Jak moc si uvědomujeme smrtelnost?

 Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vzpomenout na moment, kdy jste byli poprvé seznámeni se smrtí. Ne kdy poprvé zemřel někdo vám blízký nebo kdy jste se málem se smrtí setkali sami. Vzpomeňte si na moment, kdy jste se poprvé dozvěděli, že smrt existuje.

Pravděpodobně to nedokážete. Seznámení se smrtelností sebe a bytostí okolo si člověk nepamatuje. Okolo sebe má už od narození náznaky konečnosti své existence, jsou pro něj přirozené. Ale malého člověka to neděsí. Malý člověk má ještě do konce svého života daleko. Koncept smrti je pro něj vzdálený.

Ovšem zůstává otázkou, do jaké míry je smrtelnost něco, o čem se musí jedinec dozvědět. Do jaké míry se člověk rodí s vědomím, že zemře? Kdyby člověku nikdy nikdo o smrti nevyprávěl… byl by si pořád vědom své smrtelnosti?

Každou živou bytost životem provází instinkty, které jí vedou tak, aby se vyhnula smrti nebo vážnému zranění. S některými se rodí, některé se vyvíjí v prvních letech života. Tento vývoj však není výsledkem působení vnějších sil, už jen proto, že instinkty nejsou naučeným chováním, nýbrž výsledkem vývoje mozku. Do určité míry si tedy každý živý tvor musí být vědom minimálně své zranitelnosti.

Otázkou ovšem je, zda si skutečně jsme vědomi své smrtelnosti.

Před časem jsem napsala článek o tom, že naše víra v posmrtný život vychází z velké části z naší neschopnosti představit si neexistenci. Nikdo z nás si nedovede představit, jaké to je, nebýt. Mohlo by to tedy znamenat, že nikdo si tak docela neuvědomuje svou smrtelnost?

To se asi úplně říct nedá. Je jisté, že zemřeme, ale že pak už nic nebude, to jisté není. Smrtelnost a konec existence jsou tím pádem dvě rozdílné věci. Smrtelnost si můžeme uvědomit plně. Konec existence ne.

Další otázkou, která vyvstává, je, zda si zvířata uvědomují svoji smrtelnost. U nich je to složitější. Nikdo nemůže s jistotou říct, do jaké míry jsou schopna zvířata komunikovat a uvědomit si sama sebe. Taky pochopitelně záleží na tom, co jsou zač. Ale dokáží si zvířata navzájem říct o smrti? Když takové třídenní srnče utíká před vlkem nebo jiným lovcem, ví proč? Ví, že utíká před smrtí? A pokud ano, vědělo to už od narození, nebo to ví od ostatních členů stáda?

O tom, co si uvědomují a neuvědomují zvířata, by bylo možné psát ještě dlouho, a i tak by z toho nevyšly jednoznačné závěry. Nicméně i u některých zvířat si můžeme všimnout, že jako mladá jsou poněkud důvěřivější, podobně jako lidé. Neuvědomují si všechna nebezpečí, což je s největší pravděpodobností dané tím, že ještě nemají dostatek zkušeností se světem. Stejně jako lidé dost možná o smrti vědí, ale nízký věk tvoří pocit, že jde o něco vzdáleného, něco nepředstavitelného.

Tím se odkrývá třetí teorie. Co když je vědomí o smrti něco, do čeho dorůstáme? Rodíme bez něj, nebo jen s velmi okrajovým a postupem času nám to začne docházet. Pochopitelně víme, že smrt existuje, ale je to pro nás něco vzdáleného… a pak už není.

Smrt je tajemná a děsivá a nevyhnutelná. Je to jediná jistota, kterou máme hned po narození. Dávalo by tedy smysl, kdybychom si jí byli aspoň částečně vědomi už od té chvíle, ale museli se s ní během života seznámit, pochopit ji a skutečně, plně si ji uvědomit.

Dokud někdo neobjeví Kámen mudrců nebo jiný lék na stárnutí, bude tohle pravděpodobně součást cesty každé živé bytosti. A konec konců, proč ne? Největší strach přichází z neznáma. Přestat se zbytečně obávat něčeho nevyhnutelného by bylo jedině rozumné. A prvním krokem ke zbavení se strachu, je pochopení.