Audience u Ježíška

Tak nějak jsem dostala za úkol napsat vánoční povídku. Tenhle nápad jsem nosila v hlavě asi dva měsíce a pak jsem to konečně napsala. Je to docela krátká povídka (ehm, ehm... Stejně tak, jako Reakce na Kytici byla "stručná"), ale to snad nevadí (zvlášť pak proto, že pracuji na další).

Blíží se nám Vánoce, přijde Ježíšek… Už jste se někdy zamýšleli nad tím, proč ne vždycky dostanete to, co si přejete, proč Ježíška nesmíte vidět, jak se sem Ježíšek vlastně dostane, nebo kde vlastně bydlí? To vše si můžeme jen domýšlet. Anebo se zvednout ze židle, zapnout Google mapy, najít, kde Ježíšek žije, vydat se za ním a na všechno tohle se zeptat. Přesně tak, jak jsem to udělala já. Vydala jsem se za ním a udělala s ním rozhovor.

Kde tedy Ježíšek vlastně žije? Asi vás to překvapí - jeho dům, tedy spíše vila se nachází uprostřed Bermudského trojúhelníku. Je tam totiž jeho vlastní ostrov. Problémem je, že není tak snadné se tam dostat. Naštěstí tam letí jedno letadlo. Smí tam jen VIP, což já jsem, protože dělám školní časopis. Takže jsem si sbalila svůj blok a tužku a nastoupila do letadla. Cesta trvala pár hodin, ale když jsme konečně přistáli, okamžitě mi došlo, že to stálo za to. Přede mnou stála obrovitánská vila. Byl tam venkovní bazén, obrovská zahrada, minigolf a na střeše té vily velký neonový nápis "Ježíšek - audience každou středu od 16:00 do 18:00". Koukla jsem na hodinky - bylo 16:01. Tak jsem vykročila ke dveřím té obří stavby. Zazvonila jsem. O několik vteřin později mi otevřela nějaká paní (asi služebná). "Pojďte dál," řekla, "pan Ježíšek vás už očekává." Vešla jsem do domu, který zevnitř vypadal ještě větší a luxusnější, než zvenčí. Na stěnách dlouhatánské chodby plné dveří visely obrazy a na jejím konci byly schody, na nichž byl červený sametový koberec. "Jděte o schodech nahoru a proti vám budou dveře do Ježíškovy pracovny," řekla mi paní, která mi předtím otevřela dveře. Vyšla jsem nahoru po schodech. Přede mnou byly rudé dveře, futra byla ze zlata, posázená rubíny, smaragdy, safíry a jinými drahokamy. Na dveřích byla cedulka "Ježíškova pracovna". Zaklepala jsem. "Dále!" ozvalo se. Otevřela jsem dveře. Pracovna připomínala spíše obývací pokoj. Ježíšek seděl na červeném gauči a před ním byl zlatý konferenční stolek. "Posaď se," řekl Ježíšek. Posadila jsem se tedy na rudý sametový gauč. "Vím, proč jsi tu. Chceš vědět, co dostaneš k Vánocům, že?" zeptal se Ježíšek. "Vlastně ne tak docela. Chtěla jsem s vámi udělat menší rozhovor. Je velká spousta věcí, které by se děti rády dozvěděly, tak mě napadlo, že byste mi možná mohl zodpovědět pár otázek," vysvětlila jsem mu. "Aha, dobře, jen se ptej," řekl na to on. "Takže, první by mě zajímalo, kde vlastně všechny ty dárky bereš?" položila jsem první otázku. "Kupuji je, jak taky jinak. Mám slevové karty do všech obchodů. Jejich vedoucí a prodavači se zavázali, že o mém nakupování pomlčí," řekl. "To je zajímavé… A kde bereš peníze na všechny ty dárky?" "Ježíšek je velmi dobře placené zaměstnání. Mám dost peněz na dárky i na vylepšování své vily." "No, a proč tě vlastně nikdo nesmí vidět, když naděluješ dárky?" "Kdysi dávno mě lidé vidět mohli a často na mě čekali už u stromečku a za dárky mi osobně děkovali. Jenže jeden chlapec se jednou naštval, že dostal málo dárků. Taktak jsem před ním stihnul utéct. A proto nechci, aby mě lidé viděli. I kdybych věděl, že mi neublíží - nikdy nevíte." "Zajímavé… Jak jsi před tím chlapcem utekl? A obecně, jak se dostaneš do každého domu?" "Mám sáně tažené šesti okřídlenými srnci a jedním okřídleným jelenem. Dříve jsem létal sám, měl jsem vlastní křídla. Jenže mě brzy začala bolet a byl jsem moc unavený, každé Vánoce. Jeden rok jsem taky zkusil vzít si taxi, jenže byl moc pomalý. Tak jsem v lese pochytal pár srnců a jednoho jelena a dal jsem jim křídla. Výcvik mi zabral celý rok." "To mi připomíná - co vlastně děláš zbytek roku? Když tedy zrovna nenakupuješ dárky a neroznášíš je." "No, trénuju srnce a jelena, hraju minigolf, plavu v bazénu a občas něco přečtu. Ovšem nejradši se jen tak poflakuji v mé pracovně." "Dál bych ráda věděla, co ostatní roznašeči dárků, jako Santa Claus nebo děda Mráz? Jak s nimi vycházíte?" "Víš, když máme někdy volnou chvilku, tak se všichni sejdeme, popijeme víno, občas děda Mráz přinese i něco ostřejšího…" "No, to mi myslím pro tuto otázku stačí," utnula jsem ho. " Jako poslední bych ráda věděla, proč někdy nedostaneme všechno, co si přejeme." "No, ne vše se snadno shání. A taky ne snadno doručuje. Zkrátka buď je to složité sehnat, nebo doručit, nebo obojí," řekl. A tak jsme se rozloučili a já jsem odešla a odletěla zpět k nám, do Čech.

PS: v článku se zmiňuji o tom, že dělám školní časopis. To je pravda. Myslíte si snad, že člověk, jako já nedělá školní časopis?!