Poslední letní paprsky prosvítaly mezi větvemi stromů. Listy se barvily do žluta a Tygřice poznala, že přichází padající listí. Pod jejími tlapkami to šustilo, i když našlapovala zlehka. Ona a Modrokřídlá se vydaly na malou polední hlídku, jen samy dvě. Na území dlouho nikdo nespatřil žádné nebezpečí, takže si starosti nedělaly.
Tygřice původně chtěla říct o svém objevu Růžovému pírku, ale nestihla se s ní ráno setkat. A přeci jen, pokud někomu z válečníků důvěřovala s něčím takovým, byla to právě její učitelka. Přesto však mladá učednice těžko hledala slova, když na to došlo. Nějak nedokázala najít bod, od kterého by se ve svém sdělení odrazila.
"Je tu hezký klid, viď, Tygříku," hlesla Modrokřídlá. Hnědá kočka se lehce naježila. "Prosím... neříkej mi tak." Modrošedá kočka se udiveně zahlédla na učednici, která se nervózně zavrtěla. Našla svůj bod odrazu.
"Jak bych ti tedy měla říkat?" zeptala se Modrokřídlá. A Tygřici zavalila nová vlna jistoty. Přišel čas. Jedním dechem ze sebe vychrlila všechno, co měla na srdci už několik měsíců. Ale věděla, že Modrokřídlá to pochopí. Ze všech koček v klanu tomu mohly ona a Růžové pírko rozumět nejlépe.
Modrokřídlá se usmála a olízla hlavu své učednice. "Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Jestli budeš chtít, můžu poprosit Růžové pírko. Pomůže ti se spoustou věcí." Tygřice tiše zavrněla. "To by bylo fajn."
Kočky si lehly na kámen vyhřátý sluncem, aby si chvíli odpočaly. Žádné nebezpečí se nezdálo číhat na území Stromového klanu. Tygřice tiše vrněla a Modrokřídlá se pořádně natáhla, až málem z malé skály spadla.
"Poslouchej, Tygřice," mňoukla tiše šedomodrá kočka. "Nechceš o tom říct i Popelavé hvězdě?"
"... Proč myslíš, že by o tom zrovna Popelavá hvězda měla vědět?"
"Tvůj válečnický obřad se kvapem blíží. Když o tom bude Popelavá hvězda vědět, mohla by to vzít v potaz při vymýšlení tvého válečnického jména."
V očích Tygřice zajiskřilo. Líbila se jí představa, že by měla kočičí válečnické jméno od začátku.
"... Nejsem si jistá, že budu schopná jít za Popelavou hvězdou. Vždyť se jí ani nedokážu podívat do očí!"
Modrokřídlá se zasmála. "Můžu za ní zajít místo tebe, když budeš chtít."
Tygřice horlivě přikývla. A tak, když se vrátily do tábora, rozdělily se. Modrokřídlá zamířila do doupěte velitelky, zatímco Tygřice šla na druhou stranu, do pelíšku válečníků. Pokud se o její pravé identitě měla dozvědět i Popelavá hvězda, chtěla to nejdříve říct své rodině. Věděla, že to pochopí.
"Mami, tati, můžeme si promluvit?" Tygřice se narovnala pod pohledem svých rodičů a začala.
* * *
"Tygřice, předstup!"
Hnědou učednici svědily tlapky. Všechny kočky se shromáždily pod bukovou větví a čekaly, co jim Popelavá hvězda oznámí. Tygřice už to ale věděla. Přišel čas na její válečnické jméno.
"Od dnešního dne ti klanové kočky budou říkat Tygří bouře! Vážíme si tvé odvahy a energie."
Klanem se rozezněl jásot. A Tygří bouře se tetelila štěstím. Celý klan už dávno věděl, že z ní kocourek nevyroste, ale to, že její jméno teď bylo oficiální, ji hřálo u srdce. To ale ještě nebylo všechno.
"Veveruško, předstup!"
Všechny kočky opět utichly a zrzavá učednice zatajila dech.
"Od dnešního dne budeš klanu známá jako Veverčí stopa. Klan si váží tvých loveckých schopností a péče."
Kočky se radostně rozhlučely. Jediný, kdo zůstal rozezleně potichu, byl Veverčí krok.
Žádné komentáře:
Okomentovat