Jednorožčí podkova 6. - Kapitola 1.

Ahoj, já jsem Matiti. Jsem prostřední dcera Kony a Mrenga. Jsem okřídlený jednorožec - alicorn, jako moje sestry Hoja a Shoti. Žijeme na ostrově Eyjanu, konkrétně v zemi jménem Diadorn. Nedávno jsme navíc já, mé sestry a Barafu, Haraka a Majira (naši kluci) navštívili ostrov jménem Elska, kde jsme se spřátelili se stádem koní lásky.

Slunce bylo už vysoko na obloze a zahřívalo nás svými paprsky. Do Diadornu zas přišlo léto. A my jsme se hned chystali pryč... Hjarta nás pozvala na Elsku, kde se první týden léta koná Běžecký týden. Je to týden závodění po celém ostrově. První den po louce, druhý den po lese, třetí den ve skalách, čtvrtý den se neběhá, ale plave v jezeře Pambo, pátý den se běží kolem celého ostrova a poslední dva dny se vyhlašují vítězové a slaví se. A protože tak rádi poznáváme cizí kulturu, rozhodli jsme se, že tam vyrazíme. Hoja začala na závody trénovat už koncem zimy, kdy nám Hjarta o Běžeckém týdnu řekla. Shoti se prý také zúčastní, ale vítězství není její hlavní priorita. Barafu a Haraka se rozhodli, že se závodů nezúčastní a budou raději jen přihlížet. Já a Majira se samozřejmě účastnit budeme. Naše každodenní závody kolem Diadornu se nám však zdají jako dostatečné tréninky.

"Tati, pojedeš s námi i ty?" zeptala se Shoti, když jsme se akorát chystali odejít do Summershinu, odkud jsme následně plánovali vyplout na Elsku. Táta kývnul a zaržál: "Ano! Rád se podívám na závody. Účastnit se nebudu, na to už jsem moc starý, ale na všechno se rád podívám hezky ze vzduchu." Máma s námi měla jet taky a taky se nechtěla účastnit závodu. "Osm koní..." zabručela Hoja. "To budeme potřebovat větší vor," poznamenala Shoti, která sama sebe před několika minutami prohlásila za vedoucí zájezdu. Ujistila jsem ji, že nějaké dřevo na zvětšení voru seženeme a konečně jsme vyrazili. Ani ne za dvě hodiny už jsme odplouvali od Summershineské pláže a mávali na rozloučenou letním koním.

Když jsem konečně zabořila kopyta do světle růžového písku, okamžitě jsem si všimla světlého koníka s tmavě růžovou hřívou, který se k nám hnal z louky a nadšeně volal: "Jsou tady! Jste tady! Ahóój!" Byla to pochopitelně Hjarta. Zamávala jsem jí místo odpovědi. Hjarta skočila do písku a zastavila kousek ode mě. "Ahoj!" pozdravila ještě jednou. "Nazdar. Tak co? Jak jdou přípravy na Běžecký týden?" zeptala jsem se jí. "Už máme skoro hotovo. Zítra můžeme začít."

Hjarta nám pomohla vytáhnout náš vor na břeh aby neuplaval a potom jsme šli na louku. Už tam bylo vyznačené, kudy se zítra poběží.

Máma, táta, Barafu a Haraka, kteří se nechystali soutěžit, pomohli Hjartě a ostatním koním s přípravami. My jsme nemohli, protože bychom viděli, kudy se poběží a to by nebylo fér. Vrátili se pozdě v noci, celí unavení.

Druhý den ráno nás probudil mladý hřebeček Diligitis, kterého jsme poznali na naší poslední návštěvě. "Vstávejte! Za tři hodiny se startuje, tak abyste se stihli připravit." Ochotně jsem se zvedla ze země. Hoja také čile vyskočila, když si uvědomila, co se dnes bude dít. Naši rodiče leželi ještě asi čtvrt hodiny, zatímco Majira byl do vteřiny vedle mě. "My jim ukážeme, jak se běhá u nás na Eyjanu," zaržál.

Už zbývalo jen asi patnáct minut do startu. Těšila jsem se. Moc jsem se těšila. Byla bych vyběhla klidně hned, tolik jsem měla energie. Je pravda, že první asi nebudu, protože místní stádo zná tenhle ostrov asi o dost lépe, než my, ale mohla bych aspoň třeba... druhá.

Pět minut do startu. Většina z nás už čekala na startu. Všichni kolem si protahovali nohy. Už za chvíli vyběhneme, myslela jsem si.

Už jsme skoro měli startovat, když najednou se odněkud k nám od cíle přiřítil Digilitis. "Nemůžeme startovat! Někdo strhal značení trasy!" Mezi závodníky zavládlo zděšení. "Proč by to někdo dělal?" zeptala se Shoti. "To nevíme," fňuknul Digilitis, "ale zjistíme to a závod zahájíme hned, jak to napravíme."

Po pár minutách přiběhla z lesa Hjarta a oznámila, že byla strhána i všechna ostatní značení cest. "Bez nich by se někdo mohl ztratit," řekla nám, "takže budeme muset závod odložit."

Lomcoval se mnou vztek. Kdo to mohl udělat? Bylo to tak sobecké! Ale proč by to někdo dělal? Běžecký týden je dlouholetá elskanská tradice, kterou všichni koně lásky milují. Tak jsem došla k názoru, že to nikdo z Elsky nebyl. Ale jediní, kdo nebyli z Elsky jsme byli já, mé sestry, naši kluci a naši rodiče. A věděla jsem jistě, že by to nikdo z nich neudělal.

Po pár hodinách, když už se všichni vzdali naděje, že závod se ještě dnes uskuteční, přihnala se Hjarta s Digilitisem s tím, že chytili viníka. Všichni jsme se okamžitě shlujkli kolem nich a začali se ptát, kdo to tedy byl. Digilitis švihnul ocasem. Až v té chvíli jsem si všimla, že mu kolem něj poletuje podivné stvoření. Mělo dva páry křídel, asi jako vážka a také malá tykadélka. Jinak ale vypadalo jako miniaturní kůň. Jeho ocas se dost podobal tomu, jaký mají koně z Elsky. Stvoření bylo celé bílé, ale když na něj správně dopadlo světlo, zářilo všemi barvami duhy.

"To ona to udělala!" řekl Digilitis. Všichni kolem mě okamžitě začali vztekle nadávat na účet malého tvorečka. Hjarta je honem uklidnila. "Měla k tomu pádný důvod!" "A jaký?" ozvalo se ze všech stran. "To bych rád věděl!" Hjarta stádo opět utišila a pak se otočila k onomu malému koníkovi. "Snad bys jim to, Regen, mohla vysvětlit sama?" A tak se malá klisna jménem Regen pustila do řeči.

Jednorožčí podkova - Mapa Elsky

 

* Pláž

* Louka

* Les Karatasi

* Jezero Pambo

* Skály

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 4.

Ze zvědavosti jsem ji následovala. Matiti byla z nás tří ta, co mluvila nejvíc, ale často to byla Hojina slova, která nutila ostatní měnit názory. Hoja si prorazila cestu stádem až k Hjartě. Stoupla si vedle ní a zírala na ni, dokud Hjarta nezvedla zrak. "Copak potřebuješ, zlatíčko?" "Hjarto, prozraď mi, co děláte, když se dva koně z vašeho stáda v něčem neshodonou a pohádají se?" Hjarta se usmála. "Chvíli se snažíme, aby se moc nestýkali a až si jsme jistí, že už se jeden na druhého nezlobí, necháme je být. Když to trvá moc dlouho, tak jim dáme moyo, to vždycky zabere." "Vy to vážně nechápete," zavrtěla hlavou Hoja. "Vlastně, ta situace, kterou tu ty popisuješ se stává jednou za několik desítek let. Jsme nekonfliktní druh," odpověděla Hjarta. "Hádkám vážně moc nerozumíme." "Jo, je to vidět, protože to, jak hádky řešíte, je ŠPATNÉ!" Hjarta sebou vyděšeně trhla. "Moyo je příliš umělé. Ano, uklidní to ducha, ale je problém to nevyřeší. Vy možná jste fakt hodně nekonfliktní druh, ale my ne. Potřebujeme hádky dokončit. Potřebujeme dořešit problémy, které při hádce vyplují na povrch. Proto tě žádám, Hjarto, nech Barafua a Shoti dořešit tu hádku. A možná, jenom možná, až se příště nějací dva koně lásky pohádají, zkuste je nechat, ať si to vyříkají." Hjarta se na Hoju podívala s vážnou tváří. "Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. No... Zkusit to můžeme." Barafu zvedl hlavu a podíval se na mě. Pak se podíval na Hjartu a když ona souhlasně kývla, rozeběhl se za mnou.

Zastavil se přede mnou. "Pojďme to už konečně dořešit." Kývla jsem. Byli jsme rozhádaní jen pár hodin, ale bylo to jako věčnost. Chtěla jsem Barafuovi něco odpovědět, ale Matiti mi do toho skočila. "Ten problém je to, že... neradi chodíme do Frostsnowu?" Barafu přikývnul. "A nesnaž se to popřít." "Víš, Barafu, já tam vážně nechodím moc rád," přiznal k překvapení všech Haraka. "Ty?" podivila jsem se. "Jak to? Vždycky jsi tak v pohodě, ať už jdeme kamkoliv." Haraka smutně sklopil uši. "Jde o to, že i po těch všech letech, co Frostsnow navštěvujeme, jsou všichni tak nějak podezřívaví, když jsem poblíž. Chápu, mé stádo se pokusilo o příšernou věc, ale já jsem pomohl tomu zabránit. Není fér, aby se báli mě. A vlastně si dokážu vzpomenout na několik dalších, co se na válce nechtěli podílet, ale museli. Každopádně se ve Frostsnowu necítím moc příjemně."

Tohle však nebylo jediné šokující přiznání dne. "Mám pocit, že tvojí mamku štve, že mluvím," řekla Matiti Barafuovi. "Na její obranu, občas se fakt hodně rozkecáš," odpověděl na to Barafu. "Ne, ne kdž moc mluvím. Když jenom mluvím. Tvoje mamka na mě působí jako takový ten upovídaný typ, což by bylo fajn, ale když si s ní chci povídat, tak mě ani nepustí ke slovu. Než jsem ji poznala nenapadlo mě, jak otravné to může být."

Majira nervózně přešlapoval. "Já mám zase pocit, že celé tvoje stádo, Barafu, ve mě vidí soupeře. Nikdy jsem ti o tom neřekl, protože jsem tě nechtěl urazit, nebo tak něco, ale pokaždé, když tam jdeme, někteří zimní koně mi pořád podsouvají, jak je zima lepší, než léto. Ale já jsem letní kůň! Mám přirozeně radši léto, ale taky to nikomu nepodsouvám. Nehledě na to, že většina z těch, co mi to říkají, jsou hříbata a ta ještě ani neměla možnost někam jít a nějaké léto zažít."

Barafu stál a koukal se po ostatních. Tolik stížností na Frostsnow jsem ani já nečekala. Barafu smutně sklonil hlavu, ale já věděla, co říct. Hoja a Matiti nejsou jediné, co ovládají sílu slov. "Ale tohle všechno jsou problémy, které můžeme vyřešit. Právě jsme poučili jedno stádo o řešení problémů mezi koňmi, tak pojďme naše rady aplikovat i my. Jsem si jistá, že když Haraku lépe poznají, přestanou se ho bát. A když si promluvíme s Baridi, určitě si ráda poslechne něco, co jí Matiti odvypráví. Co se týče problému s Majirou, možná by neuškodilo zimní koně pozvat do Summershinu a ukázat jim, že léto je taky moc fajn." Barafu se usmál. "Hned, jak se vrátíme domů, promluvíme si s nimi." "Což bude kdy?" zeptala jsem se. Chápala bych, kdyby se ostatním nechtělo odplout, ale mě osobně tohle malé dobrodružství bohatě stačilo. "Já bych šla hned!" řekla Matiti. Ostatní ji podpořili pokýváním hlavy.

Takže nastalo loučení. I když jsme tam strávili jen necelé dva dny, stejně mi to loučení přišlo jako po třech letech přátelství. "Bude se nám moc stýskat!" zařehtala Hjarta a její oči se naplnily slzami. "Ale jdi ty," řekla jsem jí. "Máme vor, kdykoliv vás můžeme připlout navštívit. A vy tu máte hafo stromů, takže kdyby se vám jó hodně stýskalo, můžete si postavit vor a přijet vy za námi." Hjarta se usmála. "To je dobrý nápad."

Nastoupili jsme na vor a odrazili se od břehu. Pádlovali jsme kopyty směrem k domovu, který byl v dálce vidět, když jste věděli, že tam něco má být vidět. Vlny s námi houpaly.

Přistáli jsme v Summershinu o pár hodin později. Mamka s Agosti si povídaly na pláži. Zamávali jsme na ně. "To jste se moc dlouho nezdrželi," zasmála se Agosti. "Ale zažili jsme toho až až," řekla jsem jí na to a začala vyprávět...

Když jsme se ten měsíc vydali do Frostsnowu, všichni jsme doufali, že vyřešíme, co nás trápí. A, no, ano, povedlo se! Baridi si ochotně vyslechla Matitiino vyprávění, když jsme jí vysvětlili, co naší sestru trápí. Haraka si našel pár kamarádů mezi zimními koňmi a už se ho báli daleko méně. Co se týče Majiry, tak ten pozval na příští měsíc frostsnowská hříbata do Summershinu. To byste koukali, jak vyváděla v moři.

Uběhl rok. Přesně rok. S Barafuem jsme po tom incidentu na Elsce řešili všechny problémy mnohem klidněji. Snad jsme se oba báli, že na nás odněkud vybafne Hjarta, která přijela na návštěvu a odežene nás od sebe, nebo do nás narve moyo. Ale já vím, že to by neudělala. Poučila se. Všichni koně lásky se poučili. Což je taky důvod, proč byli všichni pozváni na naší svatbu! Ano! Já a Barafu se dneska bereme! Dlouho jsme přemýšleli, kde svatbu uspořádat. Nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší volba budou Divoké pláně kousek od Frostsnowu. Je to blízko Barafuovu domovu, ale letním koním, co byli pozváni, nebude zima. A zkuste hádat, kdo nás oddává! No dobře, nebudu vás napínat. Je to Hjarta. Prosila nás o tu možnost od té doby, co se dozvěděla o svatbě. A my jsme si řekli, že vlastně proč ne?

Byl to tak úžasný den. Mamka mi ukázala, jak si zvlnit hřívu (prý že to vypadá elegantně) a Hoja mi vyrobila náramek z fialové květiny, jejíž jméno jsem zapomněla. Tan den jsem zapomněla na spoustu věcí. Od toho momentu, kdy Hjarta začala mluvit už jsem nemyslela na nic jiného, než na Barafua. A pak přišla ta chvíle, kdy jsme oba řekli "Ano" a políbili se.

Dlouho po tom, co se přestalo slavit, jsme nešli domů. Mamka s tátou, Baridi i mé sestry ano, ale my dva ne. Toulali jsme se po Diadornu a nic neříkali. V jednu chvíli jsem se podívala na nebe. Už vyšly hvězdy a já zahlédla souhvězdí jednorožce. Jeho roh ukazoval k nám. Věděla jsem to.

Když jsme se konečně dokopali k návratu na Démantovou louku, byla skoro půlnoc. Lehla jsem si, Barafu vedle mě a s posledním zašeptáním "Miluji tě," jsme oba pomalu usnuli.

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 3.

Vstávalo se mi těžko. Ono se moc dobře nespí, když se s někým pohádáte. Když se na obzoru zatřpytily první sluneční paprsky, vstala jsem. Chtěla jsem se s Barafuem usmířit, ale on ještě spal. Rozhodla jsem se, že se půjdu proběhnout k lesu. Když jsem na stromech zahlédla ovoce moyo, litovala jsem, že jsme ho neměli u sebe, když jsme se včera pohádali.

Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Prudce jsem se otočila. Byl to Barafu! "Co tu děláš, Shoti?" zeptal se. "Nemohla jsem spát," hlesla jsem. "Jsi pořád naštvaný?" Ticho. "Barafu?" "T-tak trochu. Pořád mi vadí, že se k mojí rodině nikdy netěšíte tak, jako k Majirově, ale... přiznám se, že jsem trochu přehnaně reagoval." Sklonila jsem hlavu. "Možná to taky bude tím, že naše první setkání s tvojí mamkou proběhlo tak, že na nás křičela a útočila." "Jen mě chtěla chránit!" vyštěkl Barafu. "To chápu, ale nemusela nás doslova v první větě, kterou s námi prmluvila, nazvat zločinci." "Bála se o mě, Shoti!"

Chtěla jsem mu odpovědět, ale do řeči mi skočila Hjarta. "Co se tu zas hádáte? Kšc! Od sebe! Šťastné páry se nehádají!" Protočila jsem očima. "Ty asi nechápeš, že tohle potřebujeme dořešit, co?" Hjarta frkla. "Prostě se nechte! Jestli budete takhle rozhádaní, tak vás asi nepustíme domů!" "Cože?" vyhrkli jsme oba najednou. "Na Elsce ochraňujeme štěstí ve vztahu. Vy jste rozhádaní, takže nejste šťastní a my to tak nemůžeme nechat. Musíme vás usmířit. Dokud se budete hádat, tak nepojedete domů. Nikdo!" Zamračila jsem se. "To nemůžete! Můsíme domů! Máme tam rodiny." Hjarta zavrtěla hlavou. "Tak se přestaňte hádat." Pak se otočila a odešla. Chtěla jsem to celé tedy s Barafuem dořešit v klidu. "Barafu, jde zkrátka o to, že tvoje mamka tě až moc chrání..." "Zato ta vaše vás pustí za každým nebezpečím!" "TAK DOST!" zaječela Hjarta. Odstrčila nás od sebe a vztekle zaržála: "Jestli spolu nedokážete mluvit normálně, tak spolu nebudete mluvit vůbec!" S těmi slovy Barafua popadla za hřívu a odvlekla ho pryč. A já zůstala sama. No výborně.

Bylo mi děsně. Teď nás nepustí domů, protože se hádáme. A nemůžeme se přestat hádat, protože máme problém, který musíme vyřešit. Ale nemůžeme ho vyřešit, protože nás Hjarta a její stádo nepustí k sobě. Zatraceně!

Je pravda, že Baridi byla vždy odtažitější než Agosti. A ani po záchraně jejího syna nám nespíš tak úplně neodpustila, že jsme ho do Frostsnowu přivedli s lanem kolem krku a temným alicornem po boku. Musím uznat, že když se to takhle řekne, tak je možná i pochopitelné, proč nás moc nemusí. Každopádně jsme zachránili její domov. Copak to nestačí?

Ani mi nedošlo, že jsem při těchto myšlenkách šla, dokud se přede mnou neobjevilo křišťálově čisté jezero Pambo. Řrkla jsem si, že když už jsem tady, tak se aspoň napiju. Sklonila jsem hlavu k hladině vody a začala pít.

Zaslechla jsem dusot kopyt. Zvedla jsem hlavu. Z lesa se vyřítila Matiti s Majirou v patách. "Ahoj, Shoti!" Byla za dnešek první, kdo se na mě usmál. "Hjarta říkala, že jste se s Barafuem pohádali." Sklopila jsem uši. A pak jsem jí postupně odvyprávěla, co se stalo večer a ráno, a že nás teď Hjarta nechce pustit domů. "To je šílený," hlesl Majira. "To teda je. Hádám, že všechny jejich "šťastné páry" v jednom kuse požírají moyo, protože si nedovedu představit, že by dokázali žít v páru za normálních okolností a přitom se vůbec nehádat." Přikývla jsem. "Jenže co teď budu dělat?" zeptala jsem se zoufale. "Nedovolí nám se k sobě přiblížit, dokud jim nějak nedokážeme, že se už jeden na druhého nezlobíme." Majira se zamračil. "Tahle země je šílená. Máte jim dokázat, že se na sebe nezlobíte a přitom se k sobě nesmíte přiblížit? To je neskutečný." Znovu jsem přikývla a opět se napila z jezera. Věděla jsem, že se mnou Matiti a Majira budou souhlasit a Hoja s Harakou si také nejspíš budou myslet, že je to šílenství, ale co je mi to platné?

Matiti a Majira mi nabídli, že se půjdeme projít do skal, abych na chvíli přestala přemýšlet o tom všem. Souhlasila jsem, i když jsem si nemohla pomoct a musela jsem si vzpomenout na ty hrůzy, co na nás nachystaly Summershineské skály. Za to dopoledne jsme skalami proběhli třikrát. Jednou jenom tak, podruhé jako závod a potřetí při hře na schovávanou. Nakonec jsme ale dostali hlad se zděšením zjistili, že už je skoro poledne. Vydali jsme se na louku ke stádu, abychom se napásli. Doufala jsem, že aspoň to mi dovolí, i když je na té louce i Barafu.

Pro jistotu jsem zastavila pár metrů od stáda. Matiti i Majira zůstali se mnou a Hoja s Harakou na sebe nenechali dlouho čekat. Trochu jsem posmutněla, když jsem si představila, že Barafu je někde uprostřed toho stáda sám a jediný, koho tam zná, je Hjarta. Ale potřebovala jsem s mými přáteli něco dořešit. "Barafu nám řekl, co se stalo," špitl Haraka. "A upřímně nechápu, co jim to hrabe!" vztekala se Hoja. "Jak to jako chtějí zařídit, aby se nikdo nehádal? Pravda, oni mají moyo, což je dost možná ten způsob, jakým řeší veškeré své spory, ale to je tak strašně umělé řešení problémů! V závěru to nikomu nepomůže." Usmála jsem se. Měla pravdu. "Asi za tou Hjartou napochoduju a pěkně si s ní promluvím," dodala Hoja. "To ti asi nebude moc platné," upozornila jsem ji. "To je jedno," opáčila ona. "Nemůže nás tady věznit jen proto, že ty a Barafu máte problém, co se musí vyřešit! Já jí něco povím!" S těmi slovy odcvála ke stádu.

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 2.

Moře s námi poklidně houpalo. Blížili jsme se k ostrovu. "Jsem hrozně zvědavá, jací tvorové tam žijí," řekla Hoja. "Možná jsou to jednorožci se dvěma rohy!" napadlo Barafua. "Dvourožci?" zasmál se Majira. "Nebo tam třeba budou podzimní koně! Víte, hříva v barvách podzimního listí a flíček ve tvaru listu pod okem," vtipkovala Matiti. Ne, že by to byly špatné teorie. Popravdě, docela by se mi líbilo potkat dvourožce nebo podzimního koně. Ale všechny tyhle teorie vycházely ze vzhledu těch, které jsme potkali na Eyjanu. Co když na tomhle ostrově to bude jiné? Co když tam nebudou tvorové podobní nám?

Několik dalších minut uběhlo a my už viděli písčitou pláž, kam s největší pravděpodobností přistaneme. Písek na ní byl úplně bílý. "Vypadá skoro, jako sníh," podotkla Hoja a my jsme s ní souhlasili. Když jsme však dopluli blíž, došlo nám, že písek není bílý, ale hodně světle růžový. "To jsou mi věci," řekla Matiti.

Náš vor konečně zastavil. Zabrzdil se o dno. Seskočili jsme a vytáhli ho na břeh, aby nám neuplaval. Poté jsme přešli přes písčitou pláž na louku. Rozhlédla se jsem se kolem. Asi třicet metrů od nás se páslo stádo koní. "Tak co myslíte, že jsou zač?" zeptal se Haraka. "Podzimní koně nebo dvourožci?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si, že jsou to koně z vašich teorií." "Pojďme je pozravit!" zaradovala se Hoja. "Myslíte, že budou mluvit stejným jazykem?" řekla jsem. Nikdy jsem nad otázkou komunikace nepřemýšlela, ani při našich minulých dobrodružstvích. Prostě jsme mluvili. Ale tohle je úplně jiný ostrov. "Koně řehtají všichni stejě!" prohlásila Matiti. Chtěla jsem ji upozornit, že my nejsme koně, nýbrž alicorni, ale neudělala jsem to. Matiti se rozeběhla ke stádu a my jsme jí byli v patách.

Několik koní ve stádě zvedlo hlavu a s podivením se dívali, jak k nim přicválala Matiti a za ní nás pět. Jedna věc na nich byla hrozně divná. Všichni měli růžovou hřívu! Někteří světlou, jiní tmavou, samci lehce do šediva. Ale všichni ji měli růžovou. Jejich ocasy se hodně podobaly snorsím - žíně měly až na konci.

"Buďte pozdraveni!" zaržála Matiti. Koně ze stáda se podívali jeden na druhého a pak znovu na Matiti a nakonec jedna klisna odpověděla: "I vy buďte pozdraveni. Dovolte mi otázku. Vy nejste z Elsky, že ne?" Zaraženě jsme se na ni podívali. "Co je to Elska?" zeptala se nakonec Hoja. "Elska je ostrov, na kterém teď stojíme a podle vaší neznalosti jde poznat, že jste tady poprvé. Smím se zeptat odkud tedy jste a jak jste se sem dostali?" A tak jsme jí pověděli, odkud jsme přišli a postupně se představili. Ona sama řekla, že se jmenuje Hjarta a nabídla nám, že nás provede po ostrově. "Je to neuvěřitelné! Po staletí jsme tu žili a ani netušili, co je za mořem! Vůbec jsme nevěděli, že tam žijí koně s rohy a koně s křídly a koně s rohy a křídly a další podivuhodní tvorové!" Musela jsem se zasmát. "My jsme taky netušili, že za mořem na nás čekají koně, kteří... mají... všichni růžovou hřívu. Dovol mi také jednu otázku -- proč to tak máte? A má to něco společného s barvou toho písku na pláži?" Hjarta se zahubila. "Tady na ostrově je většina věcí růžová. Růžová je barva lásky. A Elska je ostrov lásky. Zamilované páry jsou tu velice uctívané." Pak se podívala po nás šesti. "Odpusťte mi pokud se pletu, ale hádám, že vy patříte mezi ně?" Nervózně jsem se podívala na Barafua a on se podíval na mě. Nesměle jsem přikývla. Stejně tak Hoja s Harakou a Matiti s Majirou. "No to je neskutečná náhoda!"

Postupně jsme přešli celý ostrov. Prošli jsme lesem Karatasi, ve kterém rostly jak listnaté, tak jehličnaté stromy. Na listnatých stromech rostly podivné růžové plody ve tvaru srdce. Když se na to Barafu zeptal, Hjarta odpověděla, že se jedná o moyo, ovoce, které uklidňuje vztek a přináší lásku do duše tvora, který ho ho sní. Pokud je ale shnilé, tak může naopak způsobit smutek a deprese. "Ale jen tak neshnije, nebojte se," dodala ještě. Taky nás zavedla k jezeru Pambo. "Voda je výborná, klidně se napijte." Všichni jsme sklonili hlavy a napili se. Voda byla trochu nasládlá. Nakonec nás zavedla do skal. Nebyl to ani zdaleka stejný labyrint, jako v Summershineských skalách, ale stejně jsme byli rádi, že s námi byl někdo zkušený, kdo se tam vyzná. A pak jsme zamířili zpátky na louku. Hjarta nás představila zbytku stáda. Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Stádo koní se pomalu ukládalo ke spánku. I Hoja, Haraka, Matiti a Majira si lehli na zem a zavřeli oči. Já a Barafu jsme ale ještě chvíli courali po louce. Pak jsme zamířili na pláž. Kopyty jsme ryli ve světlém písku. "Tak, tohle je tedy za mořem," hlesl Barafu. "Jak dlouho tady zůstaneme?" zeptala jsem se. Barafu si povzdechl. "Nevím. Tentokrát tu nemáme moc co zachraňovat. Technicky bychom mohli zítra odplout." Já jen zavrtěla hlavou. "Hoja s Harakou si budou chtít najít kamarády mezi těmi koňmi. A Matiti s Majirou budou nejspíš chtít projít les a skály trochu podrobněji. Nebudou chtít odjet hned." Barafu se zahleděl směrem, odkud jsme připluli. "Proč nemáte rádi moji rodinu?" zeptal se najednou. Ta otázka byla jako kopanec. "Jak to myslíš? Ovšem, že tvou rodinu rádi máme, o čem to mluvíš?" Barafu si odfknul. "Jestli sis nevšimla, tak se vždycky mnohem víc těšíte do Summershinu než do Frostsnowu. Všiml jsem si toho, jen si nemysli! A Kona a Mrengo tam s námi skoro nechodí." "Je tam zima, Barafu. Každý radši půjde do tepla, než do chladu." "Jo? Je to tím? To si fakt myslíš?" Barafu se začal vztekat. "Tvoji rodiče prostě nemají rádi mojí mamku!" "Barafu, uklidni se! Nikdo nikdy nic takového neřekl!" "Ale všichni si to myslíte. Nejsem slepej, Shoti. Jestli tvrdíš, že mě miluješ, proč nejsi schopná milovat i mou zemi a rodinu?" "Barafu, nikdy jsem neřekla..." "Co se tady děje?" Hjarta přiběhla po pláži k nám. "Vy se hádáte?" Přikývli jsme. Ano, to se teda hádáme. Protože Barafu se chová šíleně! "To... To nemůžete!" vykřikla Hjarta. "Proč ne, proboha?" zeptala jsem se. "Máte být šťastný zamilovaný pár! A šťastný zamilovaný pár se nehádá!" Pak přicválala mezi nás dva a odstrčila nás od sebe. "Vy už se hádat nebudete." "Ale máme ještě něco, co musíme dořešit!" námitka jsem. "Žádné hádání! Ne, ne, ne!" A pak jsme byli hrubou silou donuceni si jít lehnout.

Nová postava!

Víte, Misha, moje osobní "postava" tady na blogu, mi začala připadat taková... osamělá. A ačkoliv Misha dřív byla takový samotář, teď je společenštější. Tak jsem si řekla, že bych jí možná mohla vymyslet kamaráda. (Smazala jsem starý článek o Mishině počátku, protože se mi prostě nelíbil. Vymyslím lepší backstory pro Mishu i novou postavu).

 

 

Takhle vypadá! (Předpokládám, že poznáte, že je to ta napravo). Jmenuje se Nessie. Ne, nemá nic společného s Lochneskou příšerou, jen se mi k ní hodilo jméno Nessie. Je mladší než Misha. Nemá křídla, jako Misha (teda, zatím je nemá). Nevím, co víc bych vám o ní zatím napsala, lépe ji poznáte z dalších článků :). A ano, Misha má jizvu na uchu. Je to jen další z postupných doplňků vzhledu, které jí dávám průběhem času.

Slzy královny 40-50

To jsem se zase rozjela, co? Jednorožčí podkova a teď Slzy královny. Každopádně tohle je hodně krvavá desítka stránek (já vám říkala, že tohle je krvavý komix).

 

 

 

 

Jednorožčí podkova 5 - Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem dcera jednorožce Kony a pegase Mrenga. Mám dvě mladší sestry - Matiti a Hoju. Všechny tři jsme Alicorni. Žijeme v zemi zvané Diadorn na ostrově Eyjan. Na Eyjanu je ještě země Rubyron, domov temných, Frostsnow, zem věčné zimy a Summershine, zem věčného léta. Co se však nachází za mořem, to nevíme.

Od našeho dobrodružství v Summershinu uběhlo už více než rok. Majirovu i Barafuovu rodinu navštěvujeme každý měsíc zůstáváme s nimi přes noc. Naše zatím nejdobrodružnější cesta začala, když jsme se chystali do Summershinu.

"Mami, půjdeš s námi?" zeptala jsem se. Když mamka poznala Majirovu mamku Agosti, bylo skoro nemožné ji dostat zpátky domů. Vážně si rozuměly. "Ano, určitě!" opáčila mamka. "Měsíc jsme se s Agosti neviděly, musím jí toho tolik povyprávět!" "Tati, půjdeš i ty?" Táta zavrtěl hlavou. "Mám malé setkání s pegasy na Pegasí skále." A tak jsme se vydali na cestu v sedmi - mamka, já, Barafu, Hoja, Haraka, Matiti a Majira.

Cesta do Summershinu nikdy není dlouhá. Za ty měsíce jsme už stihli najít tu nejkratší cestu. Když jsme dorazili, Agosti nás nadšeně přivítala. "No konečně! Hrozně jsem se na vás těšila. Tak pojď Kono, musíme si popovídat." A tři hodiny byly na louce a povídaly si. My jsme se rozhodli jít mezitím za poníky. Jejich vůdce Trot nás nadšeně přivítal. "Tak rád vás zase vidím! Našemu stádu se daří každým dnem lépe a lépe. Pořád jsme vám vděční za to, že jste se za nás u Jota přimluvili." Byla to radost vidět, že se jim skutečně daří lépe. Seznámili jsme se se třemi novorozenými hříbaty a vyslechli si pár Trotových dechberoucích příběhů o době, kdy ještě muselo jeho stádo žít ve skalách.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru. Haraka a Hoja, kteří ještě před chvílí vesele poskakovali v trávě si znaveně lehli na zem a sledovali zapadající slunce. Matiti něžně přikryla Majiru svým křídlem, jako to dělá každý večer. Já jsem položila svou hlavu na Barafuova záda a pomalu usnula...

Ráno jsem se probudila ještě před východem slunce. Už jsem nemohla usnout, tak jsem opatrně vstala, abych nevzbudila Barafua (vypadal tak roztomile, když spal). Šla jsem se opláchnout k moři. Studená voda omývala moje kopyta a já nasála do nozder slaný mořský vzduch. Matiti jeho vůni zbožňuje, problesklo mi hlavou. Udělala jsem pár kroků dál do vody. Nad mořem se zatřpytily první sluneční paprsky. Copak je asi za mořem? zamyslela jsem se. Tahle otázka mi vrtala hlavou od té doby, co jsem spatřila moře. Vlastně ještě déle! Už od té doby, co nám Nyati řekl, že žijeme na ostrově.

Po chvíli jsem zvrtěla hlavou přestala nad tím přemýšlet. Místo toho jsem začala poskakovat ve slané mořské vodě jako to dělává Hoja. Někdy bych si přála být zase v jejím věku. Kdybychom navštívili Summershine, když jsem byla stejně stará jako ona, nikdo by se mi nesmál za to, že poskakuji ve vodě. Ale teď když mě nikdo nevidí, taky se mi nikdo smát nebude. Po chvilce poskakování jsem však az sebou zaslechla hlas. "Dobré ráno, zlato. Bavíš se?" Bleskově jsem se otočila. Byl to Barafu. "D-dobré ráno," odpověděla jsem poněkud rozpačitě. On se rozesmál. "Hele, nesměj se!" rozzlobila jsem se. "Voda je krásně studená, tak co jiného mám dělat? Neposkakovat v ní?" Znovu se zasmál. "Vypadáš vtipně, když děláš hlouposti." Jen jsem protočila očima. Barafu přišel za mnou a dal mi pusu na tvář. "Je vážně krásně studená. Nezaplaveme si?" Přikývla jsem. Plavat ve studené vodě bylo příjemné, protože do Summershinu přišla ta teplejší část léta a na to jsem zkrátka nebyla zvyklá. Doplavali jsme jen tam, kam jsme ještě dosáhli kopyty na dno. Zastavili jsme se a koukali na vycházející slunce na obzoru. "Je to nádhera..." zašeptal Barafu.

Slunce pomalu stoupalo po obloze. Najednou jsem ale zahlédla ještě něco jiného, než náš největší zdroj tepla a světla. "Barafu, podívej, támhle něco je!" Barafu přimhouřil oči a zadíval se stejným směrem jako já. Vypadalo to, že tam je pevnina! "No jo, máš pravdu! Myslím, že je to ostrov, nebo tak něco." "Pojďme o tom říct ostatním." A tak jsme šli.

"Ostrov? Není to nesmysl?" divila se maminka Kona, když jsme jí řekli o našem objevu. "Proč by to měl být nesmysl?" "Ostrov tak blízko, že je vidět od nás? Já si myslím, že je to jen další část Eyjanu." Barafu a já jsme se na sebe podívali. Měli jsme spoustu volného času a prošli jsme spolu skoro celý Eyjan. Vynechali jsme jen Rubyron, protože dráždit temné se nám zrovna moc nechtělo. Došli jsme k závěru, že Eyjan je tvořen čtyřmi zeměmi - Diadornem, Rubyronem, Frostsnowem a Summershinem. Toť vše. A ta k jsme jí to i řekli. Ona jen zavrtěla hlavou. "Měli bychom to místo jít prozkoumat!" řekl Haraka. "Ale jak?" zeptala se Matiti. To byla správná otázka. Já a Matiti bychom tam nejspíš mohly doletět (ale nejsem si jistá, jestli by Matiti vydržela letět tak dlouho), ale zbytek našeho dobrodružného týmu by se tam neměl jak dostat. "Můžete plout na voru," navrhl Kahawia, hnědý poník. "A kde ten vor mají podle tebe vzít, Kahawio?" zeptala se Agosti. "Můžeme jim ho postavit!" řekl prozměnu Trot. "Ve skalách je spousta stromů na dřevo. Můžem ho svázat popínavými rostlinami, co tam rostou." S tím jsme souhlasili.

Byla jsem šťastná, že přišlo další dobrodružství. Život začínal být až děsivě klidný. Ještě než přšlo poledne, náš vor byl hotový. "Ach, holky, proč mě už zas opouštíte?" povzdechla si mamka. "Vrátíme se, mami," ujistila jsem ji. "Vždycky jsme se vrátili." Už jsem vynechala ten fakt, že tomu málem tak nebylo. Nastoupili jsme na vor. Odrazili jsme se od břehu a kopyty pádlovali směrem k neznámému ostrovu. Došlo mi, že se vrátíme. Máme tři kouzelné podkovy. Máme jeden druhého. Dokud nic z tohohle neztratíme, budeme v pořádku.

Jednorožčí podkova - Mapa Summershinu

Vzhledem k tomu, že jsem dneska dokončila poslední kapitolu čtvrté knihy Jednorožčí podkovy, řekla jsem si, že vám sem dám mapu.

 

* Skály

* Pláž

* Moře

* Louka

Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 4.

Ráno mě probudily kroky. Hoja. Jak to jenom dělá, že zrovna. když chci spát, dupe jako slon? Otevřela jsem oči. "Dobré ráno," řekla jsem. Hoja se na mě otočila a usmála se místo odpovědi. Uvědomila jsem si, že jsem v noci opět přikryla Majiru svým křídlem. Už jsem se ani nesnažila to skrýt. Nemělo to smysl. Už mě viděla. Vstala jsem. Hoja vyšla z přístřešku a vykulila oči na šipku, co jsem nakrelila na zem předešlou noc. "Tím směrem jsme včera s Majirou viděli světlo. Byli jsme přesvědčení, že to je Sluneční kámen. Tak jsem nakreslila na zem kopytem šipku, abychom i za světla věděli, kam jít." "Chytré," poznamenala Hoja. Ze stanu se ozvalo zívání. Shoti se vzbudila a nedlouho po ní i Haraka. "Měli bychom vyrazit," řekla má starší sestra a potřásla hlavou, aby urovnala neposlušné světle fialové pramínky hřívy. Na její žádost jsme probudili Barafua s Majirou a okamžitě se vydali na severozápad, směrem, kam ukazovala šipka. Směrem, kterým byl náš rodný Diadorn. Uvažovala jsem, zda už tam začalo sněžit.

Už jsme se motali bludištěm skal dlouhou dobu. Hoju a Haraku to začínalo otravovat. No, popravdě, začalo to otravovat nás všechny, ale Hoja s Harakou to jako jediní dali najevo. Nakonec si nudnou chůzi vylepšili tím, že začali hrát na honěnou. Běhali po písčité cestě a co chvíli nějaký z nich nešikovně drcnul bokem do skály. Hoja měla zrovna babu a hnala se tryskem za Harakou. Ten před ní zatím šikovně utíkal. Pak ale zavadil o skálu, z té začaly padat kameny. Hoja se jim chtěla vyhnout, ale zakopla o kořen stromu, který se rozhodl růst na nevhodném místě. Než se stihla zvednout, ze skály se zřítily další balvany a zavalily jí nohu. "Nemůžu ji dostat ven!" vykřikla. "Musíme jí dostat ven!" rozhodla Shoti. "Ale to potrvá věčnost," namítla jsem. Vzhledem k tomu, že jsme nemohli zas tolik plýtvat časem, ale zároveň jsme nemohli nechat Hoju samotnou, rozhodli jsme, že s ní někdo zůstane a pokusí se ji osvobodit. Na zpáteční cestě se k nám připojí. "Pokud je najdeme," hlesl tiše Majira. Pak přišla dohady o tom, kdo zůstane. Haraka to chtěl být. "Můžu za to já, do té skály jsem vrazil. Zůstanu tu s ní a vysvobodím ji." Shoti mu to ale nechtěla dovolit. "Jsi moc malý, potrvá ti věčnost ty kameny odvalit. Navíc, když se objeví nějaký predátor, co s ním zmůžeš sám? Kdyby byla Hoja schopná obrany, tak neřeknu, dva to nějak zvládnete, ale sám..." "Zůstanu já!" řekl Barafu. "Ubráním nás a kameny taky zvládnu nějak dostat pryč." A tak bylo rozhodnuto. S Hojou zůstane Barafu.

A tak jsme pokračovali v cestě jen ve čtyřech. Haraka už se neměl s kým honit a navíc byl teď mnohem opatrnější. Kolem bylo už znatelně tepleji a viditelně více světla. Věděli jsme, že už jsme blízko. "Mám pocit, že bloudíme v kruhu," řekla starostlivě Shoti. "Možná, že když vyletíš trochu výš, uvidíš, kudy máme jít," navrhla jsem jí. "Skály jsou moc vysoké, nad ty nevyletím. Ale můžu zkusit najít nějakou mezeru, kudy bude někam vidět," řekla a vzlétla. Našla mezeru mezi skalami a snažila se vidět skrz. Haraka stál na zemi celý nervózní. "Vidíš něco?" ptal se nedočkavě. "Něco ano, ale svítí mi do očí, nejde to dost dobře rozpoznat!" Haraka se okamžitě vrhl k hromadě spadaných kamenů, která ležela u skály a začal šplhat za Shoti. "Třeba něco uvidím já." "Harako, ne! Zůstaň dole, je to nebezpečné, uklouzneš a něco se ti stane!" křičela Shoti. "Neboj se!" Řeknu vám, ten kluk je fakt chytrej, ale někdy se vrhá do nebezpečí, aniž by se staral o to, co se mu může stát. Jako třeba teď. Už byl v polovině cesty, když mu kopýtko uklouzlo a on se skutálel z hromady dolů. Shoti ho chtěla chytit, ale nestihla pro něj doletět. S žuchnutím dopadl na zem. Byl naživu! Pokusil se postavit, ale v zápětí to vzdal. "Asi mám zlomenou nohu." Shoti slétla k zemi a starostlivě na něj pohlédla. "Znám kouzlo, které to spraví, ale trvá to hodinu než začne působit," povzdechla si Shoti. Já to kouzlo neznám. Takže Shoti tu bude muset zůstat. Zatímco se ona ptala, jestli tu cestu zvládneme, jestli se nám nic nestane a tak, Majira se pokusil vycítit, kde asi Sluneční kámen je. Přišel na to, že bude nejspíš tam, kam Shoti koukal tou škvírou. Dávalo by to smysl, slunce ještě nebylo tak daleko, aby jí svítilo do obličeje, když nakoukla onou mezírkou, takže to musel být Sluneční kámen. A tak jsme v cestě pokračovali jen dva.

Brzy jsem začala soucít s Barafuem. Vážně tady bylo teplo. Až moc. "Jdeme správně!" radoval se Majira, kterému teplo naopak přidávalo na energii.

Náhle jsem zaslechla dusot kopyt. "Majiro, říkal jsi, že tady žádní koně nežijí!" "Vždyť taky nežijí! Nebo o nich aspoň nikdo neví..." Zvuk se k nám přibližoval. Snažili jsme se přijít na to, odkud přichází. Až náhle ustal. A bylo ticho. Začala jsem se rozhlížet do všech stran. A pak jsem ho zahlédla. Zpoza jedné skály vykukoval malý... kůň? Byl světle hnědý a měl dlouhou hustou hřívu. Byl ale tak strašně maličký! Byl menší, než všechna hříbata, jaká jsem kdy viděla. Majira si ho taky všiml. "Možná by nám mohl pomoci," řekl. V tu chvíli si koník uvědomil, že jsme ho viděli a rozeběhl se pryč. "Počkej, potřebujeme tvojí pomoc!" křičela jsem a rozeběhla se za ním, Majira těsně za mnou. Hnědák utíkal bludištěm skal a my za ním. Měl krátké nožky, takže moc dlouho neudržel náskok, kerý měl. Nicméně, očividně tohle místo znal lépe než my. Bleskově zatáčel, zatímco my museli neohrabaně brzdit, s jistotou cválal, zatímco my se museli rozhlížet.

Koník zahnul za roh a my za ním. Náhle nás oslepilo světlo a horko nám vyrazilo dech. Snažili jsme se rozkoukat. Najednou jsme zaslechli hlas. "Našel jsi je?" "Všimli si mě, Trote, sledovali mě!" "Cože?" "Jsou tady!" Konečně jsem mohla otevřít oči. Byli jsme na travnatém plácku obklopeném skalami. Všude kolem nás byli koně stejně velcí, jako malý hnědák, za kterým jsme utíkali. Zírali na nás, jako na vetřelce, kterými jsme očividně i byli. Ale co bylo nejzvláštnější - uprostřed palouku ležel na pařezu žlutý kámen. "To je Sluneční kámen!" radoval se Majira. "Co tady hledáte, cizinci?" zeptal se Trot. "Hledáme Sluneční kámen, letní koně ho potřebují," vyhrkla jsem okamžitě. "A k čemupak ho letní koně potřebují?" zeptal zase Trot. "Bez něho bude v Summershinu zima," vrhl se do vysvětlování Majira. "Letní koně mají problém žít v chladu, hlavně mláďata. Bez Slunečního kamene letní koně vymřou!" Trot se podíval nejdřív na majiru, pak na mě a pak na Sluneční kámen. "Ale my ho taky potřebujeme," řekl nakonec. "Ve skalách je zima i během teplejší části léta. I my tu vychováváme hříbata." Najednou mi hlavou začalo vířit tolik otázek a já je prostě musela vychrlit. "Co jste vůbec zač? A proč žijete ve skalách a ne dole na louce, jako letní koně? Jak jste získali Sluneční kámen?" Trot se zasmál. "Jsme poníci. V podstatě menší verze obyčejných koní. Proč žijeme ve skalách, to je poněkud zvláštní příběh. Dříve jsme skutečně žili na louce spolu s letními koňmi. Ale jak se stádo letních koní rozrůstalo, začalo tam najednou být málo místa. A tak se tehdejší vůdce stáda Hatua rozhodl, že my jsme ten problém. Že my musíme opustit louku. Vyhnal nás. Tak jsme šli. Na Divoké pláně se nikomu nechtělo, protože v zimě tam sněží a na to jsme nebyli zvyklí. Popravdě se nám vůbec nechtělo opouštět Summershine. A tak nám nezbylo nic jiného, než jít žít do skal. Předpokládali jsme, že budeme žít na okraji a budeme se chodit pást okolo, protože, jak jste sami viděli, skály jsou samý písek. Jenže některá hříbata se při hraní zatoulala dál do bludiště. Většinu jsme našli, ale už jsme nenašli cestu ven. V zoufalé snaze se dostat ze skalnatého bludiště jsme narazili na tenhle palouk. Bylo by to perfektní místo pro naše stádo, kdyby tu jen bylo tepleji. Zjistili jsme, že síla Kamene působí jen na určitou vzdálenost. A tak se jednou jeden ovážlivec," otočil se k malému hnědákovi, který nás ke stádu zavedl, "vydal najít cestu ze skal a ukrást Sluneční kámen. Trvalo mu to týdny, ale povedlo se." Majira se zamračil. "Hatua? Nikdy jsem o něm neslyšel. Asi nebyl až tak významný tím, že vás vyhnal, když si na něj dneska nikdo ani nevzpomene."

Majira a poníci dlouho diskutovali o Summershinu a o Slunečním kameni. Majira stádu nabídl, že se pokusí přesvědčit ostatní letní koně, aby mohli poníci opět žít s nimi. Byl přesvědčen, že to je malá cena za návrat Slunečního kamene. A tak jsme se vydali pryč ze skal. Já, Majira a dvacet osm poníků. V čele šel onen hnědák, který se, jak jsme zjistili, jmenuje Kahawia, protože si pamatoval cestu pryč. Cestou jsme naštěstí našli Shoti s Harakou a Barafua s Hojou. Všichni byli v pořádku, až na Hojinu pohmožděnou nohu, jejíž léčení jsme ale nechali až na později. Konečně jsme se dostali pryč z toho bludiště. Byla to neskutečná úleva, konečně nebýt obklopena skalami.

Lehkým klusem jsme přiběhli na louku. Letní koně po nás házeli překvapené pohledy a zalechla jsem věty jako: "Ti jsou ale roztomilí!" "Jak můžou být tak mrňaví?" "To jsou hříbata nebo co?" Majira došel za součaným vůdcem stáda, hřebcem s hřívou, která přecházela ze zelené do modré, jménem Joto. On o Hatuovi slyšel, ale žil v přesvědčení, že poníci kvůli vyhnanství vyhynuli. Byl tak rád, že se pletl! Poníci byli na louce samozřejmě vítáni. Opět působila trochu méně prostorně, ale nikdo si nestěžoval. "Kdo nechce obětovat trochu prostoru pro klid, mír a přátelství," řekla Agosti, "ten může jít na Divoké pláně a mít kolik místa jen chce!"

Všechno nakonec dobře dopadlo. A na nás čekalo loučení. "No, vypadá to, že tě budeme muset opustit," řekla jsem Majirovi. Bylo mi to moc líto. Byl to moc fajn kluk. Kéž by tak chtěl jít s námi... "Víte, tak jsem tak přemýšlel... Je sníh skutečně tak nádherný?" zeptal se Majira. Tahle otázka mě překvapila. "Samozřejmě, že je!" kýval hned hlavou Haraka. "Připomíná moje staré stádo," usmál se Barafu. "Obzvláště první Diadornský sníh je nádherný," prohlásila Hoja. "Třeba ho ještě stihneme!" Majira vypadal, že se hluboce zamyslel. "Je krásnější, než moře?" zeptal se nakonec. Nikdo z nás na to neuměl odpovědět. "To je věc názoru..." řekla nakonec Shoti. Majira se zasmál. "Tak to vypadá, že budu muset jít s vámi, abych to zjistil!" Srdce mi radostně poskočilo. Majira chce jít s námi? Byla jsem nadšená. Ale Agosti ne. "Majiro, zlatíčko, ty bys mě opustil?" "Cože? Mami, ne, samozřejmě že ne." "Ale chceš odejít!" "Když jsem odešel hledat pomoc, tak jsi problém neměla." "Protože jsem věděla, že se vrátíš! Nebo aspoň, že se chceš vrátit. Ale tentokrát..." Majira si povzdechl. "Mami, Diadorn není ani den cesty odsud! Stihl jsem tam dojít, pár hodin pobýt a vrátit se v jednom dni. Kdykoliv tě můžu přijít navštívit. Anebo můžeš ty navštívit mě." Agosti nakonec přeci jen Majirovi dovolila odejít. Už jsme se chtěli vydat na cestu, když mi Trot poklepal kopytem na rameno. "Ještě než odejtete, mám pro vás malý dárek," řekl a sundal si z kopyta podkovu. Udivilo mě, že jsem si jí nevšimla dřív, vzhledem k tomu, že mu byla vážně velká. "Našli jsme ji ve skalách. Chrání svého nositele, kdykoliv budete v nebezpečí..." "... stačí třikrát hrábnout kopytem," dokončily jsme já, Hoja a Shoti. Byla to už třetí taková podkova, na kterou jsme narazily. "Matiti, na co čekáš?" zeptala se po dlouhé pauze Shoti. "Nasaď si ji! Ty jediná z nás ji ještě nemáš." Nemohla jsem uvěřit, že jsem se dočkala. Chtěla jsem podobnou podkovu už roky. Shoti dostala tu mamčinu ještě než jsem se narodila a Hoja dostala tu druhou, protože jako nejmladší z nás potřebuje největší ochranu. A tahle je moje! Nasadila jsem si ji. A pak jsme se konečně vydali na cestu.

Já a Majira jsme šli úplně poslední. Měli jsme za sebou bláznivé dobrodružství a tak jsme šli pomalu a unaveně. Byli jsme zticha, ale najednou Majira promluvil. "Takže... ehm... Matiti, ty éch... no... S tvými sestrami šli do Summershinu i jejich partneři, ale s tebou nepřišel nikdo. Znamená to, že nikoho nemáš?" Překvapeně jsem zamrkala. Tohle je citlivé téma. "No... nemám. Popravdě s randěním bojuju. V Diadornu žije tolik různých koní, ale ani jednoho, zdá se nezajímá upovídaný alicorn s růžovofialovou hřívou." Majira se zasmál. "No, já s tím taky tak trochu bojuju. Ale možná můžeme... bojovat společně?" Ale byl by to vůbec ještě boj, kdybych měla po boku jeho? "No, vlastně proč ne?" odpověděla jsem nakonec. A pak jsem dostala bláznivý nápad. Opatrně jsem ho přikryla křídlem. On se na mě překvapeně podíval a já ho políbila. Byl to krásný pocit. Mým tělem se rozlilo teplo, i když Summershine byl daleko za námi.

Když jsme došli domů, Hoja, Haraka, Barafu a Shoti se rozeběhli tryskem k Démantové louce. Já se usmála na Majiru. "Tak poběž!" A běželi jsme. Bylo to moc hezké, mít vítr ve hřívě a před očima vidinu domova. Pozdravili jsme mamku s tátou a v rychlosti vylíčili, co se stalo. "... no, a vůdce poníků nám potom dal tuhle podkovu-" "Hele, podívejte, sněží!" vykřikla náhle Hoja. Byla to ppravda. Z oblohy se pomalu snášely bílé vločky. "První Diadornský sníh," zašeptal Majira. "Nemůžu uvěřit, že jsme ho stihli!" zaradovala jsem se. Během několika minut byla na trávě vrstva sněhu. Byla malá, ale byl to sníh, na který jsem se tolik těšila. Začali jsme se honit ve sněhu. Nevím, co je hezčí podle Majiry, jestli sníh nebo moře, ale podle mě je krásné obojí. Sníh mi bude vždy připomínat mou rodinu a moře mi bude vždy připomínat to dobrodružství, na kterém jsem potkala lásku.

Kočičí bratrstvo Kapitola 10. Zase zpět

Je mi to hrozně líto, ale prostě mi sem nejde hodit většina stránek téhle kapitoly :(. Každopádně nechci, abyste o ni přišli, vždyť je ze všech kapitol tahle ta nejhezčí! Proto vám, jako v deváté kapitole popíšu stránky, které nešly nahrát, slovy (bohužel některé věci byly lepší nakreslené).

Julie leží venku a podřimuje. Arnošt projde kolem. "Zatracený Blonďák..." vrčí si pro sebe. Náhle se mu rozjasní tvář. "Ukážu mu, že se umím prát líp, než on! Přeperu Jeníka!" A v zápětí je pryč. "Arno, ne!" křičí za ním Julča. "Ach ne, ten kocour v tom snu měl pravdu! Ach jo, kde je ten Blonďák, když je ho potřeba?" A jako na zavolanou přikráčí Blonďák. "Nesnáším Arnošta!" Julie se snaží chovat, jako by nic. "To nejsou pěkná slova od člena bratrstva." "Jakého bratrstva?" diví se Blonďák. "Já členem bratrstva nejsem." Julie si povzdechne. "Mo, holt asi ne každý si pamatuje svá nevinná kotěcí léta." Blonďáka náhle zavalí vzpomínky. "Myslíš TO bratrstvo? Oh, bože, už si vzpomínám. Ale proč mi to připomínáš až teď? Co se stalo?" Julie je šťastná, že ho přiměla spolupracovat. "Tvůj bratr se rozhodl vběhnout Jeníkovi přímo do spárů. Chce ti ukázat, že se umí prát. Ale možná bude potřebovat pomocnou packu..." Blonďák se s hrdinským výrazem rozeběhne pryč. "Už běžím, Arnošte!"

Mezitím Arnošt dojde až na Jeníkovu a Macíkovu zahradu. "Tady bydlí. Snad budou doma." Jeník se k němu se vztekem přiřítí. "Co tady chceš?" Arnošt se začne naparovat. "Můj brácha tě porazil. Dokážu to taky." "Myslíš?" směje se Jeník. "Chyba! Zapomněls? My jsme dva a ty jsi sám, takže..." v tu chvíli se na něj vrhne. On a Macík si s Arnoštem chvíli pohrávají, pak ho Jeník chytí pod krkem. "Poslední slova před smrtí?" "Dneska se umírat nebude!" ozve se odněkud shora...

A tady to vypadá, jako že si Blonďák zlomil obě přední packy, ale očividně je v pohodě.

A tak bratrři po dlouhé době vzali kolem krku... V dobrém. Bok po boku zamířili domů. Omluvili se Julii za to, že ji neposlouchali.

 

Mourynka se k Blonďákovi naklonila a něco mu pošeptala. Celý se rozzářil. "Vážně? To je skvělé! Budeme rodina!" Arnošt se k nim otočí. "Jak to myslíte?" "Budeme mít koťátka!" raduje se Blonďák.

O pár týdnů později

Mourynka, Blonďák Arnošt a Julie jsou na půdě Mourynčina domu. "Jsou tak roztomilí!" usmívá se Arnošt. "To teda jsou," hlesla Julie. "A všichni jsou to kluci," dodala Mourynka. V jejích tlapkách se krčí tři malí kocourci.

Jedno bratrstvo má svůj příběh za sebou, zatímco druhému teprve začíná. Nikdo neví, jak to s tímto bratrstvem dopadne. Ani já. Ale třeba se to dozvíme v nějakém dalším příběhu. pomyslela si Julie (celý příběh vyprávěla ona).

Ten konec vám možná zní, jako že mám v plánu pokračování. Pokud se rozhodnu k tomuhle komixu napsat dvojku, bude to až za delší dobu, protože jsem ráda, že jsem dokončila tohle a další projekty čekají na dokončení!