"Na ranní hlídku dnes pošlu Nočního chodce, Liškoočku, Veverčí stopu a Tygří bouři!" oznámila velitelka Stromového klanu a seskočila ze svého místa na bukové větvi. Tmavě zrzavá kočka radostně zastříhala ušima. Hlídka s Tygří bouří! Její srdce se zachvělo štěstím.
"Ne, Popelavá hvězdo, půjdu já!" zasyčel známý hlas. Byl to Veverčí krok. Šedavá kočka však rozhodně zavrtěla hlavou. "To není tvé rozhodnutí, Veverčí kroku. Jestli tolik toužíš jít na hlídku, můžeš jít až bude slunce nejvýš."
Veverčí stopě se ulevilo, i když věděla, že tohle není konec. To, že Popelavá hvězda zrzavého tvrdohlavce nepošle na ranní hlídku, neznamenalo, že tam nepůjde.
Čtyři kočky opustily tábor a vydaly se k severní hranici. Tygří bouře si spokojeně broukala, ale Veverčí stopa se ostražitě rozhlížela. Věděla, že každou chvíli mezi stromy zahlédne záblesk rudé srsti nebo ucítí povědomý pach. Veverčí krok je tvrdohlavá duše. Přeci jen už byl naštvaný na Tygřího zuba více než deset měsíců! Ten by se jen tak nevzdal.
"Poslyš, Tygří bouře, slyšela jsem, že Modrokřídlá bude mít svá první koťata," zašveholila náhle Liškoočka. Veverčí stopa byla ráda, že jde její tetička s nimi. Jestli někdo uměl poslat Veverčího kroka účinně k šípku, byla to ona.
Tygří bouře hrdě přikývla. "Těším se na ně. Chtěla bych jedno z jejích mláďat jako svého učedníka. Víš, tak trochu pokračovat v cyklu." Zrzavá válečnice věděla, že Tygří bouře měla blízký vztah ke své bývalé učitelce, ale i k její partnerce. Koneckonců to byla ona, díky komu si hnědá válečnice uvědomila, kým skutečně je.
Veverčí stopa se ale tajně modlila, že jedno z koťat modrošedé kočky by zbylo na jejího otce. Ještě neměl učedníka. Všichni z klanu tak nějak tušili, že s ním Popelavá hvězda hodně váhá. Ale byl nejvyšší čas, aby se Veverčí krok začal soustředit na někoho, kdo o jeho přehnanou pozornost bude stát.
Mezi opadanými keři Veverčí stopa spatřila rudý kožich a bylo jí jasné, komu patří. Už se zmohla jen na otrávené protočení očima. Tohohle zrzka se musela hlídka zbavovat skoro častěji, než vetřelců na území.
Tygří bouře si však rudého válečníka nevšimla a s poklidem propletla svůj ocas s tím Veverčí stopy. Dělávaly to tak, když se spolu po nocích vyplížily z tábora a když se na ně zrovna nikdo nedíval.
Zpoza holých keřů se se syčením prohnala rudá skvrna. Tygří bouře už věděla, co se stalo, a bleskově odskočila, než se na ni Veverčí krok vůbec mohl pokusit zaútočit. "Kolikrát to potřebuješ slyšet? Vypadni od mé dcery!"
Veverčí stopa se přikrčila k zemi, zatímco Liškoočka vztekle švihla ocasem. "Zase ty, Veverko? To nemáš nic lepšího na práci? Popelavá hvězda ti snad jasně řekla, že s námi nepůjdeš."
"Šel jsem lovit!"
"Lovit člena mé hlídky? Přece si nemyslíš, že ti na to skočím!"
Veverčí krok sklopil uši. "Jsem dospělý válečník, můžu si lovit, kde chci!"
"Tvá dcera je taky dospělá válečnice a stejně tak Tygří bouře. Jestli tolik potřebuješ na někoho dávat pozor, mohl bys jít strávit trochu času se svými syny. Třeba bys je konečně dokázal rozlišit!"
Veverčí krok dotčeně zasyčel, ale věděl, že se svou sestrou se dlouho hádat nevydrží. Byla to moudrá a bystrá kočka, která ho dokázala slovy silně zasáhnout. Zrzavý kocour tedy jen naježil svůj ocas a zmizel mezi opadanými keři.
Žádné komentáře:
Okomentovat