Jednorožčí podkova 7 - Kapitola 2.

"Co to sakra je?.." zašeptala jsem. "Netuším," odpověděl Haraka a zvedl se. "Počkej, snad tam nechceš jít?" zavolala jsem na něj. "A jak jinak mám teda zjistit, co je to stvoření zač?" zeptal se a ani se neobtěžoval čekat na odpověď. Rovnou se rozeběhl ke skalám. No, přece jsem ho v tom nemohla nechat samotného! Běžela jsem za ním. Přes louku jsme přeběhli asi za pět minut, což musel být nějaký rekord, nebo tak něco. Průhledný kůň udělal sem tam pár kroků, ale nevypadal, že by měl někam namířeno. Zastavili jsme se pár metrů od něj. Takhle z blízka průhledný tvor působil jako duch. Neměl hřívu, jen šedé průhledné tělo a oči, které bíle zářily ve tmě. Neměly panenky, neměly duhovky, jenom zářivé bělmo. Měla jsem strach. Vzpoměla jsem si, že mi o podobných tvorech někdo kdysi dávno vyprávěl, ale nemohla jsem si vzpomenout kdo, kdy ani co o nich říkal. Ale ten popis jsem si pamatovala a byl přesný. Chtělo se mi utéct, ale Haraka se k odchodu neměl. A přece jsem ho v tom nemohla nechat samotného!

Ducho-kůň se najednou otočil směrem k nám. Nebyli jsme schovaní, ani nebylo, kam se schovat, každopádně jsem zpanikařila a lehla si na zem v naději, že moje bílá srst bude míň vidět v trávě. Už ale bylo pozdě. Průhledný tvor zamířil k nám. Haraka netušil, co dělat, tak si lehnul na zem vedle mě. Černá srst je ale ve tmě vidět mnohem méně, než bílá, takže on měl aspoň malou šanci, že ho duch přehlédne. To se však nepovedlo. Duch přišel, tedy spíš přiletěl, k nám. "Konečně jsem někoho našla!" zaradoval se kůň, který byl vlastně klisna. Když jsme se ani jeden nehýbali a snažili se aspoň vypadat mrtvě. "Haló, jste v pořádku? Potřebuju pomoc!" Nemohla jsem si pomoct, musela jsem zdvihnout uši, když řekla, že potřebuje pomoc. A ona si toho nejspíš všimla. "Haló, stalo se vám něco? Já vám neublížím, potřebuju jenom pomoct!" A tak jsem otevřela oči. "Ah, díky bohu, žijete. Pomůžete mi?" Haraka otevřel oči taky a vstal. "Nejdřív nám pověz, co jsi zač!" Ona na něj ale místo toho překvapeně zírala a pak vydechla: "Ty jsi t-temný? Moment, jsme na Eyjanu? Existují tady vůbec ještě temní?" Vykulili jsme na ni oči. "No, vzhledem k tomu, že, jak můžeš vidět, mám tmavou srst, tak ano, jsem temný a tím pádem pořád existují. Duch ale zavrtěl hlavou. "Ne, nemyslím koně s tmavou srstí, myslím ty, co chtějí ovládnout celý ostrov, co si skutečně říkají "temní". Existují ještě? Jsi jeden z nich?" Haraka zavrtěl hlavou. "Nějak ti nerozumím. Netuším, jak tohle všechno víš, každopádně všichni temní chtějí ovládnout celý Eyjan. Proto jsem od nich odešel. Ale na tom teď nezáleží. Kdo jsi ty?" Klisna pohodila hlaovu a odpověděla: "Jmenuji Trividebla, ale můžete mi říkat jen Trivi. Pocházím z ostrova Třínohého krále." "Koho?" "Třínohého krále... Páni, vy vážně vůbec nic nevíte!" Zamračila jsem se a zeptala se: "A s čím potřebuješ pomoct?" A tak Trivi začala vyprávět.

"Na ostrově Třínohého krále žijí koně jako já - duchové. Asi si představujete ducha jako duši zemřelého koně, ale tak to není. Duchové jsou totiž samostatný druh. Rodíme se průhlední s bílýma očima a stejně jako vy můžeme zemřít. Ovšem neživíme se trávou, jako ostatní druhy koní. Pohání nás energie, kterou vysáváme z rostlin, stromů, ptáků, ryb a někteří z nás i z koní. Na našem ostrově takoví už nejsou, duchové je za časů před králem všechny vysáli a tím je zabili. Ale přesto se občas najdou tací, co dostanou chuť na energii koní a teleportují se sem na Eyjan. Pak si tady najdou oběť, vysají ji a teleportují se zpátky. Jinou magii, než přemisťovací ale náš druh neovládá. Já nikdy neměla moc chuť na koňskou energii. Pravda, na té rostlinné se přežít nedá, ale vysát nebohého koně mi příjde zlé. A proto jsem nikdy teleportační magii nepotřebovala, takže ji neovládám. Ovšem nějakým duchům asi přišlo vtipné, že mě sem pošlou a budou čekat, jestli najdu cestu domů. Ale já ani nevím, kterým směrem náš ostrov je, natož abych byla schopná postavit vor a doplot tam." Haraka se zarazil. "Vždyť levituješ! Nepotřebuješ vor." Trivi zavrtěla hlavou. "Levituju jen těsně nad zemí. V případě, že tam nic není, tak spadnu a když je tam voda, musím běžet po dně. Ale i duchové potřebují dýchat." Zamyslela jsem se. "Možná, že Shoti nebo Matiti znají nějaké kouzlo, které by ti mohlo pomoct... Ale asi to bude muset počkat do rána." Trivi se přesto radostně usmála. Ale chcete něco vědět? Duší úsměv je šíleně děsivý, i když má vypadat vesele!

Náhle jsem za námi zaslechla kroky. Otočila jsem se. "Mami?" vyhrkla jsem, protože za námi ke skalám běžela právě mamka. A povím vám, nevypadala vůbec spokojeně. Byla spíš naštvaná. Vlastně byla hodně naštvaná. Těsně za ní cválaly mé sestry a táta. Máma doběhla až k nám a vykřikla: "Hojo, Harako, držte se stranou! Já vím moc dobře, co má tahle průhledná věc za lubem. Držte se zpátky!" Vyjeveně jsme na ni zírali. "Mami, o čem to..." "Držte se dál od mojí rodiny!" křičela máma tentokrát přímo na Trivi. "Copak vám to jenou nestačilo? Najděte si jinou obět a nechte nás na pokoji! Pořád máme ty podkovy! Pořád můžeme zničit tebe i všechny komplice, co sis přivedl s sebou!" Trivi se vyděšeně přikrčila a hlesla: "N-netuším, o kom to mluvíte a ráda bych upozornila, že nejsem hřebec, ale klisna. Pokud máte zkušenosti s někým z mého stáda, chápu váš strach, ale já jsem sem nepřišla pro energii, mí vrstevníci mě sem poslali a já nevím, jak se mám dostat domů. Neublížím vám. Prosím, nechte mě." Mamka se na ni ještě jednou zamračila. "A proč bych ti měla věřit?" Trivi sklopila uši a řekla: "Kdybych chtěla někoho vysát, už bych to udělala. Povídala jsem si tady s těma dvěma asi pět minut. Energii bych jim mohla vzít, jakmile by byli tak metr a půl ode mě a netrvalo by to ani deset sekund." Mamka se však stále mračila. "Mami, proč jí nevěříš?" zeptala jsem se. Mamka zavrčela a odpověděla: "Ještě než jsme se vzali, několik těchhle... duchů na mě a vašeho otce zaútočilo. No, ne úplně zaútočilo, ale obklíčili nás a kdybych nepoužila kouzelnou podkovu, vysáli by z nás všechnu energii." Shoti i Matiti se podívaly jedna na druhou a potom Shoti upozornila: "Mami, ani k Arcusovi ses nechovala tak nedůvěřivě a on se nás doslova a do písmene pokusil zabít!" "Jo," přikývla Matiti, "jen jsi k němu přišla, věnovala mu nedůvěřivý pohled a řekla: "No, naštěstí už není tak mocný," a s klidem odklusala zase k nám." Taky jsem se Trivi chtěla zastat. "A Trividebla nás jen požádala o pomoc. Tohle nezní jako rozumná reakce." Máma se na nás všechny rozpačitě zahleděla, ale nakonec ustoupila. "No, když nás ochránila před deseti takovými jen jedna podkova, hádám, že tři vás dokážou zachránit před jedním." "A navím máme pořád v korunkách magii z Duhového jezera," upozornila Matiti. "Ta nám jistě taky přijde vhod."

"Co za pomoc vůbec potřebuješ?" zeptala se Shoti a otočila se směrem k Trivi. A tak jim Trivi odvyprávěla celý příběh. Shoti jen párkrát pokývala hlavou a řekla: "Asi budu umět pomoct, ale může to prosím počkat do rána?" Nato zívla. Trividebla přikývla. "Jistě, zas tolik nespěchám." Pak se zatvářila zamyšleně a po chvíli dodala: "Ty vaše podkovy a korunky mi znějí zatraceně povědomě..." "Jak to myslíš?" podivila se Shoti, ale Trivi jen zavrtěla hlavou. "Ale, nijak." A tak jsme se vrátili zpět na louku a uložili se ke spánku.

Ráno jsme vstali se svítáním. Matiti doběhla na pláž, zkontrolovat náš vor, zatímco Shoti přemýšlela, jak provést kouzlo, které by nám pomohlo najít cestu k Trivi domů. Než to ale stihla, přihnala se k nám Matiti se špatnou zprávou. "Ten vor už je zase napůl zničený, budeme je muset dávat jinam, na pláži jim to nesvědčí." Najednou se ale vedle nás objevil Trot, vůdce stáda poníků a mračil se na nás. "Děláte si legraci, zase chcete stavět nový vor? To už je třetí za poslední čtyři měsíce! Jestli to takhle půjde dál, brzy nám vykácíte všechny stromy ve skalách a to se nesmí stát. Vážně nemůžete použít tenhle?" Matiti zavrtěla hlavou. "Neunese nás všech sedm." Trividebla se usmála a řekla: "Já jen potřebuji povrch, nad kterým se budu vznášet, ani se ho nedotknu. Nic nevážím, víte?" Matiti však zavrtěla hlavou. "I tak to neunese šest dospělých koní. Tak maximálně tři." Haraka, který společně s Majirou a Barafuem všemu tomu naslouchal, řekl: "No, tak byste mohly jet jen vy tři." Majira a Barafu na něj vykulili oči a začali mluvit jeden přes druhého. "To si děláš legraci?!" "Nemůžeme je přece jen tak nechat jít na tak nebezpečnou cestu!" "Zbláznil ses?" Shoti se do toho ale taky vložila. "Je to jediná možnost. Potřebujeme všechny být všechny tři, abychom mohly použít korunky. Budete muset zůstat tady." Barafu očividně pochopil, že to jinak nepůjde, ale Majira si dál stál za svým. "Vzali jsme se teprve včera, Matiti. To chceš hned takhle odejít někam, odkud ani nevím, jestli se vrátíš?" Matiti udělala krok k němu a odpověděla: "Slibuju ti, že se vrátím. Naše podkovy nás ochrání. Naše korunky nás ochrání. A třeba konečně příjdeme na kloub tomu, proč se vždy ocitáme ve správný čas na správném místě. Neboj se o mě." Pak ho políbila na čelo a odklusala k nám.

Vydaly jsme se na pláž k voru. "Jak teda plánuješ najít cestu?" zeptala jsem se Shoti. Ta se usmála a řekla: "V jedné z knih na hradě Klaufiru, které mi půjčil Nyati, jsem našla kouzlo, které dokáže najít koně druhu, který mu určíte. Hned předvedu." Namířila svým rohem na mě. Její roh se rozsvítil a pak zase zhasnul. "Teď jsem mu určila druh, který má hledat - alicorn. Tebe už to, Hojo, rozpoznávat nebude, protože tebe jsem použila jako vzor. Ale když ukážu na Matiti..." řekla a otočila hlavu k naší sestře a její roh se rázem rozblikal. Pak kouzlo zrušila a její roh byl zase normální. "A bude to fungovat i na duchy?" strachovala se Trivi. "V té knize se psalo, že to funguje na všechny druhy koní, takže věřím, že ano." Pak namířila rohem na Trivi a provedla kouzlo. Pak se začala pomalu točit dokolečka, aby zjistila, kterým směrem poplujeme. Konečně našla správný směr a tak jsme se rychle nalodily a vydaly se na cestu.

Obrázky k Vánocům

Tak mě tak napdalo, že sem dám zase pár obrázků, co se mi nahromadily.

 

Protože Nessie ještě nemá křídla, Misha se rozhodla, že se spolu půjdou proletět aspoň takhle. Ale Nessie se to zjevně moc nelíbí...

Následující dva obrázky jsou kreslené ručně a nejsou ani obtažené, ani vybarvené, takže jsou trochu méně kvalitní.

Tohle je teda scéna ze série povídek, kterou plánuju, až dokončím to, co mám rozdělané, takže vám to zatím nic neřekne.

Berte to jako takovou malou ukázku.

 

Misha zpívá Nessie písničku ze Lvího krále. Podle mě se zrovna tahle ale k těm dvěma hrozně hodí :D.

Vánoce s poníky! Chtěla jsem udělat původně hlavní šestku, ale nakonec mi přišlo lepší udělat jen CMC a jejich starší sestry. A Pinkie, protože Pinkie.

A na závěr vánoční obrázek k Mishou a Nessie.

Tímto bych vám všem ráda popřála veselé Vánoce a bohatého Ježíška ;).

Jednorožčí podkova 7 - Kapitola 1.

Ahoj, já jsem Hoja. Jsem nejmladší dcera jednorožky Kony a pegase Mrenga. Já i mé dvě sestry jsme alicorni. Žijeme na ostrově Eyjanu, kde žije spousta různých druhů koní. Kousek dál, na ostrově Elska žijí koně lásky a ještě dál, na ostrově Arco-Íris řijí duhoví koně. Je hrozně zvláštní, že když se v některé z těchto zemí děje něco důležitého, jsme u toho zrovna my tři a naši kluci. Začaly jsme pátrat po důvodu, ale ani náš kamarád jasnovidec na to nenašel odpověď...

"Tahle oslava je tak... barevná!" zasmál se Haraka. Přikývla jsem. "To je, ale nezdá se mi, že za to můžou ty dekorace. Tedy, ne jenom ty dekorace." Dekorace byly barevné, ale mnohem barevnější bylo to stádo duhových koní, kteří byli pozváni. A co že je tohle vlastně za oslavu? Asi vás to nepřekvapí - Matiti a Majira mají dnes svatbu. Upřmíně já jsem čekala, že se vezmou dřív.

Svatba se konala v Summershinu. Já jsem navrhovala, aby měli obřad u moře, ale Matiti upozornila, že Diadornské květiny, které byly součástí výzdoby, by asi nebyly ze slaného mořského vzduchu nadšené. A podobně na tom byla i většina koní z Diadornu - zkrátka jim slaný vzduch neděká dobře. Takže se celá slavnost konala na louce.

Obřad začal. Tentokrát neoddávala Hjarta, ta seděla vedle nás a celá jen zářila. Majiru napadlo, že by je mohl oddat Trot, vůdce stáda poníků, které jsme vyvedli ze skal zpět na prosluněnou louku. A on souhlasil. Jediný problém byl, že pak museli Matiti s Majirou stát dál od sebe, aby bylo vidět i na Trota. To jim ale nevadilo, protože, když se měli políbit, pomalu uhnul stranou a oni v zápětí mohli stát jak blízko se jim jen chtělo.

Obřad sám o sobě netrval dlouho, ale na Matiti i Majirovi bylo vidět, že jim to ke štěstí bohatě stačilo. Po obřadu se všichni svatebčané rozdělili na jednotlivé skupinky a začali si povídat. Tak naše svatby probíhají - obřad a pak rozhovor se známími, které jste dlouho neviděli, nebo dokonce s koňmi, které jste nikdy neviděli. Je to skvělý způsob, jak seznámit obě rodiny. Na Shotině svatbě jsem si povídala hodně se zimními koňmi, ale tentokrát jsem se rozhodla zůstat u své rodiny. Konkrétně u Shoti. Ta se totiž taky držela stranou, všichni ostatní, včetně Barafua a Haraky, si hledali nové přátele mezi letními koňmi a poníky. Nás dvou, které neměly chuť se bavit s cizinci, si nikdo moc nevšímal, takže jsem se mohla Shoti začít ptát na různé tajné věci.

"Už jsi vymyslela jméno pro hříbátko?" usmála jsem se na ni. Ona se na mě zamračila. "Copak jsem ti neříkala, ať o tom nemluvíš před ostatními?!" Tohle mi říká vždycky. "Teď si všichni povídají mezi sebou, nikdo nebude poslouchat nás!" odpověděla jsem. Shoti protočila očima a konečně odpověděla na mou otázku: "Chtěla jsem se jménem počkat na Barafua." "Tak proč mu o tom teda neřekneš?" podivila jsem se. Shoti čeká hříbátko už asi měsíc, ale vím o tom zatím jenom já a ani já jsem se to neměla dozvědět. "Nechci to říct nikomu, dokud už to nebude nevyhnutelné, protože kdyby náhodou přišlo další dobrodružství, tak nechci, aby mi rodiče nebo Barafu bránili v tom, abych se ho taky účastnila." Tomu jsem rozuměla, ale Barafu i naši chápou, že bez Shoti nemáme šanci porazit nebezpečí, které na nás další a dobrodružství nachystá. Podkovy nejlépe fungují, když jsou všechny tři, korunky fungují jenom, když jsou všechny tři, takže by bylo naprosté šílenství poslat nás tam bez jedné nositelky. Už jsem jí to jednou říkala, ale ona se pořád bojí, že by nemohla být u toho velkého rozuzlení, na které už několik měsíců čekáme.

Chtěla jsem se ale vrátit k původnímu tématu. "A nemáš ani žádného favorita mezi jmény?" Shoti znovu protočila očima. "Ty prostě nedáš pokoj, co?" Zavrtěla jsem hlavou. "No... Když to bude klisnička, mohla by se jmenovat třeba Deriva nebo Tama. Pro hřebečka by se mi líbilo třeba jméno Vintro nebo Kio... Já nevím. Neznám moc jmen pro zimní koně." "Ale to hříbě přece nebude jen zimní kůň," namítla jsem. "Třeba ani nebude mít vločku pod okem. A nevěřím, že nebude mít ani křídla, ani roh! Možná dokonce bude mít obojí..." Shoti sklonila hlavu. "Copak jsi zapomněla? To, že my tři máme všechny křídla i rohy je podivné samo o sobě, ale aby to tak měla i naše hříbata? To už by bylo moc šílené." Já osobně si myslím, že jestli máme něco společného s osudem Eyjanu a proto jsme alicorni, proč by nemohly i naše děti? Nahlas jsem to ale neřekla. "A běda, jak to někomu řekneš!" vyštěkla Shoti. "Víš, že jsem to nechtěla říct ani tobě, ale ty mě prostě musíš špehovat." "Nic bych nevěděla, kdybys nemluvila sama se sebou," bránila jsem se. "Nemluvila jsem sama se sebou, mluvila jsem s tím hříbětem!"

Večer se přiblížil a hosté se pomalu rozcházeli. Zimní koně se vydali do Frostsnowu, Elskané opluli na svých vorech a stejně tak i duhoví koně. I koně z Diadornu se začali loučit. My jsme však nikam nešli. My jsme přespávali v Summershinu. Tedy, já bych ráda přespávala, ale tak trochu jsem nemohla usnout. Měla jsem až příliš mnoho věcí, o kterých jsem přemýšlela. Vstala jsem a šla si lehnout na pláž. Ostatní Diadornští koně možná nemají rádi mořský vzduch, ale já ano.

Obě moje sestry už byly vdané! Zabolelo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, že na naše první dobrodružství jsme vyrazily je my tři a na to poslední nás už šlo šest. Ne, že by mi manželé mých sester vadili, ale od té doby, co jsme potkaly Haraku už jsme jen tak ve třech nikde nebyly.

Ano, všechno to začalo s Harakou. Ale on přece nemohl za to, že neměl kam jít. To nejmenší, co jsme pro něj mohly udělat bylo dát mu domov. A nedá se říct, že bych si čas s ním neužila, to ani náhodou. Vždycky jsme se skvěle bavili. A udělal tolik věcí, o kterých se ani nemluví jako o jeho činech. Byl to on, kdo přesvědčil Shoti, aby za mnou tenkrát ve Frostsnowu skočila do rokle a chytila mě. A i když záchranu všech Eyjanských zemí před válkou s temnými všichni připisují nám, nikdy bychom se z té výpravy nevrátily, kdyby nebylo jeho. A přece před ním většina koní utíkala, protože v něm viděli jednoho z těch, co chtěli rozpoutat válku.

"Taky nemůžeš usnout?" ozvalo se náhle vedle mě. Zdvihla jsem hlavu. Byl to Haraka. Jen jsem přikývla. Lehnul si vedle mě do písku a já nějak nevěděla, co říct. "Proč sis nepovídala s letními koňmi?" zeptal se najednou. Podívala jsem se na hladinu moře a pořádně se zamyslela než jsem odpověděla. "Já... potřebovala jsem si urovnat věci v hlavě, to se lépe dělá osamotě." Nebyla to tak úplně pravda, ale nechtěla jsem prozradit, že Shoti čeká hříbě.

"Co sis potřebovala urovnat v hlavě?" zeptal se Haraka a já si povzdechla. "No, obě moje sestry jsou teď vdané, takže..." "...Takže myslíš, že je řada na tobě?" Vykulila jsem na něj oči. "No... ne tak docela." Zatvářil se trochu posmutněle, tak jsem ještě rychle dodala: "Ale nemyslím to tak, že si tě nechci jednou vzít, jen to není to, co mě trápí." "A co tě teda trápí?" "... Že od té doby, co jsme začaly chodit na ta dobrodružství už s holkama nejsme nikdy jen my tři. Chybí mi ty časy, kdy jsme hrály na honěnou a schovávanou jen my tři. Kdy jsme si vyprávěly příběhy, co jsme si samy vymyslely." Haraka provinile sklonil hlavu. To jsem ale nechtěla! "Ale to samozřejmě neznamená, že by mi vadilo, že jsme se potkali, hvězdy na nebi, to ne, to vůbec, právě naopak. Ale vadí mi, že téměř všechen náš čas trávíme v šesti. Ani takhle sami dva nejsme moc často."

Dlouhou chvíli bylo ticho. Pak mě napadla jedna otázka, kterou bych ráda položila Harakovi, ale nějak jsem neměla odvahu. Zvědavost byla ale silnější, než nervozita a tak jsem se zhluboka nadechla a zeptala se: "Harako... Tys někdy měl nějakou jinou holku?" Podíval se na mě překvapeně. "To myslíš ještě před tebou?" Kývla jsem hlavou. On se ani nerozmýšlel a zavrtěl hlavou. "Myslíš, že by o mě měla nějaká klisna v Rubyronu zájem, když mě všichni nesnášeli, protože jsem nechtěl válku?" Neodpověděla jsem. Nebylo to potřeba. "Nevěřím, že jsi byl jediný, kdo byl proti válce." Haraka sotva znatelně kývnul. "Ale byl jsem jediný, kdo to otevřeně řekl." Najednou mi došlo, jak se tam asi muselo Harakovi žít. Muselo to být neskutečně odvážné, zvlášť v jeho věku takhle otevřeně říct, že nesouhlasí s válkou. A muselo to být neskutečně smutné, když se k němu potom všichni otočili zády. Nakonec jsem tuhle myšlenku vyslovila nahlas.

"Rubyron nikdy nebylo moc přívětivé místo. Diadorn je můj domov. A já vděčím tobě za to, žes mi ho dala." Usmál se a zkřížil svůj roh s mým. Taky jsem se na něj usmála. "Ale co Matiti, Shoti a naše stádo? Nedali ti domov i oni tím, že tě vzali mezi sebe?" "To možná," řekl Haraka, "ale bez tebe bych tady nebyl ani zpola tak šťastný."

Zavřel oči a já to po něm zopakovala. Najednou sebou však vyděšeně trhnul a já oči zas otevřela. "Co se děje?" Ukázal kopytem ke skalám. V šeru to nebyl moc dobře vidět, ale když jsem přimhouřila oči, uviděla jsem tam šedého průhledného koně, který se vznášel pár centimetrů nad zemí.

Jednorožčí podkova - Mapa Arco-Íris

Uff, konečně je hotová i šestá kniha. Ta poslední kapitola šla teda hodně do minulosti a asi vyvolala spoustu otázek (a hlavně je zatraceně dlouhá, já vím, omlouvám se). Už se upřímně nemůžu dočkat, až se to v té poslední knize všechno rozuzlí, heh. A je možné, že poslední kniha bude mít jen tři kapitoly a... no... malé něco místo té poslední. A nebo se ten příběh přeci jen natáhne a budou kapitoly čtyři a k tomu ještě to malé něco :D. Každopádně už se těším, až bude celá Jednorožčí podkova hotová. Ne, že by mě nebavila, ale už je prostě moc dlouho rozdělaná (tři roky je fakt hodně, říkejte si, co chcete). No nic, chtěla jsem vám jen říct něco malého k tomu všemu před tím velkým finále a teď tu máte mapu, kterou vám titulek článku slibuje.

* Moře

* Les

* Duhové jezero

* Louka

* Arcusův kopeček

Jednorožčí podkova 6 - Kapitola 4.

Všichni jsme na Hoju vyděšeně zírali. Nikdo netušil, co se stane. "H-Hojo?" Hoja zdvihla hlavu. Trochu jí zacukalo oko. Potom se vzepjala a rozeběhla se neskutečnou rychlostí kolem jezera. Zdálo se mi, že za sebou nechává třpytky, nebo tak něco. Ačkoliv jezero bylo obrovské, oběhla ho asi za čtvrt minuty, což by ani Shoti nedokázala. Muselo to být tou vodou. Když konečně dobíhala ke mně, zavolala jsem na ni, ať zastaví. Ona se o to pokusila, ale její kopýtka ji v pomalé rychlosti vůbec neposlouchala. Nedokázala jít krokem déle než dvě vteřiny. V mžiku se zase rozeběhla a udělala další kolečko kolem jezera. "Tak takhle to funguje," zasmál se Barafu. "Ale co s ní teď bude?" strachoval se Haraka. "Myslím, že jí to brzy přejde," usoudila Regen. "Duhovým koním taky znovu získaná barva že hřívy vyprchá, když se dlouho nenapijí." "Můžeme jen doufat, že to bude stejně i s normálními koňmi. Takhle by ani nevydržela stát na našem voru," řekla Shoti. "A Hjarta by jí nejspíš nedovolila účastnit se Běžeckého týdne. Měla by nefér výhodu," zasmál se Majira. Haraka se otočil k Regen a vyčítavě se na ni zamračil. "Co ti přelítlo přes nos?" ptala se dotčeně ona.

"Mohla jsi nám aspoň říct, co to udělá. Teď budeme muset čekat, až jí to přejde," odpověděl Haraka. "Harako, nebuď nepříjemný," bránila jsem Regen já, "nemohla vědět, co to Hoje udělá. Nikdy předtím tu přece nebyl obyčejný kůň... nebo alicorn, jednorožec, pegas... chápeme se." "Ale víly tady žijí. A netvrď mi, že ani jedna jediná z nich nevyzkoušela, co dělá duhová voda, i když ji k životu nepotřebují!" Regen se okamžitě bránila: "Nám to nic nedělá. Jen se naše srst a hříva hezky třpytí. Samozřejmě, že jsme to zkusili. Skoro každé vílí hříbě je zvědavé, co jim to udělá. A pak je děsně zklamané, když to udělá přesně to, co jim dospělí říkali." "A jinak pijete odkud?" zeptal se Majira. Je pravda, že jsem začínala mít trochu žízeň. Sice jsem jedla trávu, na které byla rosa, takže úplně bez vody jsem nebyla, ale chtělo by se to pořádně napít. "V lesíku teče potok, z toho pijeme my. Pod kopcem je ještě jeden zdroj vody, ze kterého pijí víly, co žijí tam." "Mohla bys mě tam zavést?" zaprosil Majira. "Mám žízeň." "Půjdu s vámi," přidala jsem se. Rozhlédla jsem se po ostatních. "Jde ještě někdo?" Hoja, na kterou otázka ani nebyla mířena, proběhla kolem nás a zvolala: "Nemám žízeň!!!" Shoti, Barafu a Haraka zavrtěli hlavami.

Potok byl jen několik minut cesty daleko. Voda v něm byla křišťálově čistá a sluneční paprsky se na ní třpytily. "Je to nějaké... moc čisté," řekla jsem Regen. "Jsi si jistá, že tohle není nějaká speciální vílí voda?" Regen se zasmála. "Pijí z toho i třeba ptáci. Neboj se, nic ti to neudělá." A tak jsem sklonila hlavu a napila se. Byla to pravda, nic se mi nestalo. Regen a Majira se také napili. Regen ale zvedla hlavu po pár vteřinkách zvedla a řekla: "Já půjdu. Trefíte zpátky na louku?" "Ano," odpověděla jsem, než jsem se znovu napila. Nebyla to žádná těžká cesta na zapamatování. A tak se Regen otočila a my jsme zůstali sami.

Když jsme konečně oba měli vody dost, začala jsem se rozhlížet po lese, zatímco Majira zkoumal hladinu vody. "Stejně mi to nejde do hlavy," řekl najednou. "Co ti nejde do hlavy?" "No, jak je to možné, že všechny země v blízkém okolí byly zachráněné právě námi? Nebo tedy vámi, já pomáhal jen na ostrovech. Ale stejně. Nepříjde ti to zvláštní?" Zamyslela jsem se nad tím. Nikdy mi to tak nepřipadalo. "Já to vždycky měla za neuvěřitelnou shodu náhod." "Ale minimálně ty a tvé sestry jste navštívily všechny Eyjanské země..." To byla pravda. Společně jsme prohledaly skoro celý Eyjan, kolem Summershinu, Frostnowu i Diadornu a žádná další země tam nebyla. Je pravda, že k Rubyronu jsme se od našeho prvního dobrodružství už víckrát nepřiblížily, ale je velmi nepravděpodobné, že by tam nějaká další země byla, tedy aspoň nějaká, která by už dávno nebyla pod nadvládou Rubyronu. "No, ano, ale to bylo záměrně. Dřív nebo později bychom nejspíš Frostnow a Summershine objevily i bez Barafua a tebe. Vždyť už jen do Rubyronu jsme zamířily, protože nás Diadorn už nudil." Majira byl ale dál nepřesvědčený. "To nepopírám. Ale do všech zemí jste/jsme dorazili v ten nejlepší možný čas! Do Rubyronu jste dorazily, když temní chystali válku a přesně v den, kdy se Haraka rozhodl, že už toho má dost, a že se vydá do světa!" "Máš pravdu, to je docela zvláštní..." "A každý, kdo byl poslán aby našel pomoc pro svou zemi na své cestě narazil na vás/nás! Vem si třeba Barafua..." "Barafu nepřišel hledat pomoc, přišel do Diadornu, protože chtěl poznávat svět," upozornila jsem. "Ale později se ukázalo, že i jeho země potřebuje pomoc." Pokývala jsem hlavou. Ano, tak to bylo. Nevím, jak to, že mě to nenapadlo dřív, ale Majira měl pravdu. Bylo to všechno moc dobře načasované na to, aby to byla náhoda. "Regenin příchod byl obzvlášť podezřelý," pokračoval Majira. "Přišla na Elsku přesně v dobu, kdy jsme tam byli a mohli jí nabídnout pomoc. Zkus si představit, co by se stalo, kdyby přišla jen o pár dnů dřív, nebo o pár dnů později?" Tím mi ale něco připomněl. "Ale co Elska? Tu Shoti zahlédla úplnou náhodou. A nikdo tam pomoc nepotřeboval, jediné, co se tam stalo bylo, že se Shoti rozhádala s Barafuem." "Ano, ale sami koně lásky vám řekli, že jim tím udělala laskavost, protože je naučila, že občas je prostě nutné se trochu dohadovat. Nevím, jak ty, ale já osobně si myslím, že kdyby to neudělala, tak by koně lásky brzy začali dělat hlouposti a třeba by se celé stádo rozhádalo a nikdo by nikomu nedal moyo, což by vedlo k vymření jejich druhu." Zavrtěla jsem hlavou. "Neříkám, že na tom něco není, zlato, ale příjde mi, že nad tím trochu moc přemýšlíš." Majira odhodil pramínek hřívy ze svého obličeje. "A taky, nepříjde ti, že je to trochu zvláštní, že jdete do jedné země a najdete kluka pro tvou mladší sestru, jdete do druhé země a najdete kluka pro svou starší sestru a jdete do třetí země a najdete kluka pro tebe?" Jo, to bylo zvláštní, to je pravda... "Majiro, přestaň," napomenula jsem ho. "Kvůli tobě teď začínám přemýšlet, jestli to nebyla jedna obrovská náhoda, že jsem se vůbec narodila." Majira se zasmál. "To bych neřekl. Tvoji rodiče přece chtěli aby ses narodila!"

"To ano, ale kdyby táta toho osudného dne nespadl z oblohy a máma mu nenabídla místo, kde by mohl zůstat, tak se nikdy nepotkali a já a mé sestry se nikdy nenarodily." "Myslím, že to, že se potkají dva koně a padnou si do oka je skoro vždycky zvláštní náhoda." Majira měl zase pravdu. Je to skoro vždycky náhoda. V tom případě ale nechápu, proč se divil tomu, že jsem potkala jeho, že Shoti potkala Barafua a Hoja Haraku... "A víš co je ještě zvláštní?" napadlo mě najednou. "Že jsme se všechny tři, já, Hoja i Shoti, narodily jako alicorni." "Na tom nevidím nic divného," namítl Majira, "tvůj táta je pegas a tvoje máma je jednorožec. Dává to smysl, že vy budete kombinace těch dvou." Já ale věděla trochu víc a proto jsem zavrtěla hlavou. "Víš, od té doby, co se vzali máma s tátou se objevila spousta dalších párů jiný ras." Majira pokýval hlavou. "Vím o tom, jsem součástí jednoho takového." Pousmála jsem se nad tou poznámkou a pokračovala: "A objevil se dokonce ještě jeden, kde se jednorožec zamiloval do pegase. To bylo ještě před tím, než jsme potkali tebe a Barafua. Tentokrát byl jednorožec hřebec a pegas klisna, ale pochybuji, že to má nějaký vliv. Vzali se a měli dvě hříbata..." "Takže vy tři a Haraka nejste jediní alicorni?" "Přestaneš mě už přerušovat?" napomenula jsem ho znovu. "Měli dvě hříbata, klisničku a hřebečka, ale ani jedno z nich nemělo křídka i roh. Jedno bylo pegas a druhé bylo jednorožec. Tehdy mi to přišlo buď jako fakt velká smůla pro ně, nebo fakt velké štěstí pro nás. Ale nikdy jsem nad tím hlouběji nepřemýšlela. Vím, že ten jednorožec se odstěhoval pod pegasí skálu a celá rodinka tam teď vesele žije."

Majira vypadal, že chce něco říct, ale já zaslechla hlasy a tak jsem na něj rychle sykla, aby byl potichu. Pomalu jsem se proplížila na okraj lesa s Majirou v patách. Vykoukla jsem z houští a viděla Arcuse. "Co ten tu sakra dělá?" zašptal Majira. "Řekli mu jasně odpoledne!" Pro jistotu se podíval na nebe a pak pokračoval: "Ještě není ani poledne!" Dostala jsem strach. "Možná něco tuší! Třeba si nás všiml, nebo poznal, že ten led je jen kouzlo!" Byly s ním i jeho stráže a slyšela jsem, že jim něco říká, ale neslyšela jsem, co. "Co budeme dělat?" hlesl Majira. Chtěla jsem je dál sledovat, protože by to mohlo přinést další cenné informace, ale pak mi něco došlo. "Ostatní o nich neví! Duhové koně nejspíš nepotrestá, protože přišel úplně jinak, než bylo plánováno, ale holky a Barafu s Harakou o nich neví! Jestli se včas neschovají, budeme prozrazeni. Takže je musíme jít varovat." Opatrně jsem se vymotala z houští a pak se co nejrychleji rozeběhla lesem. Slyšela jsem, že mě Majira dobíhá, takže jsem nezpomalovala. "Nechceš tam doletět? Bude to rychlejší a pohodlnější." "Ne!" vyhrkla jsem, ještě to ani nestihl dopovědět. "Nenechám tě tady. To zaprvé. Zadruhé, neumím ještě tak obratně zatáčet, takže bych musela letět nad stromama, kde by mě Arcus viděl, takže by celý tenhle běh byl stejně zbytečný." A tak jsme dál běželi. Netušila jsem, jak daleko se mezitím dostal Arcus, nechtěla jsem riskovat chycení tím, že bych vykoukla ven z lesa. Vyběhli jsme dřív, takže tam taky budeme dřív. Teda, to jsem si aspoň myslela. Ale pak jsem málem dostala infarkt, když jsme se konečně odvážili vyběhnout z lesa k Duhovému jezeru a viděla Arcusi u družinu jen asi deset metrů za námi. Bylo už pozdě na to se před nimi schovávat. Majira by se možná mohl pokusit infiltrovat mezi duhové koně, protože má vícebarevnou hřívu, ale na tyhle nápady už taky bylo pozdě.

Chtěla jsem aspoň varovat ostatní, ale už si ho taky všimli. Snažili se aspoň trochu připravit uvítání a já začala dávat dohromady nouzový plán. Myslela jsem jen na to, že se ho potřebujeme zbavit. Arcus se zastavil a ďábelsky se zasmál. "Přivedli jste si na pomoc kamarády? Uvidíme, co zmůžou proti mě!" Neplýtval časem ani slovy. Z místa, kde by býval byl jeho roh, vyletělo světélko. Letělo přímo na mě, ale já jsem neuhnula. Chtěla jsem mu trochu srazit hřebínek. Vytvořila jsem kolem sebe silové pole, které odrazilo Arcusovu střelu. "My umíme taky kouzlit, víš?" zasmál jsem se vítězoslavně. Arcus vypadal překvapeně, ale hlavně vyděšeně. Nejspíš nečekal, že se někdy setká s někým, kdo taky ovládá magii. Své zděšení však rychle zamaskoval odhodlaným výrazem a další světelnou koulí. Tentokrát mířil na Hoju, ale ta byla stále pod vlivem duhové vody, takže se do ní ani nebylo možné trefit.

Shoti po něm mezitím také střelila světélko, ale i on znal kouzlo na silové pole, takže se neškodně odrazilo. Arcus nečekal, až Shoti vymyslí něco dalšího a rovnou seslal další kouzlo. Byla to jakási vzdušná vlna. Nikdo kolem jí neustál. Kromě Arcuse, samozřejmě. Ten se opět zachechtal, ale škleb mu že tváře srazil Majira. K tomu, nebylo třeba kouzel, jen pořádného kopance. Arcus ho však kouzlem odhodil. Hoja, která stihla opět oběhnout celé jezero, to celé viděla a rozhodla se taky pomoct. Přiběhla k Arcusi i ze zadu a chňapka ho za ocas. Jak byla rozeběhnutá, tak ho, i přesto, že byl výrazně větší než ona, za ocas odtáhla pár metrů. Pak ho pustila a on s žuchnutím dopadl na zem. Nic moc mu to neudělalo, zvládl celkem rychle vstát. Potom se náhle Hoja zastavila. Ovšem nebylo to z vlastní vůle. Její noha sebou trochu trhla, ale jinak byla úplně strnulá. Arcus ji paralyzoval. Pak ji zvedl do vzduchu. Na Hojně tváři bylo vidět, že jí to nedělá dobře. Potřebovala ještě vyběhat energii z duhové vody, ale nemohla. "Nezahrávejte si se mnou!" zavrčel Arcus. "Nebo to s vaší kamarádkou nedopadne dobře!" Nepochybovala jsem, že by byl schopný s Hojou švihnout o zem, jakmile bychom se na něj teď pokusili zaútočit. Otočila jsem se na ostatní. "Co budeme dělat?" Haraka se zamračil. "Nemáte náhodou na sobě pořás ty podkovy, co vás zachrání, pokud je váš život ohrožený?" Shoti kývla, než jsem to já stihla. "Tak proč ji sakra Hoja nepoužije?" Na to jsem odpověděla já: "Nemůže se hýbat. Navíc potřebuje stát na zemi. Třikrát hrábnout kopytem, na kterém ji má nasazenou, pamatuješ?"

Arcus najednou drze přerušil naši konverzaci. "To ani nepomůžete svojí kamarádce?" Zamračili jsme se na něj. "Pracujeme na tom," procedil Majira mezi zuby. Ani nevím, jestli to Arcus zaslechl, každopádně se znovu zasmál a pak řekl: "Jediné, co musíte udělat, je se vzdát a přidat se k mým poddaným. A pokud byste chtěli mít nějaké výhody, můžete mi přenechat své magické schopnosti." Shoti protočila očima. "Na někoho, kdo magii ovládá, toho o ní víš podivně málo. Magie s nedá předat, aspoň teda ne takhle. Živý tvor nemůže přenést magii do jiného živého tvora. Do předmětu ano, ale ne do živého tvora." Arcus vztekle zavrčel. "Tak hold výhody nebudou. Pokud se ale vzdáte, pořád dostanete svou kámošku v pořádku a v celku zpátky. Copak vám za to nestojí?" Majira se ke mně naklonil a zašeptal: "Nemůžeš ji zachránit ty? Víš, že bys tam naběhla a použila podkovu..." Zamyslela jsem se. "Můžu to zkusit, ale nevím, jestli to bude fungovat. Zatím jsme se nikdy neocitly v podobné situaci... Každopádně ho budete muset rozptýlit." Majira odhodlaně kývl hlavou. "Jdeme na to!" řekl nahlas a on, Barafu, Haraka a Shoti se vydali k Arcusovi. Ten stál na místě a nevěděl, co dělat. Netušil, jestli s ním jdou vyjednávat, nebo na něj útočit. Na poslední chvíli se rozhodl zopakovat svou původní taktiku a opět vystřelil bílé světlo. Tentkorát se očividně překonal a vystřelil na všechny najednou. Shoti a Haraka kolem sebe vytvořili silová pole, zatímco Majira a Barafu se museli spolehnout na svou hbitost. Shoti a Haraka potom jeho útok zopakovali po něm. On samozřejmě vykouzlil silové pole a začal chystat další útok.

Já jsem mezitím běžela obloukem, aby si mě nevšiml. Přiběhla jsem k němu z boku. Zabrzdila jsem v takové vzdálenosti, aby kouzlo fungovalo, ale zároveň tak daleko, aby si mě Arcus tak snadno nevšim. Třikrát jsem hrábla kopytem, na kterém jsem měla nasazenou kouzelnou podkovu. Zvedla se podobná vlna, jakou na nás před chvílí použil sám Arcus, jenže tentokrát srazila k zemi jen Arcuse. Jak Arcus padal, pustil Hoju. Shoti ji naštěstí kouzlem chytila a postavila na zem. Hoja párkát vyskočila a potom očividně vyprchal účinek duhové vody, protože se s klidem postavila na zem. Otočili jsme se na Arcuse. Už neležel na zemi! "Neměla ho ta podkova zneškodnit, nebo tak něco?" zeptala se Hoja a já přikývla. Tohle byla od kouzelné podkovy pěkná zrada, ale já byla hlavně ráda, že něco udělala. Arcus na nás zasyčel: "Dávám vám poslední šanci! Vzdejte se a nikomu se nic nestane!" Shoti naklonila hlavu tak, aby špička jejího rohu mířila přesně na Arcuse. "Na to zapoměň," řekla a hrábla kopytem. Podkovu měla sice nasazenou na tom druhém, ale Arcus vyděšeně uskočil. Hoja hlavu taky naklonila tak, aby její roh trčel dopředu a přidala se k Shoti. I já jsem hlavu sklopila. Jestliže ho jedna podkova dokázala na chvíli poslat k zemi, co asi dokáže trojice takových? Na našich dobrodružstvích jsme se dozvěděly, že dokážou zastavit víc, než jednoho namyšleného duhového koně, ale to bylo v případě, kdy ohrožoval přímo život té z nás, která tu podkovu použila. Nikdy jsme ovšem nezkusily, co dokážou, když se všechny tři zkombinují. Arcus byl zmatený. Jeho oči těkaly mezi námi třemi. Pokusil se znovu zvednout vzdušnou vlnu, ale my tři jsme spojily síly a včas ji zastavily. Arcus zpanikařil. Najednou se zatáhlo a začalo pršet. Arcus přivolal bouřku. To nás každopádně nemohlo zastavit. "Jdeme na to!" řekla sebevědomě Shoti a zvedla kopyto. Já i Hoja jsme to po ní zopakovaly. Shoti začala počítat. "Jedna!" Všechny tři jsme hrábly kopytem. "Dva!" Znovu jsme hrábly kopytem. "Tři!!" A po třetí. O vteřinku později se Arcus vznesl do vzduchu. Jeho oči bíle zářily. U jeho čela se začalo hromadit duhové světlo. Bylo to jako tehdy, když jsme připravily temné o bojovou magii. Náhle se to duhové světlo natáhlo po obloze, jako kdyby ho něco daleko za mořem vysávalo. Vypadalo to trochu jako skutečná duha. Shotin roh najednou zablikal a v zápětí se nám na hlavách objevily naše staré korunky. Shoti je musela teleportovat ze skrýše doma až sem, což je pěkná dálka a asi to dokázala jen díky vlivu podkov. Duha už nebyla na obloze, ale místo toho proudila do našich korunek. A když už žádná magie nezbyla, Arcus se pomalu snesl k zemi, jeho oči přestaly zářit a jeho nohy se třásly. Jeho kdysi tak zářivá sytě zabarvená hříva byla nyní vybledlá. Nedalo se říct, že by byla skoro bílá, to ne, ale rozhodně byla bledá.

Arcus zavrávoral a pak se chytil za hlavu. "Není mi d-dobře..." hlesl. Nohy se mu podlomily a on upadl. A my se teď setkali se zákeřnou otázkou: Co s ním? Naším úmyslem nikdy nebylo ho zabít, nikomu jsme nikdy takhle neublížili. Ale co s ním udělat? "Asi by se měl napít..." načala Hoja. "Blázníš?" vykřikla Regen. "Vždyť by získal zpátky všechnu tu magii, co jste mu teď vzaly... Vzaly jste mu magii, že ano?" Kývla jsem. "Ale jestli ho nenecháme napít, tak jeho hříva vybledne a on zemře. Chápu, že byl krutý, ale nikoho nikdy nezabil. Proto nevidím důvod, proč ho nechat zemřít." Už jsem vynechala, že by býval zabít dokázal, ale nikdo mu nedal důvod. Já bych to nejspíš taky dokázala, ale nikdo mi k tomu nedal důvod. "Mám nápad!" zaradovala se náhle Shoti. "Naše korunky dokáží absorbovat magii, takže ji možná dokáží vysát i z jezera. Arcus se tak bude moct napít, ale kouzelné schopnosti už nezíská!" "To je skvělý nápad, Shoti," usmála se Drop, "ale nevysají vaše korunky náhodou i všechnu energii, kterou nám duhová voda dává?" "Ne," odpověděla jsem místo mé sestry. "Nevysají. Kdyby ano, tak by vzaly i všechnu energii od Arcuse, takže by jeho hříva vybledla a on by nepřežil." Shoti se na mě podívala s překvapením. Asi ji nikdy nenapadlo, že já bych mohla na něco takové přijít. Usmála jsem se na ni.

Všechny tři jsme přistoupily k Duhovému jezeru. Shoti začala něco čarovat svým rohem. Ale nefungovalo to. Shoti frustrovaně zavrčela. Hoja ale dostala nápad. Bylo nad slunce jasnější, že podkovy a korunky jsou propojené, takže ponořila kopyto s podkovou do vody. Já jsem udělala totéž a Shoti nakonec taky. To už zabralo. Všechna kouzelná moc z vody se začala přenášet do korunek. Všude kolem nás to duhově zářilo. Bylo to šílené!

Když všechna ta duha zmizela, úplně jsem cítila, jak je korunka plná až k prasknutí. Arcus se dovlekl k jezeru a napil se. Jeho hříva ani za úplné sytosti neměla takový lesk, jako předtím, každopádně teď aspoň Arcus nebyl nebezpečný.

A nastalo dlouhé loučení. Hlavně s Drop a Boomem, ačkoliv ti byli příliš zaneprázdněni vítáním Boomova otce zpátky doma. Regen se s námi vydala na Elsku, protože se chtěla naposledy rozloučit s koňmi lásky.

Běžecký týden se velice vydařil. Já jsem skončila dvakrát druhá a jednou jsme se s Majirou dělili o třetí. Slavnost na konci byla velkolepá, ale abych byla upřímná, moc si toho z ní nepamatuji.

Po návratu na Eyjan jsme se vydali do Frostsnowu za Nyatim. Potřebovala jsem se ho na něco zeptat. Když jsme se vyškrábali až na kopec ke Klaufiru, zabušila jsem kopytem na dveře. Otevřít mi nepřišel Nyati, ale jeho syn Kwato. Od té doby, co jsme mu vrátili jeho duši, pěkně vyrostl. Zavedl nás do alychymistické laboratoře jeho otce.

"Takže ještě jednou, co že ti mám povědět?" ptal se Nyati. "Chci jen vědět, jak je to možné, že vždy, když nějaká země potřebuje pomoc, my se u toho nachomýtneme. Je to až moc časté na to, aby to byla náhoda!" Nyati se dotkl kopytem své bradky a pak přešel k velikému hrnci s jakousi zelenou tekutinou uvnitř. "Nevím, proč mě mé jasnovidecké schopnosti takto zrazují, ale nevidím odpověď na tvou otázku, Matiti," řekl. To mě překvapilo. Vždyť znal jména nás všech ještě před tím, než jsme vůbec přišli do jeho hradu hledat pomoc! Věděl, že žijeme na ostrově ještě před tím, než jsme vůbec měli možnost vidět moře! Jak to, že tohle nevěděl? "Obvykle mi odpověď naskočí v hlavě, ale tentokrát ne. Vím jen..." zarazil se, zavřel oči a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. "...vím jen, že to má něco společného s těmi podkovami a korunkami." "To nám taky došlo," zaržála Hoja. Nyati se zamračil a povzdechl si. "Není to první otázka, na kterou nevidím odpověď. V minulosti jsem narazil na několik takových. Většinou se jednalo o otázky veliké hloubky, jako třeba, zda za naší existencí stojí nějaká vyšší moc, či zda existují ve vesmíru i jiné planety, na kterých je život..." "Planety... vesmír... cože?" podivila se Shoti. Nyati nad tím jen mávl kopýtkem a řekl, že jí to vysvětlí někdy jindy. Pak pokračoval: "Asi byste se měly mít na pozoru, očividně jste se zapletly do něčeho, co souvisí se samotným osudem našeho malého souostroví. Buďte opatrné."

Tehdy jsme nemohly mít tušení, co toto "něco" může být, ovšem netrvalo dlouho, a dozvěděly jsme se to. Možná to nebylo naše nejakčnější dobrodružství, ale rozhodně bylo nejvíc šokující. Ale o tom už vám nebudu vyprávět já. O tom se dozvíte v nějakém dalším příběhu...

Jednorožčí podkova 6 - Kapitola 3.

"Regen, jsi zpátky!" radovali se duhoví koně. "A přivedla jsi pomoc!" vykřikli někteří. A přišlo dlouhé představování. Přiznám se, že jsem si tu noc měla zapamatovat spoustu jmen, ale zapomněla jsem drtivou většinu z nich. Ale pamatuji si Drop, Boomovu matku.

"Asi bychom měli jít spát, co říkáte?" zeptala se nakonec Regen a my souhlasili. Byl to dlouhý den, který se skládal převážně z pádlování a chůze. Byl čas si odpočinout. Usínalo se mi celkem dobře, aspoň tedy na to, že jsme byli v úplně cizí zemi.

Ráno mě probudil rozruch na pastvině. Duhoví koně běhali z místa na místo a volali: "Už se chystá na cestu!", "Za chvíli je tady!" anebo "Nachystejte všechno, nebo zas někoho odveze!" Vstala jsem a zeptala se nejbližšího koně, co se děje. "Arcus je na cestě, aby se napil duhové vody. Musíme ho přivítat, jinak někoho z nás odveze na svůj kopeček, aby mu sloužil. Dělá to tak pokaždé, když není vše připravené." Chtěla jsem najít mé sestry a kluky, abych se s nimi domluvila, co budeme dělat my. "Nemyslím si, že zaútočit na něj hned je dobrý nápad," řekla Hoja. "Naprosto souhlasím," pokývala hlavou Shoti. "Nevíme o jeho schopnostech dost na to, abychom zaútočily. Navrhuji, abychom se schovali na kraji lesa a sledovali, co udělá." Ano, to byl dobrý nápad. "Jestli to máte v plánu, tak si ale pospěšte," upozornila Regen. "Víly z louky pod kopcem před chvílí přiletěly a říkaly, že už sem běží. Bude tu tak do deseti minut." Okamžitě jsme se běželi schovat. Opatrně jsme si lehli do borůvčí na okraji lesa. Kryly nás navíc stromy a vysoké keře. Na jezero bylo přitom vidět skvěle. Bylo to ideální místo. Viděli jsme na louku, ale pokud někdo vyloženě nevěděl, že tam jsme, tak nás neměl šanci zahlédnout.

"Počkáme si, co udělá," šeptal Barafu. "Třeba se dozvíme něco víc o jeho schopnostech." "A taky o povaze," dodal Haraka, "nezapomeň, že je důležité vědět, jestli je to vztekloun, nebo ho naopak nic nerozhází." "Pššt! Slyšíte to?" sykl Majira. Všichni jsme přestali mluvit a zaposlouchali se. "Dusot kopyt!" "Všichni ticho!" překřikovali se Hoja a Barafu.

Duhoví koně se seřadili do dvou řad. Od vysokého kopce přiklusala skupina dalších duhových koní. Jejich hřívy měly lehce světlejší odstín, než hřívy "zdravých" koní. Bylo jich tam asi pět. A uprostřed celého toho průvodu běžel duhový kůň se zářivou, sytě zbarvenou duhovou hřívou. To musí být Arcus! pomyslela jsem si. Jeho hříva se na slunci třpytila. Nebyl jako ostatní duhoví koně. Kromě třpytu na hřívě měl ještě ve tváři takový majetnický výraz. Jako by mu všichni patřili. Duhoví koně, o kterých jsem usoudila, že jsou jeho stráže, se rozestoupili do stejných dvou řad, jako ostatní a poklonili se. Ostatní duhoví koně udělali totéž. Vytvořili pro něj provizorní cestu až k jezeru. Arcus hrdě zdvihl hlavu a zařehtal. "Zdravím vás, moji věrní poddaní!" zahulákal. "Nejsme žádní tvoji poddaní A věrní už vůbec ne," vykřikla malá víla z louky pod kopcem, která přinesla zprávu o Arcusovi. Ten se na ni otočil a zamračil se. Jako blesk z čistého nebe natáhl kopyto vpřed a dupnul víle na křídlo. "Tak ty nejsi moje věrná poddaná?" Víla byla vyděšená k smrti, třásla se a ani nedutala. "Tak to jsi pro mě úplně zbytečná. K čemu mi bude víla, která není moje věrná poddaná? Akorát mi tu naplánuješ vzporu. A uvědomuješ si doufám, že bych mohl doslova dupnout kopytem a zbavit se tě, že ano?" Víla vyděšené přikývla. "Takže mi pověz, jsi moje věrná poddaná? Mám tě nechat být? Nebo nejsi věrná poddaná a mám se tě zbavit tou nejrychlejší možnou cestou?" Víla vyděšeně sklopila hlavu. "Tak co? Jsi moje věrná poddaná?" Klisnička nervózně přikývla. Arcus pustil její křídlo. Teď už víme, že nikdy nikoho nezabil, ale to neznamená, že bude váhat to udělat. Dokončil svou řeč a vydal se k jezeru. "Ale ne," hlesl Haraka. "Až se napije, bude mít zase další magické schopnosti, o kterých my nevíme! Co budeme dělat?" Haraka měl pravdu. Nemohli jsme si dovolit ho nechat, aby měl další kouzla, o kterých nevíme. Už jsem měla pocit, že jsme v koncích, když mě v hlavě trknul nápad. Netušila jsem, jestli to bude fungovat i na duhovou vodu, ale za pokus to stálo. Začala jsem kouzlit. Arcus doklusal k vodě a chystal se napít. Ale místo, aby se jeho tlama ponořila do vody, na vodní hladině se rozplácla. "C-co to má znamenat?!" zavrčel Arcus. Z jeho hlasu bylo slyšet kromě vzteku také překvapení. Mým sestrám už došlo, co jsem udělala. Zmrazila jsem duhovou vodu. Bylo mi jasné, že ho to znáte, protože Drop byla překvapená, když jsme jí vyprávěli o zimě v Diadornu a Frostsnowu. Nicméně zbytku stáda jsme řekli o tom, jak sníh a led funguje, takže jsem doufala, že se chytí. První to pochopila Regen. "No, to je prosím pěkně led, Arcusi. Duhová voda zamrzla, v noci bylo chladno." Arcus se zatvářil ještě podivněji. "Jak jako, zamrzla?" Drop se přidala: "Když je tady dole hodně chladno, voda ztvrdne a stane se z ní led. Ještě neroztál, takže se duhová voda nedá pít. U vás na kopečku se to asi nestává, tam ovládáte počasí vy." Mezitím, co Drop tohle říkala, Boom vlezl na zamrzlou vodu a začal se klouzat. "A kdy půjde pít?" zavrčel Arcus. "Až roztaje," opáčila Regen. "A vzhledem k tomu, jak tvrdý je, tak to vidím tak, že roztaje asi až v poledne." Boom zavrtěl hlavou a zavolal: "S tím nepočítejte. Je fakt pevný. Radši přijďte až odpoledne." Arcus se ďábelsky usmál. "Já čekat nebudu, rozpustíme si ho sám." Pak sklonil hlavu. Všude se náhle znatelně oteplilo. "Tak ty chceš soupeřit s mým ledem?" řekla jsem si pro sebe a zesílila kouzlo. Začínalo být šílené vedro. Ale já se nehodlala vzdát. Konečně se zase ochladilo. "Kašlu na to!" zaržál Arcus a vztekle kopl do vzduchu. Všimla jsem si, že jeho hříva zesvětlala. "Jdem pryč!" křikl, otočil se a se strážemi v patách odcválal pryč.

Když už byl z dohledu, vylezli jsme že skrýše. "To byl úžasný nápad!" radoval se Boom. Já jsem se jen unaveně usmála a rozpustila duhový led. "Hlavně, že jste se chytli." "Neumře ale náhodou, pokud se včas nenapije?" starala se Hoja. "Má tam pod kopečkem pramínek své vlastní duhové vody," řekla Regen. "Tak proč vůbec chodí sem?" divil se Majira. Na to mu odpověděla Drop. "Jeho pramínek sice zabarví hřívu, ale z nějakeho důvodu mu nedává magickou sílu. Proto radši chodí sem. A my ho musíme nechat." "Ale pěknej vztekloun to teda je," změnil téma Haraka. "To teda jo," pokrýval hlavou Barafu, "vyprovokovat ho k nějaké hlouposti asi nebude vůbec těžké."

A tak jsme měli pár nových informací. Téměř okamžitě jsme začali dávat dohromady plán. Jen Hoja pořád koukala k Duhovému jezeru. "Kam furt koukáš?" napomenul a jsem ji. "Matiti... Co myslíš, že by ta voda udělala někomu, kdo není duhový kůň?" "To nevím, můžeš to zkusit," zavtipkoval jsem. Ona to ale vzala vážně. Zvedla se a klusala k jezírku. Než jsem ji stihla zastavit, napila se.

Jednorožčí podkova 6. - Kapitola 2.

Malá okřídlená klisnička Regen začala mluvit. Mluvila vysokým jasnám hlasem. "Pocházím z ostrova jménem Arco-Íris. Žijí tam kromě víl - to jsem já, také duhoví koně. To je zvláštní druh, to vám povím. Jejich hříva má všechny barvy duhy. Postupem času bledne a když úplně zbělá, zemřou. Aby doplnili její barvu, pijí duhovou vodu, kterou máme jen v jednom jezeru u nás na ostrově. Nás víly nedostatek duhové vody nijak neohrožuje, ale duhové koně ano. A objevil se jeden duhový kůň - jmenuje se Arcus, který jimi pomocí toho manipuluje. Nevíme, jak se to stalo, ale duhová voda na něj měla větší vliv, než na ostatní. Kromě toho, že mu doplnila barvu hřívy, mu navíc dávala s každým douškem silnější a silnější magické schopnosti. Začalo to jen tím, že mohl pohybovat předměty myslí. Momentálně je schopen ovládat počasí, zmrazit či vysušit vodu a mnohem horší věci. Se svou mocí nám může všechnu duhovou vodu z ostrova vzít a nechat si ji pro sebe. Ale duhoví koně jsou na ní závislí, bez ní logicky nepřežijí, takže pokud ji vezme, z duhových koní zůstane jen on. A tak se rozhodli vyhledat pomoc. Poslali nejrychlejší vílu - mě, na cestu za moře, abych letěla a našla jiný ostrov, kde snad najdu pomoc. A narazila jsem na váš ostrov. Ovšem nikdo si mě nevšímal, všichni jste byli moc zaměstnaní prací na tom vašem závodě. Tak jsem snědla všechny značky cest a nechala se chytit." "Snědla?" zasmála jsem se. "Tolik se toho do tebe nemohlo vejít. Navíc mi to nezní zrovna bezpečně, vždyť byly dřevěné." "Mám přizpůsobivý žaludek," odpověděla Regen. Víc jsem toho z ní nedostala. "Přišla jsem sem hledat pomoc," řekla ještě víla. "Nenašel by se snad aspoň jeden hrdina, který by byl ochoten podat pomocné kopýtko?"

Nemusela jsem se vůbec zamýšlet, abych věděla, co příjde dál. "A co takhle šest kopýtek?" zeptala se Shoti. Regen se nadšeně usmála. Matka se zatvářila trochu ustaraně, ale věděla, že nás nezastaví. Protože hrozně rádi poznáváme cizí kulturu. Protože hrozně rádi pomáháme zemím v nesnázích. Hoja se však tvářila trochu zklamaně. "Co se děje, sestři?" zeptala jsem se. Ona smutně sklonila hlavu a řekla. "Nestihneme Běžecký týden. S trochou štěstí zvládnou Hjarta a Digilitis všechno spravit do zítřka, ale my budeme pryč." Digilistis ji však naštěstí uklidnil. "Přece bychom neodstartovali závody bez tak výjimečných hostů! Myslím, že budu mluvit i za Hjartu, když řeknu, že můžeme Běžecký týden odložit, dokud se nevrátíte." Hjarta přikývla a usmála se. "Beztak nám potrvá trochu déle, naž napravíme tu škodu."

A tak začalo nové dobrodružství. Regen si stále ještě pamatovala cestu na Arco-Íris pamatovala a tak nás navigovala na naší plavbě. "Není to daleko," opakovala pořád, ale po pár hodinách jsem jí pomalu přestávala věřit. Obloha už získala narůžovělý odstín, když jsme zahlédli ostrov v celé jeho kráse. Když jsme vytáhli náš vor na břeh, slunce už bylo tmavě oranžové a chystalo se zapadnout. "Takže, kde najdeme ty duhové koně?" zeptal se Haraka. Regen kopýtkem ukázala do lesa, který teď byl před námi. "Za ním je louka a na ní je Duhové jezero. Tam se duhoví koně pasou." A tak jsme se vydali skrz les, Regen v čele celé výpravy.

Z lesa vyšli až za tmy. "To byl výlet," podotkl Barafu. "A to je teprve cesta tam," upozornila ho Hoja.

Poslední stromy jsme nechali za sebou a před námi se rozprostírala louka. Uprostřed ní jsme spatřili obrovské jezero plné vody, která zářila všemi barvami duhy. "Páni!" vydechla jsem. "Nečekala jsem, že Duhové jezero bude tak... no, barevné."

Duhoví koně už dávno spali a my se chtěli také uložit ke spánku a ohlásit se jim až následující den. Pak jsem si ale něčeho všimla. Ne všichni duhoví koně spali. "Podívejte, támhle!" vykřikla jsem. Na zemi v trávě leželo malé hříbě. Skoro ani nešlo poznat, že je to duhový kůň, protože jeho hříva byla opravdu světlá, skoro bílá. Honem jsme k němu běželi. "Asi se zapomněl napít," vykřikla Regen. "Asi už nemá sílu dojít k jezeru!"

Byla to pravda. Pobledlé hříbě mělo sotva sílu se na nás podívat, když jsme k němu došli. "Musíme ho dostat k jezeru," rozhodla Hoja. "Ale jak?" řekl Barafu. "Hojo, Shoti, vyzdvihněte ho na moje záda. Donesu ho tam," řekla jsem. Hoja a Shoti si tedy stouply vedle hříběte, každá z jedné strany a začaly kouzlit. Jejich rohy zářily bílým světlem a mládě se pomalu začínalo vznášet nad zemí. Netrvalo dlouho a leželo na mých zádech. Honem jsem s ním klusala k jezeru. Sklonila jsem se tak, aby hříbě dosáhlo do vody, ale ono mohlo sotva hnout hlavou. "Polož ho," rozkázala Regen. Opatrně jsem tedy duhového koníka sundala ze svých zad. Regen ví, co dělá. Tedy, rozhodně ví víc než my. Žije tady, my jsme tu poprvé v životě. Položila jsem hříbátko na zem u Duhového jezera. "Otevři jeho pusu," řekla Regen a tak jsem to udělala. Než jsme stihli koníka donést k jezeru, jeho hříva stihla ještě víc poblednout.

Regen si stoupla do vody a ponořila do ní i křídlo. Potom vodu začala cákat naším směrem. Došlo mi, o co se snaží. Hříbě se samo nenapije a my, ač jsme s magií zkušené, neumíme rohem zvedat tekutiny, takže jediná cesta, jak dostat duhovou vodu do koníkovy tlamičky je tahle. I ostatní si brzy uvědomili, o co se víla snaží, a tak se přidali. Duhový koník byl brzy schopný se sám naklonit pro vodu a napít se, ale ty trdla ve vodě dál cákali. Ale ne na hříbátko, jeden po druhém. Když se koník byl schopen postavit a jeho hříva konečně dostávala barvu, neodolala jsem a přidala se ke svým přátelům.

V naší zábavě nás vyrušil až sám zachráněný hřebeček. "Regen!" vykřikl. Víla zvedla hlavu a usmála se. "Boome!" Ve vteřině se mu vrhla kolem krku. "Vůbec jsem tě s tou pobledlou hřívou nepoznala. Což mi připomíná, ja kto, že jsi měl tak pobledlou hřívu? Říkals, že budeš pít! Odejdu ani ne na jeden den a ty tady skončíš na zemi, skoro mrtvej!" Hřebeček sklonil hlavu. "Nějak jsem... zapomněl." Pak se oba otočili na nás. "Kdo to je?" zeptal se Boom. Regen nás v rychlosti představila. A pak vysvětlila nám, kdo je Boom. "Pomáhám jeho matce s péčí o něj. Jeho táta, on..." Regen se na chvíli zarazila. "...Stal se jednou z Arcusových obětí." Vykulila jsem na Regen oči. "Zmiňovala jsi, že je krutý a manipulativní, ale neřekla jsi, že... zabíjí." "Ach, ne, ne ne," vyhrkla okamžitě Regen. "Arcus Boomova otce nezabil. Ale udělal z něj svou osobní stráž. Ty si vážně hlídá a dává jim vždy jen omezené množství duhové vody a pokud by se snad pokusili vzbouřit, vzal by jim ji úplně a oni by zemřeli."

Majira mi zničeho nic poklepal kopýtkem na rameno. "Matiti, vypadá to, že už nejsme sami." A skutečně. Většina duhových koní byla vzhůru a podezřívavě si nás prohlíželi.

Jednorožčí podkova 6. - Kapitola 1.

Ahoj, já jsem Matiti. Jsem prostřední dcera Kony a Mrenga. Jsem okřídlený jednorožec - alicorn, jako moje sestry Hoja a Shoti. Žijeme na ostrově Eyjanu, konkrétně v zemi jménem Diadorn. Nedávno jsme navíc já, mé sestry a Barafu, Haraka a Majira (naši kluci) navštívili ostrov jménem Elska, kde jsme se spřátelili se stádem koní lásky.

Slunce bylo už vysoko na obloze a zahřívalo nás svými paprsky. Do Diadornu zas přišlo léto. A my jsme se hned chystali pryč... Hjarta nás pozvala na Elsku, kde se první týden léta koná Běžecký týden. Je to týden závodění po celém ostrově. První den po louce, druhý den po lese, třetí den ve skalách, čtvrtý den se neběhá, ale plave v jezeře Pambo, pátý den se běží kolem celého ostrova a poslední dva dny se vyhlašují vítězové a slaví se. A protože tak rádi poznáváme cizí kulturu, rozhodli jsme se, že tam vyrazíme. Hoja začala na závody trénovat už koncem zimy, kdy nám Hjarta o Běžeckém týdnu řekla. Shoti se prý také zúčastní, ale vítězství není její hlavní priorita. Barafu a Haraka se rozhodli, že se závodů nezúčastní a budou raději jen přihlížet. Já a Majira se samozřejmě účastnit budeme. Naše každodenní závody kolem Diadornu se nám však zdají jako dostatečné tréninky.

"Tati, pojedeš s námi i ty?" zeptala se Shoti, když jsme se akorát chystali odejít do Summershinu, odkud jsme následně plánovali vyplout na Elsku. Táta kývnul a zaržál: "Ano! Rád se podívám na závody. Účastnit se nebudu, na to už jsem moc starý, ale na všechno se rád podívám hezky ze vzduchu." Máma s námi měla jet taky a taky se nechtěla účastnit závodu. "Osm koní..." zabručela Hoja. "To budeme potřebovat větší vor," poznamenala Shoti, která sama sebe před několika minutami prohlásila za vedoucí zájezdu. Ujistila jsem ji, že nějaké dřevo na zvětšení voru seženeme a konečně jsme vyrazili. Ani ne za dvě hodiny už jsme odplouvali od Summershineské pláže a mávali na rozloučenou letním koním.

Když jsem konečně zabořila kopyta do světle růžového písku, okamžitě jsem si všimla světlého koníka s tmavě růžovou hřívou, který se k nám hnal z louky a nadšeně volal: "Jsou tady! Jste tady! Ahóój!" Byla to pochopitelně Hjarta. Zamávala jsem jí místo odpovědi. Hjarta skočila do písku a zastavila kousek ode mě. "Ahoj!" pozdravila ještě jednou. "Nazdar. Tak co? Jak jdou přípravy na Běžecký týden?" zeptala jsem se jí. "Už máme skoro hotovo. Zítra můžeme začít."

Hjarta nám pomohla vytáhnout náš vor na břeh aby neuplaval a potom jsme šli na louku. Už tam bylo vyznačené, kudy se zítra poběží.

Máma, táta, Barafu a Haraka, kteří se nechystali soutěžit, pomohli Hjartě a ostatním koním s přípravami. My jsme nemohli, protože bychom viděli, kudy se poběží a to by nebylo fér. Vrátili se pozdě v noci, celí unavení.

Druhý den ráno nás probudil mladý hřebeček Diligitis, kterého jsme poznali na naší poslední návštěvě. "Vstávejte! Za tři hodiny se startuje, tak abyste se stihli připravit." Ochotně jsem se zvedla ze země. Hoja také čile vyskočila, když si uvědomila, co se dnes bude dít. Naši rodiče leželi ještě asi čtvrt hodiny, zatímco Majira byl do vteřiny vedle mě. "My jim ukážeme, jak se běhá u nás na Eyjanu," zaržál.

Už zbývalo jen asi patnáct minut do startu. Těšila jsem se. Moc jsem se těšila. Byla bych vyběhla klidně hned, tolik jsem měla energie. Je pravda, že první asi nebudu, protože místní stádo zná tenhle ostrov asi o dost lépe, než my, ale mohla bych aspoň třeba... druhá.

Pět minut do startu. Většina z nás už čekala na startu. Všichni kolem si protahovali nohy. Už za chvíli vyběhneme, myslela jsem si.

Už jsme skoro měli startovat, když najednou se odněkud k nám od cíle přiřítil Digilitis. "Nemůžeme startovat! Někdo strhal značení trasy!" Mezi závodníky zavládlo zděšení. "Proč by to někdo dělal?" zeptala se Shoti. "To nevíme," fňuknul Digilitis, "ale zjistíme to a závod zahájíme hned, jak to napravíme."

Po pár minutách přiběhla z lesa Hjarta a oznámila, že byla strhána i všechna ostatní značení cest. "Bez nich by se někdo mohl ztratit," řekla nám, "takže budeme muset závod odložit."

Lomcoval se mnou vztek. Kdo to mohl udělat? Bylo to tak sobecké! Ale proč by to někdo dělal? Běžecký týden je dlouholetá elskanská tradice, kterou všichni koně lásky milují. Tak jsem došla k názoru, že to nikdo z Elsky nebyl. Ale jediní, kdo nebyli z Elsky jsme byli já, mé sestry, naši kluci a naši rodiče. A věděla jsem jistě, že by to nikdo z nich neudělal.

Po pár hodinách, když už se všichni vzdali naděje, že závod se ještě dnes uskuteční, přihnala se Hjarta s Digilitisem s tím, že chytili viníka. Všichni jsme se okamžitě shlujkli kolem nich a začali se ptát, kdo to tedy byl. Digilitis švihnul ocasem. Až v té chvíli jsem si všimla, že mu kolem něj poletuje podivné stvoření. Mělo dva páry křídel, asi jako vážka a také malá tykadélka. Jinak ale vypadalo jako miniaturní kůň. Jeho ocas se dost podobal tomu, jaký mají koně z Elsky. Stvoření bylo celé bílé, ale když na něj správně dopadlo světlo, zářilo všemi barvami duhy.

"To ona to udělala!" řekl Digilitis. Všichni kolem mě okamžitě začali vztekle nadávat na účet malého tvorečka. Hjarta je honem uklidnila. "Měla k tomu pádný důvod!" "A jaký?" ozvalo se ze všech stran. "To bych rád věděl!" Hjarta stádo opět utišila a pak se otočila k onomu malému koníkovi. "Snad bys jim to, Regen, mohla vysvětlit sama?" A tak se malá klisna jménem Regen pustila do řeči.

Jednorožčí podkova - Mapa Elsky

 

* Pláž

* Louka

* Les Karatasi

* Jezero Pambo

* Skály

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 4.

Ze zvědavosti jsem ji následovala. Matiti byla z nás tří ta, co mluvila nejvíc, ale často to byla Hojina slova, která nutila ostatní měnit názory. Hoja si prorazila cestu stádem až k Hjartě. Stoupla si vedle ní a zírala na ni, dokud Hjarta nezvedla zrak. "Copak potřebuješ, zlatíčko?" "Hjarto, prozraď mi, co děláte, když se dva koně z vašeho stáda v něčem neshodonou a pohádají se?" Hjarta se usmála. "Chvíli se snažíme, aby se moc nestýkali a až si jsme jistí, že už se jeden na druhého nezlobí, necháme je být. Když to trvá moc dlouho, tak jim dáme moyo, to vždycky zabere." "Vy to vážně nechápete," zavrtěla hlavou Hoja. "Vlastně, ta situace, kterou tu ty popisuješ se stává jednou za několik desítek let. Jsme nekonfliktní druh," odpověděla Hjarta. "Hádkám vážně moc nerozumíme." "Jo, je to vidět, protože to, jak hádky řešíte, je ŠPATNÉ!" Hjarta sebou vyděšeně trhla. "Moyo je příliš umělé. Ano, uklidní to ducha, ale je problém to nevyřeší. Vy možná jste fakt hodně nekonfliktní druh, ale my ne. Potřebujeme hádky dokončit. Potřebujeme dořešit problémy, které při hádce vyplují na povrch. Proto tě žádám, Hjarto, nech Barafua a Shoti dořešit tu hádku. A možná, jenom možná, až se příště nějací dva koně lásky pohádají, zkuste je nechat, ať si to vyříkají." Hjarta se na Hoju podívala s vážnou tváří. "Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. No... Zkusit to můžeme." Barafu zvedl hlavu a podíval se na mě. Pak se podíval na Hjartu a když ona souhlasně kývla, rozeběhl se za mnou.

Zastavil se přede mnou. "Pojďme to už konečně dořešit." Kývla jsem. Byli jsme rozhádaní jen pár hodin, ale bylo to jako věčnost. Chtěla jsem Barafuovi něco odpovědět, ale Matiti mi do toho skočila. "Ten problém je to, že... neradi chodíme do Frostsnowu?" Barafu přikývnul. "A nesnaž se to popřít." "Víš, Barafu, já tam vážně nechodím moc rád," přiznal k překvapení všech Haraka. "Ty?" podivila jsem se. "Jak to? Vždycky jsi tak v pohodě, ať už jdeme kamkoliv." Haraka smutně sklopil uši. "Jde o to, že i po těch všech letech, co Frostsnow navštěvujeme, jsou všichni tak nějak podezřívaví, když jsem poblíž. Chápu, mé stádo se pokusilo o příšernou věc, ale já jsem pomohl tomu zabránit. Není fér, aby se báli mě. A vlastně si dokážu vzpomenout na několik dalších, co se na válce nechtěli podílet, ale museli. Každopádně se ve Frostsnowu necítím moc příjemně."

Tohle však nebylo jediné šokující přiznání dne. "Mám pocit, že tvojí mamku štve, že mluvím," řekla Matiti Barafuovi. "Na její obranu, občas se fakt hodně rozkecáš," odpověděl na to Barafu. "Ne, ne kdž moc mluvím. Když jenom mluvím. Tvoje mamka na mě působí jako takový ten upovídaný typ, což by bylo fajn, ale když si s ní chci povídat, tak mě ani nepustí ke slovu. Než jsem ji poznala nenapadlo mě, jak otravné to může být."

Majira nervózně přešlapoval. "Já mám zase pocit, že celé tvoje stádo, Barafu, ve mě vidí soupeře. Nikdy jsem ti o tom neřekl, protože jsem tě nechtěl urazit, nebo tak něco, ale pokaždé, když tam jdeme, někteří zimní koně mi pořád podsouvají, jak je zima lepší, než léto. Ale já jsem letní kůň! Mám přirozeně radši léto, ale taky to nikomu nepodsouvám. Nehledě na to, že většina z těch, co mi to říkají, jsou hříbata a ta ještě ani neměla možnost někam jít a nějaké léto zažít."

Barafu stál a koukal se po ostatních. Tolik stížností na Frostsnow jsem ani já nečekala. Barafu smutně sklonil hlavu, ale já věděla, co říct. Hoja a Matiti nejsou jediné, co ovládají sílu slov. "Ale tohle všechno jsou problémy, které můžeme vyřešit. Právě jsme poučili jedno stádo o řešení problémů mezi koňmi, tak pojďme naše rady aplikovat i my. Jsem si jistá, že když Haraku lépe poznají, přestanou se ho bát. A když si promluvíme s Baridi, určitě si ráda poslechne něco, co jí Matiti odvypráví. Co se týče problému s Majirou, možná by neuškodilo zimní koně pozvat do Summershinu a ukázat jim, že léto je taky moc fajn." Barafu se usmál. "Hned, jak se vrátíme domů, promluvíme si s nimi." "Což bude kdy?" zeptala jsem se. Chápala bych, kdyby se ostatním nechtělo odplout, ale mě osobně tohle malé dobrodružství bohatě stačilo. "Já bych šla hned!" řekla Matiti. Ostatní ji podpořili pokýváním hlavy.

Takže nastalo loučení. I když jsme tam strávili jen necelé dva dny, stejně mi to loučení přišlo jako po třech letech přátelství. "Bude se nám moc stýskat!" zařehtala Hjarta a její oči se naplnily slzami. "Ale jdi ty," řekla jsem jí. "Máme vor, kdykoliv vás můžeme připlout navštívit. A vy tu máte hafo stromů, takže kdyby se vám jó hodně stýskalo, můžete si postavit vor a přijet vy za námi." Hjarta se usmála. "To je dobrý nápad."

Nastoupili jsme na vor a odrazili se od břehu. Pádlovali jsme kopyty směrem k domovu, který byl v dálce vidět, když jste věděli, že tam něco má být vidět. Vlny s námi houpaly.

Přistáli jsme v Summershinu o pár hodin později. Mamka s Agosti si povídaly na pláži. Zamávali jsme na ně. "To jste se moc dlouho nezdrželi," zasmála se Agosti. "Ale zažili jsme toho až až," řekla jsem jí na to a začala vyprávět...

Když jsme se ten měsíc vydali do Frostsnowu, všichni jsme doufali, že vyřešíme, co nás trápí. A, no, ano, povedlo se! Baridi si ochotně vyslechla Matitiino vyprávění, když jsme jí vysvětlili, co naší sestru trápí. Haraka si našel pár kamarádů mezi zimními koňmi a už se ho báli daleko méně. Co se týče Majiry, tak ten pozval na příští měsíc frostsnowská hříbata do Summershinu. To byste koukali, jak vyváděla v moři.

Uběhl rok. Přesně rok. S Barafuem jsme po tom incidentu na Elsce řešili všechny problémy mnohem klidněji. Snad jsme se oba báli, že na nás odněkud vybafne Hjarta, která přijela na návštěvu a odežene nás od sebe, nebo do nás narve moyo. Ale já vím, že to by neudělala. Poučila se. Všichni koně lásky se poučili. Což je taky důvod, proč byli všichni pozváni na naší svatbu! Ano! Já a Barafu se dneska bereme! Dlouho jsme přemýšleli, kde svatbu uspořádat. Nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší volba budou Divoké pláně kousek od Frostsnowu. Je to blízko Barafuovu domovu, ale letním koním, co byli pozváni, nebude zima. A zkuste hádat, kdo nás oddává! No dobře, nebudu vás napínat. Je to Hjarta. Prosila nás o tu možnost od té doby, co se dozvěděla o svatbě. A my jsme si řekli, že vlastně proč ne?

Byl to tak úžasný den. Mamka mi ukázala, jak si zvlnit hřívu (prý že to vypadá elegantně) a Hoja mi vyrobila náramek z fialové květiny, jejíž jméno jsem zapomněla. Tan den jsem zapomněla na spoustu věcí. Od toho momentu, kdy Hjarta začala mluvit už jsem nemyslela na nic jiného, než na Barafua. A pak přišla ta chvíle, kdy jsme oba řekli "Ano" a políbili se.

Dlouho po tom, co se přestalo slavit, jsme nešli domů. Mamka s tátou, Baridi i mé sestry ano, ale my dva ne. Toulali jsme se po Diadornu a nic neříkali. V jednu chvíli jsem se podívala na nebe. Už vyšly hvězdy a já zahlédla souhvězdí jednorožce. Jeho roh ukazoval k nám. Věděla jsem to.

Když jsme se konečně dokopali k návratu na Démantovou louku, byla skoro půlnoc. Lehla jsem si, Barafu vedle mě a s posledním zašeptáním "Miluji tě," jsme oba pomalu usnuli.

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 3.

Vstávalo se mi těžko. Ono se moc dobře nespí, když se s někým pohádáte. Když se na obzoru zatřpytily první sluneční paprsky, vstala jsem. Chtěla jsem se s Barafuem usmířit, ale on ještě spal. Rozhodla jsem se, že se půjdu proběhnout k lesu. Když jsem na stromech zahlédla ovoce moyo, litovala jsem, že jsme ho neměli u sebe, když jsme se včera pohádali.

Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Prudce jsem se otočila. Byl to Barafu! "Co tu děláš, Shoti?" zeptal se. "Nemohla jsem spát," hlesla jsem. "Jsi pořád naštvaný?" Ticho. "Barafu?" "T-tak trochu. Pořád mi vadí, že se k mojí rodině nikdy netěšíte tak, jako k Majirově, ale... přiznám se, že jsem trochu přehnaně reagoval." Sklonila jsem hlavu. "Možná to taky bude tím, že naše první setkání s tvojí mamkou proběhlo tak, že na nás křičela a útočila." "Jen mě chtěla chránit!" vyštěkl Barafu. "To chápu, ale nemusela nás doslova v první větě, kterou s námi prmluvila, nazvat zločinci." "Bála se o mě, Shoti!"

Chtěla jsem mu odpovědět, ale do řeči mi skočila Hjarta. "Co se tu zas hádáte? Kšc! Od sebe! Šťastné páry se nehádají!" Protočila jsem očima. "Ty asi nechápeš, že tohle potřebujeme dořešit, co?" Hjarta frkla. "Prostě se nechte! Jestli budete takhle rozhádaní, tak vás asi nepustíme domů!" "Cože?" vyhrkli jsme oba najednou. "Na Elsce ochraňujeme štěstí ve vztahu. Vy jste rozhádaní, takže nejste šťastní a my to tak nemůžeme nechat. Musíme vás usmířit. Dokud se budete hádat, tak nepojedete domů. Nikdo!" Zamračila jsem se. "To nemůžete! Můsíme domů! Máme tam rodiny." Hjarta zavrtěla hlavou. "Tak se přestaňte hádat." Pak se otočila a odešla. Chtěla jsem to celé tedy s Barafuem dořešit v klidu. "Barafu, jde zkrátka o to, že tvoje mamka tě až moc chrání..." "Zato ta vaše vás pustí za každým nebezpečím!" "TAK DOST!" zaječela Hjarta. Odstrčila nás od sebe a vztekle zaržála: "Jestli spolu nedokážete mluvit normálně, tak spolu nebudete mluvit vůbec!" S těmi slovy Barafua popadla za hřívu a odvlekla ho pryč. A já zůstala sama. No výborně.

Bylo mi děsně. Teď nás nepustí domů, protože se hádáme. A nemůžeme se přestat hádat, protože máme problém, který musíme vyřešit. Ale nemůžeme ho vyřešit, protože nás Hjarta a její stádo nepustí k sobě. Zatraceně!

Je pravda, že Baridi byla vždy odtažitější než Agosti. A ani po záchraně jejího syna nám nespíš tak úplně neodpustila, že jsme ho do Frostsnowu přivedli s lanem kolem krku a temným alicornem po boku. Musím uznat, že když se to takhle řekne, tak je možná i pochopitelné, proč nás moc nemusí. Každopádně jsme zachránili její domov. Copak to nestačí?

Ani mi nedošlo, že jsem při těchto myšlenkách šla, dokud se přede mnou neobjevilo křišťálově čisté jezero Pambo. Řrkla jsem si, že když už jsem tady, tak se aspoň napiju. Sklonila jsem hlavu k hladině vody a začala pít.

Zaslechla jsem dusot kopyt. Zvedla jsem hlavu. Z lesa se vyřítila Matiti s Majirou v patách. "Ahoj, Shoti!" Byla za dnešek první, kdo se na mě usmál. "Hjarta říkala, že jste se s Barafuem pohádali." Sklopila jsem uši. A pak jsem jí postupně odvyprávěla, co se stalo večer a ráno, a že nás teď Hjarta nechce pustit domů. "To je šílený," hlesl Majira. "To teda je. Hádám, že všechny jejich "šťastné páry" v jednom kuse požírají moyo, protože si nedovedu představit, že by dokázali žít v páru za normálních okolností a přitom se vůbec nehádat." Přikývla jsem. "Jenže co teď budu dělat?" zeptala jsem se zoufale. "Nedovolí nám se k sobě přiblížit, dokud jim nějak nedokážeme, že se už jeden na druhého nezlobíme." Majira se zamračil. "Tahle země je šílená. Máte jim dokázat, že se na sebe nezlobíte a přitom se k sobě nesmíte přiblížit? To je neskutečný." Znovu jsem přikývla a opět se napila z jezera. Věděla jsem, že se mnou Matiti a Majira budou souhlasit a Hoja s Harakou si také nejspíš budou myslet, že je to šílenství, ale co je mi to platné?

Matiti a Majira mi nabídli, že se půjdeme projít do skal, abych na chvíli přestala přemýšlet o tom všem. Souhlasila jsem, i když jsem si nemohla pomoct a musela jsem si vzpomenout na ty hrůzy, co na nás nachystaly Summershineské skály. Za to dopoledne jsme skalami proběhli třikrát. Jednou jenom tak, podruhé jako závod a potřetí při hře na schovávanou. Nakonec jsme ale dostali hlad se zděšením zjistili, že už je skoro poledne. Vydali jsme se na louku ke stádu, abychom se napásli. Doufala jsem, že aspoň to mi dovolí, i když je na té louce i Barafu.

Pro jistotu jsem zastavila pár metrů od stáda. Matiti i Majira zůstali se mnou a Hoja s Harakou na sebe nenechali dlouho čekat. Trochu jsem posmutněla, když jsem si představila, že Barafu je někde uprostřed toho stáda sám a jediný, koho tam zná, je Hjarta. Ale potřebovala jsem s mými přáteli něco dořešit. "Barafu nám řekl, co se stalo," špitl Haraka. "A upřímně nechápu, co jim to hrabe!" vztekala se Hoja. "Jak to jako chtějí zařídit, aby se nikdo nehádal? Pravda, oni mají moyo, což je dost možná ten způsob, jakým řeší veškeré své spory, ale to je tak strašně umělé řešení problémů! V závěru to nikomu nepomůže." Usmála jsem se. Měla pravdu. "Asi za tou Hjartou napochoduju a pěkně si s ní promluvím," dodala Hoja. "To ti asi nebude moc platné," upozornila jsem ji. "To je jedno," opáčila ona. "Nemůže nás tady věznit jen proto, že ty a Barafu máte problém, co se musí vyřešit! Já jí něco povím!" S těmi slovy odcvála ke stádu.

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 2.

Moře s námi poklidně houpalo. Blížili jsme se k ostrovu. "Jsem hrozně zvědavá, jací tvorové tam žijí," řekla Hoja. "Možná jsou to jednorožci se dvěma rohy!" napadlo Barafua. "Dvourožci?" zasmál se Majira. "Nebo tam třeba budou podzimní koně! Víte, hříva v barvách podzimního listí a flíček ve tvaru listu pod okem," vtipkovala Matiti. Ne, že by to byly špatné teorie. Popravdě, docela by se mi líbilo potkat dvourožce nebo podzimního koně. Ale všechny tyhle teorie vycházely ze vzhledu těch, které jsme potkali na Eyjanu. Co když na tomhle ostrově to bude jiné? Co když tam nebudou tvorové podobní nám?

Několik dalších minut uběhlo a my už viděli písčitou pláž, kam s největší pravděpodobností přistaneme. Písek na ní byl úplně bílý. "Vypadá skoro, jako sníh," podotkla Hoja a my jsme s ní souhlasili. Když jsme však dopluli blíž, došlo nám, že písek není bílý, ale hodně světle růžový. "To jsou mi věci," řekla Matiti.

Náš vor konečně zastavil. Zabrzdil se o dno. Seskočili jsme a vytáhli ho na břeh, aby nám neuplaval. Poté jsme přešli přes písčitou pláž na louku. Rozhlédla se jsem se kolem. Asi třicet metrů od nás se páslo stádo koní. "Tak co myslíte, že jsou zač?" zeptal se Haraka. "Podzimní koně nebo dvourožci?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si, že jsou to koně z vašich teorií." "Pojďme je pozravit!" zaradovala se Hoja. "Myslíte, že budou mluvit stejným jazykem?" řekla jsem. Nikdy jsem nad otázkou komunikace nepřemýšlela, ani při našich minulých dobrodružstvích. Prostě jsme mluvili. Ale tohle je úplně jiný ostrov. "Koně řehtají všichni stejě!" prohlásila Matiti. Chtěla jsem ji upozornit, že my nejsme koně, nýbrž alicorni, ale neudělala jsem to. Matiti se rozeběhla ke stádu a my jsme jí byli v patách.

Několik koní ve stádě zvedlo hlavu a s podivením se dívali, jak k nim přicválala Matiti a za ní nás pět. Jedna věc na nich byla hrozně divná. Všichni měli růžovou hřívu! Někteří světlou, jiní tmavou, samci lehce do šediva. Ale všichni ji měli růžovou. Jejich ocasy se hodně podobaly snorsím - žíně měly až na konci.

"Buďte pozdraveni!" zaržála Matiti. Koně ze stáda se podívali jeden na druhého a pak znovu na Matiti a nakonec jedna klisna odpověděla: "I vy buďte pozdraveni. Dovolte mi otázku. Vy nejste z Elsky, že ne?" Zaraženě jsme se na ni podívali. "Co je to Elska?" zeptala se nakonec Hoja. "Elska je ostrov, na kterém teď stojíme a podle vaší neznalosti jde poznat, že jste tady poprvé. Smím se zeptat odkud tedy jste a jak jste se sem dostali?" A tak jsme jí pověděli, odkud jsme přišli a postupně se představili. Ona sama řekla, že se jmenuje Hjarta a nabídla nám, že nás provede po ostrově. "Je to neuvěřitelné! Po staletí jsme tu žili a ani netušili, co je za mořem! Vůbec jsme nevěděli, že tam žijí koně s rohy a koně s křídly a koně s rohy a křídly a další podivuhodní tvorové!" Musela jsem se zasmát. "My jsme taky netušili, že za mořem na nás čekají koně, kteří... mají... všichni růžovou hřívu. Dovol mi také jednu otázku -- proč to tak máte? A má to něco společného s barvou toho písku na pláži?" Hjarta se zahubila. "Tady na ostrově je většina věcí růžová. Růžová je barva lásky. A Elska je ostrov lásky. Zamilované páry jsou tu velice uctívané." Pak se podívala po nás šesti. "Odpusťte mi pokud se pletu, ale hádám, že vy patříte mezi ně?" Nervózně jsem se podívala na Barafua a on se podíval na mě. Nesměle jsem přikývla. Stejně tak Hoja s Harakou a Matiti s Majirou. "No to je neskutečná náhoda!"

Postupně jsme přešli celý ostrov. Prošli jsme lesem Karatasi, ve kterém rostly jak listnaté, tak jehličnaté stromy. Na listnatých stromech rostly podivné růžové plody ve tvaru srdce. Když se na to Barafu zeptal, Hjarta odpověděla, že se jedná o moyo, ovoce, které uklidňuje vztek a přináší lásku do duše tvora, který ho ho sní. Pokud je ale shnilé, tak může naopak způsobit smutek a deprese. "Ale jen tak neshnije, nebojte se," dodala ještě. Taky nás zavedla k jezeru Pambo. "Voda je výborná, klidně se napijte." Všichni jsme sklonili hlavy a napili se. Voda byla trochu nasládlá. Nakonec nás zavedla do skal. Nebyl to ani zdaleka stejný labyrint, jako v Summershineských skalách, ale stejně jsme byli rádi, že s námi byl někdo zkušený, kdo se tam vyzná. A pak jsme zamířili zpátky na louku. Hjarta nás představila zbytku stáda. Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Stádo koní se pomalu ukládalo ke spánku. I Hoja, Haraka, Matiti a Majira si lehli na zem a zavřeli oči. Já a Barafu jsme ale ještě chvíli courali po louce. Pak jsme zamířili na pláž. Kopyty jsme ryli ve světlém písku. "Tak, tohle je tedy za mořem," hlesl Barafu. "Jak dlouho tady zůstaneme?" zeptala jsem se. Barafu si povzdechl. "Nevím. Tentokrát tu nemáme moc co zachraňovat. Technicky bychom mohli zítra odplout." Já jen zavrtěla hlavou. "Hoja s Harakou si budou chtít najít kamarády mezi těmi koňmi. A Matiti s Majirou budou nejspíš chtít projít les a skály trochu podrobněji. Nebudou chtít odjet hned." Barafu se zahleděl směrem, odkud jsme připluli. "Proč nemáte rádi moji rodinu?" zeptal se najednou. Ta otázka byla jako kopanec. "Jak to myslíš? Ovšem, že tvou rodinu rádi máme, o čem to mluvíš?" Barafu si odfknul. "Jestli sis nevšimla, tak se vždycky mnohem víc těšíte do Summershinu než do Frostsnowu. Všiml jsem si toho, jen si nemysli! A Kona a Mrengo tam s námi skoro nechodí." "Je tam zima, Barafu. Každý radši půjde do tepla, než do chladu." "Jo? Je to tím? To si fakt myslíš?" Barafu se začal vztekat. "Tvoji rodiče prostě nemají rádi mojí mamku!" "Barafu, uklidni se! Nikdo nikdy nic takového neřekl!" "Ale všichni si to myslíte. Nejsem slepej, Shoti. Jestli tvrdíš, že mě miluješ, proč nejsi schopná milovat i mou zemi a rodinu?" "Barafu, nikdy jsem neřekla..." "Co se tady děje?" Hjarta přiběhla po pláži k nám. "Vy se hádáte?" Přikývli jsme. Ano, to se teda hádáme. Protože Barafu se chová šíleně! "To... To nemůžete!" vykřikla Hjarta. "Proč ne, proboha?" zeptala jsem se. "Máte být šťastný zamilovaný pár! A šťastný zamilovaný pár se nehádá!" Pak přicválala mezi nás dva a odstrčila nás od sebe. "Vy už se hádat nebudete." "Ale máme ještě něco, co musíme dořešit!" námitka jsem. "Žádné hádání! Ne, ne, ne!" A pak jsme byli hrubou silou donuceni si jít lehnout.

Nová postava!

Víte, Misha, moje osobní "postava" tady na blogu, mi začala připadat taková... osamělá. A ačkoliv Misha dřív byla takový samotář, teď je společenštější. Tak jsem si řekla, že bych jí možná mohla vymyslet kamaráda. (Smazala jsem starý článek o Mishině počátku, protože se mi prostě nelíbil. Vymyslím lepší backstory pro Mishu i novou postavu).

 

 

Takhle vypadá! (Předpokládám, že poznáte, že je to ta napravo). Jmenuje se Nessie. Ne, nemá nic společného s Lochneskou příšerou, jen se mi k ní hodilo jméno Nessie. Je mladší než Misha. Nemá křídla, jako Misha (teda, zatím je nemá). Nevím, co víc bych vám o ní zatím napsala, lépe ji poznáte z dalších článků :). A ano, Misha má jizvu na uchu. Je to jen další z postupných doplňků vzhledu, které jí dávám průběhem času.

Slzy královny 40-50

To jsem se zase rozjela, co? Jednorožčí podkova a teď Slzy královny. Každopádně tohle je hodně krvavá desítka stránek (já vám říkala, že tohle je krvavý komix).

 

 

 

 

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem dcera jednorožce Kony a pegase Mrenga. Mám dvě mladší sestry - Matiti a Hoju. Všechny tři jsme Alicorni. Žijeme v zemi zvané Diadorn na ostrově Eyjan. Na Eyjanu je ještě země Rubyron, domov temných, Frostsnow, zem věčné zimy a Summershine, zem věčného léta. Co se však nachází za mořem, to nevíme.

Od našeho dobrodružství v Summershinu uběhlo už více než rok. Majirovu i Barafuovu rodinu navštěvujeme každý měsíc zůstáváme s nimi přes noc. Naše zatím nejdobrodružnější cesta začala, když jsme se chystali do Summershinu.

"Mami, půjdeš s námi?" zeptala jsem se. Když mamka poznala Majirovu mamku Agosti, bylo skoro nemožné ji dostat zpátky domů. Vážně si rozuměly. "Ano, určitě!" opáčila mamka. "Měsíc jsme se s Agosti neviděly, musím jí toho tolik povyprávět!" "Tati, půjdeš i ty?" Táta zavrtěl hlavou. "Mám malé setkání s pegasy na Pegasí skále." A tak jsme se vydali na cestu v sedmi - mamka, já, Barafu, Hoja, Haraka, Matiti a Majira.

Cesta do Summershinu nikdy není dlouhá. Za ty měsíce jsme už stihli najít tu nejkratší cestu. Když jsme dorazili, Agosti nás nadšeně přivítala. "No konečně! Hrozně jsem se na vás těšila. Tak pojď Kono, musíme si popovídat." A tři hodiny byly na louce a povídaly si. My jsme se rozhodli jít mezitím za poníky. Jejich vůdce Trot nás nadšeně přivítal. "Tak rád vás zase vidím! Našemu stádu se daří každým dnem lépe a lépe. Pořád jsme vám vděční za to, že jste se za nás u Jota přimluvili." Byla to radost vidět, že se jim skutečně daří lépe. Seznámili jsme se se třemi novorozenými hříbaty a vyslechli si pár Trotových dechberoucích příběhů o době, kdy ještě muselo jeho stádo žít ve skalách.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Haraka a Hoja, kteří ještě před chvílí vesele poskakovali v trávě si znaveně lehli na zem a sledovali zapadající slunce. Matiti něžně přikryla Majiru svým křídlem, jako to dělá každý večer. Já jsem položila svou hlavu na Barafuova záda a pomalu usnula...

Ráno jsem se probudila ještě před východem slunce. Už jsem nemohla usnout, tak jsem opatrně vstala, abych nevzbudila Barafua (vypadal tak roztomile, když spal). Šla jsem se opláchnout k moři. Studená voda omývala moje kopyta a já nasála do nozder slaný mořský vzduch. Matiti jeho vůni zbožňuje, problesklo mi hlavou. Udělala jsem pár kroků dál do vody. Nad mořem se zatřpytily první sluneční paprsky. Copak je asi za mořem? zamyslela jsem se. Tahle otázka mi vrtala hlavou od té doby, co jsem spatřila moře. Vlastně ještě déle! Už od té doby, co nám Nyati řekl, že žijeme na ostrově.

Po chvíli jsem zvrtěla hlavou přestala nad tím přemýšlet. Místo toho jsem začala poskakovat ve slané mořské vodě jako to dělává Hoja. Někdy bych si přála být zase v jejím věku. Kdybychom navštívili Summershine, když jsem byla stejně stará jako ona, nikdo by se mi nesmál za to, že poskakuji ve vodě. Ale teď když mě nikdo nevidí, taky se mi nikdo smát nebude. Po chvilce poskakování jsem však az sebou zaslechla hlas. "Dobré ráno, zlato. Bavíš se?" Bleskově jsem se otočila. Byl to Barafu. "D-dobré ráno," odpověděla jsem poněkud rozpačitě. On se rozesmál. "Hele, nesměj se!" rozzlobila jsem se. "Voda je krásně studená, tak co jiného mám dělat? Neposkakovat v ní?" Znovu se zasmál. "Vypadáš vtipně, když děláš hlouposti." Jen jsem protočila očima. Barafu přišel za mnou a dal mi pusu na tvář. "Je vážně krásně studená. Nezaplaveme si?" Přikývla jsem. Plavat ve studené vodě bylo příjemné, protože do Summershinu přišla ta teplejší část léta a na to jsem zkrátka nebyla zvyklá. Doplavali jsme jen tam, kam jsme ještě dosáhli kopyty na dno. Zastavili jsme se a koukali na vycházející slunce na obzoru. "Je to nádhera..." zašeptal Barafu.

Slunce pomalu stoupalo po obloze. Najednou jsem ale zahlédla ještě něco jiného, než náš největší zdroj tepla a světla. "Barafu, podívej, támhle něco je!" Barafu přimhouřil oči a zadíval se stejným směrem jako já. Vypadalo to, že tam je pevnina! "No jo, máš pravdu! Myslím, že je to ostrov, nebo tak něco." "Pojďme o tom říct ostatním." A tak jsme šli.

"Ostrov? Není to nesmysl?" divila se maminka Kona, když jsme jí řekli o našem objevu. "Proč by to měl být nesmysl?" "Ostrov tak blízko, že je vidět od nás? Já si myslím, že je to jen další část Eyjanu." Barafu a já jsme se na sebe podívali. Měli jsme spoustu volného času a prošli jsme spolu skoro celý Eyjan. Vynechali jsme jen Rubyron, protože dráždit temné se nám zrovna moc nechtělo. Došli jsme k závěru, že Eyjan je tvořen čtyřmi zeměmi - Diadornem, Rubyronem, Frostsnowem a Summershinem. Toť vše. A ta k jsme jí to i řekli. Ona jen zavrtěla hlavou. "Měli bychom to místo jít prozkoumat!" řekl Haraka. "Ale jak?" zeptala se Matiti. To byla správná otázka. Já a Matiti bychom tam nejspíš mohly doletět (ale nejsem si jistá, jestli by Matiti vydržela letět tak dlouho), ale zbytek našeho dobrodružného týmu by se tam neměl jak dostat. "Můžete plout na voru," navrhl Kahawia, hnědý poník. "A kde ten vor mají podle tebe vzít, Kahawio?" zeptala se Agosti. "Můžeme jim ho postavit!" řekl prozměnu Trot. "Ve skalách je spousta stromů na dřevo. Můžem ho svázat popínavými rostlinami, co tam rostou." S tím jsme souhlasili.

Byla jsem šťastná, že přišlo další dobrodružství. Život začínal být až děsivě klidný. Ještě než přšlo poledne, náš vor byl hotový. "Ach, holky, proč mě už zas opouštíte?" povzdechla si mamka. "Vrátíme se, mami," ujistila jsem ji. "Vždycky jsme se vrátili." Už jsem vynechala ten fakt, že tomu málem tak nebylo. Nastoupili jsme na vor. Odrazili jsme se od břehu a kopyty pádlovali směrem k neznámému ostrovu. Došlo mi, že se vrátíme. Máme tři kouzelné podkovy. Máme jeden druhého. Dokud nic z tohohle neztratíme, budeme v pořádku.