Jméno: Divuška
Pohlaví: dračice
Podplemeno: Nížinný (Erumëvasärský)
Datum vylíhnutí: 16.4. 2016
Rodiče: Viva a Tailos
Sourozenci: šest nepojmenovaných dráčat (†)
Povaha
Divuška je dračice, která dělá čest svému jménu. V její společnosti je málokdy klid a mír. Je to ohnivá duše, které rozhodně nechybí hrdost ani odvaha, nicméně když ji poprvé potkáte, bude se vám pravděpodobně zdát především tvrdohlavá, drzá a arogantní. Všemi těmito vlastnostmi Divuška skutečně disponuje, nicméně na ty, kteří se podívají hlouběji, možná čeká příjemné překvapení.
Svéhlavost skutečně nezapře, i kdyby tisíckrát chtěla (a ona ke všemu nechce). Ráda si jde svou vlastní cestou a nesnáší, když jí do toho někdo mluví. K autoritám má obecně negativní vztah, ačkoliv hodně záleží na jejich přístupu. Většinou je bude jen zpochybňovat v přesvědčení, že ona by to všechno zvládla lépe. Pokud má dokonce dodržovat nějaká pravidla, vždy to budou jen ta, která se jí zamlouvají. Vydobýt si její skutečný respekt a poslušnost vyžaduje notnou dávku trpělivosti.
Svou drzost Divuška častěji nazývá nemilosrdnou upřímností. Nikdy totiž nebyla zrovna typ na přehnané zdvořilosti a raději všechno říká tak, jak to vidí. Pokud si myslí, že je s vámi něco špatně, pravděpodobně se to brzy dozvíte. Pusu si otevře na kdekoho a příliš se nestará, koho si tím znepřátelí.
Celý život je pro ni taková velká, zdlouhavá a, ač by to nahlas nikdy nepřiznala, vyčerpávající soutěž. Nic nedojde svého konce, dokud ona nebude přesvědčená, že je zaručeně nejlepší. Při setkání s podobně tvrdohlavými draky se tak dostává do začarovaného kruhu vzájemného pokořování, ve kterém se točí, dokud jeden z nich nepřizná prohru. A Divuška zásadně nepřiznává prohru.
Proto si cestu k jejímu srdci většinou proklestí draci klidnějšího a rozumnějšího ražení. Takoví, kterým nezáleží na tom, zda budou rychlejší, silnější nebo obratnější než ona. Když s Divuškou nesoupeří, i ona sama se brzy uklidní a přestane v nich vidět hrozbu pro svou hrdost, což dá konečně prostor nějakému smysluplnému vztahu. A že Divuška smysluplné vztahy potřebuje.
Navzdory vlastnímu přesvědčení, že teď už si vystačí sama, v životě pořád trochu plave. Je netrpělivá, potřebuje vidět okamžité výsledky, jinak se snadno vzdává. Kvůli této své vlastnosti často nocuje v nepohodlných, nedostačujících úkrytech, jelikož se jí nechce hledat cokoliv lepšího. Ze stejného důvodu je to také celkem mizerná lovkyně. Nevydrží čekat na správnou chvíli k útoku, nedokáže pečlivě zhodnotit, kterého jedince bude nejlepší ulovit. Je zbrklá a tím pádem jsou lovecká selhání na denním pořádku. A selhat v lovu, to je jako prohrát souboj s vlastní kořistí. Ponižující!
Dokud tedy na věci zůstává sama, raději si potravu opatřuje zlodějinou. Díky své obratnosti se dokáže k cizí kořisti dostat poměrně snadno a nebojí se za ni bojovat v případě, že je chycena.
Nedá se ovšem říci, že je tahle dračice jen prostořeká a sebestředná zlodějka. Ke svým blízkým přistupuje s respektem a péčí, a ačkoliv její samochvála a „nemilosrdně upřímné“ poznámky nemizí ani v jejich přítomnosti, jsou myšlené s humorem a nemíní jimi své přátele urazit. V náročných situacích dokáže svou rozjívenost zklidnit, aby mohla být svým blízkým oporou. Dobrat se k této její stránce je však běh na dlouhou trať.
Stydí se to přiznat i sama sobě, ale bojí se vody. Nikdy se nenaučila plavat, hlavně protože v poušti, kde vyrůstala, to nepotřebovala. Děsí ji pocit, který voda navozuje. Bouřky jí také nahánějí hrůzu.
Miluje však výšky, ať už do nich šplhá nebo létá, a ještě raději z nich skáče. Spoléhá, že jí křídla na poslední chvíli stihnou zachránit. Potrpí si také na květiny, ačkoliv bude snad až do smrti předstírat opak.
Zvláštní se také může zdát její pečovatelská stránka, která
vyvěrá na povrch, když se tato dračice setká se bojácným, slabým či
pochybnostmi tíženým drakem. Mnozí by od ní nejspíše čekali posměšky a urážky
střípky nemilosrdné upřímnosti, kterými častuje zbytek svého okolí, ale v těchto
případech by se nedočkali. Divuška s těmito draky zaujímá jistou mateřskou
pozici, ochotně se jich zastává a vlídným hlasem utěšuje jejich obavy. Vzhledem
ke všemu, co bylo řečeno výše, se toto může zdát jako naprostý opak toho, kým
Divuška je, ale při pohledu do její minulosti se není čemu divit. V bojácných a
nejistých tvorech stále vidí to malé erumëvasärské dráče, kterým kdysi byla. Dráče,
jehož obavy nikdo neutišil a jehož nejistoty okolí jen živilo. Dráče, které si
zoufale přeje ochránit.
Příběh
I.
Období sucha už bylo v plném proudu, ale půlnoc přinesla nad písčitou pustinu chlad. Jediné, co narušovalo mlčení hvězd, bylo tiché praskání skořápky hnědého vejce, které sebou cukalo pod křídlem veliké nížinné dračice.
„Víme jistě, že tohle si chceme nechat?“ Hluboký hlas šedého draka zaduněl jen několik kroků od útulného dračího hnízda ohraničeného pískovcovými balvany a pečlivě vystlaného seschlou trávou a větvičkami.
„Už nemáme moc jiných možností,“ povzdechla si podrážděně nastávající matka. Její měděné šupiny se třpytily pod měsíčním světlem. „Tohle je naše třetí snůška. Pokud ani z té nic nevzejde, obávám se, že Neirra začne pochybovat o naší schopnosti přinést Klanu silné potomky. Nejsem si jistá, že nám dovolí další pokus, pokud i tohle dráče zabijeme.“
„Myslím, že jejím pochybnostem se nevyhneme. Vždyť se na to vejce podívej. Tak malé jsme snad ještě neměli.“
„Ale vypadá to, že se tentokrát aspoň dokáže vylíhnout samo.“
Úlomky hnědé skořápky odpadávaly na zem a zdálo se, že dračice bude mít pravdu. Z díry, kterou dráče vytvořilo, vykoukl pár hnědých oček a posléze celá hlavička. Následoval hubený krček a zanedlouho byla malá dračice na světě. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem sebe, na své rodiče, kteří ji zkoumali s pochybnostmi ve tvářích, než se sklonila ke skořápce, aby ji mohla spolykat a dodat si trochu síly do toho nového života. Dračice se obrátila na svého partnera.
„Takže?“
„Je hubená. A malá. Neirra z ní nebude mít radost. Zbytek Klanu taky nebude nadšený.“ Tmavý drak se na chvíli zastavil a znovu hodil pohledem po čerstvě vylíhnutém mláděti, které už stihlo celé své vápníkové vězení spořádat a teď se snažilo vyškrábat na své vratké hubené nožky.
„… Ale vyklubala se bez pomoci. To je víc, než můžeme říct o kterémkoliv z našich předešlých potomků,“ dokončil myšlenku nakonec. Měděná dračice spokojeně zabručela. Dráče se u jejích spárů potácelo, padalo a znovu se zvedalo, jen aby mohlo spadnout podruhé. Novopečená matka by se snad dokonce pobaveně zasmála, kdyby celá tahle situace nebyla tak příšerně frustrující.
„Jak ji pojmenujeme?“ zeptala se náhle se zamyšlenou tváří. Do téhle fáze se ještě s žádným potomkem nedostali. Pro první snůšku měli několik nápadů, ale nikdy nedošlo na to, aby mláďata skutečně pojmenovali. Všem jim prokousali krky, jakmile vykoukla z vajec. Byla příliš slabá, než aby mohla Klanu něco přinést a jestli jejich vůdkyně Neirra něco nesnášela, byly to zbytečné hladové krky. Druhou trojici vajec potkal stejný osud. A tak měla malá oranžová dračice být prvním potomkem tohoto páru, který dostane jméno.
„Dal bych jí nějaké krátké jméno,“ zabručel šedý drak. „To se bude perfektně hodit k jejímu zevnějšku.“ Ušklíbl se nad vlastní poznámkou.
„Co třeba Nï? To je krátké dost. A začíná to na stejné písmeno jako Neirra, třeba si ji díky tomu aspoň trochu oblíbí.“ Oba draci se tiše zasmáli. Věděli, že vůdkyně Klanu by je oba spíš roztrhala za to, jak zneuctili její jméno, když ho připodobnili ke jménu takového nedochůdčete. Ale jedno písmeno nic neznamenalo, i když to bylo to počáteční. Neirra by si sotva uvědomila, že si na ni při vybírání jména vzpomněli.
A tak toho jarního dne pod hvězdami začal život malé, jako měď zbarvené dračice, která nesla jméno Nï.
II.
„Zase jsi nic nechytila!“ burácel kaňonem dračí hlas. Měsíc už se téměř dvanáctkrát obrátil od chvíle, kdy si Nï proklestila cestu na svět. Dokázala překonat očekávání celého Klanu, přežít a nabrat na síle. I přesto stále nedorostla do stejné velikosti, jako její vrstevníci.
Když dosáhla třetího měsíce života, musela se začít spolu s ostatními dráčaty účastnit výcviku. Zpočátku bylo jejich povinností jen zapadnout do Klanového života. Učit se o jeho zvycích a historii. Ale jak čas plynul a učedníci nabírali na síle, museli přiložit pomocný spár dospělým drakům. Museli bránit území Klanu. Museli vyhánět vetřelce a zloděje. Ale hlavně museli lovit. A ačkoliv Nï každým dnem nabírala na síle, v porovnání se svými v těchto úkolech pořád plavala.
„Pořád si říkám, jak bídní asi museli být tvoji sourozenci, když Tailos a Viva nechali žít ze všech svých dráčat zrovna tebe!“ Rozhořčený hlas patřil Neirře, která se svými drápy zarývala do velikánského narudlého pískovce, který kdysi býval součástí vysoké stěny kaňonu. Teď ovšem sloužil vůdkyni klanu jako trůn.
„Není to tak lehké,“ ohradila se Nï, „když jsem nejmenší ze všech učedníků…“
„TICHO!“ Hlasité okřiknutí se odráželo od pískovcových stěn a Nï svou myšlenku nedokončila. „Měla jsi víc než dost času své vrstevníky dohnat!“ vrčela dál Neirra. „Každý den vás posílám ven a každý den jsi to ty, kdo se vrací s prázdnou! Vždyť jsi doteď neulovila nic většího, než kojota!“ Pískově šedá dračice se zamračila na dračí učednici krčící se pod jejími nohami. „V Klanu není místo pro zbytečné hladové krky. Akorát plýtváme zdroji, když tě udržujeme naživu! Je mi skoro trapné navrhovat svým drakům, aby si špinili spáry tvou krví… Ale když nejsi schopná utišit jejich hlad svými schopnostmi,“ v očích vůdkyně Klanu se zablýsklo, „budeš to muset udělat svým masem.“
Měděná dračice zmateně těkala očima mezi Neirrou a ostatními draky, kteří se v kaňonu sešli. Většina z nich na ni hleděla zpátky s hladovýma očima a vyceněnými zuby. Nï se pohnula až když první z nich vyrazil vpřed a chňapl po ní svými tesáky. Cukla sebou a konečně si uvědomila, že Neirra svou výhružku myslela naprosto vážně. Vzpamatovala se ze svého transu, uskočila spárům pískového draka a zběsile se hnala kaňonem, pryč od Klanových draků, kteří teď, zdá se, netoužili po ničem jiném než uhasit svou žízeň její krví. Nï věděla, že Klan má nulovou toleranci vůči drakům, kteří mu nejsou prospěšní. Ale nikdy si neuvědomila, jak daleko jejich nenávist skutečně sahá.
Od jejích tlap se zvedal rudý písek a dostával se jí do plic. Přepadl ji kašel, ale věděla, že si nemůže dovolit zastavit. Cítila v zádech vražedné pohledy Klanových draků a nepochybovala o tom, že jsou mezi nimi i její rodiče. Možná že jejich zloba hořela ze všech nejsilněji. Konec konců promarnili další šanci. Možná jim dědicové prostě nebyli souzeni.
Do Nïiných nohou se dala bolest a ona byla nucena konečně roztáhnout křídla. Nikdy nepatřila mezi nejrychlejší letce, ale jiná možnost jí nezbývala. Kaňonem moc daleko nedoběhne. A aspoň se zbaví toho písku.
Měděná dračice si nebyla jistá, jak dlouho už letí, ale poušť pod ní se pomalu měnila v savanu, která se měnila v lesy a louky. Takhle daleko od svého domova nikdy nebyla. Její křídla svíraly křeče a její žaludek zase hlad. S každým zvířetem, které pod sebou spatřila, se hlasitěji a hlasitěji dožadoval potravy. Ale zastavit se nemohla. Pořád za sebou slyšela vrčení Klanu. Mnozí draci už to vzdali. Mnozí ne.
Když před sebou spatřila tyčící se hory, udělalo se jí slabo. Nebyla si jistá, zda ji její unavená křídla dokáží přenést přes jejich vrcholky. I přesto se dál blížila k jejich úpatí s malou jiskrou naděje v srdci.
Pár dračích délek od úpatí nejbližší hory ucítila v křídlu ostrou bolest a ohlédla se. Jeden z klanových draků ji konečně dohnal, zakousl se do jejího křídla a táhl ji k zemi. Nï se bránila posledními zbytečky sil, ale nakonec její svaly vypověděly službu a ona se nechala hladově vrčícími draky stáhnout dolů do trávy. Tohle byl konec. Všechny její naděje na přežití se rázem rozplynuly a ona nechala svou únavu, aby ji plně obklopila. Už nemělo cenu bojovat.
Poslední, co zaslechla, byl hlasitý dračí řev, jaký ještě v životě neslyšela, mávání mohutných křídel a rozzuřené „Co si sakra myslíte, že děláte?“, než ztratila vědomí a její svět se ponořil do tmy.
III.
Čtvrté vylíhnutiny měděné dračice se kvapem blížily a ona by nemohla být šťastnější. Den, kdy ji klanoví draci málem sežrali, byl už dávno ztracený v toku času a jediné, co jí ho připomínalo, byly jizvy na jejím těle a stopy po ostrých tesácích na bláně jejího levého křídla, které se nikdy nezahojily. Zůstaly součástí jejího života, stejně jako dračice, která ji ten den zachránila.
Nï si od chvíle, kdy padla do spárů Klanových draků, nepamatovala vůbec nic. Probudila se až druhého dne ráno, v jeskyni vyhloubené v kamenitém povrchu hory. U vchodu seděla zlatavá dračice s dlouhými ostrými rohy a ocasem zakončeným špičkou, která bedlivě střežila kořist, ležící u jejích nohou. Když si všimla, že se Nï probudila, udělala pár kroků k ní. Představila se jako Zlatěnka. Byla to ona, komu patřil ten záhadný hlas, který varoval Klanové draky. A byli to její Vyhnanci, kdo je nakonec donutil nechat Nïino bezvládné tělo ležet a vrátit se zpátky na poušť.
Vyhnanci byli společenstvo jiného rázu než Klan. Draky, jako byli oni, Nï nikdy v životě nepotkala. Draky, kteří nechrlí oheň, ale v jejichž hrdlech hnízdí led, kyselina, nebo vůbec nic. Kteří se liší velikostí, počtem i tvarem rohů, a kteří hrají všemi barvami, od sytě červené po temně modrou. Ale jedno měli společné. Jejich původní společenstva je zavrhla a oni se přidali do řad Vyhnanců.
Nï věděla, že osud chtěl, aby tohle místo našla. A tak, když jí Zlatěnka nabídla místo ve společenstvu, kde se draci navzájem nesoudí, přijala. Ale s tím přišla nová povinnost. Musela navždy osvobodit svou duši ze spárů Klanu a převzít nad ní plnou kontrolu.
Zlatěnčini draci pár týdnů po Nïině probuzení rozdělali oheň na samém vrcholku nejvyšší hory, co nejblíže hvězdné obloze. Měděná dračice hodila do ohně několik šupin ze svého ocasu a s nimi spálila všechny vzpomínky na svůj dosavadní život. Nï se z vrcholku hory už nevrátila. To jméno shořelo spolu se všemi šupinami i minulostí, která se k němu vázala. Do jeskyně u paty hory se ten den vrátila už jen a pouze Divuška.
Její nový život byl plný naděje a poznání. Během let u Vyhnanců získala tisíce nových zkušeností, které jí Klan nikdy nebyl schopen dát. Poznala nové přátele. Konečně získala sebevědomí… možná až moc. Její divoká a odvážná duše konečně dostala prostor se projevit v celé své kráse a Divuška věděla, že konečně nalezla domov.
Ale toho jarního dne, už skoro čtyři roky od Divuščina vylíhnutí, se všechno změnilo. Společenství Vyhnanců zasáhla nemoc, jaká ještě nikoho z nich nikdy nepotkala. Působila bolesti ve svalech, které si draci ani neuvědomovali, že mají. Způsobovala závratě tak silné, že draci skoro nemohli chodit. A pak tu byly ty ohavné puchýře… Mezi Vyhnanci se brzy začalo povídat, že nemocní raději dlouhé dny žízní, aby se nemuseli dívat na odrazy svých obličejů na vodní hladině. Nepomáhalo nic. Draci mohli jen doufat v mírnější příznaky či milosrdnou smrt. Divuščino srdce pukalo při pohledu na kdysi tak živé společenství, jak se pomalu rozpadá pod tíhou krize, nad kterou nemělo kontrolu.
„…Chtěla jsi, abych přišla?“ zvolala měděná dračice do tmy. Slunce se sotva vyškrábalo na obzor a Divuška sotva opustila své hnízdečko v jeskyni. A Zlatěnka už si stihla vyžádat návštěvu. „Ano, už to tak bude,“ povzdechla si velitelka a věnovala své svěřenkyni ztrápený pohled. Upřela na své zlaté oči plné zármutku a pokračovala: „Divuško, naši draci umírají. Každý den se objevuje víc a víc nemocných a nemůžeme s tím vůbec nic dělat.“ Měděná dračice polkla. Tohle všechno už viděla na vlastní oči. Nepotřebovala to připomínat.
„…Odleť pryč, Divuško,“ zašeptala Zlatěnka náhle. Mladou dračici její slova zasáhla jako vlna a ona se zapotácela. „Co to říkáš? Proč bych měla odlétat? Teď? Když společenstvo vymírá? Přece jen tak neuteču!“
„Je jen otázkou času, než tohle zlo potká i tebe nebo mě,“ pokračovala Zlatěnka. „Divuško… Možná jsem nebyla u tvého vylíhnutí, neučila tě létat, nepomáhala u tvého prvního lovu… ale jsi to nejbližší, co jsem kdy měla k dceři. A takový osud pro tebe nechci.“ Udělala několik kroků blíž a zahleděla se jí do hnědých očí.
„To si děláš legraci? To po mě přece nemůžeš chtít! Nemůžu vás tu všechny nechat!“
„… Pak mi nezbyde nic jiného, než tě odsud vyhnat,“ odpověděla Zlatěnka tiše.
„Cože? Nemůžeš mě vyhnat! Vždyť jsme Vyhnanci, celá pointa tohohle společenství je, že už vyhnaní jsme!“
Zlatá dračice překonala vzdálenost, která ji dělila od její svěřenkyně a dotkla se čumákem jejího čela. „Divuško prosím… Nemůžu se soustředit na zdraví celého společenství, když si každý den dělám starosti o tebe. Vím, že se o sebe teď už dokážeš postarat. Proti ostatním drakům se můžeš bránit. A já vím, že ty se ubráníš. Ale s touhle chorobou bys tu akorát čekala na smrt… A já tomu nechci přihlížet.“ Divuščiny oči se zalily slzami. Opravdu by měla? Měla by opustit draky, díky kterým získala sílu a odvahu být tím, čím skutečně je? Draky, kteří jí naučili nejen přežít… ale i žít?
„Až se celá tahle hrůza přežene,“ zašeptala Zlatěnka tiše, „najdu si tě. Udělám, co bude potřeba, abychom se znovu setkaly. Ale teď budu klidnější, když odletíš co nejdál odsud. Než tě to dostane… Než tě to zničí.“
Divuška zamrkala ve snaze zaplašit slzy. Chtěla se ohradit, chtěla se hádat, chtěla křičet, že přeci musí existovat jiné řešení. Ale v mžiku spolkla všechny své protesty. Byla pravda, že její naděje na přežití byly vyšší kdekoliv mimo území Vyhnanců. Doteď ji tady držela hlavně loajalita ke Zlatěnce a všem jejím drakům. Ale teď, když ji ona sama žádala, aby společenstvo opustila…
Po obloze se rozlila červeň dne, který se blížil ke svému konci, ale pro Divušku znamenala bolestivý začátek. Začátek cesty do neznáma, pryč od draků, kteří jí zachránili život a kteří jí dali nový směr. Věděla, že to bude cesta plná zármutku a hořkosti.
Ale třeba na jejím konci čeká nový začátek. Nové štěstí. A nová naděje…
Schopnosti
Síla: 30
Obratnost: 30
Vytrvalost: 20
Rychlost: 20
