Stránky

středa 17. listopadu 2021

V zajetí fatalismu

Naprosto mimo mísu poznámka před článkem, ale předešlý příspěvek má pro mě emocionální hodnotu, čistě kvůli tomu skvělému dni, kdy vyšel :). Doufám, že jste měli také krásného sedmého listopadu, přeji vám ještě krásnějšího sedmnáctého listopadu :D!

^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534
^

Read more: What does the kiki smiley mean - What do all the kik messenger smiley faces mean :: Ask Me Fast at https://www.askmefast.com/What_does_the_kiki_smiley_mean-qna229602.html#q2686534

Když se nás tehdy naše češtinářka zeptala, zda jsem fatalisti, úplně jsem jí nebyla schopná odpovědět. Můj vztah k osudu a vyšší moci byl vždycky tak trochu vrtkavý. Vkládala jsem své naděje do věcí, které mi zrovna přinášely klid. Nemůžu říct, že jsem nikdy nevěřila na osud. Nemůžu říct, že jsem na něj vždycky věřila. Můžu a nemusím říct spoustu věcí.

Jako dítě jsem se držela jisté teorie, že člověk má desítky různých osudů, mezi kterými si může vybrat podle toho, kterým směrem se v životě vydá. Tak trochu jako když hrajete hru, kde vaše rozhodnutí ovlivňují děj (i když ty jsem v té době ještě neznala). Zároveň jsem si někdy v tu dobu začala pohrávat s teoriemi posmrtného života. Mým tehdejším favoritem byla lehce přetvořená verze nebe, kde člověk čeká, než se narodí nějaká nová bytost, do které by se mohl reinkarnovat. Pořád ale platilo, že ať už se stalo cokoliv, člověk měl možnost volby. Mé sklony k determinismu přišly až mnohem později.

Dětské filosofie se mě po pár letech nakonec přeci jen pustily a já přestala věřit, že na mě někde čeká nebeská královna, která mi dá vybrat, které zvířátko chci být v příštím životě a jak chci vypadat (páni, tehdy jsem opravdu udělala z posmrtného života videohru). Nastala doba, kdy jsem začala pracovat s myšlenkami skutečné předurčené budoucnosti, nebo minimálně nějakých důležitých bodů v rámci života jedince. Věřila jsem v jakousi skrytou pravdu, v něco vyššího, než všichni ostatní... a v moji schopnost to odhalit. Byla jsem přesvědčená, že jsem ta vyvolená, které bude svěřena pravda o smyslu života nějakou vyšší mocí. Patřilo to k mému osudu. Budoucnost každého tvora pro mě měla několik důležitých daných bodů, ke kterým by se dostal bez ohledu na svá rozhodnutí, ale přežívání méně definovaných oblastí bylo stále na něm (což je svým způsobem základní myšlenka fatalismu, který si narozdíl od determinismu všímá primárně důležitých životních událostí.)

Nicméně jak čas plynul, došlo mi, že pochopitelně ta vyvolená nejsem (s dvanáctým rokem života obvykle přicházejí první droboučké dávky rozumu, víte). Dodnes si pamatuju den, kdy jsem přišla domů ze školy, sedla k počítači a začala psát článek do Mých myšlenek. Jmenoval se Teorie osudu vs. teorie budoucnosti a měl vyprávět o tom, jak jsem ztratila víru v osud. V ten den jsem si totiž uvědomila, že už si náhodné události kolem sebe nevykládám jako znamení a nevěřím, že se mě vyšší moc snaží k něčemu dovést.

O několik bolestných období později jsem se však k myšlenkám o osudu a vyšší moci začala vracet. Potřebovala jsem si najít v té změti nových událostí nějakou jistotu. Deterministické tendence se mi však tentokrát obloukem vyhnuly, představa přesně dané budoucnosti mi přišla tísnivá, skoro až klaustrofobní. Přesto jsem si však chtěla být jistá, že po každé bolesti přijde útěcha, že všechny špatnosti mají svůj konec, na kterém čeká prostor pro štěstí...

Adoptovala jsem určitou filosofii rovnováhy. Za každé zlo musí přijít dobro stejné síly. Za každý špatný den dostanu zase jeden dobrý. Pokud propadnu na pět měsíců sezónním depresím, budu pak zas pět měsíců šťastná.

Okrajově se to dá srovnávat s karmou, která také do určité míry udržuje rovnováhu dobra a zla, akorát v trochu jiném smyslu. Ale podstata karmy vychází z nitra jednotlivce. Člověk sám má možnost svou karmu ovlivnit tím co dělá, co si myslí nebo jak se cítí, kdežto mé štěstí nebo neštěstí bylo čistě hříčkou, no, osudu. (Alespoň podle téhle filosofie, pochopitelně.)

Nějakou dobu mi tento stav mysli vyhovoval... než jsem pohlédla i na druhou stranu vah a začala za každou hezkou chvilkou vidět jen stopky měřící čas, který mi zbýval do nějakého neštěstí, které by vyvážilo onu veselou chvíli. Takhle to nemohlo pokračovat. Musela jsem si dovolit prožít štěstí beze strachu.

Nakonec přišla doba, kdy jsem si začala připadat šíleně osamělá. Rozhodně to však nebylo tak, že bych kolem sebe neměla nikoho blízkého. Spíše to pramenilo z pocitu, že tyhle lidi okolo sebe už nebudu mít příliš dlouho. Tenhle pocit byl na všech rovinách nepodložený, ale stejně se mě chopil a nějakou odbu jsem se ho prostě nemohla zbavit. Hádám, že jsem si zase potřebovala přimyslet někoho, kdo nade mnou bdí, někoho, díky komu nikdy nebudu tak úplně sama.

Víte, jak si někteří lidé myslí, že Bůh nás ovládá jako Simíky? Do podobných zákoutí zabloudila má mysl v té době. Ale spíš než za Simíka jsem se považovala za postavu z nějakého textového RPG. (Textového konkrétně, protože v té herní formě je na prvním místě příběh. A já tak strašně ráda vnímám lidské životy především jako desítky dlouhých, navzájem provázaných příběhů :D.)

Ovšem v takovéto variantě nemůže všechno mít na starosti jeden Bůh. Kdyby všechny postavy ovládala jedna entita, pak by to nebylo správné RPG, že ano :D. Svět tvořený jednou jedinou bytostí by nakonec začal být nudný. Dříve nebo později by jí došly nápady a na světě by se nedělo nic nového. Tak to tedy minimálně vnímám já. Konec konců, ani moje příběhy, ani příběhy kohokoliv jiného, nepramení čistě jenom z jejich hlavy. Protože nejsme na světě sami, pochopitelně. Denně vstřebáváme myšlenky a postoje jiných lidí, vymýšlíme nové pohledy na věci, které už existují. Příběhy každého autora jsou do jisté míry odrazem jejich zkušeností s ostatními. A ty osamocená vyšší moc mít nemůže.

Proto jsem se spíš chytila onoho konceptu, že každý člověk má svou vlastní vyšší moc. Takového strážného anděla, nebo jak já tomu říkám raději, svůj vlastní Osud. Tyhle Osudy se spolu setkávají, domlouvají se a vedou nás skrz příběhy, které pro nás sami vymysleli. Později kolem téhle základní myšlenky (primárně po zásahu jistého pana Matěje) vznikaly ještě další teorie, zejména zahrnující posmrtný život ve vztahu k těmto Osudům. Nechci v tomhle článku zacházet do detalů primárně proto, že na téhle bázi plánuji krátký komiks a nechci tak úplně vyzradit jeho pointu :D.

Osamělost mě naštěstí nakonec pustila, nicméně tahle má malá teorie se nakonec tak trochu spojila s tou, která jí předcházela a přetrvává dodnes. Tím spojením mám na mysli to, že jsem nakonec uvěřila, že můj Osud je dobrý člověk ("člověk") a přeje mi jen to nejlepší. Jenže někdy k tomu nejlepšímu vede trnitá cesta a tím pádem zůstává štěstí na neštěstí v rovnováze. Můj Osud se jim nemůže vyhnout, může mě jen navést na tu nejméně bolestivou.

Jsem toho přesvědčení, že má filosofie se ještě stihne stokrát změnit, než dojdu na konec své cesty. To je konec konců znakem určitého vývoje a ničí přesvědčení ani názory nezůstanou po celý život stejné. Ale v současné době mi myšlenka na můj Osud přináší klid do duše a o tom to nakonec v jádru je. Nejspíš nikdy nebudeme schopni dosáhnout za hranice vlastní podstaty a zjistit, kdo nebo co se za našimi životy vlastně skrývá. To nejlepší, co můžeme udělat, je držet se věcí, které nám přinášejí klid.

Žádné komentáře:

Okomentovat