Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 4.

... Nic se nestalo! Necítila jsem bolest. A ani jsem neměla pocit, že bych byla mrtvá. A tak jsem otevřela oči. Haraka stál pořád na stejném místě. "Dobrá, dost dramaťáku." řekl a já si uvědomila, že mi svědomí správně napovídalo, když říkalo, že nás Haraka nezradí. "Harako?" vydechla Matiti překvapeně. "To jste si vážně myslely, že bych vám vrazil dýku do zad?" řekl trochu překvapeně. "Vypadal jsi tak." řekla upřímně Shoti. "Víte, kdyby nás tam našli všechny, tak by sem zavřeli i mě a ven bychom se nedostali. A kromě toho jsem dostal možnost získat tohle." řekl a zpod křídla cosi vytáhl. Byly to tři korunky. "Jak jsi je...?" načala užasle Shoti. "Stráže řekly, že si můžu vzít nějako cennost." řekl Haraka. "Tak pojďme spasit naše země!" řekla sebevědomě Matiti. Haraka nám nasadil korunky a pak se stalo něco neuvěřitelného. Z korunek začlo vycházet jakési růžové světlo. To vytvořilo velký chumel. A pak z Harakova rohu začalo vycházet černé světlo a vlévalo se do chumlu našeho světla. A ode dveří takových pramínků černého světla. Pomalu se všechny vlily do našeho chumlu. Pak se chumel začal zmenšovat, až docela zmizel. "Bojová magie je pryč." prohlásil Haraka. "Musíme zmizet! Mají mě za zrádce. Jestli mě chytí, tak už se svých příštích narozenin nedožiju." řekl, otevřel dveře a tryskem vyběhl na chodbu. My za ním. Beželi jsme k místnosti se zlatem, abychom mohli po proudu Nchi doplavat do bezpečí. Najednou se za námi objevily hlasy. Křičely něco jako "stůjte!" nebo "stejně vás chytneme!". Uvědomila jsem si, že nás honí stráže. Byli jsme rychlí ale na ně to prostě nestačilo. "Nasaďte turbo! Jestli nás chytí je s námi ámen! Sice už nemají bojovou a černou magii, ale i bez ní jsou nebezpeční!" křikl na nás Haraka. A my ho rády poslechly. Ale ani naše "turbo" nepomohlo. Stejně jako my se blížili k místnosti se zlatem, tak oni se blížili k nám. Čím dál víc. Už sem myslela že nás chytí, když... Zvedla se veliká vlna čehosi a to je hodně zpomalilo. My se dostali do místnosti se zlatem, zatím co oni klusali daleko za námi. V trysku jsem se odrazila a hupsla do vody. Ostatní za mnou. Vody přibývalo a strachu ubývalo. Věděly jsme že se vracíme domů. Pak mě ale něco trklo. Co bude s Harakou? Nechají ho s námi? Nebo ho vyženou? Rozhodla jsem se, že mámu a ostatní ubrečím. Nechali jsme se dlouho unášet proudem řeky. Občas jsme museli z vody vykouknout a nadechnout se. Nikdo si nás ale nevšimnul. Když už to byla opravdu dlouhá doba, rozhodla jsem se vykouknout z vody. "Už jsme na Divokých pláních!" oznámila jsem a vylezla jsem z vody. Ostatní vylezli za mnou a pokračovali jsme v cestě pěšky. Stále mi vrtalo hlavou, co ty stráže zpomalilo. Po dlouhé době cesty, jsem něco zahlédla v dálce. Vypadalo to jako skála. Když jsme byli blíž, tím větší jsem měla pocit, že vidím i soutok dvou řek. A taky most. A když jsem uviděla stádo jednorožců, pod vlnou nepředstavitelného štěstí jsem vykřikla: "Jsme doma! DOMA!!!" a s jásotem jsem se vrhla ke stádu. Maminka zvedla hlavu. Když nás uviděla, rozeběhla se k nám. Objala mě s typickými slovy "kde jste byly?" a "jste v pořádku?". Pak uvítala i mé sestry. "Kdo je to?" řekla a udiveně vzhlédla k Harakovi. "Tak si myslím že ti budeme muset povědět celý příběh od začátku." usmála se Shoti. A tak jsme vyprávěly o tom, jak jsme přišly k těm našim korunkám a jak jsme potkaly Haraku. Štěstím bez sebe jsme byly, když nám maminka řekla, že Haraka může zůstat. A pak nám maminka ještě pověděla o své podkově která jí chránila. A vysvětlila, že podkova ochránila i nás, protože jsme její dcery a Haraka náš kamarád.

Následovaly dny plné her a zábavy. O těch ale už povídat nebudu. K tomuhle příběhu už nepatří. Protože tento příběh už končí. Ale jak jistě víte - konce jsou nové začátky. Zajímalo by mě, čeho začátek je tenhle konec...

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 3.

Konečně jsme se dostali do místnosti se zlatem a vším drahým. Haraka mi cestou, pomocí morseovky, vysvětlil, že ve Zlaté skále je i vězení a místnost o které raději mluvit nebudu. Prý se tam dějí děsné věci. Nicméně v místnosti plné toho zlata atd. jsme se hned pustili do hledání. Bylo tam zlata a drahokamů, že by v něm šlo plavat. Najednou však Haraka zděšeně polokřikl (to jako hodně nahlas řekl): "Někdo sem jde!" Zavládla panika. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde bychom se mohli schovat. Když už někdo bral za kliku, Haraka vykřikl: "Pomóc! Zloději! Pomóc!" Dveře se otevřely dokořán. Stála tam stráž (jeden jednorožec a dva pegasové). Chtěla jsem utéct, ale zdřevěněly mi nohy. "Bílí alicorni! Dobře jsi udělal Harako, žes zavolal." řekl jeden z nich. Vrhli se po nás rychlostí blesku. Jako bychom mohly někam utéct. Jeden pegas mě popadl za hřívu. Strašně to bolelo. Nebo spíš bolelo to, že nás Haraka zradil. Pomalu nás vlekli. Hádala jsem, že do vězení. Když mě táhl kolem Haraky, který vypnul hruď pýchou, mrknul na mě. A já tušila, že je to jen součást plánu. "Vyber si tu nějakou cennost. Za odměnu." usmál se na něj přívětivě jednorožec. Haraka se tvářil, jako kdyby se mu dělo každý den, že se na něj někdo přívětivě usmívá, ale vím že to bylo poprvé, co se mu to stalo. Když s námi nešetrně "hodili" do věznice, řekli nám stráže: "Ráno se uvidí, co s vámi bude. Nejspíš se vás zbavíme bojovnou magií." A pak holky začaly vstekle nadávat, na Harakův účet. "Mělo mě to napadnout, že ten prcek je zrádce!" říkala si pro sebe Shoti. "Ale vždyť nám řekl o plánu temných!" namítla jsem. "Vůbec bych se nedivila, kdyby si ten temnej prašivec jenom vymýšlel!" řekla vstekle Matiti. Pak jsme už šly spát. Já nemohla usnou mnohem déle, než mé sestry. Věznice kolem byly prázdné a já přemýšlela, jak se asi cítili jiní, co tu byli zavření. A pak jsem (kdovíjak) usnula. Ráno nás pak, všechny naráz, probudil výkřik jednoho strážného pegase. "Ihned půjdete se mnou! Náš pán - velký a mocný jednorožec Kiongozi rozhodl. Byly jste odsouzeny k smrti. K smrti bojovnou magií. A tu čest bude mít..." řekl a když dořekl málem mi ztuhla krev v žilách: "Tu čest bude mít Haraka." Že bych se v něm spletla? Že by byl opravdu zrádce? A tak velký, že by si vyprosil možnost nás zlikvidovat? Z té myšlenky se mi svíralo hrdlo. Ale cosi uvnitř mi říkalo, že to tak není. Stráže nás s hrubým zacházením vlekly k té místnosti, o které jsem moc nevysvětlovala. Jen to, že se tam dějí děsné věci. Když tam s námi stráže šlehly, první co jsem viděla byl Haraka. Tvářil se podobně, jako ty stráže - přísně a nelítostně. Mé naděje na přežití klesaly. "Rád bych byl sám, až se to stane." řekl Haraka a věnoval mi vražedný pohled. Čím dál, tím víc jsem o něm pochybovala. Ale stále mi mé svědomí říkalo, že nás nezradí. Když stráže odešly a bouchly za sebou dveřmi, Haraka vykouknul z malého okénka které vám umožňovalo pohled na chodbu. Haraka se chvíli díval ven a když si byl jistý, že jsou stráže pryč, přišel ke mě a přísným pohledem si mě měřil. Čekala jsem co se stane. Když jsem uviděla, že se pokouší vykřesat jiskru bojové magie, zavřela jsem oči, abych neviděla co se stane. Jeho magie sílila a já už cítila že mě má. Když tu...

Jednorožčí podkova - Mapa Rubyronu

Pro lepší orientaci.

* Vtok Nchi do zlaté skály

* Zlatá skála

* Obytná skála

* Zásobárna

* Tábor hlídek

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 2.

Matiti se hnala dolů z kopce. My za ní. Pak mi to ale uklouzlo a já povalila Shoti i Matiti. Kutálely jsme se dolů. Pod kopcem jsme se konečně zastavili. "Hergot...!" načala jsem, ale pak jsem se rozhodla neklít a radši vstát. Najednou do mě něco žďuchlo. "Teď jsem vstala!!" ječela jsem. Přede mnou stál černý alicorn s tamvě červenou hřívou. Já myslela, že jsme jediné. "Pšt!" okřikl mě alicorn. "Poslouchejte, vy ostatní jednorožci, pegasové a ti další, jste v nebezpečí." šeptal. "Proč?" řekla tiše Shoti. "Temní jednorožci, pegasové a ti další, plánují válku proti jiným zemím. Chtějí vládnout celému světu." vylíčil nám alicorn. "Hou, hou. Jak se vlastně jmenuješ?" zastavila ho Shoti. "Jsem Haraka." řekl. "Já jsem Shoti. řekla má velká sestra. "Já jsem Matiti." usmála se má druhá sestřička. "A já jsem Hoja." řekla jsem, když mě konečně pustili ke slovu. "Moc mě těší." usmál se. "Nás taky." řekla jsem. "Ale moment!" řekla Matiti a zadívala se zlověstně Harakovi do očí. "Jak máme vědět, že nejsi s nima i ty?" "Protože kdybych byl, nevykecal bych vám to." řekl s vyděšeným výrazem ve tváři. "Uvažuj přece!" žďuchla do Matiti Shoti. "Fajn! Ale co máme dělat? Musíme jim v té válce zabránit!" řekla Matiti s naléhavým výrazem ve tváři. "Dokážou to jen díky třem korunkám. Podle pověsti si je musí nasadit tři bílí alicorni. Pak budou temní jednorožci, pegasové, no zkrátka ti, co žijí tady, v Rubyronu zbaveni všech zbraní, se kterými vás chtějí ničit. Tím pádem přijdou o bojovnou magii, o černou magii a o magii všeho toho zla." vysvětlil Haraka. "Ale kde vezmeme ty bílé alicorny?" divila se Matiti. Můj, Shotin a Harakův výraz říkal: "Kde bys řekla?". "Jo, vlastně. My jsme bílí alicorni." "Mě by spíš zajímalo, kde najdeme ty korunky?" napadlo mě. "Jsou ve Zlaté skále. To je ta uprostřed. Tam jsou uloženy všechny drahé věci, co kdy byly na Rubyronu spatřeny." řekl Haraka a ukázal kopýtkem ke skále. "Ale jak se tam nepozorovaně dostaneme? Máte tu přece hlídky." řekla Shoti. Když se potopíme pod hladinu Nchi, třeba nás neuvidí." řekl Haraka a pomalu se kopýtkem dotkl vody. "Je studená, ale je to jediná bezpečnější cesta." oznámil. A tak jsme se všichni pomalu potopili pod hladinu a doufali jsme že nás hlídky neuvidí. Pomalu jsme pluli a pak mě napadlo, že až budeme u pramene, nebudeme moct zůstat potopeni, protože nebude dost vody. A tak jsem jen doufala, že Haraka umí morseovku. Uměl. Blikala jsem na něj rohem a on mi odpovídal. Bylo velké štěstí, že pramen je až uvnitř Zlaté skály a tak bude dost vody. Snad nic nám nestálo v cestě.

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 1.

Ahoj, já jsem Hoja. Jsem nejmladší dcera Kony a Mrenga. Mé starší sestry se jmenují Matiti a Shoti. Jsem Alicorn (okřídlený jednorožec) jako mé sestry. Diadorn není ve vašem světě, je někde ve vesmíru stovky miliard světelných let od země. V Diadornu žije několik druhů koní - jednorožci, pegasové, vodní koně, květinoví koně, obyčejní koně, alicorni (to jen já a mé sestry) a snorsové (plazi a zároveň koně). Diadorn má dvě strany mezi kterými teče řeka. Obě strany spojuje Most rovnosti. Na jedné straně žijí pegasové, jednorožci, vodní koně (v jezeře) a snorsové (plazi a zároveň koně). Dvě řeky se na soutoku stékají do té, která dělí poloviny Diadornu. Jedna z těch řek se jmenuje Jua a druhá Nchi. Jua pramení na Divokých pláních (to je tam kde nic není, jen tráva a občas nějaký pramen řeky) otázka je ovšem zda to tak je i s Nchi...

Do Diadornu přišla zima. Byla to nejnádhernější zima, kterou jsem kdy zažila. Vlastně to byla zatím jediná zima, kterou jsem kdy zažila. Ale byla nádherná. Honit se ve sněhu, hrát ve sněhu na schovávanou a nebo hrát "Kdo ukousne největší kus rampouchu". To vše se dá dělat v zimě. Největší legrace je ovšem pít u soutoku. Voda je nádherně studená a je legrace cákat s ní. "Kdepak asi pramení Nchi?" nadhodila jsem, protože jsem byla zvědavá jak to s ní je. "To niiiikdo nevííííí." napodobovala Matiti strašidelný hlas. "Mě by to taky zajímalo." řekla Shoti a zadívala se proti proudu řeky. "Co to zkusit zjistit?" uchechtla se Matiti. "Proč ne?" řekla Shoti. "Teda Shoti... Já tě nepoznávám." řekla jsem překvapeně. "Zrovna ty, které vždy záleželo na bezpečí... Napadlo tě vůbec, že nemusíme narazit na Divoké pláně, ale na něco úplně jiného?" "Jistě že napado! Tak hloupá zase nejsem." obořila se na mě. "Ale už mě Diadorn nudí. Znám tu každý kamínek. A Divoké pláně jsou moc prázdné. Můžeme jen doufat, že u pramene Nchi je aspoň nějaké dobrodružství." řekla Shoti. "Tak víte co? Tak zítra za svítání vyrážíme!" prohlásila jsem.

Ráno, když jsem otevřela oči, slunce už vykukovalo za obzorem. Ale holky ještě spaly. Nejdřív jsem žďuchla do Matiti, potom do Shoti a tak abych probudila jen je jsem řekla: "Vstávat! Jde se!" "Snad ještě nesvítá." zamumlala Matitii. "Lepší je vstát dřív." řekla Shoti, která očividně nespala. "Ranní ptáče, dál doskáče." mrkla na mě spiklenecky. "Jdem!" řekla rázně a vydala se sněhem kupředu. My jsme šly za ní. Proti proudu Nchi se šlo snáze. Po chvíli cesty jsme opustili Diadorn a šly jsme po zasněžených Divokých pláních. "Vypadá to, že se "velká ségra" zmýlila." zasmála se Matiti. "Radši bys teď mrzla a hledala snídani?" sežehla jí Shoti pohledem. "To mi připomíná, že mám hlad." vmísila jsem se do rozhovoru. "Tumáš." řekla a strčila mi před pusu hrst červených mkií. "Dík!" řekla jsem a zakousla jsem se do lahodných kvítků mkií. "Věděla jsem, že budete mít hlad." řekla. Vrátila jsem jí zbylé mkie. Shoti si je strčila pod křídlo. Šly jsme ještě dlouhou chvíli. Nohy se nám bořily do sněhu. Už jsme to chtěly vzdát, když Shoti našpicovala uši. "Slyšíte to taky?" řekla potichu. "Já nic neslyším. Nevím co mám slyšet. Mám vůbec něco slyšet? Nevím co slyšíš ty. A ty něco slyšíš, Hojo?" řekla Matiti. "Slyším jen jednoho ukecaného alicorna!" usadila jsem jí. Pak jsem ale skutečně něco zaslechla a tak jsem řekla: "A taky slyším volání." "Sláva." řekla zaposlouchaně Shoti. "Koukejte! Tady je cesta kamsi... dolů." všimla jsem si. "Jdeme!" řekla sebevědomě Matiti a nám nezbylo, než jí následovat.

Jednorožčí podkova - Mapa Diadornu

Dám vám to sem abyste se lépe orientovali v příběhu.

* Zelený palouk

* Zlatá pláž

* Pegasí skála

* Křišťálové jezero

* Démantová louka

* Stříbrné jezero

* Most Rovnosti

* Květinový palouk

* Snorsí nory

*Soutok Jui a Nchi

Jednorožčí podkova - Kapitola 4.

Po chvíli se to prázdno ukázalo jako Divoké pláně. Všude kolem nás stály bytosti které vypadaly jako duchové. Byly šedé a vznášely se. Ale pořád to byli koně. "Jeden jednorožec a jeden pegas. Velice pěkné!" zasmál se škodolibě ducho-kůň který vyhlížel jako jejich vůdce. "Co od nás chcete?!" vyjekla jsem až překvapivě prudce. "Jen klid, princezničko. Chcem vás pozvat na oběd." ušklíbl se vůdčí ducho-kůň. "Vždyť sotva vyšlo slunce!" řekl Mrengo v domění že ho dostal. "Tak jen malou sváču. Otázkou však zůstává jestli se z ní vrátíte!" řekl zas ten vůdce ducho-koní. "Dejte si sbohem." rozesmál se jiný. Pak vůdčí naznačil gestem... ehm... kopyta něco ve smyslu "na ně!!". Ducho-koně se k nám žačali dramaticky pomalu přibližovat. "To je konec!" křičel Mrengo. "Sbohem, krutý světe!" přidala jsem se k němu. "Už nám není pomoci." zavzlykal Mrengo. "Za chvíli tu umřeme. Chtěl jsem ti říct..." udělal Mrengo dramatickou pauzu, ačkoli na to nebyl čas. "... Miluju tě." dokončil. Kdybych nebyla na smrt vyděšená, asi bych mu dala pusu. Nicméně v tu chvíli mi svitlo. "Ach! Něco mě napadlo!" "Povídej." naléhal Mrengo. "Ta podkova od Maji." řekla jsem radostně a třikrát jsem hrábla kopytem, na kterém jsem měla podkovu. Nejdnou se kolem nás zvedla jakási... vlna. A ta se táhla rychle až k těm ducho-koním. A pomalu jevšechny do jednoho zlikvidovala. "Zázrak..." zašeptal potichu Mrengo. "Žádný zázrak. To byla ta podkova." řekla jsem plna nadšení, z toho že jsem neumřela a z toho, co mi Mrengo řekl. "Nemylím tu likvidaci těch potvor. To i já vím, že to byla ta podkova. Já myslím tohle." řekl a podíval se na své zraněné křídlo. A pak s ním zamával. "Pááni." řekla jsem tiše. "Myslíš že i to způsobila ta podkova?" zeptal se. "Myslím že nevím." řekla jsem. Následovala chvilka smíchu. Pak jsme uviděli malý pramínek. Upila jsem malou trošku té vody. "To je pramen Jui. Když půjedem podél, určitě se brzy vrátíme domů." zajásala jsem. A tak jsme šli. Ale raději jsme si povídali - nechtěli jsme opakovat tu scénu s ducho-koňmi. A pak mě napadla otázka, na kterou mě hrozně zajímala odpověď: "Myslel si vážně to co si řekl?" Nejdřív se na mě díval, jakoby říkal: "Co jsem říkal?". "No to že mě..." nedořekla jsem, protože mě Mrengo políbil. "Já tebe taky." řekla jsem, když se odklonil.

Dny plynuly. Plynuly tak rychle, až se z nich stali týdny. A z týdnů se staly měsíce, a z měsíců rok. Byl dlouhý, ale nádherný. Já a Mrengo. Poznala jsem Mrengovu rodinu a oni zas tu mojí. Zjistili že na rase nezáleží. A dnes přišel onen den. Měli jsme svatbu. Ano, přesně tak. Kdybych na to měla hlasivky, křičela bych štěstím, že by to slyšel celý Diadorn a ještě k tomu velký kus Divokých plání. Jenže můj hlas stačil sotva na Květinový palouk. Tam se totiž svatba konala. Byla to velká událost, jelikož jsme byli první, co byli různých ras, ale stejně se měli rádi. Přišli snad všichni. Nechyběla ani Bendera (ta co mi dala květiny pro Mrenga, vspomínáte?), ani Maji (ta měla potíže - museli jsme jí tam vyhrabat "bazének" jinak by vyschla a umřela) a dokonce nechyběl ani Ardhi. A také tam byli divocí koně a... a.... No bylo to velkolepé. Mamka musela vypít snad všechnu vodu z Jui i Nchi dohromady, protože jen, když jsem se převlékala, vyplýtvala pět látkových kapesníků. "Mami, neberč!" říkala jsem jí vždy, když si brala čistý kapesník. "Já nebrečím, zlatíčko." odpověděla mi pokaždé. Musím říct že jestli tohle pro ní bylo "nebrečím", tak co je potom to "brečím"? "Mami, neměla jsi mi (čirou náhodou) přinést ten řetěz z květin?" otočila jsem se na ní, když si brala šestý kapesník. "To ne! Já ho zapoměla doma!" vykřikla a sprintovala na Démantovou louku. A pak se vrátila s nádherným řetězem květin. Ty mi dala Bendera a její dcera Mane. Pak jsem se pak docválala prohlédnout, k hladině Křišťálového jezera. A o pár chvilek později už byla svatba v plném proudu. Oddávající zrovna říkal něco o tom že nás spojí do pevného svazku. Všude kolem byla na větvích stromů byla rozvěšená srdíčka. Šílela jsem nedočkavostí. A pak přišla chvíle na to nádherné slovíčko: "Ano." a pak polibek. Ty pocity po svatbě se mi těžko popisují. Byla jsem šťastná a to nevýslovně. Měla jsem chuť, rozeběhnout se a tím vyčerpat přebytečnou energii. A vlastně proč ne? Vrhla jsem se po mostě, netušíc kam vlastně dál. Mrengo sprintoval za mnou. A pak jsme se do západu slunce honili. A když slunce zapadlo, pomalu jsme se vydali k Démantové louce. Než jsme tam dorazili, byla už docela tma. Na obloze zářily hvězdy a já znovu pohlédla na souhvězdí jednorožce. Tentokrát jsem si byla jistá, že špička jeho rohu ukazuje k nám.

A další dny plynuly. A pak se z nich staly týdny. A měsíce. A roky. Hodně roků. Ty roky byly skvělé. Já a Mrengo a... A malá Shoti, Matiti a Hoja. Naše malé dcerky. Nejstarší Shoti, o rok mladší Matiti a o další rok mladší Hoja. Byli to Alicorni (okřídlení jednorožci). A život mohl jít dál. 

A dál také šel. Ale jak, to už nebudu zmiňovat. Byl úžasný. Dlouho po konci tohoto příběhu se děl ještě další tucet věcí. A ten konec právě přišel. Konec konců - konce jsou zároveň nové začátky. Takže i tenhle konec je vlastně začátek. Začátek nějakého jiného dobrodružství...

Jednorožčí podkova - Kapitola 3.

Druhý den ráno jsem se probudila pod mou jablůňkou, vedle Mrenga. Nepamatovala jsem si, že bych tam večer došla. Bylo to nejspíš tím, že jsem došla pod jabloň v polospánku. Každopádně - Mrengo si zrovna pochutnával na jablkách, která s největší pravděpodobností setřásl z jablůňky. "Dobré ráno. Chceš?" řekl Mrengo a postrčil ke mě asi deset jablek. "Jo, dík. A... dobré ráno." řekla jsem a zakousla se do červeného jablka. Netuším proč, ale přišlo mi sladší a šťavnatější než jindy. A pak jsem si, netuším proč, vspoměla na souhvězdí jednorožce. A taky na ten příběh o jeho rohu. A tak mě napadlo, že bych se na to souhvězdí mohla kouknout znovu, ale z Démantové louky. A tak zjistit jestli to byla náhoda, že špička rohu ukazovala na nás, nebo ne.

Když jsem snědla všechna jablka, dostala jsem nápad. "Nepůjdeme si zaplavat na soutok?" navrhla jsem. "Proč ne?" usmál se Mrengo. A tak jsme šli. Já se kousek od břehu rozeběhla a pak jsem skočila do vody a pocákala jsem Mrenga. "Juj. Promiň." uchechtla jsem se. "Neva. Stejně bych se namočil." řekl a skočil do vody. Dlouho jsme po sobě cákali a potápěli jsme se a vůbec. Všechno to, co dělají malá hříbata. I když nejsme malá hříbata - dospělí taky úplně nejsme. Takže dokud budeme aspoň tak staří že nejsme dospělí, žijme divoce a volně. Dokud jsme mladí. A pak mě napadla věc, kterou by asi kůň, nebo kdokoliv jiný, v našem věku neudělal. Zkrátka tohle skutečně dělají jen hříbata. Potopila jsem se a zatahala Mrenga za ocas. "Jéj! Co to bylo?" vyjekl. Pak jsem se vynořila a začala se smát jak jen mi to pusa dovolila. Mrengovi došlo, co se stalo a vztekle mě pocákal. Ale já věděla, že není doopravdy naštvaný, protože se mu smály oči. A tak jsem ho taky pocákala. A tak jsme po sobě dlouho cákali a tahali se pod vodou za ocasy. "Nazdar, Kono!" ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se. "Maji!" vykřikla jsem trochu poděšeně. "Jak si se sem dostala?" "Vždycky je nějaká cesta." usmála se tajemně. "Chci ti něco říct o té podkově. Brzy bude čas jí použít." řekla a potopila se. Než jsem se nadála, byla pryč. "Počkej!!! Co to znamená "brzy"?" volala jsem, ale zbytečně. "Co si o tom myslíš?" otočila jsem se na Mrenga. "Myslím, že nevím." řekl Mrengo. A pak následovala dlouhá, dlóóóúhá chvíle smíchu a cákání. Až do západu slunce jsme plavali a cákali po sobě. Teprve až když slunce bylo skoro za obzorem, vylezli jsme z vody. "Brrr! Teda, to je kosa." řekl Mrengo a třásl se přitom jako osika. "Jo. Tak půjdeme?" řekla jsem v naději, že tráva pod mou jabloní bude hebká a měkká a hlavně teplá tak jako jindy. Než jsme došli na Démantovou louku, byl už večer. A já jsem si vspoměla na souhvězdí jednorožce. Lehla jsem si pod jabloň s předstíranou únavou. Počkala jsem než si Mrengo taky lehne. Když se tak stalo, zamumlala jsem jen něco na způsob "dobrou" a dělala jsem, že spím. Když jsem si byla jistá že Mrengo spí, otevřela jsem oči, zvedla hlavu a zapátrala pohledem po obloze. A pak jsem objevila souhvězdí jednorožce. Ale vypadalo úplně jinak. A... ukazovalo k Démantové louce. Že by tentokrát šlo pro změnu o jiné jednorožce? A nebo ...?

O

Když jsem se probudila, ležela mi před čumákem hromada jablek. Děkuji, Mrengo, řekla jsem si v duchu a pustila se do jablek. Po snídani jsem pomalu došla k mamce. "Mami, nevíš kde je Mrengo?" zeptala jsem se jí. "Šel k soutoku." řekla mamka. Na víc jsem nečekala - vydala jsem se k soutoku. Mrengo tam byl. A zdálo se že má velikou žízeň, protože pil celou dobu co jsem k němu šla. "Ahoj, Mrengo." řekla jsem. Mrengo to asi nečekal a lekl se, protože vydal zvuk podobný křiku a spadl do vody. "Ahoj, Kono. Lekl jsem se tě." řekl. "To vypadám tak hrozně?" pokusila jsem se o vtip. "Ne, to vůbec ne." řekl s úsměvem. Pak vylezl z vody a otřepal se. "Jo, dlouho jsem se neptala - co tvé křídlo?" zeptala jsem se. "Moje co?" Chvíli na mě udiveně koukal a tak jsem se rozhodla mu vysvětlit co jsou to křídla. "Taková ta udělátka díky kterým jsi mohl do nedávna létat." "Jo... Aha. Pomalu jsem zapoměl že je mám. Ale abych byl upřímný, chybí mi rodina." řekl a smutně sklopil hlavu. "Kéž bych ti mohla pomoct ." vzdechla jsem. Pomalu jsme šli ke Křišťálovému jezeru. Byla to tichá a pomalá cesta. Ticho mě uvnitř dusilo a škrtilo. Měla jsem z něj děsivý pocit. Užuž jsem chtěla promluvit když mě a Mrenga najednou cosi popadlo a pomalu vtahovalo do prázdna...

Jednorožčí podkova - Kapitola 2.

Když jsem se ráno probudila, Mrengo otevíral oči. "Neco bych sněd." "Tak lež, ani se nehni. A bacha na hlavu!" upozornila jsem ho. Pak jsem zvedla přední kopyto, rozmáchla jsem se a silně jsem kopla do jablůňky, vedle které jsem spala. Stromek se zatřásl a vzápětí z koruny spadla větší troška jablek. "Dej si." nabídla jsem mu. "Díky, ale i když mám hlad, nemám zrovna chuť k jídlu." odmítl. Pak se podíval znovu k Pegasí skále a pak sjel pohledem na své zraněné křídlo. A vzdechl. "Nevzdychej, kdo to má poslouchat?" okřikla jsem ho. " Já bych rád nevzdychal.," řekl smutně, "ale ono to nejde. Chybí mi výšky. A rychlost." "Ale vždyť rychlý nemusíš být jen při letu." řekla jsem mu. Kupodivu se tvářil jako by to nevěděl. "A kdy ještě?" Tak tuhle otázku jsem nečekala. "Vy neběháte?" divila jsem se. "Běhat? My? Pfff! Na Pegasí skále je sotva místo k rozeběhu." řekl. "Tak to ti to zranění možná i pomůže." řekla jsem. "Pojď!" řekla jsem a vstala jsem. "Kam chceš jít?" ptal se. Byl hrozně roztomilý když se válel v té hebké trávě. "Uvidíš!" řekla jsem a se smícham jsem odběhla. On bleskově vstal a rozeběhl se za mnou. "Dáme si závod ke Křišťálovému jezeru?" navrhla jsem. "Budiž!" usmál se Mrengo. Pak jsem se mu podívala do očí. Zase se mi zatočila hlava. Bylo to zvláštní ale takové... příjemné. Pak jsem se otřásla abych se vzpamatovala. "Tak poběžíme?" řekla jsem. "Jistě!" A tak jsme vyběhli. Dlouho jsme se drželi ve stejné pozici. Přes most se nám běželo úžasně. Vítr nám čechral hřívy. Mrengo slastně přivíral oči. Na druhé straně jsme běželi každý svým tempem - on pomaleji, já rychleji. A pak mě zase dohnal. Kolem Květinového palouku jsme běželi jako jeden. U Křišťálového jezera jsem zakopla o kámen a spadla jsem do trávy. Do hebké a měkké trávy. "Nic mi není... Doufám." Mrengo se začal smát. Já se zvedla. "Líbí se ti?" zeptala jsem se ho. "Co jestli se mi líbí?" "

"To jezero."

"Jo, je nádherné."

"Tak teď teprve sleduj!"

Naklonila jsem se nad hladinu jezera. Trochu jsem se dotkla nozdrami hladiny. Chvíli se nic nedělo. Ale pak se z jezera vynořil vodní kůň. "Nazdárek, Maji." řekla jsem vodní klisně. "Ahoj. Jej, kdo je to?" řekla Maji a podívala se na Mrenga. "Kamarád." řekla jsem. "Ehm... Ahoj." řekl nejistě Mrengo. "Já jsem Mrengo." dodal pak. "Těší mě Mrengo, já jsem Maji." řekla vodní klisna. "Mám pro tebe malý dárek, Kono." řekla mi Maji. Pak se potopila. Když se vynořila, hodila d vzduchu podkovu. Podkova pak dopadla přímo přede mě na břeh. "Týjo!" žasla jsem. "Kdes tu podkovu našla?" ptala jsem se užasle. "Na dně jezera. Pamatuj, tohle je cenná podkova. Patří tvému rodu. Vím to. Až bude nejhůř, pomůže ti. Stačí když jí budeš mít na kopýtku a až budeš v nouzi tak třikrát tím kopýtkem hrábneš." řekla Maji. Tak jsem si podkovu vzala. Opatrně jsem si jí dala na pravé přední kopýtko. "Moc dík." řekla jsem tiše. A pak jsme si dali závod ke snorsím norám. a kdo byl poslední, ten měl být vzhůru až do půlnoci. Běželi jsme jako jeden. A najednou jsem o něco zakopla. "Auvajs!" vykřikla jsem. "Jsme tu." řekl pobaveně Mrengo. A měl pravdu. Zakopla jsem totiž o snorsí noru. "Kšc! Nelez nám do kuchyně, potvoro!" rozkřikl se snors, který vylezl. Já jsem se na něj udiveně zadívala. Byl to můj nejlepší snorsí kamarád. "Jejda! Promiň, Kono. Zaslepilo mě slunce, nepoznal jsem tě." řekl. "V pořádku. Chci ti někoho představit, Ardhi." řekla jsem mu. Tak jsem je představila. "No jo, ale jak se rozsoudíme? Vždyť jsme tu byli nastejno." řekl Mrengo. Došlo mi že má pravdu. "Nápad!" řekla jsem najednou. "Mááááám nááááápad!" zajásala jsem a začla jsem skoro tancovat. "Budeme vzhůru oba!" "To zní fér." řekl Mrengo. A pak jsme se až do západu slunce, honili po lukách. Když už bylo slunce skoro za obzorem, doběhli jsme na Démantovou louku. Jen informovat maminku, že se do půlnoci neukážeme. A zase jsme se honili. Pak jsme dostali žízeň a tak jsme se šli napít k soutoku. "Kde asi ty řeky pramení?" řekl Mrengo. "Jua pramení na divokých pláních. Byla jsem tam jako hříbátko." řekla jsem znalecky. Abyste to pochopili - divoké pláně jsou louky, které jsou až za hranicemi Diadornu. Nic tam není, jen tráva a občas tedy pramen nějaké řeky. "A kde pramení Nchi, to nikdo neví." dodala jsem ještě. "A... nechtěla bys jít na pláž? V noci je nádherná." navrhl Mrengo. "Proč ne?" usmála jsem se. A tak jsme pomalu šli k pláži. Pomalu protože jsme nechtěli nikoho vzbudit. Když jsme tam došli, musela jsem mu dát za pravdu. Pláž byla v noci skutečně nádherná. A potom jsme se zase chvíli honili. A pak jsem si unaveně lehla na záda do písku. Mrengo si lehl taky hned vedle mě. A pozorovali jsme hvězdy. "Hele! Támhlety hvězdy vypadají pohromadě jako podkova!" řekla jsem a kopýtkem jsem ukázala na souhvězdí. "A jo! A támhlety zase jako jednorožec!" řekl Mrengo. "Páni, to je to bájné souhvězdí jednorožce. Říká se, že hvězda ve špičce jseho rohu, ukazuje směrem k místu, kde je velká síla lásky." řekla jsem zase tak trochu znalecky. A pak jsem se zadívala na souhvězdí pozorněji. Jednorožec byl zkloněný a hlavu měl dolů. A potom mi došlo, že nejjasnější hvězda směřuje k nám. Ale pak jsem si to vymluvila. Třeba to je na nějaké vodní koně v řece.

Ještě dlouho jsme pozorovali hvězdy. Najednou Mrengo unaveně zívl. "Spal bych." přiznal. "Já taky." řekla jsema pohlédla jsem na měsíc. Byl v polovině oblohy. "Půlnoc. Můžeme jít spát." oznámila jsem. A tak jsme se, napůl spící, napůl bdící vydali na Démantovou louku.

Když mě bůh vytvářel

Jednou (myslím že to bylo dnes) jsem měla o informatice všechno hotové a tak jsem složila báseň. A ta báseň je přímo zde:

Když mě Bůh vytvářel

Bylo, nebylo, byl jeden pán,

a ten dal život mě i vám.

Byl to frajer, měl doma na polici,

krásy a talentu plnou sklenici.

Když však mě vyvinul,

nějak tu sklenici minul.

Nemám nic z toho co tam měl, mám však jiné ctnosti.

Počítačovou závislost a špetku šílenosti.

Jednorožčí podkova - Kapitola 1.

Ahoj. Jmenuji se Kona. Jsem jednorožec a žiji v zemi zvané Diadorn. Diadorn není ve vašem světě, je někde ve vesmíru stovky miliard světelných let od země. V Diadornu žije několik druhů koní - jednorožci, pegasové, vodní koně, květinoví koně, obyčejní koně a snorsové (plazi a zároveň koně). Diadorn má dvě strany mezi kterými teče řeka. Obě strany spojuje Most rovnosti. Na jedné straně žijí pegasové, jednorožci, vodní koně (v jezeře) a snorsové (plazi a zároveň koně). Na druhé žijí květinoví koně, vodní koně (opět v jezeře) a obyčejní koně. Žijeme vždy jen s naším druhem a s žádným jiným. Nebo spíš žili jsme. Než...

Bylo pozdní ráno. Zhruba v tuhle dobu létala partička čtyř pegasů nad naší stranou Diadornu. Vylétali z Pegasí skály, přelétali nad snorsími norami, nad Stříbrným jezerem a pak nad Démantovou loukou - naším domovem. Každé ráno jsem je pozorovala. Dělali ve vzduchu úžasné pirulety a veletoče a salta a... prostě vše možné i nemožné. Byli to pěkní frajírci a vejtahové ale já je i přes to ráda pozorovala. Vypadalo to, že každý tam má svou roli a vzájemě si pomáhají a že jeden bez druhého nemohou být. Ale to jsem se šeredně spletla. To ráno letěli nad Démantovou loukou. Najednou se jeden zatočil ve vzduchu, párkrát mávl křídly a pak pomalu padal k zemi.

Okamžitě jsem se tam rozběhla. Ti, co s ním letěli se hrozně smáli. Ten co spadl zatím vstal a kontroloval jestli je v pořádku. Zjistil že má zlomené křídlo. "Tady je náš superletec!" chechtali se pegasové. A pak jsem přiběhla já: "To ho tu necháte zraněného? To mu nepomůžete?" "Heleď se, on o naší pomoc nestojí." řekl pegas s modrozelenou hřívou. Pak zamávali kopyty a byli v prachu."Co tě bolí?" otočila jsem se na zraněného pegase. "Křídlo. Asi je zlomené." řekl. "Ale jak se dostaneš na Pegasí skálu?" napadlo mě. "Normálně by mi pomohlo stádo - vynesli by mě. Ale já to nemám rád. Ani jako hříbě jsem to neměl rád. Proto jsem se taky naučil létat dřív, než ostatní." řekl. Pak mi vysvětlil že hříbata nosí nahoru a dolů jejich rodiče. Podobně to je prý i se zraněnými. "A nechceš teda zůstat u nás na Démantové louce?" zeptala jsem se ho když domluvil. "To bych mohl?" zeptal se nadšeně. "Jasně! Myslím že to vadit nebude." řekla jsem mu, "Díky!!!" smál se, nehledě na své zlomené křídlo. "Mimochodem já jsem Mrengo." řekl ještě. "Já jsem Kona." odpověděla jsem a společně jsme se vydali k mému stádu. Když jsem jim pověděla co se stalo Mrengovi, našli v sobě trochu soucitu a dovolili mu zůstat. Dovolila jsem mu spát vedle mě, pod jablůňkou která mi dávala každé ráno snídani do postele. Pak jsem z něho vymámila jaké květiny jí nejraději a plným tryskem jsem se rozeběhla přes most, na druhou stranu Diadornu, na Květinový palouk, za květinovími koňmi. Měla jsem mezi nimi velmi blízké přátele. "Ahoj Kono!" pozdravila mě Bendera - stará klisna, matka vůdce stáda. "Ahoj Bendero, máš ještě ty modré mkie?" Mkie jsou květiny které rostou u nás v Diadornu. Buď u skal, nebo na hřívách a ocasech květinových koní (u květinových koní na hřívách a ocasech roste mnoho květin). "Sama se podívej." řekla Bendera když jí došlo že čekám odpověď. Prohledávala jsem pohledem její hřívu. A pak jsem je našla. Asi deset mkií u sebe. "Můžu ...?" "Ber si." usmála se Bendera. Utrhla jsem Všech deset mkií. "Moc děkuju! Kamrád je zraněný a má moc rád tyhle květiny, víš?" řekla jsem. "Aha, tak to mu ode mě vyřiď ať se brzy uzdraví." usmála se znovu Bendera. Já jsem se rozloučila a znovu plným tryskem běžela domů. Nechala jsem vítr čechrat mou hřívu. Bylo to příjemné. Jako ďas jsem přeběhla most a s prudkým zastavením pozdravila Mrenga. "Na, dej si." řekla jsem a položila hrst mkií, Mrengovi přímo před čumák. "Dík." řekl a mile se usmál. Nachvíli se mi z toho zatočila hlava. Pak jsem mu úsměv oplatila. Vsadila bych se že se mu taky zatočila hlava. Naposledy jsem oběhla kolečko kolem celé Démantové louky a pak jsem si lehla vedle Mrenga. "Dobrou." řekl a já cítila jako by ve mě něco poskočilo. "Dobrou." odpověděla jsem. Skoro jsem spala, když Mrengo zvedl hlavu a podíval se k Pegasí skále. Pak jí se vzdechem zase položil. Dala bych kopyto do ohně, že vím na co myslel. Stýskalo se mu po domově a výškách. Hrozně jsem ho chápala a litovala. A tak jsem se rozhodla že mu ukážu jak krásný je svět na zemi. Hned zítra...