"Tygřík! Kaštanka! Lískáček! Tygřík! Kaštanka! Lískáček!" Klanem se rozezněla jména tří nových učedníků. Kamenné pírko by taky jejich jména zvolala, ale od tohoto rána měla jiné starosti. Zachumlaný v její srsti od východu spal malinkatý tmavě šedivý kocourek. Měl bílý čumáček a jednu tlapičku. Oči ještě neotevřel, ale něco Kamenné říkalo, že budou jantarové jako ty Mozartovy.
Na druhém konci školky čistila svým koťatům srst Rezavá noha. Jejím mláďatům do učednického obřadu už moc nezbývalo. Pírko tak trochu doufala, že až se její vrh narodí, bude ve školce ještě Oříšková noha. Znala její koťata a měla je ráda. Navíc by jí Oříšková určitě poradila. S Rezavou moc do řeči nebylo. Když se s ní Pírko pokoušela mluvit, odpovídala krátce a úsečně. Svá koťata k ní nepouštěla. Kamenné bylo jasné, že je pořád i jménem Veverčího kroku zahořklá.
"Kontrola!" zavrkala mladá léčitelka a protáhla se do školky. "Jak se ti daří?"
"Už je mi dobře," usmála se Kamenné pírko.
Hlínonosá si sedla vedle své sestry a koukala na malé novorozené kotě. "Už jsi vymyslela jméno?" Kamenná přikývla. "Holubokotě. Je tak hezky šedý." Hlínonosá se zasmála a olízla kocourkovu srst. "Mamka říkala, že se po obřadu přijde podívat. Prašný vítr možná taky, tak se na ně připrav."
Kamenná se stočila do klubíčka a čumáčkem se tulila ke svému synovi. Byl ještě maličký, ale měl před sebou cestu silného válečníka. Pírko jenom musela zajistit, aby se nikdo nedozvěděl o jeho mazlíčkovských kořenech.
"Je tak maličký!" rozplývala se Mlžná stopa. "Škoda, že je jen jeden."
"Holubokotě, říkáš?" mňoukl Prašný vítr. "Hezké jméno. Líbí se mi. Až z něj bude Holoubek, rád bych ho měl jako učedníka..."
"No a kdo je jeho otec?" zeptala se Mlžná stopa.
Kamenné pírko věděla, že tahle otázka přijde, ale i tak na ni nebyla připravená. "Nechci o tom mluvit," zamumlala. "Já- nedopadlo to s námi moc dobře." Mlžná stopa se zamračila. "Nemusíš se stydět mi to říct. Nebudu to nikde roztrubovat."
Hlínonosá vypjala hruď. "Válečnický zákoník říká, že matky nemusejí prozradit, kdo je otcem jejich koťat, pokud nechtějí," prohlásila léčitelka. Kamenná tiše přikývla a začala olizovat hlavu svého syna.
Do školky vstoupil zrzavý kocour. Nebyl to nikdo jiný, než Veverčí krok. V tlamičce nesl tři myši, které položil na zem přímo před Rezavou nohu. Koťata nadšeně mňoukala, když se pustila do jídla. "Veverčí kroku," zvolala Mlžná stopa. "Pojď se podívat na svého vnuka," vybídla ho. Veverčí krok se však sotva ohlédl. "Mám dost práce s vlastními koťaty," sykl zrzek. "A toho prcka tu uvidím každý den, copak to nestačí?"
Kamenná si jen povzdychla. Od Veverčího kroku už ani nic víc nečekala. Doufala, že jeho druhý vrh snad alespoň vyroste v přátelštější válečníky. Stočila se do klubíčka a začala vrnět, aby uklidnila Holubkotě, kterého všechen ten rozruch probudil.
Maličkého kocourka čekal život válečníka. Zatím byl ale příliš malý a největší dobrodružství, které ho někdy v blízké době čekalo, byla cesta k hromadě úlovků a zpátky.
Žádné komentáře:
Okomentovat