Ostatní články mi prostě trvají, no :D, tak sem dávám něco, co je už rok a půl v podstatě hotové. (Dám sem takové menší cringe varování, protože kapitoly, jako je tahle, mám problém psát i dnes, natož pak před rokem, takže tahle kapitola je taková... nemotorná :D.)
Applejack
Unaveně jsem vstoupila do stanu. Tahle bitva byla těžká. Lehla jsem si na postel, na které jsem byla nucena spát posledních několik nocí. Rarity přiklusala do stanu za mnou. Pohodila fialovou hřívou a pohlédla do zrcátka, které schovávala pod postelí. Byl to vlastně jen veliký střep, ale jí to stačilo. Natáčela hlavu do různých úhlů a já si nemohla pomoct. Musela jsem si vzpomenout na tu vlnitou fialovou hřívu, kterou nosívala před válkou. Ach, jak ta mi chybí.
Rarity si ji ostříhala, aby se jí lépe pohybovalo a upřímně mě překvapilo, že byla ochotná učinit takovou oběť.
Po chvilce prohlížení Rarity popadla svůj hřeben, kterému chyběly některé zuby a párkrát svou hřívu rychle pročesala. "Nepůjdeme se najíst?" zeptala se. "Mám vážně hlad." Souhlasila jsem. Vojákům vyhládne.
Zamířily jsme do jídelny uprostřed tábora. Kuchařky se na nás vřele usmály, když nám podávaly talíře s večeří. Mohla jsem teď být na místě jedné z nich. Mohla jsem jen vařit jídlo pro vojáky. Ale nejsem si jistá, že bych dokázala žít s tím, že moji přátelé venku bojují a já jim nepomáhám. Kryjeme si záda. A když i Rarity odmítla místo v kuchyni, proč bych ho měla já přijímat? Rarity se rozhodla nás ochránit... A já chci ochránit Rarity.
Sedly jsme si ke stolu a pustily se do jídla. Všimla jsem si, že Rarity se v něm spíš jen nimrala. Když začala na talíři skládat srdíčka, na mysl mi přišla otázka, kterou jsem vyřkla, než jsem se stihla zastavit. "Máš přítele, Rarity?" Sněhobílá jednorožka se na mě vyjeveně podívala a pak se začala smát. "Applejack, jak jsi na tohle sakra přišla?" Pokrčila jsem rameny. "Skládáš tady z jídla srdíčka a kromě toho se mi vždy tak nějak zdálo, že někoho máš. Teda, ne vždycky. Hlavně před válkou."
Rarity se naposledy zasmála. "Ne, ne. Možná dřív, ale teď ne." Zvědavě jsem naklonila hlavu. Jednorožka se konečně pustila do jídla. "Válka ti dokáže sebrat náladu navazovat vztahy. A kromě toho, poníci se po mě teď už zrovna moc neohlíží." To mě trochu zarazilo. Ona měla minimálně jednoho takového tajného ctitele. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se. Ona se smutně pousmála. "Moje dlouhá vlnitá hříva je už dávno znamením minulosti, a stejně tak i krví nepotřísněná srst."
Přikývla jsem. "A to je tak velký problém?"
"Pro někoho. Ale to je jedno. Nikdo nemůže projít životem bez zranění. A ani by neměl chtít. Ale ti, co na mě vidí jenom hezkou tvářičku, to nechápou. A já nestojím o někoho, kdo to nechápe."
Nezmohla jsem se ani na slovo. Těžko se věřilo, že někdo jako ona se obrátil k této filosofii. "...Změnila ses, Rarity," špitla jsem nakonec. Usmála se. "Já vím."
Chtěla jsem říct něco povzbudivého. Neměla by se cítit nechtěná. Nic mně ale nenapadlo, jenom jsem hlesla: "Mně se líbíš pořád." Zčervenala jsem, jakmile mi došlo, co jsem to řekla. Ona ale naštěstí rychle změnila téma. "Na mých jizvách nezáleží, když jsou poníci, co tam venku umírají. Mluvila jsi s Fluttershy? Zajímalo by mě, jak je na tom ona a všichni zranění."
Naše konverzace byla poněkud suchá. Vysvětlovala jsem, že všichni, co se z bitvy vrátili živí, jsou ošetření. Dál jsme se snažily vymyslet nějaké téma, které by se chytlo, ale prostě se nám to nedařilo.
Když jsme konečně dojedly, venku už se smrákalo. Pomalu jsme se proplížily do našeho společného stanu. Ospale jsem se natáhla na postel a přikryla se tím, kusem hadru, který měl být dekou. Rarity hupsla na lůžko na druhé straně stanu. Pomalu jsem zavřela oči a chtěla usnout. Už jsem skoro zabírala, když jsem zaslechla Rarity šeptat. "Myslela jsi to vážně?" Má víčka se rozevřela rychleji, než jsem věřila, že je možné. "Co máš na mysli?"
"No, to, jak jsi řekla, že se ti líbím."
"Jo, tohle... No, ano. Jo, myslela."
Ve stanu byla tma, ale mohla bych se vsadit, že se usmála. "Mě se taky líbíš, Applejack," zašeptala do ticha. Mé koutky se taky stáhly do širokého úsměvu a chvíli jsme tam ležely, každá na svém lůžku, v úplném tichu. O jeden nesmělý polibek později jsme už obě pomalu odplouvaly do říše snů. Jednorožka naposledy zašeptala vyznání lásky a když jsem jí tichounce odpověděla, s klidnou tváří během chvilky usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat