Teď tady bude asi hodně přednastavených článků :D. Takže hodně Kovových křídel.
Fluttershy
Krev. Všude. Neviděla jsem nic jiného, než temně rudou barvu. Najednou se mi však vyjasnilo, nicméně nebylo to o nic snazší. Spatřila jsem na nosítkách modrého poníka s duhovou hřívou. Málem jsem omdlela. Jedno z jejích křídel bylo celé zkrvavené. Vlastně po něm zbyl už jen pahýl. "Co se stalo?" slyšela jsem se říct, ale nikdo mi neodpověděl. Položili ji na stůl a řekli mi, ať ji ošetřím. A odešli. Nechali mě samotnou uprostřed noční můry...
S trhnutím jsem se probudila. Musela jsem se chvíli rozhlížet, než mi došlo, kde jsem. Zavalila mě vlna úlevy, když jsem pod sebou ucítila nepohodlné lůžko. Můj dech i tep se uklidnily a já si všimla, že moje spolubydlící, Pinkie, je taky vzhůru. Než jsem se probudila, nejspíš si česala ocas, ale teď starostlivě koukala mým směrem.
"Zlý sen?" zeptala se. Beze slova jsem přikývla. Ona honem schovala svůj hřeben. Od začátku války byla její hříva rovná a splihlá. Úplně jiná, než jakou jsem ji vídala kdysi.
"Mívám je taky." hlesla Pinkie.
"Zlé sny?"
"Mm-hm. Občas vidím události z bitvy. Krev, bolest, umírající poníci. A vztek. Česání hřívy mě uklidňuje," řekla a nenápadně ke mě postrčila svůj hřeben. "Chceš si o tom promluvit?" Ví, že mám noční můry, ale nikdy jsem jí neřekla, o čem. Také jsem viděla poníky umírat a také je vídám ve snech. Ale Rainbowino křídlo a události kolem něj se opakují nejčastěji.
"Nechci," zamumlala jsem. Ještě než ta slova zcela dozněla, Pinkie slezla ze své postele a sedla si k té mojí. "Dobře, nemusíš," řekla a věnovala mi široký úsměv. Připomněla mi starou Pinkie, veselou a usměvavou. Pohladila mě kopýtkem po tváři. "Jednou to všechno skončí," zašeptala, možná víc pro sebe, než pro mně. "A griffoni za všechno zaplatí."
"N-nechápu to," hlesla jsem. "Přeci jsme je chránili. Proč by se takhle proti nám obrátili?" Do očí mi znovu stouply slzy. "Těžko říct," povzdechla si Pinkie. "Možná chtěli víc..."
Nenávidím je. Tolik jsme pro ně udělali, hlavně pro hippogryfy. Na tohle neměli právo. Vztek mi zaplnil oči slzami, které se pomalu kutálely po mých tvářích. Pinkie mě znovu pohladila po tváři. I její oči se zaleskly.
"Lehneš si vedle mě?" zašeptala jsem. "Unese nás tvoje postel?" Pokrčila jsem rameny. Ona se zasmála - tak veselý, láskyplný smích, jaký jsem od ní už dlouho neslyšela - a lehla si vedle mě. Přitulila se ke mně. Sklopila jsem uši. A v té náhlé tiché chvíli mi přišlo, že si přeci jen zaslouží to vědět.
"Zdá se mi o Rainbow," zašeptala jsem. Růžová klisna se na mě překvapeně otočila. "O tom dni, kdy přišla o křídlo," dodala jsem honem. "Fluttershy, zachránili jste jí život a dokonce pořád může létat," hlesla Pinkie. "Nejsem si jistá, že "my" jsme ji zachránili..." zašeptala jsem a ona se na mě zaujatě zadívala. "Ale tys byla v týmu, který-"
"Žádný tým nebyl, Pinkie," prohlásila jsem a už se ani neobtěžovala zadržovat slzy. "Ta bitva přinesla nejvíc zranění ze všech. Na každého zdravotníka bylo asi pět raněných. A Rainbow skončila u mě. Měla jsem strach, šílený strach. Ale musela jsem jí pomoct. A dokázala jsem to. Zastavila jsem krvácení a ránu ošetřila. Mechanické křídlo pro ní sestrojil a nasadil Silver Hammer, ale asistovala jsem. Ale když se probudila a zjistila, co se stalo... V životě jsem neviděla tak šokovaného a zklamaného poníka. Ale dokáže s ním létat. Je s ním relativně spokojená." Pinkie smutně popotáhla a přitulila se blíž ke mně. Vím, že to znělo, jako bych za to všechno vinila ostatní zdravotníky, ale vím, že za to nemohou. Možná jen malinko. Ale mnohem větší část viny nesou griffoni.
"Zničíme je," zašeptala Pinkie a já přikývla. "Spolu."
Žádné komentáře:
Okomentovat