Přichází další změna...

Chci už nějaký ten pátek trochu pozměnit header blogu. Tohle rozložení slouží už několik let a začínám mít pocit, že by to chtělo upgrade. Nicméně když jsem o tom novém designu uvažovala, došlo mi, že zahrnovat do něho Mishu, Nessie a Ravennu v jejich původní podobě mi už tak nějak nepřináší radost. Zejména protože jejich designy se mi začaly zdát tak trochu nudné (hlavně v případě Ravenny). Přesto je však chci ponechat jako své hlavní maskoty, mám je ráda. Takže jsem se opět chopila stylusu a vrhla se do tvorby nových designů.

Pro Mishu jsem zvolila tak trošku motýlí estetiku. Křídla jsem trošičku vykradla Divušce, ale to jen protože tenhle vzhledový prvek je vážně pěkný :3.

Nessie se dočkala poměrně velké změny, hlavně co se týče jejích křídel, respektive jejich nepřítomnosti. Rozhodla jsem se totiž, že Tajemství křídel budu předělávat. Dopíšu poslední kapitolu a pomalu začnu osnovat novou verzi. Ve které má Nessie dračí tlapky :3.

Ravenna byla designově můj nejméně oblíbený maskot a zdálo se mi to jako celkem škoda, protože povahově ji mam hodně ráda. Takže jsem provedla několik změn, přidala jsem jizvy a taky kostěné brnění. Tak nějak mi to k ní sedí :).

Kdy tyhle tři nové designy šoupnu na header, to ještě nedokážu říct. Nemam zas tak dobrou představu o tom, kterým směrem ten vzhled chci hnát, jenom vím, že ho chci změnit.

ArtFight 2023 - Týden 2.&3.

Dávám tyhle dva AF týdny do jednoho článku, jelikož nejsou až tak početné. Hodně mě chytla fyzická tvorba, začala jsem modelovat a nechce se mi dělat nic jiného :D.

Astra von Hošťálovy

Postava patří Regimu

Astra se mi zalíbila, letos jsem chtěla tvořit víc kočkovitých šelem. Zrovna jsem měla za sebou jeden tvořivý experiment s modelovací hmotou a tak jsem se rozhodla nabytých zkušeností využít i v rámci ArtFight. Ta hlavička sice není dokonalá, ale myslím, že na to, že to byla moje druhá soška je to moc fajn :). Astru jsem začala modelovat v neděli druhého AF týdnu, proto si troufám říct, že tenhle článek pokrývá oba dva týdny.

Deetrah

Postava patří Ghaaiye

Deetrah je jedna z postav na Brlohu a druhá obět mého modelování. Zvolila jsem si ji, protože její design je celkem komplikovaný a chtěla jsem si vyzkoušet, jak se mi to bude přenášet na sošku. Akrylky mě trošku zradily, Deet skončila trochu tmavší, než by měla být. Jinak jsem s ní ale spokojená.

Tajemství křídel - Historie

Uaaa zas je to tu. Tohle je předposlední kapitola Tajemství křídel a už se těším, až to zas dokončím. Tak trochu si brousím zuby na další projekty, ale zároveň se mi začíná chtít přepsat Jednorožčí podkovu (a Tajemství křídel později asi taky, ne že by se mi ten příběh nelíbil, ale cítím v kostech, že to umím i líp :D).

Ravenna zalapala po dechu. Černá srst se lepila k jejímu tělu, jak se vynořila z vody. Švihnutím hlavy pohodila zmáčeným pramínkem hřívy na stranu. Studená voda z něj tekla po jejím krku zpátky do jezera. Vranka byla pyšná, že se jí tohle místo podařilo najít. 

Jejich výprava za uhašením žízně trvala skoro tři dny. Doufaly, že v lese najdou alespoň pramen čerstvé vody, ale ten den se na ně usmála štěstěna a vranka brzy mezi stromy zahlédla lesknoucí se hladinu rovnou celého jezera.

Od té chvíle uběhlo už několik dní a kočovné stádečko se stále zdržovalo na břehu. V letních parnech se jim nechtělo blahodárný vodní zdroj ani stín vysokých habrů kolem opouštět.

Misha plavala jezerem sem a tam, duchem nepřítomná, ale viditelně spokojená. Po druhé společnici však nebylo ani vidu ani slechu. Ravenna se rozhlédla kolem, ne příliš rozhozená Nessiinou nepřítomností. Strakatá se co chvíli ztratila někam mezi stromy, ve snaze najít si nějakou zábavu. Ačkoliv ani ona nechtěla od jezera odejít, vranka na ní už pár dní pozorovala, že se začíná nudit.

Náhle však zaslechla dusot kopyt a Misha, na chvíli probuzena ze svého zamyšlení, zvolala: "Ravi, pozor, za tebou!" Vranka se jedním mohutným pohybem otočila a stihla ještě trochu zacouvat, než ji do tváře šplíchla vlna. "Misho! Tys mě prozradila!" sykla hnědá kobylka, jejíž srst i hříva byly po skoku do vody celé zmáčené. "Chtěla jsem ji trochu vylekat!" Bělka si, zdálo se, zase hleděla svých myšlenek a dělala, že rozezlenou Nessie neslyší.

"No jasně, a zlomit mi záda!" ohnala se vranka. "Už přeci nejsi hříbě Nessie, máš představu, co by dopad takové váhy mohl udělat s mojí páteří?" Její rozezlení ale nebylo silné a vranka věděla, že je to na ní znát. Hnědka otráveně protočila očima. "Začínáš znít jako Misha." Ravenna na Nessie vyplázla jazyk, načež se strakatá vzepjala a kopýtky vyslala po hladině další vlnu, které vranka už nestihla utéct. Ovšem potom, co ustála další zmáčení, se rozpřáhla jedovatým ocasem a pocákala i poslední dosud suché zbytečky Nessiny srsti.

Z naoko hašteřivého vodního souboje je probudilo praskání větviček v nedalekém houští. Nessie vyplašeně ztuhla, zatímco Ravenna zdvihla ocas do útočné pozice. Už dlouho se nesetkaly s žádnou živoucí hrozbou a obávala se, že vyšla ze cviku, ovšem nenechala na sobě nejistoty znát.

Ukázalo se však, že jde jen o planý poplach. Z houští se po chvíli rámusení vyhrabal zajíc, který vyplašeně utekl, jakmile si všiml klisniček ve vodě. Vranka uvolnila svůj postoj, ale v jejích očích se zračily obavy.

"Misho?" probrala Ravenna bělku znovu z jejího snění a přivolala ji blíž. "Já- myslím, že bychom už měly jít. Tedy - tohle místo je úžasné, máme vodu, můžeme se ochladit, ale určitě nejsme jediné, kdo toho chce využít. Dřív nebo později jezero najdou predátoři, to je jen otázkou času. A já bych nerada zbytečně riskovala naše zdraví." I Nessie se po chvíli otočila na Mishu a dodala: "A já už jsem skoro pět dní neletěla. Musím si protáhnout křídla! Co když mi jinak zakrní?"

Misha se zasmála. Ravenna už ji kolikrát slyšela Nessie opakovat, že to se stát nemůže. Křídla jsou výsledkem objevení svého osudu, a to s koněm zůstává, ať už svých křídel využívá, nebo ne. Ovšem hnědka si nedala říct.

"Ano, měly bychom pomalu vyrazit. Už se tu potkloukáme déle, než by bylo zdrávo," prohlásila bílá.

Trojice se vynořila z porostu přímo do travnatého údolí. Nessie mu vyběhla vstříc, roztáhla křídla a během tří úderů srdce byla ve vzduchu. Ravenna pozorovala její stále ještě nemotorné pohyby a čekala, kdy i Misha vlétne do jejího zorného pole. Ovšem bílá klisna nadále stála po jejím boku a sledovala mladší kobylku, jak krouží po obloze.

"Hej, ty neletíš?" ozvalo se z výšky.

"Dnes trénuj sama!" odpověděla bílá. "Všímej si, jak tě vítr nese a reaguj, musíš si vyvinout leteckou intuici, aby sis dokázala poradit sama."

Tvář hnědé se zvlnila do zmateného výrazu, ale nepokládala žádné otázky. Vznesla se výš a vyrazila na jih - vstříc neznámé oblasti. Misha se dala do pohybu a Ravenna ji následovala. 

"Co máš za lubem, Mish?" rozhodla se po chvíli Ravenna vyzvídat. Nechtělo se jí věřit, že by bělka jen tak nechala svou učednici a kamarádku ve vzduchu samotnou. Vždy se chopila každé příležitosti s ní létat, ačkoliv jich zatím mnoho nebylo.

"Nic," odvětila bílá prostě. "Říkala jsem si, že to musí být dost osamělé cestování, teď když s Nessie obě létáme. Napadlo mě, že pro jednou budu dělat společnost zase tobě." Ravenna se jemně usmála. Ve skutečnosti jí jejich nový styl cestování nevadil. Měla jedinečnou možnost utápět se ve svých myšlenkách, utřídit si všechno v hlavě... Asi prostě měla to tiché, samotářské cestování v krvi. Přesto si Mishina kroku vážila. Neměla dosud mnoho příležitostí být s bílou osamotě. Takové chvíle by dokázala spočítat na prstech ruky, kdyby nějakou měla. Většinou se někde poblíž potloukala Nessie. Ale ta teď byla vysoko nad zemí a učila se pracovat s větrnými proudy... nebo tak něco.

"Poslouchej," nadechla se Misha. "Jsem vážně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem strach, že se po tom požáru už nevzpamatuješ."

Ravenna sklonila hlavu. "Jo, za to vám dlužím. Zase. Občas si říkám, jak to asi dopadlo s těmi nafoukanci, co by mě tam bývali nechali."

"...Neměly jsme s nimi vůbec zůstávat. Grace mi byla nesympatická už od začátku. Mělo mi dojít, že to dřív nebo později skončí něčím podobným." Bělka pohodila hlavou, aby ze zorného pole dostala neposlušné pramínky hřívy. "Překvapilo mě, že ses vůbec vrátila. Já i Nessie jsme myslely, že tou dobou budeš už míle daleko."

"...Já vlastně nikdy neodešla," polkla nervózně vranka. "Chtěla jsem - ale prostě jsem neměla to srdce. Většinu času jsem se pohybovala u hranic území, ale někdy jsem se zatoulala i blíž ke stádu. Prostě... prostě jsem vás nedokázala opustit. Ne po tom, co jste pro mě udělaly. Měla jsem vztek, ale ten brzy vyprchal a víc než cokoliv jsem chtěla, abychom zase mohly být všechny tři spolu. Ale samy. Ne s tou bandou náfuků. Pořád si myslím, že přidat se k nim byl mizerný nápad."

"Teď už s tebou souhlasím," přikývla Misha. "Když jsme je poprvé potkaly, nenapadlo mě, že by se mohli zachovat takhle. Hádám, že jsem prostě předpokládala, že budou jako moje staré stádo. S jiným jsem konec konců do té doby nežila."

Vranka neurčitě přikývla. I ona sama předpokládala, že budou tihle Okřídlení stejní, jako její staré stádo. Jenže ona vyrůstala mezi sebestřednými elitáři, kterým záleželo jen na čistotě vlastního rodu. Takže její očekávání se od Mishiných dost lišila.

"Když už jsme u tvého starého stáda..." nadhodila Ravenna zvědavě. "Přemýšlela jsi někdy, že se k němu vrátíš? Už je to šíleně dlouho, cos od nich odešla. Tehdy jsi byla ještě hříbě! Vsadím se, že ti vlci na tu svoji nesmyslnou mstu už dávno zapomněli. A i kdyby ne - teď jsi větší a silnější! Stačilo by několik dobře mířených kopanců a měla bys od nich navždy pokoj!"

Misha chvíli mlčela. Z Ravenniny tváře se vytratil úsměv a nahradily ho starosti. Chtěla se omluvit, že takové téma vůbec nadnesla, ale bílá začala mluvit dřív. "Nejsem si jistá, jestli by to vůbec šlo. Nevím, jestli zpátky trefím. Nevím, jestli ještě sídlí tam, kde dřív. Já - je tam spousta nejistot, které celou věc komplikují. A i kdyby tam nebyly - přece nemůžu jen tak z ničeho nic opustit tebe a Nessie!"

"Já myslela, že bychom třeba šly všechny tři..."

Misha zmateně zamrkala. Ravennu to nepřekvapilo. Takovou dobu strávila v tvrdohlavé samotě, že se zajisté jen těžko věřilo, že by ji najednou tak ochotně opustila. "Hodně koní mi ublížilo. Většina z nich ve stádě. Hodně koní mě soudilo podle krve, nad kterou jsem neměla moc, i podle rozhodnutí, která jsem měla plné právo udělat... Ale ty a Nessie nikdy. Dokonce ani v posledních měsících, když jsme stály tak trochu proti sobě... I přes všechno, co se mezi námi stalo, jste mi nakonec pomohly. Pokud je tvoje stádo aspoň z poloviny takové, jako ty... byla bych ochotná jim dát šanci."

Misha se rozpačitě usmála. Ve vzduchu viselo ticho plné porozumění. Alespoň než se s hlasitým zasvištěním z oblaků přiřítila Nessie. Ravenna zastříhala ušima. Údolí před nimi se pomalu zvedalo do vysokého kopečka, na jehož vrchol Ravenna ani Misha ze svého místa nedohlédly.

"Tam nahoře je nějaké stádo!" hlásila strakatá.

"Koně?"

"Pochybuju. Tihle jsou větší, mohutnější. A mají něco na hlavách, asi rohy." 

"Nejspíš krávy..." zamumlala Ravenna. Znala ty rohaté bytosti moc dobře. Setkávala se s nimi jako hříbě, když cestovaly přes jejich pastviny. Tehdy jí naháněly strach, ale brzy pochopila, že jsou stejně nebezpečné jako každý druhý jedocas - jen když dostanou důvod.

"To je něco jako jeleni?" vyzvídala Nessie. Ravenna se usmála. Nenapadlo ji, že by mladá klisnička dokázala cestovat takovou dálku s Mishou po boku a nikdy se s kočovnými stády krav nesetkat. "Z dálky tak možná trochu vypadají. Ale spíš jsou to takoví... mohutní koně s rohy. A narozdíl od jelenů je neshazují." Nessie zaujatě zatřepetala křídly. V očích se jí zračila touha se s neznámými tvory setkat a Ravenna se ani nemusela snažit, aby ji viděla. "Ta stáda, která jsem kdysi znala já, bývala přátelská. Možná bychom se mohly zkusit seznámit i s tímhle... ale stejně bychom měly být opatrné." Nessie radostně vypískla. "Tak jdeme! Honem Misho, poletíme napřed, podíváme se, jak to tam vypadá!"

Misha zavrtěla hlavou. "Ne,"pronesla. "Přece nenecháme Ravennu, aby nás dobíhala. Půjdeme všechny spolu." Strakatá protočila očima a otráveně si povzdechla. "Tak ale trochu pohněte. Hrozně se couráte."

Ravenna se na hnědou šibalsky usmála a hrábla kopýtkem do suché hlíny. "Tak si dáme závod," nadnesla. "Uvidíme, kdo se tady courá."

Nessie hrdě vypjala hruď a snesla se k zemi na znamení toho, že výzvu přijímá. Postavila se vedle svých společnic a čekala na ohlášení startu. Toho se ujala Misha a zanedlouho už všechny tři klisny cválaly se sluncem v zádech vstříc vrcholu kopce.

Strakatá dlouhou dobu zůstávala ve vedení, s nedočkavostí v každém kroku. Ale jak se kopec zvedal, klisniččino nadšení už nebylo dostatečnou hnací silou a hnedá začala zaostávat. V čele se na několik úderů srdce ocitla Misha, než si to místo přivlastnila Ravenna. Bylo to jen přirozené. Nessie si za tu krátkou chvíli s křídly zvykla, že ji přenesou přes každou překážku. Misha to měla zrovna tak. Jen Ravenna musela celý život všechny strasti cestování snášet bez pomoci náhradních končetin.

Vrcholek už byl na dohled a Ravenna nechala obě své společnice několik koňských délek za sebou. Zpomalila do klusu a když před sebou spatřila travnatý plochu na vrchu kopečka, kde se spokojeně páslo několik desítek rohatých bytostí, zastavila a dopřála si trochu zaslouženého oddechu.

Nessie se s hlasitým sípáním zastavila kousek od ní, s Mishou v těsném závěsu za ní. "Ty mi tak povídej o tom, kdo se courá," neodpustila si vranka drobné rýpnutí. Škádlivá nálada ji ovšem hned zase přešla, neboť její pozornost upoutala dvojice mladých býků, kteří si to štrádovali jejich směrem s velmi seriózními výrazy ve tvářích.

"Hej, vy tři!" zaburácel jeden z nich. "Co tu pohledáváte?" Ravenna zastříhala ušima a věnovala cizincům kamenný pohled. Byla od turů zvyklá na přívětivější jednání, ale rozhodně se nehodlala nechat tímto přístupem rozhodit. "Co bychom tu asi tak hledaly?" zachraptěla."Jen jsme se chtěly trochu proběhnout. Pardon, jestli vás to urazilo." Její slova měla posměšný tón, ale vranka se stále držela zpátky. Přeci jen nechtěla rohaté vyprovokovat. Větší z býků se zamračil a sklonil hlavu. Ravenně se naskytl nepříjemně dobrý pohled na jeho rohy. "Tak to zase hezky rychle otočte. Dokud tady přečkává naše stádo, nemá tu nikdo jiný co dělat. Hybaj!" zaburácel a hodil hlavou směrem k vrance. Ta výstražně zdvihla jedovatý ocas. Nechystala se útočit, tedy, pokud by býci nezaútočili první. Ale chtěla je tiše upozornit, že se před nimi nebude krčit.

"Co se to tam děje?" ozvalo se odněkud z prostředka houfu. Býci zdvihli hlavy za hlasem a Ravenna sklonila ocas k zemi. Krávy v blízkosti se pomalu rozestoupily a pomyslnou cestičkou vkráčela mezi rohaté tury a návštěvnice hnědobílá stračena. Moudrýma očima si prohlédla klisny, pak se otočila ke svým býkům a zopakovala otázku.

"Tyhle tři bezrožky se sem vetřely, Bennie! Právě jsme se je chystali zneškodnit."

"Jdi ty, Seiene. Co bys na nich chtěl zneškodňovat?" Znovu si prohlédla trojici cizinek. "Mně se zdají vcelku neškodné. Předně díky tomu, že stojí a nic nedělají." Upřela pohled na velikého býčka, který sklopil hlavu a ustoupil o pár kroků dozadu. "Běžte se poptat telat, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Tohle vyřídím já."

Býčci pokorně přikývli a v mžiku byli na cestě pryč. Stračena se otočila ke kobylkám. "Co vás sem přivádí?" zeptala se klidným moudrým hlasem. Ravenna se ohlédla na Mishu, která obyčejně stála v čele všech mírumilovných interakcí. Ta se na ni jen významně podívala a zůstala stát na místě.

"Malá vás zahlédla ze vzduchu," začala vranka a ocáskem ukázala Nessiiným směrem. "Zajímalo ji, co jste zač." Na několik úderů srdce se odmlčela. "A já jako hříbě znala několik rohatých stád. Chtěla jsem vědět, jestli jsme se náhodou kdysi nesetkali." Stračena si vranku pozorně prohlédla. V jejích očích se zablýsklo poznání, jako by snad skutečně Ravennu kdysi dávno potkala, ovšem nahlas se o tom nezmínila. "Zvědavost je nutné pěstovat," přikývla rohatá. "A místa tady máme dost." Věnovala trojici přátelský pohled. "Odpusťte prosím mým býkům to nemístné chování. Berou svou práci až příliš vážně. Myslí to dobře, jen se snaží chránit své stádo."

Vranka se nejistým krokem vydala vpřed, Nessie v těsném závěsu za ní. "Vážně jsou jako koně," pronesla vesele. Ravenna jen přikývla. Strakatá kobylka se chvíli jen rozhlížela, než pronesla další myšlenku. "Myslíš, že mají taky křídla a jedovaté ocasy a, a... a tak?"

"Samozřejmě, že ano. Vždyť je mají všichni býložravci, ne? Abychom měli proti predátorům šanci."

Ravenna se ohlédla po strakaté klisničce, která se dál zaujatě rozhlížela kolem, než se po jejím boku objevil jeden z býčků, kterým vděčily za to nemilé přivítání. "Děláš si legraci? Takové nelétavé kuře jsi a ještě máš tu drzost ptát se, jestli my máme křídla?" Nessie se se zatnutými zuby nadechovala k odpovědi, ale přerušila ji záře doprovázející zjevení křídel mladého býka. Strakatá hleděla na pár křídel skoro dvakrát větší než ten její, který rostl na býkově hřbetě.

"Jen si je pořádně prohlédni. Aspoň pochopíš, co se v tomhle stádě ve skutečnosti skrývá. Nezpochybňuj naše peří, nemůžeš vyhrát."

Misha během mrknutí oka zaujala místo mezi Nessie a býkem, z jejích očí sršel hněv. "Myslím, že máte na práci důležitejší věci než bezcílné zastrašování koní, nezdá se vám?" Býk si posměšně odfrknul a zakoulel očima. "Copak, tobě se moje pírka nelíbí? Máš z nich strach? Závidíš? Máš vůbec vlastní?"

Ravenně začínal rohatý lézt krkem. Bezmyšlenkovitě zdvihla ocas a udělala pár kroků Mishiným směrem, než i bělku pohltila fialová záře, ze které se vyklubal pár šupinatých fialových neopeřených křídel. Misha z býka nespouštěla oči, ačkoliv tváře jeho i všech okolních turů zastínilo zděšení. "Ne, nemám," odpověděla bílá prostě.

K trojičce si znovu našla cestu stará stračena, v jejíchž očích se zračilo dlouho necítěné nadšení. "Už roky jsem potomka Ochránců nespatřila. Začínala jsem si myslet, že dočista vyhynuli!" Bělka konečně odvrátila zrak od býka, překvapeně zamrkala na stračenu, pak na Nessie a na Ravennu. Obě kobylky byly však stejně zmatené, jako ona.

Kráva mezi nimi taktéž těkala pohledem, než se po její tváři rozlil náznak pochopení. "Zdá se, že jejich legenda se z paměti zvěře vytrácí spíše než jejich krev. Těžko říci, zda by to bylo lepší naopak." Otočila se. "Pojďte se mnou."

Kobylky několik úderů srdce váhaly, ale nakonec se vydaly za ní. Propletly se mezi ostatními členy stáda a spatřily starou stračenu ležící v trávě na okraji celé skupiny. Ohlédla se po nich. "Legenda Ochránců je záležitostí, kterou by měla znát všechna kořist, od těch největších turů, po toho nejmenšího králíka. Mně ji vyprávěla má babička. A jí zase její babička. V našem stádě ten příběh vyprávěli už předkové, kteří kdysi Ochránce spatřili na vlastní oči. Ale mnoho ostatních zvířat na ně zapomíná." Zamrkala na kobylky přátelsky a švihla ocasem, jako výzvu, aby si lehly k ní. "Dovolily byste staré Bennie, aby se s vámi podělila o kousek historie?"

Misha byla první, kdo se dokázal přinutit ke slovu. Položila se do trávy, našpicovala uši a s přikývnutím špitla: "Povídejte." Pak se ohlédla po Nessie a Ravenně, které stále nedůvěřivě přešlapovaly. Vranka si nebyla jistá, co na ně stračena vlastně chystá. Sama se přeci se stády turů v dětství setkávala, jistě by se k ní podobná důležitá historka dostala. Nehledě na to, že pokud šlo o historky o předcích veškeré kořisti, slyšela by je i od vlastní rodiny. Ti se těžko přemlouvali k rozhovorům o něčem, co nemělo co do činení s jejich vznešenou krví.

Přesto se nakonec uvelebila v trávě po Mishině boku. Jestli to souviselo s bělčinými křídly, ráda by se sama dobrala odpovědí. V poslední době o téhle klisničce měla hodně času přemýšlet, zvlášť když se toulala po lesích zatímco Misha s Nessie zůstávaly ve stádě. A přišla na to, že by bílou ráda poznala blíž. Nikdy neměly příliš příležitostí spolu trávit čas samy, vždycky s nimi byla Nessie. Tohle mohla být dost dobře jedna z příležitostí nahlédnout do toho taje, kterým pro ni Misha byla. A navíc - co jiného mohla dělat? Nessie už se válela v trávě a dychtivě čekala na slíbené vyprávění.

Bennie se vlídně na všechny tři usmála, pak se zhluboka nadechla a začala vyprávět. "Před dávnými časy, za dob, kdy byl náš svět ještě velmi mlád, bylo všechno jinak, než to známe dnes. Šelmy, které obývaly tuto zemi, byly silnější a nebezpečnější, než si vůbec dokážeme představit. Jejich drápy a tesáky byly neúprosné, když se někdo stal jejich terčem, už neměl žádnou naději. Tihle tvorové neznali selhání.

Býložravci byli vlivem častých útoků velmi slabí a zranitelní. Dokonce ani křídla, jedovaté ocasy, či jiné kouzelné pomůcky nedokázaly pomoci v situaci, do které je šelmy dostaly. Prakticky každý den přišli o někoho ze svých řad, což se velmi podepsalo na morálce stád po celém širém okolí.

Dlouho se říkalo, že to je zákon přírody.

Než se objevili oni.

Nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač. Obrovská zvířata pokrytá od hlavy až k patě šupinami všemožných barev, na zádech mohutná křídla jaká mají netopýři. Ocasy dlouhé a štíhlé, zakončené špičatým bodákem. A v hrdle oheň. Oheň!

Kořist se jich bála. Přirozeně. Z ničeho nic do jejich světa vstoupila větší a nebezpečnější verze velkých a nebezpečných šelem. Kdyby tihle obři chtěli, klidně by mohli jedním seknutím spáru zabít tři krávy najednou. Stáda se dávala do pohybu ve snaze zmizet z dosahu těch podivných tvorů.

Ale žádný z nich o býložravce nikdy ani nezavadil. Nezajímali se o ně. Létali nad jejich pastvinami, pili z jejich jezer, dokonce na jejich územích i lovili. Ale ne býložravce. Jejich tesáky a drápy byly určeny pro mnohem tužší maso. Maso šelem.

Jakmile to stáda zjistila, nastal v jejich zemích nový řád. Mezi býložravci a těmito šupinatými bytostmi vznikla jakási tichá spolupráce. Stáda k sobě lákala predátory, před kterými je nakonec šupinatci ochránili. Díky tomu také nakonec dostali své jméno - Ochránci.

Mnoho býložravých druhů v té době přesunulo své pastviny. Ochránci totiž přebývali v horách, které pláčou oheň. Jejich žár byl pro bytost z běžného masa a kostí smrtící, ovšem oni z něho čerpali životní sílu. Stáda jim tedy kráčela vstříc, ačkoliv se nemohla dostat do těsné blízkosti. Pořád to byly hory, které pláčí oheň. Kdyby se některá z nich rozesmutněla, všichni členové stáda by rázem lehli popelem.

Byla to šťastná doba. Kopytníci se nemuseli bát o své životy a hledat místa, kam se před predátory schovat, takže dostali možnost nabrat na síle a vyrůst do nepoznaných rozměrů. Po několika generacích už se mladí jedinci mohli bez problémů měřit s predátory, kteří se také dočkali proměny, ovšem v opačném směru. Poprvé po staletích zažili skutečný hlad, nedokázali už nalovit dostatek, aby uživili svá mohutná těla. Museli se uskromnit.

Až to jednou došlo svého smutného konce. A byl to konec táhlý a zpočátku nepostřehnutý.

Hory plačící oheň někdy přestanou plakat. Navždy. Prostě se to tak někdy stane. Třeba už jim není smutno. No, ukázalo se, že tehdejší situace byla tak veselá, že ani horám se už nechtělo plakat. Ovšem Ochránci nemohou žít uvnitř hory, která nepláče. Teplo jejích slz je tím, co je udržuje při životě.

A tak Ochránců nad pastvinami létalo méně a méně. S každou uplynulou generací byl pohled na jejich šupiny vzácnější a vzácnější příležitostí. Až nakonec zmizeli úplně. Stali se pouhou legendou. A nakonec byli zapomenuti.

Ale jejich popel stále setrvával v zemích kolem vyhaslých hor. Jejich esence se držela stád, ačkoliv ona sama už dávno nemohla vědět proč. A z tohoto popela, z esence někdejších Ochránců se zrodilo něco nového.

Potkala jsem jich několik. Srnče, které vyhnali ze stáda, protože se v jeho hrdle skrýval oheň. Bizona se špičatými tesáky. Několik koní se šupinami... Těm, kteří si stále pamatovali legendu, muselo být okamžitě jasné, čeho jsou to pozůstatky."

Věnovala Mishe zamlklý, moudrý pohled a ona jí ho svým vlastním zmateným způsobem oplácela. Ravenna se nezmohla na jediné slovo. Čekala mnohé. Ovšem nečekala, že se dozví, že celou dobu cestuje po boku vzdáleného potomka jakýchsi létajících ještěrů strážících klid stád. Taky už pochopila, proč legendu neznala. Proč by si její rodné stádo opěvovalo sílu tvorů, kteří nepatřili k nim? A přece by si nenechali svá pírka zastínit lesklými barevnými šupinami, nebo připálit ohněm z koňského hrdla. Bylo jí jasné, že jestli její stádo někdy nějakého takového člena zažilo, moc dlouho nezůstal a o důvodu jeho odlišností se nikdo ani neobtěžoval uvažovat.

Bělka uctivě sklonila hlavu. "To je velmi důležitý příběh." Obrátila se na své společnice s vážným výrazem ve tváři. "Dáme si záležet, aby nebyl zapomenut."

ArtFight 2023 - Týden 1.

Ano, jsem si vědoma, že svoje ArtFight útoky z prvního týdne zveřejňuju na začátku třetího :D. Letos jsem nějaká opožděná. Každopádně jich není mnoho, ale zase si na nich dávám o dost víc záležet, než vloni. Vloni jsem si jela stylem hlavička, jenom výjimečně celá postava a zásadně s jednoduchým abstraktním pozadím. Letos se mi nějak zachtělo tomu dát trochu víc energie a rozmyslu, takže všechny moje obrázky jsou fullka (tedy že je na nich celá postava).

Capybara

Postava patří Huinniziopochtili

Tahle postava se perfektně hodila do mojí obsese okolo Ohnivých křídel, která mě čapla pod krkem zhruba kolem toho začátku měsíce. A mořeleti jsou taak trochu jeden z mých oblíbených kmenů. :3

An actual attack (Frostbite)

Postava patří Sandworth

Hrozně moc jsem chtěla udělat něco zajímavýho s perspektivou, ale zapomněla jsem, že nejsem moc dobrá ve věcech s perspektivou :D. I tak se mi tenhle kousek líbí. Ale měla jsem ho otočit, aby se díval do kamery tím okem, na které vidí :D.

Sunday afternoon (Amaya & Eres)

Postava patří Rei

Asi můj nepropracovanější kousek za první týden AF. Měl to nejdřív být jenom Eres, ale když jsem zjistila, že Amaya a on jsou ve vztahu, tak jsem se rozhodla je nakreslit spolu. Pozadí mi dalo zabrat, ale to se ukázalo být poslední dobou problematické vždycky :P. Ale líbí se mi, jak se to celé vyvedlo.

Patlám barvinki :3

S tímto článkem tento blog oficiálně opouští jedna z jeho nejstarších rubrik - Moje výtvory. A ne, nemám v plánu přestat sdílet svoje výtvory. Ale tak nějak roste počet věcí, které tvořím a taky roste počet způsobů jak je tvořím, a to do takové míry, že už dává smysl Moje výtvory rozdělit na více samostatných rubrik. Obrázky - název je vypovídající, Pohyblivosti, kde jsou GIFy a videa (včetně těch, co se nepohybují :D) a Fyzičnosti, kam spadá všechno, co je, no, fyzické, mám to doma na výstavce, nebo si to můžu vzít na sebe :D. Do té kategorie spadá a i tenhle článek.

Před nějakou dobou jsem se vrátila ke sbírání LPS. Na plno, bez nějakých větších zábran. V zimě jsem totiž natáčela jeden filmík s LPS, který jsem se nakonec rozhodla i zveřejnit a od té doby osnuju další. S tím se potom propojilo to, že jsem si začala nakupovat z různých bazarů LPS, které jsem v dětství chtěla (nebo se mi zalíbili až teď), registrovala jsem se na lpsmerch.com a teď pomalu rozšiřuji svoji sbírku.

Později však přišla další vzpomínka. V dětství jsem od kamarádky obdržela pár LPS, kteřá měli poměrně jednoduché a nudné designy a které jsem si následně pomocí laku na nehty upravila k obrazu svému. Tito LPS leželi pohřbeni v hlubinách mé krabice, protože se mi postupem času ty mé úpravy přestaly líbit a já je nechtěla na nic používat. Jednomu LPS klokánkovi se navíc začal na barvenou čupřinu lepit bordel.

Někdy v tomhle období vyšlo tohle video od LPS Eveline, kde upravuje oči svým LPS pomocí akrylových barev. A konečně se dostáváme k pointě tohoto článku :D. Nedlouho po shlédnutí videa jsem se sama chopila akrylek a rozhodla se ty své upravované LPS (a pár dalších) ještě zachránit :).

Ringo

 

Původní vzhled (zdroj obrázku)

Vzhled 2015

Finální úprava z roku 2023

Ringo se až do poslední chvíle tvářil, že se vůbec nevyvede, několikrát jsem mu tu čupřinu smývala, než jsem to poraženě vzdala a domalovala ho, jen abych zjistila, že to dopadlo parádně :3.

Emanuel

Původní design (zdroj obrázku)

Vzhled 2015

 

Finální úprava z roku 2023

 

Emanuel vypadá na můj vkus troošičku moc jako Ringo, ale i tak se mi líbí. To míchání správné barvy se mi teda moc nedařilo, ale i tak jsem spokojená. Celého jsem ho zafixovala lakem na akryl, kromě očiček, která vím, že jednou budu umět líp a až na to dojde, tak je předělám :D.

Světlana

Původní vzhled (zdroj obrázku)

Finální úprava z roku 2023

Světlana byla úpravy v roce 2015 ušetřena, protože jsem ji tehdy ještě neměla :D. Líbila se mi už původně, perské LPS kočičky jsou příjemné v ruce, takže jsem ji při natáčení používala ráda, ale teď se mi hodně líbí i vzhledově.

Beruška

Původní design (zdroj obrázku)

Finální úprava z roku 2023

 

Občas přemýšlím, jestli Hasbro ty designy záměrně začalo flákat, nebo jestli jim fakt ta původní barevná kombinace přišla dobrá :/. Na druhou stranu jsem mohla díky tomu naprosto bez pocitu provinilosti tuhle LPS berušku přemalovat.

 

Doplňky

Kromě úprav samotných LPS jsem si z umělé hmoty povyráběla i pár doplňků.

Nela prostě potřebovala choker :3.

Franťák bude sbírat plechovky od Monsteru, až seženu další akrylky, abych mu je mohla vyrobit. :)

Kočičí bratrstvo - Kapitola 6. Výsměch

Je mi skoro až blbý, jak rychle vznikla tahle kapitola v porovnání s tou předešlou :D. Jako, má zhruba poloviční počet stran (shodou okolností stejný, jako v původní verzi :3) a navíc se neodehrává v noci, takže stínování bylo výrazně usnadněno. Ale stejně je to celkem zvláštní, že ta předešlá kapitola vyšla teprve dva týdny zpátky.

 

Hle - stránka se dvěma mými nejoblíbenějšími panely:

Divuška

Herní profil

Jméno: Divuška

Pohlaví: dračice

Podplemeno: Nížinný (Erumëvasärský)

Datum vylíhnutí: 16.4. 2016

Rodiče: Viva a Tailos

Sourozenci: šest nepojmenovaných dráčat (†)

Povaha

Divuška je dračice, která dělá čest svému jménu. V její společnosti je málokdy klid a mír. Je to ohnivá duše, které rozhodně nechybí hrdost ani odvaha, nicméně když ji poprvé potkáte, bude se vám pravděpodobně zdát především tvrdohlavá, drzá a arogantní. Všemi těmito vlastnostmi Divuška skutečně disponuje, nicméně na ty, kteří se podívají hlouběji, možná čeká příjemné překvapení.

Svéhlavost skutečně nezapře, i kdyby tisíckrát chtěla (a ona ke všemu nechce). Ráda si jde svou vlastní cestou a nesnáší, když jí do toho někdo mluví. K autoritám má obecně negativní vztah, ačkoliv hodně záleží na jejich přístupu. Většinou je bude jen zpochybňovat v přesvědčení, že ona by to všechno zvládla lépe. Pokud má dokonce dodržovat nějaká pravidla, vždy to budou jen ta, která se jí zamlouvají. Vydobýt si její skutečný respekt a poslušnost vyžaduje notnou dávku trpělivosti.

Svou drzost Divuška častěji nazývá nemilosrdnou upřímností. Nikdy totiž nebyla zrovna typ na přehnané zdvořilosti a raději všechno říká tak, jak to vidí. Pokud si myslí, že je s vámi něco špatně, pravděpodobně se to brzy dozvíte. Pusu si otevře na kdekoho a příliš se nestará, koho si tím znepřátelí.

Celý život je pro ni taková velká, zdlouhavá a, ač by to nahlas nikdy nepřiznala, vyčerpávající soutěž. Nic nedojde svého konce, dokud ona nebude přesvědčená, že je zaručeně nejlepší. Při setkání s podobně tvrdohlavými draky se tak dostává do začarovaného kruhu vzájemného pokořování, ve kterém se točí, dokud jeden z nich nepřizná prohru. A Divuška zásadně nepřiznává prohru.

Proto si cestu k jejímu srdci většinou proklestí draci klidnějšího a rozumnějšího ražení. Takoví, kterým nezáleží na tom, zda budou rychlejší, silnější nebo obratnější než ona. Když s Divuškou nesoupeří, i ona sama se brzy uklidní a přestane v nich vidět hrozbu pro svou hrdost, což dá konečně prostor nějakému smysluplnému vztahu. A že Divuška smysluplné vztahy potřebuje.

Navzdory vlastnímu přesvědčení, že teď už si vystačí sama, v životě pořád trochu plave. Je netrpělivá, potřebuje vidět okamžité výsledky, jinak se snadno vzdává. Kvůli této své vlastnosti často nocuje v nepohodlných, nedostačujících úkrytech, jelikož se jí nechce hledat cokoliv lepšího. Ze stejného důvodu je to také celkem mizerná lovkyně. Nevydrží čekat na správnou chvíli k útoku, nedokáže pečlivě zhodnotit, kterého jedince bude nejlepší ulovit. Je zbrklá a tím pádem jsou lovecká selhání na denním pořádku. A selhat v lovu, to je jako prohrát souboj s vlastní kořistí. Ponižující!

Dokud tedy na věci zůstává sama, raději si potravu opatřuje zlodějinou. Díky své obratnosti se dokáže k cizí kořisti dostat poměrně snadno a nebojí se za ni bojovat v případě, že je chycena.

Nedá se ovšem říci, že je tahle dračice jen prostořeká a sebestředná zlodějka. Ke svým blízkým přistupuje s respektem a péčí, a ačkoliv její samochvála a „nemilosrdně upřímné“ poznámky nemizí ani v jejich přítomnosti, jsou myšlené s humorem a nemíní jimi své přátele urazit. V náročných situacích dokáže svou rozjívenost zklidnit, aby mohla být svým blízkým oporou. Dobrat se k této její stránce je však běh na dlouhou trať.

Stydí se to přiznat i sama sobě, ale bojí se vody. Nikdy se nenaučila plavat, hlavně protože v poušti, kde vyrůstala, to nepotřebovala. Děsí ji pocit, který voda navozuje. Bouřky jí také nahánějí hrůzu.

Miluje však výšky, ať už do nich šplhá nebo létá, a ještě raději z nich skáče. Spoléhá, že jí křídla na poslední chvíli stihnou zachránit. Potrpí si také na květiny, ačkoliv bude snad až do smrti předstírat opak.

Zvláštní se také může zdát její pečovatelská stránka, která vyvěrá na povrch, když se tato dračice setká se bojácným, slabým či pochybnostmi tíženým drakem. Mnozí by od ní nejspíše čekali posměšky a urážky střípky nemilosrdné upřímnosti, kterými častuje zbytek svého okolí, ale v těchto případech by se nedočkali. Divuška s těmito draky zaujímá jistou mateřskou pozici, ochotně se jich zastává a vlídným hlasem utěšuje jejich obavy. Vzhledem ke všemu, co bylo řečeno výše, se toto může zdát jako naprostý opak toho, kým Divuška je, ale při pohledu do její minulosti se není čemu divit. V bojácných a nejistých tvorech stále vidí to malé erumëvasärské dráče, kterým kdysi byla. Dráče, jehož obavy nikdo neutišil a jehož nejistoty okolí jen živilo. Dráče, které si zoufale přeje ochránit.

 

Příběh

I.

Období sucha už bylo v plném proudu, ale půlnoc přinesla nad písčitou pustinu chlad. Jediné, co narušovalo mlčení hvězd, bylo tiché praskání skořápky hnědého vejce, které sebou cukalo pod křídlem veliké nížinné dračice.

„Víme jistě, že tohle si chceme nechat?“ Hluboký hlas šedého draka zaduněl jen několik kroků od útulného dračího hnízda ohraničeného pískovcovými balvany a pečlivě vystlaného seschlou trávou a větvičkami.

„Už nemáme moc jiných možností,“ povzdechla si podrážděně nastávající matka. Její měděné šupiny se třpytily pod měsíčním světlem. „Tohle je naše třetí snůška. Pokud ani z té nic nevzejde, obávám se, že Neirra začne pochybovat o naší schopnosti přinést Klanu silné potomky. Nejsem si jistá, že nám dovolí další pokus, pokud i tohle dráče zabijeme.“

„Myslím, že jejím pochybnostem se nevyhneme. Vždyť se na to vejce podívej. Tak malé jsme snad ještě neměli.“

„Ale vypadá to, že se tentokrát aspoň dokáže vylíhnout samo.“

Úlomky hnědé skořápky odpadávaly na zem a zdálo se, že dračice bude mít pravdu. Z díry, kterou dráče vytvořilo, vykoukl pár hnědých oček a posléze celá hlavička. Následoval hubený krček a zanedlouho byla malá dračice na světě. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem sebe, na své rodiče, kteří ji zkoumali s pochybnostmi ve tvářích, než se sklonila ke skořápce, aby ji mohla spolykat a dodat si trochu síly do toho nového života. Dračice se obrátila na svého partnera.

„Takže?“

„Je hubená. A malá. Neirra z ní nebude mít radost. Zbytek Klanu taky nebude nadšený.“ Tmavý drak se na chvíli zastavil a znovu hodil pohledem po čerstvě vylíhnutém mláděti, které už stihlo celé své vápníkové vězení spořádat a teď se snažilo vyškrábat na své vratké hubené nožky.

„… Ale vyklubala se bez pomoci. To je víc, než můžeme říct o kterémkoliv z našich předešlých potomků,“ dokončil myšlenku nakonec. Měděná dračice spokojeně zabručela. Dráče se u jejích spárů potácelo, padalo a znovu se zvedalo, jen aby mohlo spadnout podruhé. Novopečená matka by se snad dokonce pobaveně zasmála, kdyby celá tahle situace nebyla tak příšerně frustrující.

„Jak ji pojmenujeme?“ zeptala se náhle se zamyšlenou tváří. Do téhle fáze se ještě s žádným potomkem nedostali. Pro první snůšku měli několik nápadů, ale nikdy nedošlo na to, aby mláďata skutečně pojmenovali. Všem jim prokousali krky, jakmile vykoukla z vajec. Byla příliš slabá, než aby mohla Klanu něco přinést a jestli jejich vůdkyně Neirra něco nesnášela, byly to zbytečné hladové krky. Druhou trojici vajec potkal stejný osud. A tak měla malá oranžová dračice být prvním potomkem tohoto páru, který dostane jméno.

„Dal bych jí nějaké krátké jméno,“ zabručel šedý drak. „To se bude perfektně hodit k jejímu zevnějšku.“ Ušklíbl se nad vlastní poznámkou.

„Co třeba Nï? To je krátké dost. A začíná to na stejné písmeno jako Neirra, třeba si ji díky tomu aspoň trochu oblíbí.“ Oba draci se tiše zasmáli. Věděli, že vůdkyně Klanu by je oba spíš roztrhala za to, jak zneuctili její jméno, když ho připodobnili ke jménu takového nedochůdčete. Ale jedno písmeno nic neznamenalo, i když to bylo to počáteční. Neirra by si sotva uvědomila, že si na ni při vybírání jména vzpomněli.

A tak toho jarního dne pod hvězdami začal život malé, jako měď zbarvené dračice, která nesla jméno Nï.

II.

„Zase jsi nic nechytila!“ burácel kaňonem dračí hlas. Měsíc už se téměř dvanáctkrát obrátil od chvíle, kdy si Nï proklestila cestu na svět. Dokázala překonat očekávání celého Klanu, přežít a nabrat na síle. I přesto stále nedorostla do stejné velikosti, jako její vrstevníci.

Když dosáhla třetího měsíce života, musela se začít spolu s ostatními dráčaty účastnit výcviku. Zpočátku bylo jejich povinností jen zapadnout do Klanového života. Učit se o jeho zvycích a historii. Ale jak čas plynul a učedníci nabírali na síle, museli přiložit pomocný spár dospělým drakům. Museli bránit území Klanu. Museli vyhánět vetřelce a zloděje. Ale hlavně museli lovit. A ačkoliv Nï každým dnem nabírala na síle, v porovnání se svými v těchto úkolech pořád plavala.

„Pořád si říkám, jak bídní asi museli být tvoji sourozenci, když Tailos a Viva nechali žít ze všech svých dráčat zrovna tebe!“ Rozhořčený hlas patřil Neirře, která se svými drápy zarývala do velikánského narudlého pískovce, který kdysi býval součástí vysoké stěny kaňonu. Teď ovšem sloužil vůdkyni klanu jako trůn.

„Není to tak lehké,“ ohradila se Nï, „když jsem nejmenší ze všech učedníků…“

„TICHO!“ Hlasité okřiknutí se odráželo od pískovcových stěn a Nï svou myšlenku nedokončila. „Měla jsi víc než dost času své vrstevníky dohnat!“ vrčela dál Neirra. „Každý den vás posílám ven a každý den jsi to ty, kdo se vrací s prázdnou! Vždyť jsi doteď neulovila nic většího, než kojota!“ Pískově šedá dračice se zamračila na dračí učednici krčící se pod jejími nohami. „V Klanu není místo pro zbytečné hladové krky. Akorát plýtváme zdroji, když tě udržujeme naživu! Je mi skoro trapné navrhovat svým drakům, aby si špinili spáry tvou krví… Ale když nejsi schopná utišit jejich hlad svými schopnostmi,“ v očích vůdkyně Klanu se zablýsklo, „budeš to muset udělat svým masem.“

Měděná dračice zmateně těkala očima mezi Neirrou a ostatními draky, kteří se v kaňonu sešli. Většina z nich na ni hleděla zpátky s hladovýma očima a vyceněnými zuby. Nï se pohnula až když první z nich vyrazil vpřed a chňapl po ní svými tesáky. Cukla sebou a konečně si uvědomila, že Neirra svou výhružku myslela naprosto vážně. Vzpamatovala se ze svého transu, uskočila spárům pískového draka a zběsile se hnala kaňonem, pryč od Klanových draků, kteří teď, zdá se, netoužili po ničem jiném než uhasit svou žízeň její krví. Nï věděla, že Klan má nulovou toleranci vůči drakům, kteří mu nejsou prospěšní. Ale nikdy si neuvědomila, jak daleko jejich nenávist skutečně sahá.

Od jejích tlap se zvedal rudý písek a dostával se jí do plic. Přepadl ji kašel, ale věděla, že si nemůže dovolit zastavit. Cítila v zádech vražedné pohledy Klanových draků a nepochybovala o tom, že jsou mezi nimi i její rodiče. Možná že jejich zloba hořela ze všech nejsilněji. Konec konců promarnili další šanci. Možná jim dědicové prostě nebyli souzeni.

Do Nïiných nohou se dala bolest a ona byla nucena konečně roztáhnout křídla. Nikdy nepatřila mezi nejrychlejší letce, ale jiná možnost jí nezbývala. Kaňonem moc daleko nedoběhne. A aspoň se zbaví toho písku.

Měděná dračice si nebyla jistá, jak dlouho už letí, ale poušť pod ní se pomalu měnila v savanu, která se měnila v lesy a louky. Takhle daleko od svého domova nikdy nebyla. Její křídla svíraly křeče a její žaludek zase hlad. S každým zvířetem, které pod sebou spatřila, se hlasitěji a hlasitěji dožadoval potravy. Ale zastavit se nemohla. Pořád za sebou slyšela vrčení Klanu. Mnozí draci už to vzdali. Mnozí ne.

Když před sebou spatřila tyčící se hory, udělalo se jí slabo. Nebyla si jistá, zda ji její unavená křídla dokáží přenést přes jejich vrcholky. I přesto se dál blížila k jejich úpatí s malou jiskrou naděje v srdci.

Pár dračích délek od úpatí nejbližší hory ucítila v křídlu ostrou bolest a ohlédla se. Jeden z klanových draků ji konečně dohnal, zakousl se do jejího křídla a táhl ji k zemi. Nï se bránila posledními zbytečky sil, ale nakonec její svaly vypověděly službu a ona se nechala hladově vrčícími draky stáhnout dolů do trávy.  Tohle byl konec. Všechny její naděje na přežití se rázem rozplynuly a ona nechala svou únavu, aby ji plně obklopila. Už nemělo cenu bojovat.

Poslední, co zaslechla, byl hlasitý dračí řev, jaký ještě v životě neslyšela, mávání mohutných křídel a rozzuřené „Co si sakra myslíte, že děláte?“, než ztratila vědomí a její svět se ponořil do tmy.

III.

Čtvrté vylíhnutiny měděné dračice se kvapem blížily a ona by nemohla být šťastnější. Den, kdy ji klanoví draci málem sežrali, byl už dávno ztracený v toku času a jediné, co jí ho připomínalo, byly jizvy na jejím těle a stopy po ostrých tesácích na bláně jejího levého křídla, které se nikdy nezahojily. Zůstaly součástí jejího života, stejně jako dračice, která ji ten den zachránila.

Nï si od chvíle, kdy padla do spárů Klanových draků, nepamatovala vůbec nic. Probudila se až druhého dne ráno, v jeskyni vyhloubené v kamenitém povrchu hory. U vchodu seděla zlatavá dračice s dlouhými ostrými rohy a ocasem zakončeným špičkou, která bedlivě střežila kořist, ležící u jejích nohou. Když si všimla, že se Nï probudila, udělala pár kroků k ní. Představila se jako Zlatěnka. Byla to ona, komu patřil ten záhadný hlas, který varoval Klanové draky. A byli to její Vyhnanci, kdo je nakonec donutil nechat Nïino bezvládné tělo ležet a vrátit se zpátky na poušť.

Vyhnanci byli společenstvo jiného rázu než Klan. Draky, jako byli oni, Nï nikdy v životě nepotkala. Draky, kteří nechrlí oheň, ale v jejichž hrdlech hnízdí led, kyselina, nebo vůbec nic. Kteří se liší velikostí, počtem i tvarem rohů, a kteří hrají všemi barvami, od sytě červené po temně modrou. Ale jedno měli společné. Jejich původní společenstva je zavrhla a oni se přidali do řad Vyhnanců.

Nï věděla, že osud chtěl, aby tohle místo našla. A tak, když jí Zlatěnka nabídla místo ve společenstvu, kde se draci navzájem nesoudí, přijala. Ale s tím přišla nová povinnost. Musela navždy osvobodit svou duši ze spárů Klanu a převzít nad ní plnou kontrolu.

Zlatěnčini draci pár týdnů po Nïině probuzení rozdělali oheň na samém vrcholku nejvyšší hory, co nejblíže hvězdné obloze. Měděná dračice hodila do ohně několik šupin ze svého ocasu a s nimi spálila všechny vzpomínky na svůj dosavadní život. Nï se z vrcholku hory už nevrátila. To jméno shořelo spolu se všemi šupinami i minulostí, která se k němu vázala. Do jeskyně u paty hory se ten den vrátila už jen a pouze Divuška.

Její nový život byl plný naděje a poznání. Během let u Vyhnanců získala tisíce nových zkušeností, které jí Klan nikdy nebyl schopen dát. Poznala nové přátele. Konečně získala sebevědomí… možná až moc. Její divoká a odvážná duše konečně dostala prostor se projevit v celé své kráse a Divuška věděla, že konečně nalezla domov.

Ale toho jarního dne, už skoro čtyři roky od Divuščina vylíhnutí, se všechno změnilo. Společenství Vyhnanců zasáhla nemoc, jaká ještě nikoho z nich nikdy nepotkala. Působila bolesti ve svalech, které si draci ani neuvědomovali, že mají. Způsobovala závratě tak silné, že draci skoro nemohli chodit. A pak tu byly ty ohavné puchýře… Mezi Vyhnanci se brzy začalo povídat, že nemocní raději dlouhé dny žízní, aby se nemuseli dívat na odrazy svých obličejů na vodní hladině. Nepomáhalo nic. Draci mohli jen doufat v mírnější příznaky či milosrdnou smrt. Divuščino srdce pukalo při pohledu na kdysi tak živé společenství, jak se pomalu rozpadá pod tíhou krize, nad kterou nemělo kontrolu.

„…Chtěla jsi, abych přišla?“ zvolala měděná dračice do tmy. Slunce se sotva vyškrábalo na obzor a Divuška sotva opustila své hnízdečko v jeskyni. A Zlatěnka už si stihla vyžádat návštěvu. „Ano, už to tak bude,“ povzdechla si velitelka a věnovala své svěřenkyni ztrápený pohled. Upřela na své zlaté oči plné zármutku a pokračovala: „Divuško, naši draci umírají. Každý den se objevuje víc a víc nemocných a nemůžeme s tím vůbec nic dělat.“ Měděná dračice polkla. Tohle všechno už viděla na vlastní oči. Nepotřebovala to připomínat.

„…Odleť pryč, Divuško,“ zašeptala Zlatěnka náhle. Mladou dračici její slova zasáhla jako vlna a ona se zapotácela. „Co to říkáš? Proč bych měla odlétat? Teď? Když společenstvo vymírá? Přece jen tak neuteču!“

„Je jen otázkou času, než tohle zlo potká i tebe nebo mě,“ pokračovala Zlatěnka. „Divuško… Možná jsem nebyla u tvého vylíhnutí, neučila tě létat, nepomáhala u tvého prvního lovu… ale jsi to nejbližší, co jsem kdy měla k dceři. A takový osud pro tebe nechci.“ Udělala několik kroků blíž a zahleděla se jí do hnědých očí.

„To si děláš legraci? To po mě přece nemůžeš chtít! Nemůžu vás tu všechny nechat!“

„… Pak mi nezbyde nic jiného, než tě odsud vyhnat,“ odpověděla Zlatěnka tiše.

„Cože? Nemůžeš mě vyhnat! Vždyť jsme Vyhnanci, celá pointa tohohle společenství je, že už vyhnaní jsme!“

Zlatá dračice překonala vzdálenost, která ji dělila od její svěřenkyně a dotkla se čumákem jejího čela. „Divuško prosím… Nemůžu se soustředit na zdraví celého společenství, když si každý den dělám starosti o tebe. Vím, že se o sebe teď už dokážeš postarat. Proti ostatním drakům se můžeš bránit. A já vím, že ty se ubráníš. Ale s touhle chorobou bys tu akorát čekala na smrt… A já tomu nechci přihlížet.“ Divuščiny oči se zalily slzami. Opravdu by měla? Měla by opustit draky, díky kterým získala sílu a odvahu být tím, čím skutečně je? Draky, kteří jí naučili nejen přežít… ale i žít?

„Až se celá tahle hrůza přežene,“ zašeptala Zlatěnka tiše, „najdu si tě. Udělám, co bude potřeba, abychom se znovu setkaly. Ale teď budu klidnější, když odletíš co nejdál odsud. Než tě to dostane… Než tě to zničí.“

Divuška zamrkala ve snaze zaplašit slzy. Chtěla se ohradit, chtěla se hádat, chtěla křičet, že přeci musí existovat jiné řešení. Ale v mžiku spolkla všechny své protesty. Byla pravda, že její naděje na přežití byly vyšší kdekoliv mimo území Vyhnanců. Doteď ji tady držela hlavně loajalita ke Zlatěnce a všem jejím drakům. Ale teď, když ji ona sama žádala, aby společenstvo opustila…

Po obloze se rozlila červeň dne, který se blížil ke svému konci, ale pro Divušku znamenala bolestivý začátek. Začátek cesty do neznáma, pryč od draků, kteří jí zachránili život a kteří jí dali nový směr. Věděla, že to bude cesta plná zármutku a hořkosti.

Ale třeba na jejím konci čeká nový začátek. Nové štěstí. A nová naděje…

Schopnosti

Síla: 30

Obratnost: 30

Vytrvalost: 20

Rychlost: 20