Půlroční

Už tak půl roku jsem s tebou nemluvila a zjišťuju, že svět se pod mejma nohama pořád točí,
A všechna ta beznaděj je pryč, jako bys ji po rozvodu měla v trvalý péči.
 Díky tý zalátaný díře v mym nitru se konečně nebojim samoty
Protože nejosamělejší jsem stejně byla, když jsi vedle mě ležela ty.
Vim, že odpouštět je božský, ale některejm lidem zatim nedokážu dopřát tuhle božskou sílu.
Naštěstí po světě choděj i lidi co se radši koukaj do mejch očí než do mobilu.
Zůstaly mi po tobě jenom první verše básní, který už nikdy nikdo nedopíše,
Protože chození v kruzích vždycky povede k tomu stejnýmu starýmu klišé.
Na nevyšlapaný cestě nemůže sice nikdy o ničem bejt jisto,
Ale třeba mě aspoň dovede na nějaký lepší místo.