Dvě kočky se plížily nocí směrem k východu. "Musíme být zpátky před svítáním," sykla Hlínonosá. "Líný dech je ranní ptáče. Už se nedivím, že pořád tolik zívá."
"Nezdržíme se dlouho. Musím se s ním jenom rozloučit. Nechci, aby mě chodil hledat."
Kamenné pírko a Hlínonosá se prodraly lískovými keři a před sebou zahlédly dřevěný plot. "Tady bydlí," mňoukla šedá válečnice a lehkými kroky se přiblížila k doupěti dvounožců. Opatrně přeskočila dřevěný plot a usadila se vedle kočičích dvířek. Párkrát nejistě zamňoukala a chvilinku čekala. Ze dvířek vylezl černý kocour.
"Pírko!" zavrněl nadšeně. Kamenná sklonila hlavu. "Mozarte, už se nemůžeme navštěvovat," mňoukla tiše. "Zašlo to příliš daleko a pokud v tom budeme pokračovat, klan na nás přijde."
"Co se stalo? Cítili mě na vašem území?"
"Budu mít koťata, Mozarte. Klan bude podezřívavý. Pokud se budeme vídat dál, akorát jim to dá další důvod. Je mi to moc líto, Mozarte. Ale bude to tak pro všechny nejlepší."
Kocourův výraz zesmutněl. "Vážně by to nešlo vyřešit jinak? Vždyť tě takhle nejspíš už nikdy neuvidím! A ani naše koťata..." Kamenná smutně zamňoukala přišla blíž. "Válečnický zákoník mluví jasně. Je mi to tak líto, Mozarte. Ale už teď budeme já i ta koťata ve složité situaci. Chci, aby mohla žít život jako všechny ostatní klanové kočky. Aby se jim nikdo nevyhýbal jen kvůli jejich původu. A kdo ví, co by Popelavá hvězda udělala. Třeba by nás z klanu dokonce vyhnala... Proto všechno tohle musí zůstat v tajnosti." Rozněžněle olízla kocourovu hlavu. "Budeš mi moc chybět, Mozarte. Až budou naše koťata schopná udržet tajemství, povím jim o tobě všechno." Obě kočky tiše zavrněly.
"Sbohem, Pírko."
"Sbohem, Mozarte."
Dvě sestry se draly křovím zpět domů. "Je mi to líto, Kamenné pírko," řekla Hlínonosá. "Zněl moc fajn."
"Je moc fajn."
"Třeba by se mohl přidat ke Stromovému klanu? Mazlíčci se už v minulosti ke klanům přidali. A Popelavá hvězda ví líp než kdokoliv, že potřebujeme válečníky..."
"Mozart by to nezvládl. Je to šikovný kocour, dokonce i lovit docela umí, ale s klanem by nebyl šťastný. To víš, že i mě to napadlo. Ale je zvyklý na své dvounožce a má je rád. Není to klanová kočka. Ale jeho koťata snad budou."
Sestry konečně došly do tábora. Obloha byla stále plná hvězd a všichni klidně spali. "Kdyby se někdo ptal, nemohla jsi usnout, tak jsme hledaly mák, který by ti pomohl, jasné?" sykla Hlínonosá ještě než zalezla do léčitelského doupěte. Kamenná pevně přikývla a protáhla se mezi větvičkami do doupěte válečníků.
Kamenná měla pocit, jakoby na ni z hůry shlížely tisíce očí a soudily ji. Hvězdný klan byl plný mocných válečníků, kteří za života dokázali velké věci. I Kamenná tam jednou chtěla být. Ale přijal by ji Hvězdný klan k sobě po tom, jak porušila válečnický kód? Přece nemohli být všichni Hvězdní nevinní?..
Žádné komentáře:
Okomentovat