Ruční kreslení se vrací

 Tak a došly mi všechny nachystané články. Teď už zase musím tvořit. Nahromadilo se mi pár obrázků, většinu z nich už jste mohli vidět na mém Tumblr, ale chci je mít i tady, hezky pořádně.

Alex a Tin-Can, Jezero Valedale

Já osobně tomu taky říkám "sad lesbian fanart". To pozadí jsem teda v podstatě obkreslila ze screenshotu, co jsem udělala. Jsem ale docela pyšná na to stínování, to se mi málokdy povede.

Arizona

Nedávno jsem po roce konečně rozchodila Them's Fightin' Herds a okamžitě se vrhla na příběh, kvůli kterému jsem tu hru vůbec chtěla. Jsem ráda, že začínáme s Arizonou, protože je to v současné době asi moje nejoblíbenější postava.

Denim, má milovaná

Tohle není úplně jak vypadá v mojí hlavě, nemám na to správnou barvu pastelky :D. Ale došlo mi, že jsem ji nikdy pořádně nenakreslila, takže jsem to chtěla napravit. (Ten flíček na obloze je chyba skeneru, je to i na dalším obrázku, ale už jsem to snad spravila, takže příští skenované obrázky už budou v pořádku)

 

Ohnivák a Šedák

Ke Kočičím válečníkům už jsem se dlouho nedostala, ale kreslím je pořád ráda. Teď jsem se ale víc zažrala do Ohnivých křídel, takže až dočtu první knihu, tak se pravděpodobně dočkáte obrázků i z toho.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 5.

Mladou válečnici na čumáčku lechtaly sluneční paprsky. Přišlo ráno. Veverčí stopa vstala a protáhla se ven z doupěte. Chlad noci ustoupil a slunce se probudilo v plné síle.

Zrzka nadále přemýšlela o slovech svojí nevlastní sestry. Věděla, že Kamenné pírko mluvila o Veverčím kroku. Navzdory krušnému vztahu jejího otce a sestry si byla jistá, že Kamenné pírko nemá zlé úmysly.

Zrzka rozrušeně pochodovala táborem sem a tam. Nechtěla podrývat Veverčího kroka, který se o ni staral celý její život, i přes to, že mnohdy býval nepříjemný a přehnaně vlezlý. Ale věděla, že Kamenné pírko má pravdu. Veverčí krok neměl právo rozhodnout, kdo bude její kamarád nebo partner.

Odhodlaně si švihla ocáskem. Nechtěla se poddávat hloupému vzteku, který přetrvával v srdci jejího otce už dlouhé měsíce. Nechtěla tuhle stupidní válku mezi závistivým kocourem a svým bývalým učitelem podporovat. Někdo mu odpor ukázat musel. A Veverčí stopa ideálně.

Vrhla se ke školce, kde předpokládala, že najde Tygří bouři. Cestou mávla tlapkou na pozdrav Holoubkovi, který se právě se svým učitelem vrhal na lov.

Zrzka se prosmýkla do pelíšku a hnědou válečnici tam skutečně spatřila. Pokládala čerstvé peří k Modrokřídlé, ale dnes by snad potřeba být nemusela. "Potřebuješ něco, Veverčí stopo?" vyzvídala Bouře. Z jejího hlasu bylo pořád znát zklamání. "Můžeme si promluvit?"

"Nechci se už dál podvolovat Veverčímu kroku. Jeho zahořklost není můj problém a já už se jí nenechám ovládat." Propletla svůj huňatý ocásek, kolem pocuchané oháňky Tygří bouře. Válečnice zavrněla. Olízla čumáček zrzavé kočky a usmála se. "S koťaty počkejme alespoň do novolistí," špitla Stopa. "Ale už se nebudeme plížit z tábora, abychom se mohly přitulit."

* * *

Veverčí krok z rozhodnutí své dcery pochopitelně nadšený nebyl. Syčel a nadával, jakmile se o něm dozvěděl, ale Kamenné pírko se postavila na její stranu. Dokonce i Rezavá noha s ní souhlasila.

Zrzek se na nějakou dobu stáhl do ústraní. Zpočátku novolistí trávil většinu svého času v lese a topil se v myšlenkách. Ke klanovému životu se vrátil až začátkem období zeleného listí, když se Veverčí stopě narodil její první vrh.

Veverčí stopě bylo i ve stínu školky horko. Její srst, ač na léto řidší, jí byla spíš ke škodě než k užitku. U jejího boku se choulila dvě koťátka. Jedno tmavě zrzavé, druhé jen trochu světlejší než Tygří bouře. Kocour a kočka. Ani jim ale přehnané teplo nedělalo příliš dobře. Stín školky je naštěstí před nejhorším žárem dokázal ochránit.

Zvenku se ozvalo čvachtání a do doupěte vklouzla hnědá válečnice. Její kožíšek byl celý promáčený a kapala z něj voda. "Voda v tůňce je perfektní na ochlazení!" prohlásila. Veverčí stopa si povzdechla. "Taky bych se ráda ochladila, ale nemůžu je tu nechat samotné."

"My ti je pohlídáme!" zajásal šedý kocourek z druhé strany školky. Koťata Modrokřídlé už dokázala mluvit a často chodila i ven, ale na učednictví byla ještě příliš malá, takže jí ona i jejich matka, dělali společnost. "Bouřkokotě má pravdu, však já ti je ráda pohlídám," zašveholila Modrokřídlá. Zrzka nejdříve zaváhala, ale poté vstala a dvě malé chlupaté kuličky odnesla k druhé kočce. "Moc si toho vážím, Modrokřídlá."

"Předpokládám, že jejich jména nejsou Veverkokotě a Tygrokotě..?"

Veverčí stopa zavrtěla hlavou. "Je to hezký nápad... jako myšlenka. Ale já nechci dál nikomu připomínat rivalitu mezi Veverčím krokem a Tygřím zubem. Nebo ji dokonce přiživovat. Ne, jmenují se Tisokotě - víš, kvůli tomu červenému kožíšku - a Bukokotě."

Modrokřídlá se usmála a ovinula svůj ocas kolem několik dnů starých koťat. Veverčí stopa se spokojeně protáhla a vyrazila ze školky ven. Tygří bouře ji následovala. Nechystaly se být pryč dlouho, ale Veverčí stopa se opravdu potřebovala schladit.

Zrzka nechala chladnou vody omýt její tlapky a poté i špičku ocásku. Veverčí stopa se spokojeně usmála. Voda jí skutečně udělala lépe. Zadoufala, že sem brzy bude moci vzít i Tisokotě a Bukokotě. I jim muselo být hrozné horko.

Zrzka náhle vzhlédla k druhému břehu tůňky, na kterém seděl Veverčí krok. Takhle se k ní ani k Tygří bouři nepřiblížil už několik měsíců. Zrzka zvedla tlapku a nespouštěla oči ze svého otce. Ten zastříhal ušima a usmál se na ni a pak i na Tygří bouři. 

Snad se věci přece obrátily k lepšímu.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 4.

 Chladný zimní vítr se opřel do korun vysokých stromů. Přes noc napadala vrstva sněhu a Veverčí stopa už z rána rychle cupitala zkontrolovat Modrokřídlou a její koťata. Když se zrzka probudila, Tygří bouře už nebyla ve svém pelíšku, a tak předpokládala, že ji najde ve školce.

Hnědá válečnice tam ale nebyla. "Tygří bouře tady není?" Modrošedá kočka zavrtěla hlavou. "Myslím, že ji Popelavá hvězda poslala na hlídku." Zrzka sklopila hlavu a prohlédla se peří na podlaze školky. "Potřebuješ novou podestýlku?"

"Ne, děkuji, Veverčí stopo. Pořád je suchá a teplá."

Vstup do školky zastínila silueta huňaté kočky. "Kamenné pírko?" hlesla Veverčí stopa udiveně. "Ahoj. Hledala jsem tě," mňoukla šedá kočka na zrzku. Veverčí stopa přešlápla a věnovala Kamennému pírku udivený pohled. "Mě? Proč mě?"

Kamenné pírko zašvihala ocáskem. "Chci ti něco dnes večer ukázat. Půjdeš se mnou?" Veverčí stopa se nejistě nakrčila. Věděla, že Veverčímu kroku by se nelíbilo, kdyby někam šla s Kamenným pírkem. Pořád spolu nevycházeli. Ale starší válečnice v ní vzbudila zvědavost...

"Dobře... půjdu." Kamenné pírko vesele zamňoukala. "Výborně! Sejdeme se za soumraku u hromady úlovků." Šedá kočka se protáhla vstupem do školky a v tu ránu byla zase pryč. Veverčí stopa se otočila na Modrokřídlou, ale ta měla hlavu položenou na předních tlapkách a tiše podřimovala. Čtveřice koťat spokojeně spinkala zachumlaná v její srsti.

* * *

Na Stromový klan padla noc a Veverčí stopa už netrpělivě čekala u hromady s úlovky. Co chvíli se otřásla chladem, ale pak se z válečnického pelíšku konečně protáhla Kamenné pírko. A za ní odvážně cupital její syn Holoubek.

"Pojďme. Čím dřív vyrazíme, tím dřív budeme zpátky," řekla šedá válečnice a vydala do východní části tábora. Holoubek rozrušeně klusal za ní a Veverčí stopa se k nim připojila. "Ty víš, kam jdeme?" zeptala se zrzka malého učedníka. Ten ale jen zavrtěl hlavou. "Mamka řekla, že je to tajemství."

Blížili se k východní hranici. Veverčí stopu v čumáčku zasvědil pach dvounožců. I Holoubek se zarazil, ale Kamenné pírko neoblomně pokračovala v cestě. Až když se válečnice rozeběhla k dřevěnému plotu u obydlí dvounožců, Veverčí stopa konečně otevřela tlamičku. "Nejdeme k dvounožcům, Kamenné pírko, že ne?" Šedá kočka se s klidem ve tváři ohlédla na svou nevlastní sestru. "Ano, jdeme."

Válečnice se vyhoupla na dřevěný plot a ohlédla se na svého syna. "Pojď, Holoubku. Chci tě někomu představit."

"Mám jít taky?" mňoukla Veverčí stopa.

"Jen pokud chceš."

Zrzka chvíli zaváhala. Když dvě šedé kočky seskočily na druhou stranu plotu, odrazila se a nemotorně balancovala na vršku. Seskočit dolů si netroufala.

Sledovala svou nevlastní sestru a jejího syna, jak sedí vedle vstupu do doupěte dvounožců. Kamenné pírko se usadila vedle něj a začala mňoukat. 

Po chvíli z dvířek vykoukl pár jantarových oček a za chvíli vyskočil ven celý kocour. Kamennému pírku se zablýsklo v očích, zatímco Holoubek se zmateně krčil za ní.

Jak si je tak Veverčí stopa prohlížela, došlo jí, proč ho sem Kamenné pírko vzala. Nikdo si nikdy nebyl jistý, kdo je Holoubkovým otcem, protože Kamenné pírko to nikdy nikomu neřekla. A Veverčí stopa teď věděla, proč. Nebyla si ale jistá, proč sem Pírko vzala i ji.

Pohled na shledání otce a syna zrzku zahřál u srdce. Ale museli se vrátit před úsvitem, a tak se brzy museli rozloučit. Veverčí stopa ale věděla, že minimálně Holoubek tu nebyl naposledy.

"Kamenné pírko, proč jsi mě sem vzala?" zeptala se rudá válečnice, když kráčeli chladnou nocí zpět do tábora.

"Víš, Veverčí stopo, dlouho jsem bránila svým citům k Mozartovi kvůli válečnickému zákoníku. Bála jsem se, že hněv našeho a Hvězdného klanu jednou dostihne mě i Holoubka. Ale ani jeden z nás nebyl šťastný. Uvědomila jsem si, že ani ve Hvězdném klanu nejsou všichni nevinní. A pokud nebudou schopni mi odpustit... snad bych šla raději po smrti jinam."

"To jsem ráda... Ale pořád nechápu, proč jsi mě sem vzala."

Šedá kočka na mladou válečnici zamrkala. "Chci žít svůj život beze strachu, že budu muset prosit pokrytce o odpuštění za něco, co za mě rozhodlo mé srdce. Myslím, že ty bys měla udělat to samé."

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 3.

 Vzduch se ochladil a stromy už zcela ztratily své listí. Popelavá hvězda klan upozornila, že brzy začne sněžit.

Veverčí stopa cupitala táborem s tlamičkou plnou peří a mířila přímo do školky. Koťata Modrokřídlé se bohužel narodila do toho nejhoršího období v celém roce. Tygří bouře se ale rozhodla, že zajistí přežití všech čtyř mláďat a Veverčí stopa jí byla odhodlaná pomoci. Peří s sebou neslo naději, že udrží ve školce teplo aspoň do doby, než se namočí.

Zrzka se protáhla úzkým vstupem do školky. Modrokřídlá se na ni vděčně usmála. Kolem ní už bylo vytvořené malé hnízdečko. U jejího břicha se krčila čtveřice malých koťat. Šedé, zrzavé, světloulince hnědé a strakaté. Veverčí stopa se rozněžněle usmála a položila načechrané pěnkaví peří na podlahu školky. Samotnou pěnkavu přenechala Nočnímu chodci, který ji ulovil, ale věděla, že něco musí ulovit i pro matku a její koťata.

"Děkuji moc, Veverčí stopo. Moc si tvé pomoci vážím," hlesla Modrokřídlá a pak unaveně položila hlavu na své packy. Starosti o její první vrh ji vyčerpávaly a ona si potřebovala odpočinout.

* * *

"Já vím, že to zvládneme," prohlásila Tygří bouře sebejistě. Nad její hlavou se třpytily hvězdy a po jejím boku ležela schoulená zrzavá válečnice. "Taky bych tomu ráda věřila," zamumlala. "Ale je chladno, mám strach, že ta koťata to všechna nezvládnou..."

"Zvládnou. Věřím tomu. Žádné kotě ve Stromovém klanu nezemřelo už více než patnáct měsíců. Hvězdný klan nad námi bdí."

Veverčí stopa zvedla hlavu a opřela ji o záda hnědé kočky. Celý den se snažily zateplit školku, ale zrzce pořád chyběla naděje. Tolik doufala, že celá čtveřice se dožije novolistí.

Tygří bouře olízla přítelkyni hlavu a ona tiše zavrněla. "Za pár měsíců bychom mohly mít koťata i my," hlesla tichounce.

"Jako ty a já?"

"Pochopitelně. Ale jen kdybys je chtěla, samozřejmě."

Veverčí stopa se nervózně ošila. "Nejsem si jistá, jestli se dostaneme tak daleko. Nedokážu si představit, co by to asi udělalo s Veverčím krokem..."

Tygří bouře si povzdechla. Stopa věděla, že by moc chtěla, aby mohly být partnerky po celou dobu a všude, ne jen pod hvězdnou oblohou mimo klan, když se nikdo nedívá. Ale nedokázala si představit reakci své rodiny. Zahořklost Veverčího kroku trvala déle, než zrzčin celý život. Skutečně měla odvahu ji pokoušet?

Obrázky obnoveny!

 Tak! Trvalo mi to dlouho, ale všechny obrázky, co mi zůstaly z blogu.cz by ted měly být na tomhle blogu po svém zmizení konečně obnovené. Některé náhledy článků pořád obrázek neukazují, nicméně obrázky tam jsou. S Jednorožčí podkovou jsem musela trochu improvizovat, poněvadž první tři úvodní obrázky jsem úplně ztratila, takže jsem musela trochu imitovat svůj někdejší styl :D a, mno, moc se mi to nepovedlo, ale bohužel jsem původní obrázky ztratila, takže tohle byla jediná možnost.

Nicméně ano, všechny obrázky jsou zpátky, komiksy jsou zase čitelné :D.

Host do bytu, hůl do ruky

Varování: Strašidelné

Když se to silné bušení na mé dveře ozvalo poprvé, moc jsem si o tom nemyslel. Někdo na moje dveře bouchal každou chvíli. Měl jsem sousedy s velmi citlivým sluchem, tuze rádi si chodili stěžovat na každé zašramocení, co zaslechli z mého bytu. Moji rodiče navíc měli nevypočitatelný zvyk chodit na návštěvy, když jsem je nejméně čekal. A právě proto jsem dveře ten den otevřel s takovým klidem.

V chodbě však nestála ani rozzlobená paní Marečková, ani natěšená maminka s pekáčem bublaniny. Místo nich na mě z chodby hleděla vysoká hubená figura v dlouhém kabátě. Ať už v něm byl oblečen kdokoliv, do tváře jsem mu neviděl. Ve výhledu mi bránila jeho kapuce.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec si klekla vedle pelíšku mého černého kocoura, který zrovna tiše podřimoval. „To je ale fešák,“ zabublal host. Přikývl jsem. „Jmenuje se Čert. Už je pár dnů nemocný.“ Návštěvník přikývl a pohladil kocourka po hlavě. Ten jen tiše zabrumlal, jako to dělá vždycky, a zase se vrátil do říše snů.

Host v tmavém kabátu se zvedl a zachrčel: „Děkuji za spolupráci, mladý muži. Teď už musím jít.“ A než jsem ho stihl zastavit, vysmýkl se ze dveří ven.

V noci se mi těžce spalo. Nemohl jsem na toho podivína přestat myslet. Jen tak se vetřel do mého bytu, pohladil si kocoura a zase odešel. Čerta to moc nerozhodilo, spal až do večera, kdy jsem ho vzbudil, aby se šel najíst. Unaveně se potácel a moc toho nesnědl, ale tak už to bylo skoro týden. Druhý den jsem s ním plánoval jít k veterináři.

Nikam jsme ale nešli. Druhý den ráno jsem našel Čerta v jeho pelíšku, schouleného do klubíčka, jako vždycky. Když jsem ho ale šel vzbudit, abych ho nakrmil a dal do přepravky, už bylo pozdě. Jeho dech úplně utichl a tlukot srdce jsem taky nenahmatal. Čert byl mrtvý.

Kocourka jsem pohřbil na zahradě svých rodičů, pod jabloní, na kterou jako kotě tak rád šplhal. Domů jsem se vrátil až kolem šesté hodiny večer.

Byt byl bez Čertova dechu a šramocení celý ztichlý a tak to znělo jako rána z děla, když na dveře znovu někdo začal bušit. Váhavě jsem se zvedl z pohovky. Vzpomněl jsem si na osobu v černém plášti a najednou se mi nechtělo otevřít. Nicméně udělal jsem to.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký hlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec se obrátila na mě. „To, co se stalo s Čertem, je mi moc líto,“ řekl nezvaný host a natáhl konejšivě ruku k mému rameni.

Na vteřinu mě obklopil chlad. Vylekaně jsem ucukl před rukou neznámé osoby. Ta se jen kašlavě zasmála: „Jen se nebojte, mladý muži.“ Druhý pokus už jsem si však líbit nenechal. Popadl jsem ze stojanu turistickou hůl a pohrozil té podivné bytosti: „Nechte mě, nebo to pěkně koupíte!“ Hluboký hlas se jen zasmál a ruka se ke mně přiblížila potřetí. To už jsem se ale ohnal dřevěným klackem. Ten se však o nic nezarazil. Projel rukou hosta, jako by tam ani nebyla. Bytost hlasitě zaječela a pak se rozplynula v prach...

Myslel jsem si, že tím to skončilo. Zlého čehosi jsem se zbavil a už se mi víckrát do bytu dobývat nebude. To jsem se ale spletl. Hned druhého dne ráno jsem zaslechl to známé bušení na dveře. Hůl jsem držel v ruce ještě, než jsem vzal za kliku.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ Hlasitě jsem zavrčel a bez váhání švihl holí přímo na nezvaného hosta. Scéna z předešlého dne se opakovala. Hlasitý jekot – a vetřelec byl pryč.

Překvapilo mě, že paní Marečková si nepřišla stěžovat. Ten křik ji musel rušit. Ale nehodlal jsem to přivolávat.

Ještě než jsem se stihl ráno nasnídat, zaslechl jsem povědomý zvuk. Se svou dřevěnou zbraní jsem odhodlaně otevřel dveře. „Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Ty dvě věty jsem slyšel každý den dřív a dřív. Každý den dřív a dřív jsem vetřelce odháněl s holí. Ale ničemu to nepomohlo.

Bylo pět hodin ráno. Unaveně jsem se posadil na posteli. Co že mě to vzbudilo? Rozespale jsem se rozhlédl po místnosti a pak mi to došlo. V rohu pokoje stála temná figura. Nemohl jsem rozsvítit, ale byl jsem si téměř jistý, že vím, o koho se jedná.

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Chtěl jsem utéct, ale nohy mě náhle neposlouchaly. Dokázal jsem jen nehybně sedět a sledovat, jak se bytost blíží ke mně. „Čertovi se stýská,“ zachrčela a pohladila mě hubenou rukou po čele.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 2.

 "Na ranní hlídku dnes pošlu Nočního chodce, Liškoočku, Veverčí stopu a Tygří bouři!" oznámila velitelka Stromového klanu a seskočila ze svého místa na bukové větvi. Tmavě zrzavá kočka radostně zastříhala ušima. Hlídka s Tygří bouří! Její srdce se zachvělo štěstím.

"Ne, Popelavá hvězdo, půjdu já!" zasyčel známý hlas. Byl to Veverčí krok. Šedavá kočka však rozhodně zavrtěla hlavou. "To není tvé rozhodnutí, Veverčí kroku. Jestli tolik toužíš jít na hlídku, můžeš jít až bude slunce nejvýš."

Veverčí stopě se ulevilo, i když věděla, že tohle není konec. To, že Popelavá hvězda zrzavého tvrdohlavce nepošle na ranní hlídku, neznamenalo, že tam nepůjde.

Čtyři kočky opustily tábor a vydaly se k severní hranici. Tygří bouře si spokojeně broukala, ale Veverčí stopa se ostražitě rozhlížela. Věděla, že každou chvíli mezi stromy zahlédne záblesk rudé srsti nebo ucítí povědomý pach. Veverčí krok je tvrdohlavá duše. Přeci jen už byl naštvaný na Tygřího zuba více než deset měsíců! Ten by se jen tak nevzdal.

"Poslyš, Tygří bouře, slyšela jsem, že Modrokřídlá bude mít svá první koťata," zašveholila náhle Liškoočka. Veverčí stopa byla ráda, že jde její tetička s nimi. Jestli někdo uměl poslat Veverčího kroka účinně k šípku, byla to ona.

Tygří bouře hrdě přikývla. "Těším se na ně. Chtěla bych jedno z jejích mláďat jako svého učedníka. Víš, tak trochu pokračovat v cyklu." Zrzavá válečnice věděla, že Tygří bouře měla blízký vztah ke své bývalé učitelce, ale i k její partnerce. Koneckonců to byla ona, díky komu si hnědá válečnice uvědomila, kým skutečně je.

Veverčí stopa se ale tajně modlila, že jedno z koťat modrošedé kočky by zbylo na jejího otce. Ještě neměl učedníka. Všichni z klanu tak nějak tušili, že s ním Popelavá hvězda hodně váhá. Ale byl nejvyšší čas, aby se Veverčí krok začal soustředit na někoho, kdo o jeho přehnanou pozornost bude stát.

Mezi opadanými keři Veverčí stopa spatřila rudý kožich a bylo jí jasné, komu patří. Už se zmohla jen na otrávené protočení očima. Tohohle zrzka se musela hlídka zbavovat skoro častěji, než vetřelců na území.

Tygří bouře si však rudého válečníka nevšimla a s poklidem propletla svůj ocas s tím Veverčí stopy. Dělávaly to tak, když se spolu po nocích vyplížily z tábora a když se na ně zrovna nikdo nedíval.

Zpoza holých keřů se se syčením prohnala rudá skvrna. Tygří bouře už věděla, co se stalo, a bleskově odskočila, než se na ni Veverčí krok vůbec mohl pokusit zaútočit. "Kolikrát to potřebuješ slyšet? Vypadni od mé dcery!"

Veverčí stopa se přikrčila k zemi, zatímco Liškoočka vztekle švihla ocasem. "Zase ty, Veverko? To nemáš nic lepšího na práci? Popelavá hvězda ti snad jasně řekla, že s námi nepůjdeš."

"Šel jsem lovit!"

"Lovit člena mé hlídky? Přece si nemyslíš, že ti na to skočím!"

Veverčí krok sklopil uši. "Jsem dospělý válečník, můžu si lovit, kde chci!"

"Tvá dcera je taky dospělá válečnice a stejně tak Tygří bouře. Jestli tolik potřebuješ na někoho dávat pozor, mohl bys jít strávit trochu času se svými syny. Třeba bys je konečně dokázal rozlišit!"

Veverčí krok dotčeně zasyčel, ale věděl, že se svou sestrou se dlouho hádat nevydrží. Byla to moudrá a bystrá kočka, která ho dokázala slovy silně zasáhnout. Zrzavý kocour tedy jen naježil svůj ocas a zmizel mezi opadanými keři.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 1.

 Nad Stromovým klanem bděly hvězdy a v táboře bylo ticho. Z válečnického pelíšku se ozývalo tiché oddechování. Jen dvě vyležená místečka zela prázdnotou.

Dvěma válečnicím šustilo listí pod tlapkami. Takhle daleko od tábora se ale nemusely bát, že je někdo zaslechne. Veverčí stopa se pozvolna nadechla chladného nočního vzduchu. "Jsem ráda, že tě Popelavá hvězda pojmenovala takhle," hlesla do ticha. Tygří bouře přikývla. "Modrokřídlá mi řekla, že Popelavá sama se jako válečnice jmenovala Popelavá bouře. Být pojmenovaná po velitelce klanu, to je veliká čest."

Veverčí stopa neklidně mávla ocáskem. "Na moje jméno si Veverčí krok stěžoval. Nelíbilo se mu, že mě Popelavá hvězda pojmenovala po jeho bývalé partnerce."

"Já myslím, že to udělala, protože Mlžná stopa je její zástupkyně."

"Já vím... Ale jemu to bylo jedno. No, naštěstí ji nepřemluvil. Mně se to jméno líbí."

Tygří bouře jí tiše zavrněla do ucha. "Mně se taky líbí." Chvilku se odmlčela a pak smutně pokračovala. "Myslím, že se ti Veverčí krok moc cpe do života. Jako kotě to dávalo smysl. Je to tvůj otec a staral se o tebe. Ale během našeho učednictví se mi zdál přehnaně pečovatelský."

Veverčí stopa souhlasně přikývla. "Já vím. I Tygří zub si na něj stěžoval. Taky chci, aby už mě nechal být. Kdyby měli Lišáček a Lasičák jen zpola tolik jeho pozornosti co já, třeba by se i něco nového naučili. Ale on pořád kouká jenom na mě. Chce, aby se jeho jmenovkyně zapsala do klanové historie. Ale jediné, co chci já, je konečně chvíli žít, aniž bych měla tátu za ocasem."

Zrzka něžně olízla čelo druhé válečnice. "Vždyť se musíme po nocích toulat mimo tábor, abychom spolu vůbec mohly trávit čas. Nechci, aby se mi pořád motal do života... Ale je to můj otec. Nemůžu ho jenom tak poslat pryč."

Tygří bouře smutně sklonila hlavu. Zrzavá válečnice jí přirostla k srdci víc, než by dřív byla ochotná přiznat. Chtěla s ní trávit více času, ale Veverčí krok jim křížil cestu, kdy jen mohl. Stále nedokázal Tygřímu zubu odpustit a jeho dceru si držel od těla podobně daleko.

Veverčí stopa se přiklonila k hnědé kočce a obtočila svůj huňatý ocas kolem jejího těla. Nechtěla si nechat hezkou chvíli zkazit myšlenkami na to, jak na sebe po východu slunce nebudou moci snad ani pohlédnout.

Obě válečnice dlouho tiše vrněly, než Tygří bouře začala zívat. "Říkám to nerada... Ale myslím, že bychom měly jít zpátky. Jestli nás ráno Popelavá hvězda pošle na hlídku, musíme se aspoň trochu vyspat." Veverčí stopa ztrápeně přikývla. Válečnice vstaly a vydaly se cestou posetou barevným listím zpět do tábora Stromového klanu.

Průvodce zemřelých

Každý den jich potkávám tolik. Stovky rozkvetlých duší, stovky zlomených duchů. Spousta z nich mě prosí, ať jim dám ještě chvíli, ještě malou chvilku. 

Nevědí, že já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Jsem Hádovým rádcem a pobočníkem. Jsem převozníkem mezi peklem a rájem. Jsem strážcem brány Věčných lovišť. Jsem Anubovým poskokem i psovodem. Jsem vstup do nového života pro ty, co v něj věří. Jsem laskavé rozloučení pro ty, co ne. 

Ale já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Ti odvážnější mi vyčítají, že je vytrhávám ze světa. Že budou svým blízkým na světě chybět. Že působím dny a týdny smutku všem, co je kdy znali. Uklidňuje mě, že je někdo bude postrádat. Znamená to, že byli milováni. Milovaní lidé mají méně výčitek. 

Ale nevědí, že já nerozhoduji o tom, kdo zemře

Každý se se mnou jednou setká. Všichni se mi dříve nebo později podívají do tváře. Nejmoudřejší lidé. Nejvěrnější psi. Nejhlasitější ptáci. Nejrychlejší ještěrky. Nejkrásnější květiny. Se všemi se jednou setkám. Denně jich vídám tisíce. Není důvod cesty dalších urychlovat. Času mám víc, než by se mi líbilo. 

Já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Setkávám se s bytostmi smířenými. Těmi, které odcházejí spokojené s tím, co nechaly za sebou. S těmi si mohu jen potřást rukou. Vše ostatní už udělali oni. Setkávám se s bytostmi, které mne vidí rády. Těmi, které nechaly za sebou jen utrpení. Setkání se mnou je pro ně vysvobozením. A já si tolikrát přeji, aby dostali novou šanci. Šanci znovu žít a znovu odejít. Lépe.

Ale já nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Rukami mi procházejí bytosti, které sotva poznaly svět. Mladé duše, které se ještě ani nerozkoukaly. I takových životů mi bývá líto. Ocitly se na špatném místě. Ve špatné situaci. Stihlo je něco, na co tak mladá bytost nemůže být připravená. Většinou ani neví, co se stalo.

Rukami mi procházejí bytosti, které viděly víc, než by snad samy chtěly. Jeden takový život je jako desítky jiných. A oni si jen tak kývají hlavou, když jim podávám svou ruku. Vysloužili si svůj klid. 

Ale ani tak nerozhoduji o tom, kdo zemře.

Někteří mě prosí o milost, jiní mají spousty otázek. Další zarytě mlčí. Některé dny jsou jich tisíce, některé desetkrát tolik. Rád bych jim všem vyhověl. Ale já nemohu.

Cesta životem je zrádná, ale na cestu po něm se vyplatí nebýt sám. Na počátku času jsem se tak stal průvodcem zemřelých. Možná nebyli šťastni za života. Možná neodcházejí šťastní. Ale chci, aby byli šťastní kdekoliv, kam půjdou potom. Protože to je to jediné, co mohou udělat. Být šťastní.

Nerozhoduji o tom, kdo zemře. Mohu je jen doprovázet na jejich konce. A na nové začátky.

Rok Draka - Kapitola 7.

 A Rok draka tady dlouho nebyl :D! Jsem zas měla netvořivé období. Napadlo mě, že bych udělala zvlášť rubriku pro kapitolovky, ale došlo mi, že mám mezi originálními zatím jenom dvě o.O. To se chystám brzy napravit, ale teď píšu na co mám energii, v tomhle případě Rok draka :)).

 

Když se Denim vrátila do své jeskyně, na obzoru už se začínal rozlévat fialový přechod do nového dne. Ona se i přes to stočila do klubíčka a zavřela oči, aby nahnala zameškané hodiny spánku. Dnes nebude její den.

Její matka do ní strčila čumákem jen o necelé čtyři hodiny později. "No tak, ospalče. Slunce už dávno vyšlo. Ty přece nerada spíš za světla, co se děje?" Šedomodrá dračice se unaveně protáhla. Měla počítat s tím, že probděnou noc příliš dohnat nezvládne.

Vyklonila se přes okraj jeskyně v naději, že dole zahlédne Pampelišku. Když se vracely do svých doupat, pořád měla v očích slzy. Chtěla ji doprovodit až k její jeskyni, ale byla příliš unavená a Pampeliška ji ujistila, že bude v pořádku.

Teď ji ale nikde neviděla. Ztahaně zívla. Její žaludek zaskučel, ale podle Sabiných slov se lovecká družina ještě nevrátila. Modrošedá dračice se tedy odhodlaně snesla k písčité zemi v naději, že bude mít Castie náladu na lov. Denim klusala písčitými chodbami skalního města směrem k doupěti své kamarádky.

Náhle proti sobě zahlédla známou tvář. Unavená a ospalá se mezi skalami ploužila Pampeliška. Denim poskočila blíž a pozdravila. Pampeliška se smutně usmála a přikývla. "Trochu jsem to včera nevypočítala. Wadogo si nás dnes k sobě pozval brzy zrána. Ještě jsme řešili..." dračice mohutně zívla, "... no, jak to vlastně bude." Tiše sklonila hlavu a Denim už v té chvíli věděla, že došlo na jejich obavy. "Neměla jsem žádné naděje, ale stejně jsem z toho zklamaná," hlesla Pampeliška tiše. "Kiburi se celou dobu tak pitomě usmíval a říkal, jak z nás bude krásný pár, že si nakonec budeme skvěle rozumět a kdesi cosi." Do zlatavých očí se nahrnuly slzy. "Samozřejmě že myšlenku, že by se vzdal svojí pozice, jsme ani neřešili."

Denim opatrně přikročila blíž. "Dneska spolu jdeme lovit," špitla Pampeliška ještě. "Naši rodiče si myslí, že by pro nás bylo dobré, kdybychom spolu trávili víc času... a já souhlasila. Nemám ho ráda, ale když se mu budu vyhýbat, tak se nic nezmění. Snad se ho nakonec naučím aspoň tolerovat." Denim smutně přikývla. Něžně strčila čumákem do Pampeliščina krku. "Jsem si jistá, že to nakonec dobře dopadne. Ještě se alfou stát nemusíš, do té doby se toho může hodně změnit."

Pampeliška přikývla a roztáhla křídla. "Měla bych jít." Denim přikývla. "Drž se."

Když ze žluté dračice byla jen malá skvrna na obloze, Denim se konečně opět vydala hledat svoji loveckou parťačku. Už byla jen kousek od jejího doupěte.

Castie akorát vylézala ze své jeskyně. Rodina modrozelené dračice žila v doupěti hned u země, kam už z rána příjemně svítilo slunce. "Hej, Cass, nepůjdeme zase jednou něco chytit?" zvolala Denim. Castie se na ni usmála a přiběhla blíž. "Ahoj, Denim. Půjdu ráda, ale.. nevypadáš úplně v nejlepší kondici." Šedá dračice zívla, čímž svou kamarádku akorát utvrdila v jejím přesvědčení. "Moc jsem toho nenaspala. Povím ti to, až se najím."

Denimino břicho se téměř dotýkalo země. Plížila se vysokou travou kolem stáda laní u lesa. Tohle stádečko se na jejich území drželo už skoro rok. Vždy ho poznala podle toho nádherného desateráka. Takového jiné stádo nemělo. Naštěstí překrásného jelena nikdo zatím ulovit nesměl. Byl mladý a zdravý. Takové Skalní kolonie potřebovala živé.

Středem Deniminy pozornosti byla ovšem stará kulhající laň na samém okraji. Jako první si jí všimla Castie, ale Denim okamžitě věděla, že to bude ideální úlovek. Neuteče moc daleko a ideálně zasytí dva hladové krky.

Držela se u země. Dohodly se, že finální útok udělá Castie. Rozespalá a hladová Denim by toho moc nepolapila. Bylo však na starší dračici, aby laň dostala blíž ke své kamarádce. Tiše se plížila trávou a čekala na správnou chvíli. Laň zastříhala ušima. Nejspíš něco zaslechla. Udělala pár kroků dál od Denim, avšak o to blíž nyní byla u Castie.

Vzduchem se mihla šedá šmouha, jak dračice skočila po lani. Ta se dala na útěk a Denim se i přes veškerou únavu vrhla za ní. Veděla, že každým krokem jsou blíž a blíž ke Castie. Její neodpočaté nohy ji sotva nesly, pořád v nich hořel boj z předešlé noci, ale konečně dohnala laň tam, kde ji chtěla mít.

Castie vystřelila že své skrýše mezi lískovými keři a zaryla drápy do zad raněné laně. Ta se ji několikrát neúspěšně pokusila shodit, než ji váha modrozelené dračice srazila k zemi a Castie konečně dostala dost prostoru, aby se jí mohla zakousnout do krku.

"Tak? Beru si předek, myslím, že ty se potřebuješ najíst víc. Odneseme ji do skal?"

Denim znaveně zavrtěla hlavou. "Myslím, že bych tam už ani nedolétla. Minimálně já si svoji část sním tady." Castie se usmála a lehla si vedle kořisti. "Zůstanu tu s tebou."

Obě kamarádky se s chutí zakously do ulovené laně. "Tohle mi chybělo," zamumlala Castie mezi sousty. "Boston není špatný lovec, ale ještě se s ním nedokážu domluvit tak dobře, jako s tebou." Denim spokojeně přikývla. Se vším tím, co se dělo, úplně zapomněla, že Castiin oficiální lovecký parťák je teď Boston. "Jak se má vůbec Pampeliška? Od toho oznámení jsem ji moc neviděla. Vzalo ji to hodně?"

"Moc. Já... Castie, jejich území teď vypadá strašně. Jen tak se tam určitě nedostanou, leda by byli připraveni bojovat."

"... Jak to víš?"

Denim se zarazila. Obvykle na tajemství vždy dávala pozor, ale únava ji zmohla natolik, že si to najednou neuvědomila. Snad by to ale nemuselo být tak hrozné. Castie byla přeci jen její nejlepší kamarádka.

"V noci jsme tam byly. Viděla jsem Pampelišku, jak někam odlétá a měla jsem obavy, aby se jí něco nestalo... no a letěla jsem za ní. Viděly jsme jejich území a dostaly jsme se do potyčky s pár lidmi, kteří to tam teď žřejmě osidlují."

Castie se usmála s překvapením ve tváři. "Že by ses zrovna ty v noci vydala na území úplně jiné kolonie jenom kvůli Pampelišce, dostala se do boje s lidmi a stihla se vrátit, aniž by si vás někdo všiml? Kdybys nebyla takhle utahaná, skoro bych ti ani nevěřila!"

Denim protočila očima a znovu se zakousla do úlovku. "Kdybys tam byla s námi, mluvila bys úplně jinak. Vypadá to tam hrozně a jestli s tím nic neuděláme, bude to jenom horší. A Pampeliška z toho vůbec vyjde nejhůř. Vždyť víš, co říká zákon o takovéhle situaci. Nehledě na to, že obě známe Kiburiho, ten se vlády nevzdá. Pampeliška se bude muset stát jeho partenerkou."

Castie pokývala hlavou. Znovu si ukousla sousto a zamyšleně potichu žvýkala. Denim nastolené ticho nenarušila, dokud Castie nepromluvila.

"Pampeliška se ti líbí, že jo?"

Denim přestala žvýkat. "Eh, cože? Ne? Mám o ni starost, to je normální. Muset strávit zbytek života s Kiburim je něco, co bych nepřála nikomu. Měla bych starost i kdyby se to stalo tobě, nebo komukoliv z mých přátel."

Castie se usmála. "O tom nepochybuju. Ale všimla sis, co se s tebou stalo? Když sem jejich kolonie přišla, vůbec ses s ní nechtěla bavit, byla jsi z toho celá nesvá. Bála ses, že spolu nebudete vycházet, pořád ses vymlouvala, chvílema ses mi zdála až nepříjemná. Ale teď jsi kvůli ní letěla kilometry daleko, úplně na cizí území, v noci, aby ses ujistila, že se jí nic nestane. Nikdy jsem neviděla, že by ti někdo zvládl přirůst k srdci takhle rychle."

Mezi kamarádkami zavládlo chvilkové ticho. Šedá dračice zavrtěla hlavou. "To je jedno. I kdyby, nemohly bychom spolu být. Musí... musí být s Kiburim. S tím nikdo už bohužel nic neudělá. Budou spolu teď asi trávit hodně času, aby se lépe seznámili. Takže s ní teď už asi nebudu moc lovit, ani dělat nic jiného. Takže je to jedno." Denim si položila hlavu na pařáty. Únava ji pomalu dobývala a ona nebyla připravená přemýšlet nad takovými věcmi. 

Modrozelená dračice se uchechtla. "Trochu se mi zdá, že žárlíš." Denim opět zvedla hlavu s udiveným výrazem. "Trochu se mi zdá, že vůbec nemůžeš vědět, jak se cítím."

"Neříkám, že to vím. Říkám, že se mi to zdá."

"Už jsem ti to opakovala několikrát. Je mi jí líto. Představ si strávit zbytek života s Kiburim. To bych nepřála nikomu."

"Pochopitelně. Ale nepřijde ti, že tvůj problém je taky v tom, že s ní teď nemůžeš být? Protože musí být s Kiburim?"

Denim protočila očima. "Spala jsem asi čtyři hodiny, nemám energii na tvoje myšlenky." Castie se uchichtla. "No dobře. Ale někdy se nad tím zkus zamyslet. Hah, docela mi připomínáš mě, když mi bylo osm."

Denim se otočila na záda a nechala se zahřívat slunečními paprsky. Konečně byla aspoň najedená. "V čem ti připomínám tebe, to mě zajímá. To se ti Boston líbí už tak dlouho? Když se mi podle tvých teorií Pampeliška tolik líbí?"

"Nee, vždyť s Bostonem jsem se tehdy sotva bavila. Tehdy jsem měla jiný objekt zájmu."

"A koho?"

"No tebe přece."

Šedá dračice vyskočila na všechny čtyři. "Mě?"

Castie přikývla s neskrývanou spokojeností ve tváři. "Byla jsi jedna z mála přátel, co jsem tehdy měla. A já měla tehdy tendence se citově přisát na každého, kdo se se mnou bavil, heheh. Pamatuju si, že mi vadilo, když na tebe mluvil snad kdokoliv, kdo nebyl já. Trvalo to jenom pár měsíců, ale, no, bylo to tak."

Denim se unaveně usmála. Později by se snad mohla zkusit nad vším pořádně zamyslet, ale teď toužila ze všeho nejvíc někam zalézt a pořádně se vyspat.

Na travnatý plácek padly dva stíny a o pár vteřin později se ozvalo dvojí dunění pařátů o zem. "Nezbyla vám ještě trocha té laně?" zeptal se známý hlas. "Tak oni si na několik dní úplně zmizí a přijdou se jenom najíst," řekla Castie s přátelskou jiskrou v očích. Noví návštěvníci udělali pár kroků blíž. Denim se na ně vlídně usmála. "Tak co, Miko. Už se cítíš líp?" Zelený drak horlivě přikývl. "Jo, myslím, že už jsem se přes celou tu věc s Gameou přenesl. Potřeboval jsem jenom chvilku přemýšlet."

"S Paxem."

"Jo, Pax mi hodně pomohl. Hodně jsme si povídali."

Rudý a zelený drak se sklonili ke zbytkům úlovku, který jim obě lovkyně přenechaly. Slunce se škrábalo po obzoru a zatímco Pax a Miko si dopřávali pozdní snídani, Denim si konečně dovolila na chvilku usnout. Čekaly ji velké věci. Ale teď byl čas si odpočinout.

Chody koně

 U předešlého článku s 2D animacemi jsem psala, že chci někdy zkusit naanimovat chůzi a pohyby hřívy, protože mi to moc nejde. Dala jsem se tedy do práce, pohyby hřívy pořád moc nejdou, ale pohyby nohou už docela jdou.

Krok

24 fps

Klus

24 fps

Cval

 24 fps 

 

Později chci vydat ještě dva bonusové, ale zatím mám jenom tyhle tři :).

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 5.

 Poslední letní paprsky prosvítaly mezi větvemi stromů. Listy se barvily do žluta a Tygřice poznala, že přichází padající listí. Pod jejími tlapkami to šustilo, i když našlapovala zlehka. Ona a Modrokřídlá se vydaly na malou polední hlídku, jen samy dvě. Na území dlouho nikdo nespatřil žádné nebezpečí, takže si starosti nedělaly.

Tygřice původně chtěla říct o svém objevu Růžovému pírku, ale nestihla se s ní ráno setkat. A přeci jen, pokud někomu z válečníků důvěřovala s něčím takovým, byla to právě její učitelka. Přesto však mladá učednice těžko hledala slova, když na to došlo. Nějak nedokázala najít bod, od kterého by se ve svém sdělení odrazila.

"Je tu hezký klid, viď, Tygříku," hlesla Modrokřídlá. Hnědá kočka se lehce naježila. "Prosím... neříkej mi tak." Modrošedá kočka se udiveně zahlédla na učednici, která se nervózně zavrtěla. Našla svůj bod odrazu.

"Jak bych ti tedy měla říkat?" zeptala se Modrokřídlá. A Tygřici zavalila nová vlna jistoty. Přišel čas. Jedním dechem ze sebe vychrlila všechno, co měla na srdci už několik měsíců. Ale věděla, že Modrokřídlá to pochopí. Ze všech koček v klanu tomu mohly ona a Růžové pírko rozumět nejlépe.

Modrokřídlá se usmála a olízla hlavu své učednice. "Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Jestli budeš chtít, můžu poprosit Růžové pírko. Pomůže ti se spoustou věcí." Tygřice tiše zavrněla. "To by bylo fajn."

Kočky si lehly na kámen vyhřátý sluncem, aby si chvíli odpočaly. Žádné nebezpečí se nezdálo číhat na území Stromového klanu. Tygřice tiše vrněla a Modrokřídlá se pořádně natáhla, až málem z malé skály spadla.

"Poslouchej, Tygřice," mňoukla tiše šedomodrá kočka. "Nechceš o tom říct i Popelavé hvězdě?"

"... Proč myslíš, že by o tom zrovna Popelavá hvězda měla vědět?"

"Tvůj válečnický obřad se kvapem blíží. Když o tom bude Popelavá hvězda vědět, mohla by to vzít v potaz při vymýšlení tvého válečnického jména."

V očích Tygřice zajiskřilo. Líbila se jí představa, že by měla kočičí válečnické jméno od začátku. 

"... Nejsem si jistá, že budu schopná jít za Popelavou hvězdou. Vždyť se jí ani nedokážu podívat do očí!"

Modrokřídlá se zasmála. "Můžu za ní zajít místo tebe, když budeš chtít."

Tygřice horlivě přikývla. A tak, když se vrátily do tábora, rozdělily se. Modrokřídlá zamířila do doupěte velitelky, zatímco Tygřice šla na druhou stranu, do pelíšku válečníků. Pokud se o její pravé identitě měla dozvědět i Popelavá hvězda, chtěla to nejdříve říct své rodině. Věděla, že to pochopí.  

"Mami, tati, můžeme si promluvit?" Tygřice se narovnala pod pohledem svých rodičů a začala.

* * *

"Tygřice, předstup!"

Hnědou učednici svědily tlapky. Všechny kočky se shromáždily pod bukovou větví a čekaly, co jim Popelavá hvězda oznámí. Tygřice už to ale věděla. Přišel čas na její válečnické jméno.

"Od dnešního dne ti klanové kočky budou říkat Tygří bouře! Vážíme si tvé odvahy a energie."

Klanem se rozezněl jásot. A Tygří bouře se tetelila štěstím. Celý klan už dávno věděl, že z ní kocourek nevyroste, ale to, že její jméno teď bylo oficiální, ji hřálo u srdce. To ale ještě nebylo všechno.

"Veveruško, předstup!"

Všechny kočky opět utichly a zrzavá učednice zatajila dech.

"Od dnešního dne budeš klanu známá jako Veverčí stopa. Klan si váží tvých loveckých schopností a péče."

Kočky se radostně rozhlučely. Jediný, kdo zůstal rozezleně potichu, byl Veverčí krok.