Jeden jediný dešťový den mi stačí k tomu, abych se začala těšit na Vánoce :D. Musela jsem se normálně držet, abych sem nehodila ten vánoční design už teď (ano, i po těch letech mám pořád speciální designy pro svoje oblíbené svátky :D).
Twilight Sparkle
Bitva skončila. Tentokrát jsme zvítězili. Po několika hodinách griffonům došly síly a dali se na útěk. Většina poníků už se vrátila do tábora nebo na ošetřovnu. Já ale hledala jen jednoho poníka. Rainbow obvykle zůstává ještě chvíli po boji, ale teď nebyla nikde k nalezení. Stalo se jí snad něco? Vzlétla jsem, abych se podívala z výšky.
Boj stál život poníky i griffony, ale Rainbow Dash jsem nikde neviděla. Nakonec jsem se rozhodla, že se vrátím do tábora. Třeba už je tam.
Byla. Ale nikdo si nebyl jistý, jestli to tak zůstane o moc déle. Našla jsem ji na ošetřovně, obklopenou zdravotníky. A Pinkie, Rarity a Applejack. Fluttershy se vyplašeně krčila v rohu. Nechtěla tam být. Neměla tam být. Ale nemohla tam Rainbow nechat. Pronojovala jsem si cestu k pegasčinu lůžku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Krvácení už bylo zastavené a rána ošetřená, ale přesto to nebyl hezký pohled. Rainbow ztratila i druhé křídlo.
Na zádech jí vyčníval jen pahýl obvázaný obvazy. Nedokázala jsem si představit, jak na to zareaguje, až se vzbudí. "Vyrobíte jí druhé umělé křídlo?" zeptala jsem se s obavami jednoho ze zdravotníků. Ten se starostlivě zamračil. "Nemůžu nic zaručit, ale uděláme, co budeme moct."
Uběhly hodiny. Dash se probudila. Slova nedokážou popsat zklamání, které z ní vyzařovalo, když se dozvěděla, co se stalo. Zdravotníci ji uklidnili, že možná dostane další mechanické křídlo, ale ona je nedokázala poslouchat. Věděla, že už to nikdy nebude stejné. Taky jsem to věděla. Moc jsem jí chtěla pomoct. Ale netušila jsem, jak.
Rainbow byla v následujících dnech celá posmutnělá. Nechtěla mluvit vůbec s nikým. Snažila jsem se ji povzbudit, ale ona se nenechala. A pak, po pěti dnech, si Rainbow zavolali do stanu zdravotníků. Dostala druhé mechanické křídlo. Byla jsem u toho také, abych propojila křídlo s její myslí pomocí magie. Stejně jsme to dělali i s tím druhým, jinak by ho nedokázala ovládat.
"Připravená?"
"Jasně!"
Nemohla jsem si nevšimnout té naděje, která se zračila v jejích očích.
Když bylo kouzlo hotové, Rainbow zkušebně mávla křídly. "Fungují!" zasmála se. "Tak se s nimi zkus proletět," vybídl ji jeden ze zdravotníků.
Rainbow Dash se nadšeně rozeběhla, odrazila od země a zamávala kovovými křídly. Vypadalo to, že budou fungovat. Jenže uletěla sotva deset metrů, zmateně máchla křídly a spadla do trávy. Všichni jsme vystřelili za ní. Ona se neohrabaně postavila. "Když bylo umělé jenom jedno, ovládaly se snadno..." zamumlala. "Ale teď se nedokážu dost dobře soustředit na obě. A navíc jsou těžká." Smutně sklopila uši. "Třeba potřebuješ jen cvičit," nadhodila jsem a ona zkroušeně přikývla.
Ukázalo se, že cvičení nepomohlo. Každý den jsme spolu chodily na louku na okraji tábora. Pokaždé se udržela ve vzduchu jen pár vteřin. Každý neúspěch ji demotivoval víc a víc. A po týdnu snažení to vzdala úplně. "Nemá to cenu, Twilight. Jen plýtváme časem. Já už prostě nikdy nepoletím." A s tím se vrátila do tábora, ale já zůstala stát na místě a sledovala, jak pegaska mizí mezi stany. Byl její Cutie Mark vždycky tak bledý?
Nemohla jsem ji takhle vidět. Chtěla jsem najít nějaké řešení. Křídla z jiného materiálu by nepomohla, protože jak sama řekla - když jsou obě umělá, nedokáže se na obě soustředit. A jiné řešení dostupné nebylo. Anebo..?
Dostala jsem konečně nápad, ale ani v nejmenším jsem netušila, jestli bude fungovat. Na to jsem se potřebovala zeptat princezny Celestie.
"Twilight, jsi si jistá?" ptala se mě princezna, když jsem za ní přišla se svou prosbou. "Už nikdy to nepůjde vrátit'"
"Ale její Cutie Mark bledne, protože nemůže létat."
"Ale už to nikdy nebudeme moct vzít zpátky!"
"To je mi jedno. Nebudu to chtít vracet. Nehodlám se dívat, jak Rainbow žije celý zbytek života, protože přišla o svoji osudnou schopnost. Jsem si jistá, princezno. Chci to udělat."
Princezna se na mě vážně zadívala a poté přikývla. "Dobrá. Tak ji přiveď."
Běžela jsem a později i letěla. Chtěla jsem ji najít co nejdřív. Hledala jsem mezi stany záblesk její duhové hřívy, ale nikde nic. A najednou jsem na obloze zaznamenala prudký pohyb. Když mi došlo, co se děje, přistála jsem mezi stany. "Griffoni! Griffoni jsou na obloze!"
Po týdnech se nepřátelská armáda vzpamatovala ze své prohry. Nebyl čas nachystat luky. Nebyl čas vymýšlet strategii. Jediné, co jsme mohli, bylo bojovat s tím, co bylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat