Tygřík se skláněl nad velikou louží, která den před tím byla jen malým dolíkem. Ale napršelo a teď měl před tlapkami blátivou kaluž. Prohlížel se v jejím odrazu a tiše si broukal pod vousky.
"Tygříku!" zaslechl náhle a než se vzpamatoval, na svém ocásku ucítil pár kočičích tlapek. "Veveruško," usmál se. Zrzavá kočka tiše zavrněla a pustila Tygříkův ocásek. "Jak ses dnes měl? Ulovil jsi něco?" Zrzka ho zavalila hromadou otázek a on skoro ani nestíhal odpovídat.
Veveruška se odmlčela. "Děje se něco? Jsi pořád tak zamyšlený..." Tygřík tiše mňoukl. "S tím si nedělej starosti, Veveruško. To je něco, co si musím probojovat sám." Zrzka tiše pohlédla k zemi. Chtěla kamarádovi pomoci, poradit, ale vůbec netušila, jak.
"Ty jsi ale patlal, podívej se na svůj ocas," sykla nakonec a začala olizovat Tygříkovu pocuchanou oháňku. Mourek se usmál. Dnes se na lovu prodral trnitým houštím a spíš než na svůj ocas myslel na svá poškrábaná záda. Přidal se k Veverušce a začal si upravovat svou zcuchanou srst.
"Veveruško?" Kousek od dvou učedníků se ozval hlas, že kterého se oběma zježila srst. Zpoza vzrostlého buku se vynořil Veverčí krok. Veveruška nervózně vyskočila na nohy. "Kolikrát jsem ti říkal, aby ses s tím kocourem nebavila?" zasyčel zrzek. "To, že je jeho otec tvůj učitel neznamená, že se s ním musíš stýkat i mimo výcvik! Pojď, půjdeme ještě něco ulovit, než zapadne slunce."
Veveruška se naštvaně zamračila, ale vydala se za otcem. "Uprav si vousky. Máš je pocuchané," špitla ještě Tygříkovi a utíkala do lesa za Veverčím krokem. Mourek si poslušně packou upravil vousky a pro jistotu i ouška. Byl krásně upravený, jako správný učedník. Vyhoupl se na nohy a zamířil do tábora.
"Co se s tebou stalo, Tygře?" zasmál se Lískáček, když se hnědý mourek vsoukal do učednického pelíšku. "Takhle důkladně nafintěného jsem tě ještě neviděl. Kdybych tě neznal, skoro bych řekl, že vypadáš jako kočka," uchechtl se.
Tygřík se lehl a stočil se do klubíčka. Věděl, že Lískáčkova poznámka byla myšlená jako kousavý vtip. Ale přesto se mu líbila myšlenka, že to mohl myslet vážně. Nebyl si jistý, jestli to je tím, že je jako Růžové pírko. Ale to nemohl zjistit, dokud to nevyzkouší pořádně.
Do doupěte se protáhla Veveruška se dvěma kousky kořisti v tlamičce. "Ulovila jsem ti pěnkavu," zavrněla na Tygříka. Mourek si ptáka vděčně vzal a sledoval, jak se zrzka stočila do klubíčka vedle něj a pustila se do vrabce, kterého chytila pro sebe.
Na Stromový klan padla noc. V doupěti učedníků se drželo ticho, ale Tygřík byl pořád plně při smyslech. Kamarádka ležela vedle něj se zavřenýma očima, ale učedník poznal, že nespala. "Ty, Veveruško?" sykl tiše a kočka nastražila uši. "Ano?"
"Mám takovou... prosbu."
"Povídej."
"Já- chci něco vyzkoušet. Mohla bych, eh, mohla bys mi zkusit říkat Tygřice? Když nebude nikdo jiný kolem?"
Veveruška zmateně naklonila hlavu.
"To bych mohla. Ale proč něco takového chceš?"
"Chci vědět, jaké to je. Po tom, co jsem mluvil... mluvila s Růžovým pírkem mě napadlo, že máme možná něco společného."
Veveruška se usmála a olízla hnědé kočce čumáček. "Jestli ti to udělá radost, moc ráda to pro tebe udělám."
Učednické doupě utichlo. Ozývalo se z něj jen pravidelné oddechování spících koček. Celý klan utichl.
Žádné komentáře:
Okomentovat