Černý kocour ležel stočený pod lískovým keřem. "Měl bys už jít," hlesla Kamenné pírko nervózně. "Než tě tady někdo najde." Mozart přikývl. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a kočky za sebou měly dlouhý den. Popelavá hvězda poslala Kamenné pírko lovit na východní území. Na ostatní strany se vydalo více válečníků, ale na východ se nikomu nechtělo. Den předtím tam někdo cítil psa, ale Kamenná poznala pach Poletuchy a věděla, že se není čeho bát. Mozartovi pánové občas brali strakatého psa ven na území Stromového klanu, ale byl vždy na provaze a nebylo se čeho bát.
A tak Kamenná pozvala Mozarta na lov. Věděla, že jako mazlíček asi až tak úspěšný nebude, ale o to jí nešlo. Kdyby chtěla, zvládla by nalovit sama. Šlo tady hlavně o Mozarta. Poletucha, který většinou býval spíš překážkou, jim dnes poskytl možnost strávit spolu nějaký čas.
Kamenná věděla, že by se s mazlíčkem bavit neměla. Měla ho jen požádat, aby se už na území Stromového klanu nevracel. Ale něco na něm jí přišlo fascinující a tak za ním ještě noc jejich prvního setkání zašla. Sledovala jeho pach a došla až k jeho domu, kde si s ním pořádně popovídala. Spřátelili se a později Pírko zjistila, že k němu začíná cítit něco víc. Válečnický kód jí takové pocity zakazoval, ale i přes všechny snahy se jich nedokázala zbavit. A tak se za ním vracela noc za nocí.
Dnes měli pro sebe celý den a nalovili spolu spoustu kořisti. "Nechceš si vzít trochu kořisti?" zeptala se Kamenná ještě než kocourek stihl odejít, ale on zavrtěl hlavou. "Mám doma granule. Tvůj klan naše úlovky potřebuje víc než já." Kamenná spokojeně zavrněla a sledovala černého kocoura, jak mizí mezi keři.
Do tábora musela kořist nést několikrát. Hromada úlovků se opět zvětšovala a všichni si spokojeně pobrukovali. Období nového listí se opět blížilo.
"Hlínonosá, vůbec nevím, co se to se mnou děje!" mňoukla Kamenné pírko nervózně. Od lovu s Mozartem uběhlo už několik dní a hromada kořisti se stále i její zásluhou zvětšovala. S tím se ale zvětšovalo i Pírčino bříško. "Určitě to nebude tak vážné, neměj strach," špitla Hlínonosá a udělala krok blíž ke své sestře. Byly v pelíšku léčitelů teď úplně samy, Líný dech se vydal sbírat byliny. Nepochyboval o schopnostech své někdejší učednice.
"To jsem blázen," mňoukla hnědá léčitelka. "Skoro bych si myslela, že budeš mít koťata..." Hlínonosá vrhla podezřívavý pohled na svou sestru. Ta se mu vyplašeně vyhnula a poskočila ke vstupu do doupěte. Točila se jí hlava a nebyla si jistá, co bude dělat.
"Kamenné pírko..." hlesla léčitelka. "Děje se něco? Budeš mít koťata? Mně se nemusíš bát nic říct, Pírko. Nikomu to neřeknu, jestli nechceš..."
Šedá kočka si obtočila huňatý ocas kolem tlapek a nervózně polkla. "Pamatuješ, jak jsme ti říkali o tom mazlíčkovi, co se pořád potuloval po našem území?" Hlínonosá přikývla a Kamenná si povzdechla. "Setkávali jsme se v doupěti jeho dvounožců. Jednou jsme i lovili na našem území. Ta koťata jsou jeho. A teď nevím, co budu dělat..."
Žádné komentáře:
Okomentovat