy se zamračila. "Ale ty jsi pokaždé celá krvavá. Ani Rainbow nemá tolik jizev, jako ty!" Její oči se znovu skelně zaleskly. "Řekni mi to, prosím." Povzdechla jsem si. "Slibuješ, že se o mě nebudeš bát? Že nebudeš žádat Applejack nebo Rainbow, aby na mě dohlížely?" Fluttershy sklopila uši. "Slibuji."

"Pinkie slib?"

Pegaska se zasmála a vyhověla mi. "Dobře," špitla jsem a začala vysvětlovat.

"J-já... Záměrně na sebe strhávám jejich pozornost." Než mě Fluttershy stihla přerušit, pokračovala jsem. "Chci je zničit. Zabít každého z nich. Všechny, které zvládnu. Zradili nás. Vzali nám bezpečí a domov." Ucítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. "Elementy na ně nefungují, protože neútočí pomocí magie. Cítím se tak bezmocná. Jakoby už ani smích nedokázal zahnat bubáky."Slzy se mi kutálely po tvářích.

Fluttershy mě kopýtkem pohladila po tváři. Sedla si blíž ke mně. Nemohla jsem ze sebe dostat už ani slovo, a tak jsem ji jen pevně sevřela, zatímco ona mě se soucitným výrazem ve tváři objala křídlem kolem ramen.

Netušila jsem, kolik času uběhlo, když objetí uvolnila. Políbila mě na tvář a pak na chvíli zmizela za béžovým závěsem. Když se vrátila, řekla tiše: "O všechny už je postaráno, můžeme jít."

Opustily jsme tedy zdravotnický stan a bok po boku se vydaly táborem ke stanu, který byl určen nám.

Partners of hearts an minds - Chapter 3. A Mission for Six

  Amma's little friend soon became the very thing people in Belatona talked about the most. Everyone wanted to see him. He was the first dragon who chose a Belatonian as his Rider since the war. Not only that, but he was also Saphira's and Fírnen's son. The pickiest one of them all. The youngest and the eldest at the same time, since he was his mother's first egg but he was the last one to hatch. The ocean blue. People called him many things. But to Amma, he was Flauga. His name meant "flying" in the ancient language. Amma knew some of the easy words, this being one of them. It seemed quite fitting, considering that the little dragon made his first attempts at flying only a few days after he hatched.

Flauga was a dragon filled with determination. He never gave up on anything. Unless Amma told him, that his trying was no use. He trusted Amma. As he should.

The youngest and the eldest, as the Belatonians decided to call him in the end, was determined to reach Hjall abr Shulblaka un Shur'tugal as early as possible. He trained every day, hoping to become stronger and stronger. He already told Amma, that he was ready to go numerous times, but one quick flight around Belatona with Amma on his back convinced him otherwise. Until it didn't...

Amma, you saw it! I flew seven times around the city with you and all the necessities on my back without breaking a sweat! I'm ready! Let's go to the Hall! Flauga exclaimed. It was a lovely evening, ending of another day filled with Flauga's training. I'm afraid, that the Hall is a bit farther, than just seven circles around Belatona. Flauga grunted. Trust me, give yourself some time.

And Flauga did. It took him several months before he was finally strong enough, but it was worth it.

Parting with Cishu was difficult. Both Amma and Flauga shed a tear. But the time had come. "We have to go, mom," said Amma. "We need training before we can fully become a dragon and his Rider. We'll come back one day, don't worry. Dragon Riders are here to protect Algaësia so it makes sense, that we'll come back. But it will take some time."

"I know," Cishu sobbed. "But I'm going to miss you. Both of you." Amma nodded. She couldn't speak, because she would start crying if she did. Flauga just shook his head. It's time, he said quietly. Amma nodded again and climbed on his back. "See you someday, mom." And after these words Flauga took off.

The saddle was one of the less comfortable ones. In fact it wasn't even a dragon saddle. It was a regular horse saddle with some added straps around Flauga's neck and such. But it was still better than sitting on dragon's bare back.

They had to make several pauses. Both Flauga and Amma were hungry, Flauga's wings hurt after some time and Amma's legs always became sore after a few hours of flight. And then, at last, the sun began to set. Flauga landed in a meadow near a deep forest. His flight was over for the day. Wow, dragon boy, Amma said, if we keep this up, we'll reach the Hall in two days!

Oh, we will, Flauga purred confidently.

But we must be careful, Flauga, we don't want to end up completely exhausted. The real work begins after we get to the Hjall, afterall.

Flauga, however, did not fear exhaustion. By the noon of the third day of their journey, Amma finally spotted the Hall in the distance. "We did it!" she exclaimed out loud. It took another hour to get close enough to be noticed by other dragons and Riders. Mentors and their apprentices of all species looked up at the sky, as they had been expecting newcomers for a few days now. A couple of Riders rushed inside the Hall, presumably to inform Eragon about the new pair. 

Their welcome was very warm. Saphira finally got to meet her son and she made no attempt to hide her excitement. Eragon immediately knew that he would have to make Flauga her apprentice. She had mentored all of her other children and there was no chance she'd give up the chance to teach the hatchling she'd been waiting for for so long.

It didn't take long for both of the newcomers to become comfortable. Amma lived in a cozy room in the Hall, while Flauga lived with the other dragons in small caves in the hill, that the Hall was built on. Being near his mother and siblings made him glow with joy.

Amma was a patient and careful student. She payed attention to everything Eragon told her and was always determined to learn more. Flauga, on the other hand, showed to be a bit of a reckless dragon, but with Saphira's guidence, he too became a fast learner. After five months of their studies, Eragon called the pair to meet him at the Hall's terrace early in the morning.

When Amma arrived at the terrace, there were already two Riders and one dragon. She recognised all of them, they passed eachother in the hallways from time to time. The first Rider was a young elf named Teräos. He had black hair and a scar over his nose. His rose-pink dragoness, Lilio, accidentally scratched him while playing. The second one was a dwarf lady named Mema, who was very shy and rode an equally shy gray dragon named Tidr. However, he wasn't there yet.

"Why do you think we're here?" Mema asked nervously. Teräos grunted with smug expression. "We are taking eggs somewhere," he said and frowned. Lilio nudged him with her nose. Amma suspected, that she was tellinh him something.

Tidr and Flauga arrived together. Amma knew, that they sometimes hunted together. After a few minutes, a dark blue dragoness swooped through the sky down to the terrace. Flauga twitched his tail, when his mother and mentor landed in front of him. On her back was Eragon and a bunch of saddlebags. Dear students, Eragon exclaimed telepathically, I have discussed this with Saphira, other dragons and elves and we have decided, that for this year's egg delivery mission, the six of you will be the best candidates.

Flauga squealed excitedly. He was looking forward to his mission since he and his Rider came to the Hall. Soon after, he stood on the terrace with two saddlebags filled with eggs. "There is a lot of them this year," Mema mumbled. It was true. This year, they had to deliver thirty-five eggs to Ellesméra. That excited Flauga even more, because it met, that he would finally get to meet his father.

As the sun climbed the horizon, the group said their good-bye to Eragon and Saphira, took off and began their journey to Ellesméra

Za okny

(Pro případ, že se mi to povedlo, tak sem dám varování: je to povídka v podobném duchu, jako Doma jsi v bezpečí.)

Uléháš ke spánku. Dnes byl dlouhý den a tys konečně získal důkaz - skutečný důkaz! Klára ti teď bude muset uvěřit!

Přijel jsi k ní na pár dnů přespat. Tvůj byt se pomalu, ale jistě začal rozpadat a tys konečně našetřil dost peněz na pořádnou rekonstrukci. To ale znamená, žes musel na pár dnů někam zmizet. Klára se ochotně nabídla, protože měla volný pokoj a tebe ve svém bytě vždycky ráda vidí. A tak ses sem dočasně nastěhoval.

První den nemohl skončit lépe. Klára ti pomohla s vybalováním a ty sis svůj nový pokoj pořádně zabydlel. Dokonce jsi zjistil, že má dveře na balkon. Toho večera ses spokojeně opřel o zábradlí onoho balkonu a rozhlížel se po okolí. Ve slabě osvícených místnostech jsi viděl siluety lidí, kteří dokončovali svou večerní rutinu. Osoba v bytě naproti se podle všeho dívala na televizi.. Zívl jsi a došlo ti, jak jsi unavený. Zavřel jsi balkon a uložil ses ke spánku.

Ráno, když jsi snídal cereálie, se tě Klára zeptala, jak se ti spalo a cos dělal tak dlouho na balkoně. "Prohlížel jsem si sousedy," odpověděl jsi a zívl, což dodalo Kláře vědomí, že jsi tam opravdu byl až moc dlouho. "A líbí se ti sousedi?" zeptala se ještě tvá spolubydlící, zatímco po sobě myla hrníček od čaje. Přikývl jsi. "Ten chlápek naproti má vkus. Večer koukal na můj oblíbený film." Klára se na tebe zmateně otočila. "Jaký chlápek naproti?"

"No, ten chlápek, co bydlí v tom bytě naproti nám. Je mu vidět z balkonu do obýváku."

"Ale v tom bytě už pět let nikdo nebydlí."

Mlčel jsi jako hrob. To přece není možné, na vlastní oči jsi ho viděl. Klára ale dál odmítá. "Naposledy v tom bytě žila jedna stará paní a ta se odstěhovala pět let zpátky."

"Jsi si jistá?"

Klára chvíli zvažuje svoji odpověď. "Nikdo ji nikdy neviděl se stěhovat. A-ale vím určitě, že už tam nežije." Pořád jsi Kláře nechtěl věřit. Byl sis naprosto jistý, že jsi v bytě naproti někoho viděl.

V práci jsi na záhadnou siluetu úplně zapomněl. Vzpomněl sis až večer, když jsi zase vylezl na balkon a rozhlédl se kolem. Byt naproti se nejdřív zdál tmavý a prázdný a tebe napadlo, jestli se ti včera jen něco nezdálo. Ale pak se jasně rozzářila televize a výhled na ní ti zastínila silueta. Přeběhl ti mráz po zádech. Po chvilce zaváhání ses rozeběhl za Klárou. "Kláro, Kláro, pojď se podívat! Je tam! Zase tam je ten chlap!" Tvá spolubydlící vystřelila od svého počítače. Když jste ale oba vyběhli na balkon, v bytě naproti byla tma. "A-ale byl tam, přísahám!" Klára si povzdechla a položila ti ruku na rameno. "Co kdybys šel spát? Jsi asi unavený."

Další den utekl rychle. Než sis to vůbec uvědomil, zas jsi stál ve svém pokoji a chystal se vyjít na balkon. Věděl jsi, že ji zas uvidíš. I přesto, že ti Klára několikrát zopakovala, že tam nikdo nebydlí. I přesto, že jsi na vlastní oči viděl, že na zvonku ani schránce náležící tomu bytu, nebylo žádné jméno. Věděl jsi, že tam bude. A chtěl jsi být připravený. Vytáhl jsi z kapsy mobil a vstoupil na balkon.

Byla tam. Silueta muže, sedícího před televizí. Tentokrát jsi neváhal. Honem jsi tu bytost, co ti tak dlouho nedala spát, vyfotil. Chtěl jsi ještě v tu chvíli běžet a ukázat fotku Kláře. Ale ta měla dnes těžký den a z jejího pokoje už se ozývalo pravidelné dýchání. Rozhodl ses tedy, že to necháš na ráno. Fotka ti přeci nikam neuteče.

Naposledy ses podíval do okna naproti a oddechl sis, že jsi stihl získat onen důkaz. V okně se totiž opět rozhostila černočerná tma.

Už skoro spíš. Takhle spokojený jsi nebyl už dlouho. Těšíš se, až ráno Kláře ukážeš, že sis nevymýšlel, ani neměl vidiny z únavy. Ale zničeho nic místnost plní ledový chlad. Zmateně se ohlížíš k balkonu, jestli jsi ho zavřel. Ne, odtamtud to nepřichází. Pohledem přejíždíš po místnosti a zděšeně upíráš zrak na roh hned u okna. Tmou zahalená, zpočátku zcela neviditelná, stojí tam temná figura. Nepochybuješ o tom, že to je ta samá, kterou jsi vídal posledních pár dní v okně. Nehýbe se. Stojí jako socha.

Bleskově se vrháš z postele ke dveřím. Bereš za kliku a když se dveře neotevřou, zkoušíš to znova. Zoufale jimi lomcuješ. Ale jsou zamčené. Hlavou ti bleskne vzpomínka, na Klářino prohlášení, že klíč od nich ztratila už před pár měsíci.

Ohlížíš se po figuře, která se stále nehýbe. Ale po chvíli máš pocit, že otočila hlavou k tobě. Zničeho nic se k tobě rozbíhá a ty už teď víš, že je konec. V poslední chvíli v ruce svíráš svůj mobil. Svůj důkaz. Svou poslední naději, že ti Klára uvěří. Snad bude tvoje tělo dostatečný důkaz, že v bytě naproti se skutečně něco děje.

Rok Draka - Kapitola 1.

Trávou se opatrně plížila šedomodrá dračice. Pár kroků před sebou měla srnce se zraněnou nohou, kterého se už několik minut pokoušela ulovit. Denim, ozvalo se v její hlavě. To byla její nejlepší kamarádka a lovecká společnice, Castie. Během lovu byla telepatická komunikace hodně užitečná. Naženu ti ho tam, dávej pozor.

Modrozelená dračice se krčila ve vysoké trávě. Srnec byl u ní opravdu blízko, ale Castie o sobě věděla, jak často dělá zbrklé kroky. Samotné lapení kořisti většinou raději nechala na Denim. Tiše zavrčela a zavlnila několika stébly trávy svým ocasem. Srnec se znepokojeně podíval Castiiným směrem a poskočil blíž ke svému stádu. To už se ale na něj vrhla Denim. Jedním dlouhým skokem mu přistála na zádech. Ani ten nejsilnější dospělý srnec nedokáže unést váhu vzrostlého draka a tenhle raněný šel k zemi ještě dřív. Denim se mu zakousla do krku a v mžiku byl lov u konce. Castie vylezla ze svého úkrytu. "No, to bylo snadné," hlesla. "Vezmu si zadní část. Ty máš předek," zahlásila Denim. Když draci loví ve dvou, ten, který kořist zabil, si vybírá, co si vezme a sní. Je to takové nepsané pravidlo, platící i napříč koloniemi.

Šedomodrá dračice klouzala po větru až ke skalnaté oblasti uprostřed lesů. Sídlo Skalnaté kolonie. Párkrát obkroužila celou oblast. než opatrně zamířila do tunelu v jedné ze skal. "Ahoj, mami!" zahlaholila Denim po tom, co položila svůj úlovek na zem. "Ahoj, zlatíčko. Jak ses měla?" Mladá dračice se usmála a protáhla si křídla. "Moc fajn. Ulovily jsme srnce, tenhle vypadá vážně dobře."

"To už jste zase lovily? Co budou dělat lovecké družiny, když si všechno nalovíte samy?" uchechtla se Sabi. Denim vesele mávla ocasem a nabídla své matce svůj úlovek. "Děkuju, nemám hlad, zlatíčko. Počkám na odpolední lovce. Jdi nabídnout kamarádům."

"Mám pocit, že v tom už mě předběhla Castie, ale půjdu, aspoň se to sní."

Dračice znovu vzala srnčí maso mezi zuby a vylétla z jeskyně. Tentokrát se bez zbytečného zdržování vydala na malý plácek mezi skalami, kde rostlo pár stromků a ze země vyčnívaly úlomky skal. Tam se Denim snesla k zemi. Hlouček čtyř draků už na ni čekal, sedící v písku a vedoucí velmi pozoruhodný rozhovor. "No tak. Miko, proč nám to nechceš říct?" vyzvídal od zeleného draka jeho kamarád. "Jsme přece tvoji nejlepší kamarádi," naléhal třetí, tentokrát tmavě červený, člen dračí skupinky. "Co se děje?" zeptala se Denim, když přistála do světlého písku a odložila svou kořist. "Mikovi se někdo líbí!" zahlaholil světle modrý drak. "Ano, Bostone, ještě hlasitěji to řekni," protočil očima Miko. "

"A kdo to je?" zeptala se Denim. "To se z něj teď snažíme dostat,“ odpověděl červený drak. Castie vstala a přistoupila blíž. „Kdybys na něj přestal tak tlačit, Paxi, třeba by nám to řekl už dávno,“ sykla na něj.

Denim se starostlivě zahleděla na Mika. „Děje se něco, Miko? Proč nám to nechceš říct?“ Zelený drak se nepohodlně zavrtěl. „Prostě o tom nechci teď mluvit. Nemám náladu na spekulace o tom, jestli se k sobě hodíme, nebo ne.“ Denim se šibalsky usmála. „Třeba ji budeš mít po kousku srnky. Teda, jestli už jsi nedostal Castiinu část.“ Modrozelená dračice protočila očima. „Vážně si myslíš, že po tom, co jsem nabídla svým bratrům, zbylo něco na mě, nebo dokonce na ostatní? Jsou jako kobylky.“

„Páni, nevěděla jsem, že rok Psa má na svědomí takové nenažery.“

„Spíš taková trdla. Ani jim nedošlo, kolik toho snědli, dokud jsem je na to neupozornila. Ale už se nedivím, z čeho mají tolik energie. Střelec a ještě k tomu Pes je šílená kombinace.“

Pax se rozradostněně zakousl do nabídnuté kořisti. Ostatní se k němu brzy přidali. „No ne,“ zamumlal Boston skrz plnou tlamu. „Že by se Denim konečně jednou odvázala a nedržela se pravidel?“ Denim zaskočilo sousto, a když se ho konečně zbavila, věnovala Bostonovi zaražený pohled. „O čem to sakra mluvíš?“ „Noo, to maso je fakt křehký. Ten srnec musel být mladý. A mladý srnce my lovit nesmíme. Jenom starce a raněný.“ Denim protočila očima. „Ano, Bostone, a tenhle byl raněný. Podívej se na tu nohu, co tam obírá Miko. Je celá tak trochu podivně zkroucená a pokousaná.“ Boston si zblízka prohlédl srnčí nohu a uznal, že Denim měla pravdu. „Jo, dobře, to dává smysl. Asi si na něj brousili zuby i vlci.“ „Ale neuspěli,“ dodala Castie. Boston přikývl. „O to líp pro nás.“

Pax se pobaveně usmál. „Chichi, měla ses vidět, Denim, když tě Boston obvinil z porušení pravidel. Jako bys viděla strašidlo.“ Šedomodrá dračice si povzdechla a protočila očima. „Mně i Castie už je skoro dvanáct, už jsme téměř dospělé, takže postihy za porušení pravidel by se nás dotkly v plném rozsahu. To nehodlám riskovat. Navíc, zákony o lovu jsou jedním z nejdůležitějších pravidel kolonií. Kdybychom je porušovali, zvířata by opustila naše území a my bychom neměli, co jíst. Proto mě to vyděsilo.“ „Nebo jsi možná poseroutka,“ uchechtl se Boston. Denim hlasitě zavrčela. „Ještě slovo a z naší příští kořisti dostaneš tak akorát okousané kosti.“ Boston nasadil přehnaně ublížený výraz. „To byste mi přece neudělaly! Castie, řekni jí něco!“ Castie se zasmála. „No já nevím, můj podíl mi nejspíš zase snědí bratři a Denim si se svojí částí úlovku může dělat, co chce. Takže bys ji asi měl poslechnout.

Miko se spokojeně olízl. Svou porci už spořádal a vypadalo to, že se cítí mnohem lépe. Dračí parta na něj s očekáváním zírala. „No dobře, dobře, tak já vám to řeknu.“ Zhluboka se nadechl. „Je too… Je to Gamea.“ Skupinka zalapala po dechu. „Myslíš tu… naší Gameu?“ zeptala se nejistě Castie. Miko si povzdechl. „Znám snad nějakou jinou Gameu? Samozřejmě, že myslím tu naší.“ Pax rozčileně zavrtěl hlavou. „Tobě se vážně líbí ta růžová nána?“

„Paxi,“ sykla na kamaráda Denim. „Neříkej jí tak.“ Miko trochu zmateně přešlápl. „Já nevím, proč se mi líbí. Ona je tak… Tak tajemná. Tak krásná. Myslím, že někde hluboko v jejím nitru je hodná. Ona je prostě tak…“

„Namyšlená,“ zamumlal Boston.

„Povrchní,“ přidal se Pax.

„… Zlá,“ dodala po chvíli Castie.

„… Vážně je strašně nepříjemná,“ řekla Denim. „Moc tě chci podpořit, Miko, chci věřit, že dokáže být milá. Ale vždycky, když se sem přimotá, akorát nám nadává. Dělá to od té doby, co ji znám. A já ji znám celý svůj život.“

„Já si pořád myslím, že někde hluboko v její duši je trocha dobra, a že když se budu snažit… třeba ji ukáže.“ Boston si zklamaně povzdechl. „Tady má někdo zaděláno na zlomené srdce,“ zamumlal.

 

Miko chtěl znovu začít mluvit, ale ozval se hlasitý řev, který nemohl patřit nikomu jinému, něž Wadogovi, jedné z alf kolonie. „Ono bylo plánované nějaké shromáždění?“ podivila se Castie. Denim zavrtěla hlavou. „Ne, už tak měsíc žádné nebylo. Asi se něco stalo, pojďme se na to podívat.“ Partička se vznesla do vzduchu a vydala se zjistit, co se stalo, že je alfa volá. Tenhle typ řevu se používá jen při svolávání na shromáždění, která jsou většinou předem plánovaná. Někdy ale dojde na mimořádnou situaci, kdy je shromáždění nečekané, ale i tak se tam musí dostavit všichni členové kolonie. Naštěstí je svolávací řev dobře slyšet na kilometry daleko.

Draci přistáli na okraji skalního města, kde je prázdný prostor pro shromáždění kolonie. Na malé vyvýšenině stáli stříbrný a bílý drak. Wadogo a Pakia, alfy kolonie. U nich ale v písku seděl ještě jeden drak, tenhle modrý jako noční obloha, kterého nikdo z dračích přátel neznal. „Kdo myslíte, že to je?“ zeptal se Pax. „Možná nějaký zloděj. Tulák,“ odpověděla Castie, ale Denim zavrtěla hlavou. „Kvůli tomu by nás nesvolával hned. A někdo by ho hlídal. Tohle bude spíš někdo z jiné kolonie. Něco se stalo.“ Draci přistáli mezi ostatními členy své kolonie a netrpělivě sledovali, co se bude dít.

Wadogo si prohlédl celou svou kolonii a usoudil, že už dorazili všichni. „Přátelé, mám pro vás špatné zprávy. Tohle-“ ukázal přední tlapou k temnému drakovi, „je posel Horské kolonie.“ Tmavomodrý drak předstoupil a představil se. „Jsem Nox, rok Koně, znamení Vah. Jsem poslíček Horské kolonie a bohužel jsem poslem špatných zpráv. Na naše území vstoupili lidé a je jich příliš velké množství na to, abychom s nimi bojovali. Mají zbraně a nás je málo. Proto jsem přiletěl, abych jménem kolonie žádal o azyl na vašem území, dokud se situace nezlepší.“ Nox se maličko uklonil a posadil se. Pakia se obrátila ke své kolonii. „Zvážili jsme tuto žádost. Naše území je velké a myslíme si, že bychom dokázali nepříliš početné Horské kolonii pomoci.“ Slovo si převzal opět Wadogo. „Proto jsme se rozhodli, že členové kolonie zde smí zůstat, dokud se situace nezlepší.“ Po Noxově tváři se rozlilo nadšení a znovu vstal. „Mnohokrát vám děkujeme. Doletím pro svou kolonii, všichni bychom měli dorazit do jedné hodiny.“ S těmi slovy se rozloučil a vznesl se k obloze.

Skalní kolonií se rozneslo mumlání, někdy jásot, někdy znepokojení. „Tak to bude ještě zajímavý rok Draka,“ zamumlal Boston. Z davu náhle vystoupil sněhobílý drak a začal se sápat na pódium. „Otče! Otče!“ Alfův obličej se zkroutil do zklamaného výrazu. „Ano, Kiburi, co se stalo?“ Alfův syn měl vždy podivné výhrady k jakémukoliv rozhodnutí, které jeho rodina či dokonce celá kolonie, učinila. A bylo tomu tak i tentokrát. „Otče, mám strach o svou kolonii a nesouhlasím s tvým rozhodnutím. Co když někdo od Horských zaútočí na někoho z mé kolonie? Co když nás budou ohrožovat? Co když budou porušovat naše lovecká pravidla? Co když-“ „Kiburi, nech toho,“ zakročil alfa. „Zaprvé, nezvyšuj na mě hlas. Chováš se velice nedůstojně. A zadruhé, abych zodpověděl tvé otázky, naši návštěvníci budou čelit stejným následkům za své činy, jako běžní členové kolonie. Pokud někdo poruší jakákoliv pravidla, dostane adekvátní trest. A teď se vrať mezi ostatní a vyčkávej s nimi na příchod našich návštěvníků.“

„Ale otče, co když-“

„Vrať se mezi ostatní.“

„Ale otče já-“

„Kiburi, vrať se!“ zavrčela drakova matka. Kiburi konečně ztichl a uraženě se vrátil mezi ostatní členy kolonie.

„Jací myslíte, že budou?“ zeptal se nesměle Miko. Castie pokrčila rameny. „Já se na ně těším,“ zahlásil Pax. „Nová krev nám prospěje.“ Castie i Boston nadšeně přitakávali. Denim si ale nebyla tak jistá. „Hlavně doufám, že se ti lidi zase rychle vrátí, odkud přišli. Nejen, že lezou k nám, ale i k ostatním koloniím. Copak nemají dost místa?“ Castie si povzdechla a zavrtěla hlavou. Denim protočila očima. „No dobře a taky tady možná nechci další draky.“ Boston se zasmál. Denim se zamračila. „Ne všichni jsou otevření jako kniha, Bostone. Někdo má prostě radši menší skupinu přátel a nikoho dalšího nepotřebuje.“ Pax se zasmál a poplácal Denim po rameni. „To zvládneš. Nebudou nám přeci překážet, jen potřebují někde zůstat.“ Denim nejistě přikývla. „No, snad.“

Davem zněl živelný hovor, který draci vedli, zatímco čekali na Horskou kolonii. Už uběhla skoro hodina od Noxova odletu, když jedno z mladých dráčat hlasitě vypísklo: „Koukejte, už letí!“ Draci vzhlédli k obloze. Mezi mraky se rýsovaly obrysy těl okřídlených ještěrů. Vpředu letěli dva – alfy. Těsně za nimi byl jeden další drak, pravděpodobně jejich potomek a budoucí vůdce kolonie. Za nimi něco kolem třiceti dalších draků. Byli vidět dospělí draci a mláďata, která už uměla létat. Když se však přiblížili, Denim zahlédla i mláďata, která nesli jejich rodiče na zádech a později i vajíčka, která nesli jejich rodiče v tlapách. Denim se nervózně otřásla. Znepokojila ji představa, že by jedno z vajec mohlo vypadnout ze sevření.

Alfy kolonie přistály vedle Wadoga a Pakii. Třetí drak, tedy spíše dračice, se snesla na vyvýšeninu a pak zmateně těkala mezi svými rodiči a davem draků. Evidentně nevěděla, ke komu se má přidat. Matně černý drak, její otec, jí pokynul, aby zůstala u nich.

Wadogo si vydobyl pozornost kolonie pronikavým zařváním. Jeho partnerka pak začala mluvit. „Tohle jsou alfy Horské kolonie a jejich dcera. Chceme, abyste si zapamatovali jejich jména, zbytek kolonie poznáte už každý sám.“ Bílá dračice alfám druhé kolonie pokynula a oni se představili. „Já jsem Matys, rok Kohouta, znamení Býka,“ oznámil matně černý drak. Jeho partnerka, kanárkově žlutá dračice, na něj hned navázala. „Já jsem Narciska, rok Kohouta, znamení Vah.“ Nakonec alfy pokynuly své neklidné a rozrušeně vyhlížející dceři. Byla krásně žlutá, lehce do zlata. Postoupila dopředu. "Já jsem Pampeliška. Rok Draka, znamení Lva."