Zlaté prasátko

V životě se mi nestalo, aby měl článek komentář už nějak tři hodiny po vydání. Dnešek je vůbec celej nějak divnej. Dva články v jednom dni... to se mi naposledy povedlo snad někdy vloni v listopadu, když jsem byla nemocná a bez ustání psala Jednorožčí podkovu (teď je od ní na chvíli pauza, snad mě brzo napadne, jak ten příběh rozvinout). Teď mám sotva tři články do měsíce. Noo nic. Tohle je další "krátký" vánoční příběh.

Bylo, nebylo… no, radši nebylo… no tak bylo. V jednom lese žila, byla jedna bachyně. A ta bachyně měla malá selátka, malé divočáčky. Byli čtyři. První byl nejstarší a také největší. Měl silné zuby, zahnuté nahoru. Ještě nebyly ani zdaleka tak velké jako ty, co měla jeho maminka, ale silné byly dost. Druhé selátko bylo menší, i jeho zuby byly menší, ale mozek mělo, že byste se divili. Třetí divočák byl vlastně holka. Měla krásnou lesklou srst a vždy čistá kopýtka. Poslední čuník byl nejpodivnější. Byl tak malý, že kdybyste nastavili obě dlaně vedle sebe, jsem si jistá, že by se vám do nich vešel. Ale jeho velikost nebyla jediná zvláštnost, kterou měl. Jeho srst totiž nebyla hnědě pruhovaná, jako u jeho sourozenců. Byla zlatá. A protože prasátko bylo zlaté, museli si všichni dávat větší pozor, aby ho nikdo neulovil a neprodal jeho srst (znáte přece lidi). Jednou takhle na Vánoce se zase prasečí rodinka schovávala před lovci. Měli skvělou skrýš, na jedné lesní mýtince, kam skoro nikdo nechodil. Náhle z lesa zazněly výstřely. "To jsou lovci! Musíme zmizet, děti!" křikla bachyně a rozeběhla se z mýtiny na druhou stranu lesa. Její malá selátka hned za ní. Jak ale všichni museli přeskakovat zasněžené pařezy a uzoučké potoky, zlaté prasátko se opožďovalo, protože jak bylo malé, tak se mu mnoho skoků nepovedlo. A jak se tak opožďovalo, najednou zjistilo, že se ztratilo. Chudák malé selátko volalo na všechny strany: "Mamíí!! Bráškovéé!! Sestřičkóó!" Ale nikdo se mu neozýval. Ztracený čuník takhle došel až na kraj lesa. Pořád volal svou rodinu, když najednou uviděl nějakého člověka, jak sedí v závěji a chystá se asi zrovna svačit. Vedle sebe měl položenou sekeru a opodál leželo pár malých pokácených smrčků, z toho tedy zlaté prasátko usoudilo, že je to dřevorubec nebo tak něco a kácí stromky, aby je ve městě mohl prodávat. Prasátko k němu zamířilo, protože si řeklo, že třeba viděl jeho maminku a sourozence. Dřevorubec se zrovna chystal zakousnout do plátku jablka, když uviděl zlaté prasátko. "No to jsem blázen! Ten divočák je zlatej! Jak jsem celej den nejed´ tak už mám asi halucinace." "Neviděl jsi mojí maminku, brášky a sestřičku?" chrochtalo prasátko. A protože zlaté prasátko bylo kouzelné prasátko (jinak by nemohlo být zlaté), tak mu dřevorubec rozuměl. A protože si myslel, že se mu to jen zdá, nedivil se, jak to, že mluví. "To jsem skutečně neviděl," odpověděl. Náhle prasátku zakručelo v bříšku. "To nevadí. A byl bys tak hodný a rozdělil se se mnou o svou svačinu, prosím? Mám hrozný hlad!" žadonilo. "No já ti nevim. Sám jsem od rána nejed´, taky mam hlad," odpověděl dřevorubec. Prasátko ale bylo najednou tak hladové, že zapomnělo, co se sluší a patří a začalo žebrat. Dělalo psí oči a otíralo se dřevorubci o nohu. "Prosím, prosím, prosím!" chrochtal čuník. "Ony přeludy taky můžou mít hlad?" napadlo najednou dřevorubce. "Nejsem přelud, jsem skutečné. Prosím, prosím, dej mi aspoň kousek jablíčka," žadonilo dál prasátko. "A splníš mi za to aspoň tři přání, když už nejsi přelud?" zeptal se nakonec dřevorubec. "Vypadám snad jako nějaká zlatá rybka?" řeklo trochu uraženě prasátko. "No, zlatý jseš," odpověděl dřevorubec. "Ale přání plnit neumím," řeklo mu na to zase prasátko. "Víš ty co, prcku?" řekl nakonec dřevorubec. "Já ti tu svoji sváču dám. Na, vem si moje jabko. A pak tu mám ještě pár mrkví a chleba, který byl už, když jsem vyrážel starý, ale nějak mi cestou úplně ztvrdl. Vem si," řekl dřevorubec a s těmi slovy podal prasátku vše, co měl. Prasátko se najedlo, slušně poděkovalo a řeklo: "Asi teď budeš mít hlad, co?" "Ne," odpověděl dřevorubec, "mám s sebou ještě dva čerstvé rohlíky." "Tak to jo," usmál se zlatý čuník a za chvíli zmizel v lese. Když dřevorubec snědl ty dva rohlíky, vzpamatoval se, došlo mu, co se stalo, nechal smrčky i sekeru být a rozběhl se k nejbližší hospodě. Rozrazil dveře a z plných plic křičel: "Viděl jsem zlaté prasátko!!!" "Nekecej, Franto!" napomínali ho jeho přátelé, kteří zrovna seděli s rodinami všichni u jednoho stolu. "Nekecám! Viděl jsem ho tam u lesa! Bylo malé, do dlaní by se mi vešlo a mělo zlatou srst!" řekl dřevorubec, který teď mluvil spisovněji, než obyčejně. "Nejseš nemocnej, Franto?" divili se dřevorubcovi přátelé. "Něco se ti asi zdálo!" řekli mu na to ještě někteří. "To jsem si taky myslel, ale bylo pravé. Celý den jsem kácel smrčky v lese a nic jsem nejedl, a když jsem se chtěl najíst, tak se mě to zlaté prasátko zeptalo, jestli jsem neviděl jeho rodinu a jestli mu nedám trochu ze svojí svačiny. Nakonec jsem mu většinu dal. A potom odešlo do lesa!" drmolil dřevorubec, sotva mu bylo rozumět. "Dokaž to!" vyzval ho hospodský. "Dobře! Ten divočák se mi otíral o nohu, když žadonil o mojí svačinu. Zůstaly mi na noze nějaké jeho chlupy, koukejte se!" řekl a ukázal svojí levou nohavici. Všichni v hospodě oněměli úžasem. Jeho nohavice byla skutečně celá pokrytá zlatými chlupy. Okamžitě se k němu seběhli a vyptávali se: "Co jsi udělal? Kde jsi ho viděl? Jak velké bylo?" Dřevorubec odpověděl jen: "Potkal jsem ho u lesa kousek odsud. Velké bylo asi tak, že by se tuhle Pepíkovi veško do dlaní," při těch slovech se podíval na syna jednoho ze svých kamarádů, "a jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem celý den nejedl a ono za mnou přišlo, když jsem se chtěl najíst." Lidé tedy počkali do dalšího dne. Od rána nic nejedli, vydali se k lesu, vyndali jídlo a vyhlíželi zlaté prasátko. Ono ale nepřišlo, protože našlo cestu zpátky ke své mamince. Zkusili to další den a pak i ten další. Protože se prasátko ani jednou neukázalo, lidé usoudili, že se zlaté prasátko objevuje jen na Vánoce. Zkusili to tedy další rok. Ale čuník se stále neukazoval. Lidé tomu ovšem nepřestávali věřit, protože přece viděli dřevorubcovu chlupatou nohavici. A tak vznikl ten příběh, že když nebudete na Štědrý den až do večeře nic jíst, uvidíte zlaté prasátko. Já ale myslím, že postačí, když se vydáte s nějakým ovocem do lesa a necháte ho tam zvířátkům. Při troše štěstí se mezi nimi objeví i zlaté prasátko.