"Růžové pírko, můžu se na něco zeptat?"
Růžově zrzavá kočka našpicovala uši a zvedla hlavu. "Copak potřebuješ, Tygříku?" Usmála se vlídně. Posadila se a udělala učedníkovi místo na prohřátém kameni.
"Modrokřídlá mi řekla, že chcete mít koťata. Prý jsi dřív bývala kocour?"
Válečnice přikývla. "Učednictví pro mě byl zvláštní čas. Ale to už mám dlouho za sebou. Proč se ptáš?"
"Zajímá mě... No, jak se to pozná, že kocour... není kocour?"
Růžové pírko se zasmála. "To se těžko vysvětluje. Je to osamělá cesta poznání každé kočky. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Někdy to není od začátku úplně jasné, ale chce to jen čas."
Růžová kočka vlídně olízla učedníkovu hlavu. Tygřík se na ni usmál a rozloučil se. Zamířil k pelíšku učedníků, kde už na něj čekali jeho přátelé. Najednou se cítil zvláštně. V hlavě mu hučelo, jak přemýšlel.
Hnědý učedník si lehl na své místečko a zavřel oči. Jeho myšlenky ale ještě stále neúnavně pobíhaly z místa na místo. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Tygříkovo něco ale teď vůbec nemělo jasno. Poprvé od počátku svého učednictví se nad vším pořádně zamyslel. Dnes byl jen o mizivý kousek moudřejší než kdy dřív. Začalo ho napadat, že možná není jako ostatní kocouři. Beztak nikdy neměl rád, když mu tak říkali.
Dříve své pocity nedokázal pojmenovat. Nedokázal říci, proč mu tolik vadilo, když mu klanové kočky říkaly kocourku a radovali se, jaký z něj bude mužný válečník a kdesi cosi. Ale teď možná na něco přišel. Teď, když věděl, že je možná všechno trochu jinak, začal pořádně uvažovat. Možná, že měl s Růžovým pírkem společného víc, než kdy předpokládal.
Učedník se utápěl v myšlenkách, až upadl do bezesného spánku. Probudily ho až sluneční paprsky prosvítající skrz větve doupěte. Přišel další den. Veveruška vedle něj spokojeně podřimovala, ale když se zvedl, probudila se. "Ahoj, Tygříku," špitla. Učedník tiše odpověděl a rozhlédl se po táboře po své učitelce. Chtěl zapomenout na všechno a jít se celý den hnát za kořistí. Nechtěl už uvažovat nad tím, co je vlastně zač.
Konečně zahlédl Modrokřídlou, jak se pomalu protáhla před pelíškem válečníků. Tiše zamňoukal a vrhl se za ní. "Dneska tě naučím chytat ptáky, to bude panečku zábava. Jsem zvědavá, kolik ti jich uletí." Tygřík se zasmál. Už se nemohl dočkat, až do tábora přinese svého prvního vrabce... nebo jen tlamičku plnou peří.
Žádné komentáře:
Okomentovat