Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 4.

Hned, jak zazvonilo, žáci se vyhrnuli ze třídy. Teď je čekala hodina létání na koštěti. Většina dětí se hrozně těšila, zejména Kami, která vždycky chtěla létat a od nedávna si chce zalétat spolu se svou sovou. Jejich učitelka jim po zvonění na hodinu rozdala školní košťata. Někteří sice namítali, že mají košťata svá, ale učitelka chtěla, aby tři první hodiny létali na školních košťatech a pak už mohou užívat svá. Když tedy každému po pravém boku leželo koště, učitelka řekla: "Řekněte ,Hop´ a koště vám vletí do ruky. Nemusí se to napoprvé povést." "Paní učitelko," ozvala se Eveline, "proč je nemůžeme prostě zvednout?" "Výborná otázka, slečno! Tři body pro Děsuvzdor!" usmála se učitelka. "A zvednout je nemůžete, košťata se brání. Poslouchají pouze na kouzelnou formulku," vysvětlila učitelka. Žáci tedy natáhli ruce nad košťata a za chvíli už hřištěm znělo "Hop!" ze všech stran. První měl koště v rukou Solar. Eveline nad koštětem máchala rukou a volala pořád dokola kouzelnou formulku. Solar se k ní otočil a začal jí radit: "Eve, nemáchej tak těma rukama. V klidu! Tak. A nekřič tolik. Stačí normálně, klidně. A ne tolikrát za sebou. Zkus to teď!" A Eveline měla koště v ruce hned po dalším pokusu. Otočila se na Solara, usmála se a poděkovala. Solar se trošku začervenal. Bylo to ale tak málo, že to nikdo nepoznal. Když měli všichni košťata, učitelka ještě rychle řekla: "Dnes a příští hodinu budeme cvičit kontrolu nad koštětem a když to všem půjde, tak už si přespříští hodinu zkusíme zahrát famfrpál." Kami vykulila oči. "Famfrpál? Ten je ale povolený až od čtvrtého ročníku!" "Je povoleno ho hrát od čtvrtého ročníku. Na Jasnovidecké už se ale trénuje od první třídy. Odsud jsou jedni z nejlepších famfrpálistů. To ale nekaždý ví," vysvětlila učitelka. Kami pokývala hlavou, že jako pochopila. "Tak a teď už dost řečí, nasedněte na košťata a šup, šup, letíme!" Žáci tedy na košťata nasedli. "Stačí, když se odrazíte od země," radila učitelka. Mnoho žáků se dlouho neúspěšně pokoušelo vzlétnout, jiní už dělali osmé kolečko kolem hřiště. Nakonec se i těm méně šikovným povedlo dostat se do vzduchu. Někteří měli potíže, Lucka Vodnářová dokonce spadla. Bylo to ale z malé výšky, takže se jí nic nestalo. Kami , Marian Solar i Eveline svá košťata perfektně létali kolečka , osmičky a jiné útvary, po svolení učitelky dokonce závodili. Většinou tyto závody zkončily nerozhodně. Učitelka se mohla chválou roztrhat. Všichni čtyři dostali na konci jedničku z kontroly nad koštětem a každý navíc získal jeden bod pro svou kolej. Všichni byli létáním přímo nadšeni. "Viděli jste můj ten můj let vzhůru nohama?" ptala se nadšeně Kami. "Jo! To bylo super! A můj let střemhlav - už jsem myslel, že to nevyberu a rozsekám se o zem, ale nakonec se mi to povedlo," řekl Marian. Ostatní uznale pokývali. "A já... To jak jsem udělala salto..." nadšeně načala Eveline. "To bylo totálně super!" dokončil za ní Solar. "Už se těším na další hodinu létání!" dodával ještě. Všichni souhlasně pokývali. Nebyli sami, kdo hodinu létání chválil. Lucka Vodnářová ale řekla, že během té hodiny se stalo něco zvláštního. Těsně něž spadla, uviděla prý kousek u ní branku. Nikdo jiný to nemohl potvrdit, ale řekli, že nemožné to nebylo. Kami z Lucky vytáhla všechno, co si Lucka o té brance pamatovala. "Nóó... byla taková divná. Neumím popsat ten tvar, nakreslím ti to," řekla Lucie, popadla papír a nakreslila fotbalovou branku. Kami pokývala hlavou se slovy: "Vím, co to je za branku. Je na jeden mudlovský sport." "Měla červené a bílé proužky, asi takhle," dodala Lucka a přikreslila do obrázku pruhy. "Jáásně," řekla Kami, se zamyšleným výrazem ve tváři. "A říkáš, že hned, jak jsi spadla, tak zmizela?" "Jo, hnedka." "To je divné, moc, moc divné," říkala si Kami. "A nikdo kolem tebe nebyl?" "Ne, v okruhu deseti metrů nikdo nebyl." "Zajímavé..." řekla opět zamyšleně Kami. Ještě ten večer se Kami sešla s Eveline ve společenské místnosti a začala se jí vyptávat. "Eveline, tvůj táta dělá na ministerstvu, že?" "Jo, ale proč..." "Co víš o Voldemortovi? A řekni mi všechno! Každou věc, co víš!" "N-no... Lord Voldemort je ze smíšené rodiny - matka čarodějka, otec mudla. I když to není úplně správně řečeno. Tom Riddle - původní verze lorda Voldemorta byl jejich syn. Jeho matka ale použila na jeho otce lektvar lásky - ten nejsilnější. A proto lord Voldemort necítí lásku." "A co umí? Myslím lord Voldemort." "Nóó... používá (nebo používal, pokud se ještě nevrátil) černou magii. Mluví s hady, užíval magii zvanou viteál (o té si jistě už slyšela) a..." "Umí se přeměnit v nějaké předměty?" vypálila Kami. "Nóó... Asi jó. Když umí svojí duši rozporcovat na sedm částí, což téměř nikdo jiný zatím nedokázal, proč by nemohl zvládnout něco, co dokáže i stovka dalších čarodějů? Jestli ale mluvíš o té brance, tak to mohl být i kdokoliv jiný. Nemůžeme určit, zda se zkutečně vrátil. Neměj strach. "Dobře," kývla Kami.

Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 3.

Pomalu jsme se blížili ke skalám. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem se začínala bát. Proč všichni letní koně propadli panice a tvrdili, že Sluneční kámen ve skalách nikdy nikdo nenajde? Musí tam teda být něco nebezpečného. Byla jsem neskutečně ráda, že jsou semnou mé sestry a vůbec všichni mí dobří přátelé. Tráva pod našima nohama se pomalu změnila na písek. Jsme na místě. Někde tady se musí nacházet Sluneční kámen. "Musíme najít místo, kde je světlo a teplo!" povídá Shoti. "To bude poměrně těžké. Mně se zdá, že je tu všude stejně. Stejný vedro!" znovu si postěžoval Barafu. "A světlo taky!" přidala se Hoja. "Mohli byste si prosím přestat stěžovat? Nesmíte myslet tak pesimisticky. Pojďme, musíme začít hledat," řekla Shoti. "Heleďte, Matiti už dlouho nepromluvila," zasmál se Haraka. Vzápětí se všech pět párů očí otočilo na mě. "No jo, máš pravdu. Stalo se něco Matiti? Takové ticho u tebe vážně není zrovna obvyklé," řekla Shoti a zatvářila se hrozně mateřsky. Nenávidím, když se na mě takhle tváří. To, že je nejstarší z ní nedělá naší chůvu. Každopádně jsem se sama divila, že mi pusa nejede jako obvykle. "Proč by se mělo něco dít? Jsem úplně v pořádku," prohlásila jsem, avšak nebyla to tak docela pravda. Měla jsem... strach. Bála jsem se toho, co nás asi na téhle cestě čeká. Nicméně potom Hoja navrhla, abychom se rozdělili, načež jí Majira nazval šílencem, protože kdybychom se rozdělili, tak bychom se prý už v životě znovu nepotkali. Očividně věděl, co říká, protože skály vypadaly jako jedno obrovitánské bludiště. A tak jsme šli všichni pohromadě. Pomalu se začalo stmívat a po chvíli už byla tma. "Dnes už nejspíš nikam nedojdeme. Pojďte, utáboříme se tady," navrhla Shoti. V tu chvíli jsme totiž byli v malém lesíku v bludišti skal. "Matiti, Majiro, vy dva dojděte pro nějaké listí na oheň a na přístřešek. Já a Barafu zatím postavíme kostru. Haraka a Hoja zatím seženou dřevo," rozdávala Shoti rozkazy. Bez jediného slova jsme se teda vydali pro nějaké to listí. Hlouběji v lese bylo popadaného listí dost. "Ani stromům ta zima už neprospívá," řekl majira, "nikdy jsem je neviděl takhle zřízené." "Já ano. Tohle je v Diadornu běžný proces. Stromy usínají a opadá jim listí aby byly připravené na... na první Diadornský sníh. Ach, ten první Diadornský sníh. První sněžení je vždy to nejkrásnější. Letos ho už asi nestihneme," řekla jsem zasněně. "Možná ano, když si pospíšíme. Kdy poprvé sněží?" ptal se Majira a pokládal suché spadlé listí na svá záda. Já jsem namísto toho listy schovávala pod svá křídla. "To se nedá úplně přesně říct. Nikdy to není pravidelné. Obvykle koncem podzima, který se v Diadornu kvapem blíží," odpověděla jsem mu. Majira mlčel. Potom si všiml, že dávám listí pod svá křídla. "Nebojíš se, že pak nebudeš moct uletět před nebezpečím?" zeptal se. "Ne. Nemám proč," řekla jsem na to já. "Ale ano, máš. Tyhle lesy a skály jsou plné dravců. Orlů, sokolů i vlků nebo šakalů a dokonce i pár pum je tu." "Ale ty bys nemohl odletět tak jako tak." "No jo, já, ale ty..." "Já bych si poradila tak, jako ty. Prožila jsem tolik věcí. A to jsem ani neuměla létat. Ale pořád jsem tady. Živá a zdravá. Neboj se o mě," uklidnila jsem ho. Když jsme už neměli, kam listí dát, vyrazili jsme zpět k tábořišti. Barafu a Shoti mezitím postavili poměrně velkou konstrukci čehosi, co vypadalo jako stan, tak akorát pro šest koní. "Jsme zpátky!" zavolala jsem. Shoti se na mě usmála. "Sláva. Už jsem se začínala bát." Už zase po mně hodila ten mateřský pohled. "Nandejte to listí na konstrukci. Můžete použít ještě i mech," říkala. Je to rozená velitelka, určitě budoucí vůdkyně stáda. Poslechli jsme tedy její rozkaz a za chvíli už byl přístřešek z větví, listů a mechu hotový. Hoja postavila malé kruhové ohniště a Shoti pak zapálila pár klacíků svým kouzlem. Chvíli jsme se hřáli u ohně a pak všichni až na mě a Majiru zalezli do přístřešku. Oheň už pomalu dohoříval a nevyzařoval moc světla. Otočila jsem hlavu k severozápadu, směrem k Diadornu. Uviděla jsem zář. "Majiro, koukej! Mohlo by to být to, co hledáme?" strčila jsem do něj. Majira se kouknul stejním směrem, co já a kývnul. "Jo, mohlo. Dokonce mám pocit, že to JE to, co hledáme. Vlastně myslím, že jsem si jistý," řekl ještě. "Měli bychom se tam vydat!" řekla jsem, vstala a udělal pár kroků tím směrem. "Dnes ne, Matiti," zamítnul Majira. "Už je pozdní noc a najít cestu potrvá věčnost. Navíc jsme už děsně unavení, vzpomínaš?" A zívl. "No jo," souhlasila jsem a zase si lehla vedle něj. Podíval se mi do očí. "Proč jsem si ještě nevšimnul, jak úžasné máš oči?" řekl Majira. Já jsem zčervenala. A v tu chvíli vykoukla z přístřešku Hoja. "Hej, vy dvě hrdličky! Pojďte už laskavě chrnět! Ale nezapomeňte uhasit oheň." Jen jsem protočila očima. Díky Hojo, fakt díky! Zkazila jsi hezkou chvilku. Už zase! Oba jsme tedy vstali. Ještě jsem rychle udělala kopytem šipku k té záři, abychom věděli, kam ráno jít. Pak jsem vlezla do přístřešku k ostatním. Lehla jsem si vedle Majiry (samozřejmě protože nikde jinde nebylo místo). Už jsem skoro usínala, když se Majira zatřásl zimou. Já ale myslím, že to jen předstíral, protože teď mu přece nemohla být zima. Ale i tak jsem ho svým křídlem přikrila. A on se na mě usmál. Oba jsme pomalu usnuli.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 3.

Veselé Vánoce všem závislákům, co jsou i o vánocích na počítači!

Vedoucí dětem ukázali pokoje i umývárny, společenské místnosti jednotlivých kolejí i společenskou místnost, kterou všichni sdíleli. Tam se také po vybalování všechny čtyři děti sešly. Chvíli si povídaly a potom je vedoucí poslali spát. Kami ale usnout vůbec nemohla. Měla špatný pocit, že se brzy stane něco zlého. A tak si sedla na okno a vzala si k sobě klec se svou sovou. Chvíli tam tak seděla. nakonec k sově promluvila. "Nikdy jsem vlastně nad tvým chováním neuvažovala. Proč se ke mně tak chováš?" Sova houkla a klovla do mříží. "Tobě se nelíbí v té kleci, viď? Tak pojď," řekla a klec otevřela. Sova vyhopla z klece a vesele zahoukala. Pak si stoupla na Kaminu nataženou nohu a jako kočka se jí začala otírat hlavu o ruku. A tak jí Kami začala hladit po peří. "Ty jsi zvláštní zvíře," řekla Kami. "Měla bych tě taky nějak pojmenovat. Co třeba... Hedvida? Je to podobné, jako Hedvika. Tak se jmenovala sova mého bratra. Na její počest a památku bych ti tedy mohla říkat Hedvida. Co myslíš?" otočila se Kami na sovu. Sovička pokývala hlavou a oběma došlo, že se z nich staly kamarádky. Kami zívla. Sova ovšem nevypadala ani trochu unaveně (nejspíš protože je to sova). Do klece ovšem vlést nehodlala a ani Kami se nechtělo Hedvidu zavírat zpět. Ovšem sova je noční pták a kdyby zůstala v pokoji, nejspíš by tam ráno byl veliký nepořádek. Už i sama sova koukala z okna, občas roztáhla křídla a nervózně zahoukala. Kami také pohlédla z okna a poté ho otevřela. Sova nadšeně vylétla do temné noci, ale díky bílému peří byla vidět ještě dlouho, až se z ní stala jen bílá skvrna na obloze, jako by byla jednou z hvězd. Kami přepadla nejistota, ale pak si uvědomila, že jsetli jsou kamarádky, tak se vrátí. Nepříjemný pocit byl znenadání ten tam. A Kami šla v klidu spát. Ráno před vyučováním se celá čtveřice sešla ve společenské místnosti. Eveline se bez ustání mazlila s Čumáčkem, Bibi se neustíle snažila schovat se před ním za Marianovými zády. Solar se mezitím marně pokoušel chytit Rozárku. A Kami koukala z okna. Ale jediné, co viděla, byla nějaká třída na hodině létání na koštěti. Marian si všiml jako první, že se s Kami něco děje. "Kde máš sovu?" zeptal se. "Někde venku poletuje," řekla Kami suše. "Jak se tam dostala? Ona ti uletěla?" byla zvědavá Eveline. "Není to sova so klece. Ona se vrátí," uklidňovala Kami spíš sebe, než ji. Solar chtěl něco říct, ale ozvalo se první zvonění. To znamenalo, že žáci se mají začít přesouvat do svých tříd. A tak i Kami, Eveline, Solar a Marian vyrazili na svou první hodinu kouzlení. Dorazili akorát se zvoněním. Celí zadýchaní si sedli na svá místa. Učitelce, která přišla trčely vlasy do všech stran, ovšem vypadalo to, že to je úplně normální a že je to její běžný účes. "Dobrý den, žáci. Nesmějte se! Posaďte se. Ticho!" mlela učitelka, aniž by kdokoli udělal jakýkoliv zvuk. Žáci si zděšeně sedli a snažili se být zticha. "Vítám vás na vaší první hodině kouzlení, děcka! Dneska se naučíme lehké levitační kouzlo. Nějaké dotazy? Ne? Fajn!" řekla zase učitelka ignorující všechny hlásící se žáky, kteří měli dotaz. Rozdala žákům bílá husí pera. "Tak, hůlky do rukou a jedem. Zaklínadlo je: Wingadium Leviosa," zadrmolila tak, že jí skoro nerozuměli. Popadli tedy své hůlky a začali se snažit donutit pírka levitovat. "Wingadium Leviosa!" znělo celou třídou. Ani jedno pírko se ale nevzneslo. Všichni se snažili, jak jen mohli, ale stále nic. První, kdo toto "prokletí" zlomil byla Kami. "Wingadium Leviosa!" vlastně už téměř křičela. Pírko se vzneslo vysoko nad hlavy žáků. "Jo, zapomněla jsem vám říct, že s hůlkami byste neměli tolik mávat," zvedla učitelka zrak od svých novin Denního věštce. Žáci naštvaně zakňučeli. O pár vteřin později už třídou poletovala pírka, jak kdyby někdo roztrhal polštář. Kami se otočila k oknu. Na malý okamžik se jí zdálo, jakoby se tam zablesklo něco bíleho s černými tečkami po těle. A po chvíli zase! Za oknem občas vykukoval tento záhadný tvor. Brzy si Kami všimla, že to stvoření má peří. Když o pár chvil později ten opeřenec zahoukal, nebylo o čem pochybovat - Hedvida se vrátila! Když se tam Kami chvíli dívala, Hedvida vykoukla a zůstala vidět. Kami se zdálo, že se sova trochu usmála. Pak zahoukala, přitom dvakrát vesele hodila hlavou a vzlétla. Kami si všimla, jak Hedvida přilétla k hřišti na famfrpál - oblíbený čarodějnický sport. Sova prolétla třemi "obručemi", které slouží, jako branky, prokličkovala mezi imaginárními mi hrači a nad tribunami letěla vzhůru nohama. Celý let zakončila úžasnou otočkou vzad. Pak opustila hřiště a ztratila se v dálce. A v tu chvíli Kami dostala nápad.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 2.

Pořád nemůžu uvěřit, že už mám letos třetí sešit na poznamenání domácích úkolů... To bude tím, že tam bez ustání píšu Kami Potterovou a kreslím poníky. Jo, vzpomínáte, jak jsem slibovala, že brzy bude Kočičí bratrstvo? Nebude. Teda nebude brzy, bude, až najdu stránku, která mi zmizela. A teď pojďme konečně na tu Kami. PS: Všimli jste si, že zítra jsou Vánoce? Protože já ne.

Kami si sedla na sedadlo. Kupé bylo prázdné a tak začala mluvit se svou sovou. "Tak jak se máš?" Sova tiše houkla. "A co děláš?" Sova houkla znovu a hlasitěji. "Ty nejsi moc upovídaná, co? Zkusím si tě pohladit," řekla Kami a opatrně strčila prst skrz mříže. Sova se po ní okamžitě ohnala. "Jejda!" vykřikla Kami. "Povídáš si se svou sovou?" ozval se ode dveří kupé neznámý hlas. Kami vzhlédla. Ve dveřích stála holka s dlouhými rovnými blonďatými vlasy. "Nooo... Jo. Slyšela jsem, že to pomáhá při získávání téé... noo... vzájemné důvěry," řekla Kami nervózně, protože nechtěla vypadat jako nějaký blázen. "To zní zajímavě. Jmenuji se Eveline Luciášová," řekla ta dívka. "Já jsem Kami Potterová," řekla zase Kami. "Počkej, řekla jsi..." nedořekla Eveline. "Jo, řekla jsem ,Potterová´," přerušila jí Kami. "Ale.. nemáš snad nic společného s tím... s tím Harrym Potterem?" řekla Eveline. "Vlastně on je můj starší bratr," odpověděla Kami naprosto klidně, jako, kdyby to snad bylo normální, že je dcera lidí, kteří mají být dávno po smrti. "Ale... jak to?" divila se Eveline."Vždyť rodiče Harryho Pottera už jsou dvacet let po smrti!" A tak jí Kami vysvětlila, jak to bylo s její rodinou, proč nešla do Bradavic a proč o nich její bratr neví. "To je super! Ale měla bys být opatrná. Nemůžeš hned každému vypovídat, jak se věci mají. Mně sice můžeš věřit, ale jestli se pán zla třeba někdy vrátí (nebo se už vrátil a my o něm jen nevíme), tak bude mít komplice. A ti z tebe budou chtít vytáhnout informace. Jistě se budou tvářit, jako přátelé, ale budou přesný opak," upozornila jí Eveline. "Ty o tom nějak moc víš," podivila se Kami. "Můj táta pracuje na ministerstvu, jako viceministr obrany proti černé magii. O pánovi zla mi toho řekl hodně," chlubila se Eveline a sedla si naproti Kami. Najednou se ve dveřích objevil kluk. "Ahoj. Můžu si k vám přisednout? Nikde jinde není místo," řekl. "Jasně, pojď dál!" řekly holky jednohlasně. Kluk vešel do kupé. Po jeho rameni lezla mourovatá kočka. "Jé, ta je roztomilá!" začala se nad ní rozplívat Kami a natáhla ruku, aby si jí pohladila. Načež kočka zaprskala a ohnala se po Kami drápkem. "Ty asi nemáš zrovna štěatí, co se týče vztahů se zvířaty.!" zasmála se Eveline. "Bibi, nech jí na pokoji!" napomenul kočku chlapec a jeho vlasy dostaly rudou barvu a oči se změnily v malé plamínky. Tato rychlá změna obě dívky tak překvapila, až se neudržely a vykřikly. "Jen klid!" uklidňoval je kluk. "To je normální. Moje vlasy a oči se mění podle mé nálady. Když je vše v pořádku, tak jsou mé oči a vlasy modré. A za Bibi se omlouvám, není zvyklá na cizí lidi." "To je dobrý. Není jediná," řekla Kami. Najednou se ve dveřích objevil další kluk. "Já se omlouvám... Můžu si k vám sednout? Nik..." načal a ostatní za něj dokončili: "Nikde jinde není místo. My víme." Chlapec se tedy posadil na jediné místo, které zbylo, což bylo to vedle Eveline. "Jmenuji se Solar," řekl. "Když už jsme u toho," řekl majite Bibi, "nepředstavil jsem se. jmenuji se Marian." "Marian, to je zvláštní jméno," usmála se Kami. "Jejda!" vykřikl najednou Solar. Z kapsy mu totiž vyskočila ropucha. Kami po ní bleskurychle chňapla rukama. A úspěšně. Potom jí následně podala Solarovi. "Dík. A ty mi už neutíkej, Rozárko!" okřikl svou ropuchu. Asi vteřinu potom, co se tohle stalo se zpod sedadla ozvazlo zapískání. "Copak, Čumáčku?" koukla pod sedadlo Eveline a vytáhla malou klec, ve které byla myška. V tu chvíli Bibi zaprskala a vyděšeně vylezla svému pánu na rameno. Na to Kami, Eveline i Solar hleděli s údivem. "Bojí se myší," vysvětlil Marian. Načež trojice ostatních dětí vybuchlo smíchy. Bibi se zatvářila smutně a poníženě. První to zpozorovala Kami. "No, ale to je přece úplně normální, že se bojí myší, ne?" řekla. "Kami, promiň, ale to skutečně normální není," řekla Eveline. Kami jí kopla do holeně. "Jo. jasně... Je to úplně normální," řekla, protože nestála o další kopanec. Kočka se přestala tvářit zahanbeně. Stále se ovšem chovala ostražitě, kdykoliv na ní myš pohlédla. "Stejně je to zvláštní," řekl Solar, "že se kočka bojí myší." "nikdo neví, proč to dělá. Utíká před nimi už od kotěte," řekl Marian. Eveline vykoukla z okna. "Měli bychom si vzít hábity, za chvíli tam budeme," řekla. Oblékli si tedy své pláště. Chvíli nato zaskřípaly brzdy vlaku. Děti vystoupily a za chvíli zmizely v tlačenici studentů. nikdo nevěděl přesně jak (nejspíš proto, že ani pořádně neviděli na cestu), ale najednou se ocitli v hlavním sále, v aule. Židle a stoly byly ve čtyřech řadách. Žádný z nováčků neměl nejmenší tušení, kam by si měli sednout. Jeden z učitelů se protáhl davem a každému nováčkovi řekl, aby si nesedali a že se za chvíli dozví, proč. proto tedy prvňáčci stáli a čekali. Před nimi byl na vyvýšené části auly stůl. Za ním seděli učitelé a přímo veprostřed ředitel. teda všichni si mysleli, že to je ředitel. Měl dlouhé šedé vousy zapletené do copánku. Kdyby nebyly, asi by sahaly až na zem. Vlasy měl oproti nim o dost kratší. sahaly mu jen něco málo nad ramena. Ten muž teď vstal a kývnul na profesorku, která seděla hned vedle něj. Ona mu kývnutí oplatila a vzala do ruky zvon, co byl na stole a zazvonila s ním. Zvuk toho zvonu nebyl ani trochu ostrý a už vůbec ne nepříjemný. Měl jen žáky klidným způsobem utišit. Když celý sál zmlkl, ředitel začal mluvit. "Vítám vás, milí studenti v novém školním roce. Moje jméno je Řehoř Vrtinožka." Jakmile své jméno vyslovil, několik žáků se uchechtlo. Ředitel to přešel bez jediné reakce, jakoby si toho ani nevšiml. Bylo vidět, že je zvyklý. "Jsem ředitel této školy, to už vám, ale jistě došlo. Jako vždy i tento rok tu máme až překvapivý počet prvňáků. Ti budou teď rozřazeni do jednotlivých kolejí. Pro ty, kteří to ještě neví: Naše škola se dělí na čtyři koleje. Děsuvzdor, Drakobij, Lukotvor a Mozkomoc." "Nebo taky odvážlivci, válečníci, zruční kouzelníci a mudrcové," pošeptal ostatním Marian. "Rozdělíme vás pomocí vševidoucích holí," dokončil ředitel. "Ach jo," povzdechla si Kami. "Já myslela, že nás přiřadí moudrý klobouk." "Jakýže klobouk?" podivila se Eveline. "Moudrý klolbouk," řekla Kami, "tím se rozdělují žáci v Bradavicích." "Já nevím, zda sis toho všimla, Kami, ale tohle NEJSOU Bradavice, tohle je Jasnovidecká," řekla Eveline. Mezitím už profesorka volala studenty k sobě. "Lucie Vodnářová!" Dívka, kterou volala se propletla mezi lidmi a stoupla si mezi čtyři vztyčené hole. "Každá z těchto holí symbolizuje jednu kolej," vysvětlila profesorka. Hole se náhle rozklepaly a dívka se vznesla asi tři metry nad zem. Chvilku křičela, potom se jen tvářila zděšeně. Po půl minutě z jedné hole vyšlo světle modré světlo. Dívka se vrátila na zem. "Modrá... Gratuluji, slečno Vodnářová. Děsuvzdor!" usmála se profesorka. Dívka se za mohutného potlesku vrhla k Děsuvzdorskému stolu. A takhle si je postupně volali. Až došla řada na Mariana. "Marian Hvězdný!" Chlapec se tedy vydal doprostřed toho čtverce z holí. Vznesl se. Pár vteřin tam poletoval a pak jedna hůl zazářila fialově a Marian se snesl k zemi. "Gratuluji, mladý muži. Mozkomoc!" zvolala profesorka. O chvíli později zavolali Eveline. Když se vznesla, překvapeně vykřikla, ale to bylo vše. Její hůl zářila modře. "Výborně, mladá dámo," usmála se na ni profesorka. "Děsuvzdor!" Hned po ní šel Solar. Jeho hůl svítila žlutě. "No skvěle. Lukotvor!" zvolala profesorka. A pět minut nato už si volali Kami. Kami se vznesla, ale zůstala ve vzduchu až podezřele dlouho. Hole se očividně nemohly rozhodnout. nakonec jedna zazářila růžově. "Gratuluji. mladá slečno. Drakobij!" řekla profesorka. Kami se zatvářila vesele, i když byla i trochu zklamaná, že se nepřipojí k některému z jejích kamarádů. Zamířila až na konec svého stolu, protože tam seděli i její přátelé a povídali si. "To je škoda, že jsme každý na jiné koleji," povzdychla si Eveline. "Jen se neboj, Eve, jednou se nám to jistě bude hodit," povzbuzoval Solar. Když byli všichni rozděleni, jejich vedoucí je odvedli na koleje.

Zlaté prasátko

V životě se mi nestalo, aby měl článek komentář už nějak tři hodiny po vydání. Dnešek je vůbec celej nějak divnej. Dva články v jednom dni... to se mi naposledy povedlo snad někdy vloni v listopadu, když jsem byla nemocná a bez ustání psala Jednorožčí podkovu (teď je od ní na chvíli pauza, snad mě brzo napadne, jak ten příběh rozvinout). Teď mám sotva tři články do měsíce. Noo nic. Tohle je další "krátký" vánoční příběh.

Bylo, nebylo… no, radši nebylo… no tak bylo. V jednom lese žila, byla jedna bachyně. A ta bachyně měla malá selátka, malé divočáčky. Byli čtyři. První byl nejstarší a také největší. Měl silné zuby, zahnuté nahoru. Ještě nebyly ani zdaleka tak velké jako ty, co měla jeho maminka, ale silné byly dost. Druhé selátko bylo menší, i jeho zuby byly menší, ale mozek mělo, že byste se divili. Třetí divočák byl vlastně holka. Měla krásnou lesklou srst a vždy čistá kopýtka. Poslední čuník byl nejpodivnější. Byl tak malý, že kdybyste nastavili obě dlaně vedle sebe, jsem si jistá, že by se vám do nich vešel. Ale jeho velikost nebyla jediná zvláštnost, kterou měl. Jeho srst totiž nebyla hnědě pruhovaná, jako u jeho sourozenců. Byla zlatá. A protože prasátko bylo zlaté, museli si všichni dávat větší pozor, aby ho nikdo neulovil a neprodal jeho srst (znáte přece lidi). Jednou takhle na Vánoce se zase prasečí rodinka schovávala před lovci. Měli skvělou skrýš, na jedné lesní mýtince, kam skoro nikdo nechodil. Náhle z lesa zazněly výstřely. "To jsou lovci! Musíme zmizet, děti!" křikla bachyně a rozeběhla se z mýtiny na druhou stranu lesa. Její malá selátka hned za ní. Jak ale všichni museli přeskakovat zasněžené pařezy a uzoučké potoky, zlaté prasátko se opožďovalo, protože jak bylo malé, tak se mu mnoho skoků nepovedlo. A jak se tak opožďovalo, najednou zjistilo, že se ztratilo. Chudák malé selátko volalo na všechny strany: "Mamíí!! Bráškovéé!! Sestřičkóó!" Ale nikdo se mu neozýval. Ztracený čuník takhle došel až na kraj lesa. Pořád volal svou rodinu, když najednou uviděl nějakého člověka, jak sedí v závěji a chystá se asi zrovna svačit. Vedle sebe měl položenou sekeru a opodál leželo pár malých pokácených smrčků, z toho tedy zlaté prasátko usoudilo, že je to dřevorubec nebo tak něco a kácí stromky, aby je ve městě mohl prodávat. Prasátko k němu zamířilo, protože si řeklo, že třeba viděl jeho maminku a sourozence. Dřevorubec se zrovna chystal zakousnout do plátku jablka, když uviděl zlaté prasátko. "No to jsem blázen! Ten divočák je zlatej! Jak jsem celej den nejed´ tak už mám asi halucinace." "Neviděl jsi mojí maminku, brášky a sestřičku?" chrochtalo prasátko. A protože zlaté prasátko bylo kouzelné prasátko (jinak by nemohlo být zlaté), tak mu dřevorubec rozuměl. A protože si myslel, že se mu to jen zdá, nedivil se, jak to, že mluví. "To jsem skutečně neviděl," odpověděl. Náhle prasátku zakručelo v bříšku. "To nevadí. A byl bys tak hodný a rozdělil se se mnou o svou svačinu, prosím? Mám hrozný hlad!" žadonilo. "No já ti nevim. Sám jsem od rána nejed´, taky mam hlad," odpověděl dřevorubec. Prasátko ale bylo najednou tak hladové, že zapomnělo, co se sluší a patří a začalo žebrat. Dělalo psí oči a otíralo se dřevorubci o nohu. "Prosím, prosím, prosím!" chrochtal čuník. "Ony přeludy taky můžou mít hlad?" napadlo najednou dřevorubce. "Nejsem přelud, jsem skutečné. Prosím, prosím, dej mi aspoň kousek jablíčka," žadonilo dál prasátko. "A splníš mi za to aspoň tři přání, když už nejsi přelud?" zeptal se nakonec dřevorubec. "Vypadám snad jako nějaká zlatá rybka?" řeklo trochu uraženě prasátko. "No, zlatý jseš," odpověděl dřevorubec. "Ale přání plnit neumím," řeklo mu na to zase prasátko. "Víš ty co, prcku?" řekl nakonec dřevorubec. "Já ti tu svoji sváču dám. Na, vem si moje jabko. A pak tu mám ještě pár mrkví a chleba, který byl už, když jsem vyrážel starý, ale nějak mi cestou úplně ztvrdl. Vem si," řekl dřevorubec a s těmi slovy podal prasátku vše, co měl. Prasátko se najedlo, slušně poděkovalo a řeklo: "Asi teď budeš mít hlad, co?" "Ne," odpověděl dřevorubec, "mám s sebou ještě dva čerstvé rohlíky." "Tak to jo," usmál se zlatý čuník a za chvíli zmizel v lese. Když dřevorubec snědl ty dva rohlíky, vzpamatoval se, došlo mu, co se stalo, nechal smrčky i sekeru být a rozběhl se k nejbližší hospodě. Rozrazil dveře a z plných plic křičel: "Viděl jsem zlaté prasátko!!!" "Nekecej, Franto!" napomínali ho jeho přátelé, kteří zrovna seděli s rodinami všichni u jednoho stolu. "Nekecám! Viděl jsem ho tam u lesa! Bylo malé, do dlaní by se mi vešlo a mělo zlatou srst!" řekl dřevorubec, který teď mluvil spisovněji, než obyčejně. "Nejseš nemocnej, Franto?" divili se dřevorubcovi přátelé. "Něco se ti asi zdálo!" řekli mu na to ještě někteří. "To jsem si taky myslel, ale bylo pravé. Celý den jsem kácel smrčky v lese a nic jsem nejedl, a když jsem se chtěl najíst, tak se mě to zlaté prasátko zeptalo, jestli jsem neviděl jeho rodinu a jestli mu nedám trochu ze svojí svačiny. Nakonec jsem mu většinu dal. A potom odešlo do lesa!" drmolil dřevorubec, sotva mu bylo rozumět. "Dokaž to!" vyzval ho hospodský. "Dobře! Ten divočák se mi otíral o nohu, když žadonil o mojí svačinu. Zůstaly mi na noze nějaké jeho chlupy, koukejte se!" řekl a ukázal svojí levou nohavici. Všichni v hospodě oněměli úžasem. Jeho nohavice byla skutečně celá pokrytá zlatými chlupy. Okamžitě se k němu seběhli a vyptávali se: "Co jsi udělal? Kde jsi ho viděl? Jak velké bylo?" Dřevorubec odpověděl jen: "Potkal jsem ho u lesa kousek odsud. Velké bylo asi tak, že by se tuhle Pepíkovi veško do dlaní," při těch slovech se podíval na syna jednoho ze svých kamarádů, "a jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem celý den nejedl a ono za mnou přišlo, když jsem se chtěl najíst." Lidé tedy počkali do dalšího dne. Od rána nic nejedli, vydali se k lesu, vyndali jídlo a vyhlíželi zlaté prasátko. Ono ale nepřišlo, protože našlo cestu zpátky ke své mamince. Zkusili to další den a pak i ten další. Protože se prasátko ani jednou neukázalo, lidé usoudili, že se zlaté prasátko objevuje jen na Vánoce. Zkusili to tedy další rok. Ale čuník se stále neukazoval. Lidé tomu ovšem nepřestávali věřit, protože přece viděli dřevorubcovu chlupatou nohavici. A tak vznikl ten příběh, že když nebudete na Štědrý den až do večeře nic jíst, uvidíte zlaté prasátko. Já ale myslím, že postačí, když se vydáte s nějakým ovocem do lesa a necháte ho tam zvířátkům. Při troše štěstí se mezi nimi objeví i zlaté prasátko.

Audience u Ježíška

Tak nějak jsem dostala za úkol napsat vánoční povídku. Tenhle nápad jsem nosila v hlavě asi dva měsíce a pak jsem to konečně napsala. Je to docela krátká povídka (ehm, ehm... Stejně tak, jako Reakce na Kytici byla "stručná"), ale to snad nevadí (zvlášť pak proto, že pracuji na další).

Blíží se nám Vánoce, přijde Ježíšek… Už jste se někdy zamýšleli nad tím, proč ne vždycky dostanete to, co si přejete, proč Ježíška nesmíte vidět, jak se sem Ježíšek vlastně dostane, nebo kde vlastně bydlí? To vše si můžeme jen domýšlet. Anebo se zvednout ze židle, zapnout Google mapy, najít, kde Ježíšek žije, vydat se za ním a na všechno tohle se zeptat. Přesně tak, jak jsem to udělala já. Vydala jsem se za ním a udělala s ním rozhovor.

Kde tedy Ježíšek vlastně žije? Asi vás to překvapí - jeho dům, tedy spíše vila se nachází uprostřed Bermudského trojúhelníku. Je tam totiž jeho vlastní ostrov. Problémem je, že není tak snadné se tam dostat. Naštěstí tam letí jedno letadlo. Smí tam jen VIP, což já jsem, protože dělám školní časopis. Takže jsem si sbalila svůj blok a tužku a nastoupila do letadla. Cesta trvala pár hodin, ale když jsme konečně přistáli, okamžitě mi došlo, že to stálo za to. Přede mnou stála obrovitánská vila. Byl tam venkovní bazén, obrovská zahrada, minigolf a na střeše té vily velký neonový nápis "Ježíšek - audience každou středu od 16:00 do 18:00". Koukla jsem na hodinky - bylo 16:01. Tak jsem vykročila ke dveřím té obří stavby. Zazvonila jsem. O několik vteřin později mi otevřela nějaká paní (asi služebná). "Pojďte dál," řekla, "pan Ježíšek vás už očekává." Vešla jsem do domu, který zevnitř vypadal ještě větší a luxusnější, než zvenčí. Na stěnách dlouhatánské chodby plné dveří visely obrazy a na jejím konci byly schody, na nichž byl červený sametový koberec. "Jděte o schodech nahoru a proti vám budou dveře do Ježíškovy pracovny," řekla mi paní, která mi předtím otevřela dveře. Vyšla jsem nahoru po schodech. Přede mnou byly rudé dveře, futra byla ze zlata, posázená rubíny, smaragdy, safíry a jinými drahokamy. Na dveřích byla cedulka "Ježíškova pracovna". Zaklepala jsem. "Dále!" ozvalo se. Otevřela jsem dveře. Pracovna připomínala spíše obývací pokoj. Ježíšek seděl na červeném gauči a před ním byl zlatý konferenční stolek. "Posaď se," řekl Ježíšek. Posadila jsem se tedy na rudý sametový gauč. "Vím, proč jsi tu. Chceš vědět, co dostaneš k Vánocům, že?" zeptal se Ježíšek. "Vlastně ne tak docela. Chtěla jsem s vámi udělat menší rozhovor. Je velká spousta věcí, které by se děti rády dozvěděly, tak mě napadlo, že byste mi možná mohl zodpovědět pár otázek," vysvětlila jsem mu. "Aha, dobře, jen se ptej," řekl na to on. "Takže, první by mě zajímalo, kde vlastně všechny ty dárky bereš?" položila jsem první otázku. "Kupuji je, jak taky jinak. Mám slevové karty do všech obchodů. Jejich vedoucí a prodavači se zavázali, že o mém nakupování pomlčí," řekl. "To je zajímavé… A kde bereš peníze na všechny ty dárky?" "Ježíšek je velmi dobře placené zaměstnání. Mám dost peněz na dárky i na vylepšování své vily." "No, a proč tě vlastně nikdo nesmí vidět, když naděluješ dárky?" "Kdysi dávno mě lidé vidět mohli a často na mě čekali už u stromečku a za dárky mi osobně děkovali. Jenže jeden chlapec se jednou naštval, že dostal málo dárků. Taktak jsem před ním stihnul utéct. A proto nechci, aby mě lidé viděli. I kdybych věděl, že mi neublíží - nikdy nevíte." "Zajímavé… Jak jsi před tím chlapcem utekl? A obecně, jak se dostaneš do každého domu?" "Mám sáně tažené šesti okřídlenými srnci a jedním okřídleným jelenem. Dříve jsem létal sám, měl jsem vlastní křídla. Jenže mě brzy začala bolet a byl jsem moc unavený, každé Vánoce. Jeden rok jsem taky zkusil vzít si taxi, jenže byl moc pomalý. Tak jsem v lese pochytal pár srnců a jednoho jelena a dal jsem jim křídla. Výcvik mi zabral celý rok." "To mi připomíná - co vlastně děláš zbytek roku? Když tedy zrovna nenakupuješ dárky a neroznášíš je." "No, trénuju srnce a jelena, hraju minigolf, plavu v bazénu a občas něco přečtu. Ovšem nejradši se jen tak poflakuji v mé pracovně." "Dál bych ráda věděla, co ostatní roznašeči dárků, jako Santa Claus nebo děda Mráz? Jak s nimi vycházíte?" "Víš, když máme někdy volnou chvilku, tak se všichni sejdeme, popijeme víno, občas děda Mráz přinese i něco ostřejšího…" "No, to mi myslím pro tuto otázku stačí," utnula jsem ho. " Jako poslední bych ráda věděla, proč někdy nedostaneme všechno, co si přejeme." "No, ne vše se snadno shání. A taky ne snadno doručuje. Zkrátka buď je to složité sehnat, nebo doručit, nebo obojí," řekl. A tak jsme se rozloučili a já jsem odešla a odletěla zpět k nám, do Čech.

PS: v článku se zmiňuji o tom, že dělám školní časopis. To je pravda. Myslíte si snad, že člověk, jako já nedělá školní časopis?!