Básníkům

Nesnášim korporátní sračky.
Nesnášim sterilní poezii.
Největším umělcům, který jsem kdy znala, bylo sedmnáct, když napsali svoje největší díla,
Většina z nich byla o sexu, alkoholu nebo úplně o hovně.
A stejně toho řekli víc, než kdejakej čurák o kterym si přečtete v knihovně.
 
Nesnášim literární snoby.
Nesnášim lidi, co nedocení amatéra.
Největší umělci, který jsem kdy znala, psali svoje básničky do poznámek v mobilu,
Četli je každýmu, kdo je chtěl slyšet a občas i těm, kterým se nechtělo,
A dostali za ně většinou jen potlesk a pusinku na čelo.
 
Nesnášim generativní umělou inteligenci.
Nesnášim tvoření bez procesu.
Největší umělci, který jsem kdy znala, pátrali po správnejch slovech klidně hodiny,
Nejčastěji ve chvílích, kdy se měli radši učit, spát, nebo jíst.
Ale aspoň se to doprdele dalo reálně číst.
 
Nesnášim města bez básníků.
Nesnášim ulice bez inspirace.
Největší umělci, který jsem kdy znala se scházeli každej měsíc v Ústecký čajovně,
Největší umělci, který jsem kdy znala, lepili svoje básničky na sloupy po Brně.
Největší umělci, který jsem kdy znala vysedávali v Pražskejch anarcho-queer barech.
Nejspíš si na ně už nevzpomenou učebnice pro děti.
Ale já budu mít jejich jména a tváře navždy vytesané v paměti.