Za okny

(Pro případ, že se mi to povedlo, tak sem dám varování: je to povídka v podobném duchu, jako Doma jsi v bezpečí.)

Uléháš ke spánku. Dnes byl dlouhý den a tys konečně získal důkaz - skutečný důkaz! Klára ti teď bude muset uvěřit!

Přijel jsi k ní na pár dnů přespat. Tvůj byt se pomalu, ale jistě začal rozpadat a tys konečně našetřil dost peněz na pořádnou rekonstrukci. To ale znamená, žes musel na pár dnů někam zmizet. Klára se ochotně nabídla, protože měla volný pokoj a tebe ve svém bytě vždycky ráda vidí. A tak ses sem dočasně nastěhoval.

První den nemohl skončit lépe. Klára ti pomohla s vybalováním a ty sis svůj nový pokoj pořádně zabydlel. Dokonce jsi zjistil, že má dveře na balkon. Toho večera ses spokojeně opřel o zábradlí onoho balkonu a rozhlížel se po okolí. Ve slabě osvícených místnostech jsi viděl siluety lidí, kteří dokončovali svou večerní rutinu. Osoba v bytě naproti se podle všeho dívala na televizi.. Zívl jsi a došlo ti, jak jsi unavený. Zavřel jsi balkon a uložil ses ke spánku.

Ráno, když jsi snídal cereálie, se tě Klára zeptala, jak se ti spalo a cos dělal tak dlouho na balkoně. "Prohlížel jsem si sousedy," odpověděl jsi a zívl, což dodalo Kláře vědomí, že jsi tam opravdu byl až moc dlouho. "A líbí se ti sousedi?" zeptala se ještě tvá spolubydlící, zatímco po sobě myla hrníček od čaje. Přikývl jsi. "Ten chlápek naproti má vkus. Večer koukal na můj oblíbený film." Klára se na tebe zmateně otočila. "Jaký chlápek naproti?"

"No, ten chlápek, co bydlí v tom bytě naproti nám. Je mu vidět z balkonu do obýváku."

"Ale v tom bytě už pět let nikdo nebydlí."

Mlčel jsi jako hrob. To přece není možné, na vlastní oči jsi ho viděl. Klára ale dál odmítá. "Naposledy v tom bytě žila jedna stará paní a ta se odstěhovala pět let zpátky."

"Jsi si jistá?"

Klára chvíli zvažuje svoji odpověď. "Nikdo ji nikdy neviděl se stěhovat. A-ale vím určitě, že už tam nežije." Pořád jsi Kláře nechtěl věřit. Byl sis naprosto jistý, že jsi v bytě naproti někoho viděl.

V práci jsi na záhadnou siluetu úplně zapomněl. Vzpomněl sis až večer, když jsi zase vylezl na balkon a rozhlédl se kolem. Byt naproti se nejdřív zdál tmavý a prázdný a tebe napadlo, jestli se ti včera jen něco nezdálo. Ale pak se jasně rozzářila televize a výhled na ní ti zastínila silueta. Přeběhl ti mráz po zádech. Po chvilce zaváhání ses rozeběhl za Klárou. "Kláro, Kláro, pojď se podívat! Je tam! Zase tam je ten chlap!" Tvá spolubydlící vystřelila od svého počítače. Když jste ale oba vyběhli na balkon, v bytě naproti byla tma. "A-ale byl tam, přísahám!" Klára si povzdechla a položila ti ruku na rameno. "Co kdybys šel spát? Jsi asi unavený."

Další den utekl rychle. Než sis to vůbec uvědomil, zas jsi stál ve svém pokoji a chystal se vyjít na balkon. Věděl jsi, že ji zas uvidíš. I přesto, že ti Klára několikrát zopakovala, že tam nikdo nebydlí. I přesto, že jsi na vlastní oči viděl, že na zvonku ani schránce náležící tomu bytu, nebylo žádné jméno. Věděl jsi, že tam bude. A chtěl jsi být připravený. Vytáhl jsi z kapsy mobil a vstoupil na balkon.

Byla tam. Silueta muže, sedícího před televizí. Tentokrát jsi neváhal. Honem jsi tu bytost, co ti tak dlouho nedala spát, vyfotil. Chtěl jsi ještě v tu chvíli běžet a ukázat fotku Kláře. Ale ta měla dnes těžký den a z jejího pokoje už se ozývalo pravidelné dýchání. Rozhodl ses tedy, že to necháš na ráno. Fotka ti přeci nikam neuteče.

Naposledy ses podíval do okna naproti a oddechl sis, že jsi stihl získat onen důkaz. V okně se totiž opět rozhostila černočerná tma.

Už skoro spíš. Takhle spokojený jsi nebyl už dlouho. Těšíš se, až ráno Kláře ukážeš, že sis nevymýšlel, ani neměl vidiny z únavy. Ale zničeho nic místnost plní ledový chlad. Zmateně se ohlížíš k balkonu, jestli jsi ho zavřel. Ne, odtamtud to nepřichází. Pohledem přejíždíš po místnosti a zděšeně upíráš zrak na roh hned u okna. Tmou zahalená, zpočátku zcela neviditelná, stojí tam temná figura. Nepochybuješ o tom, že to je ta samá, kterou jsi vídal posledních pár dní v okně. Nehýbe se. Stojí jako socha.

Bleskově se vrháš z postele ke dveřím. Bereš za kliku a když se dveře neotevřou, zkoušíš to znova. Zoufale jimi lomcuješ. Ale jsou zamčené. Hlavou ti bleskne vzpomínka, na Klářino prohlášení, že klíč od nich ztratila už před pár měsíci.

Ohlížíš se po figuře, která se stále nehýbe. Ale po chvíli máš pocit, že otočila hlavou k tobě. Zničeho nic se k tobě rozbíhá a ty už teď víš, že je konec. V poslední chvíli v ruce svíráš svůj mobil. Svůj důkaz. Svou poslední naději, že ti Klára uvěří. Snad bude tvoje tělo dostatečný důkaz, že v bytě naproti se skutečně něco děje.