Host do bytu, hůl do ruky

Varování: Strašidelné

Když se to silné bušení na mé dveře ozvalo poprvé, moc jsem si o tom nemyslel. Někdo na moje dveře bouchal každou chvíli. Měl jsem sousedy s velmi citlivým sluchem, tuze rádi si chodili stěžovat na každé zašramocení, co zaslechli z mého bytu. Moji rodiče navíc měli nevypočitatelný zvyk chodit na návštěvy, když jsem je nejméně čekal. A právě proto jsem dveře ten den otevřel s takovým klidem.

V chodbě však nestála ani rozzlobená paní Marečková, ani natěšená maminka s pekáčem bublaniny. Místo nich na mě z chodby hleděla vysoká hubená figura v dlouhém kabátě. Ať už v něm byl oblečen kdokoliv, do tváře jsem mu neviděl. Ve výhledu mi bránila jeho kapuce.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec si klekla vedle pelíšku mého černého kocoura, který zrovna tiše podřimoval. „To je ale fešák,“ zabublal host. Přikývl jsem. „Jmenuje se Čert. Už je pár dnů nemocný.“ Návštěvník přikývl a pohladil kocourka po hlavě. Ten jen tiše zabrumlal, jako to dělá vždycky, a zase se vrátil do říše snů.

Host v tmavém kabátu se zvedl a zachrčel: „Děkuji za spolupráci, mladý muži. Teď už musím jít.“ A než jsem ho stihl zastavit, vysmýkl se ze dveří ven.

V noci se mi těžce spalo. Nemohl jsem na toho podivína přestat myslet. Jen tak se vetřel do mého bytu, pohladil si kocoura a zase odešel. Čerta to moc nerozhodilo, spal až do večera, kdy jsem ho vzbudil, aby se šel najíst. Unaveně se potácel a moc toho nesnědl, ale tak už to bylo skoro týden. Druhý den jsem s ním plánoval jít k veterináři.

Nikam jsme ale nešli. Druhý den ráno jsem našel Čerta v jeho pelíšku, schouleného do klubíčka, jako vždycky. Když jsem ho ale šel vzbudit, abych ho nakrmil a dal do přepravky, už bylo pozdě. Jeho dech úplně utichl a tlukot srdce jsem taky nenahmatal. Čert byl mrtvý.

Kocourka jsem pohřbil na zahradě svých rodičů, pod jabloní, na kterou jako kotě tak rád šplhal. Domů jsem se vrátil až kolem šesté hodiny večer.

Byt byl bez Čertova dechu a šramocení celý ztichlý a tak to znělo jako rána z děla, když na dveře znovu někdo začal bušit. Váhavě jsem se zvedl z pohovky. Vzpomněl jsem si na osobu v černém plášti a najednou se mi nechtělo otevřít. Nicméně udělal jsem to.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký hlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec se obrátila na mě. „To, co se stalo s Čertem, je mi moc líto,“ řekl nezvaný host a natáhl konejšivě ruku k mému rameni.

Na vteřinu mě obklopil chlad. Vylekaně jsem ucukl před rukou neznámé osoby. Ta se jen kašlavě zasmála: „Jen se nebojte, mladý muži.“ Druhý pokus už jsem si však líbit nenechal. Popadl jsem ze stojanu turistickou hůl a pohrozil té podivné bytosti: „Nechte mě, nebo to pěkně koupíte!“ Hluboký hlas se jen zasmál a ruka se ke mně přiblížila potřetí. To už jsem se ale ohnal dřevěným klackem. Ten se však o nic nezarazil. Projel rukou hosta, jako by tam ani nebyla. Bytost hlasitě zaječela a pak se rozplynula v prach...

Myslel jsem si, že tím to skončilo. Zlého čehosi jsem se zbavil a už se mi víckrát do bytu dobývat nebude. To jsem se ale spletl. Hned druhého dne ráno jsem zaslechl to známé bušení na dveře. Hůl jsem držel v ruce ještě, než jsem vzal za kliku.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ Hlasitě jsem zavrčel a bez váhání švihl holí přímo na nezvaného hosta. Scéna z předešlého dne se opakovala. Hlasitý jekot – a vetřelec byl pryč.

Překvapilo mě, že paní Marečková si nepřišla stěžovat. Ten křik ji musel rušit. Ale nehodlal jsem to přivolávat.

Ještě než jsem se stihl ráno nasnídat, zaslechl jsem povědomý zvuk. Se svou dřevěnou zbraní jsem odhodlaně otevřel dveře. „Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Ty dvě věty jsem slyšel každý den dřív a dřív. Každý den dřív a dřív jsem vetřelce odháněl s holí. Ale ničemu to nepomohlo.

Bylo pět hodin ráno. Unaveně jsem se posadil na posteli. Co že mě to vzbudilo? Rozespale jsem se rozhlédl po místnosti a pak mi to došlo. V rohu pokoje stála temná figura. Nemohl jsem rozsvítit, ale byl jsem si téměř jistý, že vím, o koho se jedná.

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Chtěl jsem utéct, ale nohy mě náhle neposlouchaly. Dokázal jsem jen nehybně sedět a sledovat, jak se bytost blíží ke mně. „Čertovi se stýská,“ zachrčela a pohladila mě hubenou rukou po čele.