Nový design blogu

Normálně bych tohle asi nechala na úvod nějakého článku, ale mám ke změně vzhledu blogu pár slov, takže z toho opět udělám samostatný článek.

Tenhle vzhled blogu už vlastně existuje někdy od půlky února. Tehdy jsem zaznamenala pár aspektů designu, které se mi úplně moc nelíbily... Šlo zejména o to, že články se po rozkliknutí zobrazily lehce vpravo, což se mi nejdřív zdálo jako pominutelné, ale když jsem zkoušela číst na vlastním blogu déle, bylo to trochu otravné.

Pak mi taky hodně šlo o obrázek na pozadí. Štvaly mě dvě věci. Jednak to, že obrázek nebyl tak úplně můj. To jsem pochopitelně mohla napravit i bez změny celého layoutu. Pak se mi ale taky moc nelíbilo, že obrázek je jenom na úvodní stránce. Úvodní stránka byla celá otevřená a zbytek takový stísněný...

Hledala jsem cesty, jak by to šlo spravit s původním designem, ale nakonec jsem se rozhodla, že to od základu překopu. Piplala jsem se s tím těch několik měsíců od února, kdy jsem tu ještě chtěla nechat design starý protože jsem už tehdy měla připravený Pride design a chtěla jsem ho použít. Dělala jsem bůhvíjaká kouzla s HTML a CSS (které jsem promyšleně ukradla z tutoriálů na internetu :D). Dopadlo to takhle a moc se mi to líbí, i když chápu pokud někdo bude mít opačný názor :D. Mně se to ale zdá takhle útulnější.

Tohle dost možná není finální verze, ale prozatím to tak beru. V budoucnu možná už budu měnit jen obrázek nahoře a rozložení nechám stejné. Mno, ale to jsem si myslela i o tom předešlém a jak to dopadlo :D.

Je stále možné, že se ke starém designu jednou vrátím, ale zatím u mě vede tenhle a chci ho tu nějakou dobu mít. 

Rok zvykání si na Blogger

27. červen značí přesně rok od mého blogového stěhování. Celý rok jsem měla možnost zjišťovat, jak Blogger funguje a učit se s ním zacházet. A tak jsem se rozhodla, že podobně, jako před pár lety s Wattpadem, obě platformy porovnám. 

Zpočátku mi Blog.cz hodně chyběl. Dělání rubrik pro mě byla španělská vesnice a práce s designem taky chvíli zabrala.

Ale když se koukám na Blog.cz zpětně, vlastně ani nevím, co mě tam tak dlouho drželo. Pořád na něj mám velmi nostalgické vzpomínky, ale Blogger nabízí možnosti, o kterých by se mi na Blog.cz ani nesnilo. Jako třeba vkládání prezentací, dokumentů a spousty dalších souborů pomocí HTML kódu. To Blog.cz neuměl.

Další věc, co se mi na Bloggeru líbí, je vkládání fotek a videí. Můžu je nahrát rovnou z počítače. Žádná galerie není potřeba a videa ani nemusí být dostupná na YouTube (i když většina z těch, co sem dávám, stejně je :D). Aah, krása.

Něco, co se mi líbilo na Blog.cz, byl přístup ke smazaným příspěvkům. Občas jsem si tak prohlížela staré smazané články a občas se rozhodla něco obnovit. Tady je smazání každého článku ekvivalent hození do propasti, ze které už nikdy nic nevyjde. Myslím, že už jsem někde psala, že je mi teď zpětně trochu líto, že jsem si ty smazané články nikam neuložila. No nevadí :D.

Hrozně se mi líbí možnosti designu na Bloggeru. Na začátku jsem s tím hodně bojovala, moc jsem si s tím nehrála a moc to neupravovala. Vím, že spousta lidí, co se přesouvala z Blogu.cz s designem měla potíže, ale teď když jsem si na to zvykla, baví mě s tím pracovat. Líbí se mi, že můžu používat tolik jiných rozložení. Začalo mě to najednou hrozně bavit a teď mám několik designů, které ani nevím, jestli vůbec někdy použiju :D. Jen se mi zdá trochu škoda, že Blogger nemá komunitu autorů šablon, narozdíl třeba od Tumblr, přijde mi, že by to chtělo trochu oživit.

Rubriky jsou hodně rozdílné od toho jak je měl Blog.cz. Tam jste prostě na začátku článku zaškrtli do jaké rubriky chcete článek dát. Každý článek mohl být jen v jedné rubrice a pokud jste měli podrubriky, tak jste se mohli jedině modlit, že si toho vaši čtenáři pod tou obrovskou rušivou reklamou všimnou. Na Bloggeru je několik způsobů, jak rubriky udělat. Já osobně používám štítky, ale tak, že dávám do seznamu stránek odkazy, nezobrazuji štítky samotné. To je hlavě proto, že mám několik štítků, které slouží pro organizaci mně, nikoliv čtenářům a akorát by se mi tam motaly.

Když už jsme u toho - štítky mi hodně usnadnily hledání v článcích. Mám přehled třeba o tom, kolik kapitolovek a fanfikcí mám rozepsáno a kolik už je dokončeno, protože k tomu používám štítky. Mám přehled kolik jsem ke kterému fandomu napsala fanfikcí a taky mám pojištěno, že pokud by nějak blbly rozcestníky, podle štítku se pořád moje kapitolové výtvory dají najít.

Už jsem taky okrajově zmínila reklamy. Blog.cz jich byl plný. Nešlo se jich zbavit, byly otravné a odváděly pozornost čtenáře. A majitel blogu z nich neměl ani korunu. Navíc jich pořád přibývalo (a zakrývaly mi můj stylový design kreslený v Malování >:C). To se mi na Bloggeru líbí - nejsou tu reklamy, pokud si je sem sama nedám. Nevím, jak to s nimi přesně funguje, protože jsem je sem nikdy dát nezkoušela, ale podobně jako na Youtube bych z nich něco měla i já, kdyby tu byly.

Taky můžu jít a zálohovat blog. Můžu si stáhnout všechny články včetně komentářů a nahrát je na jiný blog. Můžu je dát do konvertoru a přenést na jinou platformu, kdyby bylo potřeba. Opět - na Blogu.cz taková možnost nebyla. Mohla jsem si jen všechny články zkopírovat a... doufat.

Tohle všechno bylo nejspíš způsobeno tím, že Blogu.cz se v jeho posledních letech nikdo z majitelů příliš nevěnoval a nikdo se neobtěžoval přidat funkce, které konkurence nabízela. Většině uživatelů stačilo to, co měli, ale třeba v mém případě to bylo hlavně poto, že jsem vůbec nevěděla, jak na tom jiné platformy vlastně jsou.

Přemýšlím, že bych udělala na Youtube nějaké video, které by detailně shrnulo nějakou historii Blogu.cz. Pořád o něm něco píšu, pořád na něj vzpomínám, tak třeba bych to všechno mohla nějak shrnout a nemuset furt něco přidávat sem :D. No, to ještě uvidím.

Mimochodem, věděli jste, že všechny blogy, co byly aktivní když rušili Blog.cz jsou zarchivované na Wayback Machine? No schválně si zkuste najít ten svůj. Pro zajímavost, ten můj je tady. Štve mě, že jsem o té stránce tehdy ještě nevěděla a nearchivovala v průběhu let i tamten blog :P. No nevadí, tenhle archivuji jednak tam a jednak ve svých tajných složkách, abych nezapomněla na to, jak t tady kdy vypadalo.

Jak moc si uvědomujeme smrtelnost?

 Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vzpomenout na moment, kdy jste byli poprvé seznámeni se smrtí. Ne kdy poprvé zemřel někdo vám blízký nebo kdy jste se málem se smrtí setkali sami. Vzpomeňte si na moment, kdy jste se poprvé dozvěděli, že smrt existuje.

Pravděpodobně to nedokážete. Seznámení se smrtelností sebe a bytostí okolo si člověk nepamatuje. Okolo sebe má už od narození náznaky konečnosti své existence, jsou pro něj přirozené. Ale malého člověka to neděsí. Malý člověk má ještě do konce svého života daleko. Koncept smrti je pro něj vzdálený.

Ovšem zůstává otázkou, do jaké míry je smrtelnost něco, o čem se musí jedinec dozvědět. Do jaké míry se člověk rodí s vědomím, že zemře? Kdyby člověku nikdy nikdo o smrti nevyprávěl… byl by si pořád vědom své smrtelnosti?

Každou živou bytost životem provází instinkty, které jí vedou tak, aby se vyhnula smrti nebo vážnému zranění. S některými se rodí, některé se vyvíjí v prvních letech života. Tento vývoj však není výsledkem působení vnějších sil, už jen proto, že instinkty nejsou naučeným chováním, nýbrž výsledkem vývoje mozku. Do určité míry si tedy každý živý tvor musí být vědom minimálně své zranitelnosti.

Otázkou ovšem je, zda si skutečně jsme vědomi své smrtelnosti.

Před časem jsem napsala článek o tom, že naše víra v posmrtný život vychází z velké části z naší neschopnosti představit si neexistenci. Nikdo z nás si nedovede představit, jaké to je, nebýt. Mohlo by to tedy znamenat, že nikdo si tak docela neuvědomuje svou smrtelnost?

To se asi úplně říct nedá. Je jisté, že zemřeme, ale že pak už nic nebude, to jisté není. Smrtelnost a konec existence jsou tím pádem dvě rozdílné věci. Smrtelnost si můžeme uvědomit plně. Konec existence ne.

Další otázkou, která vyvstává, je, zda si zvířata uvědomují svoji smrtelnost. U nich je to složitější. Nikdo nemůže s jistotou říct, do jaké míry jsou schopna zvířata komunikovat a uvědomit si sama sebe. Taky pochopitelně záleží na tom, co jsou zač. Ale dokáží si zvířata navzájem říct o smrti? Když takové třídenní srnče utíká před vlkem nebo jiným lovcem, ví proč? Ví, že utíká před smrtí? A pokud ano, vědělo to už od narození, nebo to ví od ostatních členů stáda?

O tom, co si uvědomují a neuvědomují zvířata, by bylo možné psát ještě dlouho, a i tak by z toho nevyšly jednoznačné závěry. Nicméně i u některých zvířat si můžeme všimnout, že jako mladá jsou poněkud důvěřivější, podobně jako lidé. Neuvědomují si všechna nebezpečí, což je s největší pravděpodobností dané tím, že ještě nemají dostatek zkušeností se světem. Stejně jako lidé dost možná o smrti vědí, ale nízký věk tvoří pocit, že jde o něco vzdáleného, něco nepředstavitelného.

Tím se odkrývá třetí teorie. Co když je vědomí o smrti něco, do čeho dorůstáme? Rodíme bez něj, nebo jen s velmi okrajovým a postupem času nám to začne docházet. Pochopitelně víme, že smrt existuje, ale je to pro nás něco vzdáleného… a pak už není.

Smrt je tajemná a děsivá a nevyhnutelná. Je to jediná jistota, kterou máme hned po narození. Dávalo by tedy smysl, kdybychom si jí byli aspoň částečně vědomi už od té chvíle, ale museli se s ní během života seznámit, pochopit ji a skutečně, plně si ji uvědomit.

Dokud někdo neobjeví Kámen mudrců nebo jiný lék na stárnutí, bude tohle pravděpodobně součást cesty každé živé bytosti. A konec konců, proč ne? Největší strach přichází z neznáma. Přestat se zbytečně obávat něčeho nevyhnutelného by bylo jedině rozumné. A prvním krokem ke zbavení se strachu, je pochopení.

Rok Draka - Kapitola 8.

Od Deniminy a Pampeliščiny cesty na území Horské kolonie se už měsíc skoro stihl obrátit. Slunce se přesunulo do znamení Blíženců a po celém území Skalní kolonie se výrazně oteplilo. 

Dračice se spolu během toho času moc nevídaly. Pampeliška se stále snažila vylepšit svůj vztah s Kiburim a Denim věděla, že jí nemůže bránit. Přesto jí bylo líto vidět je lovit nebo se procházet po okraji lesa. Raději se jim tedy vyhýbala úplně. Lovila na druhé straně území, i když tam stádo s překrásným desaterákem a mnoha laněmi nechodilo. Zase tam ale chytila dva výborné daňky, se kterými jí pomohli Pax a Miko. Castie se k jejich malé lovecké družině také občas přidala, avšak stále se držela své domluvy a lovila hlavně s Bostonem.

Denim ale začala lovit i sama. Pochopitelně jí to stálo víc úsilí, ale věděla, že se to bude hodit. Přeci nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo jiný pomůže.

Louky a lesy na druhé straně se však brzy zvládly omrzet. Stáda těch luk byla menší a měla spousty mladých a zdravých jedinců, které draci podle loveckého zákona lovit nesměli. Denim ráda viděla zdravá stáda, ale také to znamenalo, že toho moc neuloví.

A tak se brzy vrátila do svých bývalých lovišť. Loukám se stále obloukem vyhýbala. Věděla, že Kiburi loví vždy jen na loukách. Vrčel na všechny, co měli odvahu ho zpochybnit, ale Denim moc dobře věděla, že bílý drak neumí lovit mezi stromy. Budoucí alfa se nikdy lovem příliš nezabýval, dokud ho nepřepadla potřeba se sblížit s Pampeliškou. Ačkoliv ona jeho nadšení nesdílela, byla ochotná obětovat svou volbu pro spokojenost své kolonie.

Denim do té doby nedošlo, jak věrná svým drakům Pampeliška skutečně je. Věděla, že ji dávné síly táhly k domovu, ale došlo jí, že má blízko u srdce skutečně i celou svou kolonii. Po svých zkušenostech s Kiburim si snad ani netroufla doufat, že takové budoucí alfy existují.

 

Šedá dračice se krčila mezi keři. Narazila na stádo daněl, které právě procházelo lesem, zřejmě na pastvu na louku. Vyhlídla si starou danělu na konci jejich malého průvodu a rozhodla se, že si na ni počká.

Už zbývalo jen pár metrů, když náhle Denim zaslechla dva známé hlasy. Mezi křídly ji zamrazilo. V unaveném hlasu okamžitě poznala Pampelišku, takže ten druhý musel být Kiburi. Náhle ji přepadla neodbytná zvědavost. Tak jako se jim poslední týdny pečlivě vyhýbala, se teď otočila, opustila svůj úkryt a pomalu se plížila za hlasy. V posledních týdnech toho nalovila víc než dost. Jednou si mohla dovolit vynechat.

"...Nemám strach z lidí, kdyby přišli sem, prostě bych je roztrhal."

"Viděl jsi někdy člověka, Kiburi?"

"Na tom nezáleží. Otec přece říkal, že sami o sobě jsou téměř neškodní."

"Ano, ale oni si jsou toho vědomi. Proto si dávají záležet, aby při vstupu na dračí území nikdy nebyli tak úplně sami o sobě."

Bílý drak protočil očima. Denim došla až na kraj lesa, odkud bylo Kiburiho i Pampelišku nejen slyšet, ale i vidět.

"Hmm, vypadá to, že večer bude pršet," hlesla Pampeliška. Obloha za sklaním městem se skutečně barvila do šeda. Žlutá dračice se smutně zahleděla k bouřlivému obzoru.

Denim se ale soustředila na Kiburiho. Byl najednou podezřele tichý. Všimla si, že zatímco Pampeliška pokračovala v chůzi, on zůstal pozadu a přikrčil se do trávy. Deniminy svaly se napjaly a ona zpozorněla. Co to sakra dělá?

Bílý drak se náhle přikrčil. Denim v tom však poznala počátek skoku. Jako když lovec konečně útočí na kořist. Kiburi nebyl moc zkušeným lovcem, ale v jeho očích se zračilo odhodlání, ze kterého Denim tuhla krev v žilách.

Odrazil se. Šedá dračice ale byla rychlejší. Než se jeho drápy stihly zarýt do Pampeliščiných zad, Denim ho srazila ke straně a pařáty ho uvěznila pod sebou. "TY HADE!" zařvala.

Pampeliška hlasitě zavrčela. "Ani jsem se jí nedotkl!" zasyčel Kiburi. "Protože jsem tě zastavila," sykla Denim hlasem plným zloby. "Nevím, proč bys tohle dělal, ale jsem si na sto procent jistá, že za to zaplatíš, až se o tom dozví tvoji rodiče."

Bílý drak vydal podivný zvuk. "Moji rodiče by mi nikdy nic neudělali. I kdyby mě soudili, nikdy je nepřesvědčíte!"

Denim tiše zavrčela. "To se uvidí." Roztáhla křídla a podívala se na Pampelišku. Ta pochopila její záměr a souhlasně příkývla. Obě se odrazily od země a stoupaly výš a výš k obloze. Denim se ohlédla, zda je bílý drak sleduje. Počítaly, že poletí za ním, ale věděly, že nejspíš nebude mít odvahu něco zkusit znovu. Byly na něj dvě, teď už obě připravené. Nehledě na to, že na obloze by je mohl kdokoliv vidět.

Kiburi letěl kousek pod nimi, ale nezdálo se, že něco chystá. Nechtěl se dostat k nim. Chtěl být první u skalního města.

Deniminy drápy se ponořily do písku. Přistály kousek od Pampeliščina doupěte. Žlutá dračice nahlas zařvala. Denim poznala svolávací řev. Takový, který se učí ovládat alfy. Přemýšlela, jestli by to někdy taky dokázala.

Matys zmateně vykoukl z doupěte, ale to už Wadogo slétal ze své jeskyně směrem k nim. "Co se děje?" Pampeliška se napřímila. Pohlédnout stříbrnému drakovi do očí musel být těžký úkol, zvlášť když se právě chystala obvinit jeho syna z útoku na jiného člena kolonie. Ale musely to dotáhnout do konce.

"Žádám o svolání kolonie a zahájení soudu," pronesla Pampeliška sebejistě. Věděla přesně, jak mluvit. To Denim velmi obdivovala. Nedokázala si představit, že by kdy měla Wadogovi pohlédnou do očí a mluvit s takovou jistotou. Nebyl to přísný alfa, ale čišel z něj majestát.

"Proč, co se stalo?" podivil se stříbrný drak. Než mu ale stihla Pampeliška odpovědět, ozval se známý hlas. "Lžou!" Oblohou se mihla bílá skvrna a do světlého písku přistál Kiburi. Pampeliška vycenila zuby. "Nevím, co ti napovídaly, ale lžou! Napadly mě! Tam u lesa!"

"Ty zmije prolhaná!" zasyčela žlutá dračice jedovatým hlasem, jaký si od ní Denim ani nedokázala představit. Skoro čekala, že Pampeliška skočí budoucí alfě po krku, ale naštěstí mezi ně vstoupil Wadogo. "To je v pořádku, všechno vyřešíme. Svolám kolonii a každý vysvětlí svou stranu."

Denim věděla, že Wadogo je rozrušený. Klid jeho hlasu byl neotřesený, ale jeho oči ho prozradily. Nebylo se čemu divit. Za dobu jeho vlády nad kolonií se udál jen jediný soud. Denim si ho nepamatovala, byla tehdy ještě příliš malá. 

Desítky draků se shromáždily na náměstíčku, na jehož vyvýšené části teď stáli Wadogo a Pakia. Denim nervóně přešlapovala vedle Pampelišky, jen pár kroků od alf. Na druhé straně pískového pódia stál Kiburi. Soptící, i přes jeho bílé šupiny pomalu rudnoucí Kiburi.

Stříbrný drak přistoupil k okraji a pevným hlasem zahlásil: "Svolal jsem vás tady dnes na žádost Pampelišky." Denim pohlédla na svou společnici. Stála vzpřímeně a odhodlaně. "Ano. Trvám na tom. Vyžaduji zahájení soudu."

Kolonií se rázem rozmohl šepot, který ovšem Pampeliška rychle utnula. "Kiburi se na mě u lesa pokusil zaútočit. Denim mě zachránila." Žlutá dračice se otočila a věnovala kamarádce vděčný pohled. "To není pravda!" zaburácel Kiburi a vyskočil ke svým rodičům. "Napadly mě! Domluvily se na mě! Vymýšlí si! Přece byste nevěřili víc jim než vlastnímu synovi!"

Pakia se zamračila. "V takovýchle situacích musí jít rodinná pouta stranou. Moc ti chci věřit, ale..." Odmlčela se. Ta věta se dala zakončit mnoha způsoby. Ale jsou dva proti jednomu. Ale spravedlivost soudu je přednější. Ale tobě se věří hodně těžko...

"Nekřičme na sebe tak," zahlásal Wadogo. "Pampeliško, ty jsi zažádala o svolání. Pověz nám, co se stalo."

Pampeliška se zhluboka nadechla a začala vyprávět. Její hlas se třásl, ale Denim nepoznala, jestli vztekem nebo nervozitou.

"To není pravda!" zavrčel Kiburi, když Pampeliška skončila. "Domluvily se na mě! Procházel jsem se s Pampeliškou po okraji lesa, ale ona odvedla moji pozornost, aby po mě mohla Denim zaútočit. Jen tak tak jsem se ubránil! Nesmíte jim uvěřit!"

Wadogo těkal pohledem mezi Pampeliškou, Denim a Kiburim. On i Pakia byli na vážkách okolo svého rozhodnutí. Oba se přesunuli stranou a chvilku si něco šeptali. Dokonce si přizvali i Matyse a Narcisku. A později prohodili i pár slov se Sabi. Ale když se vrátili, ani jeden nevypadal o nic moudřejší.

Pakia se ujala slova jako první. "Vzhledem k tomu, že se nenašli žádní další svědci a nikdo není zraněný... rozhodli jsme se, že pro tentokrát to ještě nebudeme řešit."

"Ale budeme si dávat pozor. Na vás všechny," dodal Wadogo a zpříma se zahleděl nejdřív na Kiburiho a pak i na Denim s Pampeliškou.

Po těch slovech se kolonie rozešla po svých. Kiburi se upřeně zadíval na Pampelišku, jako by nevěděl, jestli se dotčeně zamračit nebo vítězně ušklíbnout. Vyvázl z obrovských potíží, bez ohledu na to, jak moc ostatní přesvědčoval, že je nevinný.

"To není fér," zamumlala Denim. Na skalním náměstí už zbyly jen ona a Pampeliška. Ta smutně přikývla. "Ale Pakia měla pravdu. Sice jsme dvě, ale i tak by měli být ještě minimálně dva svědci, aby se něco takového mohlo potvrdit. Rozhodli nejlépe, jak mohli."

Šedá dračice se posadila do písku a zklamaně pohodila hlavou. "Co vaše společná vláda? Vůbec se o ní nezmínili."

"Proč by se o tom měli zmiňovat? Co to má s tímhle společného?"

"No, jestli pořád platí."

Pampeliška se odmlčela. Ona i Denim věděly, že vztah, který měl z této dohody vzniknout, nebude nijak šťastný. Ale Pampeliška to pořád opakovala. Je to pro dobro kolonie. Ale Kiburiho útok všechno změnil.

"Ta dohoda o společné vládě pořád platí. Proto se mě Kiburi chce zbavit," pronesla Pampeliška po chvilce ticha. Denim se zarazila. "Jak to myslíš?"

"Jednoduše," řekla žlutá dračice a udělala pár kroků pískem. Nedaleko se ozvalo zahřmění. "Chce tuhle kolonii vést sám. Vždycky s tím počítal a já mu udělala čáru přes rozpočet. Tak se rozhodl získat moji důvěru a pak mě jednoduše odstranit. Nikdo by mu na to nepřišel. Nejspíš by ho ani nepodezřívali."

Pampeliška si přisedla vedle kamarádky a položila svou hlavu na její rameno. "Nevím, co bych si bez tebe počala, Denim." Šedá dračice jen těžko bojovala s úsměvem. "Tolikrát už jsi mi zachránila krk. Vždycky ses mi snažila pomoct, i když jsme si k sobě tak trochu hledaly cestu."

Hřmění se ozývalo blíž a blíž. Pampeliška natáhla křídlo okolo Denim a smutně se usmála. "Kdyby všechno bylo jinak... Snad jsme mohly kolonii vést spolu."

Denim překvapeně zamrkala na Pampelišku. "Jako my dvě? Ty a já?"

Žlutá dračice s unavenou tváří přikývla. "Kdyby se to stalo jinak. A já si mohla vybrat."

"...Tak by sis vybrala... mě?"

Pampeliška se beze slova usmála. Složila obě svoje křídla a vstala. Z nebe se začaly řítit kapky deště. "Prší," oznámila a znovu roztáhla křídla. "Půjdu se schovat. Měla by ses taky někam uklidit. Tohle vypadá na pořádnou bouřku."

Sudoku (Drabble)

Než sem hodím ten Drabble, tak jsem jenom chtěla říct, že Ta ze dvou smeček se vrátí do stavu konceptu a dám ji sem později. Ten příběh není tak rozvinutý, jak by se mi líbilo a myslím, že bude lepší na něm zapracovat ještě jako na konceptu. Teď se budu soustředit hlavně na Rok draka a Scařin hněv. To je všechno, užijte si Drabble :).

(sudoku, profesionál, rebel)

Neořezanou tužkou dopsal číslíčko do okýnka. Ještě pár hodin a bude z něj profesionál. Ne že by po tom nějak extra toužil. Určitě mohl být lepšími věcmi než profesionálem v sudoku. Kdysi toužil být lepšími věcmi. Býval to snílek, chytrolín i rebel, ale dnes netoužil být ničím jiným než mechem rostoucím na písčité skále. Hřibem, na kterém si jednou někdo pochutná. Sinicí v jezírku, kde se koupal jako malý. Červeným korálem na dně oceánu. Ale věděl, že ničím takovým být nemůže. Určitě ne v tomhle životě. A než dojde na ten další, musel přece něčím být. Třeba profesionálem v sudoku…

Předělání maskota, ale ne tak úplně

Ne je můj hlavní maskot na blogu. Reprezentuje nejen blog samotný, ale i mě. Jenže na to, že má reprezentovat mě, je poměrně neosobní. Bílý jednorožec se zlatou hřívou. Tak vypadá většina jednorožců. Což byl zpočátku můj cíl. Ona, Jo i Možná mají být typičtí zástupci svých druhů, snadno identifikovatelní.

Ovšem čas plyne a začíná mi připadat taková obyčejná, skoro až nudná. Zvlášť když má reprezentovat mě, je taková neinspirovaná. No prostě se mi zachtělo si s tím vzhledem zase trochu pohrát. Potíž je v tom, že já mám nepěkný zvyk věci přehánět a Ne by začala na designech blogu vyčnívat nad ostatními maskoty víc, než by se mi líbilo. A tak jsem se rozhodla ji rozdělit na dvě části. První část je Ne, jaká to byla do teďka. Bílý jednorožec, zlatá hříva, lví ocásek. Tu pořád uvidíte na blog designech (pokud tohle teda nečtete o nějakých pět let později, kdy mi zas hráblo a já se rozhodla všechny maskoty a designy překopat o.O) a uvidíte ji i jinde, kde budou Ne, Jo a Možná spolu, prostě bude dál reprezentovat blog. A druhá Ne bude pro reprezentaci mě samotné. Zatím vypadá takhle, možná se to změní:

Pořád v ní jsou zbytečky Mishy ze starého blogu, heheh. Jenom pro informaci, Misha vypadala takhle:

Křídla měla jenom když se jí chtělo, zatímco Ne křídla nemá a s největší pravděpodobností mít nebude. Ale ta estetika bílého koně s barevnou hřívou zatím přetrvává :D.

Koňoženy :D

 Bude to tak měsíc, dva, co jsem se zažrala do jednoho anime. To u mě není úplně obvyklé, nejsem obecně na seriály, ale někdy objevím nějaký, který mi stojí za to. A jeden z nich byl... Uma Musume. Prvotně jsem se na něj koukala se záměrem se zasmát. Protože ten námět zní stupidně. Příběh se odehrává ve světě, kde se rodí Umamusume (toto slovíčko s oblibou překládám jako "koňoženy", popřípadě "koňoslečny" :D), které mají koňské uši a ocasy a také sílu v nohách. Příběh se věnuje skupince koňoslečen, které běhají dostihy, ale bylo tvůrci potvrzeno, že některé se věnují i jiným sportům (k tomu se dostanu později). Všechny postavy v seriálu jsou inpirované skutečnými japonskými závodními koňmi. Mimochodem v tomto vesmíru neexistují jednak normální koně a druhak, ech, koňomuži :D.

A teď už k těm mým výtvorům. Jak už jsem říkala, seriál se věnuje prostředí dostihů, nicméně ví se, že se soutěží i v jiných disciplinách. A tím, že já bych furt něco tvořila, rozhodla jsem se, že nakreslím parkurovou verzi. Původní plán bylo teda víc disciplin, ale tak nějak mi to nešlo nakreslit. Stejně se mi ale líbí všechny výtvory, co jsem dala dohromady. 

 

 

A jako poslední tady mám fanart dvou postav ze seriálu. Teda jedné :D. Ta druhá se v anime nevyskytuje, z toho, co vím, je jenom ve hře (to je ta nalevo).

Nakayama Festa (vlevo), Vodka (vpravo) (má milovaná ♥)

Navždy (Drabble)

Páni, Drabble jsem už pěkně dlouho nezkoušela :D. Pro ty, kdo by nevěděli, Drabble je útvar, který má přesně sto slov (existují i delší verze, ale já psala zatím jen ty klasické). Já si k tomu vždycky ještě vygeneruju tři slova, která musím použít, abych měla nápad, v jakém ději se pohybovat :D.

(jistota, prostředí, vypalovačka)

Blíží se poledne a z rádia se rozezní další vypalovačka. Má pocit, že ji dnes slyšel už nejméně desetkrát. Ale jen těžko si může být jistý. V tomhle všedním prostředí čas připomíná nekonečný kruh. Co se jednou stalo, bude se dít už navždy. V jiném světě by snad našel odvahu pohlédnout z okna. I dnes to touží udělat. Sluneční paprsky tančí po parapetu a lákají ho k pohledu ven, ale on ví, že to nesmí udělat. Pokaždé mu to akorát připomene ty desítky lepších věcí, co by mohl dělat. Ne, už navždy bude tady. Unavený, zklamaný. To je jediná jistota.