Uaaa zas je to tu. Tohle je předposlední kapitola Tajemství křídel a už se těším, až to zas dokončím. Tak trochu si brousím zuby na další projekty, ale zároveň se mi začíná chtít přepsat Jednorožčí podkovu (a Tajemství křídel později asi taky, ne že by se mi ten příběh nelíbil, ale cítím v kostech, že to umím i líp :D).
Ravenna zalapala po dechu. Černá srst se lepila k jejímu tělu, jak se vynořila z vody. Švihnutím hlavy pohodila zmáčeným pramínkem hřívy na stranu. Studená voda z něj tekla po jejím krku zpátky do jezera. Vranka byla pyšná, že se jí tohle místo podařilo najít.
Jejich výprava za uhašením žízně trvala skoro tři dny. Doufaly, že v lese najdou alespoň pramen čerstvé vody, ale ten den se na ně usmála štěstěna a vranka brzy mezi stromy zahlédla lesknoucí se hladinu rovnou celého jezera.
Od té chvíle uběhlo už několik dní a kočovné stádečko se stále zdržovalo na břehu. V letních parnech se jim nechtělo blahodárný vodní zdroj ani stín vysokých habrů kolem opouštět.
Misha plavala jezerem sem a tam, duchem nepřítomná, ale viditelně spokojená. Po druhé společnici však nebylo ani vidu ani slechu. Ravenna se rozhlédla kolem, ne příliš rozhozená Nessiinou nepřítomností. Strakatá se co chvíli ztratila někam mezi stromy, ve snaze najít si nějakou zábavu. Ačkoliv ani ona nechtěla od jezera odejít, vranka na ní už pár dní pozorovala, že se začíná nudit.
Náhle však zaslechla dusot kopyt a Misha, na chvíli probuzena ze svého zamyšlení, zvolala: "Ravi, pozor, za tebou!" Vranka se jedním mohutným pohybem otočila a stihla ještě trochu zacouvat, než ji do tváře šplíchla vlna. "Misho! Tys mě prozradila!" sykla hnědá kobylka, jejíž srst i hříva byly po skoku do vody celé zmáčené. "Chtěla jsem ji trochu vylekat!" Bělka si, zdálo se, zase hleděla svých myšlenek a dělala, že rozezlenou Nessie neslyší.
"No jasně, a zlomit mi záda!" ohnala se vranka. "Už přeci nejsi hříbě Nessie, máš představu, co by dopad takové váhy mohl udělat s mojí páteří?" Její rozezlení ale nebylo silné a vranka věděla, že je to na ní znát. Hnědka otráveně protočila očima. "Začínáš znít jako Misha." Ravenna na Nessie vyplázla jazyk, načež se strakatá vzepjala a kopýtky vyslala po hladině další vlnu, které vranka už nestihla utéct. Ovšem potom, co ustála další zmáčení, se rozpřáhla jedovatým ocasem a pocákala i poslední dosud suché zbytečky Nessiny srsti.
Z naoko hašteřivého vodního souboje je probudilo praskání větviček v nedalekém houští. Nessie vyplašeně ztuhla, zatímco Ravenna zdvihla ocas do útočné pozice. Už dlouho se nesetkaly s žádnou živoucí hrozbou a obávala se, že vyšla ze cviku, ovšem nenechala na sobě nejistoty znát.
Ukázalo se však, že jde jen o planý poplach. Z houští se po chvíli rámusení vyhrabal zajíc, který vyplašeně utekl, jakmile si všiml klisniček ve vodě. Vranka uvolnila svůj postoj, ale v jejích očích se zračily obavy.
"Misho?" probrala Ravenna bělku znovu z jejího snění a přivolala ji blíž. "Já- myslím, že bychom už měly jít. Tedy - tohle místo je úžasné, máme vodu, můžeme se ochladit, ale určitě nejsme jediné, kdo toho chce využít. Dřív nebo později jezero najdou predátoři, to je jen otázkou času. A já bych nerada zbytečně riskovala naše zdraví." I Nessie se po chvíli otočila na Mishu a dodala: "A já už jsem skoro pět dní neletěla. Musím si protáhnout křídla! Co když mi jinak zakrní?"
Misha se zasmála. Ravenna už ji kolikrát slyšela Nessie opakovat, že to se stát nemůže. Křídla jsou výsledkem objevení svého osudu, a to s koněm zůstává, ať už svých křídel využívá, nebo ne. Ovšem hnědka si nedala říct.
"Ano, měly bychom pomalu vyrazit. Už se tu potkloukáme déle, než by bylo zdrávo," prohlásila bílá.
Trojice se vynořila z porostu přímo do travnatého údolí. Nessie mu vyběhla vstříc, roztáhla křídla a během tří úderů srdce byla ve vzduchu. Ravenna pozorovala její stále ještě nemotorné pohyby a čekala, kdy i Misha vlétne do jejího zorného pole. Ovšem bílá klisna nadále stála po jejím boku a sledovala mladší kobylku, jak krouží po obloze.
"Hej, ty neletíš?" ozvalo se z výšky.
"Dnes trénuj sama!" odpověděla bílá. "Všímej si, jak tě vítr nese a reaguj, musíš si vyvinout leteckou intuici, aby sis dokázala poradit sama."
Tvář hnědé se zvlnila do zmateného výrazu, ale nepokládala žádné otázky. Vznesla se výš a vyrazila na jih - vstříc neznámé oblasti. Misha se dala do pohybu a Ravenna ji následovala.
"Co máš za lubem, Mish?" rozhodla se po chvíli Ravenna vyzvídat. Nechtělo se jí věřit, že by bělka jen tak nechala svou učednici a kamarádku ve vzduchu samotnou. Vždy se chopila každé příležitosti s ní létat, ačkoliv jich zatím mnoho nebylo.
"Nic," odvětila bílá prostě. "Říkala jsem si, že to musí být dost osamělé cestování, teď když s Nessie obě létáme. Napadlo mě, že pro jednou budu dělat společnost zase tobě." Ravenna se jemně usmála. Ve skutečnosti jí jejich nový styl cestování nevadil. Měla jedinečnou možnost utápět se ve svých myšlenkách, utřídit si všechno v hlavě... Asi prostě měla to tiché, samotářské cestování v krvi. Přesto si Mishina kroku vážila. Neměla dosud mnoho příležitostí být s bílou osamotě. Takové chvíle by dokázala spočítat na prstech ruky, kdyby nějakou měla. Většinou se někde poblíž potloukala Nessie. Ale ta teď byla vysoko nad zemí a učila se pracovat s větrnými proudy... nebo tak něco.
"Poslouchej," nadechla se Misha. "Jsem vážně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem strach, že se po tom požáru už nevzpamatuješ."
Ravenna sklonila hlavu. "Jo, za to vám dlužím. Zase. Občas si říkám, jak to asi dopadlo s těmi nafoukanci, co by mě tam bývali nechali."
"...Neměly jsme s nimi vůbec zůstávat. Grace mi byla nesympatická už od začátku. Mělo mi dojít, že to dřív nebo později skončí něčím podobným." Bělka pohodila hlavou, aby ze zorného pole dostala neposlušné pramínky hřívy. "Překvapilo mě, že ses vůbec vrátila. Já i Nessie jsme myslely, že tou dobou budeš už míle daleko."
"...Já vlastně nikdy neodešla," polkla nervózně vranka. "Chtěla jsem - ale prostě jsem neměla to srdce. Většinu času jsem se pohybovala u hranic území, ale někdy jsem se zatoulala i blíž ke stádu. Prostě... prostě jsem vás nedokázala opustit. Ne po tom, co jste pro mě udělaly. Měla jsem vztek, ale ten brzy vyprchal a víc než cokoliv jsem chtěla, abychom zase mohly být všechny tři spolu. Ale samy. Ne s tou bandou náfuků. Pořád si myslím, že přidat se k nim byl mizerný nápad."
"Teď už s tebou souhlasím," přikývla Misha. "Když jsme je poprvé potkaly, nenapadlo mě, že by se mohli zachovat takhle. Hádám, že jsem prostě předpokládala, že budou jako moje staré stádo. S jiným jsem konec konců do té doby nežila."
Vranka neurčitě přikývla. I ona sama předpokládala, že budou tihle Okřídlení stejní, jako její staré stádo. Jenže ona vyrůstala mezi sebestřednými elitáři, kterým záleželo jen na čistotě vlastního rodu. Takže její očekávání se od Mishiných dost lišila.
"Když už jsme u tvého starého stáda..." nadhodila Ravenna zvědavě. "Přemýšlela jsi někdy, že se k němu vrátíš? Už je to šíleně dlouho, cos od nich odešla. Tehdy jsi byla ještě hříbě! Vsadím se, že ti vlci na tu svoji nesmyslnou mstu už dávno zapomněli. A i kdyby ne - teď jsi větší a silnější! Stačilo by několik dobře mířených kopanců a měla bys od nich navždy pokoj!"
Misha chvíli mlčela. Z Ravenniny tváře se vytratil úsměv a nahradily ho starosti. Chtěla se omluvit, že takové téma vůbec nadnesla, ale bílá začala mluvit dřív. "Nejsem si jistá, jestli by to vůbec šlo. Nevím, jestli zpátky trefím. Nevím, jestli ještě sídlí tam, kde dřív. Já - je tam spousta nejistot, které celou věc komplikují. A i kdyby tam nebyly - přece nemůžu jen tak z ničeho nic opustit tebe a Nessie!"
"Já myslela, že bychom třeba šly všechny tři..."
Misha zmateně zamrkala. Ravennu to nepřekvapilo. Takovou dobu strávila v tvrdohlavé samotě, že se zajisté jen těžko věřilo, že by ji najednou tak ochotně opustila. "Hodně koní mi ublížilo. Většina z nich ve stádě. Hodně koní mě soudilo podle krve, nad kterou jsem neměla moc, i podle rozhodnutí, která jsem měla plné právo udělat... Ale ty a Nessie nikdy. Dokonce ani v posledních měsících, když jsme stály tak trochu proti sobě... I přes všechno, co se mezi námi stalo, jste mi nakonec pomohly. Pokud je tvoje stádo aspoň z poloviny takové, jako ty... byla bych ochotná jim dát šanci."
Misha se rozpačitě usmála. Ve vzduchu viselo ticho plné porozumění. Alespoň než se s hlasitým zasvištěním z oblaků přiřítila Nessie. Ravenna zastříhala ušima. Údolí před nimi se pomalu zvedalo do vysokého kopečka, na jehož vrchol Ravenna ani Misha ze svého místa nedohlédly.
"Tam nahoře je nějaké stádo!" hlásila strakatá.
"Koně?"
"Pochybuju. Tihle jsou větší, mohutnější. A mají něco na hlavách, asi rohy."
"Nejspíš krávy..." zamumlala Ravenna. Znala ty rohaté bytosti moc dobře. Setkávala se s nimi jako hříbě, když cestovaly přes jejich pastviny. Tehdy jí naháněly strach, ale brzy pochopila, že jsou stejně nebezpečné jako každý druhý jedocas - jen když dostanou důvod.
"To je něco jako jeleni?" vyzvídala Nessie. Ravenna se usmála. Nenapadlo ji, že by mladá klisnička dokázala cestovat takovou dálku s Mishou po boku a nikdy se s kočovnými stády krav nesetkat. "Z dálky tak možná trochu vypadají. Ale spíš jsou to takoví... mohutní koně s rohy. A narozdíl od jelenů je neshazují." Nessie zaujatě zatřepetala křídly. V očích se jí zračila touha se s neznámými tvory setkat a Ravenna se ani nemusela snažit, aby ji viděla. "Ta stáda, která jsem kdysi znala já, bývala přátelská. Možná bychom se mohly zkusit seznámit i s tímhle... ale stejně bychom měly být opatrné." Nessie radostně vypískla. "Tak jdeme! Honem Misho, poletíme napřed, podíváme se, jak to tam vypadá!"
Misha zavrtěla hlavou. "Ne,"pronesla. "Přece nenecháme Ravennu, aby nás dobíhala. Půjdeme všechny spolu." Strakatá protočila očima a otráveně si povzdechla. "Tak ale trochu pohněte. Hrozně se couráte."
Ravenna se na hnědou šibalsky usmála a hrábla kopýtkem do suché hlíny. "Tak si dáme závod," nadnesla. "Uvidíme, kdo se tady courá."
Nessie hrdě vypjala hruď a snesla se k zemi na znamení toho, že výzvu přijímá. Postavila se vedle svých společnic a čekala na ohlášení startu. Toho se ujala Misha a zanedlouho už všechny tři klisny cválaly se sluncem v zádech vstříc vrcholu kopce.
Strakatá dlouhou dobu zůstávala ve vedení, s nedočkavostí v každém kroku. Ale jak se kopec zvedal, klisniččino nadšení už nebylo dostatečnou hnací silou a hnedá začala zaostávat. V čele se na několik úderů srdce ocitla Misha, než si to místo přivlastnila Ravenna. Bylo to jen přirozené. Nessie si za tu krátkou chvíli s křídly zvykla, že ji přenesou přes každou překážku. Misha to měla zrovna tak. Jen Ravenna musela celý život všechny strasti cestování snášet bez pomoci náhradních končetin.
Vrcholek už byl na dohled a Ravenna nechala obě své společnice několik koňských délek za sebou. Zpomalila do klusu a když před sebou spatřila travnatý plochu na vrchu kopečka, kde se spokojeně páslo několik desítek rohatých bytostí, zastavila a dopřála si trochu zaslouženého oddechu.
Nessie se s hlasitým sípáním zastavila kousek od ní, s Mishou v těsném závěsu za ní. "Ty mi tak povídej o tom, kdo se courá," neodpustila si vranka drobné rýpnutí. Škádlivá nálada ji ovšem hned zase přešla, neboť její pozornost upoutala dvojice mladých býků, kteří si to štrádovali jejich směrem s velmi seriózními výrazy ve tvářích.
"Hej, vy tři!" zaburácel jeden z nich. "Co tu pohledáváte?" Ravenna zastříhala ušima a věnovala cizincům kamenný pohled. Byla od turů zvyklá na přívětivější jednání, ale rozhodně se nehodlala nechat tímto přístupem rozhodit. "Co bychom tu asi tak hledaly?" zachraptěla."Jen jsme se chtěly trochu proběhnout. Pardon, jestli vás to urazilo." Její slova měla posměšný tón, ale vranka se stále držela zpátky. Přeci jen nechtěla rohaté vyprovokovat. Větší z býků se zamračil a sklonil hlavu. Ravenně se naskytl nepříjemně dobrý pohled na jeho rohy. "Tak to zase hezky rychle otočte. Dokud tady přečkává naše stádo, nemá tu nikdo jiný co dělat. Hybaj!" zaburácel a hodil hlavou směrem k vrance. Ta výstražně zdvihla jedovatý ocas. Nechystala se útočit, tedy, pokud by býci nezaútočili první. Ale chtěla je tiše upozornit, že se před nimi nebude krčit.
"Co se to tam děje?" ozvalo se odněkud z prostředka houfu. Býci zdvihli hlavy za hlasem a Ravenna sklonila ocas k zemi. Krávy v blízkosti se pomalu rozestoupily a pomyslnou cestičkou vkráčela mezi rohaté tury a návštěvnice hnědobílá stračena. Moudrýma očima si prohlédla klisny, pak se otočila ke svým býkům a zopakovala otázku.
"Tyhle tři bezrožky se sem vetřely, Bennie! Právě jsme se je chystali zneškodnit."
"Jdi ty, Seiene. Co bys na nich chtěl zneškodňovat?" Znovu si prohlédla trojici cizinek. "Mně se zdají vcelku neškodné. Předně díky tomu, že stojí a nic nedělají." Upřela pohled na velikého býčka, který sklopil hlavu a ustoupil o pár kroků dozadu. "Běžte se poptat telat, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Tohle vyřídím já."
Býčci pokorně přikývli a v mžiku byli na cestě pryč. Stračena se otočila ke kobylkám. "Co vás sem přivádí?" zeptala se klidným moudrým hlasem. Ravenna se ohlédla na Mishu, která obyčejně stála v čele všech mírumilovných interakcí. Ta se na ni jen významně podívala a zůstala stát na místě.
"Malá vás zahlédla ze vzduchu," začala vranka a ocáskem ukázala Nessiiným směrem. "Zajímalo ji, co jste zač." Na několik úderů srdce se odmlčela. "A já jako hříbě znala několik rohatých stád. Chtěla jsem vědět, jestli jsme se náhodou kdysi nesetkali." Stračena si vranku pozorně prohlédla. V jejích očích se zablýsklo poznání, jako by snad skutečně Ravennu kdysi dávno potkala, ovšem nahlas se o tom nezmínila. "Zvědavost je nutné pěstovat," přikývla rohatá. "A místa tady máme dost." Věnovala trojici přátelský pohled. "Odpusťte prosím mým býkům to nemístné chování. Berou svou práci až příliš vážně. Myslí to dobře, jen se snaží chránit své stádo."
Vranka se nejistým krokem vydala vpřed, Nessie v těsném závěsu za ní. "Vážně jsou jako koně," pronesla vesele. Ravenna jen přikývla. Strakatá kobylka se chvíli jen rozhlížela, než pronesla další myšlenku. "Myslíš, že mají taky křídla a jedovaté ocasy a, a... a tak?"
"Samozřejmě, že ano. Vždyť je mají všichni býložravci, ne? Abychom měli proti predátorům šanci."
Ravenna se ohlédla po strakaté klisničce, která se dál zaujatě rozhlížela kolem, než se po jejím boku objevil jeden z býčků, kterým vděčily za to nemilé přivítání. "Děláš si legraci? Takové nelétavé kuře jsi a ještě máš tu drzost ptát se, jestli my máme křídla?" Nessie se se zatnutými zuby nadechovala k odpovědi, ale přerušila ji záře doprovázející zjevení křídel mladého býka. Strakatá hleděla na pár křídel skoro dvakrát větší než ten její, který rostl na býkově hřbetě.
"Jen si je pořádně prohlédni. Aspoň pochopíš, co se v tomhle stádě ve skutečnosti skrývá. Nezpochybňuj naše peří, nemůžeš vyhrát."
Misha během mrknutí oka zaujala místo mezi Nessie a býkem, z jejích očí sršel hněv. "Myslím, že máte na práci důležitejší věci než bezcílné zastrašování koní, nezdá se vám?" Býk si posměšně odfrknul a zakoulel očima. "Copak, tobě se moje pírka nelíbí? Máš z nich strach? Závidíš? Máš vůbec vlastní?"
Ravenně začínal rohatý lézt krkem. Bezmyšlenkovitě zdvihla ocas a udělala pár kroků Mishiným směrem, než i bělku pohltila fialová záře, ze které se vyklubal pár šupinatých fialových neopeřených křídel. Misha z býka nespouštěla oči, ačkoliv tváře jeho i všech okolních turů zastínilo zděšení. "Ne, nemám," odpověděla bílá prostě.
K trojičce si znovu našla cestu stará stračena, v jejíchž očích se zračilo dlouho necítěné nadšení. "Už roky jsem potomka Ochránců nespatřila. Začínala jsem si myslet, že dočista vyhynuli!" Bělka konečně odvrátila zrak od býka, překvapeně zamrkala na stračenu, pak na Nessie a na Ravennu. Obě kobylky byly však stejně zmatené, jako ona.
Kráva mezi nimi taktéž těkala pohledem, než se po její tváři rozlil náznak pochopení. "Zdá se, že jejich legenda se z paměti zvěře vytrácí spíše než jejich krev. Těžko říci, zda by to bylo lepší naopak." Otočila se. "Pojďte se mnou."
Kobylky několik úderů srdce váhaly, ale nakonec se vydaly za ní. Propletly se mezi ostatními členy stáda a spatřily starou stračenu ležící v trávě na okraji celé skupiny. Ohlédla se po nich. "Legenda Ochránců je záležitostí, kterou by měla znát všechna kořist, od těch největších turů, po toho nejmenšího králíka. Mně ji vyprávěla má babička. A jí zase její babička. V našem stádě ten příběh vyprávěli už předkové, kteří kdysi Ochránce spatřili na vlastní oči. Ale mnoho ostatních zvířat na ně zapomíná." Zamrkala na kobylky přátelsky a švihla ocasem, jako výzvu, aby si lehly k ní. "Dovolily byste staré Bennie, aby se s vámi podělila o kousek historie?"
Misha byla první, kdo se dokázal přinutit ke slovu. Položila se do trávy, našpicovala uši a s přikývnutím špitla: "Povídejte." Pak se ohlédla po Nessie a Ravenně, které stále nedůvěřivě přešlapovaly. Vranka si nebyla jistá, co na ně stračena vlastně chystá. Sama se přeci se stády turů v dětství setkávala, jistě by se k ní podobná důležitá historka dostala. Nehledě na to, že pokud šlo o historky o předcích veškeré kořisti, slyšela by je i od vlastní rodiny. Ti se těžko přemlouvali k rozhovorům o něčem, co nemělo co do činení s jejich vznešenou krví.
Přesto se nakonec uvelebila v trávě po Mishině boku. Jestli to souviselo s bělčinými křídly, ráda by se sama dobrala odpovědí. V poslední době o téhle klisničce měla hodně času přemýšlet, zvlášť když se toulala po lesích zatímco Misha s Nessie zůstávaly ve stádě. A přišla na to, že by bílou ráda poznala blíž. Nikdy neměly příliš příležitostí spolu trávit čas samy, vždycky s nimi byla Nessie. Tohle mohla být dost dobře jedna z příležitostí nahlédnout do toho taje, kterým pro ni Misha byla. A navíc - co jiného mohla dělat? Nessie už se válela v trávě a dychtivě čekala na slíbené vyprávění.
Bennie se vlídně na všechny tři usmála, pak se zhluboka nadechla a začala vyprávět. "Před dávnými časy, za dob, kdy byl náš svět ještě velmi mlád, bylo všechno jinak, než to známe dnes. Šelmy, které obývaly tuto zemi, byly silnější a nebezpečnější, než si vůbec dokážeme představit. Jejich drápy a tesáky byly neúprosné, když se někdo stal jejich terčem, už neměl žádnou naději. Tihle tvorové neznali selhání.
Býložravci byli vlivem častých útoků velmi slabí a zranitelní. Dokonce ani křídla, jedovaté ocasy, či jiné kouzelné pomůcky nedokázaly pomoci v situaci, do které je šelmy dostaly. Prakticky každý den přišli o někoho ze svých řad, což se velmi podepsalo na morálce stád po celém širém okolí.
Dlouho se říkalo, že to je zákon přírody.
Než se objevili oni.
Nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač. Obrovská zvířata pokrytá od hlavy až k patě šupinami všemožných barev, na zádech mohutná křídla jaká mají netopýři. Ocasy dlouhé a štíhlé, zakončené špičatým bodákem. A v hrdle oheň. Oheň!
Kořist se jich bála. Přirozeně. Z ničeho nic do jejich světa vstoupila větší a nebezpečnější verze velkých a nebezpečných šelem. Kdyby tihle obři chtěli, klidně by mohli jedním seknutím spáru zabít tři krávy najednou. Stáda se dávala do pohybu ve snaze zmizet z dosahu těch podivných tvorů.
Ale žádný z nich o býložravce nikdy ani nezavadil. Nezajímali se o ně. Létali nad jejich pastvinami, pili z jejich jezer, dokonce na jejich územích i lovili. Ale ne býložravce. Jejich tesáky a drápy byly určeny pro mnohem tužší maso. Maso šelem.
Jakmile to stáda zjistila, nastal v jejich zemích nový řád. Mezi býložravci a těmito šupinatými bytostmi vznikla jakási tichá spolupráce. Stáda k sobě lákala predátory, před kterými je nakonec šupinatci ochránili. Díky tomu také nakonec dostali své jméno - Ochránci.
Mnoho býložravých druhů v té době přesunulo své pastviny. Ochránci totiž přebývali v horách, které pláčou oheň. Jejich žár byl pro bytost z běžného masa a kostí smrtící, ovšem oni z něho čerpali životní sílu. Stáda jim tedy kráčela vstříc, ačkoliv se nemohla dostat do těsné blízkosti. Pořád to byly hory, které pláčí oheň. Kdyby se některá z nich rozesmutněla, všichni členové stáda by rázem lehli popelem.
Byla to šťastná doba. Kopytníci se nemuseli bát o své životy a hledat místa, kam se před predátory schovat, takže dostali možnost nabrat na síle a vyrůst do nepoznaných rozměrů. Po několika generacích už se mladí jedinci mohli bez problémů měřit s predátory, kteří se také dočkali proměny, ovšem v opačném směru. Poprvé po staletích zažili skutečný hlad, nedokázali už nalovit dostatek, aby uživili svá mohutná těla. Museli se uskromnit.
Až to jednou došlo svého smutného konce. A byl to konec táhlý a zpočátku nepostřehnutý.
Hory plačící oheň někdy přestanou plakat. Navždy. Prostě se to tak někdy stane. Třeba už jim není smutno. No, ukázalo se, že tehdejší situace byla tak veselá, že ani horám se už nechtělo plakat. Ovšem Ochránci nemohou žít uvnitř hory, která nepláče. Teplo jejích slz je tím, co je udržuje při životě.
A tak Ochránců nad pastvinami létalo méně a méně. S každou uplynulou generací byl pohled na jejich šupiny vzácnější a vzácnější příležitostí. Až nakonec zmizeli úplně. Stali se pouhou legendou. A nakonec byli zapomenuti.
Ale jejich popel stále setrvával v zemích kolem vyhaslých hor. Jejich esence se držela stád, ačkoliv ona sama už dávno nemohla vědět proč. A z tohoto popela, z esence někdejších Ochránců se zrodilo něco nového.
Potkala jsem jich několik. Srnče, které vyhnali ze stáda, protože se v jeho hrdle skrýval oheň. Bizona se špičatými tesáky. Několik koní se šupinami... Těm, kteří si stále pamatovali legendu, muselo být okamžitě jasné, čeho jsou to pozůstatky."
Věnovala Mishe zamlklý, moudrý pohled a ona jí ho svým vlastním zmateným způsobem oplácela. Ravenna se nezmohla na jediné slovo. Čekala mnohé. Ovšem nečekala, že se dozví, že celou dobu cestuje po boku vzdáleného potomka jakýchsi létajících ještěrů strážících klid stád. Taky už pochopila, proč legendu neznala. Proč by si její rodné stádo opěvovalo sílu tvorů, kteří nepatřili k nim? A přece by si nenechali svá pírka zastínit lesklými barevnými šupinami, nebo připálit ohněm z koňského hrdla. Bylo jí jasné, že jestli její stádo někdy nějakého takového člena zažilo, moc dlouho nezůstal a o důvodu jeho odlišností se nikdo ani neobtěžoval uvažovat.
Bělka uctivě sklonila hlavu. "To je velmi důležitý příběh." Obrátila se na své společnice s vážným výrazem ve tváři. "Dáme si záležet, aby nebyl zapomenut."
Žádné komentáře:
Okomentovat