Tygřice krčila u země. Jen pár délek ocasu před ní hopkal kos. Už jen kousek a mohla ho mít. Udělala pár lehkých kroků blíž a vystřelila ze skrýše ve vysoké trávě.
"Výborně, Tygřice!" zajásala Veveruška. Modrokřídlá a Tygří zub je poslali na samostatný lov, aby jim ukázali, jak si povedou samy. Veverčí krok protestoval, když se to dozvěděl, a navrhoval, že půjde s Veveruškou a bude s ní trénovat. Konflikt musela uklidnit Popelavá hvězda, která poslala Veverčího kroka na hlídku.
Zrzavý kocour chtěl, aby Veveruška byla jeho učednicí, aby z ní udělal válečníka hodného svého jména. Zrzavé kočce to ze začátku nevadilo, Veverčí krok se jí přeci jen věnoval už od kotěte a chtěl z ní udělat silnou válečnici. Ale jeho péče a dohled jí začaly lézt na nervy, když se snažil nahradit jejího učitele pokaždé, když dostal příležitost. Veveruška tím pádem toužila využít každé příležitosti strávit trochu času bez věčného dohledu svého otce.
Tygřice držela opeřence mezi zuby a hrdě se usmívala. Zahrabala ho mezi kořeny stromu, aby se pro něj mohla vrátit později.
I ona i Veveruška už si zvykly na její nové jméno. Tygřice chvíli čekala, že jí to po pár dnech začne lézt na nervy a vrátí se k Tygříkovi, ale to se nestalo. Zvykla si na to být Tygřice, i když jenom před Veveruškou. Začínala toužit, aby jí tak začal říkat i zbytek klanu. Už věděla, že není Tygřík. Věděla, že je kočka a že taková vždycky byla. Jenom potřebovala trochu času, aby si to uvědomila. Ale nevěděla, jak by to měla klanu oznámit.
Učednice spokojeně klusaly lesem s tlamičkami plnými chutné kořisti. Pomalu se blížilo období padajícího listí a každý úspěšný lov přišel vhod. Konečně se obě protáhly houštím do tábora a položily své úlovky na hromadu.
Tygří zub zastříhal ušima a seskočil z vyhřátého kamene. "Tak jak jste si vedli?" zeptal se a spokojeně hleděl na zvětšující se zásoby kořisti. "Rád vidím, že jste toho nalovili tolik. Zítra zase půjdete každý svou cestou, ale je vidět, že se vám dobře spolupracuje." Veveruška horlivě přikývla a Tygřice se usmála. "Myslím, že byste se měli najíst. Zítra potřebujete mít hodně síly."
Když se Tygřice a Veveruška vrátily do doupěte, bylo ještě prázdné. Veveruščini bratři byli na večerní hlídce a Kaštanka byla na lovu. Lískáček už se měl každou chvíli vrátit a Holoubek - čerstvý učedník se seznamoval s územím Stromového klanu.
"Ahoj, Veveruško, Tygříku," zašveholil světle hnědý kocourek, když se protáhl do doupěte. Veveruška mu na pozdrav odpověděla, ale Tygřice tiše zaskřípala zuby. Po celém dni, kdy nemusela poslouchat své staré jméno, úplně zapomněla, jaké to je. Obtočila si ocas kolem těla a zamyslela se. Chtěla o sobě říct i někomu dalšímu. Někomu, kdo by jí mohl pomoci posunout se dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat