Tajemství křídel - Historie

Uaaa zas je to tu. Tohle je předposlední kapitola Tajemství křídel a už se těším, až to zas dokončím. Tak trochu si brousím zuby na další projekty, ale zároveň se mi začíná chtít přepsat Jednorožčí podkovu (a Tajemství křídel později asi taky, ne že by se mi ten příběh nelíbil, ale cítím v kostech, že to umím i líp :D).

Ravenna zalapala po dechu. Černá srst se lepila k jejímu tělu, jak se vynořila z vody. Švihnutím hlavy pohodila zmáčeným pramínkem hřívy na stranu. Studená voda z něj tekla po jejím krku zpátky do jezera. Vranka byla pyšná, že se jí tohle místo podařilo najít. 

Jejich výprava za uhašením žízně trvala skoro tři dny. Doufaly, že v lese najdou alespoň pramen čerstvé vody, ale ten den se na ně usmála štěstěna a vranka brzy mezi stromy zahlédla lesknoucí se hladinu rovnou celého jezera.

Od té chvíle uběhlo už několik dní a kočovné stádečko se stále zdržovalo na břehu. V letních parnech se jim nechtělo blahodárný vodní zdroj ani stín vysokých habrů kolem opouštět.

Misha plavala jezerem sem a tam, duchem nepřítomná, ale viditelně spokojená. Po druhé společnici však nebylo ani vidu ani slechu. Ravenna se rozhlédla kolem, ne příliš rozhozená Nessiinou nepřítomností. Strakatá se co chvíli ztratila někam mezi stromy, ve snaze najít si nějakou zábavu. Ačkoliv ani ona nechtěla od jezera odejít, vranka na ní už pár dní pozorovala, že se začíná nudit.

Náhle však zaslechla dusot kopyt a Misha, na chvíli probuzena ze svého zamyšlení, zvolala: "Ravi, pozor, za tebou!" Vranka se jedním mohutným pohybem otočila a stihla ještě trochu zacouvat, než ji do tváře šplíchla vlna. "Misho! Tys mě prozradila!" sykla hnědá kobylka, jejíž srst i hříva byly po skoku do vody celé zmáčené. "Chtěla jsem ji trochu vylekat!" Bělka si, zdálo se, zase hleděla svých myšlenek a dělala, že rozezlenou Nessie neslyší.

"No jasně, a zlomit mi záda!" ohnala se vranka. "Už přeci nejsi hříbě Nessie, máš představu, co by dopad takové váhy mohl udělat s mojí páteří?" Její rozezlení ale nebylo silné a vranka věděla, že je to na ní znát. Hnědka otráveně protočila očima. "Začínáš znít jako Misha." Ravenna na Nessie vyplázla jazyk, načež se strakatá vzepjala a kopýtky vyslala po hladině další vlnu, které vranka už nestihla utéct. Ovšem potom, co ustála další zmáčení, se rozpřáhla jedovatým ocasem a pocákala i poslední dosud suché zbytečky Nessiny srsti.

Z naoko hašteřivého vodního souboje je probudilo praskání větviček v nedalekém houští. Nessie vyplašeně ztuhla, zatímco Ravenna zdvihla ocas do útočné pozice. Už dlouho se nesetkaly s žádnou živoucí hrozbou a obávala se, že vyšla ze cviku, ovšem nenechala na sobě nejistoty znát.

Ukázalo se však, že jde jen o planý poplach. Z houští se po chvíli rámusení vyhrabal zajíc, který vyplašeně utekl, jakmile si všiml klisniček ve vodě. Vranka uvolnila svůj postoj, ale v jejích očích se zračily obavy.

"Misho?" probrala Ravenna bělku znovu z jejího snění a přivolala ji blíž. "Já- myslím, že bychom už měly jít. Tedy - tohle místo je úžasné, máme vodu, můžeme se ochladit, ale určitě nejsme jediné, kdo toho chce využít. Dřív nebo později jezero najdou predátoři, to je jen otázkou času. A já bych nerada zbytečně riskovala naše zdraví." I Nessie se po chvíli otočila na Mishu a dodala: "A já už jsem skoro pět dní neletěla. Musím si protáhnout křídla! Co když mi jinak zakrní?"

Misha se zasmála. Ravenna už ji kolikrát slyšela Nessie opakovat, že to se stát nemůže. Křídla jsou výsledkem objevení svého osudu, a to s koněm zůstává, ať už svých křídel využívá, nebo ne. Ovšem hnědka si nedala říct.

"Ano, měly bychom pomalu vyrazit. Už se tu potkloukáme déle, než by bylo zdrávo," prohlásila bílá.

Trojice se vynořila z porostu přímo do travnatého údolí. Nessie mu vyběhla vstříc, roztáhla křídla a během tří úderů srdce byla ve vzduchu. Ravenna pozorovala její stále ještě nemotorné pohyby a čekala, kdy i Misha vlétne do jejího zorného pole. Ovšem bílá klisna nadále stála po jejím boku a sledovala mladší kobylku, jak krouží po obloze.

"Hej, ty neletíš?" ozvalo se z výšky.

"Dnes trénuj sama!" odpověděla bílá. "Všímej si, jak tě vítr nese a reaguj, musíš si vyvinout leteckou intuici, aby sis dokázala poradit sama."

Tvář hnědé se zvlnila do zmateného výrazu, ale nepokládala žádné otázky. Vznesla se výš a vyrazila na jih - vstříc neznámé oblasti. Misha se dala do pohybu a Ravenna ji následovala. 

"Co máš za lubem, Mish?" rozhodla se po chvíli Ravenna vyzvídat. Nechtělo se jí věřit, že by bělka jen tak nechala svou učednici a kamarádku ve vzduchu samotnou. Vždy se chopila každé příležitosti s ní létat, ačkoliv jich zatím mnoho nebylo.

"Nic," odvětila bílá prostě. "Říkala jsem si, že to musí být dost osamělé cestování, teď když s Nessie obě létáme. Napadlo mě, že pro jednou budu dělat společnost zase tobě." Ravenna se jemně usmála. Ve skutečnosti jí jejich nový styl cestování nevadil. Měla jedinečnou možnost utápět se ve svých myšlenkách, utřídit si všechno v hlavě... Asi prostě měla to tiché, samotářské cestování v krvi. Přesto si Mishina kroku vážila. Neměla dosud mnoho příležitostí být s bílou osamotě. Takové chvíle by dokázala spočítat na prstech ruky, kdyby nějakou měla. Většinou se někde poblíž potloukala Nessie. Ale ta teď byla vysoko nad zemí a učila se pracovat s větrnými proudy... nebo tak něco.

"Poslouchej," nadechla se Misha. "Jsem vážně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem strach, že se po tom požáru už nevzpamatuješ."

Ravenna sklonila hlavu. "Jo, za to vám dlužím. Zase. Občas si říkám, jak to asi dopadlo s těmi nafoukanci, co by mě tam bývali nechali."

"...Neměly jsme s nimi vůbec zůstávat. Grace mi byla nesympatická už od začátku. Mělo mi dojít, že to dřív nebo později skončí něčím podobným." Bělka pohodila hlavou, aby ze zorného pole dostala neposlušné pramínky hřívy. "Překvapilo mě, že ses vůbec vrátila. Já i Nessie jsme myslely, že tou dobou budeš už míle daleko."

"...Já vlastně nikdy neodešla," polkla nervózně vranka. "Chtěla jsem - ale prostě jsem neměla to srdce. Většinu času jsem se pohybovala u hranic území, ale někdy jsem se zatoulala i blíž ke stádu. Prostě... prostě jsem vás nedokázala opustit. Ne po tom, co jste pro mě udělaly. Měla jsem vztek, ale ten brzy vyprchal a víc než cokoliv jsem chtěla, abychom zase mohly být všechny tři spolu. Ale samy. Ne s tou bandou náfuků. Pořád si myslím, že přidat se k nim byl mizerný nápad."

"Teď už s tebou souhlasím," přikývla Misha. "Když jsme je poprvé potkaly, nenapadlo mě, že by se mohli zachovat takhle. Hádám, že jsem prostě předpokládala, že budou jako moje staré stádo. S jiným jsem konec konců do té doby nežila."

Vranka neurčitě přikývla. I ona sama předpokládala, že budou tihle Okřídlení stejní, jako její staré stádo. Jenže ona vyrůstala mezi sebestřednými elitáři, kterým záleželo jen na čistotě vlastního rodu. Takže její očekávání se od Mishiných dost lišila.

"Když už jsme u tvého starého stáda..." nadhodila Ravenna zvědavě. "Přemýšlela jsi někdy, že se k němu vrátíš? Už je to šíleně dlouho, cos od nich odešla. Tehdy jsi byla ještě hříbě! Vsadím se, že ti vlci na tu svoji nesmyslnou mstu už dávno zapomněli. A i kdyby ne - teď jsi větší a silnější! Stačilo by několik dobře mířených kopanců a měla bys od nich navždy pokoj!"

Misha chvíli mlčela. Z Ravenniny tváře se vytratil úsměv a nahradily ho starosti. Chtěla se omluvit, že takové téma vůbec nadnesla, ale bílá začala mluvit dřív. "Nejsem si jistá, jestli by to vůbec šlo. Nevím, jestli zpátky trefím. Nevím, jestli ještě sídlí tam, kde dřív. Já - je tam spousta nejistot, které celou věc komplikují. A i kdyby tam nebyly - přece nemůžu jen tak z ničeho nic opustit tebe a Nessie!"

"Já myslela, že bychom třeba šly všechny tři..."

Misha zmateně zamrkala. Ravennu to nepřekvapilo. Takovou dobu strávila v tvrdohlavé samotě, že se zajisté jen těžko věřilo, že by ji najednou tak ochotně opustila. "Hodně koní mi ublížilo. Většina z nich ve stádě. Hodně koní mě soudilo podle krve, nad kterou jsem neměla moc, i podle rozhodnutí, která jsem měla plné právo udělat... Ale ty a Nessie nikdy. Dokonce ani v posledních měsících, když jsme stály tak trochu proti sobě... I přes všechno, co se mezi námi stalo, jste mi nakonec pomohly. Pokud je tvoje stádo aspoň z poloviny takové, jako ty... byla bych ochotná jim dát šanci."

Misha se rozpačitě usmála. Ve vzduchu viselo ticho plné porozumění. Alespoň než se s hlasitým zasvištěním z oblaků přiřítila Nessie. Ravenna zastříhala ušima. Údolí před nimi se pomalu zvedalo do vysokého kopečka, na jehož vrchol Ravenna ani Misha ze svého místa nedohlédly.

"Tam nahoře je nějaké stádo!" hlásila strakatá.

"Koně?"

"Pochybuju. Tihle jsou větší, mohutnější. A mají něco na hlavách, asi rohy." 

"Nejspíš krávy..." zamumlala Ravenna. Znala ty rohaté bytosti moc dobře. Setkávala se s nimi jako hříbě, když cestovaly přes jejich pastviny. Tehdy jí naháněly strach, ale brzy pochopila, že jsou stejně nebezpečné jako každý druhý jedocas - jen když dostanou důvod.

"To je něco jako jeleni?" vyzvídala Nessie. Ravenna se usmála. Nenapadlo ji, že by mladá klisnička dokázala cestovat takovou dálku s Mishou po boku a nikdy se s kočovnými stády krav nesetkat. "Z dálky tak možná trochu vypadají. Ale spíš jsou to takoví... mohutní koně s rohy. A narozdíl od jelenů je neshazují." Nessie zaujatě zatřepetala křídly. V očích se jí zračila touha se s neznámými tvory setkat a Ravenna se ani nemusela snažit, aby ji viděla. "Ta stáda, která jsem kdysi znala já, bývala přátelská. Možná bychom se mohly zkusit seznámit i s tímhle... ale stejně bychom měly být opatrné." Nessie radostně vypískla. "Tak jdeme! Honem Misho, poletíme napřed, podíváme se, jak to tam vypadá!"

Misha zavrtěla hlavou. "Ne,"pronesla. "Přece nenecháme Ravennu, aby nás dobíhala. Půjdeme všechny spolu." Strakatá protočila očima a otráveně si povzdechla. "Tak ale trochu pohněte. Hrozně se couráte."

Ravenna se na hnědou šibalsky usmála a hrábla kopýtkem do suché hlíny. "Tak si dáme závod," nadnesla. "Uvidíme, kdo se tady courá."

Nessie hrdě vypjala hruď a snesla se k zemi na znamení toho, že výzvu přijímá. Postavila se vedle svých společnic a čekala na ohlášení startu. Toho se ujala Misha a zanedlouho už všechny tři klisny cválaly se sluncem v zádech vstříc vrcholu kopce.

Strakatá dlouhou dobu zůstávala ve vedení, s nedočkavostí v každém kroku. Ale jak se kopec zvedal, klisniččino nadšení už nebylo dostatečnou hnací silou a hnedá začala zaostávat. V čele se na několik úderů srdce ocitla Misha, než si to místo přivlastnila Ravenna. Bylo to jen přirozené. Nessie si za tu krátkou chvíli s křídly zvykla, že ji přenesou přes každou překážku. Misha to měla zrovna tak. Jen Ravenna musela celý život všechny strasti cestování snášet bez pomoci náhradních končetin.

Vrcholek už byl na dohled a Ravenna nechala obě své společnice několik koňských délek za sebou. Zpomalila do klusu a když před sebou spatřila travnatý plochu na vrchu kopečka, kde se spokojeně páslo několik desítek rohatých bytostí, zastavila a dopřála si trochu zaslouženého oddechu.

Nessie se s hlasitým sípáním zastavila kousek od ní, s Mishou v těsném závěsu za ní. "Ty mi tak povídej o tom, kdo se courá," neodpustila si vranka drobné rýpnutí. Škádlivá nálada ji ovšem hned zase přešla, neboť její pozornost upoutala dvojice mladých býků, kteří si to štrádovali jejich směrem s velmi seriózními výrazy ve tvářích.

"Hej, vy tři!" zaburácel jeden z nich. "Co tu pohledáváte?" Ravenna zastříhala ušima a věnovala cizincům kamenný pohled. Byla od turů zvyklá na přívětivější jednání, ale rozhodně se nehodlala nechat tímto přístupem rozhodit. "Co bychom tu asi tak hledaly?" zachraptěla."Jen jsme se chtěly trochu proběhnout. Pardon, jestli vás to urazilo." Její slova měla posměšný tón, ale vranka se stále držela zpátky. Přeci jen nechtěla rohaté vyprovokovat. Větší z býků se zamračil a sklonil hlavu. Ravenně se naskytl nepříjemně dobrý pohled na jeho rohy. "Tak to zase hezky rychle otočte. Dokud tady přečkává naše stádo, nemá tu nikdo jiný co dělat. Hybaj!" zaburácel a hodil hlavou směrem k vrance. Ta výstražně zdvihla jedovatý ocas. Nechystala se útočit, tedy, pokud by býci nezaútočili první. Ale chtěla je tiše upozornit, že se před nimi nebude krčit.

"Co se to tam děje?" ozvalo se odněkud z prostředka houfu. Býci zdvihli hlavy za hlasem a Ravenna sklonila ocas k zemi. Krávy v blízkosti se pomalu rozestoupily a pomyslnou cestičkou vkráčela mezi rohaté tury a návštěvnice hnědobílá stračena. Moudrýma očima si prohlédla klisny, pak se otočila ke svým býkům a zopakovala otázku.

"Tyhle tři bezrožky se sem vetřely, Bennie! Právě jsme se je chystali zneškodnit."

"Jdi ty, Seiene. Co bys na nich chtěl zneškodňovat?" Znovu si prohlédla trojici cizinek. "Mně se zdají vcelku neškodné. Předně díky tomu, že stojí a nic nedělají." Upřela pohled na velikého býčka, který sklopil hlavu a ustoupil o pár kroků dozadu. "Běžte se poptat telat, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Tohle vyřídím já."

Býčci pokorně přikývli a v mžiku byli na cestě pryč. Stračena se otočila ke kobylkám. "Co vás sem přivádí?" zeptala se klidným moudrým hlasem. Ravenna se ohlédla na Mishu, která obyčejně stála v čele všech mírumilovných interakcí. Ta se na ni jen významně podívala a zůstala stát na místě.

"Malá vás zahlédla ze vzduchu," začala vranka a ocáskem ukázala Nessiiným směrem. "Zajímalo ji, co jste zač." Na několik úderů srdce se odmlčela. "A já jako hříbě znala několik rohatých stád. Chtěla jsem vědět, jestli jsme se náhodou kdysi nesetkali." Stračena si vranku pozorně prohlédla. V jejích očích se zablýsklo poznání, jako by snad skutečně Ravennu kdysi dávno potkala, ovšem nahlas se o tom nezmínila. "Zvědavost je nutné pěstovat," přikývla rohatá. "A místa tady máme dost." Věnovala trojici přátelský pohled. "Odpusťte prosím mým býkům to nemístné chování. Berou svou práci až příliš vážně. Myslí to dobře, jen se snaží chránit své stádo."

Vranka se nejistým krokem vydala vpřed, Nessie v těsném závěsu za ní. "Vážně jsou jako koně," pronesla vesele. Ravenna jen přikývla. Strakatá kobylka se chvíli jen rozhlížela, než pronesla další myšlenku. "Myslíš, že mají taky křídla a jedovaté ocasy a, a... a tak?"

"Samozřejmě, že ano. Vždyť je mají všichni býložravci, ne? Abychom měli proti predátorům šanci."

Ravenna se ohlédla po strakaté klisničce, která se dál zaujatě rozhlížela kolem, než se po jejím boku objevil jeden z býčků, kterým vděčily za to nemilé přivítání. "Děláš si legraci? Takové nelétavé kuře jsi a ještě máš tu drzost ptát se, jestli my máme křídla?" Nessie se se zatnutými zuby nadechovala k odpovědi, ale přerušila ji záře doprovázející zjevení křídel mladého býka. Strakatá hleděla na pár křídel skoro dvakrát větší než ten její, který rostl na býkově hřbetě.

"Jen si je pořádně prohlédni. Aspoň pochopíš, co se v tomhle stádě ve skutečnosti skrývá. Nezpochybňuj naše peří, nemůžeš vyhrát."

Misha během mrknutí oka zaujala místo mezi Nessie a býkem, z jejích očí sršel hněv. "Myslím, že máte na práci důležitejší věci než bezcílné zastrašování koní, nezdá se vám?" Býk si posměšně odfrknul a zakoulel očima. "Copak, tobě se moje pírka nelíbí? Máš z nich strach? Závidíš? Máš vůbec vlastní?"

Ravenně začínal rohatý lézt krkem. Bezmyšlenkovitě zdvihla ocas a udělala pár kroků Mishiným směrem, než i bělku pohltila fialová záře, ze které se vyklubal pár šupinatých fialových neopeřených křídel. Misha z býka nespouštěla oči, ačkoliv tváře jeho i všech okolních turů zastínilo zděšení. "Ne, nemám," odpověděla bílá prostě.

K trojičce si znovu našla cestu stará stračena, v jejíchž očích se zračilo dlouho necítěné nadšení. "Už roky jsem potomka Ochránců nespatřila. Začínala jsem si myslet, že dočista vyhynuli!" Bělka konečně odvrátila zrak od býka, překvapeně zamrkala na stračenu, pak na Nessie a na Ravennu. Obě kobylky byly však stejně zmatené, jako ona.

Kráva mezi nimi taktéž těkala pohledem, než se po její tváři rozlil náznak pochopení. "Zdá se, že jejich legenda se z paměti zvěře vytrácí spíše než jejich krev. Těžko říci, zda by to bylo lepší naopak." Otočila se. "Pojďte se mnou."

Kobylky několik úderů srdce váhaly, ale nakonec se vydaly za ní. Propletly se mezi ostatními členy stáda a spatřily starou stračenu ležící v trávě na okraji celé skupiny. Ohlédla se po nich. "Legenda Ochránců je záležitostí, kterou by měla znát všechna kořist, od těch největších turů, po toho nejmenšího králíka. Mně ji vyprávěla má babička. A jí zase její babička. V našem stádě ten příběh vyprávěli už předkové, kteří kdysi Ochránce spatřili na vlastní oči. Ale mnoho ostatních zvířat na ně zapomíná." Zamrkala na kobylky přátelsky a švihla ocasem, jako výzvu, aby si lehly k ní. "Dovolily byste staré Bennie, aby se s vámi podělila o kousek historie?"

Misha byla první, kdo se dokázal přinutit ke slovu. Položila se do trávy, našpicovala uši a s přikývnutím špitla: "Povídejte." Pak se ohlédla po Nessie a Ravenně, které stále nedůvěřivě přešlapovaly. Vranka si nebyla jistá, co na ně stračena vlastně chystá. Sama se přeci se stády turů v dětství setkávala, jistě by se k ní podobná důležitá historka dostala. Nehledě na to, že pokud šlo o historky o předcích veškeré kořisti, slyšela by je i od vlastní rodiny. Ti se těžko přemlouvali k rozhovorům o něčem, co nemělo co do činení s jejich vznešenou krví.

Přesto se nakonec uvelebila v trávě po Mishině boku. Jestli to souviselo s bělčinými křídly, ráda by se sama dobrala odpovědí. V poslední době o téhle klisničce měla hodně času přemýšlet, zvlášť když se toulala po lesích zatímco Misha s Nessie zůstávaly ve stádě. A přišla na to, že by bílou ráda poznala blíž. Nikdy neměly příliš příležitostí spolu trávit čas samy, vždycky s nimi byla Nessie. Tohle mohla být dost dobře jedna z příležitostí nahlédnout do toho taje, kterým pro ni Misha byla. A navíc - co jiného mohla dělat? Nessie už se válela v trávě a dychtivě čekala na slíbené vyprávění.

Bennie se vlídně na všechny tři usmála, pak se zhluboka nadechla a začala vyprávět. "Před dávnými časy, za dob, kdy byl náš svět ještě velmi mlád, bylo všechno jinak, než to známe dnes. Šelmy, které obývaly tuto zemi, byly silnější a nebezpečnější, než si vůbec dokážeme představit. Jejich drápy a tesáky byly neúprosné, když se někdo stal jejich terčem, už neměl žádnou naději. Tihle tvorové neznali selhání.

Býložravci byli vlivem častých útoků velmi slabí a zranitelní. Dokonce ani křídla, jedovaté ocasy, či jiné kouzelné pomůcky nedokázaly pomoci v situaci, do které je šelmy dostaly. Prakticky každý den přišli o někoho ze svých řad, což se velmi podepsalo na morálce stád po celém širém okolí.

Dlouho se říkalo, že to je zákon přírody.

Než se objevili oni.

Nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač. Obrovská zvířata pokrytá od hlavy až k patě šupinami všemožných barev, na zádech mohutná křídla jaká mají netopýři. Ocasy dlouhé a štíhlé, zakončené špičatým bodákem. A v hrdle oheň. Oheň!

Kořist se jich bála. Přirozeně. Z ničeho nic do jejich světa vstoupila větší a nebezpečnější verze velkých a nebezpečných šelem. Kdyby tihle obři chtěli, klidně by mohli jedním seknutím spáru zabít tři krávy najednou. Stáda se dávala do pohybu ve snaze zmizet z dosahu těch podivných tvorů.

Ale žádný z nich o býložravce nikdy ani nezavadil. Nezajímali se o ně. Létali nad jejich pastvinami, pili z jejich jezer, dokonce na jejich územích i lovili. Ale ne býložravce. Jejich tesáky a drápy byly určeny pro mnohem tužší maso. Maso šelem.

Jakmile to stáda zjistila, nastal v jejich zemích nový řád. Mezi býložravci a těmito šupinatými bytostmi vznikla jakási tichá spolupráce. Stáda k sobě lákala predátory, před kterými je nakonec šupinatci ochránili. Díky tomu také nakonec dostali své jméno - Ochránci.

Mnoho býložravých druhů v té době přesunulo své pastviny. Ochránci totiž přebývali v horách, které pláčou oheň. Jejich žár byl pro bytost z běžného masa a kostí smrtící, ovšem oni z něho čerpali životní sílu. Stáda jim tedy kráčela vstříc, ačkoliv se nemohla dostat do těsné blízkosti. Pořád to byly hory, které pláčí oheň. Kdyby se některá z nich rozesmutněla, všichni členové stáda by rázem lehli popelem.

Byla to šťastná doba. Kopytníci se nemuseli bát o své životy a hledat místa, kam se před predátory schovat, takže dostali možnost nabrat na síle a vyrůst do nepoznaných rozměrů. Po několika generacích už se mladí jedinci mohli bez problémů měřit s predátory, kteří se také dočkali proměny, ovšem v opačném směru. Poprvé po staletích zažili skutečný hlad, nedokázali už nalovit dostatek, aby uživili svá mohutná těla. Museli se uskromnit.

Až to jednou došlo svého smutného konce. A byl to konec táhlý a zpočátku nepostřehnutý.

Hory plačící oheň někdy přestanou plakat. Navždy. Prostě se to tak někdy stane. Třeba už jim není smutno. No, ukázalo se, že tehdejší situace byla tak veselá, že ani horám se už nechtělo plakat. Ovšem Ochránci nemohou žít uvnitř hory, která nepláče. Teplo jejích slz je tím, co je udržuje při životě.

A tak Ochránců nad pastvinami létalo méně a méně. S každou uplynulou generací byl pohled na jejich šupiny vzácnější a vzácnější příležitostí. Až nakonec zmizeli úplně. Stali se pouhou legendou. A nakonec byli zapomenuti.

Ale jejich popel stále setrvával v zemích kolem vyhaslých hor. Jejich esence se držela stád, ačkoliv ona sama už dávno nemohla vědět proč. A z tohoto popela, z esence někdejších Ochránců se zrodilo něco nového.

Potkala jsem jich několik. Srnče, které vyhnali ze stáda, protože se v jeho hrdle skrýval oheň. Bizona se špičatými tesáky. Několik koní se šupinami... Těm, kteří si stále pamatovali legendu, muselo být okamžitě jasné, čeho jsou to pozůstatky."

Věnovala Mishe zamlklý, moudrý pohled a ona jí ho svým vlastním zmateným způsobem oplácela. Ravenna se nezmohla na jediné slovo. Čekala mnohé. Ovšem nečekala, že se dozví, že celou dobu cestuje po boku vzdáleného potomka jakýchsi létajících ještěrů strážících klid stád. Taky už pochopila, proč legendu neznala. Proč by si její rodné stádo opěvovalo sílu tvorů, kteří nepatřili k nim? A přece by si nenechali svá pírka zastínit lesklými barevnými šupinami, nebo připálit ohněm z koňského hrdla. Bylo jí jasné, že jestli její stádo někdy nějakého takového člena zažilo, moc dlouho nezůstal a o důvodu jeho odlišností se nikdo ani neobtěžoval uvažovat.

Bělka uctivě sklonila hlavu. "To je velmi důležitý příběh." Obrátila se na své společnice s vážným výrazem ve tváři. "Dáme si záležet, aby nebyl zapomenut."

Tajemství křídel - Nebezpečí

Budu k vám zcela úpřímná hned o několika věcech. Zaprvé, jsem naprosto vyčerpaná co se týče tvorby. Už několik měsíců dělám na svém prvním AMV, dává mi to zabrat a tvoření obecně mi nejde moc od ruky. Už obtahuju třetí kapitolu Kočičího bratrstva, ale je delší, než ty předešlé, takže to asi ještě potrvá. Zadruhé, se začátkem ArtFight (můj účet je tady :D) mi došlo, jak moc se povedlo Mishe, Nessie a Ravenně přirůst k mému srdci a nebudu lhát, začínám mít chuť je sem na blog znovu jako maskoty vrátit. Díky AF už pro ně mám refky, takže bych je nemusela kreslit, akorát bych musela předělat header. Protože Ne, Jo a Možná jsem si prostě nikdy nedokázala zamilovat, mají takové nudné designy, nechce se mi je vylepšovat a já si říkám, že by možná stálo za to, sem vrátit staré postavy (s tím, že Úterý by tu samozřejmě taky zůstala). Nevím, uvidím :D.

Měsíc už se skoro stihl obrátit od chvíle, kdy Nessie poprvé složila hlavu obklopená Okřídlenými. Všechno se změnilo. Stádo ji i Mishu přijalo za své jen pár dní po jejich příchodu. Z Nessiných dnů se stala jedna dlouhá honička za Talhaseem nebo ostatními hříbaty po rozlehlých pastvinách. Život se pomalu měnil v to, po čem dlouhé měsíce toužila. Našla novou společnost. Našla nový klid.

Jediné, co stále postrádala, byla její pírka. Doufala, že jakmile najde své místo v novém stádě, konečně se ozve hlas jejího osudu. Že jakmile ji ostatní přijmou jako jednu z nich, konečně zaslechne volání, na které takovou dobu čekala, a ona se konečně bude moct naučit létat.

Ale to se nestalo. Život ve stádě jí přinesl novou naději... ale křídla ne. Misha jí nadále opakovala, že by měla být trpělivá. Že její volání nemusí přijít hned. Že si ho možná ještě nevšimla. Ale Nessie se začínala bát, že členství ve stádě není tím podnětem, v jaký doufala.

I přesto si své dny s ostatními koňmi užívala. Našla přátele v řadách hříbat, ale straší koně jí občas přinášeli trable. Hlavně Greta a Holland, její bratranec, ten hnědák, který si jich tehdy u jezera všiml jako první. Měla problém se pod jejich dohledem uvolnit. Greta se věčně zpovzdálí mračila a Holland nemusel pro urážky a křik chodit daleko. Proto se jim oběma s ostatními hříbaty raději vyhýbali.

Misha se však držela zpátky. Pásla se vždy na úplném okraji louky, jako kdyby s ostatními členy stáda nechtěla mít nic společného. Pro Nessie a její přátele si vždy našla pár laskavých slov a sem tam nějakou tu pampelišku, ale byla mnohem uzavřenější, než na jejich cestách. Nessie ji nejednou nachytala, jak kouká přes palouk do dálky, jako by někoho vyhlížela.

A hnědka věděla přesně, koho.

I ona se občas za východu slunce utíkala podívat mezi stromy nedaleké bučiny, nebo do údolí k jezeru v naději, že tam zahlédne záblesk černé srsti nebo modrého jedovatého ocasu. Pořád doufala, že by Ravenna mohla změnit názor a zůstat s nimi. Než se připojily ke Gretinu stádu, vlastně to ani nevypadalo, že se od nich chystá odpojit, jak tolikrát slibovala.

Ale teď bylo všechno jinak a každým dnem bylo jasnější, že vranka je pryč.

 

"Hlavně se neztraťe!" houkla mezi stromy karamelově hnědá kobyla. Do údolí dorazilo horko pozdního léta a stádo se uchýlilo do nedalekého lesíka, aby se skrylo před slunečním žárem jednoho obzvláště parného dne. Nessie, Talhasee a jejich přátelé se však rozhodli neotálet na okraji, kde se ostatní koně pásli, a chtěli se vydat hlouběji mezi vzrostlé buky. Misha po nich starostlivě pokukovala a Greta raději vyslala Hollanda, aby na ně z dálky dohlížel, zatímco matky ostatních dvou hříbat je jen nabádaly k opatrnosti.

Slunční paprsky v posledních dnech vysály všechnu zeleň z okolní trávy. Zůstala jen suchá, zežloutlá stébla. Nessie chvíli trvalo, než si na novou příchuť večeře zvykla, ale ostatní koně se tvářili, jako by se vůbec nic nezměnilo. Skoro jako by byli na téměř-seno trčící ze země zvyklí z minulých let.

Pod Nessiinými kopýtky praskaly větvičky, jak si klestila cestu mezi stromy. Koruny stromů poskytovaly žádaný úkryt před sluncem, který si kobylka náležitě vychutnávala. Skoro ztratila ostatní hříbata z dohledu, když mezi stromy spatřila záblesk modré. Nechtěla si dodávat falešné naděje, ale přesto se vydala vstříc neznámu. Klopýtala o houštiny, klusala vpřed až tu modř spatřila znovu. A skutečně. Byl to zcela neomylně Ravennin jedovatý ocas. Vyčuhoval mezi dvěma osamělými břízami v záplavě buků, asi deset koňských délek od ní. Nessie by se bývala vydala najít i zbytek Ravenny, ovšem náhle si cestu do jejích nozder našel pach kouře. Zaslechla ržání koní od okraje lesa.

"Nessie, pojď, honem!" křičel Talhasee odněkud zpoza vzrostlých buků. Hnědka slyšela jeho neobratné kroky a vydala se jejich směrem. "Cítím oheň!" zvolala. Zběsile se hnala k okraji lesa, ven z toho zarostlého bludiště, pryč od toho zkázu zvěstujícího pachu. Přeskakovala padlé kmeny a klopýtala mezi houštinami. Konečně spatřila světlo z horké pastviny, ale koní už tam bylo jen pár. Zahlédla tam Gretu, matky vyhlížející svá hříbata, a také Mishu. Po tváři bílé klisny se rozlila úleva, když se Nessie vypotácela z lesa.

"Poběž honem! Holland ze vzduchu viděl oheň uprostřed lesa! Je sucho, rychle se šíří, musíme se dostat co nejdál od něj!" Hnědá přikývla a dala se do rychlého cvalu po boku Mishy, než se náhle zarazila. Bílá se za ní ohlédla a zpomalila do kroku. "Ravenna tam zůstala! V lese! Já- viděla jsem ji, teda, no, viděla jsem její ocas, když jsme si tam hráli. Utíkala jsem za ní, než jsem ucítila kouř a nevím, jestli se jí povede dostat z lesa. Co když se jí něco stane? Nemůžeme ji tam nechat, vždyť nemá křídla!"

Misha na Nessie zaraženě zamrkala, než konečně pobrala všechno, co jí strakatá právě sdělila. "Ravenna je tady? V lese?" Nessie horlivě přikývla a netrpělivě přešlápla. "Co když tam uvízne, Misho?"

Bělka se rázně otočila a v záplavě záře se na jejím hřbetě objevila šupinatá fialová křídla. Než jimi však stihla vůbec pohnout, přihnala se k nim rychlým cvalem Greta. "Na co čekáte? Hoří vám za ocasy a vy se tady vybavujete! Pohyb!"

"Greto, naše kamarádka asi zůstala v lese! Musíme jí pomoct!" naléhala Nassie. Grošovaná kobyla nesouhlasně pohodila hlavou a hrábla kopytem do suché hlíny. "Holland napočítal všechny. Až na vás dvě! Koukejte pohnout, než nás ten oheň dožene! U jezera budeme v bezpečí, ale jenom pokud se tam dostaneme včas."

"Není to kamarádka ze stáda, je to Ravenna! Ta jedocaska, určitě si na ni vzpomínáš! Byla v lese, nevím, jestli se dostala ven, někdo se tam musí letět podívat!"

Po Gretině tváři se rozlil výraz plný zlosti. "Nikdo nikam nepoletí. Ta jedocaska k nám nepatří - nebudeme se o ni zajímat. Nestojí nám za to. Jdeme!" Nessiino srdce sevřela panika, než ucítila na svém boku Mishino křídlo. "Ness, jdi s Gretou. Doženu vás. Neboj," zaržála, a než kdokoliv stihl cokoliv namítnout, vznesla se do vzduchu, vstříc kouřem zahalenému hvozdu.

"Aby bylo jasné, takovéhle chování je naprosto nepřijatelné a v žádném případě to nebudu Mishe tolerovat," křikla Grace na Nessie, když tryskem uháněly za stádem směrem k jezeru. "Vyřídím si to s ní až se vrátí. Jestli se vrátí."

Hnědá zkroušeně klopýtala loukou a obavy ji sžíraly ještě víc, než předtím. Co když se něco stane i Mishe? Sama by tam létat neměla. Chtěla požádat o pomoc ostatní Okřídlené, ale po tom, co jí řekla Greta, si nebyla jistá, že někdo bude ochoten se k lesu na pomoc Mishe vrátit. Se sklopenýma ušima doklusala ke zbytku stáda, jehož členové už stáli ve vlhkém písku, který lemoval břeh zpola vyschlého jezera. Stoupla si po bok Talhaseeho, ale nic neříkala. Jen našpicovala uši, jestli náhodou neuslyší známé plachtění křídel ve vzduchu, které by znamenalo bělčin zdárný návrat.

"Hej, co je s tebou?" vyzvídal tmavý grošák. "Bude to v pohodě, neboj. Chvíli zůstaneme tady a počkáme. Na západě už se hromadí mračna, večer snad bude pršet a déšť ten oheň uhasí!"

Nessie ale jen svěsila hlavu. "Viděla jsem Ravennu tam v lese. Misha se pro ni vrátila." Grošovaný hřebeček Ravennu znal z Nessiina vyprávění, takže nepochybovala, že bude vědět, o kom je řeč. On zastříhal ušima a zamračil se. "Misha bude v pořádku. Je to skvělá letkyně a navíc má rozum, určitě se kolem těch plamenů nebude zdržovat dlouho, brzy se vrátí. A Ravennu nech plavat. Přece se rozhodla, že se radši bude toulat sama, tak musí čelit následkům. Takhle prostě někdy život mimo stádo končí, s tím se nedá nic dělat."

Tvář strakaté se zkroutila do znechucené grimasy. Nečekala, že uslyší taková slova z úst někoho, koho poslední měsíc považovala za přítele. "Jak tohle můžeš říct? To si myslíš, že když se kůň nepřidá ke stádu, tak si nezaslouží pomoc?"

"Jenom říkám, že bychom se o ni neměli starat. Její potíže nejsou naše věc. Nepatří k nám."

"Patří ke mně!"

Nečekala na reakci. Než se stihl Talhasee ohradit, vyrazila tryskem zpět k hořícímu lesu. Už ji nezajímalo, co si jaký kůň pomyslí, co Greta nebo Holland řeknou nebo udělají. Nemohla tam Mishu s Ravennou nechat. Neměla nejmenší tušení, jak je bez křídel vůbec dokáže najít, ale nemohla se zastavit. Její nohy ji hnaly vpřed bez ohledu na racionální prostesty její mysli. Z hluboké propasti zapomnění náhle v její hlavě vyvstala vzpomínka na jednu z mála rad, kterou jí stihla dát maminka, než je krutá zima rozdělila. "Nikdy se nepřibližuj k ohni. Pro nikoho se nevracej, dokud vidíš plameny." Nessie zavrtěla hlavou, protože věděla, že ji nemůže poslechnout. Musela popřít rady staré rodiny, aby zachránila tu novou.

Po celém těle cítila prapodivné bzučení, které ji nedovolovalo zpomalit. Hnala se dál, všude kolem to pískalo a brnělo, cítila vítr ve hřívě jako ještě nikdy předtím. Skoro jako kdyby letěla. Letěla. Letěla.

Musela zabrzdit, když ji oslepila zelenomodrá záře. Celá se třásla, její hřbet brněl a z lopatek se drala po tolika měsících, po tak dlouhém čekání, veliká opeřená křídla. Když Nessie znovu popadla dech, zachtělo se jí obdivovat krásu nových pírek, ale věděla, že před sebou má důležitý úkol. Osud jí nedal křídla tak rychle po počátku volání, aby se teď mohla zastavit a zkoumat je. Musela utíkat na pomoc Mishe a Ravenně, než bude pozdě.

Držela křídla natažená vedle těla. Věděla, že aby své kamarádky našla, bude to muset udělat ze vzduchu. Nebyla si však jistá, že to dokáže. Naučit se létat trvá dny, někdy i týdny, alespoň podle Mishina vyprávění. Musela by celý proces vměstnat do několika minut.

Ucítila v těle prapodivný proud, který ji donutil zrychlit tempo... mávat křídly... Jen napůl cítila kontrolu nad vlastním tělem, jako by ji vpřed hnala neznámá síla... neznámé volání.

Její nohy se odrazily od země, její křídla zabrala... ale let neměl dlouhého trvání. Po dvou vteřinách se Nessiina kopýtka opět zabořila do suché rozpálené hlíny. Nezpomalila. Dál cválala vstříc k nebezpečí, její křídla se třásla. Znovu se téměř proti vlastní vůli odrazila a zabrala slabými křídly jen aby její kopýtka o pár vteřin později zaduněla o zem.

V nozdrách cítila známý pach kouře. Je tohle skutečně její osud? Ztratit první rodinu ve sněhové vánici a tu druhou ve smrtících plamenech, aniž by tomu mohla zabránit? Otřásla se. Věděla, že to nesmí dopustit. Její volání ji dohnalo na pokraj toho, co věřila že je možné, kdyby to přišlo vniveč nikdy by si to nedokázala odpustit. Naposledy roztáhla křídla. Proud v jejím těle neustával, ale tentokrát věděla, že ten pohyb byl její vlastní rozhodnutí. Odrazila se od země a opřela se křídly do větru. Každý sval v jejím těle napovídal, že by tohle dělat neměla, že její tělo není přiravené... ale ona se nezastavovala. Slabá křídla bolela s každým pohybem, ale už bylo pozdě. Nessie se nehodlala zastavit.

Brzy se dopracovala nad špičky stromů, do výšky, ze které viděla oblaka kouře stoupající od seschlého hvozdu. Proti všem svým instinktům se nechala větrem unášet blíž. Lapala po posledních doušcích dýchatelného vzduchu, protože věděla, že tam, kam míří, ho moc nebude.

Kroužila nad změtí nelítostných plamenů a doutnajících buků. Témeř nedýchala, aby nenabrala do plic kouř. Křídla se nadále ozývala křečovitou bolestí. Hnědčiny oči těkaly mezi stromy v zoufalé snaze zahlédnout modrý ocásek, nebo záblesk bílé srsti.

A pak konečně! Mezi plameny, zahalené kouřem a popelem spatřila siluety dvou koní. Jedné s jedovatým ocasem a druhé s netopýřími křídly. Neohrabaně se vrhla k zemi, protože si všimla, že jedocaska se zdá být téměř bez života. Bělka se zoufale rozhlížela kolem, nejspíš ve snaze najít způsob, jak vranku dostat ven z pekla.

Nessina křídla vděčně přijala návrat k zemi a ona s hlasitým duněním přistála do popela kousek od zoufalé klisny. Misha zastříhala ušima a nevěřícně zírala na strakatou.

"Říkala jsem si, že nejspíš budeš potřebovat pomoc," vyhrkla Nessie tak, aby musela co nejméně vdechovat znečištěný vzduch. Po Mishině tváři se rozlilo několik emocí najednou. Přísnost. Obavy. Nadšení. Vděk.

Hnědka nakonec přiklusala blíž a prohlédla si bezvládnou Ravennu. Evidentně ji potkal osud, jakému se Nessie snažila vyhnout - nadýchala se kouře a ztratila vědomí. Misha udělala pár kroků blíž a pokrčila nohy. Kývla hlavou směrem k Ravenně a Nessie došlo, co bělka zamýšlí. Nemotorně chytila do zubů Ravenninu nohu, doufaje, že jí neublíží, zatímco Misha si lehla do popela. Za pomoci zubů, kopýtek a křídel se Nessie povedlo dostat Ravennu na Mishin hřbet. Bělka se s námahou zvedla a roztáhla mohutná fialová křídla. Kývla na Nessie. "Leť napřed," zachraptěla. Hnědce bylo jasné, že ji Misha nechce nechat pozadu, aby nezůstala uprostřed požáru.

Svaly opeřených končetin proti každému pohybu protestovaly, ale i přes to se hnědka dokázala vznést do vzduchu. Misha ji brzy následovala, ačkoliv ji Ravennina váha zpomalovala. Plachtily vzduchem, pryč od vší té zkázy. Vyčerpané, ale plné naděje.

Nessina křídla naposledy toho dne zamířila k zemi, když se konečně dostaly z dosahu ohnivého pekla. Jejím tělem se rozlila úleva, když poprvé nechala svá křídla zmizet v záblesku modři a konečně je nechat odpočívat. Zhluboka se nadechla suchého, ale čistého vzduchu a v zápětí se vrhla k Mishe, aby jí pomohla vzkřísit vranku.

"Tak ses konečně dočkala, co?" usmála Misha. Její slova přerušil záchvat kašle, než bělčina tvář zvážněla a ona pokračovala. "Ale neměla jsi za námi létat. Tvoje křídla jsou moc slabá, mohla jsi spadnout! Vždyť bys ani neměla být schopná vzlétnout! Vlastně je zázrak, že se ta křídla vůbec objevila takhle rychle..."

"Nemohla jsem vás tam nechat! Doslova. Ani kdybych chtěla. Ono, já... Moje volání mě nutilo jít dál. Díky němu jsem mohla letět takhle brzy. Prostě to byl můj osud!"

Nessina poslední slova znovu narušil kašel, tentokrát Ravennin. Vranka lapala po dechu, vykašlávala popel z plic a nakonec se mohla svobodně nadechnout. Roztřeseně se zvedla a rozhlédla kolem. Její pohled utkvěl na dvojici zachránkyň. "Co tady děláte?" zavrčela.

"Zachránily jsme ti život," odpověděla Nessie dotčeně. "Ztratila jsi vědomí, musely jsme tě z lesa vynést. No, Misha musela."

Ravenna se dál mračila. Udělala pár kroků stranou a povzdechla si. "Výborně. Tak jo. Díky. Takže teď, když jsme všechny zase při životě, můžeme si jít každá po svém. Já půjdu... pryč... a vy se vraťte ke stádu. Sbohem."

"Ani náhodou!" vyhrkla Nessie. "Mezi ty sobce mě už nikdo nedostane!" Ravenna i Misha jí věnovaly překvapený pohled. "Změnila jsi názor?" zeptala se nakonec bělka s neskrývanou nadějí v hlase. "Tvářili se, jako by se vůbec nic nestalo. Grace vadilo jenom to, žes ji neposlechla. Talhasee byl přesvědčený, že Ravenna si za uvíznutí v požáru může sama, protože se nepřidala ke stádu... Svoje volání jsem zaslechla až když jsem utekla, když jsem ignorovala to, co mi řekli. Jestli to není znamení, tak už nevím co."

"Volání?" zpozorněla vranka. "Takže už budeš mít křídla?" Hnědka se usmála. "Už je mám, Ravenno. Bez nich bychom tě z toho lesa ani nedostaly. Ale už jsou unavená a šíleně bolí. Snad ti je raději ukážu až zítra."

"Takže jestli to chápu správně, zase patříme k sobě?" zeptala se Ravenna.

"Vždycky jsme k sobě přece patřily!.. Pořád si myslím, že bys v některém stádě mohla najít své místo, Ravenno, ale tentokrát jsi měla pravdu. Přehlížela jsem to jejich chování, protože jsem hrozně moc chtěla někam patřit. Chtěla jsem získat zpátky to, co jsem ztratila už jako hříbě, žít život, o který mě osud připravil... ale teď už vím, že nepotřebuju zapadnout mezi ty náfuky. Protože patřím k vám."

Misha i Ravenna se s úsměvem otřely hlavou o hnědčin bok. "Měly bychom běžet, než nás ten oheň dožene," zavelela Misha, viditelně zpátky ve svém živlu. "A najdeme nějakou vodu. Mám žízeň. A ochlazení by nám určitě všem prospělo."

Nessie vesele zaržála a vrhla se cvalem za svými společnicemi. Její svaly unaveně skučely, její krk se dožadoval vody a hrůza z toho, co mohlo být, stále syčela někde hluboko v jejím nitru... ale přesto měla pocit, že už dlouhé měsíce nebyla šťastnější.

Tajemství křídel - Společnost

Nessie se dlouhými kroky hnala travnatou loukou s Mishou a Ravennou v těsném závěsu za ní. Stav vrančiny nohy jí dovolil rozverný klus travnatou loukou, avšak její odchod se stále zdál být v nedohlednu. Nessie byla ráda. Když se postupem času Ravenna rozmluvila, mladá klisnička dokázala její příběhy poslouchat celé dny. Pod Mishiným sebejistým vedením a Ravenniným naoko lhostejným, ale v jádru zodpovědným dohledem si připadala bezpečně. Připadala si jako v opravdovém stádě.

Ačkoliv Mishe by to do očí nikdy neřekla, Nessie si ze všeho nejvíc přála, aby na nějaké takové narazily. Od dětství žádné ani neviděla. Myšlenka desítek koní, kteří žijí a cestují všichni pospolu... ji lákala. Vzpomínky na počátek jejího života ve stádě se už pomalu ztrácely v toku času a ona pomalu zapomínala, jaké to vlastně tehdy bylo. Toužila znovu cítit vlídné teplo jakéhosi domova, které na jejich cestách nikdy dlouho nevydrželo.

Noha strakaté klisničky zavadila o krtčí hromádku a ona se zapotácela. Vmžiku ztratila svou pozici ve vedení a ublíženě přidala do cvalu, když si všimla, že její společnice na ni nečekají a jen zlomyslně převzaly její místo.

Zastavily se až u jezera v údolí. Obloha se odrážela na jeho hladině a Nessie si připadala, jako by konečně mohla létat. Na své volání čekala už dlouhé měsíce, sníh, který jí vzal její stádo, se stihl proměnit ve vodu a vydat se řekou na svou cestu k oceánu, a ona stále neměla nejmenší tušení, jak si vyslouží svá křídla. Možná to bylo tím, že neměla příliš inspirace. Mishin i Ravennin příběh slyšela už snad tisíckrát, ale nebyla z toho nikterak moudřejší. Obě musely opustit svůj domov, aby se mohly stát samy sebou, ale Nessie nikdy nedostala možnost výběru. Nikdy se nemusela ptát, zda by se měla vydat do světa aby ochránila své stádo nebo sama sebe. Svět ji bezostyšně vtáhl do sebe, daleko od všeho, co jako hříbě znala.

Klisnička zčeřila svými nozdrami hladinu jezera. Její urputná snaha dohnat Mishu s Ravennou a vydobýt si zpět své místo jí přivodila žízeň, jakou už pár dní neměla. I její společnice se přidaly každá z jedné strany a společně se napily vody z jezera.

Nessie zastříhala ušima, když zaslechla u protějšího břehu rozruch. Klapot kopyt a veselé ržání přitáhlo její pozornost a když zaslechla cákání vody, konečně zdvihla zrak, aby se podívala, co se děje.

Spatřila trojici hříbat ponořených po krky ve vodě a vysokého kaštanového koně, upřeně hledícího přímo na ni, Mishu a Ravennu. Zpoza mladičkých stromů se vynořil další - grošák. A za ním bělouš. Netrvalo dlouho a na protějším břehu jezera stálo bezmála deset dalších koní. Hnědák se vrhl lehkým klusem vpřed, ostatní koně v těsném závěsu za ním.

Konečně si jejich přítomnosti všimly i Misha s Ravennou. Bělčin hřbet se fialově zatřpytil a její mohutná křídla brzy zaujala své místo. Misha se postavila mezi cizince a své společnice ve snaze je ochránit. Nessie zaslechla tichounké uchechtnutí z Ravennina směru. Vranka zdvihla svůj ocas a upřeně se zadívala příchozí stádo, ale nechala Mishu ve vedoucí pozici.

Hnědák se při bližším pohledu ukázal být ještě mohutnější a děsivější, než když ho Nessie pozorovala z dálky. Nedůvěřivě si je prohlížel, než hlubokým zaržáním přivolal grošovanou kobylu. Misha několikrát zašvihala ocasem s šupinatými křídly napjatými jako struna.

"... Kdo jste?" zeptala se prostě grošovaná kobyla.

"Nestojíme o potíže," procedila Misha skrz zuby. "Jen procházíme. Potřebujeme si odpočinout." Šedá kobyla se zamračila, ale její pohled změkl, když spatřila Nessie. "Je s vámi mládě..." zamumlala. "Dost možná ještě Neokřídlená." Misha přikývla, s nezměněným výrazem, i přes Nessiiny protesty. Mladá klisnička nechtěla, aby na každém kroku věděli, že ještě nemá křídla.

"Dobrá tedy. Zůstaňte jak dlouho potřebujete. Ale nezahrávejte si s místními šelmamy. Také nestojíme o potíže," upozrnila kobyla a šlehla pohledem směrem k Ravenně. Hnědák přistoupil blíž a zašeptal grošované něco do ucha. Nessie pochytila jen útržky, ale zdálo se, že mluví právě o vrané Jedocasce.

"...šelmy se budou cítit ohroženě..."

"...co chceš, abych udělala?"

"...Greto... riskantní..."

"...je s nimi mládě..."

Greta se obrátila zpátky na Mishu, jejíž napětí konečně povolilo a ona položila křídla k zemi. "Platí, co jsem řekla. Neokřídlená potřebuje útočiště." Její pohled sklouzl k Nessie a následně k Ravenně, než se opět obrátila na Mishu. "Ale jak jsem řekla - nedrážděte šelmy. S těmi máme dost starostí i bez vás."

Greta se otočila a kaštanový hřebec ji bez váhání následoval. Ostatní koně se zařadili za něho a cválali k rozlehlé louce. Trojice po uši zmáčených hříbat rozvláčně klusala stejným směrem, než se tmavošedý hřebeček, patrně nejstarší z nich, zastavil a zabodl zrak do Nessie. Ta zastříhala ušima a udělala pár kroků blíž. "Hej! Tvoje máma má zvláštní křídla!"

Ravenna vyprskla smíchy a Mishiny rty se zkroutily do podobně pobaveného úsměvu. Nessie však jen vykulila oči a rozpačitě na hřebečka zaržála. "To není moje máma! A její křídla jsou v pohodě!"

"Vypadá jako obrovský netopýr!" dodala krémově zbarvená klisnička, z jejíž srsti také odkapávala jezerní voda. "Je to děsivý!"

"Tak to abychom radši zase vyrazily, ještě bys z nás měla noční můry," ušklíbla se Nessie a vyplázla na trojici jazyk. Nelíbilo se jí, že si někdo vážně myslel, že Misha je její máma. Vždyť si ani nebyly podobné!

K jejímu překvapení se tmavý grošák začal smát a dvě klisničky se brzy přidaly. "Jsi vtipná," řekl šedý hřebeček a zašvihal ocáskem. "Hej, přijď někdy za námi! Bude zábava! Naše stádo se většinou pase na louce támhle za kopečkem," zaržál grošák a nozdrami ukázal směrem k travnaté stráni.

"Talhasee!" ozvalo se z dálky volání. Hřebeček zastříhal ušima a když spatřil Gretu na vrcholku kopce, začal se uspěchaně loučit. "Měli bychom běžet. Uvidíme se!" a tryskem se vydal za svým stádem s dalšími dvěma hříbaty v zádech.

Nessie ležela v trávě a poslouchala poslední dozvuky večerního cvrkání. Slunce se klonilo k západu a všechny tři klisny se chystaly ke spánku. Ravenna tiše spásala trsy odkvétajících pampelišek, zatímco Misha ocasem rozháněla motýly poletující kolem. Hnědka se otočila na břicho a vytřásla si ze hřívy stébla trávy.

"Mohly bychom tady nějakou dobu zůstat..." zamumlala.

Ravenna zastříhala ušima a zamračila se. "Proč bychom měly? Jsi pořád unavená? Já myslím, že bychom se mohly zítra zase vydat na cestu."

Nessie se zavrtěla na místě a povzdechla si. "Chci poznat to stádo! Už měsíce jsem nepotkala žádného jiného koně kromě vás dvou." Vranka se zamračila a zašvihala jedovatým ocasem. "Co je na nich tak zvláštního? Jsou to koně, jako my tři. Pravděpodobně další Okřídlené stádo. Co bys na nich chtěla poznávat?"

"Co když to je můj osud?" naléhala dál strakatá. "Co když je to moje volání? Vždyť už na to pomalu mám věk! A pořád nic. Možná potřebuju poznat ostatní koně, abych přišla na to, co je mým cílem!"

Misha odvrátila pohled od neposedných žluťásků a konečně se připojila k hovoru. "Myslím, že by nám všem prospělo na chvíli zklidnit tempo." Ravenna rozzlobeně sklopila uši. "No tak! Najednou už nepřitahujeme pozornost predátorů? Najednou už není naše přítomnost rizikem pro ostatní býložravce? Najednou už nejsme na útěku?"

"Už měsíce na nás žádná šelma nezaútočila. Ty, které se za námi hnaly, už pravděpodobně ztratily stopu. Pokud zůstaneme, stádo to pravděpodobně neohrozí." Ravenna se zamračila. Zašvihala jedovatým ocasem, dupla na poslední pampelišky a zaržála: "Nechápu to! Žijeme takhle už měsíce! Nikdy nám nic nechybělo. Nikdy jsme žádné stádo nepotřebovaly!"

Bělka se opatrně naklonila k Ravenně. "Každá máme jiné zkušenosti se soužitím s ostatními koňmi. Ani já ani Nessie jsme je neopustily ve zlém. Možná bys tomu mohla také dát šanci?" Vranka zavrtěla hlavou. "To je mi teda pěkné zjištění! Kdo mohl tušit, že odkopnete náš společný život, jakmile se objeví něco zajímavějšího!"

"Vždycky jsem se chtěla přidat ke stádu!" namítla Nessie. "Nikdy jsem nedostala tu možnost pořádně poznat, jaké to je. Není to žádný nový rozmar, po tomhle jsem toužila už od chvíle, kdy jsem potkala Mishu!" V bělčiných očích se na okamžik zračilo zklamání, ale Nessie se zdálo, že dál stojí na její straně.

Ravenna sklonila hlavu a odvrátila se. "Fajn. Běžte! Zůstaňte si tu s partou koní, které sotva znáte. Co je mi po tom? Já s vámi nepůjdu. Tohle nemám zapotřebí." Věnovala Mishe a Nessie poslední pohled plný výčitek a s důrazným "Sbohem" neobratně odklusala směrem ke vzdálenému lesu. Nessie za ní volala. Misha za ní volala. Ale vranka se nezastavila.

Bělka i její strakatá společnice kráčely vysokou trávou směrem k pasoucím se koním ve snaze najít Gretu. Někteří členové stáda zvedli hlavy od své večeře, když si jich všimli. Grošovaná kobyla si k nim brzy našla cestu sama. "Můžu vám pomoct..?" Její slova vyzývala k důvěře, ale její tón byl odtažitý, nepřátelský. I přesto v sobě Misha našla dostatek síly, aby řekla:

"Chtěly bychom se na nějaký čas přidat do vašich řad."

Tajemství křídel - Minulost

Poslední ostrůvky sněhu se rozplynuly pod hřejivými paprsky jara. Od potyčky s vlky uběhlo už několik týdnů a stav Ravenniny nohy se pomalu začínal zlepšovat. Pořád kulhala a na žádné zběsilé útěky to ještě nějakou dobu nevypadalo, ale aspoň už mohla na nohu došlápnout.

Misha a Nessie ji sledovali na každém kroku, z čehož vranka neměla moc velkou radost, ale nebyla zrovna v pozici, kde by si mohla vybírat. Její kulhavá nožka nenabízela příliš možností pohybu, a tak poslušně dál následovala tu povedenou dvojku.

Říkala si, že se alespoň může zase v klidu napást a vyspat, aniž by se bála, že po ní něco skočí. Přesto však doufala v brzké uzdravení nohy, aby se mohla opět vydat vlastní cestou.

Když se vzduch oteplil, narazila trojice klisniček na zalesněný útes, ze kterého měly krásný výhled do okolní krajiny. "Snad bychom se tu mohly chvíli zdržet," nadhodila Nessie, když se obloha na západě toho dne poprvé začervenala. Misha spokojeně přikývla. Ravenna se nezlobila, ačkoliv nevěřila, že jejich pozice je příliš bezpečná. Už se ale nebála šelem. Ty nejhorší setřásly a cokoliv, co na ně číhalo tady, určitě nebylo připravené na Mishiny obratné útoky. I jed už se stihl vrátit do jejího ocasu, takže i ona se už mohla ohánět.

Na obloze se zatřpytily první hvězdy a vranka si všimla světlušek poletujících mezi stromy. "Ty jsem naposledy viděla ještě doma," povzdechla si Nessie. Ravenna už byla seznámená s tím, jak se obě kobylky potkaly. Slyšela ty dva příběhy snad stokrát, hlavně z Nessiiných úst. Nemohla si pomoci a znuděně protočila očima, když vycítila, že se to vyprávění zase blíží.

"Co kdybyste mi tentokrát pověděly něco jiného? Copak jste nezažily jiné zajímavé věci?"

"Osaměly jsme, potkaly jsme se, pobily pár šelem a našly tebe," zamumlala Misha. "Nemáme toho o moc víc k vyprávění. Co kdybys nám pro jednou řekla něco ty? Vůbec nic o tobě nevíme."

Nessie nadšeně přikývla, nechala světlušky světluškami a přiklusala k Ravenně. "Pověz nám, odkud jsi! Kde je tvoje stádo?"

Vranka si nebyla jistá, že je na takové vyprávění připravená, ale věděla, že pokud něco nepoví, vyslechne si další dokola omílanou historku. "No dobře. Nakonec to bude jen spravedlivé."

"Narodila jsem se daleko na severu, v jednom obzvláště pyšném stádě. Měli dlouhou historii a předky, před kterými se podle jejich slov i šelmy klaněly. Ale já mezi ně nikdy nepatřila. Já byla skvrnou jejich čistého rodu.

Moje mamka byla Okřídlená a ke všemu potomkem jedné z nejsilnějších vůdkyň, jaké kdy naše stádo mělo. Všichni čekali, že jednou převezme žezlo a povede stádo k jasnějším zítřkům. Měla na to všechny předpoklady. Ale v mládí se její zájmy stáčely trochu jiným směrem. Zajímal ji svět. Jiní koně. Fascinovala ji všechna kočovná stáda, která se kdy zatoulala na naše pastviny.

Z jednoho takového stáda byl můj otec. Patřil k cestujícím Jedocasům, kteří se začátkem jednoho horkého léta zatoulali na naše louky. Jeho stádo moji matku fascinovalo víc, než kterékoliv jiné. Byli to první Jedocasové, které kdy potkala. Byli tak tajemní, tak barevní a nebezpeční. Podle slov jejích vrstevníků je navštěvovala skoro každý den. Bylo jen otázkou času, než se vrátí s nějakým nápadníkem.

Je zajímavé, že můj otec prý dokonce nabídl, že s Okřídlenými zůstane. To se u kočovníků často neděje. Jeho stádo z toho nadšené nebylo, ale byli to právě urození Okřídlení, kteří ho nakonec vyhnali od úpatí hory, kde sídlili. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit ke svým a moji matku navždy opustit.

Když jsem se narodila, už mi tátu dělal jiný hřebec. Byl to Okřídlenec, jako zbytek stáda. A ani jeden z rodičů ze mě nebyl moc nadšený. Dokážu si představit, že matka doufala v přesilu svých genů. Že ze mě bude jedna z nich a že se snad povede všechny přesvědčit, že její nový partner je můj skutečný otec.

Ale můj jedovatý ocas byl nepřehlédnutelný hned od prvního dne. Bylo jasné, že matčiny plány jsem zhatila, než jsem byla vůbec schopná vstát. Taky se podle toho ke mě chovala. Všichni se tak ke mě chovali. Modrý špičatý ocas měl být věčnou připomínkou poskvrnění urozeného rodu, kterou mi matka prostě nebyla schopná odpustit.

Když jsem se naučila mluvit, snažila jsem se seznámit s ostatními hříbaty, najít si přátele. Avšak ani s nimi mi štěstí nepřálo. Pochopitelně. Zájem některých se brzy proměnil v posměšky a nezájem druhých v nechuť. Když jsou hříbata vychovávaná pod září svého rodu, vrhající stín na všechny ostatní, nikdy si sílu svých kopanců neuvědomí.

Uběhly skoro dva roky a hříbata kolem mě se pomalu učila létat. Většina z nich narazila na své volání a vysloužila si svá pírka. I já jsem napůl doufala, že jednou mě šumění borového lesa zavede k mé pravé podstatě a já se vrátím domů vzduchem. I když to nebylo možné. Doufala jsem, že si konečně stádo uvědomí, že za něco stojím. Ale ten den nikdy nepřišel. Ostatní hříbata se hnala oblohou a já se na ně dívala ze země. Pomalu mi začínalo docházet, že to tak bude navždycky.

Na podzim toho roku pár koní v lese zahlédlo vlky. Starší pojali podezření, že se nám pod horu nastěhovala nová smečka. Nejsilnější koně se je vydali najít a vyhnat... ale vrátilo se jich o dva míň. Naše tehdejší velitelka vyslala takové výpravy ještě tři. Přišli jsme o dalšího koně a většina se vrátila raněná. Bylo jich víc, než stádo bylo schopné udolat. A navíc už o nás věděli. Bylo jen otázkou času, než zabloudí na naše pastviny a udělají si z nich loviště.

Bylo nad slunce jasnější, že jediná možnost je útěk. Útěk někam hodně daleko. Ovšem to v očích urozených Okřídlených nepřipadalo v úvahu. Opustit pastviny mocných předků pro ně bylo nepředstavitelné. Zneuctění rodu. Poskvrnění cti. Zrada. 

Nakonec se přeci jen našla alternativa. Stádo zamířilo na vrchol hory, která nad námi bděla. Ti kteří uměli létat, letěli. Ti, kteří to neuměli, byli dost lehcí na to, aby je nahoru vynesli rodiče.

Tedy, až na mě samozřejmě.

Mě nechali u paty hory, napospas nejistému osudu. Zprvu jsem plánovala, že na vrcholek hory vyšplhám sama. Nemohlo to přeci být tak těžké. Byl to konec konců v podstatě jen strmý, zarostlý kopec.

Nešplhala jsem ani den a už mi docházelo, že výstup nebude tak jednoduchý, jak se mi původně zdálo. Půda byla vlhká a klouzala, bodavé houštiny na každém kroku také ničemu nepomohly. Každé uklouznutí, každé zakopnutí ze mě vysávalo energii i chuť pokračovat.

A tak jsem to nakonec vzdala. Když jsem si do krve sedřela přední nohu, rozhodla jsem se, že Okřídlené stádo mi za tu snahu nestojí. Mě k posvátným pastvinám nic nevázalo. Můj jedovatý ocas byl věčnou připomínkou, že mé místo je jinde.

Se západem slunce už jsem cválala lesem, pryč, pryč ode všech koní, kterým jsem nepřišla dost dobrá. Cítila jsem sílu, jakou jsem za celý život nepoznala. Vím, že to bylo moje volání."

Na obloze zářily desítky hvězd. Den došel svého konce a do ticha se ozývaly písně cvrčků. Klisny mlčely. Nessie ležela schoulená v trávě, ale obě starší kobylky stále bděly. Misha se na vranku vlídně usmála. "No, my ti nikam neuletíme."

Ravenna přikývla. "Ano, já vím. Nessie ještě nemá křídla."

Vranka nečekala na žádné odpovědi, žádné námitky. Sklonila hlavu a za doprovodu cvrččích houslistů tiše usnula.

Tajemství křídel - Pomoc

Vlci. Ti zatracení vlci. Vranka nevěřila, že by ji zase zvládli dohnat. A přece. Tahle smečka se jí držela za ocasem už přes tři údolí, pět luk a čtyři lesy. Nedokázala pochopit, proč se za ní tak zběsile ženou. Tentokrát ani žádného nezabila.

Možná to prostě dělali z principu. Věděli, že jim neuletí a taky věděli, že představuje nebezpečí. Možná se jí prostě jen chtěli zbavit, dokud měli tu možnost.

Stejně to bylo směšné. Hnala se takhle už několik dní ve snaze je ztratit, daleko od místa, kde je poprvé potkala a oni si stejně nedali pokoj. Vranka věděla, že utíkat nemusí. Mohla by se prostě otočit a bojovat s nimi. Téměř jistě by vyšla jako vítězka. Ale moc dobře věděla, co to znamená, zabít predátora. Nekonečné honičky a bitky, pozornost šelem, kam se jen otočí. Proto se jim tak vehementně vyhýbala.

Jenže ona už běžela několik dní a sotva se stíhala zastavit na jídlo. Sníh už místy tál, ale tráva se stále k nějakému většímu růstu neměla, takže najít potravu navíc vyžadovalo úsilí.

V tomhle ohledu byl život Jedocasů těžký. Příroda je vybavila silným ocasem s bodákem na konci, ve kterém se skrýval jed tak prudký, že i predátoři z toho měli respekt. Co jim ale chybělo byl dobrý způsob útěku. V téhle situaci si kobylka nemohla pomoct a trochu závidět Okřídleným. Těm stačilo jen pomyslet a měli od šelem pokoj.

Vranka klusala mezi stromy. Narazila na smrkový les, kde už bylo sněhu jen po troškách. Škubala trávu ze země, čerstvě odpočaté po té dlouhé zimě. Bývala by si ukousla i trochu jehliček z větví, ale jehličnanům nedůvěřovala. Pár hříbat z jejího stáda zemřelo na otravu jalovcem, který kolem tehdejšího území rostl hojně. Tedy, pár hříbat z jejího bývalého stáda.

Kobylka zaslechla šramot. Poznala jemné kroky šelem a hned se vrhla vpřed. Cválala mezi břízami a doufala, že neodbytným vlkům zvládne zmizet. Přesto se jí však jaly pochybnosti. Utíkala jim už několik dní. A ještě se nevzdali.

Stačila jediná nestřežená chvilka. Jediné cuknutí pohledem dozadu a klisna už věděla, že se nevyhne tvrdému pádu. Její přední noha zapadla do hlodavčí nory ukryté pod sněhem. Než si stihla uvědomit, co se stalo, zběsilost jejího útěku ji vrhla vpřed. Dokázala vstát, ale věděla, že už moc daleko neuteče. Bude muset bojovat.

Udělala několik posledních belhavých skoků, než si všimla žlutých očí zářících mezi keři. Zvedla svůj ocas do výšky. Ani lovci už nemohli být v nejlepší kondici. Během jejich honu nemohli mít dost času na lov ani na pořádný odpočinek. Snad ještě měla malou šanci.

První útočník šel po její raněné noze. Krok, který kobylka nečekala. Musel být mladý a nezkušený. Švihla po něm ocasem spíš jako výstrahu. Sotva se ho dotkla. Druhý vlk vyskočil z druhé strany, aby se zahryzl do její zdravé přední nohy. Ten už nejspíš věděl, co dělá. Toho už se vranka nebála bodnout, ale i jemu uštědřila jen malou dávku jedu. Bude se pár dní potácet, možná bude i zvracet a rána bude pálit jako čert, ale přežije.

Vlk se trochu stáhl, ale vzápětí se z houští vynořili další dva. Začali vranku obcházet a ona nevěděla, kam dřív skočit. Jeden se v mžiku zakousl do její nohy. Klisna ho silně kopla a mrskla ocasem jeho směrem. Vlk se zdál být lehce pochroumaný, ale stále odhodlaný.

Vranka soustředila svou pozornost na dva predátory, kteří kolem ní kroužili jako supi nad mršinou. Ani si nevšimla, že se onen nezkušený začátečník se opět vrhá do útoku. A tentokrát zřejmě úspěšného. Vyskočil vrance na záda a zakousl se do jejího krku. Klisna se vzepjala, snažila se šelmu setřást nebo zasáhnout ocasem, ale nedařilo se.

Kobylka skoro uvěřila, že ji dostali. Kroužící vlci pyšně hleděli na mladého lovce a chystali se mu pomoci. Vranka se dál oháněla ocasem, ale oni se jeho jedovatému bodci zvládli vyhýbat.

Po obloze se mihl stín a mezi stromy se ozvalo praskání větví. Myšlenky mladé klisny okamžitě zašly do těch nejtemnějších míst. Další vlci. Snad okřídlení vlci. Ne že by někdy takového viděla, ale možné to být mohlo. Jen nedokázala pochopit, proč by její pronásledovatelé potřebovali posily. Byla unavená a raněná a oni měli početní výhodu.

Z oblohy se snesla šmouha bílá jako sníh. Přistála mezi vlky a začala se neohroženě ohánět. Vranka poznala, že jde o Okřídleného, ale nikdy na žádném z nich neviděla tak zvláštní křídla. Tmavá, fialová, spíš netopýří než ptačí, a hlavně tak šupinatá… Mezi stromy se zjevil druhý kůň, tentokrát hnědý, jen se strakatým zadkem. Vypadal příliš mladý na to, aby vůbec nějaká křídla mít mohl.

Vlků bylo pořád víc, ale bylo poznat, že znejistěli. Bílá klisna kopala a kousala, a ne všechny její útoky byly jen výstražné. Jakmile se vlci setkali se silou kobylčiných kopyt, stáhli se, až se nakonec všichni zmizeli mezi stromy.

Vranka se otřásla. Její zachránkyně se otočily k ní. „Jsi v pořádku?“ zeptala se bělka. Černá klisna si odfrkla. „Budu v pořádku.“

„Máš zraněnou nohu,“ upozornila hnědka, ale vranka zase jen zavrtěla hlavou. „Uzdraví se to,“ prohlásila. „Zažila jsem už i horší.“

Byla to pravda. Za roky své cesty už přežila i horší zranění. Ovšem to ji nepronásledovala neodbytná vlčí smečka. Ačkoliv to vypadalo, že by si teď mohli na chvíli dát pokoj, vranka neměla odvahu v něco takového doufat. Bylo jich víc než jen ona pobitá čtveřice.

„Já jsem Misha a tohle je Nessie,“ oznámila bělka a zašvihala ocáskem. Černé klisně začínala dvojice připadat čím dál tím divnější. Už jen proto, jak bílá kobylka vypadala. Ta křídla, ten ocas…

„Já jsem Ravenna,“ odpověděla klisna po chvilce mlčení. „No, díky za pomoc, ale teď už budu muset jít. Než ti vlci naberou síly a zase se po mě vrhnou.“ S těmi slovy se otočila a kulhavým krokem se vydala pryč."Jsi si jistá, že nepotřebuješ pomoc?" zavolala za ní bělka. Ravenna rázně zakroutila hlavou. "Pomohly jste víc než dost, já si zase půjdu po svých. Vy byste měly udělat to samé, než se ta smečka vzpamatuje a udělá si terč i z vás."

Dvojice se nezdála být jejich slovy příliš přesvědčená. Stály na místě a sledovaly ji, jak se belhá březovým lesem pryč. Ravenna se rozhodla jejich pohledy ignorovat a pokračovala vpřed. Potřebovala se přeci dostat co nejdál co nejrychleji.

Jenže terén ukrytý pod sněhem se stal bodlákem v její hřívě ten den už podruhé. Zdravá noha zavadila o vyčnívající kámen a ona se opět svalila na zem. Chvíli odhodlaně zápolila s vlastním zraněním a snažila se vstát, ale pak si uvědomila, že tudy asi cesta nevede. Ztrápeně protočila očima a povzdechla si. "Dobře," zahlásila, aby ji obě klisny slyšely. "Asi budu přeci jen potřebovat pomoc."

Tajemství křídel - Setkání

 Větry zimy přinesly do světa chlad. Od prvního sněhu utekl už skoro jeden celý měsíční cyklus. Hnědá klisnička by radši snad měla léto. Tohle byla první zima v jejím životě. Doufala, že to snad nebude tak hrozné, jak jiní koně ve stádě vyprávěli. I její rodiče ji ujišťovali, že všechno bude v pořádku.

Jenže pak přišla ta strašná sněhová bouře. Vůdkyně stáda jasně zavelela, že musí opustit louku. Malinkou hnědačku to vyplašilo, ale členové stáda ji stále uklidňovali, že všechno dobře dopadne.

A pak stádo zahalila mlha. Hříbátko zpanikařilo. Najednou nemohlo nikde najít svou rodinu. Pobíhalo mezi ostatními koňmi a vylekaně řehtalo, jenže nikdo neodpovídal.

A pak najednou bylo ticho úplně. Klisnička nevěděla, jak se to stalo, ale najednou už kolem sebe neslyšela ani křupání sněhu pod kopyty ostatních koní. Všichni se vypařili a ona ani nevěděla jak. Dál volala na své stádo, ale nedostalo se jí jediné odpovědi. Chopilo se jí zoufalství. Začala věřit, že tohle je konec. Že v té sněhové vánici sama zahyne. Našla si veliký balvan, za který si lehla, aby na ni tolik nefoukalo a už jen doufala, že to všechno brzo přejde…

Druhého rána se zlá bouře zdála jen jako zlý sen. Jenže stádo pořád nebylo k nalezení a klisnička si tak mohla být jistá, že se to všechno opravdu stalo. Ještě chvíli cválala po okolí a volala a volala. Někdo ji přeci musel hledat, nebo ne? Přežili vůbec její rodiče tu hrůzu?

Slunce se škrábalo na obzor a klisnička stále nedostala žádnou odpověď. Nakonec své volání vzdala ve snaze ušetřit své hlasivky. Kdyby stádo bylo někde blízko, už by pro ni přišli. Ne, byli pryč. Klisnička zůstala sama.

Hnědačka klusala sněhem a hledala místo, kde by byla vrstva tenčí. Potřebovala něco sníst. Přiklusala k vysokému stromu. Kolem něj by snad tolik sněhu být nemuselo? Většina skončila na větvích. Klisnička přiklusala blíž a začala kopýtkem hrabat ve sněhu.

Pod jejíma nohama se konečně zablýskla zeleň. „Ano!“ zvolala si pro sebe. Naklonila se a utrhla si několik stébel trávy. Nebylo jich moc, ale nic víc neměla. Pomalu škubala polomrtvou trávu zpod sněhu, když náhle zaslechla kroky.

Poplašeně se rozhlédla kolem a pak ji zahlédla. Jediné, co ji prozradilo byla fialová hříva, jinak dokonale splývala se sněhem. Byla to kobylka, mohly jí být tak dva, tři roky. Hnědka věděla, že určitě nepatřila k jejímu stádu. Náhle ji přepadl strach. Co když jí tahle cizí klisna ublíží? Co když se sem její stádo stěhuje a budou ji chtít vyhnat? Kam by vůbec šla? Okolí neznala, zvlášť ne ve sněhu.

Vydala se klusem o kousek dál, ale křupání sněhu pod jejíma nohama ji prozradilo. Bílá klisna si jí všimla a zaujatě přicválala blíž. Hnědka instinktivně začala cvakat zuby. Je to signál hříbátek, že jsou ještě malá a neškodná, žádají tak, aby jim druhý kůň neubližoval.

Kobylka však dle všech zdání neměla špatné úmysly. Přiklusala blíž a pozorně si malé hříbě prohlédla. „Co tady děláš?“ zeptala se nakonec. „Kde je tvoje stádo, ztratila ses?“ Hnědá klisnička se však stále vyplašeně krčila ve sněhu. Bílá kobylka se přívětivě usmála a znovu se zeptala: „Ztratila ses?“ Hnědačka tentokrát už přikývla. Došlo jí, že skutečně nebezpečí nehrozí. „To kvůli té bouři. Šli jsme ji přečkat někam dál, ale oddělila jsem se od stáda a ztratila ho.“

Bělka moudře pokývala hlavou. „Taková sněhová bouře je neobvyklá. Nemyslím si, že tady by ji přečkali. Kam šli?“ Malá klisnička se ve světových stranách ještě neorientovala, tak ukázala kopýtkem zhruba ve směru, kterým odešlo její stádo. „Ztratila jsem je ale už včera. Volala jsem na ně a hledala jsem je. Nejspíš už jsou příliš daleko.“

Bílá kobylka zakroutila hlavou. „Snad bychom je ještě měly zkusit dohnat. Bouře ustoupila, takže se nám půjde lépe. Pojď, za zkoušku nic nedáme.“ Kobylka se odhodlaně vydala vpřed a hříběti nezbylo než jít za ní. Co by tady samo asi dělalo?

„Já jsem Misha, mimochodem,“ oznámila po chvíli bělka. Druhá klisnička přikývla a také se představila. „Já jsem Nessie.“

Misha se zasmála. „Když jsem tě poprvé zahlédla, myslela jsem, že jsi zraněná. Jak máš půlku těla bílou, myslela jsem, že jsi někam zapadla.“ Nessie se usmála. Strakatou část svého těla zdědila po své mamince, ačkoliv ta byla trochu světlejší. Nikdo jiný ve stádu podobné flíčky neměl.

„Kde máš vlastně ty svoje stádo?“ vyzvídala Nessie. Neuvědomila si, že Misha se k ní připojila bez jakýchkoliv obav, že by ji její společníci hledali. Bílá klisna se na chvíli odmlčela. Zdálo se, že se jí těžko hledají slova. Snad se bála, že ji… vyděsí?

„Musela jsem své stádo opustit,“ řekla nakonec. „Stala se… zlá věc a já musela odejít.“

„Vyhnali tě?“

„Ne, to ne! Odešla jsem, abych je ochránila. Ani o tom nevěděli. Nepustili by mě.“

Nessie sklopila hlavu. Nedokázala si představit, jaké to musí být, opustit stádo. Sama by dala cokoliv, aby se k tomu svému zvládla zase vrátit. Byla ráda, že jí je aspoň někdo ochotný pomoci.

Střídavě kráčely, klusaly a cválaly sněhem už kdo ví jak dlouho. Slunce se stihlo po obloze dostat zas o něco výš a svítit jim na jejich cestu. Nessie ale začínala ztrácet naději. „Misho, myslím, že už je nenajdeme,“ řekla. „Všechny stopy jsou zaváté a ani si nejsem jistá, jestli odsud ještě pokračovali tímhle směrem.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Asi už jsou dávno pryč…“

Misha rázně dupla kopýtkem, ale sníh utlumil jeho zvuk. „Nesmysl. Nemohou být daleko! V té bouři tak daleko dojít nemohli. A přeci tě někdo musí hledat.“ Nessie by ráda věřila, že to je pravda. Ale dobře si ještě pamatovala, jak na své rodiče a stádo volala a nikdo jí neodpověděl.

Klisničky statečně pokračovaly vpřed. „Jak jsi vůbec tu vánici přečkala ty?“ vyzvídala Nessie. Bělka se usmála. „Kousek na východ od místa, kde jsem tě našla, byla doubrava plná vzrostlých stromů. Zašla jsem dost hluboko a schovala se u kořenů jednoho z nich. Duby na okraji lesa zachytily většinu větru a sněhu a veprostřed se to tak dalo aspoň trochu vydržet.“

Nessie přikývla. Kéž by sama měla takové štěstí. Z noci strávené za balvanem měla stále ještě promoklou srst. Byla zvědavá, jak cestu zvládlo její stádo. Ale začínala ztrácet naději, že se to kdy ještě dozví.

Slunce už bylo nejvýš a Nessie se opět zastavila. „Misho, já už nechci jít dál,“ oznámila. Bílá klisnička se na ni otočila s překvapenou tváří a hnědka tak pokračovala. „Vím, že mi chceš pomoci, ale já začínám mít zase hlad a nemyslím si, že moje stádo najdeme.“ Očička jí opět zalily slzy a tentokrát už je nechala téct. „Jsou pryč… Už s tím nic nemůžeme dělat. Měly bychom zastavit, než se dočista vyčerpáme. Udělaly jsme, co jsme mohly, ale moje stádo už asi prostě nenajdeme.“ Misha pomalu přešlápla. „No a co chceš dělat? Sama tu přeci zůstat nemůžeš.“

„… Mohla bych jít s tebou? Musí ti samotné beztak být smutno. Pomůžu ti hledat jídlo!“

„Ne, ne, to by nešlo. Je to nebezpečné, já musím jít sama. Přitahuji nebezpečí, víš? Ublížila jsem jednomu vlkovi a teď na mě mají všechny šelmy spadeno. Ještě by ses do toho připletla, to by pak byl průšvih.“

Nessie zmateně zastříhala ušima. „To nedává smysl. Kdyby to bylo větší stádo, tak prosím, ale já jsem sama. Osamělé hříbě přeci taky přitáhne pozornost predátorů! A já se s nimi poprat neumím, snědli by mě, než bych stihla utéct. Ale když budeme spolu, bude to bezpečnější, ne?“

Misha se zamyslela. Zjevně to nechtěla dát najevo, ale věděla, že Nessie má pravdu. „Asi máš pravdu. Dokážu se se šelmami bít a na to ty jsi ještě moc malá. Ochráním tě.“

Klisnička zajásala. Vysokými kroky vyklusala ve sněhu kolečko a vesele řehtala. Hluboko v duši ji stále bodalo vědomí, že ztratila své stádo, ale alespoň našla někoho, kdo by jí mohl pomoci.

Obě kobylky kráčely sněhem, směrem, kterým původně mířila Misha. Narazily za hustý les, kde dokázaly najít trochu trávy pod sněhem a okousaly i kůru některých stromů. Do plných žaludků měly daleko, ale aspoň už Nessie nekručelo v bříšku. Když jejich zastávka skončila, zvládla zase svižně kráčet po boku své nové společnice.