Nad Stromovým klanem bděly hvězdy a v táboře bylo ticho. Z válečnického pelíšku se ozývalo tiché oddechování. Jen dvě vyležená místečka zela prázdnotou.
Dvěma válečnicím šustilo listí pod tlapkami. Takhle daleko od tábora se ale nemusely bát, že je někdo zaslechne. Veverčí stopa se pozvolna nadechla chladného nočního vzduchu. "Jsem ráda, že tě Popelavá hvězda pojmenovala takhle," hlesla do ticha. Tygří bouře přikývla. "Modrokřídlá mi řekla, že Popelavá sama se jako válečnice jmenovala Popelavá bouře. Být pojmenovaná po velitelce klanu, to je veliká čest."
Veverčí stopa neklidně mávla ocáskem. "Na moje jméno si Veverčí krok stěžoval. Nelíbilo se mu, že mě Popelavá hvězda pojmenovala po jeho bývalé partnerce."
"Já myslím, že to udělala, protože Mlžná stopa je její zástupkyně."
"Já vím... Ale jemu to bylo jedno. No, naštěstí ji nepřemluvil. Mně se to jméno líbí."
Tygří bouře jí tiše zavrněla do ucha. "Mně se taky líbí." Chvilku se odmlčela a pak smutně pokračovala. "Myslím, že se ti Veverčí krok moc cpe do života. Jako kotě to dávalo smysl. Je to tvůj otec a staral se o tebe. Ale během našeho učednictví se mi zdál přehnaně pečovatelský."
Veverčí stopa souhlasně přikývla. "Já vím. I Tygří zub si na něj stěžoval. Taky chci, aby už mě nechal být. Kdyby měli Lišáček a Lasičák jen zpola tolik jeho pozornosti co já, třeba by se i něco nového naučili. Ale on pořád kouká jenom na mě. Chce, aby se jeho jmenovkyně zapsala do klanové historie. Ale jediné, co chci já, je konečně chvíli žít, aniž bych měla tátu za ocasem."
Zrzka něžně olízla čelo druhé válečnice. "Vždyť se musíme po nocích toulat mimo tábor, abychom spolu vůbec mohly trávit čas. Nechci, aby se mi pořád motal do života... Ale je to můj otec. Nemůžu ho jenom tak poslat pryč."
Tygří bouře smutně sklonila hlavu. Zrzavá válečnice jí přirostla k srdci víc, než by dřív byla ochotná přiznat. Chtěla s ní trávit více času, ale Veverčí krok jim křížil cestu, kdy jen mohl. Stále nedokázal Tygřímu zubu odpustit a jeho dceru si držel od těla podobně daleko.
Veverčí stopa se přiklonila k hnědé kočce a obtočila svůj huňatý ocas kolem jejího těla. Nechtěla si nechat hezkou chvíli zkazit myšlenkami na to, jak na sebe po východu slunce nebudou moci snad ani pohlédnout.
Obě válečnice dlouho tiše vrněly, než Tygří bouře začala zívat. "Říkám to nerada... Ale myslím, že bychom měly jít zpátky. Jestli nás ráno Popelavá hvězda pošle na hlídku, musíme se aspoň trochu vyspat." Veverčí stopa ztrápeně přikývla. Válečnice vstaly a vydaly se cestou posetou barevným listím zpět do tábora Stromového klanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat