Má první láska se proměnila na Měsíc

 
Mlčenlivým temnotám oblohou kráčí vstříc,
Pohledem přísným na zemi pod sebou shlíží.
S hvězdnými lokaji snílky své opatruje.
S nočními můrami noc co noc meče kříží.
Má první láska se proměnila na Měsíc.

Tisíckrát snad o svých citech budu vyprávět,
Až za letní noci přespím pod širým nebem
A za zimních večerů z okna se zahledím.
Možná, že uslyší mne, však jediným slibem
Mi budiž její nevyslovená odpověď.

Že zůstala jí krása všechna oslnivá,
Pochybovat mohou snad jen blázni či lháři.
Však měsíční svit odrazem slunečního je,
Stejně tak láska má se zračí v její tváři.
Nejvíc krásy je v očích toho, kdo se dívá.

A tak krásu a lásku si propůjčujíce,
Půjdeme nocí každá cestou svou klikatou,
Navěky spřízněné osamělým prokletím.
S rozbřeskem nechá mě však pod oblohou zlatou,
Dál bezradně zamilovanou do Měsíce.