Tenhle měsíc jsem se vážně chtěla zúčastnit tématu měsíce. Už šílenou dobu si říkám, že to udělám a vždycky, vždycky na to zapomenu. A tenhle měsíc bylo zrovna takové dobré! Láska, na to se dá přeci tolik vymyslet! Já původně měla v plánu básničku, mimochodem, ale v poslední chvíli mě opustila veškerá rýmovací síla. Místo toho se v mojí hlavě však zrodila úvaha, která je vlastně kombinací dvou starších myšlenek, které mi po mých průzkumech lásky v poslední době tak nějak zapadly do sebe :D.
Monogamie je v naší společnosti považována za lidský standard. Na jejích ramenou stojí většinové vnímání mezilidských vztahů, které prosakuje i do dalších aspektů našich životů. I při snahách tento standard zpochybnit, žít alternativním způsobem podle vlastního uvážení, nás vlivy monogamního pojetí vztahů stále v hloubi duše ovlivňují.
Antropomorfizace (též zlidšťování) označuje tendenci promítat lidské vlastnosti do zvířat nebo neživých předmětů. Možná za tím stojí silná empatie či představivost. Možná je to jen naivita. Tak či onak rádi připisujeme zvířátkům svou vlastní lidskost.
A já si myslím, že někdy je to dobře. Pokud předpokládáme, že zvířata kolem nás jsou schopna lásky, radosti, truchlení i strachu stejně jako lidé, vybízí nás to k laskavějšímu přístupu a k většímu pochopení.
Zároveň však dokáže být antropomorfizace neskutečně neférová. Stavím se obecně proti tvrzení, že zvířata neprožívají emoce tak intenzivně a komplexně, jako lidé a že nejsou schopna cítit a projevovat lásku alespoň v některých jejích formách. Věřím, že nejjednodušší forma lásky je základem všeho živého, včetně rostlin a hub. Antropomorfizace však selhává ve chvíli, kdy dojdeme k přesvědčení, že pocity a vlastnosti, které ostatním formám života, se vždy musí projevit stejně. V takovém případě zrazujeme nejen ostatní formy života, ale i lidi, kteří nejakým způsobem vybočují z naší zažité normy.
Jednou z nejčastějších oblastí tohoto selhání jsou pak právě společenské vztahy. Model monogamních hierarchálních vztahů, kdy máme jediného romantického a sexuálního partnera, který je pro nás důležitější, než všichni ostatní lidé, považujeme za jediný přijatelný projev lásky. Pokud má naše láska jinou podobu, je společensky zpochybňována. Není validní. Není to skutečná láska.
A stejně pak pohlížíme i na říši zvířat. Na jedné straně máme zvířata, u kterých je pozorováno monogamní chování. Rozplýváme se nad labuťmi, papoušky a všelijakým jiným ptactvem, protože formují páry, které často vydrží celý život. Obdivujeme jejich dvořící tanečky a písničky, dárky, kterými si navzájem projevují náklonnost. Respektujeme důležitost těchto rituálů a chápeme, že jsou klíčové pro formování vztahů, páření a výchovu potomstva. Respektujeme, že když si dvě andulky nesednou, nedočkáme se mláďat ani kdybychom se rozkrájeli.
Na druhé straně pak stojí zvířata s jinými formami vztahů. Stojí tam kočky nebo divočáci kteří žijí samotářsky nebo ve skupinách, kde nevznikají partnerské vazby a za účelem reprodukce se setkávají pouze v období páření. Stojí tam lvi, jeleni, krávy nebo koně, kteří formují větší a složitější skupiny ve kterých partnerství vznikají, ale nejsou monogamní. (Koně byli původně těmi zvířaty, která ve mne ponoukla tuto úvahu, a proto se budu věnovat primárně jim.)
Pro nemonogamní zvířata máme výrazně méně pochopení. Komplexity jejich vztahů, rituály i způsoby formování vazeb jsou přehlíženy, není jim připisována dostatečná hodnota. Koňská láska není monogamní. A tím pádem docházíme k závěru, že to nemůže být skutečná láska.
Zdivočelá stáda domestikovaných koní v přírodě (stejně jako stáda koní Převalského) mají komplexní strukturu a společenské rituály. Stáda zpravidla vedou starší, zkušenější samice, zatímco ochranu jim poskytuje jeden nebo více hřebců, kteří jsou zároveň otci hříbat. Ta opouštějí stádo po dosažení pohlavní dospělosti, aby se předešlo páření mezi příbuznými. Nacházejí si svá vlastní stáda a dobývají si svou pozici v nich, cyklus se opakuje. Toto nastavení však není vytesáno do kamene a dynamika stád se s příchodem a odchodem jedinců mění.
Páření jako takové přichází s četnými rituály, od mazlení po společné pasení, kdy hřebci i klisny mají alespoň nějakou možnost výběru - hřebci si vybírají samice, případně o ně bojují, ale často jejich nároky vyplývají implicitně z jejich pozice ve stádě. Kobyly se drží blíže u samců, které preferují a v každém případě mají vždy k dispozici zadní nohy, kterými se můžou bránit.
Pářící rituály v našich očích ztrácejí hodnotu, když neprobíhají v rámci
monogamního vztahu a tím pádem často necítíme potřebu je respektovat.
Zavíráme kobyly s hřebci do malých prostorů, aby od sebe nemohli utéct,
vážeme klisny ke kůlu, svazujeme jim nohy a připravujeme je tím o
možnost hřebce odmítnout. Nebo setkání dvou koní vynecháváme úplně a
volíme umělou inseminaci, takže kobyla ani hřebec nemají možnost
rozhodnout, zda vůbec chtějí mít hříbě. Lidé si svého malého koníka většinou nějak vydupou. Protože koňská láska není monogamní. A tím
pádem pro ně přeci nemůže být důležitá. Takže je v pořádku, když se do
ní vmísí lidé a udělají si z ní byznys. Taková přesvědčení v mnohých osobách panují.
I samotní lidé, jejichž vztahy nedodržují monogamní model, bývají nepochopeni a jejich vztahy bývají považovány za méněcenné. To říkám jako člověk, který je dlouho nezvládal pochopit, i jako člověk, který nyní o nemonogamní svazky jeví zájem. Samozřejmě že lidská polyamorie má svá vlastní úskalí a komplexity. Ale u ní to svým způsobem začíná (a taky pokračuje a končí). Pokud společensky pochopíme hodnotu polyamorie, či nehierarchálních vazeb, hlubokých platonických vztahů a obecně všeho co není hierarchální monogamní model, možná bude snažší vidět lásku i v jiných formách života okolo sebe. Možná bude snažší pochopit, proč si někteří lidé myslí, že je základem vesmíru a přežívá ve všem živém.
A možná konečně pochopíme, jaké to je, když se zamiluje kůň :).
