Tygřík poslouchal cvrčky v lese. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a učedník ještě dospával. Pelíšek učedníků byl už dlouho skoro prázdný, spali v něm jen tři učedníci - on a jeho sourozenci. To se ale mělo brzy změnit, koťata Rezavé nohy už byla dost stará.
"Všechny kočky co si dokáží ulovit vlastní kořist, shromážděte se pod bukovou větví!" rozeznělo se táborem. Tygřík našpicoval uši. Kaštanka a Lísáček rychle vyskočili a utíkali pod bukovou větev, kde se shromažďovaly kočky a čekaly, co Popelavá hvězda řekne. Tygřík je honem následoval.
"Stromový klane! Dnes do učednického doupěte zavítají tři učedníci."
Tygříkovi se rozrušením naježila srst. Noví učedníci! To musela být koťata Rezavé nohy. A opravdu! Pod větví nervózně vykukovala tři zrzavá koťata a netrpělivě čekala, kdo jim bude přidělen jako učitel.
Vedle Tygříka se posadila Modrokřídlá - jeho učitelka. "Veverčí krok byl včera u Popelavé hvězdy," špitla hnědému učedníkovi do ucha. "Pohádali se. Chtěl, aby mu přidělila Veverkokotě jako učednici, ale ona odmítla." Tygřík rozrušeně zašvihal ocasem. Veverčí krok věnoval Veverkokotěti všechnu svou pozornost od jejího narození. Nepřekvapilo ho, že chtěl být i jejím učitelem. Toužil z ní vytrénovat perfektního válečníka a nechtěl, aby se mu někdo jiný pletl do cesty.
Tentokrát mu to však nevyšlo. Veverkokotě dostala své nové jméno jako první. Veveruška. A jejím učitelem nebyl nikdo jiný než Tygří zub. Hnědý učedník byl na svého otce pyšný. Věděl, že ještě žádného učedníka neměl. Náročný rok před jejich usídlením je obral o všechna koťata.
Zrzavá učednice byla ze svého učitele nadšená - Tygří zub byl uznávaný válečník. Jediný, kdo se nad tímhle rozhodnutím mračil byl Veverčí krok.
Lišáčkovou učitelkou se stala Růžové pírko a Lasičáka dostal na starost Hbitý kožich. Učedníci se už nemohli dočkat svého výcviku. Modrokřídlá se otočila na Tygříka. "My taky vyrazíme. Hromada úlovků se zmenšuje a ti zrzci budou mít po svém prvním tréninku hlad. Pokud nám zbyde čas, můžeme procvičit tvoje bojové dovednosti."
Hnědý mourek si unaveně lehl do trávy. Za chvíli se měl vydat zpátky do tábora, ale na to ho příliš bolely tlapky. Modrokřídlá se natáhla vedle něho a nechala si kožíšek prohřát sluníčkem, které prosvítalo mezi větvemi stromů. "Vedl sis dobře," řekla. "Až si trochu odpočineš, vezmeme kořist a vrátíme se ke klanu."
Oba chvíli mlčeli. Tygřík tiše nabíral sílu na návrat do tábora. "Kdy myslíš, že se stanu válečníkem?" zeptal se po chvíli. "Myslím, že brzy," řekla Modrokřídlá bez váhání. "Jsi šikovný kocour. Už jen jeden měsíční cyklus, možná dva a bude z tebe hotový válečník." Tygřík se otřásl. Neměl rád, když mu kočky říkaly, že je "šikovný kocour", i když sám nedokázal říct, proč. "Taky se těším, až tvůj výcvik skončí. Ráda s tebou trénuji, ale chtěla bych ještě letos mít svůj první vrh koťat."
Tygřík se zarazil. "Není tvoje partnerka Růžové pírko? Jak budete mít koťata?"
Modrokřídlá se usmála. "Růžové křídlo se narodila jako kocourek. Jako učednice ale zjistila, že je kočka. Válečnické jméno už dostala jako kočičí slečna."
"Jak je něco takového možné? Že se kočka narodí jako kocour?"
"Někdy se to tak stane. Ne všechno je vždycky od počátku tak jak si myslíme. O Hlínonosé se říkalo jaká to bude válečnice spolu se svými sourozenci a teď je z ní léčitelka."
Tygřík se zamyslel. "A jak se to pozná?"
"Myslí, že na to se budeš muset zeptat spíš Růžového pírka."
Tygřík utahaně zívl. Den byl dlouhý a on už se nemohl dočkat, až se stočí do klubíčka v učednickém pelíšku. Vzal si pořádně tlustou myš z hromady úlovků a zamířil do doupěte. Nadšeně se pustil do své kořisti, když si všiml, že Veveruška míří k němu. Nikdy neměl možnost si s ní popovídat. Její matka ji k nim nikdy nepustila. Teď z nich však byli učedníci a jejich rodiče jim už nemohli bránit. Třeba se z nich stanou přátelé!
Žádné komentáře:
Okomentovat